Kouzlo Vánoc – den 4.

Chtěla jsem to publikovat pozítří, aby ten Štědrý den v povídce vyšel na 24., ale nebudu vás napínat, už na ten vánoční konec čekáte dost dlouho. Děkuji, že jste s povídkou vydrželi až do konce a za všechny vaše komentáře. Betovala Tyra Hawking, které tímto děkuji za podnětné připomínky i buzeraci, ať píšu. ♥

Šťastné a veselé!


„Draco! No tak, Malfoyi!“

„Hmmm?!“

„Vstávej, zatraceně. Dívej!“ Potter jím cloumal, a tak Draco velice neochotně rozlepil oči a snažil se zachytit, co tak důležitého se mohlo stát, že se kvůli tomu nemůže ani pořádně vyspat.

„Co?“ zamručel, neschopen najít zdroj Potterova neúměrného veselí.

„Ruce, pitomče!“

Draco zaostřil na jejich spojené dlaně a musel vypadat legračně, protože Potter se zasmál.

„Ha! Vidíš! Neztvrdneme tu navěky!“

Spojení povolovalo. Stále se nemohli pustit, ale pouto bylo volnější.

Blesková myšlenka, Draco stáhl Pottera k sobě a přetočil je. Harry teď ležel na zádech, zelené oči jasné, jak se výjimečně neskrývaly za skly těch směšných brýlí, které ještě od večera ležely složené na nočním stolku.

Draco viděl, jak se Harrymu rozšiřují zorničky – měl strach? Draco na něm teď prakticky ležel, opíral se o jejich ruce spojené vedle Harryho hlavy a prsty volné ruky nebelvíra pohladil po tváři s rašícím strništěm. Potter nedutal, možná ani nedýchal, ostatně Draco taky ne. Svět přestal existovat, smrskl se do zelené v Harryho očích, nic jiného nemělo význam. Draco viděl, jak se Harry nadechl, a když se od sebe jeho rty oddělily, aby se zeptaly, co to sakra provádí, políbil ho.

Harry nejdřív v úleku vytřeštil oči a celý ztuhl, a Draco čekal, že ho každým okamžikem praští, ale nepřestával a pak zelená zmizela za zavřenými víčky, Harry se uvolnil a najednou mu polibek oplácel. Draco cítil, jak tvrdne – jen z hloupého polibku? Jak patetické… Zapojil do hry jazyk a teď už se líbali jako smyslů zbavení. Potter si ho přitáhl k sobě a Draco nechtěl, aby to kdy skončilo.

Teď ho Potter objímal a Draco mu levou ruku zapletl do vlasů. Harry slabě zasténal a Draco se nedokázal ovládat. Líbal ho naléhavě, Potter mu oplácel se stejnou vášní. Draco nikdy nic lepšího nezažil a pochyboval, že by vůbec někdy zažít mohl.

A proto to muselo zavčas skončit.

Draco mu na rty vtiskl poslední polibek a odtáhl se.

Nastal čas být zase zlým Smrtijedem. To totiž bylo lepší než čelit výčitkám, které každou vteřinou z Harryho strany nepochybně přijdou.

„Nemáš zač,“ ušklíbl se a demonstrativně Potterovi ukázal konečně volné ruce.

Slezl z něj dřív, než Harry stačil cokoliv říct a přivolal zdravotnici.

Když za podpory diagnostických kouzel naznala, že jsou oba stoprocentně v pořádku, sbalil se Draco a bez jediného slova nebo pohledu ošetřovnu opustil.

Bylo to to nejtěžší rozhodnutí, co kdy musel udělat, ale věděl, že se rozhodl správně. Věděl, že se k rodině nemůže otočit zády. A taky věděl, že bude svého rozhodnutí litovat.

Prvně sprcha. Pak se sbalí a požádá Snapea o přenášedlo domů.

 

„Dále,“ ozvalo se nezaujatě, když zaklepal na dveře Snapeovy pracovny.

„Draco. Posaď se. Vidím, že se tvůj problém vyřešil.“

„Ano. Potřebuju se dostat domů.“

„Dobře. Ale nejdřív si promluvme.“

Draco po něm šlehl vzdorovitým pohledem, ale rozhodl se nechat Snapea říct, co má na srdci.

„Myslím, že jsi mě nepochopil, když jsem ti nabízel pomoc,“ odmlčel se Snape, jako by hledal vhodná slova. Což byla jen prázdná póza. Draco ho znal. Už dávno věděl, co a jak mu chce říci, jen pro efekt všechno protahoval.

„Shodou okolností vím, co je tvým úkolem. A máme dvě možnosti. Mohu ti pomoct ho splnit…“ Opět se odmlčel. „Nebo ti pomohu se ho zbavit.“

„Jak?“ vyhrkl Draco dřív, než se stihl zarazit a přemýšlet o tom, co by měl odpovědět. Musel ale vědět, co Snape naznačuje. O co mu jde.

Snape ale jeho otázku ignoroval. „Musíš se rozhodnout, co chceš Draco. Ta volba je jenom na tobě. Přeješ si vítězství Pána zla?“

Číst mezi řádky byla Dracova přirozenost, automaticky analyzoval každý význam každého slova, které Snape vypustil z úst.

„Jste Brumbálův člověk,“ hlesl šokovaně.

„Jsem svůj vlastní člověk,“ sykl Snape dotčeně. „Možná bys to taky někdy mohl zkusit.“

„Moje matka –“

„Poradí si. Rodiče nejsou tvou zodpovědností, Draco. To ty jsi jejich zodpovědností. Tvá matka chtěla, abych ti pomohl.“

Draco zaváhal. Skutečně matka se Snapem mluvila a požádala ho, aby mu pomohl? Snape byl zmijozel, celé to mohl být test jeho loajality…

„Jsem oddaný myšlenkám Pána zla a potřebuju se co nejdříve dostat domů, abych ho informoval o průběhu úkolu, který mi zadal,“ odpověděl přezíravě a na okamžik měl pocit, že se Snapeovýma očima mihlo zklamání. Ale musela to být hra stínů, protože o Snapeovi bylo široko daleko známo, že nemá city.

„Není to žádný test, Draco. Pokud chceš, přivedu sem Brumbála.“

Draco si skousl ret, ale hned jak si uvědomil, že dává svou nervozitu najevo navenek, přestal s tím. Pohlédl Snapeovi do očí.

„Musím domů.“

Snape ho dlouhou dobu sledoval, dával mu prostor své rozhodnutí změnit. Ale Draco byl rozhodnutý. Vlastně byl rozhodnutý celou dobu a neměl v plánu své stanovisko měnit.

„Zajistím ti přenášedlo na devátou hodinu.“ S těmi slovy se profesor odvrátil a Draco pochopil, že je jejich diskuze u konce.

Jeho pracovnu opouštěl se smíšenými pocity.

Na chodbě se se založenýma rukama opíral o kámen Potter s velmi nakvašeným výrazem. Draco prošel kolem něj, ale nebelvír s ním samozřejmě srovnal krok.

„Nedělej to, Draco.“

„Nevíš, co chci udělat,“ zavrčel. „A ani to není tvoje věc.“

„Chceš se vrátit domů.“

„Chci se vrátit k rodině, to je pro tebe vážně tak nepochopitelné?“

Potter se zarazil. Draco věděl, že překračuje mez, ale musel ho od sebe odehnat… „Ach já zapomněl. Ty se nemáš, ke komu vrátit.“

„Nedělej to, Draco.“ Z tónu jeho hlasu bylo čitelné, že ho Dracova slova ranila, ale potlačil pocity v sobě.

„Nestarej se, Pottere. Do toho, co dělám, ti vůbec nic není.“

Potter ho náhle chytil za kravatu a přirazil ho ke zdi. Předloktím mu tiskl hrudník a Draco ho zkusil odtlačit, ale s Potterem to ani nehnulo. Podezíral ho, že si vypomáhá magií, ale žádné kouzlo přitom nevyřkl.

„Tak proč jsi mě líbal?“ zavrčel mu Potter vztekle do obličeje a Draco měl při slově líbal chuť udělat to znovu.

„Kvůli tomu Kouzlu, pitomče!“ rozkřikl se Draco. „V noci jsme se objímali a ráno bylo pouto slabší. Došlo mi, že se pokazilo, a nedělalo, co mělo. Chtělo, abychom se sblížili. Jen jsem mu dal, co bylo třeba! Nic za tím nehledej.“

Potter si posměšně odfrkl. „To kouzlo se nepokazilo a naopak, dělalo přesně to, co mělo.“

„O čem to mluvíš, Pottere. Vím, co jsem si přál.“ Zaváhal. Harryho blízkost ho vyváděla z rovnováhy možná ještě víc než slova, která právě vyřkl.

„Ty ano. Ale zapomínáš na kouzlo, které Hermiona seslala před tebou a které se v době, kdy jsi ty seslal další kouzlo, ještě nestačilo vyplnit. A protože tvé přání bylo poněkud problematické, rozhodla se hůlka s oběma požadavky vypořádat po svém. Svázala nás k sobě.“

Draco nechápal jedinou větu, kterou Potter řekl, ale kypěl v něm vztek. Byl naštvaný na Pottera, na sebe, na ředitele i Snapea a na celý svět. Potter nejspíš tušil jeho reakci, a tak rychle pokračoval:

„Hermiona ti přála, abys našel klid. A tvé přání nikdy nemohlo vyjít, protože já si nepřeju držet se od tebe dál.“

„Chceš mi snad tvrdit, že ty jsi můj klid? To si vážně myslíš? Nejsi nic jiného než patetická nebelvírská tragédie.“

„Ne, Draco. To si nemyslím já, to si myslí prastarý magický artefakt, který dokáže vycítit nejniternější touhy člověka.“

A Dracovi došly argumenty. Vlastně mu došly myšlenky. Potter měl pravdu, a to byl prostě fakt. A Draco věděl, že ho nemá jak přesvědčit o čemkoliv jiném. A fakt, že znal Harry pravdu, byl ponižující. Možná byl Draco tou patetickou tragédií.

„Víš, Pottere, člověk vždycky nedostane to, po čem touží. Někdy se nedá sejít z cesty.“

„Vždycky se dá,“ oponoval a pak se k Dracovi ještě víc přitiskl. Draco ucítil jeho horký dech na krku, a pak ho tam Potter políbil a Dracem projela vlna vzrušení a naklonil hlavu tak, aby měl Harry snadnější přístup a nechal ho, ať ho dráždí svými rty a jazykem. Zavřel oči, možná zasténal. Potter vzal jeho tvář do dlaně a Draco se do toho doteku položil a poslepu vyhledal Potterovy rty, protože je moc chtěl cítit na těch svých.

Potter teď voněl jinak, nejspíš po březovém šamponu a Draco se ho nemohl nabažit. Toužil po jistotě a pocítil záchvěv naděje, protože Potter ho teď políbil sám od sebe, to přece muselo něco znamenat.

„Nedělej to, Draco,“ zašeptal Harry a Draco mu chtěl slíbit cokoliv na světě. Nejradši by v jeho objetí zaspal konec světa, ale copak mohl?

„Proč?“ zašeptal. „Proč se staráš, Pottere?“

A Harry se na něj podíval nevěřícným pohledem, jako by Dracovi unikalo něco velkého, možná smysl života nebo vesmíru.

„Protože se nechci dívat, jak se ničíš. Jak uvnitř umíráš, protože se necháš vtáhnout do… Do genocidy mudlů, se kterou ani nesouhlasíš.“

„Proč?“ hlesl Draco téměř zoufale. Stále nechápal, proč na tom Potterovi záleželo, proč mu záleželo na něm.

A Potter místo odpovědi znovu přitiskl své rty na Dracovy, ale teď ho líbal zase úplně jinak. Důrazně, ale přitom pomalu, důkladně, jako by se mu snažil předat vzkaz. Draco ho přijímal, snažil se jeho šifru rozluštit, oplácel hluboké polibky a tiskl se celým tělem k Harrymu. Náhle mu bylo horko, ale nemohl přestat. Potřeboval víc, cítit Pottera u sebe, pevně ho objal a Harryho ruce mu bloudily po těle, konejšily, ujišťovaly, slibovaly.

V okamžiku, kdy Draco konečně Harryho zprávu pochopil, mu byla vysvětlena i slovy. Harry se odtáhl. Jen natolik, aby mohl promluvit. Podíval se Dracovi přímo do očí, rty se mu samovolně roztáhly do mírného úsměvu, vlasy mu padaly do čela a brýle měl trochu nakřivo. Byl dokonalý.

„Protože tě miluju,“ zašeptal. „Miluju tě a nechci se dívat, jak ti někdo ubližuje a jak ubližuješ sám sobě.“

Draco zakroutil hlavou.

„Je to pravda,“ hlesl Harry naléhavě a na důkaz svých slov jej znovu políbil. Jeho rty byly horké a vlhké a Draco měl pocit, že je mu jejich dotyk důvěrně známý. „Sám ani nevím, jak dlouho… Miluju tě a vím, že ty mě taky,“ šeptal, jako by se mezi nimi dělo něco posvátného. A možná dělo, možná se právě Dracův život obrátil vzhůru nohama. Potter mu rozbíjel veškeré jeho životní jistoty. Ale měl-li být Draco upřímný, musel dodat, že se zároveň snažil vystavět jistoty nové. Draco ho dlouhou dobu jenom mlčky pozoroval, pátral po jakémkoliv náznaku lži nebo nejistoty. Nenašel žádný.

Pomalu přikývl a pohladil Pottera po tváři. Protože mohl a protože to nebelvírovi na rty přivolalo úsměv.

Možná nebylo špatné bojovat, když bylo za co.

„Mám přenášedlo, které musím stihnout,“ zašeptal a naposledy Harryho políbil. Potter sklopil hlavu a pro Draca tak bylo jednodušší odejít.

Celé odpoledne pak strávil civěním do závěsů své postele, které jej chránili před celým světem. Přemýšlel, hodnotil, kalkuloval, topil se ve svých obavách a hledal odpovědi. Stále nebyl pevně rozhodnutý. Věděl, co chce. Teď už ano. Chce bojovat proti vítězství Voldemorta, chce pomoci Harrymu, být s Harrym. Chce být svým vlastním pánem. Zároveň ale věděl, že pokud bude jeho matka potřebovat, aby byl s ní, zůstane.

Byl rád, když konečně přišel čas zamířit domů.

 

Za hranicí pozemků pod Snapeovým dohledem stiskl v dlani kostěný knoflík. Svět se s ním zatočil, což v okolní tmě poznal jen díky chabému světlu Severusovy lampy. Potom i ta zmizela a na okamžik jej temnota zcela pohltila. Když opět stál pevně na zemi, nebyl na tom o moc líp. Nikde okolo sebe neviděl světla z manoru.

„Lumos,“ zašeptal a vyděšeně zjistil, že se nachází na nějaké mýtině obklopené ze všech stran vysokými jehličnany. Takže přece jen Snapeovi naletěl?

„Draco!“ ozvalo se úlevně, než stačil cokoliv říct, tiskla ho matka v náručí a Draco si nevybavoval, že by se takhle vůbec někdy objímali. „Jsi v pořádku?“

„Ano. Teď už ano. Proč nejsme doma?“ rozhlédl se. Čekal, že se mezi stromy každou chvílí objeví kápě smrtijedů.

„Nebylo to tam bezpečné,“ zašeptala. „Požádala jsem Severuse o setkání tady. Musíme si promluvit v soukromí.“

Přikývl, ale bezpečí bylo stejně to poslední, co cítil. Chvíli mluvila matka, ujišťovala ho, že je v pořádku, věřila, že se otec z Azkabanu brzo dostane, nechtěla, aby si s ní dělal starosti. Samozřejmě jí na to neskočil a snažil se z ní vymámit skutečnou situaci v domě, ale rychle převedla řeč na něj. Prý nemá moc času.

Všechno jí řekl. O Kouzlu Vánoc, o spojení s Harrym, o Snapeovi (pouze to, že je Severus ve skutečnosti Brumbálův špeh, si nechal pro sebe), o svém rozhodnutí. Mluvil dlouho, matka většinu té doby mlčky přikyvovala.

Když skončil, znovu ho objala.

„Každá matka si pro své dítě přeje to nejlepší, Draco. V domě to pro tebe teď není nejlepší,“ šeptala a držela ho přitom za ruku. „Máš kam jít. Severus na tebe dohlédne. Přísahal mi na to a já mu věřím. Severus je chytrý muž a jedná sám za sebe. Budeš u něj v bezpečí. A pokud se ti podaří pomoci Harrymu Potterovi přežít, pak na tebe budu nesmírně pyšná. Jsi statečný mladý muž a Potter je naše jediná šance,“ ztišila ke konci hlas ještě víc, jako by se bála, že i stromy mají uši. Dost možná mají.

Draco se jí nedokázal dívat do očí, když mluvila o Harrym, a prokoukla ho.

„A možná k tomu máš i osobní motivaci, nemýlím-li se?“

„Možná,“ ušklíbl se otráveně jako správný náctiletý syn.

„Buď šťastný, Draco. To je jediné, na čem mi záleží.“

Draco na to už nic neřekl. Byl překvapený matčinou otevřeností a postojem, jaký vůči jeho přání změnit strany zaujala.

„Budu se muset vrátit,“ řekla nakonec.

„Mohla bys jít se mnou, víš?“

Usmála se na něj, pohladila ho po paži. „Musím udržet postavení pro tvého otce.“

„Ale proč?“ Musel se zeptat. Ačkoliv neřekla nic konkrétního, bylo zřejmé, že ani její názory se s těmi Voldemortovými příliš neshodují.

„Protože mu na tom záleží,“ odpověděla prostě.

Draco z kapsy vytáhl knoflík a dvojím klepnutím hůlky jej aktivoval v přenášedlo. Chytil kufr, který s sebou vláčel zcela zbytečně, a ještě stačil popřát veselé Vánoce, než začal zase mizet v temnotě.

Stanul na stejném místě, odkud se přenášel, a Snape tam stále čekal.

„Rád tě vidím,“ řekl k Dracovu překvapení Snape a stiskl mu rameno. A Draco měl chuť prověřit ho, jestli je to vážně on, a ne někdo pod mnoholičným lektvarem, ale udržel se. Pokud měl být Snape od této chvíle jeho spojencem, pak by nebylo dobré pokazit si to hned v první minutě.

„Věděl jste, že se vrátím?“ podivil se zcela upřímně. Sám si tím nebyl jistý do poslední minuty.

„Doufal jsem v to.“

Tím jejich rozhovor skončil a do hradu došli v tichosti.

„Šťastně a veselé Vánoce, Draco,“ řekl Snape ve Vstupní síni a při těch slovech se mu celý obličej zkrabatil nevolí a čistým odporem. „Promluvíme si později.“

Draco mu byl vděčný. Chtěl teď mluvit jen s jedním člověkem. Nezamířil do sklepení, ale do Nebelvírské věže. Zabloudil jen dvakrát, protože schodiště bylo v obzvlášť rozverné náladě, než se ocitl před obrazem té vřeštící ženské.

„Znáte heslo?“ pronesla otráveně a Draco se zamyslel. Mělo mu to dojít dřív.

„Šťastné a veselé Vánoce,“ zazubil se a poprvé za posledních pět dní skutečně cítil naději.

Portrét se odklopil a Draco prošel do společenské místnosti Nebelvíru. Všechno bylo červené a zlaté a působilo to teplým dojmem a značnou část místnosti zabíral jeden z těch Hagridových obřích vánočních stromů, pod kterým se ráno jistě objeví řada balíčků zabalená do ohavných zlatých a rudých papírů.

Jinak byla místnost prázdná a Draco ani nevěděl, kolik nebelvírských vlastně přes Vánoce zůstalo. Doufal, že mnoho ne a potichu zamířil po schodech nahoru a hledal chlapeckou ložnici šestého ročníku. Když ji konečně objevil, pootevřel dveře a zjistil, že se v ní nesvítí. Potichu vklouzl dovnitř a seslal Lumos.

Jediný, kdo v místnosti spal, byl Harry.

„Kdo je to?“ ozvalo se náhle z postele, a ačkoliv se snažil znít rozhodně, byly v jeho hlase zřejmé známky ospalosti.

„Já.“

„Draco?“

„Ano,“ sklonil hůlku, aby ho osvětlovala, ale zároveň nesvítila Harrymu do očí. Harry už se drápal z postele a mávl hůlkou, čímž rozsvítil světla v místnosti.

„Co tady děláš?“ došel až k němu a pohladil Draca po paži, jako by se potřeboval ujistit, že se mu to nezdá. Když sklouzl až k zápěstí, vzal ho Draco za ruku.

„Vybral jsem si svoji cestu,“ usmál se váhavě a Harryho dlaň stiskl.

Harry komicky mrkal, pak se zničehonic štípl do kůže na předloktí a nakonec Draca prudce objal.

„Myslel jsem…“ začal Harry, ale pak se odmlčel a odtáhl se tak, aby viděl Dracovu reakci. Chvíli se kousal do rtu, než pokračoval. „Myslel jsem, že sis vybral rodiče.“

„Zjistil jsem, že to není buď, anebo. Možná jim víc pomůže, když budu tady.“

„Takže zůstáváš?“ zeptal se pak Harry opatrně.

„Ano, Pottere, myslím, že už se mě jen tak nezbavíš,“ ušklíbl se křivě.

„Rozhodl ses správně, Draco,“ usmál se Potter povzbudivě.

A Draco ho vzal za bradu a pomalu jej políbil. Potter přivřel oči a Draco ho napodobil a jenom jejich polibek prožíval. Doteky rtů, hra jazyků a ruce bloudící po celém těle, to všechno vyvolávalo pocit bezpečí a bylo zvláštní, že nebyl spjatý s místem, ale s osobou. Každopádně si nestěžoval, a když nakonec po několika hodinách, které strávili tichým povídáním si, usínali ruku v ruce, skutečně tomu uvěřil:

Rozhodl se správně.

 

Den 5.

„Myslím, že Kouzlo Vánoc přece jen zafungovalo,“ ozvalo se vedle něj rozespale a Draco se natočil, aby na Harryho viděl. Sám byl vzhůru už nějakou dobu, ale nechtěl Harryho budit, a tak jenom ležel s jednou rukou za hlavou a čekal, až se nebelvír probudí. Harry se spokojeně usmíval, trochu jako by si myslel, že ještě spí.

„Co? Přál sis ze všeho nejvíc mě?“ zasmál se Draco provokativně.

„Jo. Přesně tak,“ přikývl Harry smrtelně vážně a Draco ho políbil. Od probuzení nemyslel na nic jiného než na Harryho polibky a teď si jich hodlal ukrást velkou spoustu.

Sejít z téhle cesty stálo za to, pomyslel si ještě a už se věnoval jen a jen svému úžasnému vánočnímu dárku.

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 3

  1. JANE!!! Je to moc krásná povídka. Oprvadu se ti povedla. Šíleně se mi líbil konec, kdy Draco přišel za Harrym, který to vůbec nečekal a dali se dohromady a pak to ráno….ach ty romantické konce. :) Já je zbožňuji. :)
    Dobrá práce….Tak a teď nepohodlného. Jo?

    Odpovědět
  2. Ester

     /  2.3.2018

    Jeej to bolo krasne romantické. Vdaka…

    Odpovědět
  3. Chem

     /  6.3.2018

    Bolo to uzasnee!!! Ah, Snape sa zachoval velmi pekne. Chvilu som sa bala, ze to neskonci stastne, ale som rada, lebo presne taketo konce su najkrajsie. :) inak naozaj skvely napad so spojenymi dlanami a kuzlom vianoc. A ze to bol vydareny drarry <3 nikdy nie je dost drarry poviedok ! :D vdaka :)

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: