Satisfakce 5. 12.

… „Ale já ti své jméno nikdy neřekl,“ zavrčel konečně to, co ho tak rozčílilo.

Harry panikařil jen zlomek vteřiny. Pak se zasmál. „Ty si myslíš, že je v Británii někdo s aspoň minimálním přehledem, kdo neví, kdo jsi? Kdo by tenhle zámek hrůzy nepoznal? Myslíš si, že někdo neví, že jsi ten kluk, co chtěl zabít Brumbála, ale nikdy za to nebyl potrestaný, protože se za něj přimluvil nikdo menší než sám Harry Potter?“

Harry by si dal nejradši po držce. Věděl, jak tím, co říká, Dracovi ubližuje, ale nemohl jinak. Musel se zbavit podezření a případného odhalení své identity. Musel zamést všechny stopy a nakonec – Dracovi bez něj stejně bude líp. Nikdy by spolu nemohli… fungovat, ať si Osud myslí, co chce.

Draco mu konečně stáhl hůlku od krku.

„Vypadni,“ řekl jen a otřásal se vztekem.

Tak je to dobře, pomyslel si Harry. Takhle je to bezpečné.

Odešel bez jediného ohlédnutí. Podal hlášení svému nadřízenému, a když mu nedovolil se do baru toho večera vrátit, šel se domu zkusit trochu vyspat. Předtím si ale vyhledal všechny záznamy týkající se Draca Malfoye…

 

Když ráno vešel do kanceláře, Ron už na něj zjevně velice netrpělivě čekal.

„Tak co včera?“ udeřil na něj ještě předtím, než si Harry stačil alespoň stáhnout plášť z ramen.

„Barman to není. Nevím, kdo to je, nic podezřelého jsem neviděl a potkal jsem Malfoye.“

Ron komicky vykulil oči. I po tolika letech Harryho pořád překvapovalo, jak výrazně se mu v obličeji zračily všechny emoce. „Malfoye? Jako že Draca Malfoye? A tomu říkáš nic podezřelého?“

„Jo. Ten barman si ho najal, aby mu pomohl zjistit, kdo ten lektvar šíří. Draco je zjevně něco jako odeklínač na volné noze. Nechává se najímat na věci, na které si běžný kouzelník netroufá nebo které bystrozory nezajímají.“

„Tenhle případ nás ale zajímá,“ oponoval Ron a usilovně se mračil.

„No ale jak dlouho nám trvalo, než jsme ho začali vyšetřovat? Nedivím se Kimovi, že to chtěl prošetřit co nejdřív…“

„Kim je ten barman,“ ujišťoval se Ron. Harry přikývl.

„Dneska tam půjdu s tebou, už jsem mluvil s Robardsem, souhlasil. Začíná to být nebezpečné. Ten člověk je jako stín, vždycky nám nějak proklouzne mezi prsty.

Harry usilovně přemýšlel, jak Ronovi zabránit, aby ho do baru doprovázel. Navzdory svému předsevzetí totiž z nějakého důvodu chtěl Draca vidět znovu. Možná s ním chtěl zkusit promluvit, možná ho jen znovu vidět… Sám v sobě se úplně nevyznal, ale pravdou bylo, že Malfoy poněkud otřásl jeho světem. Přísežná věta totiž rozhodně byla zemětřesením a to, že se vyspal s Malfoyem taky nebylo něco, s čím by úplně počítal. Kdyby mu před pár dny někdo něco takového předpověděl, nejspíš by ho odeslal krbem rovnou ke Svatému Mungovi.

Teď to ale byla realita jeho života a musel se s celou touhle podivnou situací nějak vypořádat. Nevěděl ale jak. Co by mu asi řekl Malfoy, kdyby zjistil, že se vyspal zrovna s ním? S Harrym? Pravděpodobně by ho skutečně na místě zabil…

„Nemyslím, že je to nutný. Přece jen pořád nic nevíme. Maximálně mi tu drogu někdo nabídne. Nejsem tak blbej, abych to vypil. A mám s sebou přivolávací kouzlo, do minuty jste u mě, kdyby něco. Navíc – hrát zhrzenýho, zoufalýho, samotářskýho ožralu mi docela jde,“ zazubil se na konci.

„To ti sice přeju,“ poplácal ho Ron po rameni, „ale jdu s tebou. Už pro nás mám nové identity.“ Vytáhl ze zásuvky stolu dva flakónky, v každém po vlasu. Harry pochopil, že tentokrát se ho nezbaví…