Šťastné a veselé Vám všem! Děkuji všem, kteří četli a komentovali, a i když jsem nezvládala na všechny komentáře odpovědět, čtu je a mám z nich velkou radost. :)

„Myslím, že tomu pořád nemůžu uvěřit,“ zamumlal Draco, po chvíli, co jen leželi. Harry mu kreslil na zádech kolečka a osmičky a Draco jen ležel, ruku i nohu přehozenou přes Harryho.

„Muselo tě to aspoň napadnout, přišel jsi přece za mnou…“ poukázal Harry. Nechtělo se mu věřit, že by Draco obcházel domy ve vesnici jednu po druhé.

„Nenapadlo,“ přiznal Draco. „Bral jsem to jako hotovou věc. Myslel jsem, že je nemožné, aby se Přísežná věta neukázala už dřív, když jsme se znali roky. Ale ano, přišel jsem za tebou, protože vím, že jsi taky bystrozor a že tu žiješ. Myslel jsem, že bys mi mohl poradit… Po tom, co mi Kim řekl, že jste zatkli Motýlkovou, mi došlo, že se Marc do toho baru asi už nevrátí. Hlavně ne poté, co mě viděl odcházet s Deanem.“

Harry se proti své vůli napjal. Nevěděl, jak by se měl zeptat na Deana, ani jestli vůbec chce vědět, zda spolu něco měli.

„Nic jsme spolu neměli. Došlo mi, že jsem se spletl,“ přiznal Draco a Harrymu se ulevilo mnohem víc, než čekal.

„Jsi zklamaný?“ odvážil se nakonec Harry zeptat.

Draco se nevěřícně zasmál.

„Zklamaný?“ zopakoval, jako by si z něj Harry tropil žerty.

„No… Sám jsi řekl, že se nesnášíme…“

Draco obrátil oči v sloup. „Harry…“ začal poučným tónem, ale Harry vnímal jen to, že mu řekl jménem a jak ho to potěšilo, „říkal jsem ti, že jsem byl zamilovaný do někoho, kdo o mě nikdy nestál…“ nechal větu neukončenou a významně se na Harryho podíval, jako by mělo být zcela jasné, co chtěl říct.

„Tím jsi myslel…“ načal Harry opatrně, protože se mu nechtělo věřit, že by Draco mohl mluvit o něm.

„Tím jsem myslel tebe,“ přisvědčil Draco a znovu se zasmál. „Možná jsem vždycky tušil, že patříme k sobě.“

Harry se na něj zašklebil. „V tom případě jsem moc rád, že jsi mi to dal tak jasně najevo prostřednictvím všech těch urážek a zlomenin…“

„Ale sklapni,“ plácl ho Draco do ramene. „Tenkrát to nešlo… Bylo jednodušší tě nesnášet. Nesnášet sebe a všechno kolem,“ přiznal.

„Jo… Já vím,“ vtiskl mu Harry polibek do vlasů. „A jsem rád, že teď už to jde. Jsi úžasný, Draco.“

„Já vím,“ zazubil se a natáhl se pro řádný polibek.

S Harrym si totiž úžasně připadal.

Perníčky zůstaly zapomenuty a oba se přesunuli do patra do ložnice, kde pokračovali v pomalém poznávání. Přísežná věta s jejich polibkem definitivně zmizela a Harry věřil, že už se nikdy neobjeví, protože magie dosáhla svého – spojila dvě bludné spřízněné duše, i když ji to zřejmě stálo více energie než obvykle, protože to byly duše zatraceně tvrdohlavé.

Harry začal Draca zbavovat oblečení, protože po něm toužil jako nikdy. Svetr mu přetáhl přes hlavu, košili rozepnul mávnutím hůlky, protože na tolik knoflíků tedy trpělivost neměl, což Draca nepochopitelně pobavilo. Draco nezůstával pozadu, ale měl úkol značně jednodušší, Harryho domácí oděv sestával z vytahaného trika a sedřených riflí.

Když se konečně položili na postel, pokusil se Harry Draca přetočit na záda, protože se mu moc líbilo, když mu byl Zmijozel vydaný na milost a nemilost a mohl si ho prohlížet a zkoumat jeho tělo a reakce podle své libosti. Tentokrát ale Draco zavrtěl hlavou.

„Dnes já,“ zašeptal a Harry pochopil a pozice si vyměnili. Teď byl Draco tím, kdo poznával a hledal, co se Harrymu líbí a bral svůj úkol víc než zodpovědně. Jeho doteky byly tentokrát jiné. Váhavé, pomalé, nervózní. Jako by nemohl uvěřit, že se Harryho skutečně může dotýkat, že to není sen, ze kterého se probudí. Možná stále čekal, že se mu Harry vytrhne a vysměje, ale ten nic takového v plánu rozhodně neměl.

Přitáhl si Draca k dalšímu polibku, líbilo se mu držet ho, cítit pod rukama jeho štíhlé boky a horkou kůži a jeho vlhké rty na svých.

Dracovy doteky náhle nabraly na intenzitě, byly důkladnější, žádostivější a přiváděly Harryho k šílenství. Draco vzal jeho ruce a položil mu je nad hlavu, aby ho přestaly rozptylovat.

„Nech je tam,“ přikázal, a přestože nepoužil žádné kouzlo, které by Harryho přimělo ruce nechat na místě, neodvážil se ani pohnout – příliš vzrušený a příliš zvědavý, co dalšího Draco zamýšlí.

Draco se posunul níž, Harrymu se usadil mezi nohama a oběma rukama ho hladil po bocích, stehnech, ve slabinách, občas se letmo dotkl šourku nebo penisu, ale víc pozornosti jim nevěnoval a Harry z něj pomalu šílel. Když už tohle mučení nedokázal vydržet, pokusil se postarat sám o sebe. Ale sotva se stačil se dotknout, Draco nespokojeně sykl a levou rukou Harryho ruku vrátil zpátky na polštář a druhou ho chytil pod krkem. Nikterak jemně, ale zároveň tak, aby se Harrry cítil jen víc vzrušený, a ne vyděšený.

„Co jsem řekl?“ zavrčel a důrazně Harryho ruce v zápěstích zatlačil víc do polštáře. „Buď hodný,“ varoval ještě a vrátil se ke své předchozí činnosti. Už se ale smiloval a obemkl Harryho penis rukou a pevnými pohyby ho začal pomalu dráždit, sklonil se a vzal ho zároveň i do úst. Vlhké horko, které Harryho zaplavilo, jej zbavilo veškerých myšlenek a přinutilo sténat. Neurčité zvuky spokojenosti, Dracovo jméno, souhlasné mručení… Chtěl, ať Draco ví, co s ním dělá, jak ho vzrušuje a přivádí k šílenství.

Když se Draco odtáhl, otočil se Harry na břicho ještě dřív, než vůbec stačil něco říct. Příliš po něm toužil, chtěl ho cítit v sobě. Když ho Draco začal připravovat, už věděl co čekat. Nepříjemný pocit brzy pominul a vládu nad ním opět převzalo vzrušení. Vnímal každý Dracův dotek, každý jeho polibek, šeptaná ujištění a vyznání. Jsi krásný, zašeptal mu Draco do ucha, když ho zezadu objal. Líbal ho na krk, rukou zpracovával jeho penis. Svým klínem se tiskl Harrymu k zadku a Harry měl pocit, že pokud ho v sobě okamžitě neucítí, tak umře.

„Vážně můžu?“ zeptal se Draco s polibkem vtisknutým za ucho.

„Dělej,“ zavrčel Harry a prohnul se v zádech. Draco se bublavě zasmál, ale poslechl.

Když do Harryho pronikal, vrátil se ten nepříjemný pocit o něco intenzivněji, než když ho roztahoval prsty, ale stejně jako předtím brzy pominul. Draco už v něm byl celý, tiskl se k Harrymu a rukou stále pomalu zpracovával jeho penis. Nechal Harryho, aby si zvykl, ale s tím neměl žádný problém. Pocity, které jej zaplavovaly byly příliš intenzivní, a Harry se jimi nechal zaplavit, topil se v nich a užíval si každou vteřinu.

„Jestli se okamžitě nepohneš, tak tě prokleju,“ pohrozil Dracovi přes rameno a ten se slastným zamručením poslechl. Jeho pohyby byly pomalé, alespoň zpočátku, po chvíli už se nedokázal ovládat a společně se svým přirážením zrychlil i pohyb rukou, kterou svíral Harryho penis.

Harry věděl, že tohle dlouho nevydrží, ale než stačil Draca varovat, přemohlo jej vyvrcholení a s výkřikem sledoval, jak jeho sperma pokrývá Dracovu ruku a prostěradlo pod nimi. Draco ho následoval vzápětí a Harry cítil, jak v něm jeho penis pulzuje a tentokrát byl on tím, kdo neodkázal uvěřit, že se to skutečně děje. Že právě nechal Draca Malfoye, aby se do něj udělal.

Ale Merlin ať ho prokleje, jestli to nebylo to nejlepší, co kdy v posteli zažil. Pravda, laťka nebyla nikterak vysoko, ale stejně byl ohromený a šíleně přemožený… vším.

Draco se na něj doslova zhroutil a Harry nedokázal unést váhu jich obou a lehl si. Draco zůstal na něm, jenom vyprostil svou ruku z pod Harryho břicha. Ztěžka oddechovali, Draco mu doslova funěl za krk, a když se začal smát, Harry ho ze sebe shodil, aby na něj viděl.

„Myslím, že nejradši jsem měl Marca,“ bylo jediné, co z něj tázavým pohledem dostal.

Harry ho píchl mezi žebra.  „Tak si běž najít Marca,“ nepodařilo se mu skrýt dotčení.

„U Salazara, Pottere, dělám si srandu. Tohle bylo skvělý… Ty jsi skvělý,“ dodal, když viděl, že se Harry pořád mračí.

„Neuplácej,“ zasmál se a lehl si na záda, Draca si přitáhl do obětí.

Harry netušil, že přesně tohle si letos k Vánocům přál, dokud to nedostal.

„Draco, počkej! Nebavil jsem se. Drásalo mě, že ti nemůžu říct pravdu. Chtěl jsem ti to říct… Všechno… Ale nemohl jsem,“ pustil se Harry do vysvětlování, i když mu byla zima a obával se, že nebude trvat dlouho, než je někdo začne sledovat, případně fotit.

„Nevěřím ti,“ zavrčel Draco zle a viditelně bojoval s nutkáním utéct.

„Já vím a mrzí mě to. Já tomu nevěřím úplně stejně jako ty. Stejně tak nechápu, proč teď, proč ne kdykoliv dřív, ale možná jsme potřebovali jiný úhel pohledu, aby to vůbec mělo šanci fungovat. A já chci, aby to fungovalo, abychom tomu dali šanci a zkusili to.

Tohle,“ ukázal si na pravé předloktí, „není jen nějaká legrace. A ani pro mě to nebyla hra nebo zábava, protože jsem se zrovna nudil. Tohle je skutečné a máme šanci na něco jedinečného, pokud tomu budeme věřit a zkusíme to.“

Draco mlčel a Harry se pomalu smiřoval se skutečností, že to všechno bylo marné a že měl od začátku pravdu – jakmile Draco zjistí, kdo je jeho spřízněnou duší, vezme nohy na ramena. Ale nemohl to vzdát. Ne teď…

„Můžeme si prosím promluvit? Uvnitř?“ ustoupil Harry ze dveří a sledoval vnitřní bitvu, jakou Draco sváděl, neboť se mu promítala v očích a v zatínáních čelistí. A taky se mu trochu třásly ruce. Nakonec ale obezřetným krokem kolem Harryho prošel dovnitř.

„Omlouvám se, nečekal jsem hosty,“ začal Harry rychle sklízet ze stolu. Vzápětí si uvědomil, že je ještě pořád čaroděj, a použil hůlku, aby tácy s cukrovím a misku a zdobící sáček s polevou odklidil na kuchyňskou linku. Cítil Dracův zkoumavý pohled v zádech a už byl zase nervózní.

„Dáš si čaj nebo vaječňák nebo něco jinýho?“

„Nic.“ Draco byl stále odměřený a opatrný. Pozoroval Harryho přimhouřenýma očima. Zkoumal, hodnotil, rozmýšlel…

„Myslíš to vážně?“ zeptal se nakonec tiše, nejistě.

„Naprosto,“ přikývl Harry pomalu. „Všechno, co jsem řekl… Nikdy jsem se necítil tak dobře jako ty dva večery s tebou.“

„Vždycky jsme se nesnášeli,“ namítl Draco, ale neznělo to zle. Jen hledal jistotu.

„A právě proto jsme se potřebovali vidět v novém světle. A navíc… Kdybych tě skutečně nesnášel, nikdy bych s tebou domů nešel.“

„Dobře,“ přikývl Draco, ale stále nejistě. Nebyl přesvědčený, že dělá dobře. Harry k němu váhavým krokem přistoupil.

„Dobře? To je všechno, co na to řekneš?“ zeptal se klidně, s mírným úsměvem a vzal Draca za ruku. Když se mu nevytrhl, neubránil se upřímnému širokému úsměvu.

„Zkusíme to.“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se tentokrát Harry s neskrývanou nadějí.

„Přísežná věta není něco, co by kdokoliv, kdo má všech pět pohromadě, jen tak zahodil. Zasloužíme si minimálně šanci. V nejhorším budeme první zdokumentované případy, ve kterých se magie zmýlila,“ ušklíbl se na konci.

Harry se rozesmál. Nahlas, uvolněně, protože mu ze srdce spadl šíleně veliký kámen. Draco ho neproklel a neutekl a chce jim dát šanci…

Odvážil se  a položil mu ruku na tvář a několik vteřin ji tam jen nechal… Potřebovali si zvyknout… Harry ani tolik ne, už měl dva večery k dobru, ale pro Draca byla tahle dynamika s jeho školní nemesis zcela nová a Harry mu dával čas se s ní vyrovnat. Hleděli si do očí, čekali na okamžik, kdy ten druhý posměšně vykřikne, že to je vtip, ale jak se postupně uklidňovali a získávali důvěru, uvědomovali si, že je to skutečné.

Draco mírně natočil tvář a do doteku se opřel a Harry prsty sklouzl níž na krk a přes hrudník na bok, kde ruku nechal a přitáhl si Draca k sobě, do pevného objetí.

Pořád si stojím za tím, že jsi úžasný,“ zašeptal mu Harry do záhybu krku, kam si položil hlavu. A nakonec neodolal, aby ho na krk jemně nepolíbil. Nebyl si jistý, kdy přesně se to stalo, ale už si stačil Dracův krk zamilovat. Možná proto, jak Draco na doteky a polibky tam umístěné reagoval. Ani teď se neubránil slastnému, spokojenému zamručení a naklonil hlavu tak, aby měl Harry ještě snadnější přístup.

A Harry ho líbal, teď už intenzivněji, dlouhými, línými polibky, a když mu Draco vyšel vstříc svými rty, bylo to to nejúžasnější, co kdy zažil. Protože konečně Draco líbal jeho, Harryho, a ne nějakou náhodnou vypůjčenou identitu…

„Rone…“ Harry pocítil narůstající paniku. „Co když si myslí, že jsem to já?“

Ron na to nic neřekl, jen kamarádovi věnoval soustrastný pohled.

Harry by se nejradši nakopnul. Měl mu všechno říct, dokud měl příležitost. Teď o svou šanci přišel definitivně. Malfoy si bude myslet, že jeho spřízněnou duší je Dean. A možná se nedorozumění vysvětlí, ale co když do té doby zjistí, že je mu s ním vlastně taky moc dobře a nebude chtít o Harrym ani slyšet?

Seděli u stolu mlčky, Motýlková se neukázala a Harry měl hlavu příliš plnou myšlenek na to, aby se dokázal s Ronem o čemkoliv bavit. Domů odcházel po půlnoci a myšlenky na to, co asi Draco s Deanem zrovna dělají mu nedovolily usnout. Copak si Draco nevšiml Přísežné věty, která se zase objevila?

Harry byl celý týden zhola nepoužitelný. Vzal si osobní volno, které mu ochotně udělili, protože všechny předchozí Vánoce od svého nástupu k bystrozorům měl pohotovost nebo přímou službu. Rona s Hermionou statečně ignoroval, až ho nakonec nechali na pokoji. Potřeboval jen prostor, aby si ujasnil, co dál.

Neměl nijak zvlášť rád Vánoce, ale měl rád adventní atmosféru před nimi, a tak se kormě utápění ve vlastním žalu pustil za zvuku vánočních koled do výzdoby domu. Nesmělo chybět jmelí, vánoční dekorace, vaječný koňak ani cukroví a všechno tohle včetně shánění dárků pro jeho přátele jej obstojně zaměstnávalo. Vyčistil si hlavu od práce, čemuž napomohla i zpráva od Rona, že pachatelem skutečně byla zhrzená Motýlková a že ji dostali.

Mohl začít znovu, s čistým štítem.

Musel se rozhodnout co dál. Draca po celý týden nekontaktoval, ani na to nepomyslel. Byl příliš svázán obavami. Chvílemi se připadal směšně. Čeho se tak bál? Ron měl pravdu, neměl přece co ztratit, pokud ho Draco odmítne, tak se pro něj vůbec nic nezmění. Bude i nadále sám, ponoří se do práce a všechno bude jako dřív…

No… Jenomže právě to Harry už nechtěl. Vždycky si svůj život představoval po boku někoho. Bavilo ho vařit a péct, ale k čemu to všechno, když se neměl s kým podělit?

Zrovna zdobil perníčky a obě ruce měl upatlané od cukrové polevy, a tak málem vyletěl z kůže, když se objevilo příliš známé svědění na ruce, které nemohl poškrábat. Než si stačil uvědomit, co to vůbec znamenalo, ozval se zvonek.

Harry se nezdržoval mytím rukou, po cestě ke dveřím použil bezhůlkové kouzlo, kterým očistil sebe i své oblečení od všech stop po pečení.

Přede dveřmi se zarazil, dvakrát se zhluboka nadechl a dveře otevřel. Nejspíš mu to trvalo příliš dlouho, protože návštěvník už k němu byl zády a tři kroky ode dveří.

„Omlouvám se, že obtěžuji. Jen někoho hledám,“ řekl Draco, když uslyšel otevření dveří, a ještě než se vůbec podíval na Harryho.

„Ahoj Draco,“ usmál se Harry, než se stačil zarazit a vymyslet něco chytřejšího.

„Pottere,“ vzal ho Draco konečně na vědomí, ale tón jeho hlasu se razantně proměnil z toho zdvořilého na opovržlivý a obranný. Zároveň si ale nejspíš uvědomil svědění Přísežné věty, protože pohlédl na své předloktí, které si třel druhou rukou, aby nepříjemný pocit zahnal.

Pak střelil pohledem na Harryho.

Odfrkl si a potřásl hlavou. „Doufám, že ses bavil, Pottere,“ zavrčel a vztekle se otočil k odchodu.

Tato část je takový bonus. Je z Dracova pohledu a je poněkud delší než průměrné části povídky, ale popisuje události 17.-19. části.

„Snad bys nežárlil,“ ušklíbal se Draco a Harry jej místo odpovědi líbal ještě důrazněji. A zcela spokojený byl, až když Draco znovu vyvrcholil v důsledku jeho doteků.

Vzápětí oba vyčerpaně usnuli.

Draco se probudil brzo a pohlédl na stále spícího Marca. Nebo Petera. Nebo kohokoliv, kdo to vedle něj tak klidně a spokojeně spal.

Přemýšlel, proč je mu to tak jedno. Proč mu nezáleží na tom, jak ten člověk zrovna vypadá. Draco se nikterak nestyděl za to, že je povrchní a že mu na vzhledu těch, s kým se stýká, záleží. Najednou ale jako by vzhled nehrál vůbec žádnou roli a to byl ještě navíc velice zásadní rozdíl v tom, jak Marc vypadal první a druhý večer… Draco tak nějak předpokládal, že v jeho náhlé lhostejnosti vůči fyzickému vzezření má prsty magie a Přísežná věta. Nejspíš je to k sobě zkrátka táhlo bez ohledu na vzhled.

Draco věděl o spřízněných duších dost na to, aby Přísežnou větu nebral na lehkou váhu. Byla to šance prožít něco jedinečného, něco, co se podaří jen velmi malému procentu lidí, a tak byl trpělivý. Snažil se pochopit Marcovy důvody, ale doufal, že brzy pominou, a on mu bude moci říct, kdo je ve skutečnosti.

Draco nemyslel na nic jiného a nedokázal se ubránit spekulacím, ačkoliv riskoval, že bude zklamaný, pokud skutečnost nebude odpovídat jeho odhadům. Znovu na Marca pohlédl a zavrtěl hlavou.

Tohle přece vůbec nebyl jeho typ… Už od první chvíle s Marcem se ale cítil jako smyslů zbavený, cítil sžíravou touhu, a když později zjistil, že Peter i Marc jsou ještě někdo úplně jiný, přitahovala ho ta příchuť neznámého… Kdo? Kdo se pod tím vším skrývá?

Draco se vymotal z přikrývek a potichu, aby Marca nevzbudil, si posbíral věci a v koupelně se oblékl. Měl kromě práce pro Kima rozdělanou ještě jednu zakázku plnou prokletých rodinných šperků a musel se jí věnovat. Než byt opustil, napadlo ho zanechat vzkaz. Když ale nedokázal vymyslet, co by na něj napsal, vzdal se toho nápadu a prostě odešel.

Po celý den ho zaměstnávalo zkoumání a rozplétání kleteb na jednom obzvlášť ošklivém náramku, ale večer, když si konečně mohl vydechnout, jeho myšlenky opět zamířily k Marcovi.

Draco neměl mnoho vodítek, ani návštěva Marcova bytu mu nic neprozradila. Pochopitelně, bylo to jen pracovní útočiště… Přesto doufal v něco. Náznak, fotka, nákupní seznam, cokoliv… Nic ale nezískal, a tak věděl pouze to, že je muž zhruba stejně starý jako Draco, že chodil do Nebelvíru, ačkoliv povahově měl něco ze Zmijozelu. Pracuje jako bystrozor, nemá děti ani vztah a žije v Godrikově Dole.

Což mu k ničemu nebylo, protože od té doby, co si tam postavil dům Harry Potter, se počet obyvatel té vesnice snad ztrojnásobil.

Potter… Samozřejmě že Draca už napadlo, že Potter je bystrozor a Nebelvír a žije v Godrikově Dole.

Ale neexistovala šance, že by mohl být Dracovou spřízněnou duší. Za prvé v sobě neměl ze Zmijozelu absolutně nic. Nebelvírovatější Nebelvír snad v Bradavicích nebyl od dob samotného Godrika Nebelvíra. Do všeho se vrhal po hlavě, emoce nosil na dlani a zachraňoval všechno, co se pohnulo. Za druhé se už znali, Přísežná věta by se objevila už mnohem, mnohem dřív. A do třetice – nenáviděli se. Potter by si radši ruku s Přísežnou větou uřízl, než aby šel s Dracem…

A jejich antipatie byly oboustranné. Draco ho nesnášel, protože Potter odmítl jeho ruku, protože nechtěl být jeho přítel, protože v osmém ročníku měl oči jen pro tu Weasleyovic holku. Nesnášel ho, protože Draco pro něj neexistoval…

Naštěstí měl práci a neměl čas se utápět v nepříjemných vzpomínkách. Doufal, že večer Marca zase potká. Vysvětlí mu, proč ráno tak náhle zmizel. A taky doufal, že případ už se brzy vyřeší a on se konečně dozví pravdu.

Ale Marc nepřišel.

A Draco se neubránil zklamání. Třeba si myslel, že Draco ztratil zájem, když ráno odešel bez rozloučení… Neusínalo se mu dobře a spalo se mu ještě hůř a ráno bylo vůbec nejhorší. Byl podrážděný a protivný i sám sobě a raději se zahrabal ve své pracovně, protože se potřeboval zabavit a nepřemýšlet.

To se mu nakonec podařilo, protože se do práce zabral tolik, že si nevšiml, že už je spousta hodin a že už dávno měl být u Kima. Do baru dorazil až někdy po jedenácté, prohodil pár slov s Kimem, vzal si do ruky pivo a opřel se zády o bar tak, aby měl dobrý výhled na plac. Nestačil se ani pořádně rozkoukat, když ucítil známé svědění. Nenápadně vyhrnul rukáv hábitu a košile a četl: Pardon.

V tom okamžiku do něj někdo vrazil ramenem a Dracova sklenice se povážlivě zakymácela.

„Pardon!“ omluvil se muž a pak se teprve na Draca podíval. „Draco?“ zasmál se užasle a Draco se nezmohl ani na hlásku.

Dean?! Dean Thomas že je jeho spřízněnou duší? Proč ale… Proč teď? Proč až teď?!

„Moc rád tě vidím. Můžu… Můžu tě na něco pozvat?“ zeptal se jasně patrnou nervozitou. Draco byl stále ještě v šoku, takže mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že je někdo vyrušil. Neznámý muž na ně zíral jako by byly atrakcí v zoo.

„V pohodě?“ zeptal se ho Draco. Muž jen něco zamumlal, otočil se na patě a zamířil k jednomu ze stolů.

„Radši bych odtud vypadl, co ty na to?“ vrátil pozornost Deanovi, stále poněkud mimo ze zjištění, že celou tu dobu to byl Dean. Draco nevěděl, co si má myslet. Měli nějakou aférku na škole, ale nerozešli se úplně v dobrém…

Dean na jeho otázku pouze přikývl, propletli se ven a Draco je za barem přemístil k sobě domů. Proto se Marc – Dean choval tak zvláštně, když ho sem Draco vzal poprvé. Za války byl zajat a držen ve sklepeních manoru. Návrat sem jistě vyvolal nepříjemné vzpomínky.

„Teda… Nečekal jsem, že na to budeš chtít jít tak rychle,“ ušklíbl se Dean, po předchozí nervozitě nebylo ani stopy.

„Ne? Myslím, že po našich předchozích setkáních tě to nemůže nijak překvapovat.“

„No nevím… To už je přece jen pár let, navíc si nepamatuju, že bys tenkrát byl tak hrr,“ ušklíbl se Dean a pokusil se Draca chytit za boky.

„Pár let?“ vysmekl se mu Draco.

„V Bradavicích?“ snažil se mu Dean připomenout. „Třeba v tom přístěnku na košťata hned vedle Filchovy kanceláře?“

„Ha ha, fajn. Už s tím můžeš přestat. Vím, že jsi Marc. A Peter.“

„Marc? Kdo je sakra Marc a Peter?“ zatvářil se Dean, jako by Dracovi naprosto přeskočilo.

„A do prdele,“ ulevil si Draco a prsty si zajel do vlasů.

„Ty… Nejsi… Neukázala se ti Přísežná věta?“

Dean se rozesmál a Draco měl chuť ho praštit. „Ne, tak to teda fakt ne.“ Potom zvážněl. „Počkej… Ty sis myslel, že my dva…?“ ukázal na sebe a na Draca v tázavém gestu. „To jsi nemohl ani na okamžik myslet vážně.“

Draco ho propálil pohledem.

„Ten druhý… Co přišel za námi. Co říkal?“

„Nic. Jen čuměl, pak se omluvil a odešel.“

„Řekl pardon?“

„Jo, něco takovýho,“ mračil se Dean.

„Musím ho najít.“

„Takže sex asi nebude, co?“ ušklíbl se s posměškem.

„Vypadni,“ poradil mu Draco a Dean ho ke svému vlastnímu štěstí bez řečí a bez pozdravu poslechl.

Draco okamžitě zdvihl obrany domu a přemístil se zpátky k baru.

Muže, kterého hledal, už tam ale nenašel.

Dál už se věnovali jen případu, podezření nakonec skutečně padlo na tu malou blondýnku. Jmenovala se Anna Marie Motýlková a zjevně měla komplexy kvůli své výšce a žárlila na své kamarádky, kterým se dostávalo veškeré mužské pozornosti. A tak se rozhodla si svou zlost vybít na mužích obecně a právě v baru, kde se s ní rozešel po několikaměsíční známosti její poslední přítel… Definitivní důkazy jim ještě chyběly, ale Ron byl o svém odhadu poměrně přesvědčený.

„Dnes večer ji zkusím sbalit a uvidím,“ nastínil svůj plán Harrymu

„Dobře. Budu tvůj ožralý kámoš, co na ni bude mít nejapné poznámky.“

„Fajn. Skočím objednat mnoholičný lektvar na večer.“

Harry přikývl a snažil se zbavit nervozity, která se mu usazovala v žaludku. Uvědomoval si, že střetnutí s Dracem je tentokrát nevyhnutelné…

„Ještě tu není. Tvař se trochu nenápadně, nemůžeš se pořád rozhlížet,“ peskoval ho Ron, když Harry neustále pátral pohledem po lokálu v naději, že zahlédne Draca. Nervozita ho sžírala, raději by už měl rozhovor za sebou.

„Jo, promiň.“

Motýlková se ale vůbec neukázala. Ron už poslal zprávu Robardsovi, aby vyslal další týmy do okolních podniků, kdyby se náhodou objevila někde jinde.

Přesto vyčkávali a asi po dvou hodinách Harry pocítil známé svědění na ruce. Vyhrnul si rukáv a spatřil prosté: „V pohodě?“

Prudce vstal, protože kdyby zůstal sedět, měl by čas si ještě všechno rozmyslet a nejspíš by se nikdy neodhodlal. V baru bylo poměrně dost lidí a několik se jich Harrymu připletlo do cesty, a když se mu konečně podařilo k Dracovi dostat, zjistil, že ten momentálně mluví s někým jiným. Zůstal stát a oba se ně něj překvapeně podívali. Harry v druhém muži poznal Deana Thomase…

„V pohodě?“ povytáhl Draco obočí.

Harry zpanikařil.

„Pardon…“ zamumlal, otočil se na patě a vrátil se k Ronovi, který celou výměnu sledoval.

„Co to sakra bylo?“

„Dean… Je tam s Deanem,“ sykl Harry, žaludek nepříjemně sevřený.

„A myslím, že s ním odchází,“ informoval ho Ron, který měl přímý výhled na dveře.

„Rone…“ Harry pocítil narůstající paniku. „Co když si myslí, že jsem to já?“

Harry pro ten večer nechal práci v terénu na Ronovi a rozhodl se, že si s Dracem promluví. Večer se ale nakonec k ničemu neodhodlal. Jen seděl doma a přemýšlel, jak by si s ním měl promluvit. Jak by měl zavést řeč na to, že jsou spřízněné duše a že spolu spali a zkrátka to, že je to on, Harry Potter, kdo je Dracovou spřízněnou duší podle mínění jakéhosi osudu.

„Myslím, že tě hledal,“ byla první slova, která mu další den ráno řekl Ron, sotva vpadl do kanceláře.

„Kdo?“ vzhlédl Harry překvapeně a snažil se potlačit pocit naděje, že by mohl mluvit o Dracovi.

„Malfoy… Celý večer se rozhlížel, koukal si na předloktí… Myslel jsem, že za ním chceš jít a všechno mu říct.“

„Chtěl jsem, ale…“

„Snad se nebojíš? Přechytračil jsi draka, porazil Voldemorta, prakticky jsi už dvakrát umřel… Co ti asi tak může Malfoy udělat horšího?“

„Může mě odmítnout.“

Ron zavrčel a prohrábl si rukou vlasy. „A jaký to bude rozdíl oproti současnému stavu?“

„Teď mám aspoň naději…“

„Falešnou. Seber se a běž za ním,“ promlouval mu Ron do duše a Harry si pomyslel, že od své ženy pochytil mnohem víc, než jen ten otravný zvyk, že měl často pravdu. Ron dospěl a Harry si vedle něj a Hermiony poslední dobou často připadal jako dítě, které vy rádi vyslali do světa, aby měli svůj klid.

„Já vím, že máš pravdu. Ale budou Vánoce…“ hledal Harry další výmluvy. Vlastně ani nechápal proč to dělá. Byl nebelvír, nemohl přece mít takový strach z odmítnutí. No co, tak aspoň bude vědět, na čem je, a život půjde dál.

„Tím spíš. Můžeš je strávit s někým na kom ti záleží.“

„Na vás mi taky záleží,“ ohradil se Harry.

„A nám na tobě, ale taky bychom uvítali Vánoce o samotě.“

„To jste ale mohli kdykoliv říct,“ zabručel a pocit toho, že je přítěží, ještě zesílil.

„Ne, nemohli, protože bys pak trval na tom, že nebudeš s námi a seděl bys zalezlý sám doma.“

„Což budu teď taky.“

„Ne, teď půjdeš, dáš to do pořádku s Dracem a budete šťastní na věky věků.“

„Nesnáším tě.“

„Protože mám pravdu,“ poplácal ho Ron po rameni se spokojeným úšklebkem.

„Protože máš pravdu…“ povzdechl si Harry.

Když se Harry probudil, cítil se odpočatě. Vlastně tak dobře, jako se necítil už dlouhou dobu. Spal klidně, bezesně a to se mu moc často nestávalo. Předpokládal, že za to mohla příjemná únava a Dracova přítomnost.

Teď už tedy spíš nepřítomnost, protože Draco vedle něj neležel a Harry vůbec netušil, kdy odešel. Musel spát velmi tvrdě. Když došel do koupelny a spatřil se v zrcadle, s hrůzou si uvědomil, že už má opět svou podobu. Upřímně doufal, že Draco odešel dřív, než mnoholičný lektvar vyprchal.

Nepříjemný pocit nejistoty ho ale neopouštěl po celý den, až už to Ron nevydržel a uhodil na něj:

„Tak ven s tím. Chci vědět všechno.“

„Řekl jsem ti všechno,“ zabručel Harry a složil si hlavu do dlaní. Nesnášel papírování a nesnášel rána a sebe a momentálně nesnášel úplně všechno.

„Řekl jsi mi, že ses zase vyspal s Malfoyem. To je trochu málo, když tu celý den skuhráš jak hromádka neštěstí.“

„Neskuhrám. A to je všechno. Neví, kdo jsem, a jestli to někdy zjistí, stejně bude po všem ještě dřív, než vůbec něco mohlo začít. A protože mi někdy v noci vyprchal Mnoholičný lektvar, možná už to ví, protože odešel bez rozloučení nevím kdy. Ale já nechci, aby to skončilo a zároveň se bojím jeho reakce, když to zjistí, a ach jo… Sakra, Rone, takhle dobře jako s ním mi snad ještě nikdy nebylo,“ zakončil dalším povzdechem.

Ron před sebe zvedl ruce. „Wow, tak fajn, brzdi, kámo,“ kulil na něj oči a nejspíš ho Harry svou litanií vyděsil. „Tak hele… Svět nepadá. Nebudu předstírat, že chápu spojení slov cítit se dobře a Malfoy v jedné větě, ale cokoliv tě dělá šťastným…“ Harry se na něj zašklebil s něčím, co měla být vděčnost, ale v důsledku jeho mizerné nálady to vypadalo spíš, jako by se mu někdo snažil vydloubnout oko kávovou lžičkou.

Ron to nekomentoval a prohlížel si kamaráda s upřímnou starostlivostí.

„Proč si vlastně myslíš, že by neměl zájem, kdyby věděl, že jsi to ty?“

„Hmmm,“ ušklíbl se Harry ironicky, „no já nevím, možná proto, že jsem ho proklel tak, že dodnes má jizvy po celém těle, proto, že jsme se vždycky nesnášeli nebo co já vím, třeba proto, že se ke mně a k mým kamarádům od první chvíle choval jako ke smetí na podrážce svých bot?“

„No ale taky jsi mu zachránil život. A on tě neprozradil, když nás zajali lapkové a odtáhli k nim domů. A celých šest let školy – o osmém ročníku nemluvě – z tebe nespustil oči.“

„Šlápl mi do obličeje a zlomil mi nos.“

„Protože jsi ho špehoval. V šesťáku bys mu udělal to samé, být to naopak.“

„Fajn!“ štěkl Harry.

„Fajn… A Malfoy je gay od kdy?“

„Odjakživa, nejspíš,“ pokrčil Harry nenuceně rameny.

„Tys to věděl?“ zamrkal Ron. Ovšemže to věděl. Věděl tenkrát o každém Dracově kroku, jenom neměl chuť o tom mluvit s Ronem nebo Hermionou, protože dali jasně najevo, co si o jeho podezřeních vůči Dracovi myslí. Ne že by se v něčem mýlil…

„Něco jsem zaslechl…“

„Ale myslel jsem… Parkinsonová…“

„Je osina v zadku. Ale nikdy s ní nic neměl. Zato Dean…“

„Dean?! Chceš mi říct, že Dean měl něco s Malfoyem? Vždyť chodil s Ginny! A ty taky! Co má Malfoy a Ginny ne?“

„Vážně na to mám odpovídat?“ rozesmál se Harry upřímně.

„Ne, u Merlinových vousů. Rozhodně ne. Jak to, že to nevím?“

Harry pokrčil rameny. „Nebyl jsem si jistý, jak bys reagoval…“

„Charlie je taky gay, takže pravděpodobně úplně normálně,“ odsekl dotčeně.

„Já vím… Ale tenkrát jsem to nevěděl a nechtěl jsem zas být za toho divnýho.“

„A teď chceš?“

„Teď už vím, že na tom není nic divnýho,“ mrkl na něj Harry.

„To je dobře… No, zpátky k věci. Řekl jsi to sám… Pokud ses nikdy necítil tak dobře, tak si to nenech proklouznout mezi prsty. Měl bys být upřímný. Aspoň budeš vědět, na čem jsi, když už nic.“

„Stejně nemůžu, dokud je vyšetřování aktivní.“

„Malfoye ale nepodezříváme…“ povytáhl Ron obočí.

„Já vím, ale…“

„Jen hledáš výmluvy a oddaluješ nevyhnutelné.“

„Už jsem ti říkal, že nesnáším, když máš pravdu?“ zamračil se na Rona urputně.

„Jo. Mockrát.“

„Ale děláš to furt.“

„To mě naučila moje žena,“ zazubil se Ron a vrátil se ke své práci.

Harry protočil oči v sloup a ponořil se zpátky do svých myšlenek. Ron měl pravdu. Už nemělo smysl to oddalovat. Večer si s Dracem promluví.

… Draco na to nic neřekl, jen ho pomalu hladil po zádech.

Doléhal k nim tlumený noční život – občas něco projelo, chvíli se dohadovali muž se ženou, zaštěkal pes… Harrymu to ale momentálně připadalo jako ta nejklidnější melodie na světě, jenom proto, že ležel v objetí s mužem, který ho přitahoval a kterému nejspíš stačily pouhé dvě noci k tomu, aby se do něj Harry bezhlavě zamiloval, protože jak jinak by se dal popsat ten pocit spokojenosti a bezpečí, než jako zamilovanost?

„Pracuješ jenom na volné noze?“ vyzvídal Harry polohlasně.

„Ano. Měl jsem trochu problém sehnat práci. Lidi… řekněme, že mají předsudky.“

„Musíš pracovat? Říká se o vás, že jste bohatí.“

„To jsou právě ty předsudky. Dost nám toho zabavili. Mí rodiče mají tak akorát pro sebe, nemůžu po nich chtít, aby živili ještě mě. A potřebuju něco dělat, jinak bych se asi zbláznil.“

„Tak tomu rozumím,“ povzdechl si Harry. Bral v práci všechny směny navíc, co mohl. Ne že by někdy chtěl, aby práce byla smyslem jeho života, ale když žádný jiný smysl neměl, byla obstojnou výplní. Jeho práce ho bavila a zajištovala, že nemusel přemýšlet o tom, jak osamělý ve skutečnosti je.

„Potkali jsme se už někdy?“ vyzvídal Draco a Harry dlouho přemýšlel, co mu vlastně odpovědět.

„Ano. Ano, potkali jsme se.“

„Ve škole? Jsme zhruba stejný ročník, že? Neznáš mě jen z novin, ty skutečně víš, kdo jsem.“

„Draco, nech to prosím být.“

„Ale nejsi ve skutečnosti žena, že ne?“

Harry vyprskl. „Ne. To fakt ne.“

„No… Doufám, že nejsi z Nebelvíru.“

„Proč? Bojíš se, že bys něco chytil?“

„Právě!“

Harry ho pleskl přes stehno. „Moudrý klobouk mě chtěl poslat do Zmijozelu, ale rozmluvil jsem mu to.“

Draco na něj překvapeně shlédl. „Netušil, že jsem možné mu to rozmluvit.“

„No, já vlastně taky ne,“ přiznal Harry a propadl se do vzpomínek. Jak by to asi vypadalo, kdyby tenkrát připadl do Zmijozelu? Objevila by se Přísežná věta dřív?

„Objevila se ti Přísežná věta už dřív? Když jsme se tedy už někdy potkali?“

„Ne… Včera poprvé,“ připustil Harry a Draco přikývl.

„Mně taky. Není to zvláštní? Myslel jsem, že se objeví před prvním setkáním.“

„Já vlastně ani nikdy nezjišťoval, jak přesně to funguje.“

„Nejsi z čistokrevného rodu, že?“ odhadoval Draco a dál palcem kreslil drobné kroužky Harrymu po zádech.

„Ne. Je to problém?“ hlesl Harry a uvědomil si, že se odpovědi obává.

„Vůbec ne,“ vtiskl mu Draco polibek do vlasů. „Nejsem jako mí rodiče. Nechci být.“

„To je dobře, Draco…“

„Co pořád máš s mým jménem? Nikdo neříká ničí jméno tak často.“

„Možná se mi prostě jen líbí,“ usmál se Harry. „Líbí se mi, jak zní a jak se vždycky pousměješ, když ho řeknu. A teď se taky usmíváš.“

„Tohle obvinění je zcela směšné.“

Harry se nad jeho dotčeným tónem upřímně rozesmál.

„Možná bych ti taky chtěl říkat tvým skutečným jménem.“

„A možná taky ne. Co když zjistíš, že jsem někdo, koho nemůžeš vystát?“

„Tomu nevěřím,“ zavrtěl Draco hlavou a jeho hlazení ustalo. „Na to se s tebou cítím až moc dobře.“

„Mohl bych být třeba co já vím… Weasley,“ popichoval ho dál.

„Tak záleží… Nedávno jsem potkal toho, co pracuje s draky… Musím říct, že jemu bych dovolil, aby mě zkrotil,“ zazubil se Draco nad záměrným dvojsmyslem a Harry ho znovu plácl přes nohu.

Přetočil se nad Draca a žádostivě ho políbil.

„Snad bys nežárlil,“ ušklíbal se Draco a Harry jej místo odpovědi líbal ještě důrazněji. A zcela spokojený byl, až když Draco znovu vyvrcholil v důsledku jeho doteků.

Vzápětí oba vyčerpaně usnuli.