Kouzlo Vánoc – den 3.

Chlapci si k sobě stále hledají cestu, ale pořád jim to moc nejde. Kouzlo Vánoc se posouvá dál a ve škole začínají prázdniny. Pravděpodobně předposlední část povídky.

---

Noc byla klidná, ačkoliv se Draco probudil při každém svém nebo Potterově otočení. A to moc možností neměli. Mohli ležet na zádech, nebo na bocích čely k sobě, a to bylo příliš intimní. Přesto i tak leželi, protože vydržet celou noc v jedné poloze zjevně ani jeden z nich nedokázal.

Ráno byl Draco celý rozlámaný a musel vzbudit Pottera kvůli neodbytně plnému močovému měchýři. Sice v koupelně stáli zády k sobě, i tak to ale bylo pokaždé otřesně ponižující.

„Vážně bych si dal sprchu,“ prohodil Potter zasněně a Draco mu v duchu dal za pravdu.

„Zapomeň. S trochou štěstí je tohle poslední den našeho úžasného spojenectví, to už vydržíš.“

„Ale kdyby náhodou ne, tak se chci zítra normálně osprchovat. Nebo vykoupat. Mohli bychom do koupelny prefektů.“

„Fajn,“ odsekl Draco prudčeji, než zamýšlel.

„Fajn,“ zazubil se Potter.

 

Celé dopoledne Draco sepisoval dopis matce. Tedy… Víc než sepisoval, spíš škrtal, přepisoval a nadával. Potter vedle něj ani nedutal a tvářil se jako nakopnutý polovid – jako by tam vůbec nebyl.

„U Merlinových vousů, Pottere! Netvař se takhle!“ utrhl se na něj Draco, když jeho vztek překypěl hranici, kterou byl schopen vstřebat do sebe.

„Promiň,“ kuňkl Potter. „Vím, že tohle děláš kvůli mně a že ti to způsobuje značné problémy. Cítím se provinile.“

„Nic nedělám kvůli tobě. Dělám to, protože jsem zpackal Kouzlo Vánoc. Já jsem nás do téhle šlamastyky dostal a sám jsi to řekl – musíme spolupracovat. Všechno není vždycky tvoje vina, smiř se s tím.

Harry ho chvíli zamyšleně pozoroval, což byla podle Dracova mínění jeho nejoblíbenější činnost, a pak přikývl:

„Máš pravdu. Chceš s tím pomoct?“ ukázal volnou rukou na dopis.

„Radši ne. Tvoje písmo je otřesné, i když máš k dispozici pravou ruku.“

„Nechci to psát, troubo. Jen ti pomoct zformulovat myšlenky.“

„Ty?“ zasmál se Draco upřímně. Potter se zamračil a Draco si uvědomil, že se snaží, a že by možná nebylo od věci mu v té snaze vyjít vstříc. „Neznáš matku,“ zakroutil hlavou a po krátké odmlce s jistým přemáháním dodal: „Ale děkuju za nabídku.

„Za málo,“ rozzářil se Potter jako sluníčko, které v těchhle krajinách a v tuhle roční dobu zoufale chybělo.

Draco se celý den cítil šíleně rozpolceně mezi touhou dovolit Potterovi, aby si zase jednou zahrál na hrdinu a Draca zachránil před Voldemortem, nebo možná před sebou samým, a povinností, kterou cítil vůči rodině. Cokoliv se stane, pokud svůj úkol nesplní, bude čistě jeho odpovědností, jeho chybou. A Draco už měl plné zuby toho, jak pořád dělal jen chyby. Pokud ale uspěje – co bude Voldemortovi stát v cestě?

Pohlédl na Harryho.

Tenhle šestnáctiletý kluk? Fénixův řád? Potter sám přiznal, že se Voldemort před smrtí důkladně pojistil, tak jaké byly ve skutečnosti šance „strany světla“? A mohl si Draco vzít na triko ji ještě víc oslabit? Zbavit svět jediného čaroděje, ze kterého má Voldemort údajně strach?

Kde leží ta správná cesta, po které by se měl vydat?

„Ještě pořád mám Kouzlo Vánoc,“ vytrhl jej z přemýšlení Harryho hlas. „Nebyla příležitost poslat hůlku dál.“

„Odpoledne bude. Začínají prázdniny a jistě ani Pomfreyová nedopustí, aby ti tví nohsledi odjeli na Vánoce bez rozloučení.

„To je sice možný, ale nemůžu ji použit na nikoho z mé koleje, takže otázka je, zda se přijdou rozloučit i tví nohsledové?“ ušklíbl se Potter.

Draco pochyboval.

 

Ale zmýlil se. Jen co vypadli Weasley s Grangerovou a jejich nekonečná litanie nad nespravedlností světa, objevila se Pansy.

„Už jsem myslela, že nikdy neodejdou,“ protočila oči a sedla si bez optání na jejich postel. Draco jí úšklebek opětoval a Potter nespokojeně zafuněl.

„Pottere,“ vzala ho Pansy neochotně na vědomí.

„Pansy,“ usmál se Potter náhle podezřele mile. Ale Draco mu to nesežral, tohle nebyl Harryho upřímný úsměv. Vzápětí pochopil, o co šlo. Potter se natáhl do nočního stolku, stáhl přitom Draca k sobě, a vylovil Kouzlo Vánoc. Cosi zašeptal tak potichu, že mu ani Draco nerozuměl a to je dělilo jen pár centimetrů. Potom hůlku hodil Pansy.

„Cos udělal?“ zavrčela jako medvědice bránící mladé.

„Nic špatného, neboj,“ usmál se na ni, tentokrát ale vřeleji, téměř povzbudivě. Ještě ho probodla několika nesouhlasnými a podezřívavými pohledy, pak ale hůlku schovala do kapsy hábitu a obrátila svou pozornost k Dracovi.

„Takže… Hádám, že zůstáváš v Bradavicích,“ nadhodila a Draco si uvědomil, jak je rád, že jsou přátelé. Grabe a Goyle sice taky byli přátelé, ale obvykle nechápali vůbec nic. Pansy většinou stačil jeden pohled a už věděla, co přesně se mu honí hlavou.

„Zatím ano,“ přisvědčil. „Není jiná možnost.“ Potter by u něj doma nepřežil ani minutu a Draco by u Weasleyových, nebo kam to měl Potter vlastně na Vánoce jet, nepřežil ani vteřinu. Jen z představy vší té zrzavé se mu dělalo nevolno.

Vyměnili si s Pansy pár mlčenlivých slov prostřednictvím pronikavých pohledů, během kterých se jí snažil vysvětlit, že pokud se spojení náhodou přeruší, tak se na Vánoce vrátí domů. Z nějakého důvodu to nechtěl vysvětlovat nahlas před Potterem. Nebyl si jistý, jestli Pansy jeho zprávu pochytila, ale chápavě přikývla a ušklíbla se.

„Dobrá… No, nemám už moc času, takže když dovolíte, půjdu se zbavit tohohle milého dárečku,“ poklepala na kapsu, kam dříve hůlku ukryla a zamířila ke dveřím.

„Šťastné a veselé,“ mávla ještě přes rameno a Draco ze zvolání cítil příliš škodolibosti na to, aby jí přání oplatil.

„Občas mám i pocit, že bych ji mohl mít rád. A pak zas vystřízlivím,“ pomyslel si. Ne… Řekl to nahlas, ale to mu došlo, až když Potter zareagoval:

„Mít rád, jako že bys s ní chtěl chodit?“ V jeho hlase bylo přehnaně lhostejnosti na to, aby byla myšlená upřímně.

„S Pansy?“ uchechtl se Draco. Ta představa byla směšná. „Ne. Jsme přátelé už příliš dlouho na to, aby mezi námi mohlo něco být.“ Navíc byla holka. Ale to Potter vědět nepotřeboval. Aspoň zatím ne.

„A někdo jiný je?“

„Ne, Pottere. V tuhle chvíli jsou vztahy to poslední, na co mám čas nebo náladu.

„Jo… Tak tomu úplně rozumím,“ odpověděl Harry hořce, ale dál své konstatování nerozvedl.

A Draco se nevyptával.

 

Odpoledne absolvovali další kolečko otázek a vyšetření, ale stále se nic nezměnilo. Potom je Pomfreyová informovala, že pokud chtějí, mohou odteď na jídla do Velké síně, protože na hradě zůstalo jen pět studentů nižších ročníků.

Až do večera se hádali, zda do Velké síně půjdou nebo ne. Draco hodlal za každou cenu zůstat na ošetřovně, Potter hodlal za každou cenu jít na společné jídlo.

„Co když je tam někdo špeh? U Salazara! Snape!“ uvědomil si Draco. „Nemůže mě takhle vidět! S tebou! Ještě dnes by to věděla matka i… i on,“ rozčiloval se, a dokonce jej na okamžik ochromil strach. Co když už to Snape ví?

„Draco… Myslím, že Snapeovi stejně jako celé škole nemohlo něco takového uniknout,“ formuloval Potter Dracovu hrůznou myšlenku nahlas. „Ale možná by večeře byla dobrou příležitostí požádat ho, aby mlčel? Nabídl ti přece pomoc. Třeba… třeba to myslel vážně.

„Potter brání Snapea? Co bude příště? Spadne nám nebe na hlavu?“ ušklíbl se Draco posměšně. A pak se zarazil.

„Jak o tom víš? Jak o tom zatraceně můžeš vůbec vědět?“

Nachytal Pottera. To bylo zřejmé z jeho vykuleného pohledu a koktání, ze kterého Draco zachytil jen „Já… já…“

„Špehoval jsi mě, že jo? No jasně! Minulý týden na Křiklanově večírku.“ Draco si znechuceně odfrkl. „Chtěl jsi zachránit den, Pottere? Zabránit zlému Zmijozelovi, aby někomu ublížil?“ Dracem lomcoval vztek a ztrácel kontrolu a bylo mu úplně jedno, co by mu na to řekl jeho otec.

„Draco, tak to vůbec nebylo. Řekl jsem ti, že ti chci pomoct, a myslím to vážně. Proto jsem chtěl zjistit, co máš za lubem. Takže ano, poslouchal jsem vás. A myslím, že bys měl Snapea nechat, aby ti pomohl. Brumbál mu věří,“ hlesl nakonec nepřesvědčivě.

„Nevíš, co říkáš, Pottere. Vůbec netušíš, o čem mluvíš. S čím si zahráváš.“

„Tak mi pomoz!“ rozkřikl se Potter a dál mluvil s přesvědčivou dávkou naléhavosti. Jako by mu na Dracově osudu skutečně záleželo. „Draco… Ty to nechceš udělat. Nechceš Voldemortovi pomáhat! Ať je to cokoliv, tahle to nechceš.“

„Jenže já musím!“ Teď už křičel i Draco, propalovali se pohledy, které vyvolávaly vlny dávné nenávisti. Nenávisti, která je spojovala od samého počátku jejich studií a možná ještě dřív. Draco si víc než kdykoliv předtím uvědomoval jejich propojené ruce. Jako by se pouto ještě víc posílilo, jako by mělo vydržet navždy, jako by jim bylo souzeno tahle zůstat. Fyzicky tak neskutečně blízko a psychicky tak nekonečně daleko, utopení v nenávisti a touze po něčem jiném.

Jenomže oni dva nic jiného neuměli.

„Já musím,“ zopakoval tišeji a cítil, jak hrozně rychle mu tluče srdce a nedostávalo se mu dechu. „Tohle vůbec není o tom, co chci nebo nechci, ale o tom, co musím. Musím to udělat a jsem na to sám! Já nemám na výběr!“ zvyšoval opět hlas a na konci křičel a bylo mu jedno, kdo ho uslyší, a nesnášel to spojení úplně nejvíc, protože se nejde tak docela hádat s někým, koho držíte za ruku.

Potter potřásl hlavou, na rtech se mu usadil provokativní polovičatý úsměv a Draco by mu ho nejradši z tváře seškrábal.

„Vždycky máš na výběr,“ řekl pak Potter mírně a Draco se chtěl ohradit, chtěl mu vynadat, protože jak to po tom všem, co mu Draco řekl, stále nemohl chápat? Ale Potter ho ke slovu ještě nepustil. „Vždycky máš na výběr a nikdy nejsi sám. Draco… Neboj se sejít z cesty. Možná najdeš to, po čem toužíš.“

Draco se vzdal.

„Nejde to,“ hlesl tiše.

Na večeři do Velké síně nešli.

 

Až do večera spolu nepromluvili. Potter civěl do knihy, kterou mu přinesla Grangerová, ale už skoro hodinu neotočil jedinou stránku. Jindy by si Draco nejspíš neodpustil ironickou poznámku, teď ale vůbec neměl chuť se s Potterem bavit. Nakonec složil noviny, do kterých zíral podobně jako Nebelvír vedle něj, a sesunul se na polštáři níž. Zavřel oči a doufal, že usne co nejdřív.

 

Probral se, když se Potter vedle něj ukládal ke spánku.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal Harry tiše a Draco se jen přetočil a spal dál. Tiché „Dobrou noc“ ale ještě slyšel.

 

Podruhé jej vzbudilo horko, jehož příčinou zřejmě byl fakt, že se velkou částí těla tiskl k Potterovým zádům. Harry měl ruku zkroucenou za zády a společně s jeho vlastní se Dracovi tiskla k hrudníku. Ačkoliv poloha musela být pro Pottera značně nepohodlná, spal klidně. Draco přemýšlel jen okamžik a pak se k Harrymu přimknul ještě víc.

Vdechoval jeho vůni. Slovy ji popsat nedokázal, byla prostě Harryho. Draco mu zabořil nos do ohbí krku a sobecky si užíval Nebelvírovu blízkost. Otřel se tváří o jeho kůži, zhluboka vdechoval, černé vlasy ho šimraly do tváře a Draco našel, po čem skutečně toužil.

Co by mu Potter řekl, kdyby se teď vzbudil? Chtěl by ho proklít? Vynadal by mu? Políbil by ho?

Ne, tak velké naděje si Draco nedělal. Že mu Potter chtěl pomoct a že byl gay, ještě neznamenalo, že ho taky chtěl, a Draco si to moc dobře uvědomoval.

Ale v tuhle chvíli mu všechno bylo úplně jedno.