Odpuštění

Já a termíny… V neděli to nějak neklaplo, takže vám přeju alespoň klidný týden. ♥

Další střípek ke Křídlům. Aidena k smrti děsí nepořádek a Briana k smrti děsí pořádek…

Povídka je věnována AJ, protože mi nakreslila tenhle úžasný fanart. Děkuji, moc mě to potěšilo. ♥


Od jisté doby Briana uklizený dům děsil. Ne tak nějak normálně uklizený, ale tak, že se všechno blýskalo, věci byly divně srovnané a nikde nebylo nic navíc. Jen sterilní čistota a nejnutnější objekty. Takto uklizený dům totiž obvykle znamenal, že něco provedl, něco udělal, nebo naopak něco neudělal. A nikdy nevěděl, čím se vlastně provinil.

Aidena nebylo vidět ani slyšet, a tak ho napadlo vzít roha. Mohl zase sednout do auta a zmizet. Opatrně sebral klíče z botníku, kam je před minutou hodil, a obezřetně couval ke dveřím.

„Vím, že jsi doma!“ ozvalo se z útrob domu, nejspíš z kuchyně. Nijak přívětivě.

„Sakra,“ zaklel Brian tiše. Copak mu mohl číst myšlenky? Rezignovaně klíče položil do mističky k tomu účelu určené a bundu spořádaně pověsil na svůj věšák. Konečně se odvážil vstoupit do kuchyně.

„Ahoj?“ protáhl Brian opatrný pozdrav do nevyřčeného Co se děje?

„Čau.“ vrátilo se mu odtažitě. Aiden se k němu neotočil a dál demonstrativně utíral jistě již několikrát utřenou kuchyňskou linku

„Co je?“ zeptal se Aidenových zad.

„Nic.“ vysloužil si jen odseknutí přes rameno.

„Fajn,“ Pokrčil rameny a otočil se, s úmyslem jít se převléct.

Aiden zafuněl.

„Vážně nic?“ zastavil se a čekal.

„Ano.“ Opět jen odseknutí.

„Tak to vyklop,“ povzdechl si Brian a podvědomě očekával smršť. Byl unavený z práce, začínala ho bolet hlava a chtěl si jen v klidu sednout.

Aiden práskl hadrem do dřezu a konečně se na Briana otočil.

Z jeho výrazu kdysi Brianovi přebíhal mráz po zádech, teď už ho jen unavoval. Potlačil protočení očí a vyslechl si manželovy výčitky.

„Nic se neděje, jen mám spoustu práce a místo toho, abych se jí věnoval, tu lítám s vysavačem, protože tebe taková banalita nikdy nenapadne.“

Vida, úklid, to už tu dlouho nebylo, pomyslel si Brian otráveně.

„Nemusel jsi to dělat, měl jsi na mě počkat a já bych ti s tím pomohl. Ale taky toho teď v práci mám dost, jsem obklopen samými idioty a zrovna jsem přišel domů. Takže kdy jsem asi měl stihnout vysát nebo cokoliv podobného?“

„Jasně, to je dneska. Co ti bránilo včera nebo předevčírem nebo před měsícem?“ Aiden zvyšoval hlas a Brian jasně viděl, že nejde jen o úklid. Aidenovi něco nevycházelo podle jeho plánů, a tak byl zase jednou nesnesitelný. Ale proč on by to měl pořád jen snášet?

„Možná to, že i když vysaju, jdeš a kontroluješ, jestli jsem to udělal správně.“ Ani Brianův hlas už nebyl klidný. Pár dní před Vánocemi se mu kazilo všechno, na co sáhl a neoprávněná výtka jen přilila olej do ohně jeho podráždění.

„Ovšem, protože jsi nejspíš úplně slepý! Nikdy nevysaješ gauč nebo pod postelí. Všechno děláš napůl a to je k ničemu, protože stejně pak někdo musí jít a dodělat to po tobě.“

Teď už oba křičeli, každý měl svou pravdu.

„Jasně, protože jenom ty jsi tady perfektní, že jo?“ Brian rozhodil rukama, na rtech posměšný výraz.  „Jednou jsem tě nechal čtrnáct dní samotného doma. Polovina kytek pochcípala a psi byli přežraní.“

„Teď to budeš vytahovat?“ ušklíbal se Aiden, zejména proto, že ačkoliv on kritikou nijak nešetřil, sám ji neuměl přijmout.

„Jo. Protože si o sobě myslíš, jak jsi perfektní. Nejsi. Nedá se to s tebou vydržet!“ štěkal na něj Brian a Aiden se zarazil. Brian už byl ale příliš rozjetý. „Poslední dva měsíce se chováš jako někdo úplně jinej a mně dochází trpělivost. Vyhýbáš se mi nebo mě jen komanduješ. Tohle mě fakt nebaví!“

„Myslíš, že mě tohle baví?“ odfrkl si Aiden a lomcoval jím vztek. „Mám toho prostě moc,“ procedil skrze zuby.

„Ale to já taky! A když přijdu domů, potřebuju klid, a ne tohle,“ mávl Brian rukou a obsáhl v tom gestu Aidena.

Ledově odseknuté „Aha“ Briana varovalo, že nejspíš přestřelil. A domněnka se mu potvrdila, když se Aiden na místě otočil a beze slova odešel. Bylo slyšet jen třísknutí vchodových dveří.

Ani bundu si nevzal.

„Sakra!“ zaklel Brian hlasitě.  A pak mnohem tišeji zopakoval: „Sakra.“ Rozhlédl se, jestli není potřeba ještě něco udělat, ale na nic nepřišel. Prsty si vjel do vlasů a kousl se do rtu. Jít za Aidenem nemělo nejmenší smysl, vrátí se sám, až se uklidní. Došel si pro notebook a zkusil se zabrat do práce, jen aby nemusel přemýšlet o tom, proč se zase pohádali. Začalo to někdy v půlce října a už bylo patnáctého prosince a každou chvíli se hašteřili kvůli větším či menším nesmyslům. Bylo to únavné a protivné a Brian nedokázal přijít na to, kde je zakopaný pes.

Ano, oba teď chodili ze zaměstnání dlouho, u Aidena ve firmě rozjížděli zase nějaké nové pobočky v Evropě, a tak měl všeho nad hlavu. A Brian se to snažil chápat, ale sám měl stále víc a víc povinností a trochu bojoval s podřízenými a někdy i nadřízenými a potřeboval aspoň doma vypnout. Jenomže to nešlo, poněvadž když Aiden nezvládal nápor, bylo s ním doopravdy k nevydržení, protože si svou frustraci vybíjel na něm a Brian pak byl pořád vyčerpaný.

Tolik k nepřemýšlení… Zhluboka vydechl, ale nestačilo to. Jako by se dusil. Rozvázal si kravatu a rozepl knoflík košile u krku. Notebook zase zaklapl, zjevně nemělo smysl pokoušet se o cokoliv konstruktivního.

Vždycky věděl, že budou chvíle, kdy bude chtít Aidena přerazit, a byl na to připravený a upřímně, velká spousta klidných, spokojených dní tyhle špatné vždycky hravě převážila, ale ne letos… Nikam spolu nechodili, žádného psa si od doby, co před pěti lety zemřel Obluda, nepořídili, a tak neměli záminku ani k procházkám. Stereotyp byl ubíjející a Briana zase jednou napadlo, že by se sám, nebo s kýmkoliv jiným měl líp.

Po dvou hodinách stále seděl u stolu a Aiden se ještě nevrátil. Spát nešel, protože nebyl zvyklý usínat sám. A navíc chtěl situaci vyřešit…

Další hlasitý povzdech. Koukl na hodinky. Jedenáct. Potřeboval by vypnout, soustředit se na něco jiného. Možná by měl zajet do Továrny, už dlouho nebyl jen tak lézt. Problém byl, že v jedenáct večer už tam asi nikdo nebude… Ale občas se stávalo, že se jelo i přes noc. Komunita tam byla poměrně těsná, a když prostě někdo potřeboval vybíjet energii nebo trénovat přes noc, tak po sobě zkrátka pak zamkl a klíče uložil na smluvené místo, kde si je Jack ráno vyzvedl.

Ještě pár vteřin se rozmýšlel, a nakonec mávl rukou, v ložnici popadl sportovní oblečení a vyrazil. Uvnitř se svítilo, a když vešel, ticho narušovalo pouze rytmické bušení rukavic o boxovací pytel. Když tu zbloudilou duši, která tu ponocovala, uviděl, málem ho trefil šlak. U jednoho z cvičných boxovacích pytlů si svůj vztek vybíjel jeho manžel. Ani ho nenapadlo, že by tu na něj narazil. Pěšky to sem od jejich domu bylo daleko, musel si vzít taxi… Hala byla potemnělá, svítilo jen pár velkých světel nad Aidenem a boxovacími ringy. Aiden si ho zjevně vůbec nevšiml a zuřivě do té nebohé věci mlátil. Brian učinil bleskovou kalkulaci svých možností. Na náhody nikdy nevěřil, takže zamířil do šatny rozhodnutý nechat věcem volný průběh. Však ono to nějak dopadne.

Převlékl se a ve skladu nářadí a vybavení mu oči padly na erární boxovací rukavice. Vynadal si do pitomců a jeden pár si vzal. Zapnul si je na rukách.

„Pitomče. Tohle je blbej nápad,“ zabručel znovu sám pro sebe a vyšel do hlavního prostoru. Gumové podrážky na podlaze nebyly vůbec slyšet, ticho přerušovaly jen rány pěstí v rychlém tempu dopadající na pytel.

Aiden ho zaznamenal, až když byl pár kroků od něj a s leknutím se otočil. Úlek vystřídalo překvapení a následovalo nevraživé zamračení se. Brian jen mlčky kývl k ringu, a aniž by čekal na odpověď, prolezl hrazením. Ne že by box kdovíjak miloval, ale občas, když se Aidenovi moc chtělo být trpělivý, ho pár věcí naučil, ale kromě těchhle „tréninků“ spolu nikdy neboxovali. Aiden se raději bil s Kylem nebo Timem a Brian raději chodil vedle lézt. Moc dobře věděl, že Aidenovi stačí asi tak jedna rána, aby ho složil k zemi, ale Aiden se s ním obvykle velmi krotil a v podstatě se jen pošťuchovali a Brian mu u toho vykládal, co zajímavého se mu za ten den přihodilo, a Aiden se na něj shovívavě uculoval, i když sám neřekl půl slova. Brian tyhle chvíle miloval.

Stále bez jediného slova klepli rukavicemi o sebe a Aiden hned zostra zahájil první ránou. Brianova jediná taktika spočívala v uhýbání, protože v tom měl nad svým soupeřem navrch. Byl oproti němu menší i hubenější a samozřejmě mladší. Tím výčet jeho výhod hasl. Mít víc zkušeností, možná by mu ty výhody i k něčemu byly.

Ale první ráně uhnout dokázal prostě tím, že se skrčil. Aiden se ušklíbal tím svým typickým posměšným polovičatým úsměvem, který musel mít patentovaný, protože Brian ho za celý život na nikom jiném neviděl. S druhou ránou už takové štěstí neměl, dostal ji do ramene, třetí do boku. Už se zmiňoval, jak snáší bolest? A to tak, že vůbec? Uvědomoval si, že Aiden ani zdaleka nepoužívá veškerou svou sílu, protože mu možná bylo osmapadesát, ale ránu měl podle Brianových měřítek pořád neuvěřitelnou, ale stejně ho to pekelně bolelo.

Nahodile si strkal ruce pokrčené v lokti před obličej v marné snaze se bránit. Jeho manžel ho ale zjevně měl pořád rád, protože se ranám do obličeje vyhýbal. Asi dvakrát se Brian pokusil o výpad a Aidena to upřímně pobavilo.

„Viděls někdy, jak se perou děti ve školce? Jestli ne, donesu ti zrcadlo,“ nabídl mu při jednom takovém pokusu.

„Najednou se mnou mluvíš?“ neodpustil si Brian. „Myslel jsem, že tvůj styl je spíš třísknout dveřmi a zmizet.“

„Někdy je lepší zmizet, než pak litovat toho, co bych jistě řekl.“

Brian se vrátil ke svým úhybným manévrům, protože měl svoje tělo docela rád a nemusel ho mít za každou cenu poseté modřinami. Zbaběle se skrčil před dalším úderem a pak znovu. Jednou do strany, aby nebyl moc předvídatelný, a zase pokrčit. Křuplo mu v koleni.

„Asi stárneš, zlato,“ dobíral si ho Aiden zle.

Mně to ale nevadí. Já se kvůli tomu hroutit nebudu,“ vrátil mu Brian a Aiden se vztekle zamračil.

„Sereš mě,“ informoval ho Aiden už zase vztekle.

„Ty mě víc,“ ujistil ho Brian.

„Tak co ti tak hrozně vadí?“

„Všechno! To, jak se ke mně chováš, zejména.“

Aiden zastavil, ruce spustil podél těla.

„Promiň… Chovám se zase jako idiot,“ zhodnotil Aiden sebekriticky. Pohled upíral netypicky do země a Brian tak nemohl číst v jeho výrazu. Byl tolik zvyklý kontrolovat mimiku druhého muže, že jej znervózňovalo, když nemohl. „Já si pořád myslím, že s někým jiným, mladším by ses měl líp. A rozčiluje mě, že se se mnou zahazuješ, protože si tě vůbec nezasloužím, a pořád nechápu, že sis mě vybral. Nedává to smysl.“

„Smysl nedává to, že nad tím stále dumáš a nejsi ochotný to přijmout jako fakt,“ upozornil ho Brian. Neobratně na několikátý pokud rozepl suchý zip rukavice a shodil ji na zem. Druhá ji vzápětí následovala a Brian udělal váhavý krok vpřed. „Nechci nikoho jinýho ani mladšího. Miluju tebe, osle.“

Najednou stáli u sebe, Brian vysvobodil i Aidenovy ruce, protože ho chtěl políbit a chtěl, aby se ho přitom dotýkal jeho partner a ne nějaká pitomá tuhá látka.

„A miluješ mě tak moc, že by ses občas mohl kouknout i pod postel, když už budeš v ruce nějakou nepravděpodobnou náhodou držet vysavač?“ Aiden se na něj konečně podíval, na rtech krotký úsměv.

Jo, byly chvíle, kdy měl fakt chuť svého manžela praštit mezi oči. Pánvičkou. Železnou. Ještě že už ty rukavice zahodil… Raději se zaměstnal jinak. Přejel Aidenovi podél boků, ze všech sil ignoroval, že je jeho triko úplně propocené, a rukama vklouzl do kapes na zadku kalhot. Tiskli se k sobě, napětí se přetavilo ve vzrušení.

„Jo, to bych asi mohl,“ zašeptal Brian a muže políbil. Rozhodně by tenhle polibek nezařadil mezi deset nejlepších, z duše nenáviděl, když byl Aiden takhle zpocený. Ale v tu chvíli mu to vadilo podezřele málo.

„Taky tě miluju,“ promluvil stejně tiše Aiden.

„Tak moc, že by sis na mně třeba mohl přestat vylévat problémy z práce?“

Aiden něco zabručel.

„Cože?“

„Že se pokusím,“ zopakoval srozumitelněji a Brianovi to stačilo. Stoprocentně věděl, že tohle není jejich poslední hádka, ale po dlouhé době alespoň dospěli k poměrně rozumnému řešení.

„Výborně,“ natáhl se Brian pro další polibek, tentokrát delší a vášnivější.

„Prosím, řekni, že tu jsi autem,“ zamumlal Aiden a kousl Briana do rtu.

„Jo,“ vydechl Brian, ale nechtěl se od Aidena odtrhnout.

„Běž pro věci, zasloužíme si sprchu.“

„Až doma?“ podivil se Brian, obvykle se všichni sprchovali v šatnách.

„Hm, tady bych se nemusel udržet.“

„A doma se jako udržíš?“ ušklíbl se Brian.

„Doma nebudu muset,“ vrátil mu Aiden s povytažením obočí.

To se Brianovi zdálo jako dobrá motivace…

 

 

Napsat komentář

komentáře 2

  1. :D No už jsem se chvíli bála, že to nedopadne… Ještě, že si to vyříkali. Asi by si měli pořídit dalšího pejska.
    Jinak opět děkuju za krásný příběh.

    Odpovědět
  2. ester

     /  24.2.2017

    Kazde manzelstvo ma svoje hadky a udobrovania 😊

    Odpovědět

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: