Do neznáma – 30denní výzva, den 16.

Na obrázku může být: text„Ty jsi snad prokletý,“ postěžoval si Draco, když se na jeho nebohé sedačce objevila zase něčí krev. Tentokrát z Harryho doslova odkapávala.

„Promiň,“ omlouval se Harry a seslal evanesco. Ty největší kaňky zmizely. Vypomohl si kouzlem pulírexo, ale na světlé kožené pohovce stále zůstávaly patrné stopy.

Draco se na ně usilovně mračil a přemýšlel, že mu nezbyde nic jiného, než se s gaučem rozloučit. Sloužila dobře. Celé čtyři měsíce. Vymění ji za nějakou v lepší barvě. Třeba karmínově rudé…

„Skočím se osprchovat,“ zamumlal Harry provinile a zmizel v koupelně.

Draco se ještě znovu pokusil fleků zbavit, ale marně, jen se mu vysmívaly. Vrhl na sedačku poslední smutný pohled. Zítra to vyřeší, nebude si kazit večer.

„Vážně mě to mrzí,“ obtočil mu Harry ruce kolem pasu a opřel si bradu o jeho rameno. Draco zaklonil hlavu a otřel se tváří o jeho.

„Zkus… Zkus chodit méně zakrvácený, pokud možno.“

„Vynasnažím se,“ přislíbil Harry, ale v jeho hlase bylo něco, co zaujalo Dracovu pozornost. Přetočil se v objetí, aby byl k Harrymu čelem.

„Tak co je?“ pobídl ho Draco.

„Asi bych ti měl něco říct. Ví to jen Ron a Hermiona. Nechci to před tebou tajit. Kdyby se mi někdy něco stalo, tak abys věděl…“

Dracovi se jeho vážný tón ani trochu nezamlouval. Nedal to ale najevo.

„Povídej.“

„Slyšel jsi někdy o relikviích smrti?“

Draco zamrkal. Nechápal, proč Harry odbíhá od tématu k báchorkám.

„Cože?“

„Ta pohádka o třech bratřích.“

Draco nejistě přikývl.

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Je pravdivá. Relikvie smrti skutečně existují. Když mě Voldemort zabil, byl jsem pánem všech tří. Kamene vzkříšení jsem se zbavil. Neviditelný plášť a Bezová hůlka mi ale zůstaly.“

„Ty jsi pánem Bezové hůlky?“ zajíkl se Draco a najednou se na Harryho díval jinak. Se závistí? Nebo obdivem? Harry si nebyl jistý.

„Ano, jsem,“ přikývl vážně a jeho pohled prozrazoval, že to není všechno.

„Komu… Komu jsi ji vzal?“

„Tobě, Draco.“

Draco se rozesmál. „Moje hůlka v žádném případě nebyla bezová, ale hlohová.“

„Nemluvím o tvé hůlce. Bezovou hůlku jsi nikdy v ruce neměl, tak jako ji u sebe nemám ani já. Před tebou ji dlouhé roky vlastnil Brumbál a před ním Grindelwald. To ale není podstatné.

Když jsi tenkrát na Astronomické věži Brumbála odzbrojil, loajalita Bezové hůlky se změnila a patřila tobě. A aniž bych to tušil, tím, že jsem tě odzbrojil, jsem ji získal pro sebe. S její pomocí jsem porazil Voldemorta. Když ji proti mně použil, patřila už dávno mně. A protože tohle všechno prokázalo, že je možné vlastnictví bezové hůlky získat prostě tím, že porazíš jejího předchozího majitele, aniž by nutně zemřel nebo aby se hůlka souboje účastnila, musím si dávat velmi dobrý pozor na to, s kým a jak se utkám.“

„Proto používáš tak drsné kletby. Abys měl jistotu, že se jen tak neproberou a nezaútočí znovu,“ probral se Dracův vnitřní Zmijozel. Jinak byl příliš konsternován na jakoukoliv souvislou myšlenku.

„Ano,“ přisvědčil prostě Potter.

Jeho postoj byl obezřetný, opatrný. Obával se Dracovy reakce? Nebo snad toho, že by této informace zneužil?

„Nikdy jsem netoužil po moci,“ zavrtěl hlavou. „Jsi blázen, Pottere,“ zopakoval pohyb. „Šíleně riskuješ… Každý den.“

„Jo, je to trochu prokletí,“ pousmál se Harry nevesele a Draco si ho přitáhl ještě blíž a pevně jej objal.

Tak nějak tušil, že být s Potterem nebude procházka růžovým sadem, ale některé skutečnosti předčily i jeho očekávání.

A tahle rozhodně vedla.

Do neznáma – 30denní výzva, den 15.

Na obrázku může být: text„Akorát ty jeho zlozvyky mě přivádí k šílenství,“ neobrátil Draco oči v sloup, protože to se na Malfoye nehodí.

Podle Pansy, která jeho nářky poslouchala, se na Malfoye nehodilo ani pití piva, ani randění s Harrym Potterem, přesto obojí Draco zvládal bravurně, což potvrdil dalším lokem Guinesse. Kdo by to byl do Irů řekl, že zvládnou uvařit něco tak dobrého, pomyslela si a napodobila Draca. A rovnou jim objednala další.

„Je to nebelvír, cos čekal,“ ušklíbla se na něj a po očku sledovala tu sympatickou zrzku u baru. Sice jí trochu připomínala Weasleyovou, ale sakra, ten zadek a prsa…

„No rozhodně jsem nečekal, že se jeho oblečení bude válet i na těch nejméně pravděpodobných místech. A kouše si nehty! A když hraje hudba, tak klepá prsty o stůl nebo podupává nohou, ale zásadně mimo rytmus.“

Pansy se mu vysmála. „Jako bys ty byl dokonalý.“

„To nejsem, ale u Salazarových hadů, co je moc, to je moc.“

„No, tak to pak asi nemá cenu. Vzdej to. Rozejdi se s ním, než se kvůli němu zblázníš a skončíš u Svatého Munga.“

Zamračil se na ni. „Chápu.“

„Výborně. A teď pokud mě omluvíš…“ kývla hlavou k zrzce, ze které nemohla spustit oči.

Draco protestně zamručel, doufal, že Pansy bude mít aspoň jeden večer jen pro sebe, když se tak dlouho neviděli. Zavítala jen na pár dnů ze Švédska, kde se po válce spokojeně usadila.

Ale ta holka byla docela roztomilá, a tak jí blahosklonně odpustil, že ho připravila o společnost.

Zaplatil a volným krokem zamířil na Příčnou ulici, odkud se mohl bezpečně přemístit na Grimmauldovo náměstí.

Ochrany domu ho milostivě propustily. Zdálo se, že se Harry domů ani nevrátil. Říkal sice, že má sledovačku a že neví přesně, kdy ho vystřídají, ale přesto Draco trochu doufal, že už bude doma. Necítil se na to, aby byl ten večer sám. Občas to tak měl. Někdy toužil po společnosti, jindy se zase zavřel v pokoji nebo ve svém obchodě a nechtěl vidět živou duši. A Harry tyhle jeho výkyvy plně respektoval a nějakým záhadným způsobem dokázal vycítit, kdy Draco skutečně potřebuje být sám, a kdy ve skutečnosti potřeboval obejmout, popovídat si…

Draco o sobě věděl, že je poněkud rozbitý. Často se mu ve snech vracely události války, přepadaly ho silné výčitky svědomí a trápila ho spousta věcí z minulosti. Často byl zmatený a nedůvěřivý. Harryho přítomnost pomáhala. Rozuměli si. Zažili to.

Žádný sebehorší zlozvyk nemohl vyvážit to, jak se díky Harryho přístupu cítil.

Chtěný. Důležitý. Dobrý.

Milovaný.

Do neznáma – 30denní výzva, den 14.

Na obrázku může být: 1 osoba, směje se, text„Zlato, jsem doma,“ zahlásil Harry ve dveřích. Jako by si snad Draco mohl nevšimnout, když už stačil prásknout vchodovými dveřmi, hlasitě si očistit podrážky, zanadávat přitom, dupat po chodbě a vrazit do botníku.

Neochotně odtrhl oči od knihy. I přes vyrušení v nejméně vhodnou chvíli – už se mělo odhalit, kdo je vrah – byl rád, že Pottera vidí u sebe v bytě. Bral tenhle pohled jako malý zázrak.

„A jak bylo v práci?“ zeptal se a zamračil se, když si všiml, že je Harryho pracovní uniforma značně potřísněná krví. Opět. „Ta je tvoje?“ povytáhl obočí.

„Ale ne, Dean seslal ehm,“ ošil se Harry, „Sectusempru,“ jako pokaždé, když o tomhle šíleném kouzle mluvil. Stále se cítil provinile za to, že ho proti Dracovi použil. Draco se na něj už dávno nezlobil. „… a ten chudák začal krvácet tak nějak přímo na mě.“

„Neskutečný,“ zamumlal Draco a pak hlasitě zaprotestoval, když se k němu Harry svalil na gauč. „Pottere! Okamžitě přesuň tu cizí krev z mojí pohovky!“

Harry se zasmál, ale poslechl. Vstal a začal se svlékat. Nutno podotknout, že nijak nespěchal a – odkud to sakra hrála ta hudba, v jejímž rytmu se najednou svíjel?!

Draco vrhl poslední smutný pohled na knihu, než ji odložil na stolek. Přece jen měl mnohem zajímavější podívanou.

Když už byl Potter jen v boxerkách, zasmál se a utekl do koupelny.

„Pottere! Tohle není vtipný!“ informoval ho a vydal se za ním. Po cestě se zbavil svého oblečení a připojil se k němu ve sprše.

Navzájem se pomalu umyli, líně se objímali a líbali. Někdy to stačilo. Sex s Harrym byl úžasný, ale občas bylo mnohem lepší tohle. Ta všednost a samozřejmost, s jakou spolu dokázali být.

„Udělal jsem večeři,“ zamumlal Draco a Harry zbystřil. Přes den se v práci podle Dracova názoru dost odbýval, a tak chodil domů hladový. Draco nebyl kdovíjaký kuchař, ale Harry byl vděčný strávník a nikdy si nestěžoval.

U jídla mu Harry povyprávěl o zátahu a Draco si naopak postěžoval na zákaznici, která chtěla tu knihu s modrým obalem, jak o ní mluvila její sousedka.

„Měl jsi jí něco strčit s tím, že je to zaručeně ona.“

„Věř mi, snažil jsem se, ale ať jsem vzal do ruky cokoliv, tak to určitě nebyla ona.“

Harry se zazubil. „A našli jste tu správnou?“

„Ne. Odešla docela naštvaná. Ale tak trochu čekám, že přijde za pár dní, protože zjistí, že vlastně vůbec nemá být modrá. To se tak občas děje.“

„Jak na to můžeš mít trpělivost?“ zajímal se Harry a bojoval se svými špagetami. Sice jídlo miloval, ale etiketa stolování mu nic neříkala. I na to už si Draco zvykl a napomínal ho jen občas.

Pokrčil rameny. „Někdy taky nevím. Ale obvykle je to fajn, mám tu práci rád. Taky se zastavila Hermiona. Vypadalo to, že o nás ví?“ protáhl Draco opatrně do otázky.

„Ano, ví. Vždycky byla o krok přede mnou. Neměl jsem v úmyslu jí to říct.“

„Proč ne?“

„Nevěděl jsem, jestli bys chtěl.“

„Myslím, že jo.“

„Jako že už bychom se nemuseli skrývat jen v mudlovských restauracích a barech?“ Naděje v Harryho očích s Dracem dělala divné věci. Copak se snad Potter těšil na to, až se svět dozví, že jejich svatý zachránce chodí se smrtijedem? Se smrtijedem, který se pokusil zabít Brumbála?

„Ehm, pokud to chceš…“

„Chci,“ natáhl se k němu Harry přes stůl a políbil ho.

„Prvně ale návštěva u matky,“ vyjednával Draco a čekal, že Harry couvne. Zatím se vždycky z návštěvy vyvlíkl.

„Dobře,“ souhlasil Harry a usmíval se, jako by dostal ten nejlepší dárek pod sluncem.

Což Draco nechápal. Každý přece ví, že ten nejlepší dárek pod sluncem je alespoň čtrnáct dní na ostrově se soukromou pláží někde v Karibiku.

 

Do neznáma – 30denní výzva, den 13.

„Zamiloval jsem se do mimozemšťana!“ postěžoval si Harry Hermioně nad šálkem pravého anglického čaje o páté.

„Zas nepřeháněj. Je to jen Zmijozel…“

„Ty o tom víš?“ podivil se Harry upřímně. Nikdy tak úplně nepochopil, jak to Hermiona dělala, že věděla úplně všechno, co se kde šustlo.

„Podle Rona už skoro dva měsíce nemluvíš o nikom jiném, nebylo tak těžké dát si dvě a dvě dohromady…“

„Chm,“ souhlasil Harry.

„Tak co ti provedl tak strašného?“

„Strašného nic,“ zamručel a nabídl si sušenku. „Jen prostě přemýšlí úplně jinak, nechápe můj humor a dost často jsem z něj úplně mimo,“ zakončil a Hermiona se zahihňala.

„To je přece dobře, ne?“

„Jo. Ale… Přivádí mě k šílenství.“

„Upřímně, Harry, překvapovalo by mě, kdyby ne. Vždycky jste se dokázali jeden druhému dostat pod kůži.“

„Pořád mluví o knížkách, dokonce už jsem si jich i pár přečetl, a to se ani netýkaly famfrpálu.“

Hermiona se jeho dotčenému tónu zasmála. „To mi zní, jako že na tebe má dobrý vliv.“

„A chce o nás říct rodičům,“ informoval ji o Dracově největším prohřešku.

„Ty nechceš?“

„Ne že bych nechtěl… Jen nevím, jak to přijmou. Jak mě přijmou.“

„No… Asi můžeš být rád, že je Lucius v Azkabanu.“

„Jo, mám stejný pocit. Ve výsledku to prostě jen hrozně moc nechci pokazit.“

„To je normální, když se člověk zamiluje.“

„Já pořád tak nějak nechápu, jak se to vlastně stalo. Užívám si to. Moc. Jen… Jak?! Jak je to možné, že zrovna my dva? Není to snadné. Ale taky to není tak těžké, jak bych čekal, chápeš?“

„Možná?“

„Hodně mluvíme… Hodně posloucháme. Myslím, že spoustu věcí z minulosti najednou chápu jinak. Rozumím, proč udělal, co udělal. Často si říkám, že bych se vlastně na jeho místě zachoval stejně.“

„Harry, tohle je vlastně hrozně skvělé. Našli jste cestu, myslím, že vám to může fungovat.“

Chvíli o jejích slovech přemýšlel. Taky tomu věřil, ale zároveň byl pořád plný obav.

„No… Děkuji za čaj, ale můj mimozemšťan mě za chvíli přijde navštívit, takže se už rozloučím.“

„Harry…“ zastavila ho ještě. Vyčkával. „Jsi šťastný?“

Upřímně se nad její otázkou zamyslel.

„Jsem.“

Objala ho. „Na tom jediném záleží. Zvládnete to.“

„Děkuju. Pozdravuj svého mimozemšťana.“

„Budu,“ zazubila se na něj a zamávala, když mizel v zelených plamenech letaxu.

 

Do neznáma, 30denní výzva, den 12.

Tentokrát 18+

 

„Draco… Tohle je nedorozumění!“ volal za ním Harry, když Draco naštvaně vyběhl z baru, kam vyrazili za zábavou.

„Řekl jsem ti, že se o tebe nebudu dělit s nikým!“ otočil se na něj Draco prudce a zabodl mu prst do hrudníku.

„A já nechci, aby ses o mě s někým dělil!“ rozhodil Harry rukama zoufale. „Nevím, proč to udělal, ani nevím, kdo to je, sakra…“

„Odskočil jsem si na dvě minuty. Dvě minuty, Pottere. A ty si hned najdeš náhradu?“ odfrkl si Draco opovržlivě a znechuceně. Harryho bodlo u srdce.

(Celý příspěvek…)

Do neznáma, 30denní výzva, den 11.

Na obrázku může být: obloha, noc, mrak a text„Už je to měsíc,“ vyhrkl na něj Harry místo pozdravu a Draco zmateně zamrkal. Už si zvykl, že Harryho myšlenkové pochody občas nestíhal, a často to přisuzoval faktu, že nebelvírské duši prostě nikdy porozumět nemůže. Ale aby nechápal už v první minutě jejich rande, to se mu tedy ještě nestalo.

„Ehm, co přesně máš na mysli?“ optal se proto.

„Od našeho prvního polibku.“

Draco obrátil oči v sloup. „Za prvé nebyl první. A za druhé, jestli hodláš všechny tyhle věci slavit jako výročí, tak se s tebou okamžitě rozejdu.“

Potter se rozesmál. Jak jinak. Smích byl jeho nejčastější odpovědí. A Dracovi to nevadilo. Naopak, pokaždé žasl. To díky němu se Harry usmívá a směje a vypadá spokojeně a byl to příjemný pocit. Harry byl oproti němu velmi bezprostřední, a i když si na jeho projevy náklonnosti – jako když mu teď vtiskl pusu na tvář – stále zvykal, líbilo se mu to.

„Takže, kam jdeme?“ zeptal se, protože byla řada na Harrym, aby vymyslel plán, kde stráví volný večer. Prozatím svá rande trávili v mudlovském světě, protože Draco ještě nebyl připravený vyjít s jejich vztahem na veřejnost, a Harry si Draca „chtěl užít jen pro sebe“.

Musel si nejdřív zvyknout na myšlenku, že jsou vážně spolu, že to není sen, ze kterého se ráno probudí, a k jeho nesmírnému překvapení si to Harry zatím stále nerozmyslel, naopak ho o svých citech opakovaně přesvědčoval.

„Říkal jsem si, že bychom mohli do kina.“

„Tak fajn,“ pokrčil Draco rameny. Vlastně mu bylo docela jedno, kam vyrazí.

„Fajn? Žádný protest? Víš vůbec, co je kino?“

Draco si nebyl jistý, jestli se ptá vážně, nebo si ho jen dobírá. „Ano, Pottere, dokonce jsem v něm párkrát byl. Prodávám knihy mudlům a chodím do mudlovských barů, což ti jistě neuniklo, když jsme se v jednom potkali.“

„Promiň, nemyslel jsem to zle,“ kál se.

„Změnil jsem se…“ dodal Draco.

„Já vím. A baví mě tě poznávat.“ Vzal Draca za ruku a stiskl ji.

Svítil jim k tomu měsíc, což je naprosto nepodstatná informace.

 

Do neznáma – 30denní výzva, den 10.

Není k dispozici žádný popis fotky.

„Říkám ti, že Malfoy, to je smrtonosná past!“ rozčiloval se Ron. Vtrhnul do kanceláře své ženy, protože už měl dost toho, jak Harry mluví pořád jenom o Malfoyovi. „Motá se kolem Harryho jako kočka a ten je jím už zase úplně posedlý! Ale počkej, až přijde kocour!“

„Ehm… Cože?“  odkašlala si Hermiona poněkud omámeně a zmateně.

„No kocour, chápeš. Jako až si někoho najde…“ vysvětlil a pak se zase urputně zamračil. „Jenomže kvůli naší pravé blondýně něco takového nehrozí.“

„No a co o něm říká?“ zajímala se Hermiona.

„Já popravdě ani nevím,“ pokrčil Ron rameny. „Je to jako s princem dvojí krve, nemluví o ničem jiném.“

„Malfoy ale nebyl princ dvojí krve, to byl Snape.“

„No jo no, dobře, ale celý ten prokletý rok mezi námi byla propast, protože nedokázal mluvit o ničem jiném než o tom, že Malfoy něco plánuje.“

Hermiona zamumlala něco o Levanduli a něco, co znělo podezřele jako tvoje, moje a naše chyba, ale nebyl si vůbec jistý, a tak to nechal plavat.

„A už je to tady zas. Musíme si pomáhat, spolu jsme silnější. Malfoy nesmí vyhrát.“

„Ehm… Zlato,“ začala opatrně Hermiona a Ron poznal, že mu něco uniká. Zlato mu říkala vždycky, když byl úplně mimo… „A nenapadlo tě třeba, že možná má zájem právě o dračí srdce? Ehm, tedy Dracovo srdce…“

Ron se zalknul. „Ty myslíš, že spolu něco mají? Vždyť jsou odjakživa rivalové!“ Ale když Hermiona přikývla, chvíli informaci zpracovával.

„No,“ dodal potom, „možná by mu mohl Charlie poradit, jak vycvičit draka.“ A hrozně se rozesmál.

Hermiona zakoulela očima a pomyslela si něco o ztraceném případu.

Do Neznáma – 30denní výzva, den 9.

Na obrázku může být: obloha, mrak, venku a příroda

Harry měl pocit, jako by létal. Už dávno zapomněl, jaké to je líbat Malfoye, protože… To se přece nikdy nestalo. Nemohlo, když tenkrát chodil s Ginny. Ale na ni teď myslet nechtěl. Plně vnímal Dracovy prsty, které se mu zaplétaly do vlasů, sílu, s jakou ho k sobě druhou rukou tiskl, jeho jazyk, který mu hravě přejel po rtech, a když je Harry otevřel, pronikl dovnitř, kde se propletl s jeho jazykem. Polibek byl intenzivní, dravý a podlamoval Harrymu kolena.

„Strašně tě nesnáším,“ zavrčel na něj Draco a líbal ho ještě víc, vášnivě, majetnicky. Jako by ho už nikdy nechtěl pustit, jako by nechtěl, aby na něj kdy Harry zapomněl.

„Jasně,“ zamumlal Harry a vůbec nevěděl, co si s tím vším, se sebou, s Dracem počne.

Jejich rty se od sebe sice odtrhly, ale dál zůstávali v objetí, Draco ho teď držel za boky a díval se tak nějak… Smutně.

„Tentokrát neuteču,“ ujistil ho Harry a přestal se vznášet v oblacích. Dosedl nohama pevně na zem, protože teď bylo v sázce hodně.

„Měl bys. Bylo by to jednodušší.“

„Takže nic pro nás,“ usmál se na Draca.

„Bude to výzva, ať už to znamená cokoliv.“

„Já se výzev nebojím,“ ujistil ho.

„Já taky ne,“ vystrčil Draco bojovně bradu a Harry ho musel znovu políbit.

Do neznáma – 30denní výzva, den 8.

Není k dispozici žádný popis fotky.„Láska a nenávist, chápeš,“ vtloukal Harry do Draca svoje rozumy. Procházeli se parkem, lehce ovínění. „To je v podstatě úplně to samý.“

„To je pěkná blbost,“ oponoval Draco. „Nemůžeš milovat někoho, koho nesnášíš.“

„Můžeš nesnášet někoho, koho miluješ. Tak proč ne naopak.“

„Pottere… Ty vůbec nedáváš smysl.“

„Jo, to já vím. Ani sám sobě ne, chápeš. Je to těžký. Bejt já.“

„Tak o tom vůbec nepochybuju,“ popíchl ho Draco a Harry do něj strčil.

„Veverka,“ ukázal Harry dětinsky na kmen, po kterém zmíněný tvor šplhal, a usmíval se přitom, jako by prožíval nejlepší den svého života. Jeho oči byly živé, zářily i v tlumeném světle, které vydávaly okolní lampy rozeseté podél cesty.

Dracovi činil pohled na tu energii značné potíže. „Pottere… Já tě fakt nesnáším.“

„Já vím, Malfoyi. Já tebe taky,“ usmál se Harry ještě víc.

A pak se najednou líbali.

 

Do neznáma – 30denní výzva, den 7.

Na obrázku může být: nápoje a text

„Ve víně je pravda,“ řekl Potter tu nejméně pravděpodobnou věc na světě.

„A v pivu síla ji unést,“ dokončil Draco, protože co jiného mu na to asi tak chcete říct.

Potter se posadil vedle něj. Draco semkl zuby.

„Pojď se mnou na skleničku,“ vyzval ho Potter.

„Proč?“

„Proč ne?“ kontroval Harry.

„Proč?“ zopakoval Draco netrpělivě.

„Já sám nevím,“ pokrčil Harry rameny. „Momentálně je tohle ta nejmíň divná věc v mým životě, chápeš?“

„Ne.“

Pottera to pobavilo, ale v Dracovi všechno křičelo na poplach.

Tohle bude průser a rozhodně ho musí odmít-

„Tak jo. Jdeme.“

„Teď?“ zamrkal Potter a věnoval mu velice roztomilý zmatený úsměv.

„Než si to rozmyslím.“

„Tak fajn,“ zvedl se Potter a zubil se na Draca. Oprášil si zadek a nechal Draca, aby vybral, kam půjdou.

Draco zvolil Vetro, klidnější italskou vinárnu, kam občas zašel s přáteli.

„Něco vyber,“ požádal ho Potter zoufalým pohledem do vinné karty.

Draco objednal lahev chardonnay a sýr. Než jim objednávku přinesli, zavládlo trapné ticho. Ani jeden si nebyli jistí, co to vlastně dělají a proč.

Nepřipili si, nebylo moc na co.

„Takže… pronásleduješ mě?“ zeptal se Draco narovinu.

„Cože? Proč? Ovšemže ne, byla to jen náhoda.“

„Jednou je to náhoda, po druhé už ne.“

„Po druhé?“ zamrkal Harry poněkud zmateně.

„Ale…“ usmál se Draco ďábelsky. „Někdo pil tolik, že si nepamatuje, co dělal?“

Harry zrudl, čímž dal Dracovi za pravdu.

„Byl jsi tam s Weasleym,“ napověděl, ale Potter se vůbec nechytal. Ale červená v jeho tváři ještě o něco ztmavla. Možná si přece jen něco vybavil, ale příliš se styděl.

„Co teď vlastně děláš?“ změnil Harry velice okatě téma.

„Vlastním knihkupectví,“ oznámil a sledoval, jak se Harry zalkl douškem vína.

„Vážně?“

„Ano, Pottere, zcela vážně.“

„Jak se ti to stalo?“

„Úplně normálně. Chtěl jsem dělat něco klidného, nenáročného, něco hodně daleko od ministerstva a bystrozorů.“

„A mě,“ dodal Harry a znělo to trochu ublíženě.

„Netočí se všechno kolem tebe,“ zalhal Draco.

„Ne, ovšemže ne,“ usmál se tak polovičatě, skoro smutně. „Jenom mi to tak připadalo. Však víš, po tom procesu…“

Věděl. Ale to, co se stalo po procesu taky neexistovalo. Rozhodně neexistovalo a nikdy se to nestalo.

„Já nevím, kdo předstíral šťastný vztah s Weasleyovou,“ popíchl ho Draco.

„Nepředstíral jsem to. Věřil jsem, že je to tak správně.“

„Ale nebylo.“

„Ale nebylo.“

„Teď budu potřebovat to pivo,“ povzdychl si Draco…