Kouzlo Vánoc 1/2

Kouzlo Vánoc je prastará hůlka, s jejíž pomocí lze potěšit kohokoliv jiného. Hůlka, která plní přání, se Dracovi pochopitelně zamlouvá, mohla by mu totiž pomoci konečně se nadobro zbavit Pottera. Kouzlo ale vůbec nevyjde podle jeho představ…

Draco se líně rozvaloval na posteli a zaníceně koukal do stropu. Co začal školní rok, a že už to pár měsíců bylo, se potýkal s otřesným pocitem, že všechno je zbytečně. Draca nic nebavilo. Hodiny už ho nedokázaly zaujmout, šikanovat prváky bylo pro téměř dospělého studenta vyloženě trapné a Potter mu byl neustále v patách. Sledoval každý Dracův krok a jeho pohled byl neustále podezřívavý. To Draca štvalo, ale nechtělo se mu na Pottera vynakládat víc enerie, než bylo nezbytně nutné.

Vlastně… Že ho Potterův přístup štval, bylo velmi podceněné prohlášení. Pilo mu to krev, deptalo do morku kosti a nejradši by Potterovi velice, ale velice nepříjemně ublížil, jen proto, aby se ho konečně zbavil. Ale nemohl… Potter by si to mohl vyložit, jako že měl pravdu. Což sice měl, ale stále neměl jistotu a Draco mu ji nehodlal dát.

„Přišel jsi o hodně, když jsi nešel na večeři,“ rozrazila dveře Pansy a spadla do Blaisovy postele vedle Draca.

„Tohle je pánská ložnice, pokud ti to uniklo,“ zavrčel Draco a vlastně ho vůbec nezajímalo, co tak hrozně zajímavého se mohlo stát, že se nenamáhala ani s klepáním.

Odmávla jeho sdělení rukou. „Protivo.“

„Smůla, tahle pozice už je na hradě obsazená.“

Nemusel se na ni dívat, aby věděl, že protočila oči.

„Přišel jsi o Kouzlo Vánoc.“

Odfrkl si, ale věděla, jak na něj. Probudila jeho zvědavost. Znělo to otřesně pateticky a sentimentálně. To nemohlo znamenat nic dobrého. Mlčel a čekal, až se rozpovídá.

„Ředitel vytáhl Kouzlo Vánoc. Je to nějaká prastará tradice nebo co. Vlastně je to hůlka vyrobená tak, že s ní můžeš dělat jenom taková kouzla, která potěší někoho jiného. Přidej spoustu keců o mezikolejní jednotě a fakt, že hůlku nemůžeš použít na nikoho ze své vlastní koleje, a budeš mít docela jasnou představu, o co jde…“

„A proč by mě to mělo vůbec zajímat?“

„Nedělej se. Máš rád Vánoce.“

„Možná, ale tohle zní směšně.“

„No, každopádně se tomu nejspíš nevyhneme. Pokud na tebe někdo sešle kouzlo, hůlka automaticky přechází na tebe a musíš zase potěšit někoho dalšího.“

„Salazare, ty to vidíš,“ povzdechl si a zakroutil hlavou ze strany na stranu.

 

No a další den ráno začalo peklo. Hůlka začala putovat a Draco ji během dne několikrát zahlédl v akci. Jendou to bylo v hloučku prváků a bylo skoro roztomilé, jak jednoduché věci jim dokázaly udělat upřímnou radost. Čokoládové žabky s limitovanými kartičkami nebo něco, co vypadalo jako duch psa a radostně se to motalo kolem havraspárské dívenky – z rozhovoru Draco pochopil, že je to jen jakýsi odraz psa, kterého musela nechat doma, a za pár minut zmizel.

Během odpoledne už hůlka putovala mezi staršími ročníky a zdálo se, že dokáže vykouzlit prakticky cokoliv, pokud je přání myšleno skutečně upřímně. A v tom okamžiku se o ni Draco začal zajímat. Pokud dokázala splnit jakoukoliv dostatečně upřímnou touhu, musela být velmi mocná. Jeho mysl rozjela spoustu scénářů a nakonec se přistihl, že doufá, že se k němu Kouzlo Vánoc dostane. Věděl přesně, co by udělal…

Celé to šílenství trvalo další dva dny, během kterých Draco příležitostně zahlédl nějaké to kouzlo, ale skoro se zdálo, že se hůlka zmijozelské koleji vyhýbá. Předávali si ji mezi sebou studenti Nebelvíru, Havrapsáru i Mrzimoru, ale v rukou zmijozelů ji zahlédl jen velmi ojediněle. Zrovna vcházel do Velké síně, když se málem srazil s Grangerovou.

Už chtěl něco nevybíravého zavrčet, když si všiml nezaměnitelné vínové hůlky poseté drobnými stříbrnými třpytkami. Kouzlo Vánoc.

„Grangerová?“ povytáhl obočí, když na něj zůstala zírat a neměla se k tomu, aby ho nechala projít. Pocítil drobný záchvěv naděje, který rychle vymizel. Neexistovala šance, že by zrovna holka, kterou nazval mudlovskou šmejdkou, toužila udělat něco, co by ho potěšilo. Ani si sám nebyl jistý, co by mu udělalo radost. Tedy kromě vlastnictví Kouzla Vánoc.

A přesto na něj hůlku namířila a neslyšně cosi zašeptala. V očekávání se mu bezděčně sevřel žaludek

Ale vůbec nic se nestalo.

Pak mu beze slova hůlku podala a protáhle se kolem něj do Vstupní síně.

„Cos udělala?“ zavolal za ní.

Ani se neohlédla, jen rozhodila rukama do vzduchu, jako by vlastně sama nevěděla, a byla pryč.

Draco zůstal konsternovaně zírat, dokud do něj nevrazili páťáci, aby šel překážet někam jinam. Posadil se ke zmijozelskému stolu a hůlku si zadumaně prohlížel.

„Páni, už jsem myslela, že se k nám ani nedostane,“ prohodila Pansy, která přišla vzápětí.

„Jo. Já taky.“

„No? Tak na koho ji použiješ?“

„Na Pottera, samozřejmě.“

„Promiň?!“ vykřikla a nevěřícně se na přítele podívala.

„Pansy… ta hůlka dokáže skoro všechno. Konečně se ho můžu nadobro zbavit.“

„Jak zbavit? Nemůžeš ho přece zabít. Asi jsi neposlouchal, když jsem říkala…“

„Nechci ho zabít. Ale konečně mě přestane otravovat. Když si to budu přát dostatečně upřímně, hůlka to splní.“

„Draco… Zlato… Ty ses asi uhodil do hlavy. To, co říkáš, nedává vůbec žádný smysl. Ale vůbec žádný!“

„Vím, co dělám.“

„Ne, to tedy absolutně nevíš! Nezahrávej si s něčím, čemu nerozumíš.“

Ale Draco už byl rozhodnutý. Konečně se Pottera zbaví… Raději od stolu a hlavně od Pansy utekl. Neměl jí v první řadě vůbec nic říkat.

 

Během odpoledne neměl štěstí, žádné hodiny s Nebelvírem nebyly ten den na rozvrhu, ale před večeří se rozhodl na Pottera počkat.

Stál u paty schodiště a pohrával si s hůlkou v ruce. Byla o něco delší než jeho vlastní, ale měl z ní překvapivě dobrý pocit. Najednou uslyšel nezaměnitelné hlasy Harryho Pottera a jeho dvou přátel. Stále nevěděl, jaké kouzlo na něj vlastně Grangerová seslala, ale nejspíš se nepovedlo, protože ho za celý den nepocítil.

„Hej Pottere!“ zvolal, aby upoutal jeho pozornost. Potter ho probodl nesouhlasným pohledem, zřejmě v očekávání posměchu nebo poznámek. Hermiona mu něco pošeptala a Potterův výraz se proměnil v obezřetný.

Draco ani na okamžik nezapochyboval. Byl si ve svém přesvědčení příliš jistý a věřil i svým schopnostem. Seslal s pomocí Kouzla Vánoc neverbální zaklínadlo a naprosto a zcela upřímně si přál jediné – zbavit se Pottera. Tedy přesněji – aby se Potter zbavil jeho. Musel splnit přání jemu.

Pak už viděl jen záblesk, Potterův zděšený výraz, podivný modrý kouř a zcela ho pohltil pocit, že je něco strašně, ale strašně moc špatně. Zatmělo se mu před očima a v posledním záchvěvu vědomí si uvědomil, že zoufale nechce omdlít.

 

Pískalo mu v uších a měl pocit, že každá jeho končetina váží tunu a na očních víčkách má kilová závaží. S patentovaným Malfoyovským zaskuhráním oči otevřel a s přemírou bílé barvy jej zároveň udeřil do nosu ostrý zápach dezinfekčních lektvarů. Ošetřovna…

„No bezva,“ ozvalo se nepřirozeně blízko něj tlumeně, jako by si dotyčný – a Draco moc dobře věděl, kdo tím dotyčným je, jenom si to zatím odmítal připustit – mluvil jenom pro sebe. Prudce trhl hlavou doleva a spatřil Pottera, jak se na něj usilovně mračí. Seděl podivně zkrouceně na židli vedle Dracovy postele a jednu ruku měl…

Draco zamrkal.

Jednu ruku měl položenou na posteli a v dlani držel Dracovu ruku.

Draco se okamžitě pokusil vyškubnout a zároveň se snažil posunout od Pottera co nejdál, ale docílil pouze toho, že Potter neudržel rovnováhu a přepadl horní polovinou těla na Draca. Následovalo další zmítání a tahání z obou stran, nadávky a vzteklé vrčení.

„Počkej, Malfoyi. Tak sakra, počkej!“ zařval Potter nakonec a Draco po něm vrhl nepříčetný pohled. „Tohle způsobilo to tvoje kouzlo. Jsme k sobě přilepení. Tak se uklidni.“

„Cože?“ vyjekl Draco a ještě několikrát cukl rukou ve snaze vyrvat ji z Potterova sevření.

„Přestaň se mnou škubat, trotle!“ trhl Potter nazpátek a ještě chvilku se přetahovali. Protože Draco neměl lepší řešení, rozhodl se nakonec Pottera vyslechnout. Uklidnil se dostatečně na to, aby se přestali přetahovat, ale supět nepřestal.

„Jak jsi to myslel, že to způsobilo moje kouzlo?“ procedil skrze semknuté zuby. Chtěl se Pottera zbavit, ne se k němu přilepit, nebo co to u Merlinových vousů mělo být!

„Seslal jsi na mě kouzlo s pomocí té zpropadené vánoční hůlky. Zatmělo se mi před očima, všude byl kouř, najednou jsem stál u tebe, ale asi jsi omdlel, skácel ses k zemi a mě jsi stáhl s sebou.  Kouř se rozestoupil, ale já už se od tebe nemohl odtrhnout. Přenesli jsme tě sem… Madame Pomfreyová šla záležitost zkonzultovat s Křiklanem a Snapem, měla nápad na lektvar, který by mohl pomoct, ale prý si potřebovala něco ověřit. Toť vše.“

„To si ze mě děláš srandu,“ obvinil ho Draco zcela vážně. Tohle prostě nemohla být pravda, viděl, že ta věc fungovala, celé dny dělala přesně to, co po ní všichni chtěli, tak proč si musela vybrat zrovna jeho, aby se rozbila?

„Já? Já z tebe? Sakra, Malfoyi, tohle je výsledek tvojí práce! Na co jsi vůbec myslel? Hm? To sis myslel, že ze všeho nejvíc toužím po tvé neustálé přítomnosti? Promiň, ale to ani omylem,“ vztekal se Potter a Draco se mu asi nemohl divit, pokud byla pravda, co říkal.

„Chtěl jsem se tě zbavit,“ přiznal nakonec s pocitem mírného zadostiučinění.

„Cože jsi chtěl?“ vykulil Potter komicky ty svoje absurdně zelené oči.

„Zbavit se tě. Myslel jsem, že ti udělá radost, když se se mnou nebudeš muset potkávat.“

Zdálo se mu to, nebo se Potterovým pohledem mihlo zklamání? Ať to bylo cokoliv, bylo to okamžitě pryč a Potter zdvihl do vzduchu jejich sevřené dlaně. „Hm, tak to se ti vážně povedlo, Einsteine.“

„Einstein?“ Draco to přiznával nerad, ale tuhle nadávku neznal.

„Jeden mudlovský vědec… Génius… Nic, zapomeň na to,“ mávl volnou rukou, když viděl Dracův nechápavý pohled.

„Malfoyi…“ oslovil ho Potter, ale Draco se s ním bavit nechtěl. Chtěl počkat na zdravotnici, vypít ten zpropadený lektvar a okamžitě vypadnout. Držení se za ruce s Potterem rozhodně nebylo v plánu dne. Dnešního ani žádného jiného dne. Zkrátka nikdy. „Draco…“ skočil mu do myšlenek Potterův neodbytný hlas a tentokrát se neubránil, aby po své nemesis nešvihl pohledem. Slyšet svoje jméno z jeho úst totiž bylo příliš divné na to, aby to jen tak přešel.

„Draco,“ zopakoval Potter, jako by si zvykal na zvuk nového slova, „podívej… Upřímně nechápu, proč sis na Kouzlo Vánoc vybral zrovna mě. Nemáš nejmenší ponětí, po čem toužím nebo netoužím. Vůbec mě totiž neznáš. Bylo to od tebe šíleně riskantní a hloupé a teď se s tím musíme vypořádat. Jsem si jistý, že když budeme spolupracovat, zvládneme to bez další újmy, ačkoliv bych tě nejradši na místě zabil.“

Přes Draca se přelila vlna zlosti. Potter měl pravdu a to mu drásalo nervy. Kdy ten zbrklý nebelvír stihl dospět? Zdál se tak sebejistý, překvapivě rozumný… Ochotný odložit spor trvající od okamžiku, kdy se poprvé viděli, a spolupracovat. A Draco na něj žárlil, ale zároveň mu musel ukázat, že se taky dokáže chovat dospěle.

Mlčky přikývl, ale ani jeden už nic neřekli, protože se vrátila madam Pomfreyová.

„Ach, jste vzhůru, výborně,“ spěchala k nim a už vytahovala hůlku. Seslala nějaká diagnostická kouzla, aniž by se jich na cokoliv ptala, a neustále si pro sebe mumlala a pokyvovala hlavou. Draca to znervózňovalo a nebyl si úplně jistý, jestli se potí on, Potter nebo to dělá sdílené teplo, každopádně to začínalo být velmi otravné.

„Tak, pánové,“ spráskla nakonec ruce a vážnost v jejím výrazu prozrazovala, že jejich situace není vůbec dobrá, „nemáte se čeho bát. Lektvar vám sice nepomůže, ale Kouzlo Vánoc je vždy jen dočasné. Vyprchá.“

Draco ucítil, že Potter úlevou povolil stisk. Do té doby si neuvědomoval, že se drželi o dost pevněji, než bylo nutné a adekvátní.

„Kdy?“ zavrčel pragmaticky.

„Za pár hodin,“ usmála se na ně zdravotnice. „Nebo dní,“ zamumlala.

„Dní?!“ vyjekli oba.

„V ojedinělých zdokumentovaných případech trvalo Kouzlo Vánoc sedmdesát dva hodin.“

„Tři dny? Máme takhle chodit tři dny?“ rozčiloval se Potter a Draco byl rád. Ten rozumný klid ho na Potterovi rozčiloval. Tahle reakce byla na nebelvíra mnohem patřičnější. Konečně… Konečně se dočkal vůbec nějakého náznaku emocí z jeho strany. Vztek byl pro jejich „vztah“ známou půdou, s ním Draco uměl pracovat.

„Ve zdokumentovaných případech?“ zarazil se Draco. „To znamená, že nikdo vlastně neví, jak dlouho to může trvat.“

Madam Pomfreyová omluvně pokrčila rameny a Draco zasupěl. Potter se mu nejspíš snažil rozdrtit ruku, a až když ho Draco stiskl nazpět, uvědomil si, co dělá, a dlaň uvolnil.

„Takže co? To tu zůstaneme trčet, dokud to prostě nezmizí? Nechci si stěžovat, ale ta židle není moc pohodlná,“ mračil se Potter.

„Bohužel, musím konstatovat, že tu nejspíš budete muset zůstat,“ zatvářila se zdravotnice omluvně, jako by ji to doopravdy mrzelo.

Draco si nebyl jistý, co je na tom všem nejhorší. Představa, že by měli chodit po škole za ruce, fakt, že nejspíš budou nuceni spát velmi blízko u sebe, nebo to, že za dva dny měly začít vánoční prázdniny. Nemohl přece Pottera jen tak vzít s sebou domů!

„Pottere, sedněte si na chvíli na postel pana Malfoye, přesuneme vám druhou postel, abyste měli větší pohodlí.“

Potter střelil rychlým pohledem po Dracovi, jako by se bál, že pokud se přiblíží moc blízko, stihne ho trest. Což by se nepochybně za běžných okolností stalo. Tohle ale nebyly ani zdaleka běžné okolnosti, a tak mu Draco pohled mlčky opětoval a vzápětí se vedle něj prohnula matrace, jak se Potter opatrně usadil. Ještě chvíli se oba posouvali a mleli, jak hledali nejlepší pozici. Draco zjistil, že do určité míry může hýbat prsty, jako by spojené byly čistě jejich dlaně. Ať už je postihlo jakékoliv kouzlo, bylo vskutku ohavné.

Po několika instrukcích a ujištěních se madam Pomfreyová konečně vzdálila a oba zůstali napospas sami sobě.

„Jistě už o tom ví celá škola,“ začal Potter po chvíli ze své postele. Leželi co nejdál od sebe to bylo mořné. Nebylo to vůbec pohodlné, okraj postele Draca nepříjemné tlačil do předloktí a občas musel zamlet prsty, protože mu brněly.

„Hmm,“ přisvědčil Draco, protože o tom ani na okamžik nepochyboval. Stáli prakticky ve Vstupní síni, když se to stalo…

„Nebylo by tedy lepší chodit na hodiny?“ nadhodil pak Nebelvír opatrně.

„Jsi blázen?“ ujišťoval se Draco. „Umíš si představit všechny ty posměšky a urážky?“

„No… Horší než ty od tebe stejně být nemůžou.“

Draco po něm střelil nevrlým pohledem a všiml si, že se Potter trochu usmívá.

„Stejně nemůžeš ani psát ani kouzlit. Jak si to jako představuješ?“

„Budeš psát a čarovat ty. Já budu jen nutná přítěž, a až bude po všem, tak si od tebe zápisky zkopíruju a kouzla se doučím. Ale aspoň budeme v obraze.“

„Pottere… Tohle je šílenost. Stejně je pár dnů před Vánoci, nic zásadního už se probírat nebude…“ naléhal Draco. Doopravdy nechtěl mezi spolužáky.

„Ok. Byl to jen nápad.“

Na ošetřovně zavládlo ticho, které občas narušil náraz větru do oken. Draco se snažil ze všech sil udržet myšlenky co nejdál od Pottera a faktu, že se s ním drží za ruku. Naprosto pochopitelně mu to moc nešlo. Potter se neustále vrtěl a tahal Draca za ruku a vůbec celkově byl na pěknou Avadu věnovanou od srdce.

Vzdal to.

„Co děláš?“ zavrčel nevraživě, když Potter po stopadesáté změnil polohu.

„Promiň. Tohle je ale hrozně nepohodlný. Nemůžeš… Nemůžeš se posunout? Takhle se nevyspíme…“

A najednou to šlo. Všechny Dracovy myšlenky si sbalily batůžek a přemístily se někam moc daleko. V hlavě mu zůstalo naprosté pusto a prázdno. Nebyl schopný Potterův požadavek zpracovat, a tak na něj prostě jen zíral.

Zaznamenal, že Potter povytáhl obočí.

„Draco?“

Ne. Nic. Netušil, co by měl říct, udělat, co se to sakra vlastně dělo.

„Ty chceš…“ začal Draco s pocitem nekonečné absurdity. „Ty chceš jít ke mně do postele?“

Potter si povzdechl. „Bylo by to jednodušší, nemyslíš? Co ti vadí?“

„Co mi vadí?“ zopakoval nevěřícně. „Ty mi vadíš, Pottere. Ty! Pořád jenom ty. Od prvního okamžiku, co jsem tě ve Vstupní síni spatřil, mi vadíš. Nemám ani ten nejmenší zájem ležet s tebou v jedné posteli,“ vztekal se. „Nesnáším tě. Nesnáším, jak jsi mi neustále v patách, stále mě z něčeho podezříváš a piješ mi krev už jenom tím, že dýcháš. Rozhodně si tě nepustím do postele, ty magore jeden.“

„To nebylo poprvé, co jsme se viděli,“ zamumlal Potter tak tiše, že mu Draco sotva rozuměl, a Dracův nenávistný výlet okázale ignoroval.

„O čem to mluvíš? Věděl bych, kdybychom se potkali dřív,“ odfrkl si Draco.

„Na Příčné ulici. U Madame Malkinové… Choval ses jako rozmazlený zmetek.“

Draco švihl po Potterovi překvapeným pohledem. Tohle… Tohle si nepamatoval. Pátral v mysli, snažil se vzpomenout a nakonec si uvědomil, že se tehdy skutečně s nějakým chlapcem bavil. Nikdy si ale nespojil, že se jednalo o Harryho Pottera. Zarazil se. Ano, tenkrát se choval jako spratek.

„To proto jsi pak nepřijal moje přátelství?“ zamračil se Draco a natáhl se na noční stolek pro svou hůlku. Zhasl většinu svící a ošetřovnu zalilo tlumené přítmí.

„Částečně… Taky se mi nelíbilo, jak jsi mluvil o ostatních. O Ronovi,“ upřesnil nakonec.

„Neznal jsem nic jiného…“ pokoušel se omluvit své chování, ačkoliv si nebyl jistý, proč to dělá. Na Potterově názoru přece nezáleželo.

Až na to, že záleželo.

Vždycky na něm záleželo.

Draco jenom musel zjistit, proč tomu tak bylo, a do té doby nesměl nic ze svých pocitů dát najevo.

„Teď už to chápu,“ řekl Potter a Draco si uvědomil, že oba mluví upřímně a otevřeně. Možná tohle bylo to pravé vánoční kouzlo. Potemnělá ošetřovna, jen oni dva a potřeba vysvětlit dávné křivdy. Skoro se zdálo, že ve tmě je vše dovoleno. „Pro jedenáctiletého kluka byl ale život příliš černobílý. Hagrid a potom Ron a jeho rodina byli první, kdo se ke mně chovali mile. A tys je urážel…“

„To proto nikdy nemluvíš o svém dětství? Protože se k tobě chovali špatně?“ ptal se Draco a samotného jej překvapilo, jak upřímný jeho zájem je. Poté, co Harry odmítl jeho přátelství, přilnul Draco k myšlence, že je to rozmazlený spratek, kterého celý život nosili na rukou (ano, teď si tu ironii uvědomoval), protože přece byl Chlapec, který zůstal naživu. Později slyšel různé zvěsti a většina se točila kolem toho, že Harry Potter se k příbuzným nevrací nijak nadšeně. Jeho v podstatě podvyživená postava taktéž leccos napověděla. Přesto Potter sám o svém dětství a příbuzných nikdy nemluvil, dokonce i noviny a nejrůznější bulvár byly v tomto ohledu mlčenlivé.

„V podstatě,“ přisvědčil Potter. „Není moc o čem mluvit. S Dursleovými mě nepojí žádné pěkné vzpomínky.“

Na chvíli se oba odmlčeli, ponořeni každý do vlastních myšlenek. Draco měl tolik otázek! Nikdy nevěřil, že by se mu naskytla příležitost zeptat se na ně přímo Pottera, a teď tu šanci zjevně měl a nemohl se rozhodnout, kudy dál. Potter by ho neměl vůbec zajímat… Chtěl se ho přeci je zbavit, ale… Mohl to svádět na svého vnitřního zmijozela a touhu využít veškeré informace, které by se o Potterovi mohl dozvědět, ve svůj prospěch, ale pravda byla mnohem prozaičtější. Byl prostě jen zvědavý a zdálo se, že Potter je dialogu nakloněný.

„Máš vůbec nějaké pěkné vzpomínky mezi všemi těmi draky a Temnými pány?“

Potter si odfrkl. „Takové ty obyčejné věci… Partie Řachavého Petra, zmrzlina u Floriana Fortesqueho, famfrpál… A Vánoce. Miluju Vánoce… Draco, co se to děje?“ přehodil camrál druhému týmu a přešel do mnohem vážnějšího tónu a Draco se zamračil. Sám chtěl vyzvídat, ale odpovídat se mu nijak zvlášť nechtělo. „Vím, že mám pravdu. Něco plánuješ. Stojíš za tou otrávenou medovinou i prokletým medailonem… Proč, Draco? Vždyť kvůli tomu málem zemřeli už dva lidé…“ promlouval mu do duše a Draca to štvalo. Nechtěl nikoho zabít, jeho plány zkrátka nevycházely podle představ a rozhodně nepotřeboval, aby mu neúspěchy někdo předhazoval.

„Nevím, o čem to mluvíš, Pottere,“ pronesl chladně a odvrátil se, co nejvíc na druhou stranu. Moc to nešlo, ale lepší než nic.

„Víš to moc dobře,“ povzdechl si Harry. „Já jenom… Vždycky je i jiná cesta.“

„Není, Pottere. Z tohohle vážně není. Nemám na výběr, dokáže to ten tvůj minimozeček pochopit?“ vztekal se a matně si uvědomoval, že už říká příliš. Ale Potter ho vždycky dokázal vyprovokovat k nepříčetnosti.

„Tak v čem je problém?“

„V čem je problém?“ odfrkl si Draco. „V čem by asi tak mohl být problém, co? Že by třeba v tom drobném háčku, že pokud neuspěju, budu se muset dívat, jak Voldemort zabije mou matku? A nemysli si, že to bude jen nějaká rychlá Avada.“ Potter se vedle něj napjal a přimhouřenýma očima na Draca mžoural skrze své směšné brýle, ale nic neříkal.

Neříkal nic tak dlouho, že Draco začal pomalu usínat, avšak rám postele tlačil tak, že nedokázal zabrat.

„Myslím, že zvládnu, když si lehneš vedle mě,“ zamumlal Draco tiše a trochu doufal, že ho Potter přeslechne.

Nestalo se.

„Vážně? Fajn,“ usmál se Nebelvír s určitou úlevou a přesunul si polštář i deku k Dracovi. Stálo je to trochu společného úsilí, ale nakonec vedle něj Potter spočinul. Draco si uvědomil, že Harry je stále dost hubený, nezabíral na posteli ani zdaleka tolik místa, kolik by od mladého muže, který pravidelně sportuje, čekal.

„Co když budu muset na záchod?“ ozvalo se vedle něj. Oba teď leželi na zádech a urputně se na sebe nedívali. Potterův tón byl škádlivý, provokativní.

„Jsi čaroděj, jistě si poradíš,“ zašklebil se Draco a Potter vedle něj zabublal smíchy. „Kolik ti je, u Merlina?“

„Šestnáct.“

„Nevypadá to tak.“

„Ne, ty jsi jen suchar, Malfoyi.“

Na to už Draco nereagoval a konečně měl dostatečné pohodlí na to, aby dokázal usnout.

„Chci ti pomoct,“ slyšel ještě Draco, ale vnímal už jen napůl…

Reklamy
Předchozí příspěvek
Napsat komentář

komentáře 4

  1. Chmfpf…. Bezva, teď budu ještě nedočkavější než předtím. :D Skončilo to ve chvíli, kdy jsem si nejvíc přála pokračování. Ale nápad se mi moc líbí, Kouzlo Vánoc… super. Doufám, že další díl bude brzo, protože se vsadím, že to bude ještě sranda. A taky mě pobavilo to s tím záchodem, jak si poradí? :D Bude to v dalším díle? Díky Jane, jsem moc ráda, že jsi to dneska stihla. Hezké Vánoce. :)

    Odpovědět
  2. Suzannie

     /  26.12.2017

    Zatím moc pěkné :) těším se na pokračování..

    Odpovědět
  3. Ester

     /  1.1.2018

    Vdaka za pekný vianočný príbeh a teším sa na pokračovanie, co s nimi povymyslas :-)

    Odpovědět
  4. Anonymní

     /  3.1.2018

    paráda, moc se mi líbilo, jak to udělalo přesný opak….tak teď ještě zbytek :D když je to vánoční příběh. děkuji moc za něj

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: