Tož v mém podání je to sice tak stodvacetidenní výzva, ale pořád jsem odhodlaná ji dokončit! Díky všem, co vydrželi!
Když Draco viděl do obchodu vcházet pana Golema, zhluboka si povzdechl. Už týdny s ním vyjednával o ceně prastarého grimoáru, který se dědil v rodině Malfoyových několik století. Draco cenu šponoval, co to šlo, částečně proto, že vlastně knihu vůbec prodat nechtěl, částečně proto, že si Golem myslel, že mu všichni okolo patří.
Jeho tlustý břich se sotva vešel do dveří a doprovázely jej pot a funění.
„Dobré odpoledne,“ vzal zákazníka na vědomí a počkal, až se Golemovy zvukové projevy ustálí na únosnou mez. Teprve potom bude schopný navázat konverzaci.
„Dobré. Doufám, že na mě máte chvilku, Draco,“ začal zdvořile, ale byla to jen maska, kterou Draco prohlédl už dávno. Když nedostane, pro co přišel, dočká se Draco výhružek.
Měl-li být upřímný, Golema měl u prdele. Možná proto ho tahle hra tolik bavila. Měl navrch a Golem nemohl udělat nic, aby Dracovi skutečně ublížil, neměl žádnou páku, žádné eso v rukávu.
„Ale jistě, co pro vás mohu udělat?“
„Doufám, že jste o mém posledním návrhu přemýšlel.“
„Ovšem,“ přikývl Draco s falešným úsměvem.
„No? A?“ dal Golem najevo netrpělivost.
„Se vší úctou, pane, nemyslím si, že je vaše nabídka adekvátní hodnotě knihy takového významu a v tak perfektním stavu. Vlastně si myslím, že jste se nepřiblížil ani z deseti procent.“
Golem zatnul zuby, zbrunátněl, což se předtím zdálo nemožné, protože už cesta od kočáru, kterým přijel, do obchodu mu dala zabrat a zbarvila jeho tvář do nezdravě rudé barvy navíc pokryté kapkami potu, a vydal jakýsi neartikulovatelný zvuk vysoké tóniny, která byla pro muže jeho mohutnosti až nepatřičná, a Draco se musel rozhlédnout, aby se ujistil, že v obchodě není nikdo jiný, kdo by mohl být zdrojem onoho zakvičení.
„Jak se opovažujete!“ dostal ze sebe, div se neudusil.
„Podívejte,“ udržoval si Draco klidný a zdvořilý tón, o kterém věděl, že Golema přivádí k šílenství. „Oba víme, že tu jenom marníte čas. Nemůžete mi nabídnout nic, co by vyvážilo hodnotu toho, že jsem majitelem vy-víte-čeho.“
Tentokrát se Golem spokojil s pouhým: „JEŠTĚ O MNĚ USLYŠÍTE!“ a pokusil se vyrázovat ven z knihkupectví s něčím, co měla být důstojnost a hluboké dotčení z Dracovy urážky.
„To šlo hladce,“ usmál se Draco a vrátil se k opravování vazby prvního vydání Dějin bradavické školy.
Neuběhla ale ani minuta a dveře se otevřely znovu. Na první pohled v něm zatrnulo, neboť spatřil bystrozorskou uniformu, rázem si ale uvědomil, že je to Harry.
„Co jsem provedl, bystrozore?“ zašklebil se na něj.
„Jen běžná kontrola,“ ujistil ho Harry vážně a zavřel za sebou dveře. Cedulka na nich pověšená náhle směrem do ulice hlásala „Zavřeno“.
„A to mi při ní musíte odrazovat zákazníky?“
„Ovšem. Standardní postup,“ přikývl Harry, opřel se rukama o pult a naklonil se k Dracovi. Hladová touha v jeho očích Dracovi připomněla jejich první polibek, tenkrát na ministerstvu, těsně po skončení soudního procesu, při kterém byl Draco plně zproštěn všech obvinění vůči němu vznesených.
Stál tenkrát v jedné boční chodbě, dostatečně daleko od oné osudné soudní síně, a čekal, až se hlavní chodby a výtah vyprázdní. Chtěl se vyhnout novinářům, všem zvědavým, nepřejícím a pomstychtivým, taky svým rodičům a vlastně úplně všem. Chtěl prostě jen být sám, vstřebat, co se právě stalo a co z toho plyne.
Potter svědčil v jeho prospěch. Draco byl z té skutečnosti stále mimo. Když si uvědomil, že Potterovo svědectví se stáčí směrem k Dracově svobodě, naděje a šok jej zcela ochromily. Matně si vybavoval Potterův hlas, hřmotný a úderný tak, jak ho nikdy v životě neslyšel, jak říká něco o nevině, o tom, že mu Draco zachránil život a že pokud chtějí soudit Draca, měli by soudit i jeho, protože on, na rozdíl od Draca, někoho skutečně zabil. A pak ještě spoustu věcí o tom, že Draco a Narcissa Malfoyovi přispěli k poražení Voldemorta.
Zeptali se ho také na Dracova otce. Potter odpověděl, že jeho motivy nemůže objektivně soudit a dál se k jeho sobě odmítl vyjadřovat. Luciuse nakonec odsoudili, ale Draco a jeho matka byli osvobozeni a Draco si byl moc dobře vědom toho, že je to zásluha jen a jen Harryho.
Soud skončil, s ním i celý Dracův proces a on odcházel jako svobodný muž. Bylo toho příliš, co musel vstřebat, a potřeboval být sám aspoň na pár okamžiků, aby na něj uvědomění vůbec mohlo dolehnout.
Jen tak stál v chodbě, dovolil si opřít se zády o kamennou zeď a vnímal tlumenou změť hlasů, kroků a dalších zvuků, které se pomalu vzdalovaly a utichaly. Když konečně utichly zcela, dovolil si zhluboka vydechnout a nechat se prostoupit oním pocitem, že je to konečně za ním.
Jako by se probudil z noční můry a snažil se uchopit, že to byl jen sen a že je všechno v pořádku.
A pak se jedny tlumené kroky začaly blížit jeho směrem. Věděl o nich, a nesnažil se prchnout. Pravděpodobnost, že dotyčný, podle stylu chůze muž, dojde až k němu, byla mizivá.
Takže se samozřejmě stala realitou a Draco před sebou spatřil Pottera.
Ne… Nechtěl ho vidět, nemohl.
Nebyl ve stavu, kdy by byl schopný čelit zrovna jemu.
Neměl ale kam utéct.
Vyčkával.
Jako zvíře v pasti.
“Malfoyi…” oslovil ho Potter, jako by vyplašené zvíře chytal, a neustále se přibližoval.
Draco si uvědomoval, že se chvěje jako při zimnici. Nedokázal uchopit žádnou souvislou myšlenku, byl příliš vynervovaný a ono uvědomění svobody a pokoje na něj stále ještě nestačilo dolehnout. Čekal zradu. Čekal, že ho Potter odvede někam do cely s tím, že si to porota rozmyslela, že to byl omyl nebo že proti němu chce vypovídat ještě někdo další… Možností bylo tolik!
“Běž pryč.” Něco mezi žádostí, příkazem a varováním.
“Už to skončilo.”
Zavrtěl hlavou. Nikdy to neskončí.
Potter už stál u něj. Před ním, ani ne na délku paže. Vtrhl do jeho osobního prostoru, nepozván, nežádán. Dracův tep se zrychlil. Neměl z něj ale strach, jen toho na něj bylo moc.
A najednou ho Potter objímal a Draco zjistil, že nic jiného k životu nepotřebuje. Všechno z něj spadlo, jako by tím objetím přenesl všechny svoje starosti na Pottera, ulevilo se mu, spadl mu kámen ze srdce a měl pocit, že se sesype, jestli ho Potter teď pustí.
“Je po všem,” slyšel a křečovitě se Pottera držel, aby se nemusel odtáhnout a podívat se mu do očí. Příliš se bál, co by tam viděl.
Lítost? Pravděpodobně.
“Říkal jsem ti, že to bude v pořádku.”
Ano, to říkal, ale Draco tomu stejně nemohl věřit. Ne předtím.
Proč tady vůbec Potter byl? Proč ho objímal? Co po něm chtěl? Konečně se odvážil na něj pohlédnout, ale nenašel v jeho očích lítost. Ne tu výsměšnou, jakou čekal. Jen opravdovou, upřímnou starost. Kdy se naučil tak dobře rozeznávat výrazy jeho tváře? Pravděpodobně už v prváku…
Políbil ho. Draco ho políbil.
Chtěl vědět, jestli se jeho výraz změní, jestli uteče, jestli mu polibek oplatí aspoň ze soucitu…
Oplatil.
A oplácel mu ho dlouhé minuty a usmíval se přitom. Tak klidně, jako by i on našel kotvu ve svém soukromém vesmíru.
A potom Dracův vesmír rozerval výbuch.
“Já nemůžu… Ginny…” hlesl Potter jen a vypařil se. Zbaběle utekl a zanechal Draca ve stavu ještě horším, než v jakém ho našel.
A od té doby se Draco snažil zapomenout na jejich první polibek.
“Vsadíme se?” povytáhl Draco obočí a Daniel, jeho velmi dobrý a velmi mudlovský kamarád, se sebevědomě zašklebil. 
DRACO: Zapomněl jsem! Omlouvám se!
„Ty jsi snad prokletý,“ postěžoval si Draco, když se na jeho nebohé sedačce objevila zase něčí krev. Tentokrát z Harryho doslova odkapávala.
„Akorát ty jeho zlozvyky mě přivádí k šílenství,“ neobrátil Draco oči v sloup, protože to se na Malfoye nehodí.
„Zlato, jsem doma,“ zahlásil Harry ve dveřích. Jako by si snad Draco mohl nevšimnout, když už stačil prásknout vchodovými dveřmi, hlasitě si očistit podrážky, zanadávat přitom, dupat po chodbě a vrazit do botníku.
„Zamiloval jsem se do mimozemšťana!“ postěžoval si Harry Hermioně nad šálkem pravého anglického čaje o páté.
Tentokrát 18+
„Už je to měsíc,“ vyhrkl na něj Harry místo pozdravu a Draco zmateně zamrkal. Už si zvykl, že Harryho myšlenkové pochody občas nestíhal, a často to přisuzoval faktu, že nebelvírské duši prostě nikdy porozumět nemůže. Ale aby nechápal už v první minutě jejich rande, to se mu tedy ještě nestalo.
