Valentýnské trable

Vánoční, narozeninový a valentýnský (ano, přesně tak jsem pomalá) dárek pro mou milovanou Angie. Děkuji za to, že jsi a že jsi tak úžasná. ♥

Fanfikce a pravděpodobně AU ke Křídlům (protože si prostě nepamatuju časovou osu příběhu, který jsem údajně napsala – pravděpodobně jsem jen druhý Lockhart a přivlastňuju si cizí práce, protože jinak to není možný…) První společný Valentýn, trocha zmatků doma i v práci a tak. :)

Neprošlo beta-readem a stejně jsem to na toho Valentýna o patnáct minut nestihla. :D


„Zítra je Valentýn,“ nadhodil Brian, když se v pondělí ráno konečně doplazil do kuchyně. Nachystaný do práce, ale šíleně nevyspalý. Vina jeho nevyspání už seděla usazená u baru a snídala něco, co vypadalo na Brianův vkus přehnaně zdravě. Ale aspoň snídal. Vtiskl Aidenovi pusu na tvář a přemýšlel, jestli ho přes hluboké zamyšlení nad ranními zprávami vůbec slyšel.

„A tohle je laciný způsob, jak zjistit, jestli tenhle komerční svátek uznávám nebo ne?“ Aiden ani nevzhlédl, ale Brian v jeho proslovu cítil stopu pobavení.

„Možná?“ posadil se na vedlejší barovou stoličku a nasypal si do misky, kterou mu Aiden nachystal, müsli.

„Neuznávám.“

„Ale já třeba jo,“ řekl nenuceně mezi dvěma sousty.

„Co? Mám ti poslat do kanceláře třicet rudých růží, aby každý věděl, že někoho máš?“

„No. Třeba,“ ušklíbl se Brian. „Ale jedna by úplně stačila…“

„Myslel jsem, že nechceš, aby ve firmě věděli, že jsme spolu.“

„To jsi nechtěl ty,“ připomněl Aidenovi.

„Dokud jsem tam pracoval.“

„Chtěl jsem si tě jen chvíli nechat sám pro sebe. Šílené otázky týkající se tebe a našeho vztahu mi stačí od Sarah.“

„Třeba?“ povytáhl Aiden obočí a zhasnul obrazovku tabletu, zjevně zaujatý tématem.

„Třeba ve čtvrtek se ze mě snažila vytáhnout, jestli jsem nahoře nebo dole.

Aiden si odfrkl. „To je snad zjevné.“

„No to teda není,“ odsekl dotčeně, i když věděl, že ho Aiden jen škádlí.

„Cos jí na to řekl?“ změnil Aiden diplomaticky téma a usmíval se. Brian měl jeho úsměv rád a těšilo ho, že ho vídal stále častěji.

„Zeptal jsem se, jaká je jejich nejoblíbenější poloha.“

„Pěkné.“

Úšklebkem dal najevo, že to moc pěkné nebylo. „Ani ne. Řekla, že to má nejradši zezadu a pak trvala na odpovědi.“

„Sakra, Briane, nemusím vědět všechno.“

„Jo, odpověděl jsem jí to stejné. Ale když tu představu už nikdy nedostanu z hlavy já, tak nevím, proč bys ty měl. Jen hezky trp se mnou.“

„Tak dík,“ obrátil Aiden oči v sloup a začal se chystat k odchodu.

„Rádo se stalo,“ zazubil se a sledoval, jak se jeho přítel obléká. Prostě jen tak, protože mohl.

„Přijdeš dnes normálně?“ zeptal se Aiden a mířil ke vchodovým dveřím.

„Pokud něco nevybuchne, tak ano.“

„Něco uvařím. Co by sis dal?“

„Dnes?“ podivil se Brian. „Je pondělí.“ Většinou vařili (Aiden vařil, Brian překážel) o víkendech. Ve všední dny se spokojili se studeným jídlem nebo s donáškou.

„Když je zítra ten Valentýn,“ ušklíbl se Aiden a bylo znát, že to myslí pouze ironicky, a tak to Brian ignoroval.

„Je mi to jedno. Třeba rybu?“

„A obecněji už by to nešlo? Příště řekneš ‚jídlo?‘“

„Co jsi vlastně snídal?“ sjel ho Brian pohledem. „Vtipnou kaši?“

„Haha. Fajn. Něco vymyslím, ale pak si nestěžuj.“

„Jako bych si já někdy stěžoval na cokoli, co jsi mi uvařil. Až na špenát. Ale ten by měl být trestný v jakékoliv úpravě.“

„Ty bys měl být trestný v jakékoliv podobě,“ zašklebil se Aiden a zmizel za rohem. „Musím jít, ahoj,“ houkl ode dveří a Brianova odpověď zanikla v klapnutí dveří.

 

V práci měl Brian pocit, že se všichni kolem něj proměnili v mateřskou školku. Hihňali se jako děti, slyšel salvy smíchu a odpoledne už musel bát i nepříjemný, aby vůbec začali něco dělat.

„Se všichni zbláznili, nebo co?“ zeptal se Tiny, když přistoupil k ní do výtahu.

„Ale,“ mávla rukou. „Abbie vymyslela, že se zítra budou posílat valentýnky. Taky se můžeš zapojit. Nemusí to být nutně vyznání lásky, ale třeba poděkování, kompliment a tak.“

„Aha,“ hlesl zděšeně. Naprosto přesně věděl, co ho další den čeká.

„Samozřejmě nemusíš,“ vzala Tina zpátečku, když viděla jeho nulové nadšení pro věc.

„Díky za info,“ pokusil se o úsměv a byl rád, že už mohl vystoupit.

 

Odpoledne samozřejmě vybuchlo hned několik věcí naprosto epickým způsobem a domů se dostal skoro v deset, šíleně vyřízený a s bolestí hlavy.

Aiden se díval na televizi a byl naštvaný, což bylo patrné z toho, že se díval na Expendables, film, ve kterém hrál jeho expřítel, ačkoliv vždycky prohlašoval, že to za žádnou cenu vidět nechce. Jídelní stůl byl prostřený pro dva, ale Aidenův talíř už byl sklizený. Na Brianově se krčil oschlý losos se ztuhlým bylinkovým máslem a zeleninou, která rozhodně měla své lepší dny za sebou.

Povzdychl si. Nejradši by upadl rovnou do postele, ale nemohl prostě jen tak odejít.

„Omlouvám se,“ hlesl s co největší upřímností, kterou byl schopen do tónu hlasu vložit a začal si rozvazovat kravatu.

„Za co?“ zavrčel Aiden, televizi ani neztlumil. Vlastně od ní ani neodtrhl oči. „Že máš čtyři hodiny zpoždění, nebo za to, že ti nestojím ani za blbou esemesku?“

Brian se přemlouval ke klidu, ale po náročném dni ho měl zoufale málo.

„Stojíš a víš to. Bylo to… Strašný den. Měl jsem ti zavolat, jen jsem si pořád myslel, že do pěti minut už vážně vypadnu.“

„Hmm.“

„Nezlob se, vážně toho bylo moc.“

Aiden ho provrtával pohledem a nakonec řekl: „Dokoukám to.“ A vrátil pozornost televizi a Brian by do ní nejradši kopl.

Teď už svůj vztek udržet nedokázal. „Fajn. Tak si to užij, já jdu spát,“ zavrčel a zavřel se v ložnici.

Hlava mu třeštila čím dál víc a nevěděl, jestli se víc zlobí na sebe, nebo na Aidena. Možná měl důvod být naštvaný, ale jeho reakce taky byla trochu přehnaná. Kdo jiný by měl chápat, že toho má v práci zkrátka někdy nad hlavu, než člověk, který tu pozici držel roky?

Po chvíli slyšel třískání nádobí a začal se cítit provinile. Došel do kuchyně, ale jídlo už na stole nebylo. Aiden ho ignoroval, ale všiml si, že talíř leží na lince. Obezřetně svého přítele obešel a vzal si ho s sebou na bar, kde se do ryby vlastně docela s chutí pustil.

„Je to studený,“ zamručel Aiden a usilovně se mračil.

„To nevadí, měl jsi s tím spoustu starostí a je to výborný.“

Aiden mu talíř sebral a začal jídlo ohřívat. „Tak co se stalo,“ zeptal se a Brian pookřál.

„Zaprvé vymysleli valentýnky, takže zítra mě čeká naprosté peklo. Pak ale někdo spletl dvě objednávky a každá došla úplně jinam. Dopravci se nedalo dovolat a zákazníci byli vzteklí. Jedni obzvlášť, protože pozítří otvírají.“

„Hm, to si nechali velkou časovou rezervu.“

„Jo,“ přisvědčil Brian, stále plný zloby, když jen pomyslel na komunikaci s nimi.

„To se občas stává, no,“ pokrčil Aiden rameny.

„Já vím… A zkrátka jsem pět hodin visel na telefonu a snažil se to nějak vyřešit.“

Aiden před něj znovu postavil jídlo a už se ani tolik nemračil.

„Děkuju. A vážně se omlouvám, že jsem se neozval.“

„Dobře. Po jídle to můžeš odčinit.“ Brian se usmál. Měl po měrně jasnou představu, jak svůj prohřešek odčinit. „Můžeš dodělat to nádobí, já si jdu lehnout,“ utřel ho se škodolibým úsměvem.

Brian se zmohl jen na pobavený úšklebek. Patřilo mu to. „Pak jsem hned u tebe,“ dodal ještě. A v tu chvíli si poprvé pomyslel, že si ho stejně jednou vezme.

„Jaký byl film?“ zeptal se, když se konečně uložil vedle Aidena.

Ten si odfrkl a neochotně přiznal: „Nevím. Měl jsem to jen nachystané na náhodném místě a pustil, až když tě Jaenie cítila přicházet.“

„Zmetku,“ přetočil se na bok blíž k Aidenovi a políbil ho.

„Potvoro,“ oplatil mu a za pár minut bylo vše odpuštěno.

 

„Ale kdo se nám to vyspal?“ čekalo Briana ráno přivítání u snídaně. „Nejdeš pozdě na poradu?“

„Ne, dnes ji máme až odpoledne,“ zamručel rozespale a nasypal si svoje zrní, jak tomu neustále říkal Aiden.

„Odpoledne?“

„Jo. Od čtyř. Ráno je moc práce.“

„Zajímavé,“ prohodil Aiden a Brian ten podezřívavý pohled poznal.

„Vím, co dělám, neboj.“

„Tak jsem to nemyslel. No… užij si valentýnky, já musím letět.“

„Dík no,“ protočil Brian oči v sloup.

„Tak pa,“ naklonil se k němu ještě Aiden a vlepil mu pusu na tvář.

„Vážně jsi právě řekl ‚Pa‘? To ti fakt na mozek vlezl Valentýn.“

„Trhni si.“

„Taky tě miluju,“ zavolal za ním ještě se smíchem, ale odpovědí mu bylo jen prásknutí dveří.

Cestou do práce přemýšlel o dárku pro Aidena. Ten sice dal svůj názor na „trapný komerční svátek“ najevo docela jasně, ale Brian měl rád, když se lidi dokázali navzájem potěšit, a tak mu stejně nějakou maličkost chtěl dát. Problém byl, že absolutně netušil co, aby to splňovalo požadavky a skutečně Aidenovi udělalo radost. Zároveň to nebylo kýčovité nebo hloupé. A nechtěl skončit u něčeho tak předvídatelného, jako byla lahev vína.

Co měl vůbec Aiden rád? Knihy, víno, whisky… Byl posedlý zdravým životním stylem, rád běhal, boxoval, prudil Briana… Možná ten box nebo wrestling. Nebylo to tak dávno, co si stěžoval, že nikdy neviděl wrestling naživo, protože s ním nikdy nikdo nechtěl jít. Ne že by Brian nějak výrazně chtěl, vlastně celý koncept wrestlingu absolutně nepobíral a nechápal, co na tomhle podivném odvětví sportu a zábavy jeho jindy tak racionální druhá polovička viděla, ale co by pro ni neudělal, že…

Tenhle nápad mu pozvedl náladu a optimismus ho neopouštěl ani po příjezdu do práce, ačkoliv cestou do kanceláře zaznamenal tři růžové balonky ve tvaru srdce. Mateřská škola, no vážně.

Ale celé dopoledne skutečně měli práce spoustu, a tak na nějaké blbnutí nebyl čas. Po polední pauze ale začínalo jít do tuhého. Marc, nejnovější člen obchodního oddělení, který převzal práci po Peterovi, se pokoušel velmi okatě sbalit Abbie a Brian mu docela fandil. Třeba by mu konečně dala pokoj. Ta ženská totiž nechápala ne jako odpověď a neustále na něj dorážela, flirtovala s ním a snažila se ho zvát na rande nebo k sobě domů. Začínala se mu velmi protivit…

„Ach, Briane, musím s tebou mluvit,“ vymanila se z rozhovoru s Marcem a připojila se k němu. Vnitřně si povzdychl a obrnil se trpělivostí.

„Ano?“

„Vlastně jsem se jen potřebovala zbavit Marca, je hrozně dotěrný a nechápe, že nemám zájem,“ vysvětlovala polohlasně, jen co se od toho chudáka vzdálili. Brian měl pocit, že kolem něj každou chvílí vybuchne vesmír nebo tak něco. Tolik ironie v jedné větě prostě nemohlo projít jen tak.

„Aha,“ naznal neschopen duchaplné reakce.

„A taky jsem ti chtěla poděkovat za valentýnku, udělala mi ohromnou radost. Taky jsem ti jednu nechala na stole,“ zamrkala příliš dlouhými řasami a byla fuč. Ani jí v tom šoku nestačil říct, že žádnou valentýnku nepsal…

S hrůzou vešel do kanceláře a skutečně, na stole se skvělo růžové, chlupaté cosi, co vzdáleně připomínalo přání, a Brian se obával, že pokud to otevře, začne to zpívat… Nakonec sebral veškerou svou odvahu a té věci se dotkl. To chlupaté bylo něco jako plyšové srdce, které tvořilo přední stranu valentýnky, a na které někdo vylil půlku parfumerie. Brian ji otevřel a žádná hudba se naštěstí nekonala. Ani žádný předtištěný text. Uvnitř byla rukou vepsána krátká básnička:

 

Potřebuji tě, abys mě hřál

Na struny mé touhy ladně hrál.

Potřebuji tě, abys mě měl rád,

Miloval třeba na dvakrát.

Potřebuji tě, abys mě líbal,

Jenom na mě se přitom díval.

Snad tě má slova neurazí,

Tvá odpověď do srdce dýku mi nevrazí.

 

S láskou Abbie.

 

Brian chvíli přemýšlel, jestli někdy četl něco horšího, a jestli by se vlastně neměl urazit. Pak vytáhl z kapsy telefon a zvenku i zevnitř si přání vyfotil. A pak obrázky poslal Aidenovi.

 

Co to sakra je? Chceš mě mít na svědomí? Krvácí mi oči! byla jeho odpověď.

 

Jo, mně taky, napsal nazpět. A ještě dodal: Na co chce vlastně odpověď, vždyť nepoložila žádnou otázku…

 

… a to je přesně ten důvod proč jsem gay. Ženská logika. Aidenova reakce ho upřímně pobavila…

Hodil přání do koše a zamířil na poradu.

 

Byl právě zhruba v polovině svého reportu, když se po krátkém zaklepání otevřely dveře a dovnitř vešel obrovský pugét rudých růží. Teda asi ho někdo nesl, ale rozhodně nebyl na první pohled vidět.

„Brian Scott?“ rozhlédl se pugét ze strany na stranu po zasedačce.

„Ehm, tady,“ hlesl s vytřeštěnýma očima a poněkud nevěřícně kytici převzal. Objevil se za ní mladý rusovlasý kluk s pihami, strčil mu pod nos papír k podepsání a zase zmizel.

A Brian zůstal stát v čele stolu, s kyticí v ruce a vůbec nevěděl, co se to právě stalo. V dalším okamžiku mu naskočila Aidenova slova: Mám ti poslat do kanceláře třicet rudých růží, aby každý věděl, že někoho máš?

„Bože…“ hlesl podivně naměkko a v další myšlence si uvědomil, že se s lístky na wrestling může jít zahrabat.

„Ale… tady má někdo tajnou ctitelku,“ pronesla vyzývavě Abbie a Brian moc dobře viděl, jak jí to celé vůbec není po chuti.

Brian odložil kytici na stůl a podíval se jí přímo do očí, když říkal: „Rozhodně ne tajnou a už vůbec ne ctitelku. Jsou od mého přítele a já i Aiden bychom velmi ocenili, kdybys mě přestala zvát na rande.“

Její pohled byl k nezaplacení a Brianovi bylo v tom okamžiku úplně jedno, že nejsou sami a ž e ji poněkud ztrapnil před kolegy. Ale už jí měl vážně plné zuby a měl moc dobrý pocit z toho, co řekl.

„Uhm… Nic ve zlém, ale Aiden jako…“ ozvala se Tina nedůvěřivě, a když se Brian rozhlédl, viděl stejný šokovaný výraz u všech kromě Judy.

„Ano. Aiden Carter. Bydlíme spolu pár měsíců, a ne nebyl to důvod, proč tady skončil. Můžeme teď pokračovat v poradě?“

Hrobové ticho přerušila Judy usměvavým „Ovšem.“

Jsi úžasný a miluju tě, odeslal ještě rychle Aidenovi a těšil se, až mu o tom všem bude doma vyprávět.

 

 

 

 

 

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 2

  1. Ester

     /  15.2.2018

    Krasne valentynske pokračovanie o Brianovi a Aidenovi. Vdaka, chlapci boli super….

    Odpovědět
  2. To bylo vážně moc hezké. Děkuji

    Odpovědět

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: