Do neznáma – 30denní výzva, den. 19.

Není k dispozici žádný popis fotky.“Vsadíme se?” povytáhl Draco obočí a Daniel, jeho velmi dobrý a velmi mudlovský kamarád, se sebevědomě zašklebil.

“Klidně.”

Seděli v baru s poetickým názvem Bar a Draco pohledem stále utíkal k Harrymu, který seděl o kus dál se svými přáteli. Draco jim chtěl Daniela představit, ale nejdřív ho chtěl informovat, než zamíří k ostatním. Jenže se dlouho neviděli, zakecali se a pak si najednou Daniel všiml, kam Draco kouká, a prohodil:

“Na toho nemáš.”

A Draco až  moc rád vyhrával.

“Fajn, tak jen co se odlepí od ostatních,” navrhl Draco, protože moc dobře věděl, že by se k němu všichni měli a prozradili by ho moc brzo, kdyby zamířil přímo mezi ně.

Netrvalo to dlouho, když se Harry konečně zvedl a zamířil k baru. Po cestě se rozhlédl a zářivě se na Draca usmál.

Draco na Daniela povytáhl obočí, jako by říkal Vidíš? a odlepil se od své barové stoličky.

“Smím tě pozvat na drink?” přitočil se k Harrymu a ten se zasmál a dovolil Dracovi, aby zaplatil jeho objednávku.

“Už se připojíte?” zeptal se Harry a Draco byl rád za hlasitou hudbu, která Danielovi znemožnila jejich rozhovor odposlouchávat.

“Ještě ne, ale rád bych si s tebou zatančil,” zapředl mu Draco do ucha a Harry se zachvěl.

“Teď?” pohlédl na sklenku ve své ruce a skupinu kamarádu v koutě.

“Ano, Pottere, teď,” zavrněl a Harry se sklenky rychle zbavil a nechal se odtáhnout na parket.

“Tak o co jde?” využil Harry blízkosti, kterou jim tanec zprostředkoval. Mluvil mu přímo do ucha, protože jinak bylo tak blízko reproduktorům nemožné se bavit.

“Proč by mělo o něco jít?”

“Protože se tváříš jako měsíček na hnoji.”

“Jako co?” vytřeštil Draco oči.

“To se tak říká. Prostě se takhle,” máchl rukou k jeho obličeji, “nasmíváš.”

“Fajn, máš mě až moc přečtenýho,” zaprotestoval Draco. “Daniel se se mnou vsadil, že tě nesbalím,” zazubil se a Harry jen protočil oči a položil mu ruku na zadek.

“Proto tě miluju,” rozesmál se Draco a Harry ztuhnul. Překvapeně se na Draca podíval a pak ho divoce políbil.

“Taky tě miluju,” přiznal potom, protože to byla ta největší pravda na světě. Miloval Draca šíleně a bezhlavě, hlavně když se takhle usmíval a byl uvolněný a bavil se. Rád ho viděl takto spokojeného, protože to ani zdaleka nebylo samozřejmé. Prošli si šíleným peklem a Harry tušil, že byl i on tím, kdo přiléval olej do ohně pod Dracovým kotlem.

“Tak si běž vybrat svou výhru. A přijďte brzo, nechce se mi tě pouštět.” Políbil ho ještě jednou a s úsměvem sledoval, jak Draco odběhl za Danielem.

 

Do neznáma – 30denní výzva – den 18.

Na obrázku může být: text, kde se píše Tricetidenni vizva 18. Prvni polibekTož v mém podání je to sice tak stodvacetidenní výzva, ale pořád jsem odhodlaná ji dokončit! Díky všem, co vydrželi!

 

Když Draco viděl do obchodu vcházet pana Golema, zhluboka si povzdechl. Už týdny s ním vyjednával o ceně prastarého grimoáru, který se dědil v rodině Malfoyových několik století. Draco cenu šponoval, co to šlo, částečně proto, že vlastně knihu vůbec prodat nechtěl, částečně proto, že si Golem myslel, že mu všichni okolo patří.

Jeho tlustý břich se sotva vešel do dveří a doprovázely jej pot a funění.

„Dobré odpoledne,“ vzal zákazníka na vědomí a počkal, až se Golemovy zvukové projevy ustálí na únosnou mez. Teprve potom bude schopný navázat konverzaci.

„Dobré. Doufám, že na mě máte chvilku, Draco,“ začal zdvořile, ale byla to jen maska, kterou Draco prohlédl už dávno. Když nedostane, pro co přišel, dočká se Draco výhružek.

Měl-li být upřímný, Golema měl u prdele. Možná proto ho tahle hra tolik bavila. Měl navrch a Golem nemohl udělat nic, aby Dracovi skutečně ublížil, neměl žádnou páku, žádné eso v rukávu.

„Ale jistě, co pro vás mohu udělat?“

„Doufám, že jste o mém posledním návrhu přemýšlel.“

„Ovšem,“ přikývl Draco s falešným úsměvem.

„No? A?“ dal Golem najevo netrpělivost.

„Se vší úctou, pane, nemyslím si, že je vaše nabídka adekvátní hodnotě knihy takového významu a v tak perfektním stavu. Vlastně si myslím, že jste se nepřiblížil ani z deseti procent.“

Golem zatnul zuby, zbrunátněl, což se předtím zdálo nemožné, protože už cesta od kočáru, kterým přijel, do obchodu mu dala zabrat a zbarvila jeho tvář do nezdravě rudé barvy navíc pokryté kapkami potu, a vydal jakýsi neartikulovatelný zvuk vysoké tóniny, která byla pro muže jeho mohutnosti až nepatřičná, a Draco se musel rozhlédnout, aby se ujistil, že v obchodě není nikdo jiný, kdo by mohl být zdrojem onoho zakvičení.

„Jak se opovažujete!“ dostal ze sebe, div se neudusil.

„Podívejte,“ udržoval si Draco klidný a zdvořilý tón, o kterém věděl, že Golema přivádí k šílenství. „Oba víme, že tu jenom marníte čas. Nemůžete mi nabídnout nic, co by vyvážilo hodnotu toho, že jsem majitelem vy-víte-čeho.“

Tentokrát se Golem spokojil s pouhým: „JEŠTĚ O MNĚ USLYŠÍTE!“ a pokusil se vyrázovat ven z knihkupectví s něčím, co měla být důstojnost a hluboké dotčení z Dracovy urážky.

„To šlo hladce,“ usmál se Draco a vrátil se k opravování vazby prvního vydání Dějin bradavické školy.

Neuběhla ale ani minuta a dveře se otevřely znovu. Na první pohled v něm zatrnulo, neboť spatřil bystrozorskou uniformu, rázem si ale uvědomil, že je to Harry.

„Co jsem provedl, bystrozore?“ zašklebil se na něj.

„Jen běžná kontrola,“ ujistil ho Harry vážně a zavřel za sebou dveře. Cedulka na nich pověšená náhle směrem do ulice hlásala „Zavřeno“.

„A to mi při ní musíte odrazovat zákazníky?“

„Ovšem. Standardní postup,“ přikývl Harry, opřel se rukama o pult a naklonil se k Dracovi. Hladová touha v jeho očích Dracovi připomněla jejich první polibek, tenkrát na ministerstvu, těsně po skončení soudního procesu, při kterém byl Draco plně zproštěn všech obvinění vůči němu vznesených.

Stál tenkrát v jedné boční chodbě, dostatečně daleko od oné osudné soudní síně, a čekal, až se hlavní chodby a výtah vyprázdní. Chtěl se vyhnout novinářům, všem zvědavým, nepřejícím a pomstychtivým, taky svým rodičům a vlastně úplně všem. Chtěl prostě jen být sám, vstřebat, co se právě stalo a co z toho plyne.

Potter svědčil v jeho prospěch. Draco byl z té skutečnosti stále mimo. Když si uvědomil, že Potterovo svědectví se stáčí směrem k Dracově svobodě, naděje a šok jej zcela ochromily. Matně si vybavoval Potterův hlas, hřmotný a úderný tak, jak ho nikdy v životě neslyšel, jak říká něco o nevině, o tom, že mu Draco zachránil život a že pokud chtějí soudit Draca, měli by soudit i jeho, protože on, na rozdíl od Draca, někoho skutečně zabil. A pak ještě spoustu věcí o tom, že Draco a Narcissa Malfoyovi přispěli k poražení Voldemorta.

Zeptali se ho také na Dracova otce. Potter odpověděl, že jeho motivy nemůže objektivně soudit a dál se k jeho sobě odmítl vyjadřovat. Luciuse nakonec odsoudili, ale Draco a jeho matka byli osvobozeni a Draco si byl moc dobře vědom toho, že je to zásluha jen a jen Harryho.

Soud skončil, s ním i celý Dracův proces a on odcházel jako svobodný muž. Bylo toho příliš, co musel vstřebat, a potřeboval být sám aspoň na pár okamžiků, aby na něj uvědomění vůbec mohlo dolehnout.

Jen tak stál v chodbě, dovolil si opřít se zády o kamennou zeď a vnímal tlumenou změť hlasů, kroků a dalších zvuků, které se pomalu vzdalovaly a utichaly. Když konečně utichly zcela, dovolil si zhluboka vydechnout a nechat se prostoupit oním pocitem, že je to konečně za ním.

Jako by se probudil z noční můry a snažil se uchopit, že to byl jen sen a že je všechno v pořádku.

A pak se jedny tlumené kroky začaly blížit jeho směrem. Věděl o nich, a nesnažil se prchnout. Pravděpodobnost, že dotyčný, podle stylu chůze muž, dojde až k němu, byla mizivá.

Takže se samozřejmě stala realitou a Draco před sebou spatřil Pottera.

Ne… Nechtěl ho vidět, nemohl.

Nebyl ve stavu, kdy by byl schopný čelit zrovna jemu.

Neměl ale kam utéct.

Vyčkával.

Jako zvíře v pasti.

“Malfoyi…” oslovil ho Potter, jako by vyplašené zvíře chytal, a neustále se přibližoval.

Draco si uvědomoval, že se chvěje jako při zimnici. Nedokázal uchopit žádnou souvislou myšlenku, byl příliš vynervovaný a ono uvědomění svobody a pokoje na něj stále ještě nestačilo dolehnout. Čekal zradu. Čekal, že ho Potter odvede někam do cely s tím, že si to porota rozmyslela, že to byl omyl nebo že proti němu chce vypovídat ještě někdo další… Možností bylo tolik!

“Běž pryč.” Něco mezi žádostí, příkazem a varováním.

“Už to skončilo.”

Zavrtěl hlavou. Nikdy to neskončí.

Potter už stál u něj. Před ním, ani ne na délku paže. Vtrhl do jeho osobního prostoru, nepozván, nežádán. Dracův tep se zrychlil. Neměl z něj ale strach, jen toho na něj bylo moc.

A najednou ho Potter objímal a Draco zjistil, že nic jiného k životu nepotřebuje. Všechno z něj spadlo, jako by tím objetím přenesl všechny svoje starosti na Pottera, ulevilo se mu, spadl mu kámen ze srdce a měl pocit, že se sesype, jestli ho Potter teď pustí.

“Je po všem,” slyšel a křečovitě se Pottera držel, aby se nemusel odtáhnout a podívat se mu do očí. Příliš se bál, co by tam viděl.

Lítost? Pravděpodobně.

“Říkal jsem ti, že to bude v pořádku.”

Ano, to říkal, ale Draco tomu stejně nemohl věřit. Ne předtím.

Proč tady vůbec Potter byl? Proč ho objímal? Co po něm chtěl? Konečně se odvážil na něj pohlédnout, ale nenašel v jeho očích lítost. Ne tu výsměšnou, jakou čekal. Jen opravdovou, upřímnou starost. Kdy se naučil tak dobře rozeznávat výrazy jeho tváře? Pravděpodobně už v prváku…

Políbil ho. Draco ho políbil.

Chtěl vědět, jestli se jeho výraz změní, jestli uteče, jestli mu polibek oplatí aspoň ze soucitu…  

Oplatil.

A oplácel mu ho dlouhé minuty a usmíval se přitom. Tak klidně, jako by i on našel kotvu ve svém soukromém vesmíru.

A potom Dracův vesmír rozerval výbuch.

“Já nemůžu… Ginny…” hlesl Potter jen a vypařil se. Zbaběle utekl a zanechal Draca ve stavu ještě horším, než v jakém ho našel.

A od té doby se Draco snažil zapomenout na jejich první polibek.

Do neznáma – 30denní výzva, den 17.

Na obrázku může být: textDRACO: Zapomněl jsem! Omlouvám se!

HARRY: Nechal jsi mě tam samotného s tvou matkou!

DRACO: Říkám, že se omlouvám!

HARRY: Skoro hodinu!

DRACO: A vidíš? Přežil jsi to. Nemohlo to být tak strašné.

HARRY: Bylo. Ptala se, jestli uvažujeme o dětech.

DRACO: Oh.

HARRY: Jo, oh.

DRACO: Cos jí na to řekl?

HARRY: Že jsme o tom ještě nemluvili a v blízké budoucnosti následujících několika let ani mluvit nebudeme.

DRACO: A to jí stačilo?

HARRY: Můj vnitřní zmijozel zaúřadoval–  

DRACO: Ty ale nemáš vnitřního zmijozela.

HARRY: To teda mám. Takticky jsem převedl téma na její dechberoucí růžovou zahradu.

DRACO: Hmm, to je docela sexy, Pottere.

HARRY: Co? Růžová zahrada tvojí mámy?

DRACO: Tvůj vnitřní zmijozel.

HARRY: Zrovna jsi řekl, že- Hej, co to děláš?

DRACO: Moc sexy…

HARRY: Ach… Kurva, nepřestávej.

DRACO: Hmm, jsi šíleně sexy, Pottere, když se takhle svíjíš…

HARRY: Vážně? A co když udělám tohle?

DRACO: Tak se asi brzo udělám.

HARRY: Výborně…

Do neznáma – 30denní výzva, den 16.

Na obrázku může být: text„Ty jsi snad prokletý,“ postěžoval si Draco, když se na jeho nebohé sedačce objevila zase něčí krev. Tentokrát z Harryho doslova odkapávala.

„Promiň,“ omlouval se Harry a seslal evanesco. Ty největší kaňky zmizely. Vypomohl si kouzlem pulírexo, ale na světlé kožené pohovce stále zůstávaly patrné stopy.

Draco se na ně usilovně mračil a přemýšlel, že mu nezbyde nic jiného, než se s gaučem rozloučit. Sloužila dobře. Celé čtyři měsíce. Vymění ji za nějakou v lepší barvě. Třeba karmínově rudé…

„Skočím se osprchovat,“ zamumlal Harry provinile a zmizel v koupelně.

Draco se ještě znovu pokusil fleků zbavit, ale marně, jen se mu vysmívaly. Vrhl na sedačku poslední smutný pohled. Zítra to vyřeší, nebude si kazit večer.

„Vážně mě to mrzí,“ obtočil mu Harry ruce kolem pasu a opřel si bradu o jeho rameno. Draco zaklonil hlavu a otřel se tváří o jeho.

„Zkus… Zkus chodit méně zakrvácený, pokud možno.“

„Vynasnažím se,“ přislíbil Harry, ale v jeho hlase bylo něco, co zaujalo Dracovu pozornost. Přetočil se v objetí, aby byl k Harrymu čelem.

„Tak co je?“ pobídl ho Draco.

„Asi bych ti měl něco říct. Ví to jen Ron a Hermiona. Nechci to před tebou tajit. Kdyby se mi někdy něco stalo, tak abys věděl…“

Dracovi se jeho vážný tón ani trochu nezamlouval. Nedal to ale najevo.

„Povídej.“

„Slyšel jsi někdy o relikviích smrti?“

Draco zamrkal. Nechápal, proč Harry odbíhá od tématu k báchorkám.

„Cože?“

„Ta pohádka o třech bratřích.“

Draco nejistě přikývl.

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Je pravdivá. Relikvie smrti skutečně existují. Když mě Voldemort zabil, byl jsem pánem všech tří. Kamene vzkříšení jsem se zbavil. Neviditelný plášť a Bezová hůlka mi ale zůstaly.“

„Ty jsi pánem Bezové hůlky?“ zajíkl se Draco a najednou se na Harryho díval jinak. Se závistí? Nebo obdivem? Harry si nebyl jistý.

„Ano, jsem,“ přikývl vážně a jeho pohled prozrazoval, že to není všechno.

„Komu… Komu jsi ji vzal?“

„Tobě, Draco.“

Draco se rozesmál. „Moje hůlka v žádném případě nebyla bezová, ale hlohová.“

„Nemluvím o tvé hůlce. Bezovou hůlku jsi nikdy v ruce neměl, tak jako ji u sebe nemám ani já. Před tebou ji dlouhé roky vlastnil Brumbál a před ním Grindelwald. To ale není podstatné.

Když jsi tenkrát na Astronomické věži Brumbála odzbrojil, loajalita Bezové hůlky se změnila a patřila tobě. A aniž bych to tušil, tím, že jsem tě odzbrojil, jsem ji získal pro sebe. S její pomocí jsem porazil Voldemorta. Když ji proti mně použil, patřila už dávno mně. A protože tohle všechno prokázalo, že je možné vlastnictví bezové hůlky získat prostě tím, že porazíš jejího předchozího majitele, aniž by nutně zemřel nebo aby se hůlka souboje účastnila, musím si dávat velmi dobrý pozor na to, s kým a jak se utkám.“

„Proto používáš tak drsné kletby. Abys měl jistotu, že se jen tak neproberou a nezaútočí znovu,“ probral se Dracův vnitřní Zmijozel. Jinak byl příliš konsternován na jakoukoliv souvislou myšlenku.

„Ano,“ přisvědčil prostě Potter.

Jeho postoj byl obezřetný, opatrný. Obával se Dracovy reakce? Nebo snad toho, že by této informace zneužil?

„Nikdy jsem netoužil po moci,“ zavrtěl hlavou. „Jsi blázen, Pottere,“ zopakoval pohyb. „Šíleně riskuješ… Každý den.“

„Jo, je to trochu prokletí,“ pousmál se Harry nevesele a Draco si ho přitáhl ještě blíž a pevně jej objal.

Tak nějak tušil, že být s Potterem nebude procházka růžovým sadem, ale některé skutečnosti předčily i jeho očekávání.

A tahle rozhodně vedla.

Do neznáma – 30denní výzva, den 15.

Na obrázku může být: text„Akorát ty jeho zlozvyky mě přivádí k šílenství,“ neobrátil Draco oči v sloup, protože to se na Malfoye nehodí.

Podle Pansy, která jeho nářky poslouchala, se na Malfoye nehodilo ani pití piva, ani randění s Harrym Potterem, přesto obojí Draco zvládal bravurně, což potvrdil dalším lokem Guinesse. Kdo by to byl do Irů řekl, že zvládnou uvařit něco tak dobrého, pomyslela si a napodobila Draca. A rovnou jim objednala další.

„Je to nebelvír, cos čekal,“ ušklíbla se na něj a po očku sledovala tu sympatickou zrzku u baru. Sice jí trochu připomínala Weasleyovou, ale sakra, ten zadek a prsa…

„No rozhodně jsem nečekal, že se jeho oblečení bude válet i na těch nejméně pravděpodobných místech. A kouše si nehty! A když hraje hudba, tak klepá prsty o stůl nebo podupává nohou, ale zásadně mimo rytmus.“

Pansy se mu vysmála. „Jako bys ty byl dokonalý.“

„To nejsem, ale u Salazarových hadů, co je moc, to je moc.“

„No, tak to pak asi nemá cenu. Vzdej to. Rozejdi se s ním, než se kvůli němu zblázníš a skončíš u Svatého Munga.“

Zamračil se na ni. „Chápu.“

„Výborně. A teď pokud mě omluvíš…“ kývla hlavou k zrzce, ze které nemohla spustit oči.

Draco protestně zamručel, doufal, že Pansy bude mít aspoň jeden večer jen pro sebe, když se tak dlouho neviděli. Zavítala jen na pár dnů ze Švédska, kde se po válce spokojeně usadila.

Ale ta holka byla docela roztomilá, a tak jí blahosklonně odpustil, že ho připravila o společnost.

Zaplatil a volným krokem zamířil na Příčnou ulici, odkud se mohl bezpečně přemístit na Grimmauldovo náměstí.

Ochrany domu ho milostivě propustily. Zdálo se, že se Harry domů ani nevrátil. Říkal sice, že má sledovačku a že neví přesně, kdy ho vystřídají, ale přesto Draco trochu doufal, že už bude doma. Necítil se na to, aby byl ten večer sám. Občas to tak měl. Někdy toužil po společnosti, jindy se zase zavřel v pokoji nebo ve svém obchodě a nechtěl vidět živou duši. A Harry tyhle jeho výkyvy plně respektoval a nějakým záhadným způsobem dokázal vycítit, kdy Draco skutečně potřebuje být sám, a kdy ve skutečnosti potřeboval obejmout, popovídat si…

Draco o sobě věděl, že je poněkud rozbitý. Často se mu ve snech vracely události války, přepadaly ho silné výčitky svědomí a trápila ho spousta věcí z minulosti. Často byl zmatený a nedůvěřivý. Harryho přítomnost pomáhala. Rozuměli si. Zažili to.

Žádný sebehorší zlozvyk nemohl vyvážit to, jak se díky Harryho přístupu cítil.

Chtěný. Důležitý. Dobrý.

Milovaný.

Do neznáma – 30denní výzva, den 14.

Na obrázku může být: 1 osoba, směje se, text„Zlato, jsem doma,“ zahlásil Harry ve dveřích. Jako by si snad Draco mohl nevšimnout, když už stačil prásknout vchodovými dveřmi, hlasitě si očistit podrážky, zanadávat přitom, dupat po chodbě a vrazit do botníku.

Neochotně odtrhl oči od knihy. I přes vyrušení v nejméně vhodnou chvíli – už se mělo odhalit, kdo je vrah – byl rád, že Pottera vidí u sebe v bytě. Bral tenhle pohled jako malý zázrak.

„A jak bylo v práci?“ zeptal se a zamračil se, když si všiml, že je Harryho pracovní uniforma značně potřísněná krví. Opět. „Ta je tvoje?“ povytáhl obočí.

„Ale ne, Dean seslal ehm,“ ošil se Harry, „Sectusempru,“ jako pokaždé, když o tomhle šíleném kouzle mluvil. Stále se cítil provinile za to, že ho proti Dracovi použil. Draco se na něj už dávno nezlobil. „… a ten chudák začal krvácet tak nějak přímo na mě.“

„Neskutečný,“ zamumlal Draco a pak hlasitě zaprotestoval, když se k němu Harry svalil na gauč. „Pottere! Okamžitě přesuň tu cizí krev z mojí pohovky!“

Harry se zasmál, ale poslechl. Vstal a začal se svlékat. Nutno podotknout, že nijak nespěchal a – odkud to sakra hrála ta hudba, v jejímž rytmu se najednou svíjel?!

Draco vrhl poslední smutný pohled na knihu, než ji odložil na stolek. Přece jen měl mnohem zajímavější podívanou.

Když už byl Potter jen v boxerkách, zasmál se a utekl do koupelny.

„Pottere! Tohle není vtipný!“ informoval ho a vydal se za ním. Po cestě se zbavil svého oblečení a připojil se k němu ve sprše.

Navzájem se pomalu umyli, líně se objímali a líbali. Někdy to stačilo. Sex s Harrym byl úžasný, ale občas bylo mnohem lepší tohle. Ta všednost a samozřejmost, s jakou spolu dokázali být.

„Udělal jsem večeři,“ zamumlal Draco a Harry zbystřil. Přes den se v práci podle Dracova názoru dost odbýval, a tak chodil domů hladový. Draco nebyl kdovíjaký kuchař, ale Harry byl vděčný strávník a nikdy si nestěžoval.

U jídla mu Harry povyprávěl o zátahu a Draco si naopak postěžoval na zákaznici, která chtěla tu knihu s modrým obalem, jak o ní mluvila její sousedka.

„Měl jsi jí něco strčit s tím, že je to zaručeně ona.“

„Věř mi, snažil jsem se, ale ať jsem vzal do ruky cokoliv, tak to určitě nebyla ona.“

Harry se zazubil. „A našli jste tu správnou?“

„Ne. Odešla docela naštvaná. Ale tak trochu čekám, že přijde za pár dní, protože zjistí, že vlastně vůbec nemá být modrá. To se tak občas děje.“

„Jak na to můžeš mít trpělivost?“ zajímal se Harry a bojoval se svými špagetami. Sice jídlo miloval, ale etiketa stolování mu nic neříkala. I na to už si Draco zvykl a napomínal ho jen občas.

Pokrčil rameny. „Někdy taky nevím. Ale obvykle je to fajn, mám tu práci rád. Taky se zastavila Hermiona. Vypadalo to, že o nás ví?“ protáhl Draco opatrně do otázky.

„Ano, ví. Vždycky byla o krok přede mnou. Neměl jsem v úmyslu jí to říct.“

„Proč ne?“

„Nevěděl jsem, jestli bys chtěl.“

„Myslím, že jo.“

„Jako že už bychom se nemuseli skrývat jen v mudlovských restauracích a barech?“ Naděje v Harryho očích s Dracem dělala divné věci. Copak se snad Potter těšil na to, až se svět dozví, že jejich svatý zachránce chodí se smrtijedem? Se smrtijedem, který se pokusil zabít Brumbála?

„Ehm, pokud to chceš…“

„Chci,“ natáhl se k němu Harry přes stůl a políbil ho.

„Prvně ale návštěva u matky,“ vyjednával Draco a čekal, že Harry couvne. Zatím se vždycky z návštěvy vyvlíkl.

„Dobře,“ souhlasil Harry a usmíval se, jako by dostal ten nejlepší dárek pod sluncem.

Což Draco nechápal. Každý přece ví, že ten nejlepší dárek pod sluncem je alespoň čtrnáct dní na ostrově se soukromou pláží někde v Karibiku.

 

Do neznáma – 30denní výzva, den 13.

„Zamiloval jsem se do mimozemšťana!“ postěžoval si Harry Hermioně nad šálkem pravého anglického čaje o páté.

„Zas nepřeháněj. Je to jen Zmijozel…“

„Ty o tom víš?“ podivil se Harry upřímně. Nikdy tak úplně nepochopil, jak to Hermiona dělala, že věděla úplně všechno, co se kde šustlo.

„Podle Rona už skoro dva měsíce nemluvíš o nikom jiném, nebylo tak těžké dát si dvě a dvě dohromady…“

„Chm,“ souhlasil Harry.

„Tak co ti provedl tak strašného?“

„Strašného nic,“ zamručel a nabídl si sušenku. „Jen prostě přemýšlí úplně jinak, nechápe můj humor a dost často jsem z něj úplně mimo,“ zakončil a Hermiona se zahihňala.

„To je přece dobře, ne?“

„Jo. Ale… Přivádí mě k šílenství.“

„Upřímně, Harry, překvapovalo by mě, kdyby ne. Vždycky jste se dokázali jeden druhému dostat pod kůži.“

„Pořád mluví o knížkách, dokonce už jsem si jich i pár přečetl, a to se ani netýkaly famfrpálu.“

Hermiona se jeho dotčenému tónu zasmála. „To mi zní, jako že na tebe má dobrý vliv.“

„A chce o nás říct rodičům,“ informoval ji o Dracově největším prohřešku.

„Ty nechceš?“

„Ne že bych nechtěl… Jen nevím, jak to přijmou. Jak mě přijmou.“

„No… Asi můžeš být rád, že je Lucius v Azkabanu.“

„Jo, mám stejný pocit. Ve výsledku to prostě jen hrozně moc nechci pokazit.“

„To je normální, když se člověk zamiluje.“

„Já pořád tak nějak nechápu, jak se to vlastně stalo. Užívám si to. Moc. Jen… Jak?! Jak je to možné, že zrovna my dva? Není to snadné. Ale taky to není tak těžké, jak bych čekal, chápeš?“

„Možná?“

„Hodně mluvíme… Hodně posloucháme. Myslím, že spoustu věcí z minulosti najednou chápu jinak. Rozumím, proč udělal, co udělal. Často si říkám, že bych se vlastně na jeho místě zachoval stejně.“

„Harry, tohle je vlastně hrozně skvělé. Našli jste cestu, myslím, že vám to může fungovat.“

Chvíli o jejích slovech přemýšlel. Taky tomu věřil, ale zároveň byl pořád plný obav.

„No… Děkuji za čaj, ale můj mimozemšťan mě za chvíli přijde navštívit, takže se už rozloučím.“

„Harry…“ zastavila ho ještě. Vyčkával. „Jsi šťastný?“

Upřímně se nad její otázkou zamyslel.

„Jsem.“

Objala ho. „Na tom jediném záleží. Zvládnete to.“

„Děkuju. Pozdravuj svého mimozemšťana.“

„Budu,“ zazubila se na něj a zamávala, když mizel v zelených plamenech letaxu.

 

Do neznáma, 30denní výzva, den 12.

Tentokrát 18+

 

„Draco… Tohle je nedorozumění!“ volal za ním Harry, když Draco naštvaně vyběhl z baru, kam vyrazili za zábavou.

„Řekl jsem ti, že se o tebe nebudu dělit s nikým!“ otočil se na něj Draco prudce a zabodl mu prst do hrudníku.

„A já nechci, aby ses o mě s někým dělil!“ rozhodil Harry rukama zoufale. „Nevím, proč to udělal, ani nevím, kdo to je, sakra…“

„Odskočil jsem si na dvě minuty. Dvě minuty, Pottere. A ty si hned najdeš náhradu?“ odfrkl si Draco opovržlivě a znechuceně. Harryho bodlo u srdce.

(Celý příspěvek…)

Do neznáma, 30denní výzva, den 11.

Na obrázku může být: obloha, noc, mrak a text„Už je to měsíc,“ vyhrkl na něj Harry místo pozdravu a Draco zmateně zamrkal. Už si zvykl, že Harryho myšlenkové pochody občas nestíhal, a často to přisuzoval faktu, že nebelvírské duši prostě nikdy porozumět nemůže. Ale aby nechápal už v první minutě jejich rande, to se mu tedy ještě nestalo.

„Ehm, co přesně máš na mysli?“ optal se proto.

„Od našeho prvního polibku.“

Draco obrátil oči v sloup. „Za prvé nebyl první. A za druhé, jestli hodláš všechny tyhle věci slavit jako výročí, tak se s tebou okamžitě rozejdu.“

Potter se rozesmál. Jak jinak. Smích byl jeho nejčastější odpovědí. A Dracovi to nevadilo. Naopak, pokaždé žasl. To díky němu se Harry usmívá a směje a vypadá spokojeně a byl to příjemný pocit. Harry byl oproti němu velmi bezprostřední, a i když si na jeho projevy náklonnosti – jako když mu teď vtiskl pusu na tvář – stále zvykal, líbilo se mu to.

„Takže, kam jdeme?“ zeptal se, protože byla řada na Harrym, aby vymyslel plán, kde stráví volný večer. Prozatím svá rande trávili v mudlovském světě, protože Draco ještě nebyl připravený vyjít s jejich vztahem na veřejnost, a Harry si Draca „chtěl užít jen pro sebe“.

Musel si nejdřív zvyknout na myšlenku, že jsou vážně spolu, že to není sen, ze kterého se ráno probudí, a k jeho nesmírnému překvapení si to Harry zatím stále nerozmyslel, naopak ho o svých citech opakovaně přesvědčoval.

„Říkal jsem si, že bychom mohli do kina.“

„Tak fajn,“ pokrčil Draco rameny. Vlastně mu bylo docela jedno, kam vyrazí.

„Fajn? Žádný protest? Víš vůbec, co je kino?“

Draco si nebyl jistý, jestli se ptá vážně, nebo si ho jen dobírá. „Ano, Pottere, dokonce jsem v něm párkrát byl. Prodávám knihy mudlům a chodím do mudlovských barů, což ti jistě neuniklo, když jsme se v jednom potkali.“

„Promiň, nemyslel jsem to zle,“ kál se.

„Změnil jsem se…“ dodal Draco.

„Já vím. A baví mě tě poznávat.“ Vzal Draca za ruku a stiskl ji.

Svítil jim k tomu měsíc, což je naprosto nepodstatná informace.

 

Do neznáma – 30denní výzva, den 10.

Není k dispozici žádný popis fotky.

„Říkám ti, že Malfoy, to je smrtonosná past!“ rozčiloval se Ron. Vtrhnul do kanceláře své ženy, protože už měl dost toho, jak Harry mluví pořád jenom o Malfoyovi. „Motá se kolem Harryho jako kočka a ten je jím už zase úplně posedlý! Ale počkej, až přijde kocour!“

„Ehm… Cože?“  odkašlala si Hermiona poněkud omámeně a zmateně.

„No kocour, chápeš. Jako až si někoho najde…“ vysvětlil a pak se zase urputně zamračil. „Jenomže kvůli naší pravé blondýně něco takového nehrozí.“

„No a co o něm říká?“ zajímala se Hermiona.

„Já popravdě ani nevím,“ pokrčil Ron rameny. „Je to jako s princem dvojí krve, nemluví o ničem jiném.“

„Malfoy ale nebyl princ dvojí krve, to byl Snape.“

„No jo no, dobře, ale celý ten prokletý rok mezi námi byla propast, protože nedokázal mluvit o ničem jiném než o tom, že Malfoy něco plánuje.“

Hermiona zamumlala něco o Levanduli a něco, co znělo podezřele jako tvoje, moje a naše chyba, ale nebyl si vůbec jistý, a tak to nechal plavat.

„A už je to tady zas. Musíme si pomáhat, spolu jsme silnější. Malfoy nesmí vyhrát.“

„Ehm… Zlato,“ začala opatrně Hermiona a Ron poznal, že mu něco uniká. Zlato mu říkala vždycky, když byl úplně mimo… „A nenapadlo tě třeba, že možná má zájem právě o dračí srdce? Ehm, tedy Dracovo srdce…“

Ron se zalknul. „Ty myslíš, že spolu něco mají? Vždyť jsou odjakživa rivalové!“ Ale když Hermiona přikývla, chvíli informaci zpracovával.

„No,“ dodal potom, „možná by mu mohl Charlie poradit, jak vycvičit draka.“ A hrozně se rozesmál.

Hermiona zakoulela očima a pomyslela si něco o ztraceném případu.