Osud

Poslední ze série povídek navazujících na Daruj mi křídla. Opět poskočíme v čase do budoucnosti… To už vlastně píšu sci-fi, ne? Za šestnáct let se budeme smát tomu, jak jsem si mohla myslet, že se v té době ještě bude volat mobilními telefony. No nic… Blíží se Vánoce, které Brian stále šíleně miluje a Aiden stále šíleně nesnáší. Ideální čas na to, aby se všechno pos…

---

„Pojď sem,“ přitáhl si Brian Aidena do objetí. Nedalo se říct, že by Aiden měl svého otce rád, zkrátka ho ve svém životě jen toleroval, ale stejně ho jeho smrt sebrala. Aiden byl duchem nepřítomný, nejspíš ztracený ve vzpomínkách. Brian mu rozuměl, Ryanova smrt byla nečekaná, vlastně byl na svůj věk velmi čilý a zdravý, a tak když jim zavolala ubrečená Rose, že se Ryan ráno prostě už neprobudil, byl to šok pro všechny.

„Ach bože,“ vydechl Aiden a pevně Briana objal.

„Já vím…“

„Ne… Ne, nevíš,“ zamumlal Aiden a Brian se odtáhl jen tak, aby manželovi viděl do očí. Pohledem se nesoustředil na žádné konkrétní místo, ale vzápětí zaostřil přímo na Briana. „Mně… Mně se ulevilo.“

Brian na něj mlčky zíral. Aiden o svém dětství promluvil snad jen jednou, jinak se tomuto tématu vždy vyhýbal jako čert kříži, a Brian věděl, že jeho dětství bylo… Otřesné. Otec ho vychovával přísně, často se utápěl v alkoholu a na dítě kašlal, až nakonec vyhodil svého syna z domu. Také věděl, že mu to Aiden nikdy úplně neodpustil a občas bylo z náznaků patrné, že měl z otce respekt, ne-li strach. Přesto všechno spolu ale vycházeli vcelku normálně. Dokázali spolu mluvit, přáli si k narozeninám a k Vánocům, navštěvovali se, a tak ho Aidenovo přiznání vážně překvapilo.

„Jak to myslíš?“ promluvil tiše, když se Aiden neměl k vysvětlování.

„Už nikomu nemůže ublížit,“ přišla stejně tichá odpověď. Briana zamrazilo.

„On se změnil…“

„Možná,“ pokrčil Aiden nepřesvědčeně rameny. Stáli v kuchyni, která se jaksi stala jejich nejoblíbenějším místem v domě.

„V tvých očích ne, že? Stále příliš lpíš na minulosti, zlato,“ povzdechl si Brian.

„Neříkej mi zlato.“

„Neuhýbej od tématu.“

„Fajn. Máš pravdu. Celý život mě to žere. On mě žere… žral… Nikdy jsem pro něj nebyl dost dobrý. Neustále se nade mě povyšoval a já už se nikdy nedozvím proč… Proč se ke mně tak choval, když vůči Tommymu to byl úplně jiný člověk. A to mě štve nejvíc.“

„Tak proč jsi říkal, že se ti ulevilo?“ zamračil se Brian, na čele hlubokou vrásku.

„Ulevilo… Nikdy jsem ho ve svém životě nechtěl a teď je konečně pryč,“ přiznal a od Briana se odtáhl. Do očí se mu nepodíval.

„Aidene…“ Nebyla to výtka ani pokárání, jen povzdech.

„Co? Před tebou se snad přetvařovat nemusím…“

„Ne, to nemusíš,“ souhlasil Brian chabě. Aiden k němu stále nezvedl oči a podle tónu hlasu se cítil dotčený a možná zrazený a Brian měl z celého rozhovoru velmi nepříjemný pocit.

Pohřeb byl stejně nepříjemný. Říjnová obloha byla zamračená, ve vzduchu bylo cítit mokré listí a všude se líně válela mlha. Smuteční řeč měl pronést Aiden. Brianovi se to zdálo jako příšerný nápad, ale protože s Aidenem celý proslov několikrát procházel, nakonec se s tím jakž takž smířil. Aiden se ho výjimečně rozhodl poslechnout a držel se dohodnutého znění řeči… Rose mu později poděkovala za pěkný projev, sama neměla sílu cokoliv říct. Tommy se celou dobu držel u Briana a ten se mu pokoušel dát veškerou morální podporu, kterou v sobě našel.

Odjeli, jak jen to bylo možné, a od toho dne to šlo s Aidenem z kopce. Během pár dnů se zcela uzavřel do sebe a bojkotoval veškeré Brianovy pokusy o konverzaci. Brian neměl ponětí, co se vlastně děje, ale v tyhle dny se bál doma byť jen nadechnout. Začal v práci zůstávat déle, domů se netěšil a Aiden si ho nevšímal a sám zůstával v práci dlouhé přesčasy.

„Jdeš spát?“ hlesl Brian, když vypnul televizi, na kterou se stejně nedívali.

„Za chvíli přijdu,“ odpověděl Aiden, ale Brian věděl, že to říká jen tak. Přijde, až už bude Brian spát, jako každý večer.

„Dobře,“ přikývl rezignovaně. Už se nevnucoval, Aiden o to nestál.

Zase usínal sám.

* * * * *

„Nepůjdeme se projít?“ navrhl Brian jen pár dní před Štědrým dnem. Vlastně si ani nedělal žádné velké naděje, že by doopravdy mohli jít.

„Vždyť je tam aspoň mínus padesát.“ Aiden ani nezvedl hlavu od čtečky.

„Prosím?“ Brian došel až k Aidenovi a ruce mu omotal zezadu kolem krku. Do šedých vlasů vtiskl polibek.

„Nejdu.“

„Proč ne?“ nevzdával se.

„Nechci.“

„Dobře. Ale mohli jsme zajít do obchodu a ještě dokoupit ty věci na Silvestra.“

„Briane…“ povzdechl si Aiden a sklonil hlavu. Byly chvíle, kdy ho Brian ani nepoznával… „Myslím, že bys tam měl jet sám.“

Brian se nuceně zasmál. „Blbost. Každý rok jezdíme spolu. Nemůžu tam jet najednou sám. Už s námi počítají.“

„Mně se tam prostě nechce. Všichni tam jsou minimálně o patnáct let mladší než já. Nemám si s nimi co říct.“

„Když ty si poslední dobou nemáš co říct s nikým,“ vyčetl mu Brian a začínal mít vztek. Každoročně jezdili slavit Silvestra na chatu uprostřed lesů a pokaždé to bylo fajn, a i když Aiden obvykle protestoval, nakonec si to užil a bavil se.

„Nemám náladu,“ zabručel jeho manžel.

„Proto ti ji chci spravit,“ nenechal se Brian otrávit, i když ho to stálo značné úsilí. „Bude to fajn. Víš, že jo.“

„Proč mě prostě jednou nemůžeš nechat dělat, co chci já?“ vyjel Aiden a prudce vstal. Brian zavrávoral a nechápavě na Aidena zíral. Žaludek se mu sevřel nepříjemnou předtuchou. Už měl všeho tak akorát. Proč se měl snažit pořád jen on?!

„Dobře. Máš pravdu,“ pronesl klidně. „Už toho mám dost. Nebudu tě do ničeho nutit, nebudu tě přemlouvat, nebudu se tě prosit, abys byl se mnou. Dělej si, co chceš.“

„Sakra, Briane, tak jsem to nemyslel,“ zdvihl Aiden ruce, nejspíš si chtěl promnout oči, a strčil si do brýlí. Zatnul zuby a srovnal si je na nose. Měl je teprve pár týdnů, ačkoliv se jeho zrak zhoršoval už několik let, a stále si na ně nemohl zvyknout. Respektive je zcela upřímně nenáviděl, i když Brianovi v nich připadal velmi sexy.

„Ale ano. Přesně tak jsi to myslel. Vidím, jak tě rozčiluju, jak se mnou už nechceš mluvit, trávit čas a myslel jsem, že je to jako obvykle pomine, že je to jen nějaký chvilkový zkrat, ale není… Prostě mě máš plné zuby. Takže jaké je tvé řešení?“ Překvapovalo ho, jak klidně a vyrovnaně zněl, ačkoliv se uvnitř něj odehrávala bouře. Nejspíš mu léta na vedoucí pozici přece jen něco dala.

„Mé řešení? Proč mé?“ mračil se na něj Aiden. Vlastně u něj Brian už dlouho jiný výraz neviděl.

„Protože ty sis vymyslel problém.“

„Říkáš to, jako by neexistoval,“ odfrkl si Aiden posměšně.

„Ano, protože já ho doopravdy nevidím. Jediným mým problémem je to, jak se ode mě odtahuješ.“

Aiden náhle zcela otočil. Svěsil ramena, v očích smutek. Nálady se u něj střídaly jako počasí v Anglii. „Nezasloužím si tě. Nikdy jsem si tě nezasloužil…“

„Už zase?“ ušklíbl se Brian. Kolikrát jen tuhle větu slyšel… „Tak proč se teda nechováš tak, aby sis mě zasloužil?“

„Zahazuješ se se mnou. Máš na víc.“

Brian zatřepal hlavou, někdy byl Aiden tak nemožný… „Na co víc? Co víc bych měl chtít než sexy chlapa, který mě miluje a dokáže rozesmát a podporuje mě v jakýkoliv blbině, která mě zrovna posedne? Zlato… jsou Vánoce. Přeci si je nebudeme kazit.“

„Nesnáším Vánoce.“

„Já vím,“ Brian zjevně zadržoval úsměv, nechtěl Aidenovi dát nic zadarmo. „Tak je nekaž mně. Já je miluju,“ pokračoval.

„Hmm,“ ušklíbl se Aiden a prostě utekl nahoru do ložnice.

Brian si zhluboka povzdechl. Aiden mu chyběl, cítil se sám a nevěděl, jak se k němu dostat, zejména proto, že nevěděl, co je špatně. Byl si jistý, že všechno se změnilo po Ryanově smrti, ale to nebylo ono. Nebylo to všechno… Mnohokrát ho napadlo, že se Aiden stydí za to, co na otcovu adresu pronesl pár okamžiků potom, co se dozvěděl o jeho smrti, ale ani to se mu nakonec nezdálo příliš pravděpodobné… Každopádně už ho nebavilo se stále doprošovat. Tu noc si ustlal na gauči. Nevyspal se v podstatě vůbec, všechno ho bolelo a byl rozmrzelý. Vypadl do práce, ještě než se Aiden dole ukázal.

Měl poslední pracovní den před vánočním volnem a upřímně nevěděl, co si doma s napruženým Aidenem počne. Každý rok kolem Vánoc to bylo stejné, Aiden přišel s nějakým nesmyslným problémem, který rozmazával, a pak byl zase zbytek roku víceméně klid. Briana rozčilovalo, že si pro své záchvaty sebelítosti a vzteku musel vybrat vždy zrovna Vánoce, ale nic s tím stejně nezmohl.  Musel to zase jen přežít…

V práci byl pochopitelně nevrlý a lidi se mu radši klidili z cesty. Zaslechl pár poznámek o problémech v ráji. Rozčilovalo ho, že všichni automaticky předpokládali, že za všemi jeho problémy stojí Aiden, ale… No, zas tak moc se vlastně nemýlili. Briana nedokázalo rozhodit jen tak něco, ale když byl vzteklý Aiden, tak on měl automaticky špatnou náladu taky. A nejradši by Aidenovi zavolal a omluvil se, i když neměl za co, ale nesnášel, když spolu nemluvili. Ale nakonec se rozhodl zůstat věrný svému předsevzetí – tentokrát nechá první krok na svém drahém manželovi…

Radši se v kanceláři zavřel, aby nerušil pracovní nemorálku. Den před volnem prostě nemohl po nikom chtít žádné výkony, ale zároveň nikdo nemohl chtít po něm, aby se choval společensky, když na to neměl ani pomyšlení.

Nečekal, že by mu Aiden volal, obvykle byl schopný trucovat celé dny, a tak ho vyzvánějící telefon skutečně překvapil. Stále poněkud nabroušeně hovor přijal.

„Ahoj… Kdy přijedeš domů?“ ozvalo se tak nějak… úplně samozřejmě. Jak proboha mohl dělat, že se nic neděje?!

„Nevím. Proč?“ vrčel.

„Jen tak…“  Úplně viděl, jak Aiden pokrčil rameny, ve tváři výraz největší lhostejnosti.

„Na tohle nemám čas. Přijedu, jak to půjde.“ Na odpověď už nečekal a zavěsil. Byl vzteklý.

Po páté už ho to v práci vážně nebavilo, stejně se nesoustředil a tím, že bude Aidena ignorovat, nic nevyřeší. Opřel se do křesla a na několik vteřin přivřel oči. Odplavil myšlenky na práci a jen zkontroloval, zda je hotové vše, co hotové být mělo, a vyrazil domů.

Hned v předsíni ho málem trefil šlak. Z obýváku slyšel hrát koledy. To znamenalo, že se Aiden chce usmířit. Brian jenom pořád ještě neměl náladu být milý.

Aiden seděl u jídelního stolu a zíral do čtečky. Brian kolem něj beze slova prošel do kuchyně. V lednici objevil vaječný likér, který určitě nekupoval, takže na něj Aiden musel při nákupu myslet. Ovšemže to Aiden dělal prvoplánově, protože věděl, jak Brian takové drobnosti zbožňuje, ale stejně kvůli tomu pookřál. Nalil si štědrou dávku, Aidena se ani neptal, ten tu přeslazenou břečku nepil. Na talíř narovnal pár perníčků, které pekl před dvěma týdny. Kdyby křoupal kusy betonu, byl by na tom stejně. On z nich dvou nebyl ten, kdo uměl vařit, ale Aiden zase odmítal péct cukroví, takže pokud chtěl, aby jim doma voněly Vánoce, musel se obětovat sám. Příští rok radši koupí. Nebo vymyslí, jak svou druhou polovičku uplatí…

„Tohle máš k večeři?“ povytáhl Aiden obočí, výraz nečitelný, když se Brian posadil naproti němu.

„Ty mně chceš kázat o jídle?“ vrátil mu, stále nabroušený.

„Ne, nechci. Jen jsem chtěl zapříst nenucený hovor.“

Teď povytáhl obočí Brian. „Znělo to dost nuceně,“ poznamenal.

Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Aiden pochopil, že tentokrát Brian na jeho nic-se-neděje hru nepřistoupí.

Aiden si povzdechl a pak smířlivě nabídl: „Hele… Omlouvám se.“

„Mně to asi nestačí,“ zakroutil Brian hlavou a doslova viděl Aidenovy obavy. „Chci, aby ses přestal takhle chovat. Potřebuju tě… Chci vedle tebe usínat, bavit se s tebou, žít s tebou. Ne jen vedle tebe. A chci klidný, pohodový Vánoce bez stresu.“

Aiden jeho slova obracel horem spodem, nejspíš by mu rád slíbil cokoliv, po něm chtěl, ale zároveň se bál, že slovo nedodrží. Brian nechtěl zázraky, jen trochu snahy.

„Vynasnažím se,“ zamžoural nakonec na Briana přes brýle. „Ale na tu chatu se mi vážně moc nechce.“

„Jak jsem řekl. Nutit tě nebudu, ale bude mě hodně mrzet, když tam budu jediný bez partnera.“

Aiden se na něj zamračil. Jeho vydírání bylo asi příliš okaté.

„Budu o tom ještě přemýšlet, dobře?“

Brian se na něj konečně usmál. „Děkuju.“ Posunul talíř s perníčky doprostřed stolu. Aiden se na ně podíval, jako by mu bylo nabízeno něco jedovatého.

„To nekouše,“ informoval ho Brian.

„Kdoví jestli. Nevěřím jídlu s očima.“

„Proboha, sněz to!“

Aiden se zazubil a strčil perníkového panáčka do pusy. Společné křoupání přehlušilo i hrající koledy.

„Nepůjdeme ven?“ nadhodil Brian, když už mu cukroví i koledy lezly krkem.

„Ne. Ale můžeš nám uvařit čaj.“

„Aidene,“ zabručel káravě. „Je Štědrý den, chci jít nasávat kýčovitou vánoční atmosféru.“

„No jo, Grinchi, tak jdeme…“

„Já jsem Grinch?“ ohradil se Brian nevěřícně.

„Jistě. Se podívej, jak se tváříš.“ O tom, kdo je větší vánoční kazisvět se dohadovali ještě venku…

* * * * *

Na Boží hod si uvařili punč, vyměnili si dárky, Aiden se snažil chovat mile, spokojeně, mazlivě a přívětivě a Brian si klid neskutečně užíval. Tohle pro něj byl ten nejlepší vánoční dárek… Odpustil Aidenovi i podvádění s punčem. Na večeři byli pozvaní k Sarah a Aiden každý rok úzkostlivě abstinoval už od rána a pil jen horký džus.

„Není to takhle lepší, než se pořád hádat?“ zamumlal Brian, když se kolem poledne nějak ocitli na zemi, zády se opírali o pohovku a boky o sebe. V ruce ho hřál hrníček s několikátou dávkou punče, v televizi běžely vánoční filmy a za okny nepadal sníh. No, nemohlo být všechno dokonalé.

„Myslím, že už se nikdy nezvednu,“ postěžoval si Aiden. „A studí to.“

„Nestudí a nepruď.“

Na kuchyňském baru začal zvonit Brianův telefon. Oba se po něm podívali a Brian urputně zavrtěl hlavou. „Ani mě nehne.“

„Zvoní dlouho, co když je to důležité?“ poznamenal Aiden a přes Brianovy protesty neobratně vstal. „Tohle mě fakt jednou zabije,“ zahuhlal a došel pro mobil. „Neznámé číslo,“ podivil se s povytažením obočí a podal stále zvonící telefon Brianovi.

Brian zamžikal na displej – číslo mu nebylo ani povědomé – a přiložil mobil k uchu.

„Prosím?“

„Uhm. Haló?“

„Ano? Slyšíme se?“

„Jo. Uhm… tedy, tady Harvey Scott. Já na vás dostal kontakt od své babičky Melody…“ Brian vnímal slova, ale jako celek nedávala žádný smysl. Harvey a Melody Scottovi byli jeho rodiče, ale podle hlasu tenhle Harvey nebyl Brianovým otcem a navíc… babičky?! Musel vypadat vážně zmateně, protože Aiden na něj kývl v gestu Co se děje? Jen zavrtěl hlavou a snažil se soustředit na nesouvisle mluvící osobu na druhém konci. „… potřebuju pomoct a prý… prý se na vás mám zkusit obrátit. Mohli… Mohli bysme se třeba sejít?“

„To bude asi nějaký omyl…“ poškrábal se Brian za uchem. Nebyl z hovoru vůbec moudrý. Brian si připadal zmatený, přece toho punče nevypil tolik… On ani Sarah děti neměli, takže jedinou možností zůstával Daniel, ačkoliv s ním ani s rodiči Brian nemluvil snad patnáct let, tak nějak předpokládal, že by se k němu doneslo, že má synovce. Navíc si neuměl představit, že by na něj jeho matka kohokoliv odkázala, už vůbec ne někoho z rodiny.

Na druhém konci bylo chvíli ticho, volající nejspíš zvažoval možnost, jestli vážně nemůže jít o omyl. „No… můj otec je Daniel Scott a matka byla Rebekah Petonová. Pokud je neznáte, tak je to asi vážně omyl…“

„Daniela znám,“ přiznal neochotně a celé se mu to vůbec nelíbilo. Střelil pohledem k Aidenovi, který komicky vykulil oči. To jméno u nich nepadlo už hodně dlouho. Brian se vydrápal nahoru na gauč a Aiden si sedl přes roh vedle něj a starostlivě ho pozoroval.

„Vážně?“ přes nervozitu byl slyšet náznak naděje v hlase mladíka.

„Ano, je to můj bratr,“ potvrdil Brian o něco rozhodněji.

Na druhém konci se rozhostilo ticho. Ten Harvey zjevně věděl, že má strýce, asi tak jako věděl Brian o svém synovci.

„To není možný…“ Co na to měl Brian asi tak říct? Neměl náladu ani důvod ho o své pravdě přemlouvat.

„Ber nebo nech být,“ nadhodil nakonec.

* * * * *

Aidenovi se Brianův výraz vůbec nelíbil. Po jeho nevrlém „Ber, nebo nech být“ se osoba na druhém konci nejspíš rozpovídala, protože Brian dlouhou dobu jen mlčky přikyvoval. Z jeho mimiky Aiden nevyčetl nic kromě občasného překvapení. Nakonec se Brian zeptal na adresu a slíbil, že tam za chvíli bude. Pak zavěsil a Aiden na něj upřel tázavý pohled. Už teď se mu nezamlouvalo, cokoliv měl Brian v plánu.

„Já ani nevím, kde začít,“ povzdechl si Brian, podivně zkroušený. Zkousl si ret, což znamenalo, ne že neví, kde začít, ale že se bojí začít.

„Zkus to od začátku,“ pobídl ho.

Brian přikývl. „Dobře… Tak jo.“ Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Volal Danielův syn… Můj synovec, zřejmě… Zjevně je mu šestnáct a můj úžasný bratr ho vyhodil z domu, protože – teď se drž – zjistil, že je Harvey gay.“

Aidenovi vystřelilo obočí vzhůru. „Prosím?“

„Já tomu nerozumím!“ rozhodil Brian rukama. „Ani nevím, odkud může mít matka moje číslo. A proč mu řekla, ať volá mně?! Ani jsem nevěděl, že mám synovce, proboha!“

Aiden pocítil úzkost. Srdce mu zrychleně tlouklo, rozbolelo ho břicho, ruce se mu chvěly. Nebyl si jistý proč, ale většinou stejně důvod neodhalil, občas ho tyhle stavy prostě přepadaly. „Co chceš dělat?“ vypravil ze sebe. Propletl prsty. Ruce se mu ale potily, a tak je zase rozpojil.

„Musím pro něj jet. Je u nějakého kamaráda, ale nemůže tam zůstat… Jsou Vánoce.“

„Jet kam? Co vím, tak Daniel žil v New Yorku.“

Brian přikývl, rty se mu zkroutily do omluvného úšklebku.

„Děláš si srandu?“ zeptal se Aiden upřímně. „Nějaké cizí děcko ti o Vánocích zavolá, že nemá kde bydlet, a ty pro něj prostě chceš jet? Vždyť jsi pil…“

„Aidene… Je mu šestnáct, matka mu umřela a otec ho vyhodil z domu, protože je gay.“ Brian významně povytáhl obočí, jako by Aidenovi něco… Aha.

„Ale to ani nedává smysl! Byla jiná doba, když se to stalo mně. Ale teď? Nikdo už orientaci neřeší, proboha. Ani Daniel nemůže být tak otřesně mimo.“

Brian vypadal zamyšleně. „Možná to je kvůli mně… Z jeho úhlu pohledu jsem mu nejspíš zničil život. Třeba to je důvod k smrti nesnášet queer lidi.“

„Nelíbí se mi to,“ upozornil ho Aiden důrazně. Celé to bylo podivné.

Brian sklesle pokýval hlavou, ale pak se na něj odhodlaně podíval. Vlasy mu padaly do čela a bylo nespravedlivé, že jich měl tolik a vypadal tak mladě. „Aidene…“ oslovil ho tiše a odmlčel se, aby si získal jeho plnou pozornost. Aiden odehnal nerelevantní myšlenky a čekal. „Je to rodina…“

Copak měl vůbec na výběr? Věděl, co pro Briana slovo rodina znamená, a žil s vědomím, že on ho o rodinu připravil. Nerozmýšlel se, prostě jen přikývl.

„Dobře. Pojedu s tebou.“

„No…“ zadíval se na něj Brian omluvně a Aidena opět přepadl onen pocit, že se mu nebude líbit, cokoliv bude následovat. Nemýlil se. „Víš… Ty jsi vlastně nepil.“

Aiden se na manžela nevěřícně zamračil. „Do City? Dvě hodiny cesty? Potmě? Já?“ S každou další otázkou byl jeho výraz nedůvěřivější.

„Vždyť jedu s tebou,“ poukázal Brian, ale pro Aidena nemělo zas až takovou váhu, jestli jede sám nebo s někým. Většinou to bylo přesně naopak, klidnější a jistější se cítil, když jel sám. Každopádně ale Briana řídit nechat nemohl…

„Dobře. Budu řídit. Ale nesnáším tě.“

„Taky tě miluju,“ zazubil se Brian – neupřímně. „A děkuju,“ dodal pak o poznání upřímněji a s důrazem na poděkování. Aiden přikývl, stále nepříliš přesvědčeně. „Jsi ten nejúžasnější manžel na světe,“ dodal pak Brian ještě škádlivě. Vypadal tak bezstarostně a sebejistě a Aiden na jeho nic-se-neděje hru přistoupil. Bylo to lepší než přemýšlet o tom, co ho v příštích hodinách a dnech čeká.

„Ha ha, jasně,“ ušklíbl se. „Jdu se převléct. Zatím tu můžeš uklidit,“ ukázal nejúžasnější manžel na světě na poloprázdné hrníčky a odešel do patra.

* * * * *

Brian sledoval jeho záda, a jen co mu Aiden zmizel z výhledu, jeho výraz se vmžiku proměnil z toho bezstarostného do zcela vážného zamyšlení. Popravdě vůbec netušil, co bude dělat. Jistý si byl pouze jednou jedinou věcí. O Harveyho se postará, ať to bude stát cokoliv.