Příliš pozdě

Povídka pro Johnlock Challenge 2016. Téma znělo: John je vysoce vážený muž. Sherlock jen sluha. Ovšem geniální sluha s břitkým humorem, který často působí kousavě. Jak se hrdý John smíří s trefnými narážkami a jak vše dopadne?“

Tohle mělo být humorné odlehčené téma plné kousavých poznámek. No… Není. Berte to jako varování.


Potřeboval přemýšlet. Potřeboval se ponořit do hlubin svého myšlenkového paláce a přijít celé té prapodivné záležitosti na kloub.

To ale bylo v tomto domě zjevně zhola nemožné.

„Zvonil jste, pane?“ Sherlock se doopravdy snažil, aby oslovení z jeho úst neznělo tak ironicky. Veškerá snaha marná, a tak alespoň vysekl drobnou úklonu na znamení respektu vůči svému zaměstnavateli, před kterým právě stál. Šosy fraku, který v práci běžně nosil, ho polechtaly na nohách, když se narovnal. Sir John Watson byl ve svém novém postavení tak nejistý, že ke zmiňované ironii doslova vybízel. Titul získal za své vojenské zásluhy. Zachránil mnoho životů nebo tak něco. Ale on o vysoké společenské postavení nestál. Netoužil po tom, aby se o něm mluvilo, nebo dokonce psalo v tisku. Nerad se účastnil čajových dýchánků a tolik populárních literárních debat, a to i přesto, že občas sám něco sepsal. Nejspíš to byly jenom krátké povídky nebo postřehy, možná deníkové záznamy – byl na ně přehnaně opatrný a pečlivě je schovával před světem i před Sherlockem. A to před ním nebylo jednoduché cokoliv ukrýt.

„Ano. Ano, zvonil. Já… Ehm…“

Sherlock přimhouřil oči a pečlivě si sira prohlédl. Elegantní upravený vzhled, jak se na gentlemana roku 1890 slušelo. Nosil formální oblek i doma, šedé kalhoty a vestička, pod ní bílá košile a barevná kravata. V kapse vesty pečlivě uložené kapesní hodinky, které často kontroloval. Sako oblékal pouze v případě, že byla ohlášena návštěva nebo šel ven. Konečně se Sherlock zaměřil na výraz jeho tváře, které vévodil – podle Sherlockova mínění – směšný knír. Uhýbá pohledem – pokouší se učinit nějaké složitější rozhodnutí. Ušklíbl se. Složitější rozhodnutí sira Johna obvykle znamenala výběr mezi vejci Benedict a omeletou.

Povytáhl obočí, aby dal nevtíravě najevo, že stále čeká na svůj úkol.

„Myslíš… Mohl bych…“ Konečně se Sherlockovi podíval zpříma do očí, což znamenalo, že se konečně rozmyslel. „Mohl bych tě požádat o menší svačinu?“

Sherlock měl několik možností.

  1. Přikývnout a odejít.
  2. Začít vyzvídat, na co má sir chuť.
  3. Rozvinout filozofickou debatu o významu slova menší.

„Ovšem,“ přikývl Sherlock. „A myslíte menší jako včera, kdy jste z obloženého talíře vyzobal ta směšná malá rajčata a jinak se ničeho ani nedotkl, nebo menší jako například minulý týden, kdy jsem obložené chleby dochystával třikrát po sobě, protože vám ‚venku nějak vyhládlo‘? A to bych rád zmínil, že přípravu jídla ani nemám v popisu práce, ale vy jste vůči té kuchařce, Kathrin –“

„Catelyn.“

„… příliš laxní. Neuvědomuje si, co je to zodpovědnost…“

„Sherlocku…“

„Například dnes. Kde vůbec je? Měla by tu být a chystat vaši menší svačinu…“

„Sherlocku!“

Zarazil se. Příliš mluvit taky neměl v popisu práce. Důrazný tón jeho zaměstnavatele jej přiměl zmlknout a na okamžik se cítit provinile. Sklopil pohled k zemi.

„Omlouvám se. Zdá se, že to nebylo vhodné.“

„V pořádku. Zapomeň na to, hlad mě přešel.“

Tentokrát Sherlock jenom přikývl a odebral se připravit menší svačinu. Protože John… Sir John mohl říkat, co chtěl, ale hlad mu koukal z očí. Objevil kachní paštiku a pečivo, které nakrájel. Jinak kuchyně nebyla místem, kde by se běžně vyskytoval nebo alespoň orientoval. Jídlo zvládl nachystat jenom to, co okoukal od Karin, a že toho moc nebylo.

Když s podnosem vešel do salónku, stál sir u okna, od kterého velmi táhlo, ruce spojené za zády a nepřítomně pozoroval dění venku.

„Říkal jsem, že nemám hlad.“

„Váš žaludek tvrdí něco jiného. Jeho kručení bylo slyšet až dole v kuchyni. Nemohu se přes ten hluk soustředit na nic jiného a taky –“

„Dobrá! Chápu. Postav to na stůl.“

Sherlock uposlechl a občerstvení i s černým čajem postavil na stůl. Trochu váhal s dobou louhování, taky by tu věc měli dodávat s návodem použití… Zůstal stát na místě, protože se chtěl přesvědčit, že sir skutečně něco sní, a taky proto, že mu nedovolil odejít. Což jak zjistil hned první den v práci, znamenalo, že odejít nemůže.

Sir John Watson byl mužem dvou tváří a občas se mu Sherlocka téměř podařilo zmást. Jedna jeho tvář byla ta, kterou ukazoval navenek. Hrdý, důstojný válečný veterán a doktor, který je galantní vůči ženám, ochotný vůči přátelům, seriózní a spolehlivý. Zdálo se, že jej lidé mají rádi. A pak tu byla ta druhá tvář, ta, která se dlouhé hodiny dívala z okna, která byla galantní a ochotná jenom proto, že se to od ní čekalo, neustále zamyšlená a… Nešťastná.

Sherlock žil řešením záhad a tuhle mu trvalo rozlousknout velmi dlouho a někdy si nebyl jistý, že jí porozuměl zcela. Sir John Watson byl podle jeho odborného názoru osamělý muž prahnoucí po životě. Přežíval, to ano, ale nežil. Johnu Watsonovi chyběla akce a napětí, které znal z války. Bylo však nepřijatelné něco takového ve společnosti byť jen zmínit, a tak se zase jen ohnul pod tíhou očekávání veřejnosti a dál se utápěl ve své lítosti. Sherlock ale uměl lidi pozorovat, a tak všechno tohle viděl. A přestože to neměl v popisu práce a nebyl za to placený, poměrně často o svém zaměstnavateli přemýšlel a nakonec dospěl k poměrně prostému řešení.

Sir by se měl oženit.

„Oženit?“ ozvalo se od okna překvapeně.

Copak to řekl nahlas?

„Ano. Ano, oženit. Však víte, najít si ženu, dvořit se jí, vzít si ji a takové ty obvyklé věci.“

„A takové ty obvyklé věci?“ Sherlock v mužově tónu zaznamenal stopu pobavení. Bylo to poměrně překvapivé, obvykle si pro něj jeho zaměstnavatel rezervoval povýšený, netečný tón, jako by ho snad ani nebral vážně. Pokud ho tedy zrovna neokřikoval, což dělal na Sherlockův vkus až moc často. A neodůvodněně.

„Ano. Jistě. Chodit na nedělní procházky, na čaj k jejím rodičům, poznávat její přátele, představit jí ty své.“

„Mé přátele?“ tentokrát se sir zasmál otevřeně a konečně se otočil k Sherlockovi čelem. „Ty si myslíš, že mám přátele?“

„No v poslední době se jich tu střídá poměrně dost. Víte, já nemám v popisu práce třikrát týdně přesčasy, protože potřebujete někoho, kdo bude roznášet ty malinké nesmysly, co chystá Katniss a které se nedají považovat ani za sousto.“

„Catelyn a jsou to jednohubky, ne malinké nesmysly. Občas vážně pochybuji o tvé předchozí praxi. Kdyby se za tebe osobně nezaručil Mycroft Holmes, nevěřil bych, že jsi skutečně pracoval jako majordomus.“

„Mycroft se zaručil? Ach, to leccos vysvětluje,“ zamumlal Sherlock spíše pro sebe. „A odbíháte od tématu.“

„Od tématu mých přátel, nebo mé manželky?“

„Obojí. A troufám si podotknout, že vzhledem k tomu, že dosud ženatý nejste, jedná se pouze o hypotetickou potenciální manželku.“

„V tom případě jsou mí přátelé úplně stejně hypotetičtí a potenciální.“ Znělo to jako povzdech. A nejspíš to byl povzdech. Sherlock začínal panikařit. Povzdechy znamenaly, že osoba proti němu se dostává do nežádoucího stavu emocionální nevyrovnanosti a s tou si neuměl poradit.

„To musí být pro někoho, jako jste vy, docela úleva,“ poznamenal nakonec.

„Pro někoho jako jsem já?“ Sir povytáhl obočí a pozorně Sherlocka zkoumal pohledem. Stále se přitom opíral o svou vycházkovou hůl, kterou ale neodkládal ani doma.

„Ano. Vždyť jsem to právě řekl. Dnes nejsou vaše uši v kondici? Neustále opakujete části mých vět,“ zajímal se Sherlock, poněvadž bylo rozčilující neustále vše vysvětlovat. Když ho John jenom počastoval rozladěným mlčenlivým úšklebkem, pokračoval: „Myslel jsem někoho, jako jste vy s tím vaším zíráním do zdi a z oken, s povzdechy a neutuchající melancholií.“

„Z toho usuzuješ, že nemám o přátele zájem?“ podivil se sir upřímně a přešlápl na místě, aby ulevil nemocné noze. Podle Sherlocka ve skutečnosti nebyla nemocná, jednalo spíše o nějaké psychické potíže, které se pouze promítaly v bolestivosti nohy.

„Ano. Mýlím se snad?“ Sherlock věděl, že se mýlí, potřeboval jenom muže vyprovokovat, přimět k reakci, přimět ho mluvit. Musel ho pochopit.

„Ano. Ovšemže se mýlíš. Mám kolem sebe rád lidi, jenom… Jenom mě zkrátka baví jiné věci, než jaké jsou zrovna v módě,“ přiznal upřímně a Sherlock všechny informace pečlivě zaznamenával do pomyslné obálky, která byla popsaná úhledným sir John Watson.

„Jste osamělý, sire, a měl byste se oženit,“ informoval ho Sherlock znovu a velmi věcně, stejným tónem, jakým mu obvykle servíroval čerstvé noviny. („Na titulní straně píšou o té nehodě na Marylebone Road, ale jsou úplně vedle. Nebyla to nehoda, z toho okna ji vyhodil její bratr. Měli by ho zatknout.“)

„Možná,“ přisvědčil sir nepřesvědčivým způsobem.

„Ne. Ne možná, určitě. Třeba taková lady Morstanová.“

„Mary?“ ožil John náhle, jako by Sherlock vyslovil kouzelné zaklínadlo. Lhal by, pokud by tvrdil, že jej sirova reakce nepodráždila.

„Ano. Ovšem, kolik jiných lady Morstanových ve svém okolí znáte?“ neodpustil si rýpnutí.

„Pravda,“ připustil sir. „Myslíš, že by o mě měla zájem?“

„Jsem si tím jist,“ ušklíbl se Sherlock. „Stačí se s ní dát do řeči a ono už to nějak půjde.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zamračil se.

„Vidím, jak se na vás dívá, když si myslí, že ji nevidíte.“

„Vskutku? Možná… Možná bych ji mohl pozvat na čaj, co myslíš?“

„Líbí se vám? Máte ji rád?“ udeřil Sherlock, ale vzápětí se zarazil. Tohle nebylo v popisu jeho práce. Sir mu přesto odpověděl:

„Je to milá a příjemná žena. Má za sebou pár ošklivých zkušeností, ale kdo z nás nemá minulost, na kterou by raději zapomněl, že?“

„Jistě.“

 

Sherlock sledoval postupné sbližování sira Johna Watsona a lady Mary Morstanové s fascinací hodnou vědce. Z čajových dýchánků se postupně stávala celá odpoledne trávená v přítomnosti toho druhého, společné procházky, večeře či návštěvy divadla.

„Vypadáte spokojeně, sire,“ poznamenal Sherlock během podávání večeře v jednom z těch vzácných dnů, kdy se jídla nezúčastnila také Mary.

„Také jsem spokojený, Sherlocku,“ usmíval se John.

„Lady Morstanová vám tedy svědčí.“

„Ano. Vskutku. Nebýt tvého zmizení mohlo být všechno jinak,“ věnoval Sherlockovi náhle zamyšlený a vážný pohled. Jako by se mu snažil předat tajný vzkaz. A Sherlock se zarazil.

„Co jste to řekl?“

„Že nebýt tvého zmínění mohlo být všechno jinak,“ zopakoval John a do výrazu tváře se mu vkradla starostlivost. „Proč? Je všechno v pořádku?“

„Ne… Ne, řekl jste zmizení. Nebýt mého zmizení…“ Myšlenky se rozutekly do všech směrů, horečně pátraly. „Mohlo být všechno jinak… Jak jinak. Co mohlo být jinak, kdybych nezmizel? No tak, Johne, pomoz mi.“

„Sherlocku, jsi v pořádku?“ zatahal ho John za rukáv a potom jakoby nic vytáhl své kapesní hodinky a zkontroloval čas.

„To nic. Co mohlo být jinak, kdybych se o ní nezmínil?“ udeřil Sherlock přímo.

„Ach Sherlocku… Ty vážně ničemu nerozumíš, že?“ zakroutil John hlavou zklamaně. Sherlock a něčemu nerozumět? Řešení záhad a tajemství bylo jeho celoživotním posláním, jeho prací bylo rozumět. A obvykle rozuměl, ale když došlo na Johna Watsona, byl často ztracený.

„Ne… Já vážně nerozumím,“ přiznal, v krku podivný knedlík. Čeho se obával?!

„Ženy mě nezajímají tak, jak si představuješ… Nebo jinak.  Zajímají mě. Mám ženy rád, jsem s nimi rád. Ale úplně stejně mě zajímají muži, rozumíš? A vždycky jsi mě zajímal ty. Až když jsi zmínil, že bych se měl oženit a zkusit své štěstí u Mary, pochopil jsem, že s tebou je to marné, že musím jít dál. A tak jsem šel dál.

Sherlocku… Budeme se s Mary brát.“

Sherlock upustil konvičku s čajem. Brát? Svatba? Skončí to tak pokaždé? Přesto konečně získal to, co potřeboval. Poznání. Pochopení. Porozumění. John mu řekl všechno, co potřeboval vědět.

„Sherlocku! Rozlil jsi čaj! Ale já to po tobě pořád uklízet nebudu. Nejsem tvoje hospodyně.“ Hlas paní Hudsonové byl ostrý jako stovky jehliček, které se do něj zabodávaly a vytrhávaly jej z jeho úvah. Ale ještě ne, ještě potřeboval chvíli… Potřeboval vědět, jestli má ještě šanci. „Slyšíš mě, Sherlocku? Vím, že mě slyšíš, jenom děláš, že ne. Je to od tebe hrubé a nevychované. Co bude s tím čajem?“

„Ach u všech rohatých, paní Hudsonová! Nemůžete být pro jednou zticha?“ otevřel Sherlock oči a přejel pohledem pokoj. Seděl ve svém křesle, Johnovo bylo stále protivně prázdné, už měsíc se na Baker Street neukázal. Sherlockova pravá ruka visela přes opěrku křesla a zjevně upustila šálek s čajem, neboť ten ležel na koberci, do kterého se nápoj rychle vsakoval.

„Chovej se slušně, Sherlocku. Měla jsem o tebe starost,“ pronesla jejich… jeho domácí a věnovala mu zpytavý a starostlivý pohled.

„Jsem v pořádku. John tu nebyl?“ zeptal se rutinně a vyskočil z křesla.

„Ne. Ani nevolal. Víš, Sherlocku, mám podobný pocit, jako když jsi umřel ty. To tady takhle sedával John a truchlil. Teď je to, jako by umřel on.“

„Ale já neumřel. A John také ne,“ zamířil Sherlock do kuchyně a otevřel lednici. Kromě jater v rozkladu se v ní nic moc jiného nenacházelo, ale zdálo se, že Sherlock byl s tímto stavem zcela spokojen. „Jen se oženil,“ zvolal, „a to není nemoc, paní Hudsonová!“

„Co tím myslíš, Sherlocku?“ mračila se.

„Neumřel! Jenom se oženil! A všechno bude zase normální. Ještě mám totiž šanci!“ vysvětloval téměř rozjařeně, ale zdálo se, že ani přes jeho polopatické vysvětlování paní Hudsonová vůbec nic nechápe.

„Šanci na co, Sherlocku?“

„Dostat Johna Watsona zpět domů!“

 

Potřebuji s tebou mluvit. Můžeme se večer sejít u Angela? SH.

Děje se něco?

Ne. SH.

Ok. V osm tam budu.

 

Sherlock si dal záležet. Oblékl si bílou košili, sako, svůj kabát a šálu. O půl osmé už seděl u Angela, u toho samého stolku, u kterého s Johnem seděli, když řešili svůj první společný případ. Měl za to, že zahrát trochu na Johnovy city nebude vůbec na škodu. John přišel přesně na čas, mírně se usmál a posadil se naproti Sherlockovi.

„Tak o co jde?“ nadhodil, výraz uvolněný, nedával nikterak najevo, že je to po měsíci poprvé, co se vidí.

„Nedáš si něco na jídlo? Nebo víno? Pivo? Myslím, že Angelo má i tvrdý alkohol.“

„Jo, pivo bych si dal. Co ty?“

„Může být.“

Sherlock mávl na Angela, mírně zklamán, že si John neobjednal žádné jídlo, přece jenom podle statistik se popíjení piva za rande moc považovat nedalo, kdežto společná večeře někde venku už ano, nebo alespoň víc než to pivo. Nadiktoval jejich objednávku a letmo mrkl na stůl a Angelo pochopil a obratem jim zapálil svíčku, aby měli „lepší atmosféru“.

„Tak povídej,“ vyzval ho John znovu a Sherlock, stále rozradostněný ze svého objevu, spustil:

„Johne, dlužím ti omluvu. Byl jsem slepý vůči tvým náznakům, nechápal jsem je. Zařadil jsem si tě do škatulek a v devadesáti devíti procentech jsem se trefil, ale v tom jednom nejdůležitějším procentu jsem se zmýlil! Proto jsem později nemohl chápat tvé narážky a snahu, ale teď už rozumím…

Zařadil jsem tě špatně. Celou tu dobu jsem tě považoval za heterosexuála a ty jsi tomu nahrával, celou dobu jsi randil jenom s ženami a mě nikdy ani na okamžik nenapadlo, že bys mohl být jiný, že bys mohl mít stejný zájem jako o ženy také o muže, a proto ta rovnice neměla řešení. Upravil jsem neznámou a najednou všechno dává smysl, výpočty sedí a já se ti omlouvám, že mi trvalo tak dlouho na to přijít, pochopit…“

John ho pozoroval se směsicí nedůvěry, nevěřícnosti a vzteku. Ale Sherlock musel říct všechno. Tohle byla jeho příležitost, jeho chvíle. Jediná, kterou kdy dostane, a buď získá všechno, nebo nic.

„Teď už chápu a vím, že kdybych porozuměl dřív, mohlo být všechno jinak a –“

„Zadrž, Sherlocku.“

Sherlock se mu podíval přímo do očí a viděl rozhořčení bublat pod povrchem a zaznamenal, jak John zaťal ruce v pěst a nakrčil obočí a vůbec – byl vzteky bez sebe, a tak Sherlock udělal jedinou logickou věc, kterou mohl – sklapl.

„Co se mi to snažíš říct? Stručně a jasně.“

Jak to myslel? Copak to Sherlock neřekl stručně a jasně? Dal si přece tolik záležet, bylo to zcela zřejmé, John to musel pochopit… Ale výraz v jeho tváři skutečně svědčil o něčem jiném. Kromě stálého rozčilení byl vidět i zmatek. Dobře… Tak dobře, bude to muset říct co nejsrozumitelněji:

„Taky tě miluju,“ pronesl jasně a zřetelně a díval se přitom Johnovi do očí. Sledoval jeho reakci a okamžitě ji vyhodnocoval. Všechno se ještě znásobilo. Zlost mohla pálit lesy a nevíra vysušit světové oceány.

„Jak se opovažuješ,“ šeptal John tiše a Sherlock jeho reakci nerozuměl. Proč neměl radost? Měl pociťovat radost, že je jeho láska konečně opětována. „Jak se vůbec opovažuješ mi něco takového říct? Teď?! Ach bože, Sherlocku! Co si myslíš, že se stane? Hm? Přemýšlel jsi nad tím?

Jsem ženatý! Mám manželku a dítě na cestě. Co čekáš, že udělám? Opustím je? Vrhnu se ti kolem krku, protože jsi po všech těch promarněných letech konečně prozřel? Jsi sobec, Sherlocku Holmesi. Neskutečný, neuvěřitelný sobec…  Měl jsi svou šanci. Měl jsi spoustu šancí, ale ne, pán byl ženatý se svou prací!“ prskal.

„A víš co? Já to respektoval. Dal jsi jasně najevo, že nemáš o vztah zájem, a tak jsem se podvolil, respektoval tvé rozhodnutí a mučil se vedle tebe, protože ano… Ano, já tě doopravdy miloval. A pak ses rozhodl skočit ze střechy. Umřel jsi. Pro tebe to možná byla jenom hra, ale pro mě jsi doopravdy umřel. Já se musel vyrovnat s tím, že už ti nikdy nebudu moct říct, jak moc jsem tě miloval. Musel jsem se vyrovnat s tím, že už nikdy nebudu svědkem tvých brilantních dedukcí, že už tě nikdy neuvidím zírat do mikroskopu s tím tvým povýšeným hrdým postojem a výrazem… Já. Tím. Prošel. Pro mě to skutečné bylo, umíš si to vůbec představit?

A tušíš vůbec, jak zrazený jsem si připadal, když jsem se s tím konečně dokázal srovnat, konečně jsem udělal krok vpřed, někam se pohnul, a ty ses najednou objevil. Živý, zdravý a stále stejný.

Ale já… Já se změnil. Já už necítil to, co dřív. Nešlo to, Sherlocku, nešlo to… O svou šanci jsi přišel. Je mi to líto, ale neopustím svou těhotnou manželku pro prchavou naději. Miluju ji a chci s ní vychovávat naše dítě.“

Během svého monologu John několikrát přešel ke křiku a z toho zase šeptal, jak se snažil vztek potlačovat. Sherlock očekával, že mu brzy v obličeji přistane nějaká ta rána. A vlastně by ji docela uvítal, co mohla být pěst v obličeji proti tomu, co zrovna cítil?

Věděl o sobě, že je geniální. Využíval mozkovou kapacitu mnohem lépe než průměrní lidé, ale zjevně mu to nemohlo zabránit v tom, aby se zachoval jako naprostý idiot. A nejhorší bylo, že John měl pravdu – Sherlock byl neskutečný sobec. Za celou tu dobu ani jednou nepomyslel na to, do jaké situace Johna svým vyznáním postaví. Ne, myslel jenom na sebe. Byl tolik nadšený z představy, že existuje něco, co by mohlo Johna vrátit na Baker Street, vrátit ho domů, že neváhal ani okamžik a ihned svou zbraň – sebe samého – použil.

„Odpusť,“ hlesl Sherlock a John se zvedl k odchodu, pivo nedotčené, jenom pěna mu spadla. „Odpusť, že jsem promarnil naši šanci,“ zašeptal a sledoval, jak si John obléká bundu a ulevuje přitom pravé noze.

„Pokusím se,“ zabručel John nepříčetně a bez jediného ohlédnutí odešel.

Jejich naděje odešla s ním a Sherlock zůstal příliš prázdný stejně jako jeho byt na Baker Street.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 16

  1. Sakra, tak to bylo drsný! Ale skvělý! A zatraceně reálný, nebýt toho, že se z Mary vyklubala taková mrcha, hodně bych se bála, že může seriál skončit podobně.

    Odpovědět
    • Děkuju ♥ No, doufám, že se ve čtvrté sérii moc neohřeje. :D Mám ji jako postavu ráda, ale kazí mi tam vztah John-Sherlock, takže musí pryč. :)

      Odpovědět
  2. Ach jo… Ja vim, ze jsi nas varovala, ale stejne… Cucim do blba a snazim se stravit, jak to dopadlo. Skvele s tim myslenkovym pochodem panXkomornik. Nemela jsem podezreni, dokud nedoslo k tomu prereknuti. :) *sigh*

    Odpovědět
  3. Ale neeee…. :D Už podle názvu mi mělo být jasné, že se šťastného konce nedočkám, ale stejně jsem doufala. Jinak ale ses krásně popasovala s tématem a velmi dobře napsané.

    Odpovědět
  4. Zdá se, že probíhá soutěž ‚Kdo čtenáře rozbrečí dřív, dostane dárek zdarma‘. A české autorky nejsou žádné amatérky, to se jim musí nechat. Tolik smutku a beznaděje v johnlock povídkách, co muselo unést mé srdce v minulých pár dnech, to byla dávka bezmála smrtelná. Nedávno jsem nadávala Kratule, že nechala Sherlocka umřít, ale tohle je taky pěkná síla. Nejsem tak chytrá jako Mia, zmizení/zmínění jsem naivně považovala za docela obyčejný překlep (svatá prostoto!), taková rafinovanost mě zkrátka nenapadla. A přesně, nebýt Mařena taková potvora (snad ji tvůrci nechají umřít stejně jako Doyle!), mohlo by to takhle dopadnout i v seriálu. Bůh nedopusť, ač jsem ateista. Nádherně napsané, četlo se to jedním dechem. Smutné, nešťastné, bolavé, ale mistrovské.

    Odpovědět
    • Taky doufám, že se Mary v seriálu už moc neohřeje. Jako postavu ji mám ráda, ale jako někoho, kdo kazí dynamiku mezi Sherlockem a Johnem ji tam zkrátka nechci.
      A určitě jsem nechtěla nikoho rozbrečet! Já taky nemám ráda sad endy, ale když ony jsou ty postavy takové masochistické a zkrátka mají rády, když je jim ubližováno. Já jsem v tom vlastně úplně nevinně. :D

      Odpovědět
  5. A já jsem tak doufala v happyend! A stejně si tajně představuju pokračování, kde ono to Johnovi nedá a vrtá hlavou a z Mary se vyklube potvora a to dítě stejně není jeho a… a… a vůbec!
    Nicméně, jak už napsaly dámy nade mnou – takhle by to v reálu opravdu mohlo dopadnout.
    Krásně napsané, ale ta depka, ach jo.Měla jsem si to čtení radši nechat na nějaký pěkný, slunečný den. Venku obloha brečí a já taky popotahuju. Vidíš, co s námi děláš?

    Odpovědět
    • Ach jo, připadám si fakt hrozně. Jsem takový, škaredý, zlý, nepěkná věc. Ale já to stejně nevidím tak tragicky… Možná v tomhle příběhu Mary není mrcha, ale stejně si myslím, že John bude potřebovat od toho manželského života občas utéct. :)

      Odpovědět
  6. Alissea

     /  15.11.2016

    Děvče ty mě chceš zabít :D kdo se pak postará o vlky, tu teď sedím a brečím ciri do kožichu a jednou rukou to píšu

    Odpovědět
  7. Jo a mimochodem, to propojení s palácem/minulostí je naprosto bezvadně vykreslené.

    Odpovědět
    • Ha, ztratil se mi původní příspěvek? Nebo ho nepovolil WP?
      Pro jistotu vkládám znovu…

      To bylo krutý, syrový, napínavý a zároveň tak neskutečně reálný. Úžasně vystižená povídka a bezvadně zapadá do kánonu.
      Je fajn, že teď už si čtenář může domyslet i „co bylo poté, co Mařena konečně natáhla bačkory“ :D

      Nechápu, co proti té povídce máš, je naprosto excelentně napsaná. Vždycky, když si něco tak bezvadnýho prečtu, mám chuť si smazat web :D

      Doporučuje jedenáct z deseti Johnlockerů! <3

      Odpovědět
  8. A ještě jeden spaaam :D

    Škoda, že JL nepíšeš víc, určitě bych si s radostí přečetla další :)

    Odpovědět
  9. Twilly

     /  18.2.2019

    Uf! Tak tohle jsem dostala přímo na solar! Jsem maximálně zmatená ohledně toho, komu bych držela stranu. Vlastně jsou chudáčci oba dva. Faaaaaakt tleskám 👌

    Odpovědět

Napsat komentář k Blanch Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: