Spolek magického tance

Vánoční dárek pro Tofiam. <3

Povídka na přání, ze kterých jsem si vybrala „maškarní nebo tanec“. Tedy taková byla původní myšlenka, ale chlapci se rozhodli, že jim nějaká epizodní povídka ke štěstí nestačí a že zkrátka chtějí svou vánoční detektivku. A protože jim to řešení případu moc nejde od ruky, je tady dnes pouze první část povídky. Druhá část bude zveřejněna během Vánočních svátků.

Shrnutí:

Draco s Harrym tvoří bystrozorské duo, které se specializuje na práci v přestrojení. Jejich nejnovější případ je postavený na podezření, že známý a oblíbený Spolek magického tance při svých zahraničních cestách za vystoupeními také pašuje magické artefakty. Harryho a Dracovým úkolem je proniknout do struktur spolku a najít patřičné důkazy, což zahrnuje k Dracově veliké radosti a Harryho nesmírné hrůze velkou spoustu tance…

Tags: Drarry, post-war, aurors, idiots to lovers

Pokračovat ve čtení „Spolek magického tance“

Satisfakce 10. 12.

… „Co to mělo znamenat?“ ohradil se Ron, jakmile byli v dostatečně vzdálenosti od baru. „Teď jsme bez šance…“

„Naopak, zrovna jsem vaše šance razantně zvýšil,“ ušklíbl se Draco samolibě, vytáhl z kapsy flakónek a hůlkou do něj vyždímal mokrý flek na svém svetru. „Máme vzorek,“ zazubil se. „Navíc mi ti dva byli trochu povědomí. Myslím, že jsem je tu už viděl.

„Tu blondýnu ne?“ vložil se Harry.

„Nemyslím si,“ zavrtěl Draco hlavou, ale zcela jistý si zřejmě nebyl.

„Skvělá práce, děkujeme za pomoc,“ usmál se Harry a ještě se mu nechtělo odcházet.

A Ron ho nejspíš dobře odhadl, protože si od Draca převzal vzorek. „Hodím to do laborky. Sejdeme se ráno v kanceláři.“ A aniž by čekal na Harryho souhlas se přemístil pryč.

„Takže… Marcu…“ začal Draco váhavě. Oba cítili, že by si tentokrát měli promluvit. Draco se ale náhle zarazil a přeměřil si ho pohledem. „Tedy pokud je Marc vůbec tvé pravé jméno.“

Harry mu pohled opětoval a pomalu zavrtěl hlavou.

„Takže jsem měl pravdu. Znáš mě. Myslím tím víc než z novin, z doslechu. Známe se,“ konstatoval.

Tentokrát neřekl nic, příliš se bál prozrazení, příliš se bál Dracovy reakce…

„Kdo jsi? Byli jsme spolužáci? Chodil jsi taky do Zmijozelu?“

Způsob, jakým Draco otázku položil, prozrazoval, že by rád slyšel kladnou odpověď. Tu mu ale Harry dát nemohl, a tak nadále mlčel. Draco pochopil, že z něj nic osobního nevytáhne, a tak přešel raději k palčivější otázce.

„Co si myslíš o tomhle?“ zdvihl pravou ruku, aby poukázal na předloktí, kde se předtím Přísežná věta objevila.

„Nevím, co si o tom mám myslet. Je to běžné, že se ta slova mění? Že se nám ukázala už dvakrát?“

„To si nemyslím. Ale o Přísežných větách je toho pořád známo dost málo. Ale možná vím, kde se podívat po nějakých informacích. Pokud tedy…“ znovu přejel Harryho zkoumavým pohledem, „pokud ji tedy nechceš ignorovat.“

Satisfakce 7. 12.

… Draco kolem nich prošel k baru, kde se líně opřel a nevěnoval jim další pohled…

Což se nedalo říct o Ronovi, který nevěřícně těkal pohledem mezi Harrym a Dracem a vypadal, že každou chvíli omdlí.

„Harry…“ kulil na něj oči Ron.

„Já vím,“ odpověděl Harry klidně a snažil se pohledem dát Ronovi najevo, aby to nechal plavat.

„Ale…“

„Já vím!“

„On je tvůj…“

„Já vím!“

„Ale jakto? Vždyť se znáte celé roky!“ Ron se snažil novou informaci vstřebat, ale pořád byl ještě dost v šoku. Ne že by se mu Harry divil, sám to taky stále nechápal.

„To nevím…“ přiznal. Taky ho zajímalo, proč zrovna teď.

„Ale nevypadáš překvapeně.“

„Fajn… Ale nebudeš vyšilovat. A jsem Peter, jasný?“

Ron horlivě přikyvoval.

„Stalo se to už včera. Jiná slova, ale stejný člověk.“

„A on si nevšiml?“

„Všiml,“ připustil Harry neochotně.

„A?“ Ron na židli div neposkakoval a Harry se snažil vysvětlit mu všechno, co nejrychleji, aby svou pozornost zase rychle vrátili případu.

„A rozdali jsme si to spolu. On neví, že jsem to byl já, a já bych rád, aby to tak zůstalo.“

„Jsi gay?“ vyjekl Ron dost nahlas, takže se po nich pár blízko sedících lidí otočilo.

„Ne!“ vyhrkl Harry. „Nevím,“ dodal vzápětí. Ne že by mě to nikdy nenapadlo, ale vždycky mě přitahovaly i holky.“

„Ginny?“ uchechtl se Ron. „To je kluk v těle holky. Vždyť vyrostla s šesti bratry.“

„Cho…“

„Vážně chceš počítat Cho? Rozbrečela se, když jsi ji políbil!“

„To nebyla moje chyba!“

„Fajn… Myslím, že se ti můžou líbit jak holky, tak kluci a vlastně na tom ani nezáleží, jen mě to dost překvapilo, to je vše.“

„Jo, to mě taky.“

„Takže Malfoy? Jaký to bylo?“ zeptal se se směsicí zvědavosti, znechucení a výsměchu.

„Stručně řečeno to byl nejlepší sex, co jsem kdy zažil.“

Ron se rozesmál. „No jasně. Skoro jsem ti na to skočil. Dobrej pokus, fakt že jo.“

„Nedělám si srandu. Bylo to skvělý,“ ohradil se Harry dotčeně a pak jeho pohled upoutal hlouček venku před barem. „Máme práci,“ kývl hlavou k oknu a oba se zvedli.

 

Satisfakce 6. 12.

… „To ti sice přeju,“ poplácal ho Ron po rameni, „ale jdu s tebou. Už pro nás mám nové identity.“ Vytáhl ze zásuvky stolu dva flakónky, v každém po vlasu. Harry pochopil, že tentokrát se ho nezbaví…

„Vypadáš strašně,“ informoval Rona, protože vidět ho v dlouhých černých vlasech bylo strašně zvláštní a nezvyklé.

„No ty máš co říkat,“ ušklíbl se Ron a Harry mu musel dát za pravdu. Tentokrát vážně vypadal jako bezdomovec. Neupravené strniště ho vyloženě rozčilovalo a kůže pod vousy ho z nějakého důvodu svědila. Možná si to jen namlouval, protože nebyl zvyklý takhle vousy nosit, ale každopádně si nebyl jistý, že takhle vydrží dlouho do noci.

Seděli v baru a popíjeli pivo, občas prohodili pár vět, jinak ale koukali po okolí a snažili se přijít na cokoliv zvláštního. Asi po hodině se objevil Malfoy a Harry se napjal. Ron taky vypadal překvapeně, ačkoliv ho Harry varoval, že se tu pravděpodobně objeví. Najednou Ron vykulil oči ještě víc a lapal po dechu, jako by chtěl něco říct, ale nedostávalo se mu slov. Harry následoval jeho pohled, ale nic neviděl.

Pak mu to došlo.

Koukal na jeho předloktí, kde se znovu začala objevovat slova…

„Ha– Ehm, Petere, to je… U všech ďasovců, to je Přísežná věta,“ ztišil hlas do naléhavého šepotu. Teď byl Harry vyděšený. Neexistovala šance, že by před Ronem dokázal skrýt, kdo je podle všeho jeho spřízněná duše.

A tak oba sledovali, jak se na Harryho ruce formuje věta:

Pardon, omlouvám se, to jsem vážně nechtěl.

V tu chvíli Harry zaváhal. Slova omluvy a Malfoy, to nešlo zrovna dvakrát dohromady. Ale jaká byla pravděpodobnost, že by potkal jinou svou spřízněnou duši? Jak urputně přemýšlel, jak z toho všeho ven, zcela přehlídl, že se k nim blížil Malfoy s vlastním pivem v ruce. Taky přehlídl kočku, která vyběhla ze dveří vedoucích na dámský záchod, a ať už se tam vzala jakkoliv, teď uháněla lokálem, jako když do ní střelí. Malfoy ji zahlídl až na poslední chvíli, a jak se snažil vybalancovat načatý krok tak, aby zvíře nezašlápl, sklenice v ruce se povážlivě naklonila a část jejího obsahu nádobu opustila a s čistým svědomím odcestovala na Harryho tričko, odkud rychle prosakovala směrem k jeho klínu.

Malfoy se na něj podíval s výrazem největšího překvapení, jako by nemohl uvěřit, že se něco takového stalo právě jemu, a zrudl.

„Pardon, omlouvám se, to jsem vážně nechtěl.“

Ron se zajíkl. Harry nebyl schopný slova, jen rychle ruku s Přísežnou větou strčil pod stůl. Dracovi to neuniklo, ale zdálo se, že věty si nevšiml. Sám měl svetr, takže si dost možná nevšiml ani své věty… A až ji objeví, bude už Harry dávno pryč. Ale pro jistotu se rozhodl nic neodpovědět… Tak. Nandá jim to! Nikdo mu nebude říkat co nebo s kým má dělat.

Harry zavrtěl hlavou, jako že se nic nestalo a seslal na sebe sušící kouzlo.

Draco kolem nich prošel k baru, kde se líně opřel a nevěnoval jim další pohled…

Což se nedalo říct o Ronovi, který nevěřícně těkal pohledem mezi Harrym a Dracem a vypadal, že každou chvíli omdlí.

 

Satisfakce 5. 12.

… „Ale já ti své jméno nikdy neřekl,“ zavrčel konečně to, co ho tak rozčílilo.

Harry panikařil jen zlomek vteřiny. Pak se zasmál. „Ty si myslíš, že je v Británii někdo s aspoň minimálním přehledem, kdo neví, kdo jsi? Kdo by tenhle zámek hrůzy nepoznal? Myslíš si, že někdo neví, že jsi ten kluk, co chtěl zabít Brumbála, ale nikdy za to nebyl potrestaný, protože se za něj přimluvil nikdo menší než sám Harry Potter?“

Harry by si dal nejradši po držce. Věděl, jak tím, co říká, Dracovi ubližuje, ale nemohl jinak. Musel se zbavit podezření a případného odhalení své identity. Musel zamést všechny stopy a nakonec – Dracovi bez něj stejně bude líp. Nikdy by spolu nemohli… fungovat, ať si Osud myslí, co chce.

Draco mu konečně stáhl hůlku od krku.

„Vypadni,“ řekl jen a otřásal se vztekem.

Tak je to dobře, pomyslel si Harry. Takhle je to bezpečné.

Odešel bez jediného ohlédnutí. Podal hlášení svému nadřízenému, a když mu nedovolil se do baru toho večera vrátit, šel se domu zkusit trochu vyspat. Předtím si ale vyhledal všechny záznamy týkající se Draca Malfoye…

 

Když ráno vešel do kanceláře, Ron už na něj zjevně velice netrpělivě čekal.

„Tak co včera?“ udeřil na něj ještě předtím, než si Harry stačil alespoň stáhnout plášť z ramen.

„Barman to není. Nevím, kdo to je, nic podezřelého jsem neviděl a potkal jsem Malfoye.“

Ron komicky vykulil oči. I po tolika letech Harryho pořád překvapovalo, jak výrazně se mu v obličeji zračily všechny emoce. „Malfoye? Jako že Draca Malfoye? A tomu říkáš nic podezřelého?“

„Jo. Ten barman si ho najal, aby mu pomohl zjistit, kdo ten lektvar šíří. Draco je zjevně něco jako odeklínač na volné noze. Nechává se najímat na věci, na které si běžný kouzelník netroufá nebo které bystrozory nezajímají.“

„Tenhle případ nás ale zajímá,“ oponoval Ron a usilovně se mračil.

„No ale jak dlouho nám trvalo, než jsme ho začali vyšetřovat? Nedivím se Kimovi, že to chtěl prošetřit co nejdřív…“

„Kim je ten barman,“ ujišťoval se Ron. Harry přikývl.

„Dneska tam půjdu s tebou, už jsem mluvil s Robardsem, souhlasil. Začíná to být nebezpečné. Ten člověk je jako stín, vždycky nám nějak proklouzne mezi prsty.

Harry usilovně přemýšlel, jak Ronovi zabránit, aby ho do baru doprovázel. Navzdory svému předsevzetí totiž z nějakého důvodu chtěl Draca vidět znovu. Možná s ním chtěl zkusit promluvit, možná ho jen znovu vidět… Sám v sobě se úplně nevyznal, ale pravdou bylo, že Malfoy poněkud otřásl jeho světem. Přísežná věta totiž rozhodně byla zemětřesením a to, že se vyspal s Malfoyem taky nebylo něco, s čím by úplně počítal. Kdyby mu před pár dny někdo něco takového předpověděl, nejspíš by ho odeslal krbem rovnou ke Svatému Mungovi.

Teď to ale byla realita jeho života a musel se s celou touhle podivnou situací nějak vypořádat. Nevěděl ale jak. Co by mu asi řekl Malfoy, kdyby zjistil, že se vyspal zrovna s ním? S Harrym? Pravděpodobně by ho skutečně na místě zabil…

„Nemyslím, že je to nutný. Přece jen pořád nic nevíme. Maximálně mi tu drogu někdo nabídne. Nejsem tak blbej, abych to vypil. A mám s sebou přivolávací kouzlo, do minuty jste u mě, kdyby něco. Navíc – hrát zhrzenýho, zoufalýho, samotářskýho ožralu mi docela jde,“ zazubil se na konci.

„To ti sice přeju,“ poplácal ho Ron po rameni, „ale jdu s tebou. Už pro nás mám nové identity.“ Vytáhl ze zásuvky stolu dva flakónky, v každém po vlasu. Harry pochopil, že tentokrát se ho nezbaví…

Satisfakce 4. 12.

Oba ztěžka oddechovali a pomalu se uklidňovali.

Po chvíli se Harry svezl na bok – a už mu nebylo jedno, že je celý ulepený od jeho spermatu, protože Marc měl zjevně dost dlouhé chloupky na břiše, a jak na nich lepkavá tekutina zasychala, začalo to být velmi nepříjemné.

„Accio hůlka,“ napřáhl ruku a jedna z univerzálních ministerských hůlek mu v ní bez problému přistála. S její pomocí na ně oba seslal čistící kouzlo a pak vrátil svou pozornost Dracovi. Ten mu pohled oplácel a nezdálo se, že by měl v plánu ho vyhodit.

„Takže spřízněné duše, co?“ začal Draco a Harry si uvědomil, že na Přísežnou větu dočista zapomněl.

„Nikdy jsem na to moc nevěřil,“ přiznal popravdě.

„Ani já ne… A přesto jsme teď tady…“

„Ano…“ Harry začínal panikařit. Nechtěl, aby ho Draco viděl, až začne vyprchávat mnoholičný lektvar, a že sex jistojistě tenhle proces urychlil. Zároveň ale nechtěl odejít jen tak hned teď… A taky trochu doufal, že z něj bude mít příležitost vytáhnout nějaké informace ohledně případu.

„Ehm… Takže ty tam pracuješ? V tom baru?“

„Občas,“ pokrčil Draco rameny. „Kim má poslední dobou nějaké problémy, tak mu pomáhám. Je to přítel.“

„Jaké problémy?“ snažil se znít nezaujatě a posunul se k Dracovi ještě blíž a propletl jejich prsty. Uvolnil se, když Draco nic nenamítl.

„Někdo mu tam začal prodávat drogy. Nemůže přijít na to kdo, tak si mě najal, abych mu pomohl. Omlouvám se, v první chvíli jsem si myslel, že jsi to ty. Choval ses podezřele.“

Harry se pobaveně ušklíbl. „Co tě přesvědčilo, že to nejsem já?“

„Prošacoval jsem tě, když jsem tě svlíkal,“ zazubil se Draco a Harry vytřeštil oči. Vůbec si nevšiml…

„Omlouvám se, Draco, ale budu muset jít. Vzpomněl jsem si, že musím udělat ještě něco do práce,“ začal se překotně zvedat. Musel se vrátit do baru, protože pokud to nebyl barman, byli úplně vedle a museli se zařídit jinak, důkladněji. Pachatel totiž klidně mohl chodit po jiných barech…

Nevšiml si, že ho Draco se zájmem studuje, když se oblíkal. Neodpustil si ale, aby se nenatáhl ještě pro jeden polibek, než bude muset zmizet nadobro. Draco ho ale chytil za triko a hůlku mu zabodl do krku.

„Co jsi zač?“ zavrčel na něj nebezpečně.

„Co blbneš? Vážně jen musím zpátky do práce,“ zasmál se nepřesvědčivě. Pravda byla, že svou vypůjčenou hůlku měl zrovna položenou na stole a cítil se bezbranně. Poradil by si bezhůlkovou magií, ale to nebyla znalost běžných kouzelníků, prozradil by okamžitě své krytí…

„Řekni mi, kdo jsi, a předám tě jenom bystrozorům. Zalži a zabiju tě. Znáš mě, víš, že jsem toho schopen.“

Harry nechápal, co se stalo, kde udělal chybu, zahlédl se před okamžikem v zrcadle, lektvar stále účinkoval.

„Nevím, o čem to mluvíš…“ polkl.

„Vážně, Marcu?“ ušklíbl se Draco. „Vážně chceš lhát?“

„Tak mi sakra řekni, o co ti jde, já to nechápu,“ zavrčel Harry a cítil, jak jeho magie v obranné reakci bublá pod povrchem. Snažil se ji potlačit, ale věděl, že dlouho ji neudrží.

„Řekl jsi mi jménem,“ vyplivl Draco, jako by to byl zločin hodný trestu smrti.

Harry zmateně zamrkal. „No a?“ bylo jediné, na co se zmohl.

„Ale já ti své jméno nikdy neřekl,“ zavrčel konečně to, co ho tak rozčílilo…