Tajný Santa

Zázraky se dějí, stihla jsem dopsat vánoční povídku dřív než o Velikonocích, ale za cenu toho, že neprošla beta-readem. Nechtěla jsem dnes nikoho obtěžovat, tak prosím omluvte nedostatky. Povídka je poděkováním za vaši přízeň, komentáře a povzbuzování. Děkuji. ♥

Post-war vánoční drarry povídka plná cukru, ale co by to bylo za Vánoce bez romantiky, no ne?


Draco se do Bradavic vrátil prostě proto, že nic lepšího neměl. Jeho otce přes veškerou snahu jejich společného obhájce zavřeli do Azkabanu a matka se uzavřela do sebe. Nemluvila s nikým, ani s Dracem ne. Pravděpodobnost, že by jej někde zaměstnali, se opovážlivě blížila nula, a tak se rozhodl absolvovat osmý ročník, aby získal navíc celý rok, během kterého snad vymyslí co dál. A pravdou bylo, že si působení ve škole užíval. Nikdo si ho nevšímal, nikdo po něm nic nechtěl, nikdo ho neurážel ani nezesměšňoval. Draco si připadal jako vzduch a naprosto mu to vyhovovalo. Prsty v tom měla jistojistě ředitelka McGonagallová, ale na tom nezáleželo. Dracovi záleželo pouze na tom, že v Bradavicích se momentálně cítil v bezpečí.

Blížily se Vánoce a ředitelka právě vyhlásila Tajného Santu. Celé to tajemství mělo spočívat v tom, že si každý vytáhne jedno jméno někoho ze svého ročníku a tomu potom pořídí dárek a předá ho opatřený jmenovkou skřítkům, takže obdarovaný se nikdy nedozví, od koho dárek pochází. Účast nebyla povinná, ale ten, kdo se nezúčastní, sám nemůže dostat dárek. Dracovi prolétlo hlavou, že by bylo pěkném najít pod stromečkem alespoň jeden dárek… A možná bude mít tolik štěstí, že si vytáhne Pottera, a bude mu moct věnovat otrávenou medovinu, párek jedovatých pavouků nebo jiný podobně milý dárek.

Potter byl jedinou vadou na kráse Dracova působení na škole. Byl všude. V osmém ročníku jich bylo jen jedenáct a tak měli společně úplně všechny hodiny. V září se s ním Potter dokonce dvakrát pokoušel mluvit, ale Draco mu to ani jednou neumožnil. Zkrátka neměl na Pottera náladu, neměl náladu na nikoho. Netoužil se účastnit společného učení se ve Velké síni nebo v knihovně, nepotřeboval se spolužáky mluvit, chtěl zkrátka jen být sám… Tajného Santy se ale zúčastnit mohl. Byl zvědavý, jaký dárek pro něj někdo z jeho spolužáků vymyslí, ačkoliv by nejspíš měl očekávat otrávenou medovinu, párek jedovatých pavouků nebo jiný podobně milý dárek.

Ne, štěstí mu nepřálo. Nevytáhl si z klobouku Potterovo jméno. Možná se hrdina kouzelnického světa ani nezúčastnil. V ruce držel rozložený pergamen hlásající Hermiona Grangerová. No, mohl dopadnout hůř. Mohl si vytáhnout někoho z Mrzimoru. Navíc to bylo snadné, stačí zapadnout do knihkupectví a sáhnout po první knize, kterou potká.

O víkendu stručně informoval ředitelku, že se chystá opustit školu, a za hranicemi pozemků se přemístil. Příčná ulice se rychle vzpamatovala z následků války. Zářila. Výlohy plné barev, ryk zvířat z Mžourova se mísil s družným hovorem a Draco se neviděný proplétal mezi lidmi. V Krucáncích a Kaňourech byl klid, jaký se na knihkupectví v tuhle roční dobu ani neslušelo. Na rozdíl od většiny obchodů, kolem kterých Draco procházel, tenhle nebyl přeplněný k prasknutí lidmi bažícími po tom nejlepším vánočním dárku.

Draco po krátké úvaze zamířil do oddělení mudlovské literatury a začal prohlížet jednotlivé tituly. Mudlovské knihy byly směšné. Nebyly ani psané na pergamen, tak jakou pak mohly mít hodnotu… Očima klouzal po jednotlivých poličkách, ale nic ho nedokázalo zaujmout. Všechny působily tak obyčejně a Draco obyčejným pohrdal. Došel na konec regálu a přešel k dalšímu. Tedy chtěl, ale někdo se zpoza něj právě vynořil.

„Ah, Promiňte… Draco?!

Jistě, protože smůly zjevně nikdy nebylo tolik, aby mu osud do cesty nepředhodil ještě Pottera.

„Pottere!“ vyplivl rozčíleně. Jak si to černovlasé individuum vůbec mohlo dovolit rušit jeho poklidný výlet?! „Sleduješ mě?“ Ani si neuvědomil, že mu do ruky automaticky vklouzla hůlka. Možná už si na ni začínal zvykat, ale jeho první hůlka mu stále bytostně chyběla.

„Cože? Ne, ovšemže ne. Jen tu sháním dárek pro Hermionu,“ bránil se Nebelvír a zřejmě upřímně podle nevěřícího výrazu, který doslova křičel, že jej Dracova otázka zaskočila a přijde mu absurdní.

„Neříkej, že jsi její Tajný Santa,“ ušklíbl se Draco posměšně, přestože věděl, že Potter jím z podstaty věci být nemůže.

„Ne, to ne,“ zatřepal Potter hlavou, až se mu vlasy divoce rozletěly do stran, jako by do nich foukl vítr. Nebo orkán. „Nemusím snad být Tajný Santa, abych své kamarádce koupil dárek k Vánocům.“

„Ne, předpokládám, že nemusíš,“ ušklíbl se Draco a udělal krok s úmyslem Pottera obejít. Když na něj ale spolužák promluvil, zase se zastavil. Sotva pár stop od svého úhlavního nepřítele.

„A ty jsi něčí Tajný Santa?“ ošil se Potter a Dracovi neunikla červeň, která se mu rozlila po tvářích až k obroučkám nesnesitelných kulatých brýlí.

„A co tobě je po tom?“ zatvrdil se Draco a Potter se usmál. Prostě se usmál. Takovým vypočítavým polovičatým úsměvem a poznamenal:

„To nebylo ne.“

Ne… To vskutku nebylo. „Co chceš Pottere? Dostat ze mě přiznání, že se účastním něčeho tak patetického a nesmyslného jako je Tajný Santa? Připadám ti snad jako naprostý zoufalec bažící po dárcích?“

Potter si ho teď prohlížel zamyšleně, po předchozím úsměvu nebylo ani památky. „Hmm, třeba,“ pokrčil nakonec rameny.

„Pak tě musím zklamat,“ štěkl mu do obličeje a tentokrát Pottera doopravdy obešel.

„Draco, počkej. Uhm… Zjevně jsme tu za stejným účelem a máme potom společnou cestu, takže… Co kdybych se k tobě připojil?“

Draco se zastavil. Bezdůvodně zuřil a Potterova otázka mu přišla přinejmenším absurdní. Než ale stačil odpovědět, Potter porkačoval:

„Vlastně ne, zapomeň, že jsem se ptal. Jsem idiot. Jasně, že řekneš ne.“ Draco už mu chtěl pochválit výjimečně oslnivou úvahu, když ten poděs pokračoval: „Takže se tě prostě ptát nebudu. Jdu s tebou.“

Draco se na něj prudce otočil a vyštěkl smíchy.

„Ne. To v žádném případě nejdeš,“ informoval ho a ruce zatínal v pěsti tak silně, až ho chytala křeč.

Potter jen pokrčil rameny a usmíval se. Jeho životním posláním nebylo zabít Voldemorta, ale otravovat Dracovi život. Tím si byl Draco naprosto a neochvějně jistý. Potřásl hlavou a konečně skutečně zmizel za regálem. Potter šel tiše za ním. Draco ho ignoroval.

Tedy… Snažil se. „Takže, Draco, co ty a láska na první pohled?“

Dracovi se naježily chlupy na zátylku a zatrnulo v něm. „Cože?“ vyjekl a uvědomil si, že ho Potter dostal. Nechal se rozhodit.

Potter se zase zasmál a v Dracovi vřela krev. „Věříš v největší kouzlo všech dob? V lásku na první pohled?“ dotíral potrhlý Nebelvír.

„Co to meleš, Pottere. Láska není žádný kouzlo, a jestli narážíš na nějaký mudlovský nesmysly, tak s tím okamžitě přestaň.“

„Nevyhýbej se odpovědi.“

Draco se nedokázal ovládat a na to nebyl zvyklý. Byl pyšný na svůj nečitelný netečný výraz, který dokázal udržet za jakýchkoliv okolností. Jenom ne před Potterem. Ten jediný v něm vždy vzbuzoval ty nejsilnější emoce a před ním se Draco ovládnout nedokázal.

Ovšemže Draco věřil na lásku na první pohled. Na testrály začnete doopravdy věřit, až je poprvé skutečně spatříte. Lidé uvěřili, že se Vldemort vrátil, až když měli nezpochybnitelný důkaz – desítky očitých svědků. Lidé zkrátka věří tomu, co mají z vlastní zkušenosti. A právě tak Draco uvěřil v lásku na první pohled. V duchu si odfrkl nad svou vlastní patetičností… Nesnášel se za tuhle svou slabost a Pottera kvůli ní nenáviděl. Ano, právě Potter byl tím jeho živoucím důkazem. Jak taky jinak. Všechno… Celý jeho život se točil kolem pitomého Pottera.

Draco na něj nikdy nedokázal přestat myslet. Od okamžiku, kdy Harryho spatřil poprvé až do dnešního dne. Každá jeho myšlenka se týkala Pottera. Co dělá, kde je, jestli už má napsanou esej, jestli ho uvidí při tréninku, při obědě, večeři, při hodině… Doopravdy si přál, aby to tak nebylo, ale takovou moc neměl. Toužil, aby Potter jeho ruku tenkrát v prváku přijal, upřímně chtěl být jeho přítelem a Potterovo odmítnutí mu změnilo život, ačkoliv si to tenkrát ještě ani zdaleka neuvědomoval. A neuvědomoval si dlouhou dobu, že mu nešlo jen o přátelství, ale že se do černovlasého chlapce s jizvou na čele skutečně zamiloval.

„Ovšemže ne,“ odsekl a přál si, aby zněl o něco přesvědčivěji.

„Lžeš.“

Draco si dovolil ostrý pohled směrem k Potterovi, který ho zkoumavě pozoroval. Hlas, kterým své obvinění pronesl, nebyl útočný. Potter byl o své pravdě jen velmi přesvědčený. Draco pokrčil rameny. Neměl chuť se obhajovat ani důvod cokoliv vysvětlovat. Přešel do útoku.

„A co ty, Pottere, snad nevěříš na sílu lásky.“

Potter se zasmál.

„Ovšemže věřím. Nakonec to bylo to, co porazilo Voldemorta.“

Láska? Jak mohla síla lásky porazit Voldemorta? Draco o jeho slovech přemýšlel, ale nerozuměl. „Jak to myslíš?“ Kousl se do rtu. Nechtěl znít zaujatě ani zvědavě. Měl by Pottera proklít, zbavit se ho, odejít… Ale on nechtěl. Ve své zvrácené touze chtěl s Potterem trávit čas, být mu na blízku, dotýkat se ho, líbat ho, mít s ním sex… Nejraději by ho přirazil proti tomu pitomému regálu a slíbal mu ten pitomý úsměv z toho jeho pitomého obličeje. Chtěl vidět jeho šok, byl zvědavý na reakci, toužil ho zaskočit. Ale byl příliš zbabělý, příliš se obával toho, že uvidí znechucení.

„Láska tvojí matce nedovolila, aby mě prozradila. Mně dodávala odvahu a tobě dala sílu udělat správnou věc, když na tom záleželo.“ Potter rukou líně přejížděl po hřbetech knih rozličných velikostí a tlouštěk, nejspíš titulům nevěnoval pozornost, jen se zaměstnával, aby se na Draca nemusel dívat. Teď se ale podíval. Zahleděl se Dracovi přímo do očí. Bylo to nepříjemné, ale Draco neuhnul.

„Mně?“ zeptal se nakonec, když spolkl knedlík v krku.

„Hm. Taky jsi mě neprozradil. I když jsi mě poznal.“

V Dracovi se něco sevřelo. Nemohl přece vědět… Krátce se zasmál. „Snad si nemyslíš, že k tobě něco cítím. Nenávidím tě, Pottere,“ vyplivl jedovatě a každé slovo pronesl se zvláštním důrazem, mazlil se s tou větou a užíval si Potterův překvapený výraz, který se rychle změnil v ten protivně hodnotící, zamyšlený.

„Měl jsem na mysli lásku vůči tvé rodině. To proto jsi mě neprozradil, že? Chtěl jsi, aby to už všechno skončilo.“

Vůči rodině. Aha. Jasně. Dracův život byl neskutečná fraška… „Ty jsi vážně patetický idiot, Pottere.“

„Asi jo,“ souhlasil s ironickým zasmáním, kterému Draco nerozuměl. Nic na to nic neřekl a pokusil se pro změnu skutečně soustředit na knihy, kvůli kterým sem přišel. Nakonec i jednu vybral a bezděčně se ohlédl po Potterovi, který za ním ale nestál. Vynořil se až u pokladny, v rukách tři knihy. Stál ve frontě za Dracem a jeho to nepříčetně rozčilovalo. Očekával, že Potter zase začne blábolit, ale nic. Mlčel. Draco na něj čekal venku před obchodem. Sám nevěděl proč.

Potter se k němu mlčky připojil a společně procházeli plnou ulicí. Draco přišel o svou neviditelnost. Vnímal všechny ty pohledy, co na něm ulpívaly, slyšel šepot, jak se lidé dohadovali, proč se Potter nechává vidět právě s ním… Snažil se je ignorovat, ale pravdou bylo, že v těchto dnech neměl rád pozornost.

„Zmizme,“ sykl.

Potter kývl a nastavil ruku. Draco zaváhal, ale nakonec ji překryl svou dlaní. Potter je přemístil.

„Prasinky?“ podivil se Draco upřímně. „Dál už to nešlo?“ Neměl zrovna náladu na dlouhou procházku k hradu.

„Říkal jsem si, že bychom mohli zajít na jídlo nebo na skleničku, když už jsme venku.“

„Proč?“ zeptal se Draco na to, co ho zajímalo ze všeho nejvíc.

„Nechci tě nesnášet,“ odpověděl Potter zcela upřímně, jako by to snad mělo něco vysvětlovat. Dracovi to tedy rozhodně neobjasnilo vůbec nic.

„Proč?“ zopakoval.

„Je to zbytečné,“ pokrčil Harry rameny. „A vyčerpávající.“

„Pottere… Ty vůbec nedáváš smysl,“ informoval ho, ale zamířil ke Třem košťatům.

„Jo, to mi povídej,“ povzdechl si za ním Nebelvír a pár dlouhými kroky se s Dracem srovnal.

„Víš… Doufal jsem, že se do Bradavic vrátíš,“ zapředl Potter hovor nad talířem hovězího se zeleninou, které si oba objednali. Draco čekal na vysvětlení. „Jsi… osvěžující.“ Ne, ani tohle prohlášení Dravo nechápal. „Chováš se ke mně jinak než všichni ostatní. Vždycky ses choval jinak. Je to… Osvěžující,“ zopakoval to zvláštní slovo.

„Vypil jsi veritasérum, nebo proč máš pořád potřebu takhle blábolit?“

Harry se rozesmál. A Draco se nemohl odtrhnout. Znovu zatoužil kluka proti sobě políbit. Jak jen ho za to nesnášel…

„Jo. Možná jo,“ trhl Potter rozverně rameny, když se dosyta vysmál. Draco se ani nesnažil pochopit, co ho vlastně tolik pobavilo.

„Pořád tě nesnáším,“ informoval ho Draco věcně.

„To doufám,“ přišla odpověď a dál jedli zase v tichosti.

Po zdlouhavém dohadování za ně oba Harry zaplatil a Draco se rád zachumlal do své černé šály. Připadal si v ní schovaný a Draco se rád schovával před světem.

„Takže, Draco…“ navázal Potter konverzaci naposledy, když potmě šlapali do kopce k Bradavicím. Mohli se přemístit, ale nikdo to nenavrhl… Cestu jim osvětlovala jen Pottterova hůlka, Draco se nenamáhal, když nemusel.

Použití jeho křestního jména v kombinaci s Potterovým hlasem mu způsobilo mrazení podél páteře.

„… Co si vlastně přeješ k Vánocům?“

Draco zakoulel očima. „Klid, pohodu a světový mír.“

„Dobrý pokus.“

„Co si přeješ ty?“

Potter se zatvářil zamyšleně, nejspíš pochopil, že odpovědi nejsou zadarmo. „Vlastně to stejné…“ odpověděl nakonec. „Chci, aby se po mně lidé neotáčeli, kamkoliv vkročím, nechci mít neustále v patách bulvární redaktory a rád bych konečně prožil jeden klidný rok bez toho, aby mě chtěl někdo zabít. To by bylo vážně splněné přání.“

„Možná by sis měl přát radši lochneskou příšeru.“

„Ta neexistuje.“

„Já vím.“

„Hej!“ Potter do něj šťouchl ramenem a Draco mu to chtěl oplatit – povalit ho do sněhu a dát mu jednu pěstí. Ale věděl, jak by to dopadlo, místo pěsti by ho začal – pro změnu – líbat a Potter by ho proklel a po tom Draco nijak zvlášť netoužil. Ale možná by to za to stálo. Měl by něco reálného, na co by mohl vzpomínat, čím by se mohl utěšovat… Měl by to alespoň zkusit.

„Ještě jednou na mě sáhni a prokleju tě,“ zavrčel. A Potter si přendal hůlku do druhé ruky a tou volnou Dracovi přejel od ramene až k lokti – pohladil ho. Přes kabát, ale stejně. Draco měl v hlavě prázdno. Ale jasnou provokaci nemohl nechat bez následků. Prudce po té ruce chňapl a druhou sevřel klopu Potterova kabátu v pěsti a přitáhl se k němu blíž a hodlal využít svých výhod – momentu překvapení a toho, že Potter nemá momentálně ani jednu volnou ruku. Pokud tedy nehodlal ukončit Lumos  a neodkázat je tak k absolutní tmě, nebo upustit svou hůlku, což by nikdy žádný kouzelník dobrovolně neu –

Potter upustil svou hůlku a sevřel v pěsti Dracovu šálu a přitáhl si ho za nic blíž. „Co uděláš?“ zašeptal a Draco si byl jistý, že jde o další provokaci a slabounké světlo zapadlé ve sněhu mu dodávalo odvahu. Přitiskl své rty na Potterovy a vůbec se nedržel zpátky, když ho líbal. V okamžiku, kdy se poprvé dotkl Potterových rtů, věděl, že je zcela ztracený. Bylo to dokonalé a přesně takové, jako si jejich první polibek vždy představoval – divoké – a takové, jako si to nikdy nepředstavoval – Potter nijak nereagoval. Nebránil se, ale ani se nezapojil. A Draco konečně pochopil, jak hrozně zpackaný jeho život je…

Přerušil polibek, odtáhl se, lapal po dechu, v očích ho pálily slzy, ale nedovolil jim proklouznout ven. Konečně se Harrymu podíval do očí, ale jeho výraz nebyl ani znechucený ani nenávistný. Jen šokovaný.

„Do prdele,“ vydechl Potter a vzápětí to byl on, kdo přitiskl své rty na ty Dracovy a teď to teprve bylo divoké. Jejich jazyky se propletly a Draco nikdy nic lepšího nezažil. Ruce obtočil kolem jeho těla, Harryho prsty cítil ve vlasech, tiskli se k sobě s naléhavou potřebou, jako by každý centimetr vzduchu mezi nimi byl kilometrovou překážkou, která je dělila.

Nemohli se odtrhnout a nezáleželo na ničem jiném než na polibku, do kterého vkládali všechny své pocity, naděje a touhy. Roky nevyřčeného, roky křivd a nenávisti v tom okamžiku ztratily svůj význam. Draco nedokázal uvěřit, že se to doopravdy děje, že si něco takového třeba zaslouží, že má právo dostat to, po čem touží… Ale ve skutečnosti si to nezasloužil… Neměl právo…

„Promiň,“ hlesl a vtiskl na ty horké rty poslední drobný polibek.

Přemístil se pryč.

Lumos.“ Světlo jeho hůlky ozářilo bránu bradavických pozemků a Draco jí tiše proklouzl. Nebyl si jistý, za co se momentálně nenáviděl víc. Jestli za to, že Pottera políbil, nebo za to, že utekl. Ale ten pocit štěstí, který ho zalil, jej k smrti vyděsil. Byl zvyklý na svou bublinu sebepohrdání a nenávisti a nebyl připravený z ní vystoupit. Potter to bude muset pochopit.

No… nejspíš nepochopil. V následujících dnech z Pottera šlehaly blesky. Byl vzteklý a všichni se mu klidili z cesty. A kdykoliv Draca zahlédl, střelil po něm pohledem, který by slabší povahy dokázal rozklepat. Ne Draca. Draco věděl, že udělal správnou věc. Nesměl si dovolit být šťastný… Ani to neuměl. Po pár dnech se vše vrátilo do normálu. S Potterem se ignorovali a Draco se zase stal neviditelným.

Štědrý den strávil koulovačkou s osiřelými zmijozelskými dvojčaty z prváku. Byli mudlorození, a přesto je válka zasáhla, jejich rodiče padli při čistce, kterou prováděli Smrtijedi v Cambridge. Nevěděli, kdo Draco je, nebo jim to bylo jedno. Na nádvoří po něm hodili sněhovou kouli a rozchechtali se. Co asi tak mohl Draco dělat s prváky? Proklít je? Na každého z chlapců poslal hned několik sněhových koulí, a když byl obviněn, že podvádí, informoval je, že na tom není nic špatného, ale začal sníh plácat rukama. Bylo to složitější, ale nakonec zábavnější. U večeře seděl vedle nich a záviděl jim, že mají jeden druhého…

Potter po něm přes společný stůl neustále pokukoval a Draco dělal, že ho nevidí. Usínal s nepříjemným pocitem zmařené šance.

Ráno na něj čekalo několik balíčků. Dva od matky bez jakéhokoliv vzkazu, jeden od Pansy s doufáním, že se má v Bradavicích dobře a ujištěním, že jí je ve Francii báječně a jeden neoznačený, zabalený do tmavě zeleného papíru – dárek od jeho Tajného Santy. Draco rozbalil kravatu od Pansy, krabici cukroví a svetr od matky a nakonec si nechal podlouhlou krabičku. Tvarem připomínala krabice, v jakých jste si obvykle odnášeli hůlky od Olivandera, ale proč by mu někdo dával hůlku. Draco seslal několik kouzel odhalujících kletby – opatrnosti nikdy nebylo nazbyt – ale zdálo se, že je dárek neškodný. Rozvázal stříbrnou stuhu a s rozvalováním papíru si dával načas. Byl zvědavý… Uvnitř se skutečně skrývala krabička na hůlky a Draco opatrně nadzdvihl víko.

Se zatajeným dechem zíral na svou starou hůlku. Černé dřevo se lesklo a Draca zalil neuvěřitelně radostný pocit znovushledání, který byl ničím v po rovnání s tím, co přišlo, když hůlku sevřel v ruce.

„U Salazara,“ vydechl a ještě několik okamžiků ji jen tak držel v ruce. Pak si přes hlavu přetáhl šedý svetr – nikoliv ten od matky – a prakticky se rozeběhl směrem k Velké síni. Prošel kolem a nakoukl dovnitř, ale viděl jen pár mladších studentů. Zamířil tedy ke schodišti a do nebelvírské věže. Opřel se o zeď vedle obrazu té potrhlé ženské a čekal.

Konečně Potter otvorem v portrétu prošel, a dokonce úplně sám. „Nemusel ses obtěžovat,“ promluvil na něj Draco a Potter se po něm prudce otočil, tvář bez výrazu.

„Ale ano, musel.“

„Ne. Po tak dlouhé době ses už obtěžovat nemusel.“

„Draco…“ Ať chtěl říct cokoliv, obrazem zrovna prošla Grangerová.

„Nemusel jsi čekat,“ usmála se na Harryho. Draca neviděla, ale Potterův pohled ji nejspíš varoval, že je něco špatně, a tak se ohlédla. „Ach. Malfoyi,“ kývla hlavou na pozdrav.

„Grangerová,“ oplatil stejnou mincí.

„Děkuju za dárek,“ usmála se pak.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ ujistil ji a poprvé ho napadlo, že je zvláštní, že zůstala v Bradavicích přes Vánoce. Vždycky přece jezdila domů.

„Harry tě viděl, jak tu knihu kupuješ. Vážně mi udělala radost.“

Zatracení Nebelvíři… To neumí vůbec držet jazyk za zuby?

„Uhm…“ přelétla pohledem z jednoho na druhého a zastavila se u Harryho. „Tak já asi půjdu napřed?“

„Doběhnu tě,“ přikývl Potter a obešel ji, aby se připojil k Dracovi. Nakonec sešli o patro níž a zapadli do tajné chodby, protože u vstupu do nebelvírské společenské místnosti bylo příliš živo a poutali na sebe pozornost.

„Draco… Omlouvám se. Zcela upřímně jsem zapomněl, že tvou hůlku stále mám. Narazil jsem na ni v kufru úplnou náhodou v listopadu a nevěděl jsem, jak ti ji dát. A pak přišel ten Tajný Santa a já si vytáhl tvé jméno.“

„Idiote. Stačilo přijít a říct: ‚Díky za půjčení, ale asi bych ti ji měl vrátit, protože, sakra, není moje,“ rozčiloval se.

„Já vím. Omlouvám se.“

„Nesnáším tě,“ zavrčel Draco a Potter zkrátil vzdálenost mezi nimi na pouhý krok.

„Lžeš,“ obvinil ho tiše.

Ovšemže Draco lhal. Ze všeho nejraději sám sobě. Protože ačkoliv nevěřil, že má na štěstí právo, stále po něm zoufale toužil. Chtěl svůj šťastný konec. Bylo to sobecké a otřesně patetické, ale to nic neměnilo na tom, že ho Draco prostě chtěl.

„Jo,“ vydechl Draco souhlasně a Potter se vítězoslavně ušklíbl. Ale nebylo v tom nic zlého, jen čistá radost.

Překonal i ten poslední krok a tentokrát byl jejich polibek něžnější, pomalejší ale neméně úžasný. Když kolem něj Potter pevně obemkl paže a zašeptal: „Teď už mi neutečeš,“ zaplavil ho pocit spokojenosti, kterému se nevyrovnalo ani potěšení ze znovushledání se s jeho první hůlkou.

„Nemám to v plánu,“ odpověděl stejně tiše a znovu se vrátil k Potterovým rtům. Nemohl se jich totiž nabažit.

 

 

Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 7

  1. Díky, díky, díky, díky….nové Drarry na Vánoce…co může být lepšího. :)

    Odpovědět
  2. Zdéňa

     /  27.12.2016

    Teda! ❤️ Moc potěšila. 😊 Ten nápad s tou vrácenou hůlkou byl skvělý. 👌

    Odpovědět
  3. Nádherná drarryhubka, nie je nič lepšie ako nájsť normálny a pritom tak krásny príbeh.

    Odpovědět
  4. ester

     /  23.2.2017

    Mila romantika ☺

    Odpovědět

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: