Eiffelka: Ty

Příspěvek od Eiffelky do SNARRY CHALLENGE na téma: Severus s Harrym žije už několik let, jsou šťastně zamilovaní a rozjíždí obchod s lektvary a pomůckami proti černé magii, které Harry vyvíjí. Jenže jednoho rána se jeden lektvar pokazí a Severus je teleportován o několik let zpět. Podle svých zkušeností má 48 hodin, než se přítomnost s minulostí spojí, ale Harry ho stále nenávidí. Jeho srdce se svírá strachy, že to nedokáže a proto musí zapojit veškerý svůj um a šarm, aby Harryho znovu „sbalil“ a ukázal mu, že spolu vlastně mohou žít. Proti němu stojí hned několik faktorů, jako například Harryho zamilovaný vztah s Hermionou, nebo nemanželské dítě s Ginny. V neposlední řadě také oddaný a odhodlaný Weasley. Dokáže to, nebo jeho život skončí bez Harryho?

* * *

Severusovi se točila hlava. Ležel na zemi, pravděpodobně před svým a Harryho domem. Problesklo mu, že asi přišli na návštěvu Ron s Hermionou, protože slyšel pokřikovat hlasy několika dětí. Zvedl hlavu a opravdu ležel na louce před jejich obydlím. Mělo to jen jeden jediný drobný háček. Žádný dům na louce nestál. Jen tam běhalo několik děcek ve věku prvního, druhého ročníku. Když se pohnul, všimly si ho a chvíli zaraženě zíraly. Pak utekly směrem k Bradavickému hradu, který se rýsoval o několik stovek metrů dál.
  Kam sakra ten pitomej barák zmizel? Rozhlížel se po louce jako vyoraná myš, až se mu černý plášť obtáčel kolem kotníků. Ale ať koukal, jak koukal, dům tam pořád nebyl. Co teď?
Jediné, co zbývalo, bylo vydat se k hradu a zkusit zjistit, co se to tu vlastně děje. V hlavě měl pořád trochu zamlženo a cesta se mu zdála neuvěřitelně krátká.
První, na koho ve Vstupní síni narazil, byla McGonagallová.
„Dobré ráno, Severusi,“pohlédla na něho přes obroučky brýlí. Připomínala teď tak trochu Brumbála v ženském vydání, šedivá, dlouhovlasá, její přísnost časem polevila, naproti tomu objevila kouzlo Brumbálových starých časopisů o pletení. Jen ty vousy jí chyběly.
Ale dnes vypadala poněkud lépe, pohybovala se rychleji a ostřeji. Mladší snad. Začínalo mu pomalinku docházet, co se asi tak mohlo stát. Ale to ne!
Potřeboval vidět jen jednu osobu. A vše se mu potvrdí nebo vyvrátí. Jen jednu jedinou osobu.
Vstoupil do Velké síně a přehlédl rychle učitelský stůl. Věděl, že sebe tam neuvidí. Lektvary fungovaly odlišně, než obyčejný obraceč času. Nevrátil se čas, vrátil se skutečně on v čase a byl zase mladší verzí Severuse.
Vedle Longbottoma, profesora Longbottoma (stále si na to nemohl úplně zvyknout), se sametově leskla blond hlava Lenky Láskorádové. Zatraceně. Sjel očima trochu víc doleva a srdce mu téměř vypovědělo službu. Věděl to v první sekundě a v té se mu taky kompletně vrátila paměť na poslední hodiny. Tohle není jeho láska, jeho partner. Tohle je cizí muž. Harry vypadal mladší, vlasy mu padaly do čela, jak je nosil dřív, těsně po škole.
Když se jejich oči setkaly, nebyl to ten láskyplný, vřelý pohled porozumění, které mezi nimi panovalo poslední roky. Byly to oči cizince, oči chlapce, kterého šikanoval na škole a který ho stále vinil z Brumbálovy smrti.
Po válce trvalo dlouhé roky, než mu Harry uvěřil. Přestože celý kouzelnický svět už dávno věděl, na čí straně skutečně stál, Harryho několik let nepřesvědčil.
Potom, co lstí unikl Voldemortovu hadovi, jeho kariéra dvojitého agenta samozřejmě rázem skončila. Vrátil se do boje a s gustem pobil pěkných pár Smrtijedů. V podstatě otočil průběh bitvy, zatímco Harry se vydával na svou nejtěžší pouť v životě. Severus zatím pomáhal, co mu síly stačily. I když musel zprvu také odrážet útoky zmatených bystrozorů.
Když bylo po všem, šel za McGonagallovou a chtěl jí ukázat své vzpomínky a říct konečně o všem pravdu. Ani nemusel, Minerva dávno věděla, Brumbál ji do plánu zasvětil. Pomohla mu přesvědčit celý kouzelnický svět a nabídla mu vytoužené místo učitele Obrany. V podstatě se z něj stal válečný hrdina. Ovšem co z toho, když ne v Harryho očích. Harry mu odpustit nemohl.
Samozřejmě museli spolupracovat, všichni kouzelníci spolupracovali na pochytání zbylých Smrtijedů, vystavění Bradavického hradu a odstranění následků zničující války. Harry se Severusem se vídali skoro denně.
Harry se o něj nikdy od války slovem neotřel, ale jeho pohled byl tvrdý a jeho přesvědčení znal. Severus mlčky sledoval Harryho kariéru, jeho bystrozorské začátky a pozvánku na jeho svatbu nejspíš taky někde vytrousila sova. Sice to dopadlo jinak a Harry se s Ginny nikdy neoženil, ale u srdce ho to bodlo stejně. Chtěl mu ukázat své vzpomínky, ale Harry odmítl. Říkal, že lhát se dá ve všem. I ve vzpomínkách.
Časem Minerva Harrymu nabídla místo v Bradavicích. Rozšířila výuku a prevenci černé magie a zavedla nový předmět Obraná kouzla a jejich použití v praxi. Harry měl vlastní vybavenou učebnu, a když měl misi jako bystrozor, zastupoval ho právě Severus. Mluvili spolu o praktických záležitost a on se několikrát snažil změnit jeho mínění, na kterém mu tolik záleželo, ale až do jejich osudné první noci se mu to nepodařilo.

A Severus se vrátil přesně do téhle doby. Vrátil se v čase, protože lektvar, který namíchali s Harrym, zaúčinkoval jinak, než si oba přáli.
  To ta podělaná třemdava, neměl jsem tam dávat tři kapky, kterého trollího parazita po lobotomii by sakra napadlo dát do Bdělého lektvaru tři kapky?
  Harry. Ach Harry. Nikdy jsem se nechtěl vrátit do těchhle temných dob, kdy jsem tě miloval tajně a každý den sedával u stolu vedle tebe a každé otření se paží o tvůj rukáv ve mně vyvolávalo zachvění. Někdy v téhle době došlo k naší osudné noci, po které jsme si už nemohli nevěřit. Ale co teď? Pokud se mi nepodaří přesvědčit tě znovu, kdo ví, jaká budoucnost bude? Každá změna může napáchat strašlivé škody. A co když už napáchala? Co když si nakonec vezmeš tu zrzavou nádheru a nikdy ti nedojde, proč ji nemiluješ, jak bys měl? Co jen mám udělat?

Asi vypadal hloupě, jak tam – kdo ví, jak dlouho – stál, protože několik prváků u Nebelvírského stolu si šuškalo a nepokrytě se otáčeli jeho směrem. Nasadil přísnou masku, svůj obvyklý ironicky bezvýrazný pohled. Všichni sklopili hlavy do svých misek s ovesnou kaší. Harry se už dávno vybavoval s někým u stolu a nevšímal si ho.
Šel si sednout na svoje místo po jeho levém boku a po zbytek snídaně už jen vydýchával šok a pokoušel se spříst nějaký přijatelný plán na příštích 48 hodin, které podle svých zkušeností měl.
Nejlepší asi bude chovat se zatím nenápadně a normálně učit. Zamířil tedy do sklepení, které bylo nyní přestavěné na celé centrum Obrany proti černé magii. Lahvičky s lektvary zmizely, zůstaly mu už jen doma jako jeho a Harryho příležitostné hobby, kterým si přivydělávali k učitelskému platu. Harry byl šikovný. Vymyslel všechno možné a slušně to vynášelo, i když to, co vyvedli naposled, ho možná přiměje přehodnotit tenhle byznys. Pokud to dobře dopadne.
Sklepení teď bylo plné nástrojů k obraně a cvičných figurín.
Učil celý den a na Harryho vůbec nenarazil, ani k obědu nepřišel. Musí udělat nějaký razantní krok, jinak přijde o příliš času.
Po skončení výuky zašel za Harrym do učebny, jen několik málo metrů vzdálené od té jeho. Zaklepal a čekal. Nic. Zaklepal znovu. Pak vzal za kliku. Dveře byly zamčené, ale byl si jistý, že Harry je uvnitř. Kde by taky byl? Po pár minutách to vzdal a šel na večeři. Konec konců, tam by se s ním měl taky potkat.
Velká síň bzučela hovorem jako vždycky, McGonagallová se smála čemusi, co jí vyprávěla Lenka a panovala příjemná atmosféra. Ale co z toho, když hlavní osoba zase chyběla.
Severus si sedl, nabral si trochu jídla a bezmyšlenkovitě do něj ďobal. Nakonec, asi v polovině večeře, se profesor Potter konečně uráčil. Sedl si na své obvyklé místo se Severusem po pravici a profesorkou Prýtovou po levici a dal se s do hovoru s ní. Vážně? Ach jo.
„Harry?“promluvil na něj ve chvilkové odmlce.
Harry se zamračil, jako by ho snad urazil. „Profesore Snape?“ Takže si dokonce ještě vykají.
„Promiňte, chtěl jsem s vámi po večeři mluvit o jednom studentovi ze čtvrtého ročníku, týká se to vaší specializace,“ usmál se.
„Nebylo by lepší probrat to s vedoucím studentovy koleje?“ Harry místo ředitele Nebelvíru odmítl kvůli svým častým povinnostem mimo hrad.
„Jedná se o velmi specifickou záležitost,“ odpověděl Severus.
„Profesore, mluvíte, jako byste objevil druhého Voldemorta mezi třeťáky,“ zasmál se a poněkud odmítavě na něj pohlédl. „Ale pokud si to přejete, zastavím se u vás zítra večer, dnes mám neodkladnou práci.“
Zítra večer. To je vcelku úspěch. Raději už mlčel, trochu se najedl a házel po Harrym jen kradmé zbožňující pohledy.

Další večer se Harry skutečně ukázal. Vstoupil do jeho kabinetu a ten se mu rázem zdál teplejší a útulnější. „Dáte si něco k pití?“ to vykání se mu zdálo směšné. Nejraději by Harryho něžně líbal a dával mu přezdívky.
„Díky, jen vodu.“ Donesl mu vodu a Harry začal věcným tónem:
„O kterého studenta tedy jde?“
„Nejde o studenta,“ konstatoval prostě. Díval se na něj planoucím pohledem a nedokázal se ubránit upřímnosti. Harry zvedl obočí.
„Proč jste si mě tedy zavolal a zdržujete mě od opravování esejí?“
„Eseje vám snad neutečou,“ najednou ho zalila vlna sebevědomí. Harryho obočí vyletělo ještě výš. Očividně nevěděl, co odpovědět. Atmosféra poněkud zhoustla.
Pak se profesor Potter vzchopil:
„Jestli jde znovu o tu věc se vzpomínkami. Je mi jedno, co se tehdy stalo. Nezáleží na tom.“
Jeho výraz ostře kontrastoval se slovy. Celý Harry. Nedokázal nikdy zakrýt své skutečné myšlenky, nikdy nezvládl nitrobranu a vždy byl opravdový ve svém vzteku a spravedlivém rozhořčení, ale i ve své lásce. Proto ho měl Severus tolik rád, v tomhle byl tak jiný než on.
„Ano, opravdu jde o to, co se stalo ve válce,“ přisvědčil. Harry se začal zvedat ze židle.
„V tom případě…“
„Harry,“chytil ho za ruku, aby ho zadržel. Taky se zvedl a stáli teď naproti sobě, Harry ho propaloval vzteklým pohledem a Severus už začínal být pomalu taky naštvaný. Na celou tuhle situaci, na Harryho paličatou zabedněnost, na nedostatek času.
„Nerozumím, proč mi tak říkáte. Pro vás jsem profesor Potter. Jako vy jste pro mě byl celé ty roky profesor Snape,“ řekl odměřeně. Byla v tom cítit výčitka.
Přistoupil k němu blíž. „To je pryč, dávno. Všechno je jiné. Teď mi můžeš říkat Severusi.“
Zadíval se do té pronikavé zeleně jeho panenek. Něco mu v nich plálo, ublíženost, křivda, snad strach. Ale díval se na něj pohnutě, odměřenost trochu ochabla, zeď šla dolů.
Pohladil ho po tváři, naprosto přirozeně, bez úmyslu, jeho ruka se prostě zvedla a pohladila Harryho tvář, důvěrně, jako už tolikrát.
Na tváři měl strniště, jako by se pár dnů neholil a byla drsná, ale příjemná. Zdálo se, že je Harrymu jeho dotek stejně příjemný, proudilo mezi nimi cosi nepopsatelného, co museli cítit oba. Z jeho vůně se mu zamotala hlava a už nemyslel na nic jiného, než na polibek, který musel následovat.
Naklonil se a jejich rty se na okamžik, jediný závratný moment spojily. Vyhrál. Harryho tělo se uvolnilo a vyšel mu vstříc. Cítil vítezství, jak mu proudí každou tepnou spolu se spalující touhou po Harrym. Harry mu polibek měkce vrátil a sám přidal na naléhavosti, jako by v něm ta samá jaksi bolestná touha dřímala už dlouhou dobu.
Tohle byl jeho Harry. Harry, jeho Harry, všude kolem něj. Tiskl své tělo k jeho hrudi, vychutnával si jeho chuť. Zajel mu rukou do hebkých vlasů, hrst si nabral a silně stiskl, přitiskl ho k sobě. Konečně…
Najednou však ucítil závan studeného vzduchu na zádech. Otočil se instinktivně a zjistil, že dveře do kabinetu jsou otevřené a ještě zahlédl, jak se ve dveřích mihla kudrnatá hlava. Kouzlo bylo pryč. Teď tu proti sobě stáli zase dva muži, jeden cizí s provinilým a zděšeným výrazem, druhý bezmocný.
„Harry,“ začal jemně. Tohle se ještě dá spravit.
Harry ale odstoupil, jako by se o něj opařil. Beze slova vycouval ze sklepení a rozběhl se. Severus chvíli naslouchal jeho dupání a pak se bezmyšlenkovitě vydal za ním.
Šel jako ve snu, ale dost rychle, hábit vlál za ním. Když uslyšel rozčilené hlasy, zvolnil. Byla to Grangerová a ječela na Harryho jako rozlícená siréna, hlas o oktávu výš než obvykle.
„Ty! Ty… A Snape? Líbáš Snapa? Přeskočilo ti?“
„Co tady vůbec děláš, Hermiono?“ zeptal se Harry obranným tónem.
„Přijela jsem za tebou, ty sviňáku. Přijela jsem s tím, že to máš teď těžké. Mluvila jsem s Nevillem o Rookwoodovi a o tvém zranění a vůbec jsem se nerozmýšlela a jela jsem za tebou. Ani jsem neuvažovala nad tím, že by to mohlo být Ronovi podezřelé. Vím, že Rookwood po tobě pořád jde a mám o tebe neustále strašný strach. Tak jsem tě chtěla vidět. Vědět… Hledala jsem tě ve tvé učebně a pak jsem slyšela hlasy z vedlejší místnosti. Ani jsem nevěděla, že to je Snapeův kabinet. A pak… Dokonce jsem klepala, ale nikdo se neozýval…,“ skoro brečela a hlas se jí lámal. „Jsi… Ty jsi…?“
„Hermiono, chtěli jsme to spolu stejně ukončit,“ řekl Harry nešťastně.
„Ty jsi to chtěl ukončit. Já chci jen tebe a ty to víš. Podvádím s tebou manžela, proboha, já. A ty…“
Tak s tímhle se mi Harry nikdy nesvěřil, rozčiloval se Severus v duchu. Grangerová, opravdu?
„Hemiono. Já tě přece taky chci. Nevzal jsem si Ginny, zrušil jsem svatbu. Kvůli tobě.“
„Nelži mi tu do tváře, Harry Pottere,“ štěkla Hermiona. „Nevzal sis ji, protože vám to nefungovalo, vyprávěla mi všechno. Do detailů,“ poslední větu si sarkasticky vychutnala. „Teď už je mi to ale všechno jasné. Ale… Snape…? Nenávidíš ho, ty jediný mu nevěříš. Sama jsem tě přesvědčovala, abys…“
„Já nechtěl, nevím, co jsem… Zbláznil jsem se, jasné? Už se to nebude opakovat, Hermi,“oslovil ji důvěrně. „Máš pravdu. Sama víš, že Snapeovi nevěřím ani ten jeho zahnutej nos mezi očima,“ řekl tvrdě.
Víc už Severus slyšet nepotřeboval. Vrátil se pomalu do sklepení a zavřel za sebou dveře. Už jen tři hodiny. Za tři hodiny kouzlo lektvaru zmizí a on… Co bude? Harry se ožení s Grangerovou. Nebo s Ginny Weasleyovou, když s ní má dítě. A pravdu si nepřizná nikdy.
Co bude on, Severus, dělat ty zbylé tři hodiny? Za Harrym už nepůjde v žádném případě. I kdyby na to psychicky měl, stejně ho nebude poslouchat, teď už se pravděpodobně někde muchlá s Hermionou, aby si dokázal, jak má rád holky.
  Šel se radši projít. Brouzdal se travou na školních pozemcích, hlavu sklopenou, ramena svěšená a díval se na prázdné místo po jejich domě. Nebo spíš před jejich domem. Před jejich domem, který tu nikdy nebude stát.
Došel na okraj Zapovězeného lesa. A uslyšel hlasy. Už chtěl mít chvíli klid a pokoj pro svůj smutek, ale ten tón ho zaujal. Hlas, který mluvil, znal. A neměl na něj zrovna příjemné vzpomínky.
Neochotně se vydal na okraj lesa, vytáhl hůlku a plížil se potichu jako stín. Pak ovšem nešikovně šlápl na větvičku a jedna z postav se kvapně otočila. Jistě, Rookwood.
Mdloby na tebe!“ zařval, Rookwood ale jeho kouzlo odrazil. Neměl moc sil, byl vyčerpaný, citově i fyzicky a na jeho magii to bylo vidět.
Druhý Smrtijed, kterého neznal, po něm mrskl další kletbou. Odrazil ji a vyslal na něj své vlastní: „Pouta na tebe!“. Trefil se. Zbývá jen jeden.
Pak se však stalo něco, co ho totálně vyhodilo z rovnováhy. Mezi stromy se vynořil Harry, hůlku napřaženou, těkal očima z jednoho na druhého.
Rookwood promluvil. „Ááá, Potter, výborně,“ protahoval „Myslel jsem, že tě budu muset hledat a spřádat plán, jak tě zabít. Ale ty se prý rád vzdáváš a chodíš na smrt, povídá se to.“
„Nech Harryho na pokoji, Rookwoode,“ Severus se stěží ovládl, aby nepoužil horší kletbu, ale vyslal po Smrtijedovi jen odzbrojující kouzlo.
„Ty mlč, zrádče,“ Rookwoodova maska nadnesené ironie se vytratila a zbyl jen čistý vztek a nenávist.
Zadíval se na Severuse, hůlku pořád napřaženou mezi oba své nepřátele. Harry vypadal, že neví, jestli vyslat kletbu nebo poslouchat. Ale co Smrtijed říkal, ho zaujalo.
Rookwood pokračoval: „Ty, Snape, jsi skvrna, jsi vřed na tváři kouzelnického světa,“ zasyčel skrze zuby. „Nebýt tebe a tvé zbytečné proradné existence, Pán zla by nikdy nepadl. Ano, vím o tom. Viděl jsem tě v bitvě metat smrtící kletby po svých přátelích a poznal jsem, pochopil jsem. Získal jsem tvé proradné vzpomínky a všechno se mi potvrdilo. Nelžeš jako my všichni, aby se ti nic nestalo. Ty jsi tomu smrdutému dědkovi Brumbálovi zůstal věrný.“
Severus si nevšímal jeho slov, jen obezřetně sledoval každý pohyb, každý detail té napjaté scény. Svaly měl zaťaté, myšlenky absolutně soustředěné, nedával najevo jedinou emoci.
Rookwood mluvil dál:  „Potter,“ vyrazil ze sebe krátký nepříjemný smích. „Každý mu připisuje zásluhy, které by bez tvé zrady nikdy nemohl získat. Jak by nafoukané děcko bez talentu mohlo přemoct největšího černokněžníka všech dob?“ mávl pohrdavě směrem k Harrymu. Harry trochu sklonil hůlku, kterou držel napřaženou mezi oběma domnělými nepřáteli a v očích se mu zračila nejistota a zmatek.
Severus ho sledoval periferním viděním a doufal, že si nebude hrát na hrdinu jako obvykle a raději se mezi ně nezamíchá, alespoň dokud nebudou hotovi.
„Někdo tě za to musí potrestat. A nemůže mě nic těšit víc, než to, že to budu já.“
Teď to přijde, Avada kedavra. Tahle vteřina rozhodne, celý běh času, celé zamotané klubko příčin a následků, které se pokoušel rozklíčovat, bude přeťato v půli, pak už nic nepůjde vrátit zpět. Teď musí rozptýlit Smrtijedovu pozornost a udeřit. Znal to, v nitrozpytu byl přece přeborník. Tohle je jeho šance.
Expelliarmus!“ zaznělo a rozbilo ticho jako úder srdce zvonu do čisté kalené oceli. No jistě, stačil si pomyslet s dávkou odevzdaného sarkasmu, když ho síla kouzla odmrštila několik metrů a hůlka mu vylétla z ruky. Jako obvykle, celý Harry.
Harry obratně chytil obě hůlky a svou vlastní Smrtijeda spoutal a pro jistotu omráčil. Pak namířil na Severuse. Zmatení se proměnilo v bezmocný vztek.
„Tak a teď mi řekni, Snape…“ prsknul po něm „Co je pravda, jak…? Jak to bylo? Musím to vědět a musím to vědět hned.“
Severus se pomalu zvedl, ruce nahoře v odevzdaném gestu, v očích upřímný pohled. Natáhl je směrem k Harrymu „Pravda je, Harry, že jsem nikdy…“
„Severusi, já…“
V tu chvíli se ozvala ohlušující rána. Severus viděl jako ve zpomaleném filmu, jak se Harryho tělo kácí na zem. Poznal smrtící kletbu, její zelené světlo a studenou sílu, která mu zježila chloupky na pažích. Neviděl, odkud kletba přišla a bylo mu to jedno. Už nemohl bojovat. Vrhl se k bezvládnému Harrymu a pak byla tma.

,,Severusi. Miláčku,“ zazněl hlas anděla. Čistý jako úder srdce zvonu do oceli. Kdosi ho držel za ruku, měkká teplá dlaň. Otevřel oči a Harryho tvář, zkroucená ustaraným výrazem, se skláněla nad ním. Všude okolo bylo bílo, bílá mlha, a ležel na čemsi měkkém.
„Jsme mrtví?“ zeptal se ztěžka. „Ten Smrtijed nás zabil oba?“
Jistě, je v nebi, což je upřímně trochu překvapující pro někoho jako on. Ale možná mu to zařídila Lily, nebyl nikdo, kdo by jí nevyhověl, tak proč by měl být Bůh výjimka, že.
Harryho tvář se trochu rozjasnila, skoro se usmál. „Nejsme mrtví, zlato, ale chvíli jsem myslel, že ty jsi. Nevěděl jsem, jak ti pomoct. Ten lektvar se vymkl kontrole a byl jsi mimo skoro tři hodiny, “ zase svraštil obočí. „Jsme U svatého Munga, okamžitě jsem se s tebou přemístil. Ale teď už by to mělo být dobrý… Sevi,“ usmál se konejšivě. Harry není mrtvý. On není mrtvý, nikdo není mrtvý, kromě lidí, co už mrtví byli.
„Ach,“ vydal ze sebe. Harry mu stiskl ruku a druhou mu položil na tvář.
„To tvoje ach. A ty tvoje lektvary,“ obrátil oči v sloup „Až se vrátíme domů, všechny ty lahvičky a serepetičky vyházím, nejlíp z okna. Končíme s tím, stejně už máme peněz až dost“
Domů. Půjde domů se svým Harrym, se svým jediným Harrym, který mu věří a který ho miluje. A v jednom měl Harry pravdu, už v životě nebude míchat lektvary. A bylo mu to srdečně jedno.

Reklamy
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 3

  1. SORA 77

     /  19.8.2015

    Boží! Byla jsem napnutá jak nevímco, jak to dopadne! Trochu krátký, ale povedený. Díky moc!

    Odpovědět
  2. Povedené, byla jsem zvědavá, jak Severus zvládne překonat všechny překážky, které mu cesta v čase postavila do cesty, ale vymyslela jsi to skvěle!

    Odpovědět
  3. Profesor

     /  29.10.2015

    Podařená povídka. Dobře jsi to vymyslela.

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: