Nepohodlný – 2. kapitola

Kapitola, kterou jsem chtěla publikovat už dvakrát, ale pokaždé stávkoval WP, takže výjimečně jsem v tom zcela nevinně! :)

Harry si pustil pusu na špacír ohledně minulé akce a to se jistým lidem samozřejmě nelíbí…


Harry seděl rozcuchaný, otrávený a nevyspalý u své snídaně sestávající ze sklenice džusu, o kterém netušil, kdy ho koupil, ale právě teď mu přišel vhod, když se ozvalo spořádané zaťukání na kuchyňské okno domu číslo 12 na Grimmauldově náměstí, kde Harry trávil předchozích několik dní. Povzdechl si, přešel k oknu a vpustil dovnitř jednu z bradavických sov. Konkrétně velkého výra, který patřil Severusi Snapeovi. Harry si při každém z těch vzácných příležitostí, kdy od profesora obdržel dopis, přemýšlel, jestli si touhle sovou něco kompenzuje.

Harry mu nikdy neodpustil, že zabil Draca, ale po válce spoustu věcí pochopil a se Snapem se naučili vycházet. Měli společnou minulost a to mnohdy stačí k vytvoření něčeho, co vzdáleně připomíná příměří. Jeden u druhého našli tiché porozumění a nepodmíněné pochopení a zjevně si vzájemně vážili názoru toho druhého, i když Harrymu bývalo záhadou, čím si takový dospělácký přístup po tolika letech konečně vysloužil.

Zamumlal směrem k sově poděkování, ale odměnou mu bylo jen povýšené prozkoumání okolí neurčitým pohledem, a když výr nenašel nic hodné jeho pozornosti, otočil se na Harryho a zlostně zahoukal.

„Promiň,“ zakoulel Harry očima a sáhl do zásuvky pro pamlsky. Sova opovržlivě pohlédla na dobrotu v Harryho dlani a s posledním zlostným zahoukáním z okna vylétla.

Jaký pán, takový pták.

 

Pottere,

Musím s Vámi mluvit v jisté soukromé záležitosti. Sejdeme se dnes v poledne tam co posledně. Buďte přesný.

Severus Snape

 

Harryho nepřekvapil ani tón, jaký z dopisu vyzařoval, ani paranoia, se kterou byl napsán. Jen si povzdechl nad zkaženým dopolednem a šel dopít svou snídani. Tento den svého nuceného volna se na rozdíl od těch předchozích chystal proflákat a Snape mu opět úspěšně překazil plány. Šel si tedy dát sprchu, aby se trochu sebral, než bude muset jít.

O hodinu a pár minut později zvolna procházel Tkalcovskou ulicí a snažil se tvářit jen jako prostý kolemjdoucí. V téhle čtvrti nežili – až na Snapea – kouzelníci, a tak jej nikdo nepoznával. Zaklepal na dveře, které už pohromadě držely jen silou vůle (nebo kouzla), a vklouzl za mužem, který mu se zamračením otevřel, jako by nechápal, kdo ho vůbec ruší.

Byl to přece jeho nápad, ospravedlňoval Harry v duchu svou přítomnost a bez vyzvání se posadil do křesla. Když si Snape sedl naproti němu, jen povytáhl obočí v němé otázce. No, proč jsem tady?

„Někdo vás chce zabít,“ začal Snape bez úvodu.

„To není až tak horká novinka, neustále mi chodí otrávené bonbony a maskovaná přenášedla,“ zasmál se Harry.

„Tohle je vážné, Pottere. Mám jen velmi matnou informaci ze zdroje, kterému věřím a který se roky neozval, a teď naléhal, abych vás ukryl, protože jste v nebezpečí. Pokud by to byl zpackaný nápoj lásky v čokoládových kotlících, věřte mi, že by se neobtěžoval.“

Harry zvážněl a několik okamžiků o profesorových slovech přemýšlel. „Vy víte, že se nebudu schovávat.“

„Ano, tušil jsem to. Přesto nehodlám brát to varování na lehkou váhu a ani vy byste neměl.“

„Zadní vrátka…“

Snape jen přikývl.

„Myslíte, že to souvisí s tím článkem ve Věštci?“ zeptal se Harry obezřetně po delší rozvaze.

„Nevím víc, než co jsem vám řekl.“

„Ale domněnky máte.“

„Ano, ale jsou to jen domněnky, Harry. Nemyslím, že by byl někdo z ministerstva natolik pošetilý, aby se vás pokusil odstranit tak, řekněme, radikálně. Ačkoliv uveřejnit na vlastní pěst jakési pseudoprohlášení zpochybňující oficiální verzi kanceláře od vás nebylo zrovna prozřetelné.“

„Takže jsem pro ně teď nepohodlný.“

„Nepochybně.“

Tentokrát hlavou pokýval Harry. O hodinu později se rozloučil a vrátil se domů, na Grimmauldovo náměstí, aby dělal to, co poslední dva dny – přemýšlel o svém životě. Dostal se do bodu, který se zdál být zlomovým, a na něm bylo, aby se rozhodl, na kterou stranu se chce přiklonit. Osočí Holoubkovou z nesmyslné pomluvy a nechá si svou práci, ačkoliv s jistými praktikami nesouhlasí, nebo bude mlčet, stát za svým prohlášením a v lepším případě si bude hledat nové místo, v tom horším novou identitu, dokud nezjistí, kdo po něm vlastně jde? Mohl mít Snape pravdu? Mohl ho jeho nesouhlas se stanoviskem tiskové kanceláře stát život? Nebo někdo po tolika letech skutečně odhalil jeho temné tajemství a rozhodli se, že svět bude bezpečnější bez Spasitele? Snapeův pohled jako obvykle neprozrazoval vůbec nic, ale z jeho slov Harry cítil obezřetnost skutečné varování. Severus byl jediný, kdo o jeho problému věděl, a tak se Harry nakonec rozhodl jeho naléhání vyhovět a vytvořit si zadní vrátka.

To mu pár dní zabralo, ale nakonec se rozhodl vrátit do práce a zjistit situaci. S bystrozorským pláštěm přehozeným přes ramena nakráčel do Jamesovy kanceláře. Ten se zakuckal svým ranním čajem, když svého podřízeného spatřil. Bleskově máchl hůlkou a za Harrym se zavřely dveře opatřené několika zaklínadly proti odposlechům.

„Harry! Co tady u všech ďasů děláš?“

„Taky tě rád vidím,“ zabručel Harry s úšklebkem. „Nehodlám jen tak sedět doma, chci do práce. Budu pracovat v utajení, usměrňovat divoženky nebo hlídat krevní banky před nájezdy upírů, ale nebudu sedět doma.“

„Víš, že kdyby to bylo na mně…“ pokrčil James ztrápeně rameny a hledal vhodná slova útěchy. Harry o ně ale nestál.

„Cokoliv, Jamesi, prosím.“

Starší muž na něj pohlédl s výrazem bezmoci. Nemohl jít proti přímému rozkazu. Harry jeho postoj chápal, přesto doufal, že ho jeho nadřízený nenechá na holičkách. Znal totiž Harryho povahu, věděl, že se doma zblázní, když nebude moct něco dělat.

„Budeš držet pohotovost jako záložník.“ Hodil po Harrym očarovanou minci. „Víc pro tebe udělat nemůžu.“

Nebyla to zrovna výhra v loterii, ale Harry musel ocenit aspoň snahu. „Díky,“ zamumlal a otočil se k odchodu.

„Použij můj krb.“

„Jasně.“

„Harry,“ zastavil ho v odchodu zdráhavě jeho šéf. Mladý kouzelník se zastavil, mezi prsty mu prokluzoval letax, ale než stihl dopadnout na koberec, mizel kamsi do magického meziprostoru. Harry tomu nevěnoval pozornost a otočil se na staršího kouzelníka, kterého si velmi vážil.

„Kdybych se něco dozvěděl, budu tě informovat.“

To byl přesně ten důvod, proč si ho Harry vážil. Mohli se pohádat, mohli mít na věc odlišný názor, ale nikdy by se nenechali ve štychu. Po určité době v něm Harry viděl jakýsi otcovský vzor, který nikdy neměl, a to nejen díky jménu, které sdílel s jeho skutečným otcem. Vděčně přikývl a vstoupil na rošt.

„Grimmauldovo náměstí dvanáct,“ vyslovil zřetelně, a když jej olízly jasně zelené plameny, pocítil známé škubnutí. Už od svého prvního pokusu nesnášel letaxové přemisťování. Ze setkání měl smíšené pocity. V kapse cítil očarovanou minci, jejímž prostřednictvím jej budou v případě potřeby kontaktovat, a to bylo lepší než vůbec nic, ale zároveň doufal tak nějak v trochu víc.

Zbytek dne strávil couráním se po Londýně. Nezajímala ho Příčná ulice ani Děravý kotel, který minul jako obyčejný mudla. Procházet se po městě, aniž by ho kdokoliv poznával, šuškal si o něm, nebo jej zastavoval, aby prohodili pár zdvořilostních frází, bylo osvobozující. Chmurné myšlenky i výraz Harryho postupně opouštěly a jen si užíval mumraj spěchajících lidí kolem sebe. Popustil uzdu fantazii a uvažoval, jaký by jeho život byl, kdyby v jedenácti letech nedostal dopis ze Školy čar a kouzel v Bradavicích. Dětství a dospívání by bylo příšerné, o tom nepochyboval. Možná by z něj byl zahořklý bázlivý podpantoflák, anebo by třeba utekl zavčas a měl šanci na vcelku normální život. Čím by byl? Nikdy o tom nepřemýšlel, ale nejspíš by skončil jako policista nebo hasič, to se od jeho současného povolání zas tak moc nelišilo. Žil by se ženou a měl kupu dětí? Připustil by si někdy pod vlivem konzervativního strýce, že je gay? Pravděpodobně by se snažil svoje pocity potlačovat. Nebo by naopak revoltoval a promenádoval se po Zobí ulici ruku v ruce s nějakým vyzáblým blonďákem v neprůstřelné vestě pro případ, že by jeho strýci přeskočilo.

Blonďákem… Jeho myšlenky sklouzly nežádoucím směrem. Stál u břehu řeky a přes zábradlí sledoval plynoucí vodu. Čas, který se nikdy nevrátí. Nedostal ani příležitost uvědomit si, co k Dracovi cítí, dokud tu zmijozel byl, aby mu otravoval život. A když už si to uvědomil, Draco už nežil. Nemohl se mu omluvit a říct mu všechno, co měl na jazyku. Přelezl zábradlí, schoval se pod převis a přemístil se. Už dávno na Snapeovi vyžebral místo, kde je Draco pohřbený, a příležitostně se tam vypravoval. Plášť přeměnil na mudlovskou vytahanou mikinu a její kapuci si přehodil přes hlavu pro případ, že by jej zahlédl někdo ze strážců nedalekého dávno neobydleného sídla Malfoyových. Stál u mramorové desky a bílého náhrobku s vyrytým zlatým písmem:

Draco Lucius Malfoy
* 5. června 1980
† 30. června 1997

Strohé, jistě. Ale Harry si nějak neuměl představit Dracovy rodiče, kterak nechávají vyrýt něco jako milovaný a věrný syn.

„Už jsem tu dlouho nebyl, že?“ ušklíbl se Harry. „Napadlo by tě někdy, že zrovna já budu chodit k tvému hrobu? Vysmál by ses tomu, kdo by něco takové tvrdil,“ usmál se Harry. „A já koneckonců taky. Ale vděčím ti za jedno. Dospěl jsem díky tobě. Možná to nechápeš nebo nechceš věřit, ale já vím, co říkám. Změnil jsem se, posunul jsem se…

Ale teď znovu stojím na hraně a nevím, na kterou stranu se překlopit. Ty mi asi neporadíš, co?“ uchechtl se Harry nevesele, mávnutím hůlky nechal zmizet uschlou rudou růži a připomněl si, že příště musí zase jednu donést. Neměl rád pusté hroby. Několik okamžiků setrval jen tak v tichosti a vzpomínkách. Nebylo to spravedlivé. Draco měl žít.

„Chybíš mi,“ zašeptal na rozloučenou a ještě okamžik mlčky setrval na místě, než se přemístil na Příčnou ulici, odkud zamířil domů.

 

Na Grimmauldově náměstí bydlel a žil, ale tak nějak se tam necítil doma. Všechny pokoje byly chladné, neosobní, nepřirozeně temné. Dokud se tam Harry chodil jen vyspat, dalo se to přežít, ale teď? Poslední dny se tu málem zbláznil a víc než kdy dřív postrádal spolubydlícího. V ideálním případě partnera. Někoho, s kým by mohl trávit čas, promluvit si, být s ním.

Chmurné myšlenky v něm přetrvávaly už od hřbitova, a tak svému rozpoložení v první chvíli přisuzoval i ten zvláštní pocit. Jako by po něm přešel mráz, chloupky na rukách se mu naježily, a než si stačil uvědomit, co se děje, stál proti němu muž v šedém. Šedý hábit i kalhoty pod ním, stříbřité vlasy a na obličeji masku – překvapivě – šedou. Nebyla smrtijedská, ačkoliv to byla první myšlenka, která Harryho přepadla. Než stačil vytáhnout hůlku, vylezl z krbu druhý takový muž a Harry pochopil, že je v koncích. Vzdát se nehodlal, rychle tasil a vyslal pár kouzel, která byla hravě odražena. Byli v přesile a jejich štíty nebylo snadné prorazit. Když to nejde přímo, pomyslel si Harry a hodil po nich stůl, potom konferenční stolek a křeslo. Minimálně jim tak zastínil výhled a dal se na útěk do patra. Za sebou slyšel kroky. Jeden pár bot, druhého tedy nábytek alespoň zdržel. Vběhl do prvního pokoje a zamkl za sebou dveře. Připravil se do bojové pozice. Neměl by povolit uzdu své magii? napadla ho zrádná myšlenka, ale rychle ji zahnal. Pracoval příliš dlouho a příliš tvrdě na to, aby se tak rychle poddal prvnímu pokušení. Zámek samozřejmě útočníkovi nečinil sebemenší problém a brzy stanul Harrymu tváří v tvář.

Harry na nic nečekal a reflexivně seslal kletbu jako první. Vzduchem se míhaly světelné paprsky, které trhaly staré tapety, drásaly zašlé obrazy a ničily honosný a nepochybně hodnotný nábytek. Když zařinčelo sklo okenní tabulky, Harry stál příliš blízko a střepy jej zasáhly do paže a ramene. Vypadl z rytmu a přišel o hůlku. Teď už bylo obtížné vymyslet jakoukoliv další strategii. Vyčerpal se ostrým soubojem; jeho protivník byl víc než schopný a to Harryho znepokojovalo. Postavil se čelem k muži, nechtěl ukázat žádnou slabost, zejména ne strach, ale žádný vlastně necítil. Když se nad tím zamyslel, neměl důvod se obávat a tohle prosté uvědomění jej uklidnilo.

Útočník stál proti němu ve stejné póze, měřili se pohledy, rychle oddechovali, hodnotili.

„Varoval jsem tě, teď už nemám na výběr,“ informoval Harryho zamaskovaný muž bez emocí a mířil na něj hůlkou. Harry nic nechápal, a přesto se zoufale snažil sebrat svou sílu k jakémukoliv kouzlu. To byla nevýhoda jeho precizního sebeovládání – vypadl ze cviku. Neměl dostatek času. Muž už dál neotálel a tenké rty splývající se šedivou maskou se zkřivily k vyslovení smrtícího zaklínadla. „Avada Kedavra.“

Setina vteřiny by mu bývala stačila k odražení kletby a seslání vlastního kouzla, ale jeho protivník byl v daném okamžiku zkrátka rychlejší.

Ucítil zásah a v jedné absurdní myšlence ho napadlo, že takhle to přece skončit nemůže. Po tom všem ho nakonec dostane pochybný zabiják v masce… Na víc myšlenek nebyl prostor a neměl mu hlavou proletět celý jeho život? A přesto se zdálo, že je ta vteřina nekonečná, od zásahu jako by uběhla celá hodina a mozek si pod záplavou adrenalinu konečně uvědomil, že smrt nepřichází. Šok. Nevíra. Už jednou přežil zásah smrtící kletbou, ale nemohl přece takové štěstí mít podruhé… A přesto po něm nějakým zázrakem kletba jen sklouzla. Zelená smrt jej pohladila a šla o dům dál. Bleskově, mozek otupělý a neschopný pochopit, jak se to stalo, využil situace, skočil po svém nepříteli, vytrhl mu z ruky svou hůlku a sevřel mužovo zápěstí.

Přemístil je.

 

S neobyčejně hlasitým prásknutím dopadli na světle žluté kuchyňské lino, až to zadunělo, a dvě neumyté skleničky na lince se otřásly. Hůlka černá jako noc vypadla útočníkovi z prstů a Harry mu ji teď držel u krku. Nebylo by ironické, kdyby ho zabil jeho vlastní hůlkou?

„Co to mělo znamenat?!“ zařval Harry, vzteky bez sebe. Muži pod ním se hrudník rychle zvedal a klesal, oba kalkulovali své možnosti, v Harryho prospěch hrály ruce plné hůlek. Muž pod maskou neměl příliš možností. Zarputile mlčel a zakroutil hlavou, Harry v jeho očích doslova viděl každou myšlenku, každý plán útěku. Sám byl bystrozor, také byl cvičený na bryskní vymýšlení záložních plánů a úniků z krizových situací. Ale Harry byl o krok napřed. Jeho záložní plán byl precizní i díky Severusově pomoci.

Odsud úniková cesta neexistovala.

„No jak myslíš,“ vyplivl Harry a v očích se mu zablýsklo. „Možná by tě mohlo zajímat, že ovládám nitrozpyt. Poměrně zajímavou techniku zjišťování informací.“ Poprvé se Harry dostal k tomu, aby si jeho tvář prohlédl zblízka. Připomínala masky Smrtijedů svou šedivou barvou, ale tam veškerá podobnost končila. Nebyla to maska v pravém slova smyslu, spíš pouhá barva nakreslená přímo na obličeji – stříbrná s černým tetováním, které se kroutilo od krku přes celý obličej v neurčitých ornamentech; nedotčené zůstaly pouze oči. Tetování zkreslovalo celý výraz tváře a nebylo možné vyčíst z ní jakoukoliv emoci. A přesto jedna probleskla jedinou slabinou tohoto mistrovského díla – právě očima. Byla to panická hrůza.

„Ne,“ zarazil ho muž chladně a měřil si pohledem Harryho, který měl v očích výzvu. „Co chceš vědět?“ hlesl pak a Harry se spokojeně uculil. Rád přelstíval své nepřátele.

„Chci vědět, co to mělo znamenat. Proč jsi mě chtěl zabít, proč jsi mě nezabil a co to bylo s tím varováním.“

„Nemohli bychom se na to aspoň postavit?“ zavrčel maskovaný rozladěně.

Harry si jej přeměřil hodnotícím pohledem. „Odsud se nedostaneš. Jsme pod Fideliem, velmi chráněným Fideliem. Když mě zabiješ, umřeš tu se mnou. To jen aby mezi námi bylo jasno.“ Reakce se nedočkal, ale věděl, že použil silný argument. Odtáhl muži hůlku od krku, jen natolik, aby se oba mohli postavit.

„Takže co? Teď jsem tvůj vězeň?“ vyštěkl vězeň rádoby přezíravě, ale Harry dobře slyšel panický podtón.

„Ano,“ odsekl Harry. „Odpověz mi na to, co chci vědět, a možná uvidíme, jestli se s tím vězením dá něco udělat.“

„To nejde. Nemůžu ti nic říct. Udělal bych ze sebe cíl, kdybych ti cokoliv prozradil.“

„Nebuď směšný!“ odfrkl si Harry. „Prakticky se z tebe stala mrtvola v okamžiku, kdy jsi zaváhal s mou vraždou.“

„Já nezaváhal!“ ohradil se dotčeně.

„Co jsi zač?“ udeřil Harry s otázkou, která ho pálila nejvíc.

„Nevíš?“ ušklíbl se muž výsměšně a Harry ho okamžik studoval. Hlavou probleskla vzpomínka. Mezi bystrozory se šuškalo o maskovaných zabijácích… „Říká se jim Stíny, nikdo o nich nic neví, ale kolují zvěsti, že patří mezi bystrozory a spadají pod Odbor záhad, jsou nějakým tajným týmem elitních zabijáků nebo tak něco. Ale víš jak, bystrozoři toho nakecají,“ říkal mu tenkrát Ron. Seděli v hospodě a řešili všechno možné a nějak přišla řeč na pověsti o šedých maskách…

Byla to pravda? Stál Harry tváří v tvář Stínu? Bylo to vůbec možné? Všechno sedělo, ale proč by šli po něm, pokud patřili mezi bystrozory?

„Kdo vás poslal?“ změnil Harry nakonec otázku.

„Nemůžu,“ zaváhal maskovaný muž. „Jsem pod neporušitelnou přísahou.“

„Kdo tě poslal?“ zopakoval Harry.

„Nemůžu,“ zavrčel maskovaný.

„Fajn!“ štěkl Harry. „Kdo mě chce zabít? A nedívej se takhle, to je jiná otázka. Ten, kdo mě chce zabít, nemusí být nutně ten, co tě poslal.“

„Nevím. Takhle to nefunguje. Dostanu rozkaz, splním ho. Neptám se.“

„Proč mě chtějí mrtvého?“

„To je to samé. Není to má starost.“

„Varoval jsi mě. Z nějakého důvodu to tedy tvá starost je.“ Harry si dal dvě a dvě dohromady a pochopil, že před ním stojí stejný člověk, který poslal Severusovi varování. Možná by měl nakonec Snapea zavolat, třeba by ze Stína dostal víc.

„Jak dlouho mě tu chceš držet?“ ignoroval muž Harryho dedukci, která ale byla zatraceně správná. Stále nepřišel na žádnou únikovou cestu a Harryho důvtipnost mu do karet taky zrovna nenahrávala.

„Dokud nedostanu odpovědi,“ pokrčil Harry rameny, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. „Máš pravdu, nezaváhal jsi. Seslal jsi na mě smrtící kletbu. Proč mě tedy nezabila?“

„Zabij mě. Nedočkáš se svých odpovědí, jsem ti k ničemu.“ Umřít podruhé není tak špatné, když žijete jako Stín.

„Pojďme to udělat zajímavější. Pouta na tebe,“ švihl Harry líně hůlkou, jako by odháněl mouchu, spíš než seslal kouzlo. Dalším mávnutím hůlky pod svého vězně přesunul židli, než stačil vlivem ztráty rovnováhy skončit na zemi. Další slova, která Harry vyslovil, měla na maskovaného muže tisíckrát horší účinek než smrtící kletba…

Accio Veritasérum!“ slyšel Stín odměřený hlas a jeho tak pečlivě ovládanou mysl zcela zachvátila panika. Ne. Tohle se nesmělo stát.

„Budu mluvit!“ vykřikl poraženě a ze všech sil se snažil, aby Potter jeho paniku neodhalil.

„Ale,“ zasmál se bystrozor chladně. „Co tak najednou?“

„Řeknu ti všechno, co potřebuješ vědět.“ Neměl na své straně ani jeden argument, ani jedinou kartu v ruce, se kterou by mohl hrát. Přesto to musel alespoň zkusit, ačkoliv být to obráceně, Potter už by měl v krku celou lahvičku.

„Za to varování,“ začal Potter a pohrával si přitom s lahvičkou v ruce, „ti dám šanci. Ale pokud budu mít pocit, že lžeš, nebudu váhat tuhle zrůdnost použít.“ Stín jen přikývl a Harry zrušil poutací kouzlo.

„Takže. Kdo jsi?“

„To vážně nemohu říct. Ani pro koho pracuju.“

Harry na něj chvíli vztekle zahlížel, ale nakonec jen přikývl. Pokud se nepletl, bylo jen logické, že všichni ti maskovaní byli vázáni přísahou.

„Proč jsi mě chtěl zabít?“

„Dostal jsem rozkaz.“

„Kdybys mě zabil, jaká by byla oficiální verze?“

„Že jsi byl zabit v souboji při zatýkání bývalého přívržence Ty-víš-koho. Nešťastná nehoda.“

„Takže děláš pro ministerstvo,“ konstatoval Harry suše.

„Nemohu -“

„Nemusíš, je to zřejmé.“

„Proč mě chtěli mrtvého?“ Opět měl Harry dojem, že to souvisí s rozhovorem, který vcelku ochotně poskytl Holoubkové a ve kterém se náhodou zmínil o nepovedené akci…

„To vážně není moje starost. Já mám svůj cíl. Víc mě nezajímá.“

„Tak proč jsi mě varoval?“ Stín si povzdechl, ale mlčel.

Harry začal ztrácet trpělivost, a právě když se nadechl, aby jej znovu varoval, muž promluvil.

„Dlužil jsem ti za život. Tím varováním jsem závazek považoval za splacený.“

Harry teď zíral nevěřícně a s ústy nevychovaně otevřenými dokořán. „Cože?“

„Jsi hluchý?“ štěkl Stín podrážděně.

„Kéž by! Nevím, že bych ti někdy zachránil život.“

„Což neznamená, že se to nestalo.“

„To vysvětli,“ rozkázal Harry a usilovně pátral po nějaké vzpomínce, ve které by mohl život zachránit člověku před sebou.

„Musel jsem ti potom vymazat paměť. Nikdo neví o naší existenci, a tak to taky musí zůstat,“ vysvětloval neochotně a zároveň stále hledal únikový východ. Někde být musí. Jenomže místo cesty ven se stále víc zamotával uvnitř. Už prozradil příliš.

„Tohle je šílený,“ zabručel Harry.

„Taky jsem nebyl zrovna na větvi z toho, že jsi mi zachránil život. Kdyby sis hleděl svýho…“

„Nemáš zač,“ ušklíbl se Harry dotčeně. „Pořád mě chceš zabít?“

Stín zaváhal. Jeho ego a sebedůvěra utrpěly obrovskou ránu. Na druhé straně zabít Pottera byla jediná možnost, jak se mohl očistit. „Ano,“ odpověděl tedy odhodlaně. Že měl odpověď možná promyslet trochu víc, mu došlo, až když se Potterovi zablýsklo v očích a zeptal se:

„Takže, co přesně mi brání v tom, abych zabil já tebe?“

Stín zaváhal podruhé. Na Potterově místě by sám sebe nejdřív zabil, až pak by se ptal… „Nic, zřejmě,“ pokrčil rameny a ušklíbl se: „Ty mě ale nezabiješ.“ Měl o muži před sebou celkem podrobný obrázek a vražda do něj nezapadala.

V tu chvíli se mu špička bystrozorovy hůlky zabodla do krku. „Nic o mně nevíš,“ zavrčel mu Potter zle do ucha. Stín polkl, a přesto si neodpustil rýpnutí:

„Snad tě netíží zabití Ty-víš-koho?“ Jako by si snad takovou pošetilost ve své situaci mohl dovolit… Nejspíš trpěl sebevražednými sklony, jinak si své chování vysvětlit nedokázal.

„Zabil jsem víckrát, než by mi bylo milé, a když budu muset, udělám to znovu a nebudu mít výčitky nad tvým tlejícím tělem. A oprav mě, pokud se mýlím, ale tebe by nikdo nepostrádal, že?“

Ne, Potter se nepletl.

„Takže mě stejně zabiješ,“ uvědomil si Stín, že na své straně skutečně nemá vůbec nic.

„Jdi k čertu! Já tě nijak netoužím zabít, jen mi zatím nedáváš moc na výběr.“

„Buď zabiješ ty mě, nebo já tebe. Jiná varianta prostě není.“

Harry ho propaloval pohledem. Stále nevěděl, proč Stín tolik trvá na jeho zabití.

„Fajn, jak chceš.“ Harry odložil obě hůlky na kuchyňský stůl za sebou a pomalým krokem se přiblížil Stínovi nadosah. Zadíval se mu přímo do očí a zašeptal: „Legilimes.“

Nečekal zrovna duhu, jednorožce a rozkvetlé louky, ale ani nečekal tolik zabíjení. Stín prakticky nedělal nic jiného… Zabíjel rychle a efektivně, nijak se v tom nevyžíval, přistupoval k tomu prostě jako k práci, kterou musí odvést. Harrymu se udělalo nevolno, a to byl na smrt zvyklý. Viděl také pár interakcí s dalšími Stíny, pár záblesků z Londýna, ale Stín před ním ovládal nitrobranu velmi dobře a do ničeho soukromějšího jej nepustil. Několikrát se pokusil Harryho zcela vypudit, ale na to byl Harry zase příliš odhodlaný zjistit co nejvíc. Trochu doufal, že se mu podaří odhalit mužovu totožnost, ale jediné, k čemu se dobral, byla kódová označení členů jejich jednotky – Alfa, Beta a Gama, přičemž měl tu čest s Betou. Nakonec se vzdal a mentální spojení přerušil.

„Proč?“ povytáhl Harry obočí.

„Co proč?“ zavrčel Stín a dával najevo svou nelibost.

„Jak můžeš jít a zabít, aniž bys věděl proč.“

„Nikdy jsi slepě neuposlechl rozkaz?“ snažil se Potterovi vysvětlit svůj přístup s výsměšným úšklebem, který Harryho začínal rozčilovat.

„Ano, ale -“

„Žádné ale. Dělám, co se mi řekne, a neptám se.“

„Je v tom alibismus, že?“ natočil Harry hlavu na stranu a přejel maskovanou tvář hodnotícím pohledem. „Je to pohodlné, nechávat vinu a odpovědnost na ostatních. Ty jen plníš rozkazy.“ Věděl, že zasáhl mužovo citlivé místo, a měl z toho radost. „Jsi pod ministerstvem. Nemůžeš potkávat o moc jiný okruh lidí než já,“ přemítal Harry nahlas. „Kdyby existovala tajná jednotka bystrozorů, kdo by ji měl na starost? Šéf bystrozorů, nebo sám ministr?“

„Váže mě přísaha, copak to nechápeš, ty idiote?“ vyštěkl muž vztekle a Harry k němu upřel vytřeštěný pohled. Ten tón hlasu… Dvakrát zamrkal, uvolnil pouta, sebral ze stolu hůlky a pak se beze slova ztratil z místnosti, nechávaje za sebou vykolejeného zabijáka.

 

Když Stín pochopil, že Potter se nehodlá vrátit a že své hůlky se jen tak nedočká, pokusil se opět o přemístění. Bezúspěšně samozřejmě. Bude na to tedy muset jít poněkud prozaičtější cestou. Vydal se hledat dveře, ale nepovedlo se mu k nim ani přiblížit, natož je otevřít. S okny to bylo stejné. Vrátil se chodbou zpět do kuchyně. Ani zde nebyla žádná cesta ven. V přízemí byl jen obývací pokoj bez krbu, což muže minimálně překvapilo, zmíněná kuchyň a malá spíž. Po schodech ze světlého dřeva se do patra vydal jen čistě ze zoufalství, ve skutečnosti nevěřil, že by tam našel cokoliv, co by jeho situaci zlepšilo. Vytáhl z kapsy očarovanou minci, ale bez jeho hůlky mu nebyla k ničemu. Ani tak si nebyl jistý, k čemu by ji použil, pokud byli pod Fideliem – a on o tom nepochyboval – pak by mu stejně nikdo na pomoc nepřišel. A aby poslal vzkaz ve smyslu – zatím žiju? Nedělal si iluze – nikoho by to nezajímalo.

V patře našel pouhé troje dveře, přičemž jedny byly chráněné pravděpodobně víc než Gringottova banka. Za nimi byl nepochybně Potter, ale žádné zvuky svědčící o jeho přítomnosti z pokoje nevycházely. Druhé dveře byly chráněné jen velmi zběžně, a daly se dokonce i otevřít. Místnost byla světlá, s dominující jednoduchou postelí u stěny. Kromě postele pak už byl v pokoji jen noční stolek a jakási komoda sloužící napůl k ukládání věcí napůl jako stůl.

Strohé, ale funkční. Podobně vypadal i Stínův vlastní byt. Když už se v něm zdržoval, tak jen aby se vyspal a vysprchoval. A když už přemýšlel o očistě, napadlo ho, že třetí dveře v chodbě povedou do koupelny. Tím vyčerpal prostor k prozkoumání a vrátil se do kuchyně, kde si sedl za stůl a prostě jen čekal, až se Potter uráčí vrátit. Nic víc nemohl a připadal si jako největší zoufalec pod sluncem. Kterým nepochybně byl, když se dokázal dostat do takovéhle sračky.

Na rukách pečlivě skrytých pod černým hábitem mu naskočila husí kůže, když si vybavil Potterovo vyhrožování nitrozpytem a Veritasérem. Bezděčně ho napadlo, že bystrozorovy přesvědčovací techniky byly působivé. Někdo takový by mezi Stíny našel uplatnění. Na druhé straně Stínem se nemohla stát celebrita kouzelnického světa hlídaná na každém kroku, to by nedělalo dobrotu. Stínem se mohl stát jen člověk bez rodiny, bez přátel, bez života.

 

Advertisements
Předchozí příspěvek
Napsat komentář

komentářů 6

  1. Tak ale honem třetí díl. Jsem napjatá jako kšandičky. Stín je Draco, že jo? Nutně potřebuju vědět, jak to bude dál. Jak často se dočkáme nové kapitoly, prosím?

    Odpovědět
  2. Belko

     /  8.7.2017

    Tak to je ale hodně, HODNĚ dobrá kapitolka. Přála bych Harrymu, aby měla Hanetka pravdu ohledně tajuplného Stínu, ale jak z tohoto vybruslíš, to je mi zahadou. Proto budu denně tady k tobě nakukovat a těšit se na pokračování.

    Odpovědět
  3. niktoska

     /  13.7.2017

    Tak toto vyzerá čím ďalej tým lepšie. Neviem sa dočkať ďalšej kapitoly.

    Odpovědět
  4. Vai

     /  29.7.2017

    už netrpělivě vyčkávám pokračování, protože tato kapitola byla dost dobrá, ale to jak ho tam nechal …chudák stín :D

    Odpovědět
  5. Kdy bude další díííííl? Strašně se na něj těším. :)

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: