Nejtěžší úkol

Povídka je příspěvkem do Drarry Challenge 2016. Zadání znělo: Co se stane, když na dně jezera čeká místo Rona přivázaný Draco Malfoy?


 

Hermiona. Cho. (Nepochybně) Fleuřina sestra. Draco zatracený Malfoy.

Mysli.

Zdálo se to jednoduché. Zamířil k Hermioně, ale ty jezerní bestie ho k ní nepustily. Ani k Cho. Ani k malé blonďaté dívce, i když by byl velice překvapený, kdyby měl zachránit právě ji. Na rozdíl od Fleur jeho k ní nic nevázalo. K Dracovi se přiblížit ani nepokoušel, protože… Proč by měl? A tak mu nezbylo nic jiného, než se vzdálit a počkat, dokud nedorazí někdo z dalších soutěžících.

Cedrik vysvobodil Cho a Krum bez zaváhání zamířil k Hermioně a bez jakéhokoliv odporu jezerních lidí ji odřízl a vydal se s ní k hladině. Po nějaké době se objevila i vyděšená Fleur. Zřejmě se potýkala s většími problémy než oni. Ale i jí se podařilo sestru zachránit.

Harry pochopil, že nemá na výběr a že Malfoy skutečně byl určený pro něho.

V duchu velmi peprně zaklel a doplaval k blonďákovi, který se jako poslední mrtvolně vznášel ve vodě. Tentokrát jezerní lid nic nenamítal a Harry Zmijozela zbavil pout. Chytil ho pod paží za trup a toporně zamířil pryč.

První, co nad hladinou zaznamenal, byla úleva z toho, že zase může dýchat kyslík. Druhým poznatkem byla Dracova tvář lapající po dechu jen pár desítek centimetrů od něj.

„Pottere!“ vyplivl promáčený spolužák a vypadal najednou mnohem víc lidsky než kdykoliv během těch čtyř společně strávených let studia. Jedovatost jeho prohlášení byla zastřena kašláním. Nejspíš nečekal, že se probere v jezeře, a lokl si. „Co má tohle u všech ďasovců znamenat?!“ zavrčel a máchal kolem sebe rukama, aby se udržel nad hladinou. Pořád byli dost daleko od břehu.

„Zkusíme to vyřešit později, jo?“ odpověděl Harry stejně nakrknutě, a aniž by se o svou trofej zajímal, začal plavat směrem k molu.

„Cože?! Co to děláš! Počkej!“ Jen podtón paniky v hlase za ním Harryho donutil znovu se na Malfoye otočit.

„Snažím se odsud dostat, co bys řek‘?“ Zdálo se, že až v tom okamžiku si Draco uvědomil přítomnost lidí na tribunách a okamžitě se ovládl. Pak beze slova Harryho napodobil.

Následovalo kolečko přikrývek, horkých čajů, focení, přesunu do hradu, drobné oslavy, že všichni šampioni (zatím) přežili a konečně kýžený odpočinek v posteli. Harry očekával, že usne, jen co se jeho záda dotknou postele, místo toho ale zíral s otevřenýma očima na strop svého lůžka a jeho myšlenky se stále toulaly k Malfoyovi.

Tu otázku slyšel za odpoledne snad stokrát. Proč Malfoy?

Nedokázal na ni odpovědět sám sobě ani ostatním. Hermiona, která věděla vždycky všechno, jen pokrčila rameny s tím, že oběti vybírá Ohnivý pohár na základě silných vazeb mezi lidmi. Možná ho zmátla síla nenávisti mezi ním a Malfoyem.

Tohle vysvětlení se zdálo logické. Harry skutečně Draca Malfoye nenáviděl víc než kdykoliv v historii. Za každý odznáček, které tak sveřepě hlásaly Potter je hnusák, by Malfoyovi nejradši zakroutil krkem. Dvakrát. A že jich po škole bylo…

A přestože možná bylo logické, nebylo správné. Harry si byl jistý, že za tím vším vězí něco víc. Nejspíš si bude muset s Malfoyem promluvit, pokud téhle záhadě chce přijít na kloub.

Ale neměl štěstí. Nebo se někdo, ehm, ehm Malfoy, ujistil, že Harry to štěstí, aby ho potkal o samotě, prostě mít nebude. Na společných jídlech se buď míjeli, nebo Draco do Velké síně vůbec nechodil, do hodin naopak chodil těsně před zvoněním nebo těsně po něm a prchal z učebny jako první. Prostě a jednoduše se Harrymu všemožnými prostředky vyhýbal.

A tak zase jednou došlo na Pobertův plánek. Harry sledoval Dracovy pohyby po hradě, snažil se odhadnout, kde by jej mohl zastihnout, a konečně se mu poštěstilo.

Počkal si na něj po tréninku zmijozelského famfrpálového družstva. Opíral se o zeď šatny a ze stínu pozoroval, jak všichni postupně odcházejí. Malfoy se jako obvykle zdržel. Harry se už, už chystal vejít do šatny za ním, když ho někdo předběhl. Tiše jako stín nějaký student vklouzl za Malfoyem a teď už Harry nemohl stát stranou. Něco potají plánovali. Napjatý a nervózní Harry vešel, ale v kabině plné skříněk na převlékání nikdo nebyl. Zmateně zamrkal. Nemohli se přemístit. Pak zaslechl smích. Malfoyův smích. A nezněl výsměšně, jen… uvolněně. To bylo tak nezvyklé, že by se Harry nedokázal zastavit, ani kdyby chtěl. Jako v transu popošel pár kroků, dokud nestál na dosah dveří vedoucích do sprch. Byly pootevřené a on jimi pohodlně proklouzl. Stále nebyl o moc víc než kost a kůže.

Teď už slyšel víc než smích. Šeptaná slova, šustění oblečení, jak se k sobě spolužáci tiskli, a pak ticho. Nejspíš došlo na polibek… Vytřeštil oči a prudce se otočil, podjela mu noha a reflexivně se pokusil o něco zachytit. Dosáhl na kliku dveří, které se prudce otevřely a práskly do zdi. Harry upadl, a než se stačil vydrápat zpět na nohy, prolítlo mu hlavou asi dvacet trapných scénářů toho, co se jistě v příštích okamžicích odehraje. Jedno měly všechny varianty společné – ti dva, ať už tam byl s Dracem kdokoliv, si budou myslet, že je šmíroval. Zrudl jako rajče a s odvahou sobě vlastní vzhlédl.

Proti němu stál do pasu odhalený bledý Malfoy, v ruce hůlku a v obličeji nevěřícně výraz. Za ním stejně překvapeně vykukoval Colin Creevey. Kdyby si měl Harry ještě před pár vteřinami tipnout, Colin by nebyl ani na posledním místě jeho žebříčku. Zkrátka by ho za nic na světě ani nenapadl, tak nepravděpodobná dvojice před ním byla.

„Eh… Já…“ Ne, neměl svou přítomnost jak ospravedlnit.

„Pottere?“ povytáhl Draco obočí a Colin zaúpěl, jako by až do té chvíle doufal, že Harry není skutečně Harry.

„Jen jsem… To… A slyšel jsem…“

„Nezájem. Jestli se nechceš připojit, tak odprejskni.“ Colin se nad Dracovými slovy zalkl. Těžko říct, jestli proto, že by se mu tak splnil životní sen, nebo protože se dělit rozhodně nechtěl.

Harry věděl, že se měl znechuceně odvrátit, nebo se jim aspoň vysmát, nebo. Prostě. Odejít. Jediné, na co se zmohl, ale bylo tupé zírání a rozproudění fantazie.

„Ale, ale,“ ušklíbl se Malfoy ďábelsky. A na Harryho vkus až příliš vědoucně. „On by se vážně chtěl přidat.“

To bylo velmi špatné. Velmi, velmi špatné. Pokud byl Harry předtím rudý, teď div neexplodoval. A konečně se zmohl na velmi hrdinský útěk.

 

Utekl fyzicky, ale myšlenkami se mu to nedařilo. Obraz Colina a Draca měl nejspíš doživotně vypálený na sítnici a stále musel přemýšlet, co se to vlastně stalo.  Colin byl ještě o něco mladší než on a Draco, a Harry upřímně nechápal, co na Dracovi vůbec viděl. Co by na něm vůbec mohl kdokoliv vidět. Pravdou bylo, že už aspoň nenosil vlasy tak děsivě ulíznuté dozadu, ale jinak vypadl pořád stejně slizce. A povahu taky neměl nikterak oslnivou. A přesto se Harrymu po Dracových slovech v mysli objevila velice živá představa, ve které se Harry k Dracovi tiskl, rukama zkoumal jeho boky, svlékal ho z košile a na odhalená místa vtiskl po polibku.

A to bylo znepokojující. Víc než to. Harry na jiného kluka takhle nikdy ani nepomyslel, naopak, snil vždy o dívkách. Třeba o Cho. I když ho na ples odmítla, nikde nebylo řečeno, že o ní nesmí dál přemýšlet.

Jedno bylo jisté. S Cho byl po tomhle incidentu definitivní konec. Harry nebyl schopný myslet na nic jiného než na Draca, jak stojí ve sprchách, přes ramena volně přehozenou bílou košili, kompletně rozepnutou. Pokud to bylo ještě vůbec možné, začal Draca víc sledovat. A Zmijozel se mu už nevyhýbal, naopak, několikrát Harryho pohled zachytil a vyzývavě se ušklíbl. Harry se vždy s rozpaky odvrátil.

Informace týkající se turnaje, jako by jen proplouvaly kolem něj, nevěnoval jim zvýšenou pozornost a dál přemítal nad Malfoyem. Proč se tak dívá? Nakonec Harry dospěl k názoru, že Draco Malfoy něco ví. A že s ním musí nutně promluvit.

„Malfoyi,“ oslovil – ukrytý ve výklenku – Zmijozela, když kolem něj procházel. První reakcí bylo vklouznutí černé hladké hůlky do ruky a až druhou leknutí. Harry cítil špičku hůlky na prsou, a přesto zůstával v klidu. Což bylo zvláštní, vzhledem k nedůvěře, kterou k Malfoyovi choval.

„Pottere,“ zavrčela jeho nemesis, jako by se měla jen o to slovo otrávit.

„Musím s tebou mluvit.“

„Mluvit? O čem si myslíš, že bychom spolu my dva mohli mluvit?“ zeptal se Malfoy s výsměchem.

„Třeba o tom, proč jsem tě zachraňoval z toho jezera?“

„Magie, Pottere. Vím, že tě vychovávali mudlové, ale už jsi o magii musel slyšet.“

„Proč ten pohár vybral zrovna tebe?“ zopakoval Harry trpělivě, ačkoliv se tak ani za mák necítil. Malfoy mu zkrátka pil krev. Nic nového pod sluncem. Harry by ho stále velice rád svrhl z věže. Nebo by ho mohl proměnit na fretku. Posledně mu to docela svědčilo.

„Co chceš slyšet?“ použil Draco řečnickou otázku, protože na odpověď nečekal. „Že mě vybral ze stejného důvodu, jako Cedricovi vybral Cho? Jako tomu famfrpálistovi vybral tu mudl- Grangerovou? Klidně, Pottere. Posluž si. Ten pohár mě vybral, protože mě tajně miluješ. Protože ti na mně záleží stejně, jako Fleur záleží na její sestře. Tak? Spokojený? Co s tím uděláš?“ Malfoy se tvářil, jako by se dobře bavil. Jako by právě vyhrál Turnaj tří kouzelníků. Jako by byl nejchytřejší člověk na světě…

„Ne.“ Tomu Harry odmítal uvěřit. Malfoy se jej jen snaží držet v šachu. Chce ho mít v hrsti, ale Harry se nenechá. „Musí to mít jiný důvod.“ Zkrátka nebylo možné, že by někdy v jakékoliv realitě mohl milovat právě Draca Malfoye. Toho arogantního, sebestředného, rasistického trolla.

„Tak se neptej na věci, na které nechceš znát odpověď,“ dodal Malfoy a hůlku konečně sklonil. Šlehl po Harrym posledním, tentokrát velmi nečitelným, pohledem, a Harry mlčky poslouchal vzdalující se kroky.

To nemohla být pravda.

**

Po týdnu pozvolna změnil názor. Mohla to být pravda, a dokonce to pravda byla. Znovu narazil na Malfoye s Colinem. Tentokrát v umývárně prefektů – heslo bylo zřejmě veřejným tajemstvím, protože ani Malfoy ani Colin rozhodně prefekty nebyli – a ačkoliv neviděl nic usvědčujícího, dokonce byli oba oblečení a jen seděli na kraji velké vany a máčeli si nohy, odvodil si, že se ti dva scházejí pravidelně.

A zároveň si uvědomil, že mu to vadí.

Žárlil.

Jen si nebyl jistý, na co vlastně. Na to, že se Malfoy má s kým stýkat? Nebo a to, že se vůbec dovoluje s někým se stýkat? Nakonec, obojí bylo frustrující. Harry se dosud nikdy v životě necítil tak sám, jako v letošním školním roce, kdy se od něj před prvním úkolem odvrátil dokonce i Ron. A to bylo na pováženou vzhledem k tomu, jak se k němu Dursleyovi chovali a kolik času obecně trávil sám.

Takže ano, rozhodně Malfoyovi záviděl, že se má s kým scházet. Ale co vlastně viděl zrovna na Colinovi? Byl malý, upovídaný a ano, občas s tím svým foťákem neskutečně otravný. Proč si nevybral někoho jiného? Proč si nevybral holku? Bylo vůbec normální randit s jiným klukem? Harry nad tím vážně nikdy nepřemýšlel, ale jako obvykle – Malfoy v něm vždy probouzel nepoznané stránky, bojovnost a touhu zvítězit nad ním.

Nebo to bylo jinak?

Byla to touha ukázat před Malfoyem, jak je dobrý? Že zvládne to co on a možná i víc? Pokud by měl odpovědět upřímně, pak by řekl, že ano, přesně tak to bylo. Nechtěl přemýšlet o slovech jako láska nebo vztah, ale pravdou bylo, že se mu teď o Dracovi zdálo každou noc, že se po něm občas toužil vrhnout (ať už proto, aby ho políbil, nebo aby mu zakroutil krkem) a že mu bytostně vadilo, že Draco chodil s Colinem.

Výsledkem tohoto urputného vnitřního týdenního souboje bylo, že si Harry připustil, že je zamilovaný do Draca Malfoye. Do kluka, kterého od první chvíle nenáviděl a který by ho neváhal proklít, pokud by se o tom byť jen doslechl. Protože jejich antipatie byly rozhodně velmi vzájemné.

* *

„Harry! Harry, posloucháš mě?“ Když si uvědomil, že se ho Hermiona na něco ptala, bylo příliš pozdě na to, aby si uvědomil, na co se ho ptala.

„Ehm, můžeš to prosím zopakovat?“

„Ptala jsem se, jak se připravuješ na třetí úkol? Procházel sis ta kouzla, co jsem ti dala?“

„Ne, ještě ne. Nevím, jestli se na ten úkol dá nějak připravit.“

„Ovšem že dá, ale ty nechceš. Místo toho pořád zíráš na něj!“ rozhodila rukama a pohledem střelila směrem k Malfoyovi, který se učil u zmijozelského stolu se svými spolužáky. „Vždyť si tě výjimečně nevšímá, proč to nedokážeš taky?“

„Vždyť si ho taky nevšímám,“ zabručel, ale i jemu samotnému to neznělo zrovna dvakrát přesvědčivě.

„Harry, jestli se cokoliv děje, víš, že mi to můžeš říct?“

Uvědomil si, že přes Hermionino rameno stále kouká Dracovým směrem, a potřásl hlavou. „Tys věděla, že je Malfoy gay?“ Ne, nevěděl, proč to vůbec vypustil z úst. Možná už to v něm prostě hlodalo moc dlouho.

„Aha, tak odtud vane vítr? Něco jsem zaslechla, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornost. Myslíš tedy, že je to pravda?“

„Jsem si jistý…“

„Třeba jen experimentuje,“ navrhla nenuceně a Harry si div neprokousl jazyk. Proč se o tom začal bavit zrovna s ní? „Jsme ve věku, kdy je něco takového klidně možné. Nemusí to hned znamenat, že je gay. A i kdyby, nemyslím, že by na tom bylo vyloženě něco špatného.“

„Nepřijde mi to přirozené,“ přiznal a hlavou se znovu mihla představa z jednoho z jeho snů poslední doby zahrnující polibky a doteky. Možná byl prostě jen pokrytec, ale chtěl slyšet, že na tom není nic špatného. Že není zlé zamilovat se do kluka.

„Mně to zas nepřijde nepřirozené. Ať se stýká, s kým chce. Je to jeho věc,“ uzavřela, jako by se s Harrym nechtěla hádat.

„A co kdyby chodil s někým z Nebelvíru, to by ti taky nepřišlo nepřirozené?“

„Snad se nebojíš, že by ses mu zalíbil,“ zasmála se Hermiona. „Myslím, že zrovna ty se vážně nemáš čeho bát. Nejspíš by radši chodil se mnou než s tebou. A to já jsem mudlorozená.“

Jo. Bohužel.

„Tak jsem to nemyslel. To je jedno,“ zabručel opět a raději změnil téma.

* *

„Pottere!“ vyštěkl Malfoy, když se vynořil z vody a spatřil svého nejméně oblíbeného spolužáka stát na okraji vany. Harry si nebyl jistý, jaká síla ho přinutila znovu vyrazit do umývárny prefektů, když v ní na plánku spatřil Dracovo jméno, ale doufal, že tentokrát zastihne Zmijozela o samotě.

„Co si u všech ďasů myslíš, že tu děláš?“ Ne. Zjevně ani trochu neměl radost, že Harryho vidí.

„Nevím,“ přiznal prostě a následoval Dracův pohled k hromádce oblečení, na jejímž vrcholu ležela Dracova hůlka. Měl tedy nad Malfoyem pro jednou skutečně navrch. Povzdechl si a posadil se do tureckého sedu vedle Dracova oblečení. Aby v případě potřeby mohl po jeho hůlce rychle sáhnout. Draco pochopil, že pro jednou bude muset prostě vyslechnout, cokoliv mu Harry bude chtít říct, a ponořil se do vody, takže z něj byla vidět jen hlava. Vyčkával.

„Možná jsi měl pravdu,“ začal Harry a jeho hlas se odrážel v prostoru a vracel se ve slabé ozvěně.

„A to řekneš prostě jen tak?“ Draco nebyl překvapený ani naštvaný. Jen jakoby prostě nedokázal vůbec uvěřit, že slyší to, co slyší. „Co si jako myslíš, že se stane? Že ti najednou skočím kolem krku a vyznám nehynoucí lásku?“

„Ne. Jo. Nevím.“ Harry sklopil oči k podlaze, brýle mu sklouzávaly z nosu. Narovnal je. Ve skutečnosti si myslel, že mu Malfoy vysvětlí, co se to s ním vlastně děje, aby se dokázal vyznat sám v sobě. Že mu řekne, co má dělat… Ano, upínat tyhle touhy zrovna k Malfoyovi bylo bláhové. A přesto… Neměl, za kým jiným by šel.

„Pottere,“ tentokrát bylo jeho jméno řečeno neutrálně. Draco už se jím nezalykal. Harry vzhlédl a skutečně se nenáviděl za hloupou naději, kterou cítit nechtěl. Ale cítil.

„Pottere, já tě skutečně a velmi hluboce nenávidím. Nepřeju si, abys za mnou chodil, nechci, abys mi ničil vztah s Colinem. V ideálním případě tě nechci ani vidět. Rozumíš tomu jasně, nebo je to pro tvůj mrňavej mozek až moc informací naráz?“

„Musíš být pořád tak nesnesitelně arogantní?“ vyštěkl Harry. Zklamaný a naštvaný. Na sebe za to, že od Malfoye čekal něco jiného, než tuhle více než pravděpodobnou reakci.

„Ano, představ si, že musím,“ odsekl Zmijozel a Harry se vzdal. Opustil koupelnu.

* *

Pravdou bylo, že ať se snažil jakkoliv, myšlenek na Pottera se Dracovi zbavit nedařilo. Zkoušel se mu vysmívat, vyhýbat i zaplašit otravné a nežádoucí ideje tím, že se poflakoval s Colinem.

Nic. Nefungovalo. Draco ho nenáviděl tak mocně, že by mu nejradši zakroutil krkem, pokaždé když se Harry Potter objevil v jeho zorném poli. A to bylo zatraceně často. Nenáviděl ho od chvíle, kdy Potter odmítl jeho přátelství. Vnímal to jako prohru a ponížení, kterého se nedokázal zbavit ani během let. Zazlíval Potterovi, že mu nedal šanci, že ho odsoudil, aniž by se obtěžoval ho nejdřív trochu poznat. Velice často mu v duchu vyčítal jeho aroganci a předsudky, a přesto všechno… Přesto, jak moc Harryho Pottera nenáviděl, hluboko v srdci jej miloval.

Bylo to jeho tajemství. Špinavé a kruté. Hříčka osudu. Pomsta za týrání skřítků, když byl malé dítě, nebo odplata karmy za jeho vlastní aroganci a narcismus. Nezáleželo na tom proč. Podstatné bylo naučit se s tím žít. Nikdo se nikdy nesměl dozvědět, komu patřila jeho pravá loajalita. Obzvláště teď… Teď, když se šeptalo, že se Pán zla už brzo vrátí. Draca by odhalení tohoto tajemství mohlo stát všechno. Otec by jej donutil Bradavice opustit a nezbytnými prostředky by se pokusil o nápravu. Pokusil by se ho napravit.  A přestože se Draco občas cítil rozbitý, měl svůj život docela rád a nechtěl na něm nic měnit.

Selhával. Uvědomoval si to. Čím déle v sobě všechno dusil, tím hůř se cítil a tím větší chyby dělal. To ale bylo nepřípustné. Musel se snažit víc. Musel Pottera nenávidět víc.

Po jejich posledním milém rozhovoru se ale Potterovi něco stalo. Draco nepotřeboval každé dvě minuty zírat jeho směrem, na to, aby si udržoval přehled. Nebelvír se už pomalu s nikým nebavil, jen občas přikývl nebo odmítavě zavrtěl hlavou. Většinu času se rýpal v jídle, pokud už si tedy vůbec nějaké nandal, nebo jen zíral do desky stolu. Jeho nepodstatní nohsledi si často vyměňovali starostlivé pohledy.

Zahlédl Grangerovou, jak kývla na Weasleyho. Oba se zvedli a opustili Velkou síň. Draco se nepotřeboval rozmýšlet. Následoval je.

Nevšimli si ho.

„Musíme něco udělat. Třetí úkol se blíží a Harry je úplně mimo,“ naléhala Grangerová.

„Ale co? Nechce nikomu říct, co se mu stalo.“

„Musíme to zkusit znovu. V tomhle stavu by v bludišti nepřežil ani deset vteřin. Nesoustředí se…“

Nerad by to popisoval, jako že se v něm hnulo svědomí, nebo něco podobně nebelvírsky sentimentálního. Prostě si uvědomil, že za Potterovu mizernou náladu může on. A že pokud něco neudělá, scénář naznačený Grangerovou, by se mohl stát skutečností. A Draco rozhodně nechtěl, aby z bludiště vytáhli Potterovu mrtvolu.

* *

A tak se Draco uchýlil k tomu, co uměl nejlíp.

Vyrobil další desítky placek Potter je hnusák, i když už po prvním úkolu zájem o ně značně opadl, a silou své osobnosti je cpal všem kolem. Zase se na Pottera začal dívat s posměchem a opovržením a nevynechal jedinou příležitost, aby si nerýpl.

„Hej, Pottere, někdo na tvoje vlasy seslal matoucí kouzlo? Ne, počkej, takhle hrozně vlastně vypadáš normálně.“

„Hele, Pottere, víš, že se ten trnoocasý drak vzdal vejce dobrovolně, jen aby se už nemusel dívat na tvůj ksicht?“

„Pottere, tohle jsou Lektvary, a ne vaření pro začátečníky.“

Čekal, že Pottera bude štvát, že se vrátí k té nenávisti a ignoraci, která jim byla tak známá. Potřeboval, aby to vyšlo, aby se Potter sebral a začal normálně komunikovat a fungovat. Místo toho se ten idiot ale občas jen usmál a Dracovi pomalu ale jistě docházely nápady na urážky.

A proto musel ještě přitvrdit.

Záměrně čekal u vchodu do Velké síně, aby měl velké publikum a aby mu Potter nemohl proklouznout. Trvalo to jen pár minut, než se jeho oběť se svými nohsledy přiblížila.

„Hej Pottere, jak se dneska máš?“ Potter nebyl jediný zmatený v dohledu. Pravda, nebyla to zrovna otázka, kterou by si mezi sebou pravidelně vyměňovali.

„Uhm. Dobře,“ odpověděl Harry a obezřetně Draca sledoval.

„A už ses svým kamarádíčkům pochlubil?“ Obezřetnost rychle odplula a byla vystřídána zděšením. Chápal rychle…

Zavrtěl hlavou. „Neopovažuj se,“ sykl, ale Draco se jen víc ušklíbl:

„Už ses jim svěřil, jak nekonečně jsi do mě zamilovaný?“ Hrůza v Harryho očích se na okamžik prohloubila, ale příliš rychle zmizela. To Draca zaskočilo.

„Víš, Malfoyi, já nejsem úplný idiot. Tvoje teorie měla jednu mezeru… Ano, pohár možná vybral Victorovi Hermionu, Cedricovi Cho a Fleur její sestru, protože to jsou osoby, na kterých jim záleží, ale pořád mi na tom něco nesedělo. A víš co?  Víš, proč pohár vybral právě je?“ Draco netušil, o co se Potter pokouší, ale nezmohl se ani na slovo. „Vybral je, protože jejich náklonnost, jejich láska, je oboustranná.

Takže správná otázka zní, už ses pochlubil svým kamarádíčkům, jak nekonečně jsi do mě zamilovaný?“

Pokud všechny ty Potterovy dřívější úsměvy měly znamenat, že si šetří munici na závěrečný útok, pak šetřil poctivě. Zasáhl Draca naplno a zcela nepřipraveného. Dokázal vnímat jen ohlušující ticho, které naplnilo vstupní halu i Velkou síň. Nejspíš by měl něco odpovědět. Nebo by se mohl Potterovi aspoň vysmát. No… Tak už… Řekni něco.

Neřekl ale nic. Zmohl se jenom na upřený pohled do Harryho očí, ve kterých blesklo uvědomění, jako by mu až v tom okamžiku došlo, co vlastně řekl, vystřídaly jej obavy, nejspíš z Dracovy reakce, a nakonec se v nich usadil omluvný výraz, téměř lítostivý.

Draco jeho lítost nepotřeboval. Znechuceně potřásl hlavou a bez jediného slova sešlost opustil.

* *

„Draco?“ Tohle byla Pansy. Po tom, co selhali Greg a Vincent, přišel vyzvídat Blaise. Neměl ale náladu ani na jednoho z nich, a tak poslali nejtěžší kalibr. Všichni věděli, že Pansy se člověk nezbaví, dokud jí nevyklopí cokoliv, co chtěla zrovna vědět.

„Co chceš?“ zabručel a nenamáhal se odtrhnout pohled o stropu, který upřeně pozoroval, natažený na posteli.

„To, co mlel Potter… Je to pravda?“

„Nebuď směšná.“

„To není odpověď.“

„Ovšem že to není pravda.“

„To je dobře… Ale, víš, Draco, i kdyby to byla pravda, neznamenalo by to konec světa.“

Teď už se na ni podíval a mračil se při tom, jako by mu ujídala z talíře. „Ovšem že by to znamenalo konec světa. Umíš si vůbec představit, co by se mnou provedl otec?“

„Nějak moc jsi o tom přemýšlel,“ zazubila se vědoucně. Jak jí mohl zase naletět?! „Maximálně by tě vydědil a přerušil s tebou kontakt.“

„To ti nepřijde dost hrozné?“

„Upřímně? Mně přijde dost hrozný tvůj otec. Děsí mě.“

„Jsi směšná,“ odfrkl si.

„To už jsi říkal. Jen… nenech si diktovat život od otce nebo kohokoliv jiného. Mysli v první řadě na sebe.“

Víc už toho neřekla a odešla. A Draco o jejích slovech přemýšlel. Do této chvíle si ani na okamžik nepřipustil možnost, že by se mohl pokusit s Potterem být. Nechtěl přece nehynoucí lásku na celý život. Ale vždycky je to k sobě nějakým způsobem táhlo, tak proč se tomu pro změnu nepoddat?

* *

V dalších dnech ale nic nepodnikl a zdálo se, že i Harry se dokázal před třetím úkolem sebrat. Ten přišel záhy a Draco seděl s nepříjemně sevřeným žaludkem vysoko na tribuně, odkud sledovali pohyb soutěžících. Bludiště bylo z jejich pohledu průhledné, tudíž viděli velkou část překážek a většinu cest soutěžících, pokud nezabloudili hodně daleko…

Viděl, jak se Harry zastavil u sfingy, ale jak sám řekl, nebyl idiot, a tak jej brzy propustila. Draco by nejradši křičel varování, kudy se vydávat nemá, a rád by mu poradil nejbližší cestu, ale tak jednoduché to nebylo. A pak byl Harry náhle poháru nadosah. A Cedric taky. Uchopili jej společně a bradavická část fanoušků propukla v jásot.

… který rychle ustal, jak si všichni postupně uvědomovali, že jejich šampioni zmizeli. Hlavy se otáčely k učitelům, ale jejich výrazy nedodávaly jistoty. Ani oni nevěděli, co se stalo. Brumbál se přemístil do středu bludiště a dlouho místo zkoumal. Když se vrátil, jen cosi řekl Snapeovi. Ten pak chvatně odešel.

Brumbálovu ujištění, že jde jen o drobný technický problém, nikdo nevěřil, přesto neměli na výběr – museli čekat. Čekali dlouho a Draco byl čím dál nervóznější. Grangerová bulela a ostatní nohsledi si kousali rty, nehty nebo jen očima skenovali bludiště.

Náhle se zničehonic ozval nezaměnitelný zvuk značící přistání přenášedla. Harry i Cedric se objevili před vstupem do bludiště. Tribuny znovu propukly v jásot.

Který opět rychle ustal. Tentokrát byl naplněný křikem hrůzy, jak si všichni postupně uvědomovali, že se Cedric nehýbe. Za okamžik bylo zřejmé, že je mrtvý. Dracovi přejel mráz po zádech a očima zachytil Harryho pohled. Harry se na něj díval, otlučený, potrhaný, krvácející a s nekonečnou hrůzou vepsanou v zelených očích. Stále se neodtrhl, jako by Draca s němou prosbou žádal.

Draco neměl o čem přemýšlet. V tu chvíli mu nemohl nabídnout posměšky nebo urážky. Seběhl dolů, ignoroval všechny, kteří se ho ptali, co blázní, i všechny, kteří se mu snažili zabránit, aby se k Harrymu dostal. Prodral se davem a viděl, že ho Harry nespustil z očí. Teď stáli naproti sobě. Jsou chvíle, kdy na ničem nezáleží. Nebyl si jistý, kdo udělal první krok, ale náhle stáli v objetí. Kolem nich peklo. Držel Harryho pevně.

„Pottere! Musíte se mnou. Jste v šoku, pojďte.“ Pošuk se k nim dostal. Draco po něm vrhl jeden velmi nepěkný pohled a zdálo se, že Harry ho ani nevnímá. Něco zamumlal.

„Cože?“ Draco se kousek odtáhl, aby Harrymu rozuměl, ale ten jen zesílil stisk.

„Nechoď.“

„Nikam nejdu,“ ujistil Harryho. „Co se stalo?“

„Zabil ho. On ho zabil. Prostě proto, že přišel se mnou…“

„Šššš.“

„To já mu řekl, že pohár vezmeme společně…“

„Nemohl jsi to tušit.“

„Zabil ho…“

„Kdo, Harry?“ Musel se zeptat. Museli vědět, co se vlastně stalo.

„Voldemort. On se vrátil,“ zašeptal Harry bolestně. Dracovi se zorničky rozšířily hrůzou. Věděl, že to je pravda. Několikrát slyšel otce, jak tlumočí různé zvěsti. Jenom to přišlo příliš brzy. „Byl tam i tvůj otec… Je mi to líto.“

„Ššš, já vím.“ O tom nepochyboval, preference jeho otce byly vždy zřejmé.

„Pottere, jste v šoku…“ zase ten otravný Pošuk. Draco ale nehodlal Harryho pustit, když už ho měl u sebe. Odstrčil tu parodii na učitele, co mu celý rok tak pila krev, a Moody spadl na zem. Jeho tvář se začala proměňovat, umělé oko vypadlo z důlku… Brzy bylo zřejmé, že člověk před nimi používal Mnoholičný lektvar. Brumbál a Snape, který se vrátil kdovíkdy, se o něj postarali.

„Později s Harrym budu potřebovat mluvit,“ naklonil se k nim ještě Brumbál. Harry kývl, ale Draca se nepouštěl. Nikdo se neodvážil jejich objetí komentovat. Prostor se pomalu vyprazdňoval, až tam zůstali úplně sami.

„Myslel jsem na tebe,“ začal Harry tiše mluvit. „Tam… Když jsem čekal, až to se mnou skončí. Mrzelo mě, co jsem ti řekl posledně. A vůbec, kdykoliv.“

„Pojďme na to prostě zapomenout,“ řekl Draco a pak si uvědomil, že nemůže všechno jen tak smést ze stolu. Co když si to Harry vyloží tak, že o něj nemá zájem? „Hele… Já taky nejsem zrovna ukázkový příklad milého a příjemného vystupování. Nezabývejme se tím špatným.“

„A co Colin?“

„Řekl jsem mu pravdu a skončili jsme to.“

Harry konečně povolil pevný stisk a podíval se na Draca. Opět nevěděl, kdo udělal první krok, ale jejich rty se zvolna spojily ve slaném utěšujícím polibku.

„Nikam nechoď,“ zopakoval Harry žádost, když se od sebe odtáhli.

„Nikdy,“ slíbil Draco, i když si byl jistý, že dřív nebo později se jeden z druhého přinejlepším zblázní.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 5

  1. To bylo… to bylo prostě úchvatně lahodné! Super fakt!

    Odpovědět
  2. Tohle bylo… prostě geniální. Naprosto perfektně geniální.

    Odpovědět
  3. Ale to bylo roztomilé! A velmi uvěřitelné. Docela bych si to užila i jako kapitolovku. Kdyby se to proložilo do čtvrtého dílu, jako byl tajnou láskou k Ginny proložený šestý… asi by k šestému ani nedošlo :D

    Odpovědět
  4. Pěkné to je. I po několikerém čtení se mi příběh moc líbí. Hledání sebe sama, popírání zřejmého a pak přijetí a smíření nejen s tím, že je jiný, než si myslel, ale i že jeho city nebudou opětované. Nebo budou, ale nikdy ne otevřeně.
    A v poslední scéně kdy si najednou oba uvědomí, že se do té chvíle trápili pouze malichernostmi, na kterých vlastně vůbec nezáleží. <3

    Odpovědět
  5. ester

     /  14.6.2016

    Jeej pekne to bolo. Vdaka

    Odpovědět

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: