Originální slashové příběhy a fanfikce
Vánoční, narozeninový a valentýnský (ano, přesně tak jsem pomalá) dárek pro Aleca. Děkuji za to, že jsi. ♥
Fanfikce a pravděpodobně AU ke Křídlům (protože si prostě nepamatuju časovou osu příběhu, který jsem údajně napsala – pravděpodobně jsem jen druhý Lockhart a přivlastňuju si cizí práce, protože jinak to není možný…) První společný Valentýn, trocha zmatků doma i v práci a tak. :)
Neprošlo beta-readem a stejně jsem to na toho Valentýna o patnáct minut nestihla. :D
Možnost objednání tištěné verze knihy Daruj mi křídla. Cena včetně poštovného po ČR 399 Kč, v případě zájmu stačí v komentáři nechat e-mail a já se vám ozvu. :)
Poslední ze série povídek navazujících na Daruj mi křídla. Opět poskočíme v čase do budoucnosti… To už vlastně píšu sci-fi, ne? Za šestnáct let se budeme smát tomu, jak jsem si mohla myslet, že se v té době ještě bude volat mobilními telefony. No nic… Blíží se Vánoce, které Brian stále šíleně miluje a Aiden stále šíleně nesnáší. Ideální čas na to, aby se všechno pos…
Já a termíny… V neděli to nějak neklaplo, takže vám přeju alespoň klidný týden. ♥
Další střípek ke Křídlům. Aidena k smrti děsí nepořádek a Briana k smrti děsí pořádek…
Povídka je věnována AJ, protože mi nakreslila tenhle úžasný fanart. Děkuji, moc mě to potěšilo. ♥
Krásnou druhou adventní neděli všem. ♥ Přináším druhý střípek z Křídel, tentokrát poskočíme o pár let do budoucnosti. Krátká ukecaná povídka, která se točí okolo Aidenovy neochoty přiznat si, že stárne.
Krásnou první adventní neděli všem, taky tak milujete tohle předvánoční období? ♥ Každou neděli až do Vánoce najdete na stránkách jednu krátkou povídku volně navazující na Daruj mi křídla. S touhle první se vrátíme v čase o něco zpátky, konkrétně do období těsně po amerických volbách, jejichž výsledek ve mně hlodal tak dlouho, až jsem se rozhodla své pocity ventilovat touhle krátkou jednorázovkou.
Betovala Rowana, děkuji. ♥
Tohle jsem vlastně vůbec napsat nechtěla, ale nějak je to nezajímalo. A rozhodně za to může Rowana, takže jí patří i věnování. ♥
Jedno drobné pírko z Křídel. Zjevně se s nimi nějak nedokážu rozloučit. A v neděli začíná advent, takže trocha toho cukru je povolená, no ne?
Varování: obsahuje větší množství cukru, jednu chlupatou obludu a Aidenovy zásady. Nebo tak něco.
Mám radost a hrůzu zároveň a ještě jednou bych chtěla poděkovat všem, co mi pomohli:
Šárce a Marcele, protože díky nim je kniha o moc lepší a protože mají nekonečnou trpělivost.
Mátě za návrh obálky (a všech těch třiceti dalších, které předcházely finální podobě).
Járovi a Verče, protože několik let (první kapitola byla poprvé publikována v červnu 2012) průběžně snášeli moje nadávání a nářeky nad Aidenem s Brianem.
Všem čtenářům, kteří zanechali komentář na Bez-hranic nebo tady na stránkách, protože bez čtenářů to nikdy nejde.
Nakladatelství E-knihy jedou, protože je s nimi výborná spolupráce.
Oficiální anotace:
Aiden je zcela spokojený se svou samotou, ve které mu nikdo nenarušuje jeho klid a stereotypy. Pokud něco vážně nesnáší, pak změny, lidi a svého otce.
Brian Scott je mladý, bezstarostný, miluje společnost a neumí dodržovat řád. A právě byl povýšen na zástupce ředitele obchodního oddělení, Aidena Cartera. Po prvním dni Brian už chápe, že varování kolegů nebyla jen prázdnými slovy a že sdílení kanceláře s novým nadřízeným bude ještě větší výzvou, než si dokázal představit.
E-knihu koupíte například na následujících portálech:
Databook
Internetový obchod E-knihy jedou
Palmknihy
eReading
Ráj knih
eBux
Kosmas
Brian Scott stál na toaletách, rukama opřený o hladký povrch umyvadla, hlavu svěšenou mezi rameny. Zhluboka dýchal, aby se zbavil nervozity, a přemýšlel. Takhle důkladně se nechystal snad na žádnou zkoušku, teď ale cítil nutkání dostat ze sebe maximum. Být stoprocentně připravený. Potil se a žaludek měl sevřený. Divil se, že se ještě nepozvracel.
Chtěl přece tohle místo, tak moc ho chtěl! Jenomže pak tu byl Carter – jeho nový nadřízený – a jeho pověst. Snad každý z oddělení cítil potřebu ho před ním varovat. Každý přihodil poznatek, vlastní zkušenost nebo řeči, které se mu donesly z obchodního oddělení, jež bylo Carterovým rajónem, a kam měl Brian právě nyní nastoupit. Celkový obraz byl… děsivý.
Každopádně byl rozhodnutý tuhle výzvu přijmout a dotáhnout ji do konce. Nenechá se vyhodit, nebo aspoň ne hned.
Opláchl si obličej ledovou vodou, rozhodl se, že se sebere (a u pouhého rozhodnutí taky zůstalo), a naposledy se podíval do zrcadla. Zíral na něj stále stejně nervózní osmadvacetiletý blonďák s nakrátko střiženými lehce naježenými vlasy a nevýraznýma šedýma očima, které na sobě vážně neměl rád. Připadal si jako šedá myš a nemohl se zbavit dojmu, že ho jeho kolegové a protivníci kvůli nevýraznému vzhledu podceňovali.
Za ním klaply dveře a ostrý zvuk ho probral do reality. Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl, a tak si rychle osušil ruce a vypadl.
Ještě u nepoužívané recepce se mu třásla kolena, a to nebylo nic proti tomu, co se s ním stalo, když vešel do své nové kanceláře.
„Dobrý den,“ začal mezi dveřmi rádoby odhodlaně a s falešným úsměvem a okamžitě zase sklapl.
Kancelář byla prázdná.
S úlevným výdechem se porozhlédl a pochopil, že ten prázdný stůl je nachystaný pro něj. Posadil se za něj a zapnul počítač. A protože netušil, co by sakra měl dělat dál, jen seděl a civěl na plochu monitoru.
„Zmeškal jste poradu,“ ozvalo se ode dveří ve chvíli, kdy průchod zastínila vysoká štíhlá postava s – na kancelářskou krysu – neobvykle širokými rameny. Během jediné vteřiny Brian stačil zaznamenat dokonale padnoucí tmavě šedý oblek, bílou košili a poněkud odvážnou, ale nikoliv nehodící se, fialovou kravatu. Husté černé vlasy – na obchodního ředitele neobvykle dlouhé – měl sčesané dozadu. Vypadal dobře. Ne že by Brian Cartera nikdy neviděl, ale nikdy neměl možnost si ho prohlédnout takhle zblízka, nebyl důvod. No, teď by taky neměl jen tak zírat, ale raději něco říct.
„Eee, Brian Scott,“ vyletěl do stoje a natáhl pravačku před sebe. Muž proti němu nakrčil obočí, sjel ho neskrývaným hodnotícím pohledem doslova od hlavy k patě, pohrdavě si odfrkl a zamířil ke svému stolu. Brian zůstal ještě několik vteřin tupě stát s napřaženou rukou, než mu došlo, že tím „pff“ bylo veškerému jejich představování učiněno zadost. Nevěřícně zamrkal. A naštval se. Protože takovýhle začátek rozhodně nečekal. Carter mu ani nedal šanci! Rovnou ho odsoudil jako neschopného, nebo tak něco! Zatnul zuby a vrátil se ke svému počítači.
A pořád netušil, co by měl dělat. Hodinu vydržel zírat do monitoru, vyslechl si během toho dva Carterovy telefonní hovory, ze kterých se snažil pochytit cokoliv, a snažil se najít jakoukoliv práci, kterou by mohl udělat. Nedařilo se. Carter nebral na zřetel jeho přítomnost a Brian se nehodlal prosit. Měl taky nějakou hrdost… Po hodině se tedy zvedl a šel obhlédnout vedlejší kanceláře. Vzal to postupně a s každým se seznámil. Seznamování mu vydrželo až do oběda, dokonce se dozvěděl, co se probíralo na ranní poradě a co je v plánu na nadcházející týden. Taky s hrůzou zjistil, že porady se konají každé ráno, a trochu si poupravil názor na svého nového šéfa. Byl to ještě větší parchant, než se o něm na právním říkalo. Hrál si na něco víc a to Brian nesnášel. Po polední pauze se vrátil do kanceláře, a když zjistil, že tam Carter není, přitáhl si k sobě složku, která ležela rozevřená na jeho stole.
Zkontroloval název desek, aby zjistil, co to vůbec čte, a s povzdechem prohlédl prvních pár stránek. Zálohové faktury, brnkačka. Opsal si kontakty, nic lepšího si v tuhle chvíli nemohl přát.
„Můžete mi vysvětlit, co to děláte?“ zhmotnila se nad ním temná postava šířící kolem sebe auru deprese. Možná se Carter minul povoláním a měl se stát smrťákem, napadlo Briana bezděčně a musel se kousnout do tváře.
„Pracuju,“ odsekl a instinktivně složky sevřel v prstech o něco pevněji.
„Tohle je moje práce,“ ukázal Carter na žlutou složku.
„Tak mi dejte jinou.“
„V přízemí je kantýna, běžte zkusit, jakou mají kávu, a přestaňte se mi motat pod nohy,“ doporučil mu Carter jedovatě a složku mu doslova vyrval z rukou. „Když se po cestě zatouláte, nic se nestane,“ dodal ještě právě tak hlasitě, aby Brian zaslechl, co říkal, ale zároveň si nebyl jistý, že slyšel správně.
Probodl ho ošklivým pohledem. Carter mu oplatil dost podobně a Brian se jen divil, že u toho i nevycenil zuby… Nalistoval si fakturu, u které skončil, a zase si Briana přestal všímat. Ten si jen povzdechl a vydržel sedět celou hodinu, během které dával Carterovi prostor, aby s ním promluvil o náplni jeho práce. Když už mu trpělivost došla, sebral ze stolu telefon.
„Ahoj, zlato,“ začal hlasitě a s jasným veselím. „Jasně, že jsem v práci, ale zrovna nemám co dělat, tak jsem se chtěl zeptat, jak se máš ty. … Šéf? Jo, ten je v pohodě, neboj. … A co Jaenie? Zvládli jste to? … Jasný, já vím. A co kdybychom o víkendu něco podnikli? Už jsme dlouho nikde nebyli, co ty na to? Aha, tak aspoň v neděli? Okej. … Ne, fakt nemám nic na práci. Nevím, asi to tu bude pěkná flákárna, lepší než na právním. Víš jak, tam si ze mě dělali skoro poslíčka, tadyten si asi radši udělá všechno sám. … Jo, budu brzo doma, tak zatím.“ Ukončil hovor a vzteklé pohledy ignoroval. Pár vteřin si s mobilem ještě pohrával v ruce a pak vytočil další číslo.
„Nazdar, Jayi, tak jak to vypadá? Budeš mě tenhle týden potřebovat? … Jo, šlo to hladce, myslím, že teď budu mít víc volna, takže bych se ve středu ukázal, co ty na to? … Jasně, vezmu. … Ne, tu zas nevezmu. … Proto. … Jo, jasně,“ zasmál se upřímně a nijak se neomezoval v hlasitosti.
„Fajn! Dobře!“ vyjel po něm Carter.
„Jaydene, promiň, musím jít, ozvu se, jo? Čau.“ Odložil telefon na stůl a s vyzývavým úsměvem se podíval přímo na Cartera. „Co prosím?“
„Tady máte faktury, najděte odpovídající v těch zálohových a přiřaďte je k sobě,“ strčil mu zpět ty žluté složky a pár papírů. Brian se vítězoslavně zazubil.
Nenechá sebou jen tak zametat.
Lepidlo života 