Nullo modo – 28. kapitola

Vážně je tohle konec? Nějak tomu nemůžu uvěřit. :-) Ještě přijde epilog, ale stejně je to zvláštní.

Děkuju za trpělivost a za všechny komentáře, jste úžasní.

* * * * *

Honesta quaedam scelera successus facit

Uvědomění přišlo záhy. Nebylo důležité, kdo udělal první krok, když se vzájemně drtili v prudkém objetí. Harry Severuse políbil, snažil se vtisknout si do paměti kontury jeho úzkých nepoddajných rtů, a pokud to mělo být naposledy, co je cítí pod svými, chtěl, aby to pro oba bylo nezapomenutelné. Severus do polibku vkládal stejnou touhu. Touhu protáhnout několikavteřinový okamžik na co nejdelší možnou dobu, na týdny, měsíce, nedovolit mu, aby vůbec kdy skončil. Oba věděli, co je čeká, ale zároveň byly nadcházející chvíle plné otazníků a nejasností. Doufali, ale nevěřili. Toužili, ale nespoléhali se.

„Miluju tě, Severusi,” hlesl Harry, když se nakonec musel odtáhnout. Sice jen na délku předloktí, ale i to málo se zdálo jako propast.

„Hlavně se drž u mě.” Severusův hlas neprosakoval paniku, ačkoliv jej zachvátila; to nemohl Harrymu udělat. Musel být oporou. „Co chceš dělat?” zeptal se odtažitě, vyhýbající se Harryho pohledu.

„Ty víš, co musím udělat,” ozval se Harry tiše a neochotně. Po předchozím letmém úsměvu nebylo ani památky.

„Nemůžeš se vzdát!” zavrčel Severus plamenně a oheň se promítl i v jeho očích, které teď neomylně našly Harryho váhavý pohled. Harry se nechtěl vzdát, ale copak měl na výběr? Copak si tímhle neprošel? Když se od Severuse dozvěděl, že je viteál, nebylo to jednoduché, ale nakonec dospěl k závěru, že obětovat se je jediná cesta, která dává smysl. Obětovat se, aby ostatní mohli žít svobodně? Jeden výměnou za miliony?

„Jsme kousek od cíle, Severusi. Nesmíme ho nechat vyhrát a já potřebuju tvou pomoc. Dovol mi se na tebe spolehnout.” Harry sjel rukama ze Severusových ramenou, po pažích, které držely Harryho za boky, a zastavil se na jeho předloktích.

„Nepřísahal jsem, že tě budu chránit, abych tě teď nechal jen tak jít.”

„Vím, že uděláš, co je potřeba. Vždycky uděláš, co je potřeba.” Severusův stisk zesílil, zatvrzelým pohledem se mihla bolest.

„Ví, že jsi viteál, nebude tě chtít zabít.”

„Já vím. A mám plán. Jen je… šílený, riskantní, nebezpečný, můžeš si vybrat. A potřebuju tvou pomoc.” Harry neměl moc času vymyslet cokoliv, bylo to jen pár minut, co promlouval se Severusovou matkou a byl odhodlaný Severuse nechat stát stranou, ale Severus měl pravdu – Voldemort ho nebude chtít zabít; sám to zkrátka nedokáže.

„Jaký plán?” Severusův podezřívavý pohled byl zcela oprávněný.

Harry mu vyložil svůj záměr a čekal smršť nadávek a popuzeného vrčení. Místo toho zavládlo jen nevěřícné mlčení.

„Můžu se na tebe spolehnout?” naléhal Harry s vědomím, že mají čím dál méně času.

„Tohle je bláznovství,” na víc se Severus nezmohl a taky už dávno věděl, že Harrymu nic neodmítne. Ani kdyby kvůli tomu měl položit život. Přikývl.

„Já vím. Máš dostatečnou dávku pro oba?“ Severus otázku ohodnotil prostým víš, že mluvíš s mistrem lektvarů? pohledem. Harry se ušklíbl a sledoval, jak Severus mizí ve své laboratoři. Přepadla ho nostalgie. Nedokázal se ubránit zábleskům vzpomínek, kdy se Severusem vařil lektvary, kdy si četli u krbu, kdy byli spolu. Za jiných okolností, v jiné době, na jiném místě… mohlo by to být jiné? Měli by šanci strávit spolu víc času?

Byly to jen útržky. S Ronem a Hermionou, Weasleyovými, ale většinu si pro sebe uzurpoval Severus.

„Nemůžu uvěřit, že máš NKÚ z lektvarů. Dokonce Nad očekávání.“ Harry si znovu přivoněl a usilovně přemýšlel.

„Můžu to ochutnat?“

„Jak to můžeš chtít ochutnat, když nevíš, co to je? Tebe nebude těžké otrávit.“

„Dělám si legraci. Uklidňující lektvar. Už ses tím nadopoval, nebo mi chceš sdělit, že zatím to zvládáš bez úhony, ale pro případ nouze jsi dobře vybaven?“

Harry se usmíval, ještě když asociace přivolala další vzpomínku.

„Krájej. Nadrobno,“ nakázal Severus, a tak Harry popadl nůž, ale něco bylo špatně.

„Keramický máš kde?“

„Že bych tě přece jen něco naučil?“ povytáhl Severus vyzývavě obočí a jeden koutek rtů.

„Nefandi si,“ zchladil ho Harry.

„Je v zásuvce,“ kývl Severus ke stolu. „Musíš na menší,“ upozornil po chvíli chlapce.

„Ještě menší?“ vykulil Harry oči na hromádku před sebou.

„Slovo menší obvykle značí, že se má jednat o ještě menší množství nebo jednotku, než s jakou jsi pracoval dosud.“

„Stačilo říct prostě jo…“

„Musí být tak malé, aby se rozvařily…“

Sarkasmus byl Severusovou nejoblíbenější zbraní a Harry se přistihl, že se naučil jeho humoru rozumět, bavil ho a užíval si chvíle, kdy do něj Severus takhle rýpal, protože to znamenalo, že se o něj zajímá. Kdyby se nezajímal, jen by Harryho ignoroval a vůbec by ho k sobě nepustil. Teď se Harry usmíval a zároveň ho pálily slzy v očích. Nic z toho už se nevrátí.

Severus mu položil dlaň na tvář a něžně ho chytil za bradu. „Harry, jsem tu s tebou. A nikam nepůjdu. Slibuju, že tě nikdy neopustím.“ Ruka pak sjela na krk a zapadla pod šálu. Harry nebyl schopný zhodnotit, co to dělá, dokud Severus nevytáhl řetízek a na něm prsten. Protočil ho v prstech a četl: „Každý je svým vlastním předkem a svým vlastním dědicem. Víš, co to znamená?“ Snažil se soustředit na jeho slova, ale význam nerozluštil. Zavrtěl hlavou. „Ty můžeš ovlivnit svou budoucnost, jen na to často zapomínáš a necháváš se svazovat proroctvím a tím, co si o tobě myslí ostatní. Mysli víc na sebe a na svůj život. K čemu ti bude přežít válku, když nebudeš mít pro co žít?“

Válku nepřežije a s proroctvím je svázán až do morku kostí, to už v tu chvíli bylo zřejmé a bylo by bláhové namlouvat si cokoliv jiného a Harry si ani nechtěl dělat falešné naděje. Věděl, že tuhle noc zemře. Když konečně měl pro co… pro koho žít, došel jim čas. Odpočet Osudu se jim vysmíval svými nulami.

„Nepřemýšlej,“ přetrhl mu Severus vzpomínky, a až když promluvil, uvědomil si Harry, že mu Severus tiskne rameno a palcem opisuje drobné kroužky. Kdy se vrátil? Harry kývl, ale ublíženost z nespravedlnosti zůstala.

Harry přijal lahvičku, na jejímž okraji se zaleskl černý vlas. Ušklíbl se. „To je nechutný.“

„No dovol?“ povytáhl Severus obočí a zahleděl se na flakónky s pýchou vepsanou v očích.

Harry nereagoval a pozvedl sklo: „Na zdraví?“ Severus mu přiťukl, načež s identickými úšklebky obsah vypili.

* * * * *

Hermiona se slzami v očích sledovala, jak ředitelka s Kingsleym Pastorkem vyslýchají posla. Voldemort chtěl Harryho. Měla podivné tušení, že její přítel o tom ví a že se vzdá, proto slzám ani nebránila. V průběhu ostré výměny názorů mezi jednotlivými členy Řádu Harry s profesorem Snapem vešli do Velké síně, kde se už stačily shromáždit desítky členů Řádu, rodiny studentů i lidi, které v životě neviděla. Postupně se k nim otáčelo stále více a více očí, jak si jich přítomní kouzelníci a čarodějky jeden po druhém všímali.

„Co se tu děje?” zeptal se Snape, když se dostali dostatečně dopředu na to, aby si všimli Smrtijeda, na kterého Pastorek mířil hůlkou.

„Je to posel. Voldemort chce, aby mu přivedl Harryho, jinak zaútočí,” vysvětlila ředitelka McGonagallová.

A Harry přikývl. Smířeně, ale s dávkou revolty. Profesor Snape se vedle něj tvářil až podivně nezaujatě a Hermiona nechápala, jak může jen mlčky přihlížet!

„To ne!” vykřikla proto záměrně nahlas, aby upoutala pozornost svého přítele, kterému pohledem problesklo zděšení. Doběhla k němu a vrhla se mu kolem krku. „Nemůžeš se jen tak vzdát, nenecháme tě tam jít, musí existovat jiné řešení. Prosím, Harry,” naléhala na něj, ale on jako by zkameněl.

„Má… máme plán,” zakoktal nakonec nepřesvědčivě a stále na ni zahlížel s hrůzou.

„Až bude had mrtvý, nebude už žádný viteál, pak bude šance Voldemorta zabít,” vložil se do toho Snape. „Jinak se k Nagini nedostaneme.”

„Nedostanete?” odtáhla se Hermiona, aby teď kalkulujícím pohledem přejela po Snapeově tváři.

„To je součást plánu. Já zabavím Voldemorta, on zabije Nagini,” vysvětlil Harry tiše tak, aby to slyšelo jen pár nejblíže stojících.

„Chci jít taky,” naléhala a s ní souhlasně zabručelo i několik dalších.

„Víc lidí nedokáže zůstat nenápadných. A jeho potřebuju kvůli magii,” dovysvětlil znovu Harry s ujišťujícím se pohledem směrem k profesoru lektvarů.

Ten sotva znatelně kývl a založil si pomalým pohybem ruce na prsou v tolik typickém postoji. „Kde je Voldemort?” zeptal se pak a upíral zlověstný pohled na posla, který přišel vyřídit vzkaz.

„Zavedu vás k němu,” snažil se odpovědět důstojně a sebevědomě, ale pot stékající mu po tvářích a třesoucí se prsty prozrazovaly jeho skutečné rozpoložení.

„Ne. Mluv, nebo jsi zbytečný,” varoval ho profesor Snape nebezpečně a Harry jeho výhružku ohodnotil překvapeným pohledem. Jako by muže vůbec nepoznával.

„Zakázaný les, směrem od jezera, asi sto metrů od vstupu do lesa,” vydechl muž a Harry netypicky drsně rozkázal:

„Držte ho někde, odkud nebude moct utéct. Slyšel náš plán.”

„Severusi, co máme dělat my?” otočila se ředitelka k Mistru lektvarů.

„V lese nebudou zdaleka všichni Smrtijedi, připravují se na útok. Braňte hrad, dostaňte děti odsud. Nemůžeme spoléhat, že vážně nezaútočí,” odpověděl Harry a až pak se zarazil. Otázka nebyla směřována jemu.

Snape jen přikývl: „Má pravdu.”

Hermiona si všimla, že mezi nimi proběhla krátká výměna beze slov, které už byla svědkem několikrát během pátrání po viteálech, a stále ji svým způsobem fascinovala. Nikdy by nevěřila, že právě v profesoru Snapeovi najde Harry svůj opěrný bod, ale stalo se a zjevně v něm Harry měl vše, co potřeboval. A proto za něj byla ráda, ale teď ve vzduchu viselo ještě něco jiného, zlověstnějšího a někde hluboko v kostech cítila, že to je možná naposledy, co svého přítele vidí. Vkládala veškeré naděje do profesora, protože jestli někdo mohl Harryho zachránit, byl to, jak už několikrát dokázal, právě on.

Ještě jednou se po Harrym natáhla. „Vrať se. Prosím tě, vrať se,” zašeptala mu do ucha a nechala prostor i ostatním, aby mu vyjádřili podporu po svém. Otočila se ke Snapeovi a prosebným hlasem naléhavě požádala. „Dejte na něj pozor.”

S odpovědí nepočítala, ale sebejisté: „Bude v pořádku,” ji podivně uchlácholilo. Jako by o tom muž ani nepochyboval – jako by jiná možnost ani neexistovala. Doufala, že jejich plán je vážně neprůstřelný a se zatajeným dechem sledovala, jak oba muži prochází uličkou. Viděla, že Harry prohodil pár slov s Ronem, Ginny, Nevillem, zatímco profesor Snape jen stál za ním a mlčky se založenýma rukama čekal, skoro jako by dohlížel na nějakou zkoušku.

* * * * *

Dvě postavy zahalené černými plášti se tiše blížily k Zapovězenému lesu soustředěné pouze na svůj cíl. Vyšší muž vyslal několik matoucích kouzel pro případ, že by je chtěl následovat někdo z jejich přátel. Rozptýlení nepotřebovali. Splynuli se stíny prvních stromů ohraničujících vstup do lesa a stále velmi tiše se plížili na místo, kde podle instrukcí měli najít Voldemorta. Z obou mužů sálalo odhodlání podbarvené přirozenou obavou a nervozitou, kterou se snažili silou vůle potlačit. Navzájem si byli ujištěním, podporou i nadějí.

Stromy se rozestoupily v nevelkou mýtinu a oběma čarodějům se dostalo halasného přivítání několika zajíkavých hlasů. Ignorovali je a ani Smrtijedi o konfrontaci nestáli a rozestupovali se stejně jako větve stoletých stromů. Jejich cíl byl na konci téhle podivné aleje vraždících strojů. Ani pro jednoho to nebylo poprvé, co stanuli tváří tvář Temnému pánovi, ale poprvé mu nečelili samostatně. Byly chvíle, kdy by Severus možnost nečelit té zrůdě sám uvítal, ale ne dnes a ne za těchto okolností. Nebyl ve své kůži – doslova – a na klidný výraz i postoj se musel urputně soustředit.

„Severusi,“ oslovil je Temný pán se zvráceným zaujetím a hlasem plným dětinské pomstychtivosti, „nepletu-li se, naposledy, když jsme se potkali, slíbil jsem ti, že až mi příště přijdeš na oči, zabiju tě.“

A pak se všechno seběhlo hrozně rychle.

Harrymu i Severusovi přejel mráz po zádech.

Voldemort zvedl hůlku a namířil jí na hrudník Severuse Snapea.

Harry přerušil spojení se Severusem.

Dvě vražedná slova postrádající očekávatelnou nenávist a zlobu pročísla tmu i ticho a Severusovo tělo se klidně sesunulo k zemi, jako by na tento okamžik čekalo celý svůj život. Okolí oněmělo a Voldemort se usmál.

Smrt člověka by měla být provázená důstojností, okamžikem ticha a vzpomínkou. Nic z toho ale této smrti nebylo dopřáno.

„A teď jen my dva. Co takhle konečně rozhodnout, kdo s koho?“ Změnil směr své hůlky Voldemort.

* * * * *

Harry jen s námahou rozlepil oči a reflexivně hmatal kolem sebe po brýlích. Jaké bylo jeho překvapení, když si uvědomil, že je nepotřebuje, že vidí dobře. Jakoby odnikud se před ním vynořil světlý dřevěný stůl se čtyřmi židlemi. Sotva se postavil a zaostřil na ně, v pozadí zaznamenal kuchyňskou linku, jednoduchou, ale praktickou. Na podlaze bylo moderní lino a nechyběly ani kuchyňské spotřebiče. Cítil se na tom místě, které nikdy neviděl, povědomě, příjemně, klidně a bezpečně. Okny do místnosti proudilo nepřirozeně jasné světlo a dodávalo celému obrazu nádech léta. Sklopil hlavu a překvapeně zjistil, že je bosý. A že ho lino vůbec nestudí.

Než se nad tou podivností stačil zarazit, dosedla mu na rameno jemná dlaň a z toho doteku jej příjemně zamrazilo. Napůl očekával, že když se otočí, spatří Severuse. Místo toho ale hleděl do očí, které vídal každý den, když se podíval do zrcadla.

„Mami,“ hlesl nevěřícně a nepochyboval, že sní. Ještě nikdy ale neměl sen, kdy by ji viděl tak živě, detailně a skutečně. Měl pocit, že takhle by to mělo vypadat. Měl by přijít domů a být přivítán vlídným úsměvem, objetím, klidně i pokáráním, kde byl tak dlouho, a proč o sobě nedal vědět. Protože to rodiče dělají. Strachují se, pečují o vás, milují vás.

Ale čím déle Harry stál a přemýšlel, tím víc se nemohl zbavit dojmu, že mu uniká něco důležitého. V mysli mu začaly poletovat útržky vzpomínek.

Ležel na posteli na Grimmauldově náměstí, listoval albem s fotografiemi, které dostal od Hagrida a naléhavě přejel prstem po fotografii. „Omlouvám se…“ Slzy mu tekly po tvářích a smáčely pevný papír, na kterém byly obrázky přilepené. Už byl rozhodnutý, že projde rituálem spoutání se Severusem, ale to jeho výčitky nečinilo o nic menšími.

 

Stojící před hrobem rodičů v Godrikově dole, Severus za ním, přemýšlející nad tím, co by mu rodiče řekli, kdyby jim Severuse představil jako svého manžela.

 

Tehdy už mu ta představa nebyla proti srsti, ale teď? Tváří tvář své matce? „Omlouvám se,“ vyhrkl hlasitě s nepotlačovanou bolestí. Nikdy ji nechtěl zklamat, odjakživa si přál dělat všechno tak, aby na něj rodiče mohli být pyšní.

„Ššššt,“ stiskla mu rameno a přitáhla si ho do náruče.

„Neomlouvej se, Harry, zlato. Jsme na tebe moc pyšní.“

„Ale-“

„On tam pro tebe byl, je a bude a za to jsme mu vděční. A teď tě potřebuje,“ šeptala mu a k Harrymu dolehly další vzpomínky. Začal si uvědomovat události posledních několika hodin, minut, možná vteřin? Kolik času vůbec uplynulo?

„Proboha,“ hlesl zděšeně. „Já… Opustil jsem ho. Nechal jsem ho napospas-“

„Ještě není pozdě.“

„Není? Nejsem tedy… mrtvý? Ale co viteál?“

„Váš plán zafungoval. Voldemort nevědomky zabil sebe samého. Jeho kouzlo zničilo viteál. Ty se můžeš vrátit.“

„Ale… Jak?“

„Musíš najít svou kotvu, Harry.“

„Kotvu?“ nechápal, ale jeho matka se otočila a odcházela od něj. Chtěl běžet za ní, ale nemohl se pohnout, jako by měl nohy přilepené k podlaze. Ve dveřích se ohlédla a za ní stáli James, Sirius, Remus a usmívali se.

„Hodně štěstí, Harry.“

„Ty to dokážeš.“

„Jsme s tebou.“

Harry jim chtěl odpovědět, chtěl toho s nimi probrat tolik, ale musel si zvolit, co je důležitější. Konečně pochopil, co musí udělat. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl a vydechl, ačkoliv měl pocit, že kdyby nedýchal, vůbec nic by se nestalo, a soustředil se na Severuse. Toho zahaleného v černém hábitu od hlavy až k patě s nepřístupným výrazem ve tváři ustavičně si stěžujícího na neschopnost studentů, i toho, co jej chrání, popichuje, objímá a líbá. Na muže, kterého se naučil milovat.

Začínali stavět na nemožném – na sňatku z donucení, kvůli čemuž museli nutně hledat společnou řeč. Možná je k sobě táhlo spojení, možná se pouto posilovalo tím, jak se jejich vztah utužoval, to nebylo podstatné. Důležité bylo, že se Harry měl vždy kam vrátit.

* * * * *

Severuse, stále ještě uvězněného v Harryho těle, nezajímalo, co se stane. Měl jediný cíl a ten hodlal splnit za každou cenu. Přímo před jeho očima Voldemort zabil Harryho a on nesměl hnout ani brvou. Nesměl se vrhnout k Harrymu a rozloučit se s ním, nesměl se nechat rozptýlit, protože to slíbil. V životě dal mnoho slibů, ale tenhle byl nejhorší, nejhloupější a jeho splnění nejtěžší. Soustředil se proto na něco, kam mohl svůj hněv zaměřit – na Nagini. Voldemort ji držel při sobě a bublina, která ji chránila, byla odolná jen proti kouzlům. Voldemort ve své zaslepenosti nepředpokládal, že by ji někdo mohl ohrozit po mudlovsku – fyzicky, se zbraní.

Voldemorta upoutal pohyb na zemi, právě tam, kde – jak se domníval – ležel jeho bývalý přívrženec. S nevěřícným údivem sledoval, jak se tělo na zemi mění, zmenšuje a ztrácí se v záhybech černého pláště, tak zaujatě, že přestal vnímat skutečnou hrozbu.

Severus využil jeho nepozornosti a dvěma skoky překonal vzdálenost, která jej dělila od Voldemortova věrného nohsleda a do krku hada zabodl baziliščí zub naplněný smrtelným jedem. Bublina praskla, jak se had na zemi svíjel, než pošel.  Severusovi se ale ani trochu neulevilo. S chladným nezájmem sledoval poslední výdech nenáviděného tvora. Vlastně doufal ve svůj konec, čekal na kletbu, která mu bude vržena do zad, kletbu, která ukončí jeho život, ale nic takového se nestalo. S myšlenkou na Harryho se obalil štítem, který ale zoufale postrádal něčí přítomnost.

* * * * *

Temný pán po dlouhých letech znovu pocítil kruté ostří strachu přímo tam, u srdce, kde jej píchlo nepříjemné uvědomění.

Převezli ho.

* * * * *

Severus zaťal zuby a ze země si stínovým kouzlem přivolal svou hůlku. Neodvážil se podívat směrem, ze kterého přilétla, a upřel pohled i špičku hůlky Voldemortovým směrem. Neměl v úmyslu zdržovat se výčitkami svědomí, až proti němu vrhne smrtící kletbu, jenže machinace s hůlkou jej zdržela.

Voldemort byl rychlejší. V okamžiku, kdy se Severus teprve nadechl, už ze rtů Pána zla vystřelila první polovina smrtící kletby. Přesto byl Severus v klidu. Věděl, že Lord Voldemort je bez viteálů obyčejným smrtelníkem. Nevzdal se a prudce kletbu vykřikl. Vložil do ní veškerou svou nenávist ke karikatuře  lidské bytosti, která stála před ním, přiživil ji touhou po pomstě a zadostiučinění.

V očích obou se zalesklo překvapení, když do sebe dva zelené paprsky v polovině vzdálenosti, která je dělila, narazily.

Bylo to jako přetahovaná. Voldemortova kletba živená odporem ze smrti a Severusova moc, která plynula ze spalující touhy pomstít Harryho a splnit jeho poslední přání. Přesto prohrával a Voldemortova kletba pomalu ukrajovala z těch pár metrů, které ji od cíle dělily.

Příliš soustředění, nevšimli si zpočátku ani jeden ničeho, co se dělo kolem. Severus nevnímal, jak se jeho tělo protahuje, nos zvětšuje, vlasy prodlužují, nezaznamenal cinknutí brýlí o zem, jak Mnoholičný lektvar, poté co splnil svůj úkol, konečně vyprchal. Voldemort neviděl, jak se z místa, kde zabil domnělého Severuse Snapea, zvedá Harry Potter, ani jak přechází k Severusovi a staví se za něj, dokud nebylo příliš pozdě.

Severus si uvědomil, že zadržoval dech, až když zajíkavě vydechl s tím, jak kolem sebe pocítil nepopsatelně silnou, milující a oddanou Harryho magii. Nechápal, co se stalo, ale ten pocit byl neuvěřitelně silný. Harry teď stál za ním, objímal ho kolem pasu, hlavu položenou mezi jeho lopatkami a zcela se mu oddal. Nechal veškerou svou magii proudit do Severusova těla, svěřil mu ji, svěřil mu jejich úspěch i neúspěch, jejich život i smrt.

Toma Raddlea smrt zastihla nepřipraveného. Opustil svět s výrazem nečekaného překvapení, nevěřícnosti a strachu z neodvratitelné smrti. Jeho tělo se obrátilo v prach a na zemi po něm nezůstalo ani památky.

Místo, nejbližší okolí, celý les, možná i celý svět ztichly. Smrt konečně získala, po čem tak dlouho toužila, protože nikdo nemůže přelstít Smrt.

Na mýtině zbyli jen oni dva. Kdyby se na sebe Harry se Severusem mohli podívat očima těch, co prchli, viděli by mocný magický štít, který úspěšně odrazoval každého z přihlížejících od zasahování do proběhlého souboje. Nebo od zdržování se na místě po tom, co skončil. Informace o smrti Temného pána se jejich prostřednictvím rychle rozšířila a pouhá hrstka Smrtijedů se pokusila o revoltu a obsazení Bradavic chtěli dotáhnout do konce – obránci hradu se o ně snadno postarali. A ti chytřejší rovnou zmizeli.

Severus zůstal zcela ochromený, pohled upřený na Harryho. Jak to dokázal? Myslel jsem, že už ho nikdy- Nemohl jsem ani- Nepomohl jsem, nezastavil jsem ho, nechal jsem ho, aby Harryho zabil. Viděl jsem, že je mrtvý, tak jak? Odpustí mi někdy? U Salazara, je tohle vůbec skutečné?

„Severusi, my… Dokázali jsme to.“ Nevěřícnost se pomalu vytrácela a koutky rtů se vytahovaly do váhavého úsměvu, až se Harry nakonec plně rozesmál a rozbrečel zároveň, jak mu ze srdce spadl obří kámen. Vlastně si vůbec neuvědomoval, že na sobě měl takovou zátěž, až dokud se mu v tomto okamžiku tak neskutečně neulevilo. Jako by se poprvé v životě mohl nadechnout z plných plic, bez obruče utažené kolem hrudníku.

„Je tohle skutečnost?“

Místo odpovědi Harry Severuse políbil. Prudce a naléhavě. Přitiskl muže k sobě, rukama ho hladil po zádech a topil se v nezaměnitelné vůni, o které nevěřil, že ji ještě někdy ucítí. Když se odtáhl, lapal po dechu a šklebil se od ucha k uchu: „Přijde ti tohle skutečné?“ A než stačil Severus cokoliv odpovědět, rozesmál se.

„Co?“ štěkl Severus.

„Máš moje oblečení,“ hihňal se Harry. Vypasovaná košile byla příliš krátká a nohavice kalhot končily vysoko nad kotníky, stejně tak černý hábit s červeným lemováním a erbem Nebelvíru na prsou. Ani černý plášť přehozený přes hábit to nemohl zachránit. Severus káravě mlaskl a oblečení přeměnil sobě i Harrymu, který se zase pro změnu v košili ztrácel a po kalhotách šlapal.

„Spokojený?“

„Velmi,“ přisvědčil Harry a znovu se k muži přivinul.

Na nějakou dobu bylo všechno v pořádku.

 

 27. kapitola                                                               Epilog