Pajka: Víc než výzva

Jedná se o naprostou prvotinu, tak buďte prosím shovívaví a nadávejte mi jen slušnými slovy. ;-) Taky je to trošku delší, nějak ještě neumím škrtat a zkracovat… Moc děkuji Tru Tru za konstruktivní kritiku, prvně v životě jsem pochopila v praxi, co ten výraz znamená. :D

Povídka je příspěvkem do SNARRY CHALLENGE 2015 a byla psána na téma od Sory:

Víc než výzva – Harry Potter si celé roky ve škole snaží něco dokazovat, musí mít, nebo dosáhnout všeho, co si zamane. Zvyšuje si tak sebevědomí, které mu Dursleyovi pořád srážejí. Časem si uvědomí, na základě Ronovy poznámky, že největší výzvu představuje profesor Snape. Rozhodne se ho získat. Snapeovi to brzo dojde a rozhodne se udělat to Harrymu opravdu těžké. Ten si ale brzy uvědomí, že Snape už je pro něj Víc než výzva…

Víc než výzva

„Ty jeden neskutečný pitomče!“

Hermionina slova vyjadřovala nezměrný vztek a ještě větší úlevu.

„Kdy už konečně dospěješ?“

Harry neodpověděl. Nemohl. Ležel v posteli na ošetřovně, byl bledý jako Draco Malfoy a spal. Madam Pomfreyová do něj po mnoha diagnostických i léčivých inkantacích nalila několik lektvarů, z nichž poslední byl bezesporu Bezesný spánek.

„No tak, Miono, bude zase v pořádku!“ uklidňoval ji Ron. „Vždyť se zas tak moc nestalo! Dokázal to? Dokázal! Nikdo jiný by se neodvážil k Zapovězenému lesu ani přiblížit a Harry ho prolétl na koštěti! Měla bys na něho být hrdá a ne mu nadávat!“

„Ronalde Weasley, ty jsi ještě větší pitomec než on! Nemyslíš, že Zapovězený les se tak jmenuje z určitého důvodu? V Dějinách čar a kouzel se píše, že…“

Ron zaúpěl. „Hermiono, kdyby Harry věděl, co se tam píše, nikdy by to ani nezkusil! A dvacet galeonů by bylo v trapu!“

Dívka zavřela rezignovaně oči. Dvacet galeonů, Harry Potter by se nechal zabít pro dvacet galeonů! On, hrdina kouzelnického světa, přemožitel Voldemorta, majitel naditého sejfu u Gringottů…

Bylo to pořád stejné. Už během prvních let studia se neustále vrhal po hlavě do těch nejnebezpečnějších situací, stále si potřeboval něco dokazovat, žádná šílenost pro něj nebyla dost nemožná. Chápala to, jednou se jí svěřil, jak s ním Dursleyovi zacházejí, a tak jí bylo jasné, že je to jeho způsob, jak přesvědčit sám sebe, že za něco stojí. Když se mu podařilo porazit nejhoršího černokněžníka všech dob, doufala, že s tím přestane, vždyť co by se ještě dalo dokázat většího? Jenže Harryho už tak pošramocené sebevědomí (soužitím s tetou a strýcem) dostalo další ránu – vyčítal si smrt všech, kteří padli v poslední bitvě. Remus, Tonksová, několik starších spolužáků, bystrozoři. Kdyby za něco stál, kdyby nebyl tak neschopný, porazil by Voldemorta mnohem dřív a tolik lidí mohlo ještě žít… A tak se rozhodl všem ukázat, že dokáže všechno, co si zamane. Nebo co vymyslí kdokoliv z jeho spolužáků. A dokazoval to úspěšně. Dokonce tak úspěšně, že už si dávno nic dokazovat nemusel. Teď už si jen šimral vlastní ego.

Hermiona si povzdychla. Vlastně je to i její chyba, stejně jako ostatních. Všichni kolem slavného Pottera po válce našlapovali po špičkách, viděli, jak hluboce ho smrt kouzelníků zasáhla. Dokonce i profesoři na něj měli zvláštní metr, když se spolu s většinou sedmáků vrátil do školy zopakovat si poslední ročník. Jen jeden člověk se k zachránci kouzelnického světa nechoval jako k celebritě – Severus Snape. A to i přesto, že ho svědectví právě Pottera zbavilo všech obvinění, a dokonce mu zajistilo Merlinův řád. Nebo právě proto? Ať už byl důvod jakýkoliv, faktem zůstávalo, že Snape byl stejný bastard jako dříve. Už sice Harrymu nenadával, že je budižkničemu, přece jen porazil samotného Voldemorta, ale jinak byl stejně sarkastický a jedovatý jako vždycky.

Sakra! Proč si nikdo z nás nevšiml, že Harryho sebevědomí se nejen poměrně rychle dalo do pořádku, ale že navíc narostlo do nebetyčných výšin! Předváděl teď všechny ty nebezpečné eskapády s přesvědčením, že dokáže všechno. Naprosto všechno! A jeho spolužáci ho v tom ještě podporovali, vděční za každé rozptýlení od náročného studia. Nebo už taky podlehli iluzi, že je nepřekonatelný a snad i nesmrtelný?  Hermiona zamračeně sledovala bezvládné tělo na lůžku i nadšeného Rona, který vyprávěl Seamusovi, jak se vlastně Harrymu ten skvělý kousek povedl. Nevnímala jeho nadšené líčení, vlastně to vůbec netoužila vědět. V hlavě jí jako neonový nápis tříštící noční tmu neustále probleskovalo – Severus Snape, Severus Snape. Sakra! Jestli někdo může vrátit Harryho zpátky na zem, tak jenom on. A nápad začal nabývat konkrétních obrysů…

HPSS

Lékouzelnice propustila Harryho z ošetřovny po dvou, v podstatě velmi příjemných, dnech. Už po probuzení se totiž cítil natolik dobře, že mohl přijímat zástupy spolužáků a spolužaček a poslouchat ódy na svoji odvahu, obratnost, rychlost…prostě na všechno, co je napadlo. Přijímal to s povznesenou samozřejmostí a vůbec si nevšiml, že Hermiona se na ošetřovně neobjevila. Nebo si toho možná všiml, ale byl rád, že ho nikdo nepeskuje.  Takže teď trochu vděčně a zároveň nevěřícně poslouchal, jak se ve společenské místnosti Nebelvíru připojila k řadám jeho obdivovatelů.

„Teda, Harry, přiznávám se k mylné domněnce, že tento kousek bude nad tvé možnosti! Ale jak je vidět, ty prostě zvládneš všechno!“ Hermiona se musela hodně snažit, aby jí do hlasu neprosákl sarkasmus. Byly to ale zbytečné obavy, přítomní Nebelvíři s Harrym a Ronem v čele se jen sebejistě usmívali.

„Jasně,“ nadmul se pýchou Ron, jako by všechny ty šílenosti spáchal on sám. „Není nic, co by náš Harry nedokázal!“ poplácal kamaráda po zádech.

„No, musíš ale uznat, že měl velkou kliku! Málem ho u toho chytil Snape a to by nedopadlo dobře! Víš, jak je na Harryho vysazenej!“

„Prosím tě, kdyby Harry chtěl, tak si poradí i s tím sklepním netopýrem,“ nenechal se Ron zviklat.

„Tak to si nemyslím, Snape je příliš velké sousto i pro našeho hrdinu,“ odfrkla si Hermiona a její úšklebek mohl směle konkurovat i učiteli lektvarů. „Každou hodinu Harryho setře jak špínu z podlahy!“

Zmiňovaný vyletěl jako čertík z krabičky. „Tak to se teda pěkně pleteš! Schválně ho nechávám, ať má taky nějakou radost ze života.“ Malinko zaváhal. „Vlastně mu to trošku dlužím, když mi pomohl porazit Voldemorta, ne?“

„Jasně, Harry se toho bastarda nebojí. Kdyby chtěl, otočí si ho kolem prstu jako ostatní profesory!“ přidal se zrzek na stranu kamaráda.

„Jenže on nechce, viď, Harry,“ usmála se Hermiona mile. „To chce totiž větší kuráž než proletět famfrpálovou obručí poslepu, že?“

Nebelvírská místnost zabouřila, byla neděle, takže tady bylo plno. Jeden přes druhého začali na Hermionu hulákat, ale rozhodně nebyli v názoru na výsledek případného souboje Snapea s Harrym jednotní. Zatímco někteří pokřikovali, že kdyby Harry chtěl, bude mu Snape do týdne zobat z ruky, jiní uvážlivě konstatovali, že dát se do křížku se zástupcem ředitele je holý nerozum. Ron patřil pochopitelně do první skupiny.

„Tak co, kámo? Tohle je přece výzva! Tu nemůžeš odmítnout, já ti prostě věřím.“

Jeho přítel mlčel. Před očima mu proletělo několik okamžiků ze závěrečné bitvy i z následujícího školního roku v Bradavicích. Snape předávající mu své vzpomínky. Snape na pokraji smrti, a přesto schopný z posledních sil vyslat vražedné kouzlo na Nagini. Snape zbavený všech obvinění po svém zázračném uzdravení Poppy Pomfreyovou. Snape jedovatě mu sdělující, že jeho lektvar dosahuje stěží úrovně studenta prvního ročníku…

Harry zaskřípal zuby a pevně prohlásil: „Já to beru! Dokážu ti, že na něj mám. Do pátku ho svedu.“ A napřáhl k Hermioně ruku.

Na okamžik nastalo naprosté ticho, jak se všichni snažili informaci vstřebat, a pak Nebelvíři propukli v ohlušující jásot.

Spolužačka vypadala překvapeně, a než přijala nabízenou dlaň, opatrně se zeptala: „O co?“

„Když to dokážu, celý týden nesmíš do knihovny. Na úkoly ti budou muset stačit naše učebnice,“ prohlížel si Harry rozjařeně dívčiny hrůzou rozšířené panenky.

„Dobře, ale když to nedokážeš, už nikdy nesmíš přijmout žádnou výzvu. A nezúčastníš se ničeho, co by mohlo ohrozit tvůj život.“

Potřesení rukou a dohoda byla zpečetěna.

HPSS

 

Nikdy nebyla hodina lektvarů tak očekávána jako toto pondělí. Harry se sice snažil vypadat sebevědomě, ale občasné skousnutí spodního rtu a lehce se chvějící ruce napovídaly, že není tak v klidu, jak by si sám přál. Jak jen ho ten mizera štval! Zatímco mu celý kouzelnický svět ležel u nohou, on ho jen ignoroval. Harry nebyl naivní, nečekal nekonečnou vděčnost za záchranu reputace. Ale vždyť tomu bastardovi zařídil i Merlinův řád, proboha! To si opravdu nezaslouží ani prosté děkuji? Místo toho se profesor při cestě ze soudní síně ke svému studentovi obrátil a bezvýrazně pronesl: „Myslím, že nyní jsme vyrovnáni.“

Celý víkend Harry vymýšlel strategii, jak se dostat Snapeovi na kůži. Obrazně i doslovně. Jak narušit ten jeho ledový klid, kterým se zaštítil a skrz který k sobě nikoho nepustil. Spolu s velmi rychlým a ostrým jazykem to z profesora lektvarů dělalo nebezpečného protivníka. Rychlý a ostrý jazyk, hm… jistě také měkký a sladký… jaké by to bylo, kdyby ho vsunul do mých úst a… Sakra, na co to myslím? Vždyť já ho chci dostat, jen abych všem ukázal!

Rozhodl se, že tuto hodinu nedá Snapeovi žádnou záminku k sarkasmu namířenému jeho směrem. Bude ten nejvzornější student, jakého kdy Bradavice viděly. Hermiona bude proti němu žabař.

Probírali lektvary na úpravu vzhledu, a tak se dobře připravil. Ovládal postup všech základních z této kategorie – na změnu barvy vlasů nebo očí, úpravu obočí, nosu i rtů, dokonce se našprtal i postup lektvaru na změnu výšky a hmotnosti. Nic ho nepřekvapí.

Profesor vstoupil s obvyklým zavířením pláště.

„Dnes si vyzkoušíte lektvar na změnu barvy a struktury vlasů. Připravíte jen slabou variantu tohoto lektvaru, která působí pouze několik málo minut. Postup máte na tabuli. Každý si vybere takový účes, který bude v kontrastu s jeho obvyklým. Jasné?“

Ozvalo se souhlasné zamručení a všichni se dali do práce. Harry pečlivě plátkoval, řízkoval i drtil přísady, míchal po i proti směru hodinových ručiček a nevšímal si ničeho kolem sebe. Dnes se mu to povede a Snape bude muset uznat, že je jeho lektvar perfektní, a ohodnotit ho N.

Hodina se blížila ke konci, profesor zavelel a všichni studenti odstoupili od svých kotlíků. Snape naprosto neomylně zamířil přímo k Potterovi.

„Pane Pottere, jaký lektvar jste si vybral?“

„Na dlouhé zrzavé vlasy, pane.“

„Ó, bezpochyby nostalgická vzpomínka na vaši přítelkyni,“ ušklíbl se Snape.

Bastard mizernej. Dobře ví, že jsem se s Ginny dávno rozešel! A zprávy o tom, že mě Holoubková nachytala v mudlovském baru ve vášnivém objetí s  mladým mužem, plnily novinová vydání několik týdnů!

„Tak se předveďte, pane Pottere,“ podával mu profesor malou naběračku.

Harry si byl naprosto jistý, že dnes uspěl. Nabral kanárkově žlutou tekutinu a trochu usrkl. Nechutnalo to vyloženě špatně, připomínalo to přeslazený citrónový čaj. Obrnil se před chichotem spolužáků, který nutně musel přijít, dopil naběračku do dna a… nic se nestalo.

„Takže pan Potter opět prokázal svou naprostou neschopnost v jemném umění lektvarologie. Přitom tento lektvar patří k těm nejsnazším ze všech vzhledových lektvarů. No, co se dá dělat, nezbývá než ohodnotit zaslouženým T. Škoda, že nemohu oznámkovat vaše šílenství v Zapovězeném lese, že?“ ukapával jedu Snape.

„Ten lektvar je naprosto v pořádku, má mít přesně stejnou barvu i konzistenci a vůbec všechno,“ vztekal se Potter. „Vy jste něco udělal, něco, aby to nefungovalo!“

„Za ničím nepodložené obvinění vyučujícího odebírám Nebelvíru dvacet bodů! Teď všichni odevzdejte vzorky svých výtvorů, ukliďte a zmizte!“

Harry zuřil. Několikerým mávnutím hůlky dal do pořádku své místo a odešel do věže. Ještě že tato hodina byla dnes poslední. Když dorazili do společenské místnosti ostatní, kupodivu ho nenašli běsnícího, ale nešťastného.

„Hermiono, já jsem idiot, vždyť moje vlasy nejde přeměnit! Už když jsem byl malý, tak se po stříhání tety Petunie zase vrátily do původního stavu! Tahle slabá varianta na ně prostě nemohla fungovat! Prý to nějak souvisí s tímhle, vlasy se jí stále dotýkají,“ dotkl se Harry letmo nyní již špatně viditelné jizvy na čele. „A ten mizera to věděl, určitě! Proto nás nechal uvařit ten nejslabší odvar!“

„Umaštěnec zatracenej,“ vztekal se Ron, „to jemu jsme měli dát ten lektvar vyzkoušet.“

Harry si povzdechl. „Tak tohle nevyšlo. Být nejlepším, aby mě ocenil, se mi asi nepodaří.  Tak ve středu budu prostě nejhorší!“

„Neblázni, co chceš dělat?“ vyptával se s obavou v hlase Dean. „Jestli ho rozzuříš, odneseme si to všichni.“

„Neboj,“ vysvětloval Harry. „Já jen, že to bude poslední hodina lektvarů tento týden, takže abych ho mohl sbalit, potřebuju s ním být někde sám. A co je vhodnější příležitost než školní trest?“ usmál se vychytrale.

HPSS

Na středeční hodinu se Harry nepřipravoval nijak. K čemu, vždyť šel s jednoznačným úmyslem vysloužit si školní trest. Profesor jim tentokrát zadal lektvar na úpravu barvy očí. Harry si návod ani nepřečetl, znal ho ještě z minula, ale místo práce si sedl ke kotlíku a začal si kreslit na kus pergamenu.

„Pane Pottere, vy dnes nehodláte pracovat?“ zeptal se Snape, jakmile si jeho nečinnosti všiml.

„Ne, pane, nepotřebuju to.“

Černý plášť přivlál k jeho lavici a hrozivě se nad ním tyčil. „A můžete nám vysvětlit, z jakého důvodu to nepotřebujete?“

„Moje oči mi naprosto vyhovují, pane profesore. Nehodlám je měnit.“

„Pane Pottere, vaše ješitnost předčí i vaši neschopnost v lektvarech. Je mi skutečně velmi líto, že se budete muset na pár minut obejít bez svých Ó tak krásných zelených očí, nicméně tento lektvar uvaříte jako všichni ostatní. Vaše fanynky budou muset chvíli padat do mdlob z něčeho jiného. A abych nezapomněl, odebírám Nebelvíru dvacet bodů.“

Zatraceně, jen body. Budu muset přitvrdit.

„Chápu, pane profesore, že pro někoho jako vy je tento lektvar užitečný, já bych také nechtěl mít oči, do kterých se ostatní bojí podívat, ale mně ty moje vyhovují dostatečně.“

Nepřehnal jsem to?

„Na drzosti vás užije, že Pottere? Tak vám trošku přistřihneme křidélka. Dnes večer máte školní trest.“ Než se však Harry stačil zaradovat, Snape, jak se zdálo, trochu jedovatě, dodal: „S panem Filchem.“

Sakra, sakra, sakra, tohle mi dělá schválně. Jenže když ještě přidám, tak mě Snape zabije… Co se dá dělat.

„Děkuji, pane profesore. Jsem moc rád, že nemusím trávit večer s vámi.“

V učebně by bylo slyšet spadnout špendlík. Snapeovy černé oči se vpíjely do jeho smaragdových vyděšených zorniček a Harry při tom intenzívním pohledu zapomněl, jak se dýchá. Pak se profesor ušklíbl a co nejtišeji pronesl:

„Pak je mi líto, že vaše přání není v souladu s tím mým. Školní trest nastoupíte u mne přesně v osm hodin. Každý večer, dokud neuvaříte perfektní lektvar, pane Pottere. A nyní zmizte, dnešní zadání byste již stejně nestihl dokončit.“

Harry si sbalil věci a rádoby zkroušeně zamířil ke dveřím. Než odešel, střelil ještě po Ronovi vítězoslavným pohledem.

HPSS

Přesně v osm hodin zaklepal Harry na dveře kabinetu. Po půlhodinovém převlékání si na sobě nechal černé upnuté tričko s krátkým rukávem a světle modré džíny. Hábit měl jen ležérně přehozený přes ramena.

Dveře se bezhlesně otevřely a Harryho zrak padl okamžitě na obrovskou horu kotlíků. Hodně špinavých kotlíků. V duchu zaúpěl.

„Odevzdejte mi hůlku a pusťte se do toho, pane Pottere. Až skončíte s kotlíky, uvaříte ten lektvar.“ Snapeův hlas nepřipouštěl námitky a Harry ani žádné neměl. Tady chtěl provokovat zcela jiným způsobem.

„Jistě, pane profesore,“ odtušil co nejuctivěji a odložil si hábit. Zatímco se pustil do drhnutí, Snape si sedl s knihou pohodlně do křesla, v ruce skleničku s nějakou jantarově zbarvenou tekutinou.

 

Vycídil tři kotlíky, předloktím si utřel čelo a pronesl: „Máte tady horko, pane.“

Učitel do něj zabodl svůj upřený pohled, tak palčivý, že z toho Harrymu skutečně vyschlo v krku. Na malý okamžik se mu jej pokusil oplatit, ale síla ohně ve Snapeových zorničkách ho donutila zbaběle se otočit zpět ke dřezu. Jinak hrozilo, že bude sežehnut na troud. Očistil pomalu další, obzvlášť zaneřáděný kotlík, a rozhodnut ten pohled ignorovat a postupovat podle plánu, sundal si tričko.

„Jak říkám, horko k zalknutí.“

Na okamžik Harry zahlédl ve Snapeových očích dychtivost, chvilková lačnost ale byla ihned nahrazena nebezpečným zablýsknutím, učitel mávl hůlkou a zašeptal nějakou inkantaci. „To je mi líto, pane Pottere, nechtěl bych, abyste se cítil nějak nepohodlně. Snad pomůže slabé ochlazovací kouzlo. Až budete hotov, najdete mne vedle,“ ukázal rukou na zavřené dveře, které pravděpodobně vedly do jeho komnat, a zmizel za nimi.

Harry osaměl. Vztekle skřípal zuby a adrenalin na chvíli potlačil pocit chladu, který se mu začal rozlézat po celém těle. Brzy si byl nucen navléknout tričko, po chvíli se zabalil i do svého hábitu, ale moc to nepomohlo. Ruce a nohy měl jako led a husí kůži po celém těle. V životě tak rychle kotlíky nečistil, přesto mu to zabralo dobré dvě hodiny. Po skončení práce měl pocit, že byl celou dobu zavřený v ledničce.

Tak to mu nedaruju! Prskal jednak vzteky, jednak díky rýmě, která se mu mezitím spustila. Tohle ho bude mrzet. Za to ho dostanu, i kdyby hrom bil! Prokřehlými prsty zaklepal na dveře. Snape stanul ve dveřích a tvářil se velmi překvapeně.

„Ale, pane Pottere, snad vám není chladno? Stěžoval jste si na vysokou teplotu v mém kabinetě, tak jsem se domníval, že vás potěším trochou svěžího ovzduší! Ale v tomto stavu pochopitelně lektvar vařit nemůžete, necháme to na zítra. Zde máte hůlku, pane Pottere, přeji vám dobrou noc.“ A s prásknutím dveří zmizel.

Harry rychle vykouzlil Finite a přidal ještě ohřívací kouzlo, ale návštěvě ošetřovny se stejně nevyhnul. Když mu madam Pomfreyová vydávala potřebný lektvar, velmi se divila, jak se v tento teplý květen mohl tak nachladit.

Tohle mu prostě neprojde, za to se mu pomstím, i kdybych měl vyletět ze školy. No jo, jenže pomstou se s ním asi nesblížím, to tu sázku projedu! Má vůbec nějakého přítele? Že je gay, se provalilo během soudního procesu, ale nikdy ho nikdo s nikým neviděl…

Hluboce se zamyslel. Snažil se vzpomenout si na jakoukoliv neznámou osobu v profesorově blízkosti, ale nikdo ho nenapadl. Prudce zavrtěl hlavou.

Jasně, vždyť je to k smíchu, sklepní netopýr a sex! Hm, tak proč mi to tak směšné nepřipadá? Vlastně, jak by asi vypadal Snape nahý? No, jestli chci tu sázku vyhrát, tak se to dozvím. A já ho chci! Totiž, ne jeho, tu výzvu chci vyhrát, nad čím to uvažuju?! Cože? To snad ne!

Nevěřícně sklonil hlavu k rozkroku, kde ucítil lehké zabrnění. Pak si frustrovaně povzdechl.

No jo, taky už jsem dlouho s nikým nebyl. Tak jak na něj… Mluvit, jasně, zkusím ho zatáhnout do konverzace. Třeba zjistím, jestli s někým chodí. Jo, to mi tak určitě řekne! Ale co, rozhovor je určitě výborná strategie. Jenže… to by se zase mohlo zvrhnout ve vzájemné urážení… Nevadí, musím to aspoň zkusit. Konverzace na úrovni, vždyť s kým si tady může Snape popovídat, když si tu svou samotu přímo pěstuje… Ale za žádnou cenu se nesmím nechat vyprovokovat žádnými urážkami! Tohle prostě musím zvládnout!

A plán na čtvrteční trest byl hotov.

HPSS

„Dobrý večer, pane profesore.“

„To se teprve uvidí,“ odtušil suše Snape. „Dnešní teplota v mém kabinetě vám vyhovuje?“

„Jistě, pane.“ Nesmím se nechat vyprovokovat.

Hromada kotlíků byla naštěstí o něco menší než předchozího večera. Profesor jen mlčky převzal hůlku, kterou mu mladík sám podával a ukázal na plný dřez.

Harry se pustil do práce. Lektvarista se stejně jako minule usadil v křesle s knížkou, tentokrát nic nepil.

„Pane, víte, myslel jsem…“

„Pak je jistě namístě gratulace k tak namáhavé činnosti,“ skočil mu Snape do řeči.

Nesmím se nechat vyprovokovat.

„Myslel jsem, pane profesore, že byste třeba uvítal, kdybychom si popovídali.“

„Oh jistě, pane Pottere, byl bych neskonale šťasten, kdybych se s vámi mohl podělit o názory na poslední výsledky Kudleyských kanonýrů. Také milostný život pana Weaslyho si zaslouží důkladného rozboru.“ Snape byl vtělená ironie.

Nesmím se nechat vyprovokovat.

„No, já jsem myslel, že bychom si povídali o něčem, co zajímá vás.“

Snape ho probodl pohledem. „Máte na mysli sofistikovaný rozhovor s inteligentním partnerem?“

„Sofi…totiž ano, pane,“ naběhl si Potter.

„Pak je mi velmi líto, že se v nejbližším okolí žádný takový partner nevyskytuje.“

Nesmím. Se. Nechat. Vyprovokovat.

„Víte, pane, mě by třeba zajímalo, jak trávíte volný čas, jestli máte nějaké přátele, a tak.“

„Och, pane Pottere, cítím se velmi zahanben, že jsem vás podrobně neseznámil se svým soukromým životem. Díky tomu teď nemůžete v klidu dokončit svou práci, je to ode mne velmi nezodpovědné a politováníhodné, řekl bych. Musím to zajisté rychle napravit.“ Jedovatý tón a známé zlomyslné zablýsknutí v profesorových očích Pottera sice varovalo, že večer asi neskončí podle jeho představ, ale nestihl se ani nadechnout k omluvě, když se ozvalo rázné: „Silencio!“

Hm, tak teď se už klidně můžu nechat vyprovokovat, jen je mi to platné asi jako Hagridovi kapesník.

Když vyčistil všechny kotlíky, spočinul na Snapeovi významným pohledem. Marně, profesor vypadal, že je zcela zabrán do své knížky. Harry se pokusil vydat nějaký zvuk, kterým by na sebe upozornil, ale magie Silencia každý pokus ihned zmařila. Přistoupil tedy ke křeslu. Snape nic, četl si dál, Harry ale postřehl, jak se pravý koutek jeho úst nepatrně pozvedl.

Ten mizera, on to dělá naschvál! Harry v duchu začal běsnit, ani vztek mu však nedovolil narušit profesorův osobní prostor nějakým dotykem, kterým by na sebe upozornil. Pár minut stál před křeslem a cítil se poníženě, jak už dlouho ne.

Bastard jeden, až bude můj, donutím ho v posteli žebrat! A dám si pěkně načas. U Merlina, na co to zase myslím?!

Zavřel oči a v duchu napočítal do deseti, jak mu kdysi poradila Hermiona. Pak se šel usadit za stůl v rohu kabinetu, kde si obvykle Snapeovi poškoláci odpykávali svůj písemný trest.

Trvalo téměř hodinu než se Snape uráčil zvednout zrak od knihy.

„Ale, pane Pottere, vy jste již hotov? To jste mi nemohl dát vědět? Nyní je již pozdě na vaření lektvarů, paní ředitelka by mi jistě neodpustila, kdybych nebelvírského hrdinu nenechal dostatečně vyspat. Uvidíme se tedy zítra v osm hodin. A doporučoval bych vám zítřejší trest dokončit úspěšně, víkendy mám rád volné a zítra je již PÁTEK,“ zdůraznil poslední slovo.

Mávnutí hůlkou, tiché Finite a hlasité prásknutí dveří, kterými profesor zmizel zkoprněnému Potterovi.

„Do prdele,“ vyjelo z něj, „to zní skoro, jako by něco tušil!“ S šokovaným výrazem sebral ze stolu vlastní hůlku a stále nevěřícně kroutě hlavou opustil kabinet.

To přece není možné, nemůže nic vědět. Ale proč tak zdůrazňoval ten pátek? Víkendy nebyly nikdy překážkou, když chtěl někomu dát trest, spíše naopak, jako by ho těšilo, že může někomu překazit sobotu či neděli.

Nervózně se kousal do rtů a snažil si vybavit Snapeův výraz, když o tom mluvil. Neúspěšně.

No jo, jenže já mám opravdu už jen jeden den, abych ho dostal. Sakra, zítra to prostě musím dokázat! Uvařím ten pitomej lektvar a pak ho políbím. Jo, přímý útok! Musí na to nějak zareagovat, v nejhorším případě mě prokleje.

Ze strategického hlediska nepovažoval Harry plán na páteční trest za dokonalý, ale v nouzi nejvyšší…

HPSS

Obvyklý průběh – odevzdání hůlky a hora špinavých kotlíků. Jen kromě pozdravu Harry nepromluvil ani slovo. Ne, dnes se musí plně soustředit. Zbavit se rychle plného dřezu a uvařit ten zatracenej lektvar. Pak Snapea políbí a pak… Děj se vůle Merlinova.

Harry vydrbal poslední kotlík a otočil se k Mistru lektvarů.

„Pane, jsem hoto…“ Harry větu nedopověděl. S úžasem zíral na Snapea, který mezitím odložil svůj obvyklý učitelský hábit i vestu a seděl v křesle jen v černých kalhotách a polorozepnuté bílé košili s vyhrnutými rukávy. Odhalovaly pevné svaly na rukách, jaké by do štíhlého učitele nikdo jistě neřekl. Z výstřihu vykukovaly jemné černé chloupky.

Harry nikdy neviděl Snapea jinak než až upjatě upraveného. Desítky knoflíčků byly pokaždé pečlivě zapnuty a strohý vzhled ještě zdůrazňoval chladný pohled jeho očí a kamenná tvář. Naproti tomu nyní působil uvolněně a… ano, spokojeně!

„V pořádku, pane Pottere, můžete se dát do vaření. Potřebné ingredience si vyhledejte v policích. Postup jistě znáte.“ Dokonce i Snapeův hlas zněl méně jedovatě, zbaven ironie působil náhle skoro… Harry se zachvěl. Skoro eroticky. Svůdný, měkký, vláčný… Prosím, řekněte ještě něco!

„ Pane Pottere, nevím přesně, co vás zbavilo slov, ale rád bych to věděl pro opakované použití.“ I tohle by profesor zvládl říct jistě velmi, velmi sarkastičtěji.

Harry se urychleně otočil a začal chystat potřebné přísady. Nebylo jich mnoho, vzhledové lektvary patřily téměř všechny k těm snadným. Jen kdyby… Nebelvír se nemusel dívat za sebe, přesto cítil upřený pohled hlubokých očí, jak se provrtávají jeho zátylkem a míří přímo… do mozku? Do srdce? Harrymu se klepaly prsty, na spáncích mu vyrazil pot. Co to děláš, k sakru, seber se! Až dokončíš lektvar, musíš ho políbit!

Uvařit základ mu trvalo asi patnáct minut, během kterých byl Harry stále neklidnější. Nervózně hmátl po stonku měňavice a začal jej krájet na centimetrové kousky. Pohled zintenzivněl, propaloval se Harryho hábitem, košilí i kůží, cítil ho stejně, jako by se jej Snape dotýkal. Zhluboka se nadechl a sbíral odvahu se otočit tomu pohledu čelem. Než ale tak stačil učinit, teplá ruka ho lehce uchopila za zápěstí a odsunula tu jeho od byliny.

„Pane Pottere, měňavice malá je bahenní rostlina a jako takovou je nutné ji před krájením namočit.“

Harry se lehce ze sevření vymanil a nepokrájené stonky namočil pod tekoucí vodou. Když však znovu uchopil do ruky nůž, profesorova dlaň překryla tu jeho a začala krájet. Harry neprotestoval, cítil, jak se Snapeovo tělo k němu tiskne i jak ho vlahý dech chladí na zpoceném spánku, a slastně přivřel oči. Poddal se tomu vedení a na okamžik si dovolil zapomenout, kde že se to vlastně nachází. Vnímal jen splašený tlukot vlastního srdce a mužovu horkou blízkost. A najednou bylo po všem. Harry koutkem oka postřehl, jak mu učitelova ruka odejmula nůž a odložila ho na vedlejší dřevěné prkénko.

„Já…“ Harry nevěděl, co chtěl vlastně říct, a tak se otočil a zmateně pohlédl do hlubokých očí, které ho znovu hypnotizovaly.

„Chtěl jste si snad opět postěžovat na nevyhovující teplotu, pane Pottere?“

Harry chtěl odpovědět, ale z jeho úst vyšlo jen neurčité zachrčení.

„Ano, pane Pottere?“ Profesorovy zorničky se opět vpíjely do těch smaragdových.

Mladík se nebyl schopen ani pohnout. Naprázdno polykal a vykulil oči, když si Snape olízl rty a jeho tvář se přiblížila k Nebelvírovi. Pak se profesorova ruka pohnula a zastavila se až na pravé půlce Harryho zadku. To už student prostě nevydržel. Vyjekl překvapením, máchl nekoordinovaně rukou a kotlík se základem lektvaru se poroučel na podlahu.

„Och, pane Pottere, taková škoda. Doufal jsem, že dnes již budete KONEČNĚ úspěšný!“

Byl to dvojsmysl nebo nebyl? Ale Severus přece nemůže vědět, že jsem ho do dneška měl svést, ne? Moment, Severus?! Mě už fakt hrabe!

Ještě stále palčivě cítil dlaň, jež se ho před chvíli dotkla, přestože stál nyní od svého učitele téměř na dva kroky.

„No, nedá se nic dělat, pane Pottere, budete se muset dostavit opět zítra, víkend nevíkend. Dobrou noc.“

Mávnutím hůlky uvedl profesor svůj kabinet do pořádku a opustil ho známými dveřmi.

HPSS

A je to v háji, totální propadák. Zmijozel versus Nebelvír 3:0! To bude v Nebelvíru keců. A Hermiona, jak ta si mě vychutná!

Jenže kupodivu prohraná sázka Harryho netrápila ani zdaleka tolik, jak by měla, a jak si sám snažil namlouvat. Ze všeho nejvíc ho štvalo, že nedošlo k tomu polibku. Byl tak blízko, blizoučko…Mohl cítit Severusův vlahý dech… Severusův, tak jo, je to jasné. Prostě naprosto zešílel. Diagnóza stanovena.

Anebo je to všechno jinak? Harry po cestě do nebelvírské věže poprvé posbíral zbytky odvahy, ukrývající se kdesi za rozvalinami ze Zmijozelových jedovatých slov, a přiznal si, že ho jeho učitel lektvarů prostě přitahuje. Že přes všechny vyslovené i nevyslovené příšernosti, které mezi nimi byly, je to jeden z mála lidí, kterých si skutečně váží. A kterého navíc, u Merlinova zacuchaného plnovousu, opravdu chce. A to tak moc, že…

Harry se prudce zastavil a pokusil se nepříliš úspěšně zkrotit svůj tep. Věděl, že i když je už téměř půlnoc, nebelvírská společenská místnost bude plná studentů. Náhle zalitoval, že se jim svěřoval každé ráno se strategií na nadcházející večer, všichni teď jistě netrpělivě čekají, jestli polibek zabral.

Jedna, dvě, tři, čtyři… Je mi líto, Hermiono, i kdybych teď napočítal do tisíce, uklidnit se mi to nepomůže. Zbývá mi už jen jedno. A Harry se vydal zpět do sklepení.

Před kabinetem zaváhal. Uslyší Snape vůbec zaklepání skrze druhé dveře do svých pokojů? Ale než si stačil odpovědět, že nejspíš ne, dveře se samy otevřely dokořán. Tentokrát se v Harryho zorném poli nenacházel ani jediný kotlík, čekající na vyčištění, před očima měl jen známou postavu, oděnou stále ještě v černých kalhotách a bílé košili s těmi tak proklatě svůdně vyhrnutými rukávy. Snapeův pohled byl typicky kamenně bezvýrazný, ale v očích to Harry uviděl znovu – touha a lačnost. A snad i… naděje?

„Pane Pottere, něco jste zapomněl?“ Mladík jen naprázdno polkl, opět omámen tím neuvěřitelně svůdným barytonem.

„Ne, totiž ano. Totiž, tohle všechno je špatně, já jsem nechtěl říct, to co jsem řekl na hodině, vlastně chtěl, ale já to nemyslel vážně, jen jsem chtěl dostat od vás trest, teda s vámi trest.“

Harry si dobře uvědomoval, že mluví jako mentálně retardovaný jedinec a obrnil se proti očekávanému úderu. Ten ale nepřišel. Místo toho se profesor lehce usmál (no vážně, to pohnutí oběma koutky prostě musela být jeho verze úsměvu) a tiše se zeptal: „A splnil průběh trestu vaše očekávání, pane Pottere?“

„Tak to ani náhodu,“ ušklíbl se student, „bylo to naprosté fiasko.“

„Vážně?“ podivil se Snape. „Tak se na to podíváme.“ A překonal tiše a pomalu ty tři, čtyři kroky, které ho od Harryho dělily.

„První večer vám bylo nesnesitelné horko, pokud si vzpomínám,“ promluvil Severus téměř neslyšně. Pak rozepnul jediný knoflíček, na který byl Potterův hábit zapnutý, a nechal jej přes ramena sklouznout na zem.

„Opravdu nesnesitelné horko,“ mávl hůlkou a Harry byl nahý do půl těla a zmatený do morku kostí.

„Druhý večer vás zajímalo, zda mám nějaké přátele, ale oba víme, že otázka ve skutečnosti měla znít, zda mám přítele,“ pokračoval lektvarista a nahnul se k mladíkovu uchu. „Pak tedy ne, Harry,“ zašeptal, „momentálně nemám žádného přítele a nevzpomínám si na žádnou osobu, kterou bych tímto titulem kdy mohl označit.“

Harry nechal jeho medový hlas proznít celým tělem. Náhle se něco měkkého a teplého otřelo o jeho tvář, přivřel oči a poslepu se snažil tu dlaň zachytit. Rychle ji však vystřídalo něco jiného, měkčího, vlhčího a jemnějšího a Harry si rozechvěl, jak Snapeovy rty značkovaly cestu od ucha až k jeho ústům, do kterých pak vydechly:

„A třetí večer jsi mne chtěl políbit, jestli se nemýlím.“

A pak už se ty rty spojily s jeho, v pomalém, vláčném polibku. Když se o několik století později od sebe odtrhli, Harry si začal pomalu skládat dvě a dvě dohromady.

„Takže to znamená, že jsi to celou tu dobu věděl,“ zachraptěl, hrdlo vyprahlé. „Kdo?“

„Slečna Grangerová byla tak laskavá, že mě informovala o vaší sázce i tvých, hm, strategických plánech.“ Náznak ironie byl zpět.

„Ale to je nefér, pak jsem neměl šanci vyhrát! A proč by to dělala? To neměla strach, že si z ní uděláš ozdobu své sbírky neobvyklých přísad do lektvarů?“

„Přestože tato skutečnost zůstala nepovšimnuta, slečna Grangerová a já jsme se poněkud sblížili v době mého léčení otravy Naginiho jedem. A ač jsme ani jeden nepovažovali za nutné tuto informaci uvést ve všeobecnou známost, domnívám se, že je vskutku málo věcí, které bychom o sobě nevěděli. Proto také brzy pochopila, že k tobě chovám jisté… city. Ujišťuji tě však, že tvá spolužačka měla mnohem ušlechtilejší pohnutky, když se rozhodla mě o výzvě informovat.“

Harry kývl, to mu už došlo.

HPSS

Když pak nad ránem leželi příjemně unavení ve vzájemném objetí, napadlo Harryho:

„A když jsi byl rozhodnutý, že se necháš svést, proč jsi mi to tak ztěžoval? Proč jsi čekal, dokud neprohraju?“

A Severus se nyní již zcela nefalšovaně usmál.

„Protože i když představa, že bychom já i mí kolegové měli celý týden možnost opravovat eseje slečny Grangerové pouze v rozsahu zadání, je neskutečně lákavá, dávám přednost omezení tvých bláznivých kousků na minimum.“

A stiskl Nebelvíra v pevném objetí.