Nullo modo – epilog + doslov

Epilog

Harry seděl metr od krbu a stejně měl pocit, že sedí v plavkách na severním pólu. Otřásal se zimnicí, po čele mu stékal pot a ani dvě deky, ve kterých byl zachumlaný, nepříjemné pocity nedokázaly umírnit. Severus byl pryč třetí den a právě jeho nepřítomnost způsobila, že se Harry cítil takhle. Byly to už dva roky, co musel zanechat práce bystrozora a nastoupit do Bradavic jako učitel Obrany proti černé magii, aby byl Severusovi blíž. Snášel odloučení hůř než on, a pokud chtěli fungovat alespoň zdánlivě normálně, neměli příliš na vybranou. Minerva jim ráda vyšla vstříc, na onu prokletou učitelskou pozici se stejně nikdo dvakrát nehnal.

Neměl už ani sílu se zamračit. Proklínal Severuse, ale věděl, že jinak to udělat nešlo. Odpočítával minuty, ale Severus byl stále příliš daleko. Když se Harry soustředil, dokázal se na Severuse napojit i přesto, že je dělila asi tak polovina zeměkoule, a tak věděl, že ještě několik hodin se Severus neukáže. Taková byla daň, kterou oba zaplatili za to, že získali moc k poražení Voldemorta. Den ode dne bylo každé další odloučení horší a horší. Nebylo to jen, že by mu Severus chyběl, Harry fyzicky strádal kvůli jeho nepřítomnosti.

Na hrudi ho tlačilo, ruce a nohy vypovídaly službu. Příštích několik hodin už se od krbu nehne. Nesnášel, když ho takhle Severus našel, ale nedokázal s tím nic dělat. Zavřel oči a snažil se usnout. A kdyby se mu to nepovedlo, stejně bude předstírat, že spí. Tak to bylo snesitelnější. Severus přijde domů, zamračí se, sedne si vedle Harryho a přitáhne si ho tak těsně k sobě, že na něm bude Harry téměř ležet. Tak zůstanou, dokud se oběma neudělá líp.

* * * * *

Severus dokončil přednášku, na které představil svůj poslední patent, a zhluboka vydechl. Tři dny byly moc, už od rána se nedokázal pořádně soustředit. Cítil Harryho bolesti a hučelo mu ve spáncích, každou kost v těle jako by olizoval zložár. V rychlosti se sbalil, nenamáhal se s kýmkoliv rozloučit. Toužil už být doma. V klidu, tichu, jen s Harrym.

Obával se stavu, v jakém Harryho najde, a rozhodl se, že tak daleko už sám nikdy neodcestuje. Bylo to zbytečně trýznivé a Severus neměl nejmenší zájem Harrymu ubližovat víc, než bylo nezbytně nutné. Bolest se stala jejich průvodkyní, poutala je k sobě stále pevněji a každé odloučení pociťovali velmi krutě.

Nejednou našel Harryho svíjet se v bolestech a ničilo ho vědomí, že to on mu tohle provádí. Dal by všechno, jen aby si s Harrym mohl vyměnit místo, ale za nic na světě nedokázal přijít na to, proč Harry odloučení snáší o tolik hůř, než on sám. Neuměl mu pomoct a pocit bezmoci jej užíral zevnitř.

* * * * *

„A co je tohle vůbec za nápady? Proč musím být zrovna svědek?“ rozčiloval se Severus už půldruhé hodiny a Harry jeho náladu ustál jen díky vědomí, že Severus vyvádí z prosté nervozity. Nechtěl na Dracově svatbě nic zkazit a ukázal se jako ještě větší perfekcionista než obvykle. Teď si zrovna potřetí převazoval kravatu.

„Jako družička bys vypadal trochu směšně,“ ušklíbl se Harry, zatímco se pral s hřebenem. Hřeben vedl a Harryho vlasy se skutečně tvářily jako vlasy, nikoliv jako vrabčí hnízdo.

„Moc vtipné, Pottere.“

„Výborně, to už tu dlouho nebylo,“ zubil se Harry do zrcadla. Odložil hřeben a otočil se k Severusovi. „Ukaž,“ chtěl vzít jeho kravatu do svých rukou, ale byl plesknut přes prsty. Protočil oči. „No tak, nemůžeš vypadat líp než ženich, to se prostě nedělá,“ utahoval si z něj. „A jestli ten uzel rozvážeš ještě jednou, tak to ani nestihneme. A protože u sebe máš prstýnky, Draco by ti asi nepoděkoval.“

Severus zavrčel něco, co nápadně připomínalo „Idiote“ a vrazil Harrymu do ramene, když kolem něj procházel.

* * * * *

Harry ležel na boku, hlavu si podpíral rukou a usmíval se. Severus vedle něj klidně oddechoval, výraz ve tváři uvolněný, spokojený. Harry mu po hrudníku a břiše kreslil drobná kolečka, uklidňovalo ho to a svět najednou dával smysl. Pocitům, které zažíval, když se Severuse dotýkal, když mu usínal v náruči, když se s ním miloval, se nevyrovnalo nic na světě. Severusova magie ho ochranářsky objímala a jako by mu šeptala nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil. Harry ji rád poslechl, uvolnil se, nechával se konejšit. V takových chvílích mohl s čistým svědomím říct, že žije život, po jakém vždy toužil. Obklopený milovanými lidmi ve svobodném světě bez neustálé hrozby a jeho jedinou starostí bylo mít na pondělí opravené eseje šesťáků.

* * * * *

Severus se vrátil domů dřív a Harryho nikde nenašel. Ani ho nehledal, po patnácti letech spoutání zkrátka věděl, kde je. Uvařil si čaj a usadil se ke krbu s knihou v ruce. Nepřečetl ani stránku, místo toho zůstal zírat na pohyblivé fotografie na krbové římse. Na všech fotkách byli Weasleyovi nebo Malfoyovi. Jejich rodiny se velmi rozrostly a Harry děti miloval. Jejich rodiče zase milovali Harryho přístup a rádi jeho nabídku hlídání využívali. Severus se v takových chvílích stahoval do ústraní, a jak se počet hlídaných dětí zvyšoval nad únosnou mez, mizel do Bradavic, i když bylo třeba zrovna léto.

Jenomže poslední rok se zdálo problematické i jednodenní odloučení. Podivný průběh spoutání sice zpomaloval a změny nebyly tak razantní jako v prvních letech, přesto je pociťovali. Bez Severusovy přítomnosti v domě si zkrátka Harry na celý den, nebo dokonce na dny dva, děti vzít nemohl. To ho ničilo, ale Severus měl dětí plné zuby ze školy a ještě s nimi trávit volný čas, to bylo jako největší noční můra. A strávit víkend zavřený jen v pracovně chráněné zvukotěsnými a jinými kouzly, to taky nebylo úplně optimální. Byl pak podrážděný a zlý a to je ničilo oba, neboť jeho výrazné emoce se přenášely i na Harryho. Uvízli v kruhu.

Jejich vztah i pouto vyžadovaly spoustu kompromisů. Někdy trvalo déle, než k nějakému dospěli, jindy to byla otázka pár minut a porovnání kladů a záporů. Ale tentokrát nechtěli ustoupit ani jeden. Severus se nechtěl vzdát svého pohodlí a klidu, kterého si v jejich domě tolik vážil, a Harry se nechtěl vzdát možnosti být s dětmi.

Nedotčenou knížku odložil na konferenční stolek a sešel do laboratoře zkontrolovat zásoby uklidňujícího lektvaru.  Nedostatečné. Sebral jednu z lahviček a zamířil do pracovny. Harry bude brzo doma. Postavil lahvičku doprostřed stolu a usadil se za něj. Přitáhl si Edmundovo pojednání o vlivu doby sběru na magické vlastnosti všemožných druhů lopatkovců a nezačetl se.

„Ach, tady jsi,“ vešel tiše Harry a Severus se už ani nenamáhal napomínat ho za jeho hrané překvapení. Ovšemže Harry věděl, kde ho najde, a šel na jistotu. Posadil se proti Severusovi a natáhl k němu přes stůl ruku. Chytil ho za zápěstí a v očích se objevila úleva. Severus přetočil ruku a propletl jejich prsty. Harryho pohled sklouzl na stůl, ve snaze zmapovat, co Severus dělá.

„Uklidňující lektvar?“ povytáhl obočí.

„Nějak ten víkend přežít musím.“

* * * * *

Byl to skvělý víkend, a přestože si ho Harry s dětmi užil, cítil se neskutečně vyčerpaný. Uhlídat tohle stádo chtělo nervy z oceli. Severus za celý víkend neopustil svou pracovnu, a kdyby Harry neměl přehled skrze spojení, nejspíš by ho chodil kontrolovat, jestli vůbec žije. Teď sebral poslední zapomenuté hračky, uklidil je do ložnice pro hosty a posadil se na pohovku. Unaveně vydechl. Slyšel Severuse za sebou, ale neměl chuť se s ním bavit. Očekával ironické nebo posměšné komentáře typu „Máš, cos chtěl“ a to nepotřeboval. Potřeboval si jen na chvíli vydechnout. Ucítil ruce na svých ramenou a vydechl úlevou. Jako by se mu do těla vracela síla jen z toho prostého doteku. A když Severus dotek změnil v pohyby a masíroval zatuhlý krk a ramena, byla to hotová extáze. Tohle byly zkrátka okamžiky, pro které ho bezmezně miloval.

„Pojď ke mně,“ zašeptal a Severus obešel gauč a složil se vedle Harryho, který si mu lehl do klína. Prostě jen tak, bez podmínek, bez vyjednávání, čistě proto, že si to přál.

A stejně tak se i Harry snažil vycházet vstříc Severusovi, poslouchal jeho poznámky k novým lektvarům, říkal mu na ně svůj názor, kvůli čemuž mnohdy i týden nespal, jen aby si problematiku dostatečně osvojil a byl Severusovi užitečný. Zbavoval ho trémy před přednáškami, které se týkaly jeho nových patentů, na které byli oba nesmírně pyšní. Nutil Severuse chodit mezi lidi, na oslavy, na svatby, na křtiny… Ne že by to Severus nějak zvlášť oceňoval, ale podle Harryho potřeboval vidět, že jsou lidé, kterým na něm záleží, kteří ho rádi vidí. A když se pak dal Severus do řeči s Dracem a dvě hodiny rozebírali kvality různých ohnivých whisky, byl si jistý, že udělal dobře, když přestál všechno to mračení a jedovaté poznámky a prostě Severuse donutil jít, ať už jeho přesvědčovací metody zahrnovaly výhružky nebo sliby.

* * * * *

Harry usnul a Severus se vyplížil z ložnice stejně, jako to dělal posledních několik týdnů. Potřeboval se věnovat výzkumu, o kterém Harrymu říkat nechtěl, a pokud nechtěl riskovat náhodná odhalení, byl Harryho spánek jedinou dobou, kdy se problémem mohl zabývat.

Celé roky schraňoval poznámky o jejich spoutání, průběh, změny, co se s nimi dělo, když nebyli spolu, jak dlouho mohli vydržet jeden bez druhého, zkrátka vše, co se jich týkalo. Nyní se konečně zdálo, že by mohl s problémem pohnout. Podařilo se mu vymyslet bázi, která by měla dokázat pouto obelstít tak, aby to vypadalo, že jsou spolu a přitom by mohli být po určitou dobu každý na jiném pólu planety.

Mělo to ale jeden háček. Když porovnával, co se s nimi děje poslední dobou, postřehl drobnou změnu. Pouto oslabovalo. Byly tu jen nepatrné náznaky, ale díky svému výzkumu měl porovnání s dobou, kdy pociťovali sílu, která je táhla k sobě, nejvíc. Teď se zdálo, že se situace uklidňuje, jako by se nejprve měli ujistit, že bez sebe nedokážou žít, a to doslova, a až poté teprve mohli začít žít normálně. Jeho lektvar v kombinaci s oslabením pouta by mohl způsobit, že už by vzájemný kontakt nemuseli potřebovat vůbec.

Ta myšlenka byla lákavá, ale nebyla příjemná. Severus si na Harryho příliš zvykl, žili spolu, pochopili svou bolest a naučili se s ní žít a představa, že by to mohlo být i jinak byla divná. Děsivá.

Trvalo jen chvilku, než shromáždil všechny materiály a své poznámky na jedno místo.

„Incendio,“ zašeptal a sledoval, jak se roky jeho práce obrací v prach.

 * * * * *

Doslov

S příběhem, který se dva roky odehrával pod názvem Nullo modo, jsem toho zažila příliš na to, abych si odpustila pár slov shrnutí…

Inspirace

Několik lidí mi řeklo, že v povídce (proč se všem fanfikcím říká povídky, i když to povídky nejsou?) vidí odkaz Elysejského klíče. Z mého pohledu je to pochopitelné, protože Elysejský klíč mě ovlivnil tak, že se pravděpodobně odrazí ve všem, co napíšu. Navíc po každém příběhu, který mě silně zasáhne, mám potřebu se z něj vypsat. NM ale nevzniklo jako vypsání se z Elysejského klíče (to odnesli Aiden s Brianem v Daruj mi křídla), nýbrž z Kamene manželství. Po přečtení Kamene manželství mě uhranula myšlenka těch dvou jako manželů a už mě nepustila. Vznikly parodie Nevěrný Harry a Nevěrný Severus a od té chvíle mi v hlavě strašila myšlenka, jak se to stalo, že jsou ti dva manželé. Odpovědí byl sňatek z donucení. Přesto se v NM odráží i Klíč, nejvíc na postavě Severuse, řekla bych.

Téma

I když námětem je sňatek z donucení, tématem, které prostupuje celou povídkou je osud a osudovost. Jsou věci, které jakoby ve spirále kopírují kánon. Několik postav, co zemřelo v kánonu, zemřelo i tady. Brumbál, Remus, nakonec i Harry. Jiným způsobem, jinou cestou, dospěli ke stejnému cíli. Proč? Protože tohle poselství se mi moc líbí. Dělejte, co chcete, snažte se, jak chcete, osudu stejně neuniknete. Kromě toho se objevuje i několik drobnějších motivů, které kopírují kánon, našli jste je? Jedinou výjimkou je smrt Severuse, protože tu Rowlingové jen tak neodpustíme, že? :-)

 

Název

Název nemá žádný hlubší význam, jsem jenom naprosto příšerná ve vymýšlení názvů povídek, kapitol, jmen lidí a vůbec všech pojmenování. Myslím, že s nápadem na latinu přišla Šárka a nakonec jsme se nějak ustálily na Nullo modo, což v překladu znamená Ani náhodou.

„Ani náhodou se neožením s Potterem.“

„Ani náhodou se nezamiluju do Snapea.“

A tak podobně.

A když už byl latinsky název, rozhodla jsem se i pro latinské názvy kapitol. A protože latinsky neumím, vybírala jsem ke kapitolám citáty. Mám ráda symboliku, takže přirozeně se název nějakým způsobem v dané kapitole vždy odráží. Od toho názvy kapitol jsou, že…

 

Poslední kapitola

Takové odchýlení od kánonu nebylo původně v plánu, ale znáte to, oni si občas prostě dělají, co chtějí. Takže proč Severus, a ne Harry? V průběhu příběhu, konkrétně během bitvy v Prasinkách, se Severus zdráhal používat smrtící kletbu kvůli spojení s Harrym, očekával, že Harry by nesouhlasil, aby jeho magie byla použita k vraždění.

Když Harry zemřel, Severus prostě jen toužil zabít, pomstít Harryho a když se Harry vrátil zpátky, viděl, jakou kletbu Severus použil, a tím, že mu dal volně svou sílu k dispozici, vlastně souhlasil s tím, co Severus udělal. Tomu říkám romantické gesto. :-)

No a pak byla Voldemortova smrt taková symbolická. Bál se víc smrti, nebo toho, že na něj všichni zapomenou? Že bude bezvýznamný? Že nebude ničím? Takže zemřel smrtící kletbou, kterou sám napáchal příliš hrozného a nezůstalo po něm ani památky… Nic, co by další případná generace smrtijedů mohla uctívat nebo tak podobně. Žádný hrob, žádné ostatky. Myslím, že takovou smrt by si rozhodně nevybral, kdyby už si nějakou vybrat chtěl.

 

Posilování spojení

U mnohých kapitol jste v komentářích psali svůj názor na posilování spojení – sílí pouto mezi nimi tím, jak se vzájemně poznávají, nebo prostě jen sílí s časem a nutí je spolupracovat? Já mám jasno a v epilogu je to vidět nejvíc, ale není nutné všechno říkat nahlas, fantazie je krásná věc a každý čtenář, ať si to přebere po svém.

 

Poděkování

Šárce, která se se mnou trápila od začátku až do posledního písmenka, rozmluvila mi spoustu šíleností, pomohla vyřešit několik zádrhelů a nejasností. Vždycky přesně vypíchla problém, když mi v kapitole něco nesedělo a nevěděla jsem co. Zkrátka mě celou dobu držela na uzdě, její rady a pomoc jsou pro mě neocenitelné, děkuju ♥.

V průběhu psaní jsem si pak uvědomila, že trpím strašnou autorskou slepotou a Rowana se dobrovolně ujala korektur, za což jí patří obří dík. Občas jsem potřebovala jeden, dva dny na překonání depky po tom, co mi místo textu poslala zpět omalovánky, ale vždycky jsem nakonec uznala, že má pravdu (maminkám, bláznům a korektorům se přece neodporuje).

Mé druhé polovičce, která mě i přes neustálé remcání, proč nepíšu něco normálního, vždycky vyslechne a statečně snáší moje stížnosti na tvrdohlavost postav.

Bleskovi, díky které jsem se odhodlala odkaz na povídku poslat i na Daily Slash, což se projevilo nárůstem čtenářů, což ale zase zvýšilo obavy před publikováním každé kapitoly. :D Zároveň jsem díky tomu poznala (alespoň tak, jak to jen přes síť lze) několik nových lidí.

Benny, protože je dlouhodobě nejvěrnějším čtenářem s největším počtem komentářů. Vážím si toho.

Všem komentujícím čtenářům, kteří mi byli obrovským povzbuzením i potěšením. I když si ráda namlouvám, že píšu hlavně pro sebe, bez vás by to nebylo ono. Děkuju. ♥