Nepohodlný – 1. kapitola

Nic neříkající první kapitola – úvod do děje – která bude důležitá až mnohem později. :)

Podnětně betovala Rowana, nevím, co bych bez ní dělala. ♥


„Třináctý tým má potíže,“ zjevil se v hospodě U Prasečí hlavy šakal, patron šéfa oddělení bystrozorů. „Byl to pohotovostní tým, ostatní jsou roztroušení. S lítostí musím zrušit vaši oslavu – jste jediný další kompletní tým. Krbem posílám přenášedlo. V místě je kromě našich patnáct bývalých přívrženců Vy-víte-koho. Buďte opatrní.“ Šakal se rozplynul v prostoru a nezbylo z něj nic víc než rychle mizející stín. Šestice bystrozorů se překotně zvedla. Oslavenec Berry Pilgrimm si ještě vzpomněl, že by se slušelo zaplatit.

James Wrist, velitel týmu, okamžitě vystřízlivěl a střílel rozkazy kolem sebe: „Do mé pracovny, ihned.“

Jako velká voda se bystrozoři vyhrnuli ven za doprovodného mumlání starého hospodského, které velmi připomínalo: „Horké hlavy.“

Sotva se James přemístil do své kanceláře, přivolal lektvar neutralizující účinky alkoholu a netrpělivě podupával nohou, zatímco jeho svěřenci schraňovali nezbytné vybavení. Každému pak dal napít a jen co z krbu vyjmul přenášedlo, společně jej použili. Neuniklo mu, že jeden z jeho svěřenců – slavný Harry Potter – si dává zatracený pozor, aby se nedotýkal Curtise Haynea.

Zhmotnili se na malé mýtině obklopené vzrostlými jehličnany a několika trnitými keři. Měsíc prostor dostatečně osvětloval a poskytl jim oporu při zorientování se. Zrosená nízká tráva, která vprostřed jara ještě nestačila řádně vyrůst, jim smáčela boty, ale bystrozoři tomu nevěnovali nejmenší pozornost. Velitel týmu nemusel říct jediné slovo a všichni se chopili svých úloh. Nymphadora Tonksová zničila přenášedlo, Hayne, Pilgrimm a James se pustili do pátrání po nejbližším okolí, Ron Weasley s Tonksovou je kryli a Ginny Weasleyová s Potterem na sebe rychle seslali maskovací kouzla. Působili jako tajná záloha, protože se dokázali pohybovat prakticky neslyšně a nezpozorovatelně. V hustém lese to nakonec nebyl až takový problém.

Pilgrimm ukázal směr, kterým se měli vydat. Sotva po deseti metrech se před nimi stromy rozestoupily a vylouplo se z nich obrovské sídlo, zdánlivě opuštěné. Rozlehlý dvouposchoďový dům se dvěma bočními křídly je vítal svým neupraveným vzhledem, o okolí ani o budovu se zjevně nikdo nestaral a rozvětvené keře na dříve jistě velmi upraveném záhonku pod okny teď dosahovaly až ke sklům. Pár schodů vedoucích k hlavním dveřím bylo oprýskaných a dveře samotné působily dojmem, že je sem někdo umístil už před staletími, a ne sotva před pár lety, jak tomu nepochybně bylo. Ani dva roky od smrti Voldemorta neseděli všichni jeho přívrženci v Azkabanu a bystrozoři měli s jejich odhalováním a chytáním plné ruce práce. Pátrání ve starých sídlech tak bylo prakticky rutinní záležitostí, přesto na tomto domě bylo něco zvláštního. Neviděli žádné stopy po rabování, na které byly taktéž zvyklí – jako by se i zloději báli k budově přiblížit.

Jamesovi naskočila husí kůže a beze slova upozornil na obrany chránící stavbu. Potter je jistě cítil také, on a James byli jediní natolik magicky citliví, že je dokázali podvědomě vycítit. Obrany byly velmi silné, doslova sálaly do okolí, byly tedy čerstvě vytvořené a to znamenalo jediné – past. Zvláštní také bylo, že prozatím nenarazili na žádnou hlídku. Považovali se snad útočníci za tolik schopné a sebejisté, že věřili, že je nikdo další rušit nebude?

Ale i když věděli, že pravděpodobně bude velmi náročné dostat se ven, nezaváhali, nemohli své kolegy nechat napospas nepříteli…

 

Zatímco se ostatní rozhodli pro hlavní dveře, Harry s Ginny rychle našli boční vchod, nezabezpečené jednoduché dveře, které vedly do úzké chodby. Prostor byl potemnělý, žádné louče na stěnách neplály, ani zpoza dveří nepronikalo do chodby žádné světlo. Postupovali opatrně, systematicky, aby místo zároveň řádně zajistili. Přestože zřetelně slyšeli zvuky bitvy z patra, nemohli riskovat, že by si někoho nechali za zády. Zdi byly lemovány obrazy, z nichž většina byla prázdných. Jedna z věcí, které Harryho stále trochu rozptylovaly, i když už žil v kouzelnickém světě tak dlouho. Na druhé straně, z praxe věděl, že prázdné obrazy jsou lepší než ty vřískající a upozorňující tak na jejich přítomnost.

Maskovací kouzlo nefungovalo ani zdaleka tak dobře jako neviditelný plášť, ale pro okamžik překvapení se hodilo. Člověka pod maskovacím kouzlem bylo snadné spatřit v pohybu, ale když stál na místě, splynul s okolím tak dokonale, že byl prakticky neviditelný. A právě toho záložníci využívali. Přesouvali se pomalu, smysly vybičované na maximum a při známce jakéhokoliv pohybu v některé z chodeb, kterými procházeli, se okamžitě přilepili ke zdi a vyčkávali. Plížili se neslyšně, útočili neverbálně, jejich síla pramenila ze schopnosti zůstat neviditelný.

Harryho jeho role v týmu bavila, byla výzvou, ačkoliv si ji sám nevybral. James tak rozhodl, když pochopil, že Harry Potter je příliš lákavým cílem pro všechny přívržence Temného pána, a jejich mise se tak občas smrskly na pouhou obranu Harryho, na kterého se všichni protivníci soustředili. Nové uspořádání se ukázalo jako velmi praktické a výhodné, měli v záloze velmi mocnou zbraň, o které navíc protivník většinou nevěděl.

Ginny se právě krokem stranou ocitla za rohem další zdi, podél které se plížili, ale rázem byla zpět a signalizovala Harrymu dva nepřátele. Ti její pohyb zřejmě zaznamenali a jejich pravidelné kroky se změnily v dusot běhu. Harry měl ruku s hůlkou skloněnou podél těla, zády se tiskl ke zdi a vědomě zklidnil dech. Obnovil maskovací kouzlo a posílil štít. Pohledem se soustředil na protější zeď, kde stála Ginny a napodobovala jeho postup. Stála přímo u rohu, odkud se za zlomek vteřiny měli vynořit oba útočníci. Konečně je Harry uviděl. Vběhli do jejich chodby s hlasitým duněním a funěním, a když se zarazili v uvědomění, že je něco špatně, měli už Ginny za zády. Její pouta vyslaná na jednoho z mužů zapůsobila jako účinné rozptýlení i pro druhého, který se prudce otočil, díky čemuž ho mohl Harry pohodlně spoutat.

Na čestné souboje nebyl vhodný čas, místo ani nepřítel.

Jakékoliv výčitky svědomí Harry potlačil už v jejich zárodku, i to k práci bystrozora neodmyslitelně patřilo. Ještě si stačil uvědomit, že tohle je první ostrá akce týmu pod novým velením. James se jim během pár týdnů, které strávili společně, aby se jejich kolektiv utužil, stal přítelem, rádcem a všichni si ho bezvýhradně oblíbili. Měl pochopení, smysl pro humor a zároveň byl důsledný, zkrátka mu nechyběly vlastnosti, které by správný velitel měl mít.

Cestou vyřídili další dva protivníky a Harryho napadlo, že se jedná o poměrně velkou skupinu, když zaměstnává jeden jejich tým a ještě se courají po chodbách. Znepokojovalo jej to. Náhle, ani nevěděl jak, se ocitli v centru bitvy, kam už dorazil i zbytek jeho týmu. Bystrozorů teď bylo celkem jedenáct a jeden omráčený, protivníky spočítat nedokázal, ale minimální poměr byl dva na jednoho bystrozora. Situace se pro ně nevyvíjela dobře a zjevně ji podcenili. Jeho a Ginny dosud nikdo nezpozoroval, a tak rychle couvl a vyslal na ministerstvo patrona s žádostí o posily.

S vervou sobě vlastní se vrhl do bitvy a zneškodnil dva Smrtijedy, kteří si všimli jedné z kleteb, které sesílal.

„Pozor!“ vykřikl, když se vedle Ginny náhle, zdánlivě odnikud, zhmotnil někdo další. Tři muži v tmavě šedých hábitech, ne nepodobných těm jejich, na obličejích měli stejně šedé masky pokryté tetováním. Harry chtěl zaútočit na toho nejblíž, pak si ale všiml bystrozorského odznaku na rukávu mužova hábitu. Patřil tedy skutečně k nim? Zjevně ano, okamžitě se pustil do likvidace nepřátel. Ale proč měl na obličeji masku? Harry jako ve snu sledoval mužovo počínání. Tolik elegance, moci a síly pohromadě bylo těžké neobdivovat a nebyl jediný, kdo se zarazil. Maskovaní muži byli dostatečnou posilou a rázem udělali na místě pořádek. A přitom se dopustili stejné chyby jako všichni ostatní – dostatečně si nehlídali záda.

Jeden z maskovaných, ten, kterého Harry od začátku sledoval, byl odzbrojen a vzápětí proti němu odjinud letěl jakýsi lesklý předmět. Ačkoliv měl přes obličej masku, jeho tělo zamrzlo šokem a pochopením – nebylo úniku.

Harry naproti tomu vycítil útok ještě dříve, než k němu došlo, a svou magií muže zaštítil. Nebylo to žádné konkrétní kouzlo, jen žádost a zformování magie tak, aby dýka neprošla. Zastavila se, jako by narazila do zdi, a s hlasitým cinknutím dopadla na zem. Mezitím už se další maskovaný o útočníka postaral.

„Je otrávená,“ hlesl třetí muž s maskou, když dýku prozkoumal.

… A pak místností zaznělo několikanásobné „Obliviate.

 

Byla to drsná akce a bystrozoři nebyli necitlivé bestie. Zemřel jejich kolega ze třináctého týmu, další dva byli zraněni a z protivníků nepřežili dva. Ostatní se jim podařilo pochytat a teď už čekají na soud. Sešli se opět U Prasečí hlavy. Nikoliv proto, aby pokračovali v oslavě, ale proto, aby zapomněli. Zapít nepříjemné nebylo optimální, ale dokud to fungovalo, bylo jim to srdečně jedno.

Harry měl jen jediný problém. Příšerným způsobem mu třeštila hlava. Byl si jistý, že se během akce stalo něco víc. Něco zvláštního, ale nemohl si vzpomenout. A čím usilovněji se snažil vzpomenout si, tím spíš zapomínal na celou akci.

Možná se jen potřebuješ pořádně vyspat, prolétlo mu hlavou a radši všechny další myšlenky utopil v alkoholu, který fungoval stejně spolehlivě jako paměťové kouzlo. Pravdou zůstávalo, že klidně nespal už… už ani nevěděl, jak to bylo dlouho, co by měl bezesnou noc. A jeho sny se nesestávaly z událostí války a bystrozorských akcí. Byly horší, nebo byl horší. Jeden sen se mu totiž vracel stále dokola, každou zpropadenou noc. Nikdy nebyl úplně odpočatý, stále na sobě cítil pochmurný stín, kterého se neuměl zbavit. A upřímně, ani nechtěl. Možná, kdyby se o to pokusil, existovali odborníci, kteří by mu pomohli, ale on si nedokázal představit, že jde za doktorem a vypráví mu o svých snech. Tak nějak už nevěřil na lékařské tajemství, nevěřil nikomu. Bulvár platil až příliš dobře a číst o sobě každý týden, nebo hůř den, nepatřilo mezi jeho oblíbené disciplíny. A tak se dál nechával užírat nedostatkem odpočinku a vzpomínkami, které se mu přes den úspěšně dařilo tlumit, aby se mu pak v noci vracely v plné síle.

* * * * *

Snape zvedl hůlku a namířil na Brumbála.

Na zlomek vteřiny všechno ve věži hrozivě zamrzlo a všechny pohledy byly neúprosně namířeny na Snapea, jeho hůlku a Brumbála zhrouceného u zdi. I hlasy bitvy dole utichly. Všechno, jako by se připravovalo na nevyhnutelné.

„Avada kedavra!“ naplnil místnost potemnělou soumrakem odevzdaný hlas Mistra lektvarů.

Zelené světlo ale nenašlo cíl, jaký všichni očekávali. Neproniklo skrze látku, kůži ani svaly do srdce ředitele školy, ale do mladého těla, které se v tom všem ocitlo tak nějak mimochodem. Rozhodně ne z vlastní vůle.

Snapeova kletba zasáhla Draca Malfoye.

Smrt mladého člověka by měla být naplněna hrůzou, křikem, lítostí a smutkem. Neměla by proběhnout nepovšimnutá a za zvuků pokračující bitvy. Nikdo… Nikdo se nesklonil, aby chlapce zkontroloval, nikdo se nepřesvědčil, zda je skutečně mrtvý. Každý byl příliš zaneprázdněný starostí o svůj vlastní život.

Jen Harry stál stranou dění, oči naplněné nekonečnou hrůzou, neschopen vydat byť jedinou hlásku, jak byl stále držen silou Brumbálova kouzla, které jej mělo pod pláštěm chránit. Měl až příliš dobrý výhled na nehybně ležící tělo chlapce, kterého celých šest let nesnášel. A přesto, přestože jej nenáviděl, nemohl ho vystát, dokonce jím pohrdal, právě teď ze všech sil toužil, aby se probudil, aby to nebyla pravda, aby před ním Draco Malfoy neležel tak strašně… mrtvý.

Nakonec nevěděl, jak dlouho trvalo, než ve věži zůstali na nohou jen Snape a Brumbál, celou tu dobu zíral do vytřeštěných očí Malfoye, které smrt zastihla nepřipravené, ještě stále rozšířené hrůzou.

Když se konečně mohl pohnout a promluvit, vrhl se k chlapci, ignoroval Snapea, který až teď, až po takové době kontroloval Dracův stav, a odmítal přijmout zjevné jako fakt.

„Ne… To nemůže být pravda… Proč jste to udělal?“ nasměroval Harry svůj hněv zcela logicky na Snapea. „On by Brumbála nezabil! Už skláněl hůlku! Jak jen jste mohl?“ Harry si neuvědomoval slzy, které mu stékaly po tvářích, rozmazané vidění přisuzoval ztrátě brýlí a Snapeův zaražený pohled se mu provrtával do morku kostí. V tu chvíli měli oba společného mnohem víc, než si uvědomovali.

Oba v tom okamžiku pochopili.

 

Harry se s trhnutím probudil, vyletěl do sedu a prudce oddechoval. Možná by už měl být po třech letech zvyklý, ale zatraceně nebyl. Ani trochu nechápal, proč se mu pořád dokola nejvíce vrací právě tenhle sen. Otřel si zpocené čelo, jen pozvolna se uklidňoval. Automaticky pohlédl na prázdné místo na druhé polovině postele. Nikoho tam neočekával, jen by si tam přál někoho najít.

 

A stejně to šlo další dva roky. Harry se stále budil hrůzou s pocitem bezmoci, jeho postel zůstávala stále z poloviny prázdná a pořád patřil k bystrozorského týmu. Jediným rozdílem bylo, že mu ten stereotyp začínal přerůstat přes hlavu.

Viděl kolem sebe příliš chyb, než aby je dokázal přecházet, a ta poslední mu změnila život. Odmítl se jí totiž podřídit…

 

„Máme tu další tip. Nedávám mu přílišné naděje, ale prověřit ho musím,“ začal James na ranní poradě svého týmu. Čtyři roky hledali Smrtijedy a až poslední měsíce se blížili ke konci seznamu. Jenomže teď už šest týdnů neměli žádný úspěch a chytali se stébel. Všichni odevzdaně pokývali hlavou a připravili se k přesunu. Ani oni příliš nevěřili v úspěšný zátah, ale i taková byla jejich práce. Mohli si stěžovat, ale stejně nakonec neměli na výběr. Postupovali rutinně obezřetně, přesto se Harryho neodbytně držel divný pocit.

Na svou intuici se příliš často neodvolával, tentokrát by ale klidně odpřísáhl, že to podivné místo připomínající opuštěný loft bylo podezřelé. Slabě vibrovalo magií, ale Harry nedokázal odhalit její původ. Jako by snad sálala z celého prostoru, ze stěn i z podlahy, o stropu nemluvě. Rozhlédl se a kromě tří velkých dvoukřídlých oken jej zaujaly podpěrné sloupy, které se každé tři kroky táhly napříč celou místností. Tři z nich dosahovaly až ke střeše, zbylé dva podpíraly druhé, do prostoru otevřené patro, zamýšlené nejspíš na spaní. Do patra vedlo jednoduché dřevěné schodiště, úzké a rovné, jen s malým odpočívadlem, ve kterém se otáčelo o sto osmdesát stupňů. Oprýskané zábradlí z tmavšího dřeva, než z jakého byly vyrobeny schody, se do prostoru zdánlivě vůbec nehodilo.

Ale co, mávl Harry rukou, domu Blackových se po estetické stránce stejně nic nevyrovná. Tady aspoň nezakopával o trolí hnáty.

Viděl Rona s Berrym tiše vystupovat do patra, zatímco James a Tonksová zamířili dál do prostoru. On s Ginny zůstali stát hned u druhého sloupu a rozhlíželi se.

Přejížděl pohledem okolí a v jednom okamžiku se mu zdálo, že na světle šedé tapetě před sebou zahlédl dveře. Pak se zeď zavlnila. „Co to sakra-“ zamumlal si pro sebe a namířil hůlku do místa, kterým znovu problikly dveře.

„Je to iluze!“ vykřikl Harry a ve stejném okamžiku se jim loftový byt začal rozpadat před očima. Tapety se rozplynuly a odhalily prostou plechovou konstrukci, podlaha se proměnila v oprýskaný beton a schody se vypařily, jako by tam ani nikdy nestály. S nimi i celé druhé patro a Ron s Curtisem ztratili podlahu pod nohama; tvrdě dopadli na beton, Ron se nehýbal vůbec a Curtis se snažil postavit na nohy, ale pravou nohu si přinejmenším narazil a nemohl se na ni pořádně postavit.

Bystrozoři, rozhození nečekanou změnou, nevěděli, co dřív. Dva z jejich týmu byli zraněni a všem jim hrozilo bezprostřední nebezpečí.

„Tonksová!“ kývl James hlavou k raněným, „dostaňte je odsud.“ Tonksová zaváhala. Když odejde, přijde jejich tým skoro o půlku lidí. Zároveň se ale naučila důvěřovat Jamesovu úsudku, a tak poslechla. Doběhla k oběma mužům a přemístila se s nimi pryč.

„Pottere,“ kývl znovu hlavou velitel, tentokrát ke dveřím, které se v prostoru objevily. Sám k nim zamířil. Harry ho následoval a ze všech sil se snažil vymyslet, co to má všechno znamenat.

Dveře se rozplynuly, sotva se k nim přiblížili, a proti nim stál hledaný Smrtijed s nenávistným temným pohledem a stejně tak temnou hůlkou v ruce. Nebyl ale sám. Po jeho boku stála mladá dívka, nebyla starší než Ginny. V jejím pohledu se zračilo pouze nekonečné odhodlání. Muž zaútočil a bystrozoři neváhali atak oplatit. Byli v jednoznačné přesile, ale přesto byl souboj velmi vyrovnaný a jediným výsledkem bylo, že se bývalý Smrtijed neostýchal použít kletbu, která se nepromíjí.

„Dělám to pro nás!“ uslyšel Harry a vzápětí rozpoznal charakterictický pohyb zápěstím a z mužových rtů splynula smrtící kletba. S Jamesem od sebe uskočili a stejně jako pokaždé Harry nedokázal uvěřit, že existují lidé, kteří se nezdráhají použít nezvratitelnou smrtící kletbu.

Museli přitvrdit. Už dávalo smysl, že jim čaroděj unikal tak dlouho. Jeho schopnosti byly působivé, vytvořit iluzi, po které se dalo dokonce i chodit, to chtělo roky a roky tréninku a velmi mnoho síly. Oba muži v přední linii se teď střídali v rychlém sledu kleteb, ale s mužem proti nim to ani nehnulo. Dívka mu obstojně sekundovala, ačkoliv zjevně neměla žádný výcvik. Toho se chystal využít Curtis. Dostal se blízko ke stěně, takže jej útočníci neviděli, a Harry s Jamesem je odlákali do prostoru. Curtis se jim dostal za záda a střelil po dívce omračovací kletbu. Ta se ale ve stejném okamžiku rozeběhla ke dveřím, kterými bystrozoři přišli, ve snaze o útěk. Kletba ji zasáhla nepřipravenou a nebyla jediná. Nikdo neznal její úmysly a snažili se eliminovat hrozbu z její strany. Síla tří různých kouzel ji prudce odhodila a dívka prolétla oknem. Pohled na výraz neuvěřitelné hrůzy v tmavých očích, přes které se zavlnily stejně tmavé dlouhé vlasy, Harry z hlavy dostat nedokázal.

Než se stačil kdokoliv vzpamatovat, Smrtijed se řezavě rozesmál, chytil se za knoflík na hábitu a byl pryč.

Rozeběhli se po schodech dolů, ale mladé ženě už pomoct nedokázali.

 

 

„Kdo je na řadě s hlášením?“ hlesl zamlkle James, když se stále otřesení sešli v jeho kanceláři.

„Já,“ přiznal se Harry bez obvyklých vytáček a dohadování, která všichni brali jako humorné zpestření – nikdo neměl rád psaní hlášení.

„Dobře. Do rána musí být hotové. Harry…“ odmlčel se James, jako  by váhal, „dej si vážně záležet. Závisí na něm hodně.“

Harry přikývl a vnitřně se obrnil proti únavě pramenící z další probděné noci.

Sepsal všechno tak přesně, jak jen si události pamatoval, a přesto tušil, že James bude mít výhrady.

Nemýlil se. Když druhý den ráno předložil svému veliteli hlášení, James jej stručně  informoval o výsledku předběžné pitvy.

„Ta žena byla těhotná.“

„Já tomu pořád nerozumím, bylo to tak zvláštní,“ potřásl Harry hlavou, jakmile překonal prvotní šok z Jamesova oznámení.

„Já vím. Myslím, že zdaleka nevíme všechno.“

„Zase nám utekl,“ přemítal dál Harry.

„A věděl, že přijdeme, jinak by nestačil vytvořit tolik působivou iluzi. To neznačí nic dobrého.“

Několik minut zůstávali v tichosti, zatímco James louskal Harryho zprávu.

„Harry, ta žena na nás útočila, a ty tady z ní děláš nevinnou oběť.“

„Smrt si nezasloužila.“

„O tom nikdo nepochybuje…“ pokyvoval James hlavou a Harryho propustil.

Harry moc dobře věděl, že tím jejich debata neskončila, ale když druhý den v novinách četl zprávu o tom, jak mladá žena napadla bystrozory, aby bránila svého druha – bývalého přívržence Vy-víte-koho, udělalo se mu zle. Ve světle té zprávy byli bystrozoři prakticky mučedníci a ta dívka posedlá démonem. Vtrhl do Jamesovy kanceláře bez ohlášení, dokonce bez zaklepání, a jeho rozezlený výraz nenechal Jamese na pochybách, že tohle bude jedna z těch ostřejších výměn názorů.

„Zemřela nevinná žena! Nemůžete to jen smést pod koberec!“ začal bez úvodu.

„Harry, nikdo nechce nic zametat pod koberec,“ promnul si James unavené oči. Pottera znal roky, ale poprvé za celou dobu v něm viděl toho Pottera. Chlapce, který přežil. Chlapce, který porazil Lorda Voldemorta. Muže, ze kterého sršelo odhodlání a který naháněl hrůzu. James cítil jeho neklidnou magii a věděl, že závisí jen na síle Harryho vůle, jestli jí dovolí se uvolnit z jeho pout a smést jeho maličkost z povrchu zemského. Nebyl to zrovna příjemný pocit. Byly chvíle, kdy skutečně záviděl méně senzitivním kouzelníkům.

„Tak vydej prohlášení,“ vyštěkl Harry. „Uveď věci na pravou míru. Ten článek byl plný nesmyslů!“

„Já nemůžu. Nemůžeme si dovolit podrývat autoritu bystrozorů. Neumíš si vůbec představit, k čemu by takové prohlášení vedlo.“

„Složili jsme přísahu, Jamesi,“ naléhal dál.

„I smrt k naší profesi patří, Harry, ty to víš.“

„Ta žena byla nevinná. Když nevydáš to prohlášení ty, udělám to já. Dlužíme jí to. Dlužíme její rodině.“ S těmi slovy nepřipouštějícími námitky se otočil na podpatku, červený bystrozorský plášť za ním zavlál.

„To nesmíš, Pottere, tohle je rozkaz!“ Harry se zastavil ve dveřích, ale neotočil se na svého šéfa. Potřásl hlavou s jasným nesouhlasem a zklamáním.

Bez jediného slova odešel.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 8

  1. Marta

     /  3.6.2017

    Zajímavý začátek. Jsem zvědavá na pokračování :-)

    Odpovědět
  2. Profesor

     /  4.6.2017

    Zajímavé… Těším se na pokračování.

    Odpovědět
  3. Já se taaaak strašně těším na pokračování. :D Fakt moc!

    Odpovědět
  4. Vai

     /  6.6.2017

    No tak štvát o asi nebyl dobrej nápad,ale přesto čekám co z toho bude. Začalo to velmi zajímavě :) snad budeme brzy pokračovat…

    Odpovědět
  5. Belko

     /  6.6.2017

    Začíná to pěkně žhavě. Moc se těším na pokračování.

    Odpovědět
  6. niktoska

     /  8.6.2017

    Juj ja sa tak teším. Ja tak milujem Harryho, keď je sám sebou a nekontroluje sa. Juch Dúfam, že v takýchto situáciách bude najčastejšie. Je to oveľa lepšie, ako keď našľapuje po špičkách, aby náhodou niekoho neurazil nebodaj ublížil niekomu :)

    Odpovědět
  7. Sari

     /  12.6.2017

    Zajímavý začátek. Už se těším na pokračování 😃

    Odpovědět
  8. sisi

     /  2.7.2017

    Trudná je práce bystrozora: bojovat, hledat tajemství, spiknutí, zločince, odhalovat lež, psát hlášení,vydat prohlášení. No jo, jenomže pravdy je v té práci málo. Kouzlení jako takové může být vlastně pouhou iluzí. „I život je pak jenom jako sen, který se ti jen zdá. Kéž ti krásný sen život dá.“ Dík za novou akční povídku. Koho to v akci teda ztratili?

    Odpovědět

Napsat komentář k sisi Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: