Kouzlo Vánoc – den 2.

Povídka se nějak protáááááhla, a tak nezůstane jenom u dvou původně plánovaných částí, ale bude jich, nevím zatím kolik. Draco s Harrym toho mají hodně na srdci, a  tak to zjevně bude čistě vykecávací příběh. Tuto část věnuji Tyře, protože do mě pořád šije, abych psala. :-*

V noci se Draco několikrát vzbudil. Dvakrát jej probudilo lechtání v obličeji, Potter se přesunul blíž k němu a jeho vlasy typicky trčící na všechny strany se dostaly příliš blízko Dracově tváři. Po třetí se vzbudil sám od sebe ze špatného snu a dlouhou dobu pak nemohl usnout.

Pohled mu těkal ke klidně oddechujícímu Potterovi a k jejich tvrdohlavě spojeným rukám. Svým způsobem byla přítomnost někoho dalšího, když se člověk probudil ze špatného snu, podivně uklidňující. Byl to pocit, který nikdy nezažil. Na koleji sice spal v pokoji s dalšími chlapci, které víceméně považoval za přátele, ale patřit do Zmijozelu také znamenalo skrývat své strachy a démony tak, aby je nikdy nikdo nemohl využít. Myšlenka, že by se navzájem utěšovali, byla vyloženě směšná.

A pokud byla směšná ve spojení se spolužáky, ve spojitosti s rodiči se jednalo maximálně o fata morganu. Jako dítě se často budil s křikem, ale většinou byl ponechán vlastnímu osudu. Když byl hodně malý, přišel ho znovu uspat skřítek a v několika vzácných případech jeho matka, ale otcovi se to nelíbilo. Bude pro něj dobré, pokud se se svými strachy vypořádá sám, slyšel ho jednou říkat. Byl si jistý, že ve výsledku to pro něj vůbec dobré nebylo, ale stalo se. Chyby rodičů zpět vzít nemohl, musel se s nimi sžít.

„Proč nespíš?“ ozvalo se mu u hlavy rozespale.

Příšerně se lekl. Připadal si přistižený při činu a přitom zcela bezdůvodně.

„Špatné sny?“ dotíral Potter.

Draco se rozhodně neměl k tomu cokoliv vysvětlovat ze všech lidí právě Potterovi, přestože se zdálo, že jeho zájem je upřímný.

„Taky je mívám. Hodně často…“ šeptal a z nějakého důvodu Draca v malých kroužcích hladil palcem po ruce. Bylo to neskutečně uklidňující, ačkoliv si Draco uvědomoval, že by ho to mělo přinejmenším štvát. Potter se vůbec nezdál, že by ho jejich blízkost přiváděla do rozpaků, a ještě Draca utěšoval?

„Jak je možné, že to bereš tak v klidu?“ zeptal se nakonec mírně rozladěně.

„Noční můry? Nevím, nějak jsem se smířil s tím, že se jich asi nikdy nezbavím. A rozhodně je neberu v klidu –“

„Tohle spojení, ty pako,“ zvedl Draco jejich ruce demonstrativně do vzduchu. Přece jenom to byla Dracova chyba, a kdyby byly role obrácené, Draco by zuřil a šílel a snažil se Potterovi znepříjemnit každou vteřinu stonásobně.

„Ach tak. No… Rozčilováním se stejně nic neurychlíme, ne? Prostě to jen musíme vydržet a hádám, že to půjde o moc líp, když se budeme chovat jako civilizovaní lidé. Což se nám zatím daří, nemyslíš?“

„Někdy jsi fakt zvláštní, Pottere.“

„Budu to brát jako poklonu.“

Draco mohl odpřisáhnout, že se přitom Potter usmívá, ačkoliv mu do tváře přímo neviděl. Nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Co se ti zdálo?“ navrátil se vážný tón.

Draco přemýšlel. Mohl by se svěřit, nebo to bude při první příležitosti použito proti němu? Ale Harry Potter přece nebyl Zmijozel…

„Odmítl jsem splnit úkol, který mi Voldemort dal, a musel jsem přihlížet jeho trestu. Mučil a zabil mou matku. Byla to ta nejhorší věc, jakou jsem kdy viděl. A to do toho počítám i tvůj obličej.“

Potter ho šťouchl do žeber, ale nahlas řekl: „Draco… To mě moc mrzí. Ale… byl to jen sen.“

„Možná ano… Ale co když selžu? Co když se to stane realitou?“

Oba dlouhou chvíli mlčeli, až si Draco myslel, že Potter znovu usnul, ale nakonec se ozvalo tiché:

„Co je to za úkol?“

„Nemůžu to říct.“

„Draco… Já ti vážně moc chci pomoct, ale jak, když nevím, o co jde.“

„Nemůžu, Pottere, chápeš?“ vyjel ostře. „Zavázal mě neporušitelným slibem. Já to prostě říct nemůžu. Nikomu.“

„Promiň, to mě nenapadlo,“ zastyděl se.

„Proč se vůbec staráš?“ vyštěkl Draco podrážděně.

„Sám nevím,“ pokrčil Potter rameny a natočil hlavu, aby na Draca viděl lépe. Což nebylo vůbec příjemné a Draca to znervózňovalo. „Asi… Asi mám pocit, že je to něco, co můžu změnit. Všechno kolem je velká neznámá, vím jediné – že něco chystáš, a zkrátka musím udělat aspoň něco.

„Proč? Proč neustále předpokládáš, že všechno leží na tobě? Svět se netočí kolem tebe, Pottere.“ Draca napadlo, že musí znít, jako by se do Pottera pokoušel vtlouct aspoň nějaký rozum.

Harry znovu pokrčil rameny a kolem očí se mu objevily vrásky, jak se u přemýšlení zakabonil. „Svět možná ne, ale Voldemort ano. Ty to určitě musíš vědět…“

„Co tím myslíš?“ zavrčel Draco nepříjemně, protože tušil, kam Potter míří, ale chtěl ho varovat, aby se vůbec neopovažoval o jeho otci mluvit.

„Lucius byl na ministerstvu. Věděl, po čem Voldemort jde, věděl, že se věštba týká mě.“

„Ale rozbila se. Nikdo její znění neslyšel.“ Po nepříjemném tónu nebylo ani památky. Přestože by nejradši Potterovi jednu (nebo dvacet) vrazil za to, že kvůli němu skončil jeho otec v Azkabanu, zvědavost nad ním přebírala kontrolu. Bylo možné, že Potter věštbu vyslechl? Kdyby z něj Draco její obsah dostal, mohl by jej vyměnit za život pro svou matku v případě, že by selhal se zabitím Brumbála. Měl by naději ji zachránit!

„Já ji znám,“ šeptal Potter a Draca přepadlo vzrušení. Nemohl uvěřit, že je Potter tak hloupý a říká mu to. Věděl, že nemůže naléhat, a tak mlčel.

„Můj osud je svázaný s Voldemortem. Buď zabije on mě, nebo já jeho. Jiná varianta neexistuje. Takže možná máš pravdu, že se svět netočí jen kolem mě, ale zároveň nemáš pravdu, že všechno neleží na mně. Leží. Je mým osudem zabít Voldemorta, a protože zatím nemám ponětí, jak to udělat, upínám se k něčemu, co můžu udělat.“

Ach, samozřejmě že mu neřekne přesné znění. „Jak nemáš ponětí, jak ho zabít? O Avadě jsi jistě slyšel.“

Potter se na něj zamyšleně podíval. „Chceš, aby se mi to povedlo? Abych Voldemorta zabil?“

Draco mlčel a zdálo se, že si Potter ticho vyložil jako odpověď. A možná to tak bylo nejlepší. Draco nemusel lhát a nemusel říct pravdu a Potter ji přesto znal.

„Není to tak jednoduché. Proto Voldemort nezemřel, když se proti němu obrátila kletba, kterou na mě vrhl, když mi byl rok. Proto se mohl vrátit. On se… Řekněme, že se důkladně připravil na kohokoliv, kdo by jej toužil zabít.“ Potter se hořce usmál a Draca z toho úsměvu a ze samotného obsahu sdělení zamrazilo. Co to vlastně znamenalo?

„Mezi Smrtijedy se šušká, že je nesmrtelný,“ nadhodil nakonec.

Potter se nevesele zasmál. „Není nesmrtelný. Jen to bude stát hodně úsilí se ho zbavit. Pokud tedy dřív nezabije on mě.“

Draco netušil, co by na to měl říct… Někde hluboko uvnitř si uvědomoval, že skutečně doufá, že Potter uspěje. Potter byl i jeho nadějí. Draco nikdy nechtěl sloužit maniakálnímu vrahovi; to, že neměl v oblibě mudly a mudláky ještě neznamenalo, že je toužil vyvraždit. Ano, zcela upřímně se chtěl Voldemorta zbavit.

„Nezabije,“ řekl s překvapující rozhodností.

Potter na něj užasle pohlédl. „Vážně tomu věříš?“

Draco i tentokrát nechal odpověď nevyřčenou, místo toho se zeptal: „Co ta věštba říká?“

„Už jsem ti to řekl. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu.

„To je celé?“ podivil se s překvapením nad tím, že mu Potter zásadní část tak klidně vyzradil, a nad tím, že nejde o nic víc.“

„Plus kecy týkající se data mého narození.“

„A Pán zla tohle neví?“

„Ne… Zná jenom tu první část věštby. Proto se mě pokusil zabít, a když jsem mu tu noc, co se znovu zrodil, opět prchl, rozhodl se získat celou věštbu.“

„Proč jsi mi ji tedy prozradil?“ zamračil se Draco.

Potter zase jednou spoutal pohled s Dracovým a navíc mu stiskl ruku, aby slovům, která následovala, dodal váhu.

„Protože ti věřím, Draco.“

„V tom případě jsi hlupák,“ ušklíbl se, ačkoliv cítil, že do posměchu nevložil srdce.

A Draco zase jednou neodpověděl.

Možná trochu víc sevřel ruku ve své dlani.

Možná taky ne.

Lampy na stolech se náhle rozhořely, což značilo, že se blíží budíček, ačkoliv venku byla stále tma. Draca to překvapilo, pocitově se mu zdálo, že mohou být tak tři hodiny v noci, ještě nebyl připravený normálně fungovat.

„No… To jsme se moc neprospali,“ zhodnotil Potter.

„Překvapuje tě to?“ odfrkl si Draco.

„Vlastně ani ne. Můžeš na mě seslat nějaké čistící kouzlo?“ požádal. Draco seslal na oba čistící a osvěžující kouzlo a potom z Pottera nechal zmizet triko, aby se mohl převléct do čistého oblečení, které jim přes noc nachystali skřítci.

„Hej! Nejdřív mě aspoň pozvi na večeři,“ zabručel Potter a tváře mu zčervenaly.

Draco zamrkal. „Prosím?“

„No tak… To se tak říká… Nejdřív mě pozvi na rande, než mě začneš svlíkat.“

„Pottere. Nemám zájem ani o jedno.“

„Evidentně,“ utrousil Potter s podivným úšklebkem a Draco ještě několik hodin marně přemýšlel, co tím myslel.

Použití koupelny pak bylo vyloženě trapné a Draco si přísahal, že na to už nikdy v životě ani nepomyslí, natož aby se o tom před kýmkoliv zmínil.

Celé dopoledne spolu nepromluvili. Každý sám za sebe odpovídali na otázky madam Pomfreyové a Potter si potom četl o nových modelech košťat a Draco si pročítal Denního věštce. Oběd byl o něco složitější než snídaně, museli víc spolupracovat. Respektive Draco musel pomáhat Potterovi, protože jemu zůstala jenom levá ruka a byl s ní vcelku neschopný.

„Díky,“ zamumlal Potter po jídle a zdálo se, že si připadá trapně.

„Není zač,“ odpověděl Draco a sám se cítil velmi nepatřičně. Přestože si v noci byli podivně blízcí, s denním světlem tahle křehká důvěra zase rychle zmizela.

Odpoledne, sotva skončila výuka, se na ošetřovnu začaly hrnout doslova procesí studentů. Oběma chvíli trvalo, než pochopili, že se stali atrakcí, na kterou se zvědaví studenti chodí dívat a zároveň otravovat, aby Harry Kouzlo Vánoc přenesl na ně. Museli zdravotnici požádat, aby zakázala přístup na ošetřovnu. Vzala jejich žádost ale tak doslovně, že za nimi nepustila ani Pansy, a dokonce ani Weasleyho s Grangerovou a byla velmi neoblomná.

„Aaaa, už mě to nebaví,“ praštil Potter magazínem o noční stolek a stočil k Dracovi prosebný pohled, jako by čekal, že ho zabaví.

Draco povytáhl obočí. „A co já s tím?“

„Nevím, mohl bys třeba něco vyprávět. Jaké pohádky ti rodiče četli jako dítěti?“

Draco ho probodl nevěřícným pohledem. Tu otázku nemohl myslet vážně. Myslel. Draco si ztěžka povzdychl. Nenáviděl život a život na oplátku nenáviděl jeho.

„Otec pohádky neuznává. Matka neuznává nic, co neuznává otec. Jako dítě jsem slýchával vlastně jen jeden příběh…“

„Jaký?“ zajímal se Potter a Draco se v duchu rozesmál nad tou nekonečnou ironií.

„O obávaném a velmi mocném Temném pánovi, kterého i přes jeho silnou magii porazilo nemluvně. Příběh o tom, jak chlapec, který porazil Pána zla, zmizel, aby v ústraní dospěl v ještě mocnějšího čaroděje, který zaujme místo Pána zla a spasí kouzelnický svět. Očistí jej od všech mudlorozených a smíšených kouzelníků a nastolí vládu čisté krve.“

Potter během jeho vyprávění stále víc kulil oči, až to bylo skoro komické.

„Ehm… No… To poněkud nevyšlo.“

„To vskutku ne,“ ušklíbl se Draco. „Jaké úžasné příběhy vyprávěli příbuzní tobě?“

„Řekl jsem ti, že jsem s nimi neměl žádný vztah. Nečetli mi, nevyprávěli. Ale jednou mě vzali na výlet, protože nesehnali nikoho, kdo by mě mohl pohlídat. Tam jsem zjistil, že umím mluvit s hady.“

„To tedy máme vážný pohádkový deficit,“ uchechtl se Draco, ale výjimečně ti nemyslel nijak škodolibě.

„Vymyslíme pohádku,“ zazubil se na něj Potter zářivě.

„Spadl jsi z visuté višně?“

„Co je sakra visutá višeň? Ne, vlastně to nechci vědět… No tak, Draco. Jsou Vánoce a ani jeden neznáme v podstatě žádné pohádky… Chci svou pohádku. A stejně nemáme nic lepšího na práci. Každý řekneme pár vět. Já začnu.

Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žil byl jeden velmi bázlivý čaroděj.

„Můžeme si na chvíli lehnout? Už mě z toho sezení všechno bolí.“

Začínali být docela synchronizovaní a uložili se bez větších problémů a Dracův pokus o odvedení pozornosti nefungoval, protože Potter pokračoval tam, kde skončil.

Bydlel v malé dřevěné –

„Počkej, počkej. Proč zrovna za sedmero horami a řekami? Co je to za blábol? Proč prostě neřekneš, že bydlel v horách nebo u lesa? Koho zajímá, jak daleko to je?“

„Přestaň,“ zasmál se Harry. „Je to pohádka, můžu si vymyslet, co budu chtít. Navíc takhle začíná spousta mudlovských pohádek.“

„Neříkal jsi, že ti je nikdo nečetl?“ zamračil se Draco.

„Taky že ne. Něco jsme četli ve škole, ale moc si z nich nepamatuju.“

„Hmm…“ zamumlal Draco, ale nakonec spustil: „Takže bydlel v malé dřevěné chaloupce. Žil tam úplně sám, obklopený lesem vzrostlých stromů, které do jeho chaloupky nepouštěly skoro žádné světlo.

Harry se mírně usmál a tiše navázal. Jeho hlas zněl téměř posvátně, jako by se právě dělo něco kouzelného. Draco sklouzl na polštáři o něco níž. Mohl by teď klidně přivonět k Potterovým rozcuchaným vlasům, mohl by se otřít o jeho rameno, mohl by se k němu přitisknout… Stačil by jen jeden další sotva patrný pohyb. Rázně zatřepal hlavou a zaposlouchal se do Harryho klidného hlasu.

Čaroděj se bál všeho neznámého, a tak nejčastěji zůstával ukrytý v bezpečí svého útočiště. Ven vycházel jenom pro nejnutnější zásoby a zásadně v době, kdy všichni tvorové temnoty spali. Už si ani nepamatoval, kdy a jak k chaloupce přišel, ale měl pocit, že je odjakživa tím jediným, co měl.

Čaroděj byl velmi osamělý, častokrát jej napadlo, že je snad jediným na světě, protože k jeho chaloupce nikdy nikdo nezabloudil. Měl jen pár společníků – pavouků. Bál se jich tolik, že se s nimi raději naučil žít, než aby se k některému z nich musel přiblížit dost na to, aby jej mohl chytit a vypustit ven.

„Pottere… Zapomínáš, že to je čaroděj. Nemusí se k nim přibližovat.“

Po určité době pavoukům začal vyprávět o svém životě, alespoň o tom, co si z něj pamatoval. Říkal jim o všem, co jej byť jen nepatrně zaujalo, loučil se s nimi, když odcházel do lesa pro zásoby. Muž byl sice čaroděj, ale nebyl znalý v kouzlech a čárách a nikdy nezískal svou vlastní hůlku. Občas, když byl obzvláště vyděšený nebo rozzlobený, se mu nějaké kouzlo povedlo a ochránilo jej, ale jinak mu byla jeho magie neužitečná. Teď ty.“

Draco si povzdychl. Nemohl uvěřit, že se skutečně chystá vymýšlet nějakou hloupou pohádku.

Jednou zrána se čaroděj rozhodl, že je načase opět vyrazit pro nějaké jídlo. Pečlivě se připravil, vzal několik pastí, které sám vyrobil, koš na byliny a lesní plody, kterým roční období naštěstí obzvlášť přálo. Nervózně se rozhlédl, jako by přemýšlel, jestli skutečně musí odejít, a stejně dospěl k závěru, že by za pár dní neměl co do úst a nemohl zásoby ze zahrádky spotřebovat ještě v létě, bude je potřebovat v zimě.

„Tak tu buďte hodní,“ rozloučil se s pavouky a odvážně vykročil ze dveří. Prošel malou zahrádkou a zastavil se u rozpadající se dřevěné branky. Znovu se rozhlédl, téměř jako by čekal, že se mu koš v ruce naplní sám od sebe. Zhluboka si povzdychl a vykročil na cestičku vedoucí hlouběji do lesa. Jiným směrem nikdy nechodil z obavy, že by už nenalezl cestu zpět.

Každé zašustění ve větvích jej polekalo, ťukání datla do kmenu stromů mu málem přivodilo zástavu srdce a veverka, která mu přeběhla přes cestu, jej donutila hlasitě zaklít, jak se vyděsil.

Obezřetně rozmístil pastky po pěšině, kterou vyšlapala zvířata, a začal sbírat jahody a maliny.

Draco se odmlčel a podíval se na Pottera, aby mu dal najevo, že teď je na řadě on. Zjistil, že ho Harry celou dobu sleduje a divně se přitom usmíval. Spokojeně.

„Máš příjemnou barvu hlasu, když po mně výjimečně neštěkáš,“ zazubil se. Draca přepadla podivná myšlenka zcela nepřipraveného. Tyhle úsměvy, klid, s jakým Potter celou situaci zvládal, to, jak se choval v noci…

„Pottere… Jsi gay?“

Čekal, že Pottera zaskočí, nebo cokoliv, ale on na něj zíral stále stejně. „Nevím,“ pokrčil nakonec rameny.

„Jak to můžeš nevědět?“ zamračil se Draco.

„Prostě nevím, nikdy jsem s klukem nic neměl.“

„A s holkou?“

„No, s holkou něco jo, ale moc toho taky nebylo.“

„A chtěl bys to zkusit? S klukem?“ zeptal se Draco a pozorně přitom Harryho pozoroval. Hrdlo měl sevřené a zase si jednou uvědomil Potterovu ruku ve své a teplo, které z ní sálalo a Harryho mírný, klidný úsměv a začínalo to být příliš. Příliš intenzívní, příliš nebezpečné, příliš všechno.

„Jo. Jo, chtěl,“ přisvědčil Potter šeptem.

„Tak jsi gay,“ ujistil ho. „Heterákům přijde ta představa nechutná.“

„No… Líbí se mi i holky…“ zaprotestoval Potter a zdálo se, jako by se Dracovy reakce obával. Draco na to nic neřekl.

„Záleží na tom?“ zeptal se Potter nakonec a kousal se přitom do rtu.

„Jediné, na čem záleží, je moc,“ odpověděl Draco upřímně.

Potter překvapeně zamrkal. „Vážně? Kouzelníci to neřeší? Mudlové jo… Na homosexuály koukají skrz prsty.“

„Mudlové…“ povzdechl si Draco otráveně. Nechápal je.

„Takže tví rodiče by neřešili, kdyby sis domů přivedl kluka?“

Draco o tom přemýšlel. „Myslím, že by jim to vadilo. Jsem jejich jediné dítě a chtějí dědice. Ale pokud bych měl nejdřív dědice, asi by jim bylo jedno, co a s kým dělám.“

Potter o jeho slovech přemýšlel, dlouhou dobu mlčel, a když s jistým odhodláním znovu pohlédl na Draca, tušil ten, že se mu nebude líbit, cokoliv mělo přijít. „Nemrzí mě, že je Lucius v Azkabanu. Ale mrzí mě, že je tvůj otec v Azkabanu. Musí to být těžké.“

Draco nevěděl, co by na to řekl. Chápal, jak to Potter myslí, ale zároveň by mu nejradši hodně ublížil.

Zjistil, že existuje jediná správná odpověď:

Když čaroděj nasbíral dostatek ovoce, vydal se zkontrolovat pasti. Jaké bylo čarodějovo překvapení, když místo zajíce nebo lišky chytil jakéhosi podivného tvora s velkýma vykulenýma očima a obrovskýma plandavýma ušima.

‚Co jsi zač?‘ vyděsil se čaroděj a neodvažoval se k bytosti přiblížit.

‚Domácí skřítek, pane. Nemůžu ven,‘ cukal skřítek nohou v kovové pasti opatřené několika starodávnými runami, jejichž význam čaroděj nikdy nepochopil.

Obával se, že by mu tvoreček mohl ublížit, co když to byla past na něj a chce ho okrást o jídlo? A tak jenom stál a nerozhodně skřítka pozoroval.

‚Prosím pane, pusťte mě. Můžu vám splnit jakékoliv přání.‘

Teď ty, Pottere.“

Harry chvíli mlčel, jako by se snažil odhadnout, kam Draco zamýšlel příběh směřovat, ačkoliv Draco velice pochyboval, že by něco takového mohl trefit, a byl docela zvědavý na Potterovo řešení.

„‚Říkáš přání?‘ zbystřel čaroděj a vidina splněného snu jej dokonale zbavila obezřetnosti. ‚Dobře. Pustím tě. Ale na oplátku si přeju potkat jiné lidi. Přeju si nebýt sám.‘

Skřítek rozvážně přikývl a luskl prsty. Čaroděj k němu přistoupil a past rozevřel. Skřítek odskočil a uklonil se tak nízko, že pleskl ušima o zem. ‚Děkuji ti, mocný pane. Už nikdy nebudeš sám. Stačí jenom sejít z cesty.‘ S těmi slovy a hlasitým PRÁSK! skřítek zmizel a čaroděj hlasitě vykřikl:

‚Počkej! Nemůžeš klást podmínky! Tak jsme se nedomluvili!‘

Vztek se přelil přes čaroděje. Co tím ten skřítek vůbec myslel? Jak sejít z cesty? Žádnou cestu předurčenou neměl… Mohl snad skřítek mluvit o jeho cestě, která vedla od zahrádky do lesa? Vždyť v lese končila, v místě, odkud šel jednou na maliny, tu na borůvky, támhle rozmístit pasti. Sešel z ní už mockrát a nikdy to k ničemu nebylo!

Čaroděj cestou domů kopal do kamenů a neustále v hlavě převracel slova toho zvláštního tvora. Určitě jej podvedl. Zneužil čarodějovy dobrotivosti a oklamal jej prázdnými slovy. Několikrát se čaroděj rozhlédl do stran, zvažoval, zda přece jenom nemá zkusit z cesty sejít, ale v dohledu stejně nebylo nic než stromy, tak jaký by to mělo význam? Jeho nejistota byla příliš veliká, a nakonec zůstal celou dobu na pěšině a velice se mu ulevilo, když za sebou v bezpečí své chaloupky zaklapl dveře na závoru.“

Tentokrát se usmíval Draco. Harryho příběh se mu zamlouval, ale tušil, že Nebelvír by skončil s nějakým otřesně přeslazeným happyendem, a tak si rychle převzal slovo:

Od té doby čaroděj na skřítkova slova častokrát myslel, ale jak čas plynul, přesvědčil sám sebe, že se nechal napálit a že je mu souzeno žít do konce života sám. A sám také svůj život nakonec prožil,“ klesl Draco hlasem a pohlédl na Pottera, kterému se v očích zablýsklo, a dodal:

Čaroděj totiž netušil, že ve skutečnosti stačilo sejít z cesty a ujít pár desítek metrů, aby narazil na celou mudlovskou vesnici. Jeho chaloupka a cesta k ní vedoucí totiž byly před mudly chráněny nepropustnými kouzly, a tak k němu nikdy nikdo přijít nemohl.

Ani jeden dlouho nic neříkali, a Draco se cítil tak v klidu, jako už dlouho ne. Nechával v sobě vše doznít a dovolil si prožít sílu okamžiku.

… který netrval dlouho, protože se k nim přihrnula madam Pomfreyová a začala se jich vyptávat, jak se cítí. Když se shodli na tom, že žádnou změnu nezaznamenali, tak se zamračila a donutila je se projít a protáhnout.

Do večeře se pak už jen učili a občas prohodili pár vět.

Po jídle a hygieně se ani jednomu nechtělo zpátky na postel, a tak nerozhodně postávali uprostřed liduprázdné ošetřovny.

„Chybí mi kouzlení. Chci něco zkusit,“ nadhodil Potter a Draco se po něm překvapeně ohlédl.

„Chceš zkusit kouzlit levou rukou? Přeskočilo ti? Oba nás zabiješ.“

„Ale prosím tě, nebuď srab,“ posmíval se mu a už ho táhl ke své posteli. Tam z nočního stolku vytáhl svou hůlku. Draco ani nepostřehl, kdy ji tam umístil ani jak dlouho vlastně bez své hůlky fungoval. Draco si bez té své připadal jako bez ruky, a tak ji prakticky neodkládal. V noci si hůlku nechával pod polštářem a jinak ji nosil neustále v kapse kalhot.

Potter si dlouhou dobu s hůlkou jen pohrával v ruce a tvářil se přitom tak zvláštně, že měl Draco pocit, jako by svou přítomností narušoval intimní okamžik. Harryho hůlka byla světlejší než Dracova, rukojeť měla méně opracovanou, ale líbila se mu. Ve chvíli, kdy s ní Harry poprvé mávl, pocítil Draco zvláštní zachvění. Nejspíš si to jen namlouval, ale měl pocit, jako by Harryho magie proudila i skrz něj. Cítil Harry to samé, když Draco ráno kouzlil? Proč nic neřekl?

Draco rozpoznal přeměňovací inkantaci a z malého polštáře na aktuálně neobývané posteli se stal malý zelený míček. Větší než zlatonka, ale o dost menší než potlouk. Potter ho zvolna hodil přes místnost a pak švihl hůlkou.

„Accio!“

Míček se k nim v mžiku rozletěl a Dracovi ruka vyletěla zcela reflexivně a míček před Harryho obličejem chytila.

„To ses ho chystal políbit?“ utrousil uštěpačně.

„Nedošlo mi, že nemám volnou ruku,“ bránil se Harry a usmíval se. „Aspoň jednou jsi chytil něco dřív než já.“

„Vtipné, Pottere. Vskutku k popukání.“

Mrskl míčkem proti zdi a ještě kouzlo několikrát zopakovali. Pak ho Draco proměnil v hejno malých ptáčků. Potter se nenechal zahanbit a z ptáčků byly malé poletující klíče. Draco z nich udělal zlatonky. Zatřepotaly se na místě a pak se každá rozlétla jiným směrem a během pár vteřin se jim všechny ztratily z očí.

„Výborně,“ ušklíbl se Potter a Draco si musel přiznat, že to poněkud nedomyslel. Ale kouzlo jistě brzo vyprchá a polštář pak někde najdou.

Schoval hůlku a zatáhl Pottera do postele. Na postel. Zatáhl ho na postel. Doufal, že nebude muset zmínit, aby si Potter lehl na tu jeho, což bylo výrazněji pohodlnější, než když se natahovali přes dvě postele. Potter naštěstí automaticky zamířil k Dracově straně a po chvíli postrkování a posouvání se uložili ke spokojenosti obou. Draco se natáhl pro učebnici, protože už nic lepšího na čtení neměl.

„Chceš se učit?“ vyjekl Potter pohoršeně.

„Máš snad lepší nápad?“ zamračil se Draco. Potter mlčel, ačkoliv se zdálo, že chtěl odpovědět, ale připadalo mu to nevhodné, ať už chtěl říct cokoliv.

Draco zaklapl knihu a pohlédl na Pottera, jehož hlava byla opět níž, než Dracova. Měl ji v úrovni ramene a tahle poloha v něm probouzela nepoznané ochranitelské pudy. Potterova ruka ho hřála v dlani, ale dotýkala se i jejich předloktí a paže a byl to zvláštní pocit. Když se na něj Draco soustředil, připomínal pocit jistoty a bezpečí.

Absurdní.

Patetické.

Draco se kousek odsunul a okamžitě svého kroku zalitoval. Přišel o velkou spoustu tepla, na které si zvykl příliš rychle.

On byl absurdní a patetický a musel se okamžitě začít chovat normálně.

„Něco je špatně?“ zašeptal Potter s napětím v hlase.

„Ne, v pořádku,“ zamumlal Draco a Potter se uvolnil. To mu ale nevydrželo dlouho. Kousl se do rtu a stočil k Dracovi pohled, který se dal popsat jedině jako štěněčí.

„Draco? Můžu se na něco zeptat?“

„Hmmm.“

„Jak to uděláme, pokud kouzlo nepomine? Zítra je poslední den výuky.“

„Zůstanu v Bradavicích.“

Až když ta slova vypustil z úst, mu došlo, že jiné řešení není možné. Nemůže vzít domů Harryho Pottera. Jenom musí vymyslet dostatečně důvěryhodnou výmluvu, proč nechá matku na Vánoce doma samotnou…

Potter ho svým pohledem studoval a nejspíš hledal pochyby, ty ale najít nemohl, a tak stiskl Dracovu ruku a upřímně hlesl prosté: „Děkuju.“

Když se po nějaké době uložili ke spánku, nemohl si Draco pomoct. Počkal, až bude Harryho oddechování klidné a pravidelné a bezostyšně si ho prohlížel.

Typické, nepoddajné černé rozcuchané vlasy, obličej bez brýlí, které ležely na nočním stolku vedle, a s očima zavřenýma nezvykle nevýrazný, a rty mírně pootevřené. Draco zatoužil se jich dotknout.

Byl zděšený sám sebou. Ne proto, že ho přitahoval kluk, to jej nepřekvapovalo vůbec, ale to, že oním klukem byl Potter.

Ale vážně to bylo tak šokojící?

Nebelvír byl odjakživa jeho slabostí. Už v okamžiku, kdy Potter odmítl jeho přátelství, se cítil zraněný a nikdy mu to neodpustil. Během let pak dělal všechno proto, aby si ho Harry všiml, aby mu věnoval svou pozornost.

Možná jeho život konečně začal dávat smysl.

V tom okamžiku Draco pochopil, komu ve skutečnosti patří jeho loajalita, a tohle zjištění bylo tím nejhorším, co jej mohlo potkat.

„Ach Bože,“ zasténal tiše a odvrátil tvář od Harryho. Zároveň se ale přisunul o něco blíž k němu. Potřeboval jeho teplo, potřeboval nebýt sám.

„Hm co je?“ ozvalo se vedle něj a Draco ztuhl.

„Nic, spi,“ zkusil a k jeho překvapení se mu Potter přitiskl tváří k rameni a spal dál.

Draco zatoužil jej obejmout, přitáhnout k sobě, držet ho a už nikdy nepustit. Chtěl takhle zůstat napořád, v bezpečí chráněného hradu, v objetí a ruku v ruce s Vyvoleným.

No, to máš vážně smůlu, ušklíbl se sebekriticky a raději se pokusil usnout. Vůně ovocného šamponu fungovala na usínání mnohem lépe než počítání Hipogryfů.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 3

  1. JANE!!! Když jsi mi říkala, že máš druhou část, tak jsem věřila, že myslíš FINÁLNÍ část. Tohle je teda dost velká zrada! A jestli doufáš, že mě tvoje věnování ukonejší, TAK NE! :D Dopsat! A hned! Draco je zamilovaný (a Harry určitě taky, už od první chvíle) a v takovém momentu se příběh neopouští. Bože! Těším se, jak bude Draco bojovat sám se sebou a bude se snažit své city ignorovat. To mám na povídkách ráda. Takže…. ZÁSADNÍ OTÁZKA: Kdy? Kdy bude další díl? Kdy se dozvím, že se Draco nezvládl držet dál (doslovně i metaforicky)?

    Odpovědět
  2. Chem

     /  13.2.2018

    Oooh!! Tato poviedka je taka namotavka! Je to uzasne. To ako si vymyslali rozpravku a Draco sa v polovici zastavil aby sa Harryho spytal na to, ci je gay ma dostalo. Harryho reakcia tiez. Awww.. dnes snad ani nezaspim pokym to nedocitam. :)

    Odpovědět
  3. Ester

     /  2.3.2018

    Pokracuje to super. Lady su prelomene, uz ich to neoddelitelne ťahá k sebe:-)

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: