Nullo modo – 27. kapitola

Asi nejkratší kapitola ze všech, ale délku snad vyvažují emoce. Jsem tak v jednom kole, že občas přemýšlím, jestli je to vůbec možné, a tak děkuju za vaši stálou přízeň a trpělivost. Bety jako obvykle SarkaS s Rowanou. Bez nich by to fakt nešlo.

* * * * *

Fide, sed cui fidas, vide

Severus procitl s myšlenkou, že by bylo mnohem lepší, kdyby se neprobudil. Ignoroval pnutí po celém těle – zcela určitě pozůstatky kletby Cruciatus – a posadil se. Harry klimbal na židli vedle jeho postele.

Harry.

Vnímal jeho magii a ten pocit se podobal teplu, které se rozlévá po celém těle a jaké umí vykouzlit jen horký čaj o páté vychutnávaný v klidu a tichu rušeném jen praskáním ohně v krbu. Věděl, že Harryho magie mu pomáhá v rekonvalescenci a zatím si netroufal spojení přerušit.

Mezitím jej zalil pocit viny, který na něj doléhal s každou další útržkovitou vzpomínkou. Moc daleko se nedostal, Harry se probudil.

„Severusi… Jsi vzhůru,“ konstatoval. Obvykle by si Severus neodpustil poznámku o jeho smyslu pro detail a sdělování zjevných věcí, ale tentokrát nebyl vhodný okamžik. Co se stalo, že se cítil tak provinile?

Přikývl. Harry si ho prohlížel, jako by očekával, že opět usne. „Musíme si promluvit,“ řekl a opatrně sledoval Harryho reakci.

Tentokrát pokýváním hlavou přisvědčil Harry. Vzduch mezi nimi byl těžký jako obstarožní kyvadlové hodiny a se stejnou námahou také odměřoval jednotlivé minuty. Jako by se v tom napětí každá jedna natáhla na celý měsíc. Obklopeni sžíravě hustou atmosférou se nemohli ani nadechnout i každý pohled do očí toho druhého jako by křičel zoufalstvím.

Ten Harryho křičel zrada a Severusův odpusť.

Slova zůstala nevyřčena a oba věděli, že to tak i zůstane. Některé věci je lepší uzamknout v tichu a nedovolit jim prodrat se na povrch s útočnou výčitkou. Přesto potřebovali slyšet jeden druhého. Oba měli jen kusé informace, celkový obrázek stále chyběl a jeden z nich se musel odhodlat učinit první krok.

„Začni.“ Harry přehodil pomyslný míč na druhou stranu hřiště.

Severus výzvu přijal, ne že by měl na výběr. „Základ už sis domyslel, ale v jednom ses pletl. Nevyspal jsem se s tebou, protože jsem věděl, že tě to rozruší. To… To jsem vážně neplánoval. Ale když už se tak stalo, využil jsem situace.“ Harry supěl, ale nahlas neřekl nic. „Kontaktoval jsem Lupina a ten zase část Řádu.“ Teď už Harryho zadrhnutí dechu a samovolně uniklé zajíknutí ignorovat nemohl. Tázavě se na mladíka zadíval a Harry uhnul pohledem. Severuse objala jeho nejstarší přítelkyně – zlá předtucha.

„Co se děje?“ položil tedy otázku, aby donutil Harryho k reakci.

Dlouho žádná nepřicházela, až pak zaslechl tichý šepot: „Remus během té akce zemřel. Malfoy,“ vydechl Harry tiše na vysvětlení.

Severuse zaplavila nová a silnější vlna výčitek. Podcenili situaci, přestože to byla snad jediná věc, kterou Harrymu neustále vtloukal do hlavy – Nikdy. Nepodceňuj. Nepřítele.

 

Jakmile to ráno Harry rozjařeně vyběhl z jeho komnat, kontaktoval Severus prostřednictvím patrona Lupina se stručným vzkazem. „Teď.“

Přivolávacím kouzlem našel plánek Malfoyovic sídla a zkontroloval osazenstvo domu. Očekávatelné obsazení sestávající z čistokrevných rodin, které měly v kouzelnickém společenství dlouhou tradici. Malfoyovi, Lestrangeovi, Goylovi, Parkinsonovi a několik přisluhovačů. Parkinsonovi zmizeli, Goylovi hned vzápětí také. Situace byla lepší, než vůbec doufal.

Přemístil se na smluvené místo, kde už na něj Lupin čekal. Rozhlédl se a zakouzlil několik ochranných zaklínadel.

„Jsi si jistý?“ uvítal ho skeptickým pohledem vlkodlak, který v polovině měsíčního cyklu vypadal lépe než obvykle.

„Jiná možnost není, to víš.“

„Proč teď?“

„Než Harry zjistí, že jsem pryč, bude po všem. Bude v bezpečí.“

„Plánek?“ Severus se znovu rozhlédl, a když se ujistil, že okolí zůstává čisté a klidné, rozvinul plánek a ťukl na něj hůlkou.

„Půjdu hlavním vchodem, tady. Tví lidé by měli být rozestavěni rovnoměrně kolem celého domu co nejblíž ochranné bariéře. V žádném případě ji nepřekročíte, dokud ti nedám znamení.“

„Stále věříš, že to dokážeš úplně sám?“

Severus stroze kývl.

„Dobře. Kryjeme tě. Zlom vaz, Severusi. Když to dokážeš, pozvu tě na pivo.“

Severus by se upřímně rozesmál, kdyby nebyl nervózní. Neměl Lupina rád, kam až jeho paměť sahala, a neexistovala možnost, že by s ním (nebo kýmkoliv jiným) chtěl sedět a popíjet trpasličí pivo.

S despektem zakroutil hlavou a Lupin se zasmál. Pak zvážněl a nasadil plně soustředěný výraz. „Dej nám deset minut, než se dostaneme na pozice.“ Nečekal na odpověď a zmizel v magickém meziprostoru. Severus stále sledoval pohyby po domě, který se zdál být velmi klidným. Po osmi minutách sbalil plánek do kapsy hábitu a přemístil se.

Ovanul ho ponurý chlad, hustá mlha a pachuť nevyhnutelného. Rázným krokem došel k monumentální železné bráně a pohybem vrytým do nejhlubších sfér mozku mávl hůlkou. Těžký kov zmizel a umožnil mu tak hladký průchod. Funguje to, pomyslel si s úlevou a myslí otupenou dosažením drobného úspěchu probleskla jiskra naděje.

Rychle vyhasla.

V celém sídle a jeho nejbližším okolí se rozeřval kouzelnický alarm. Severus vůbec nedostal šanci použít očarovanou minci – nikdo na něj nezaútočil, a přesto padl k zemi zasažen neznámou kletbou, která jeho silným štítem projela jako nůž máslem.

Nemohl. Vůbec. Nic.

Panika prudce útočila na jeho zdravý rozum, který jen shromažďoval nedostatky z celého těla – nemožnost pohybu, řeči, kouzlení. Jediné, co mohl, bylo myslet, a tak se soustředil na to, na čem ještě záleželo. Všechny své vzpomínky nastrkal za nepropustnou zeď nitrobrany a bleskově je měnil a prolínal tak důkladně, že se obával, že už nikdy nenajde cestu k těm pravým.

Bylo špatné vědět, že umře jako zvíře lapené do pasti, ale mnohem horší bylo povědomí o tom, že neumře. Že ho využijí jako návnadu na Harryho. A co hůř – věděl, že to bude fungovat. V tom jediném okamžiku ho zcela zachvátil nekonečný strach o Harryho a hrůza z vlastního jednání. Svou hloupostí způsobil přesně to, čemu se ze všech sil chtěl vyhnout. Ohrozil Harryho.

Kdyby mohl, zabil by se. Udělal by cokoliv, aby jej nemohli zneužít jako prostředek k získání Harryho.

Nehybně ležel na udržované dlažbě a čekal, až se k němu Smrtijedi dostanou. Co mohlo být v tu chvíli horší, než být vydán na pospas pomstychtivým Smrtijedům? Odpověď přišla snad ještě dřív, než stihl v mysli otázku dokončit. Jak se vzápětí přesvědčil, o dost horší bylo zůstat vydán na milost a nemilost Temnému Pánovi.

„Ale, ale. Severusi, jaké milé překvapení. Co tě ke mně přivádí? Zastesklo se ti?“ vysmíval se, zatímco pod Severusem zmizela jediná jistota, jakou měl, v podobě chladné dlažby a okolí se začalo pohybovat. Respektive to on visel ve vzduchu a Voldemort jej levitoval dovnitř domu. Severus mobilizoval své síly, ale jako by jeho magii někdo protáhl odstředivkou a nezbylo z ní víc než jen cáry. Už se ani nepokoušel vymyslet jakýkoliv plán, jen zadoufal, že Lupin jekot alarmu slyšel také. A pokud to teď vlkodlak nezpacká, nechá se od něj na to pivo pozvat…

„Ach, tak přece jen jsi nepřišel sám, jsi dnes samé překvapení, drahý Severusi.“ Pro něj to byla dobrá zpráva – znamenalo to, že Řád zaútočil zvenku a Voldemort bude chtít jednat rychle. Ještě má naději, že jej prostě jen zabijí. „Tak, kde bychom to měli začít… Musím přiznat, že mě skutečně zajímá důvod tvé návštěvy…“ Voldemort Severuse sledoval se zvráceným zaujetím, s jakým vědci pozorují své laboratorní krysy, a bez varování stínově seslal Legilimens.

Když pochopil, že tak jednoduše Severuse nezlomí, otočil se do místnosti. „Tak, kdo by chtěl začít?“ Severus se stále nemohl pohnout, jen koutkem oka zahlédl natěšený výraz Bellatrix. Nepřekvapilo ho to, nikdy mu nevěřila… Nepletla se a hodlala si teď veškerou frustraci vybít na něm. „Chci ho živého,“ přikázal Pán zla ostře a stáhl se do pozadí. Bellatrix se naopak přiblížila, pozvedla hůlkou a láskyplně zašeptala: „Crucio.“ Severus účinky kletby zažil navzdory představám o setkávání Smrtijedů jen jedinkrát v životě a rozhodně mu nechyběla. Tisícovky drobných háčků se zarývaly pod kůži a s magicky neomylnou přesností vyhledávaly jednotlivá nervová vlákna, aby je pak s prudkým trhnutím vyrvaly ven z těla.

„Crucio,“ zopakovala Bellatrix stejně něžným tónem, když účinky kouzla v jejích očích začínaly slábnout. „Crucio,“ přidala o další nezměřitelně dlouhý čas později a to jediné slovo se Severusovi stalo záchytným bodem. Místo tikání hodin teď vnímal jen to jediné slovo. „Crucio.“  Jako by odměřovalo jeho poslední minuty, kolik jich ještě zbývá do konce? „Crucio.“ Zašeptané, vykřiknuté, lenivě vypuštěné do světa mezi sotva znatelně pootevřenými rty, téměř znuděné. „Crucio.“

„Dost. To stačí,“ přeťal tu odpornou symfonii hlas Temného Pána a přišel druhý útok na Severusovy myšlenky. Nedokázal je udržet, a tak jen postupně uvolňoval ty neškodné. Vzpomínky na předchozí mučení, náhle cítil velký tlak, nedokázal ubránit skrývané a pootevřel jednu z truhel. Vzpomínky na dětství. Bude trvat, než se jimi Pán zla probere… Doufal.

„Stále tak zatvrzelý, Severusi… Někdo další?“ Voldemort se pravděpodobně otočil ke svým stoupencům, protože jeho hlas k Severusovi doléhal spíš v ozvěně než přímo.

I další hlas zcela neoriginálně a se škodolibým pobavením pronesl: „Crucio.“  Narcissa. Jistě, sestry se nezapřou. Odvedl jí jediného syna, zasloužil si trpět. Rozuměl jí, ale to mu nezabránilo ji nenávidět. Ano, nenáviděl ji velmi a mocně, tak intenzivně, že to na okamžik zastínilo všechny ostatní nenávisti, dokonce i tu k Voldemortovi. Byly chvíle, kdy Narcissu Malfoyovou považoval za blízkou osobu. Ne přímo přítelkyni, ale ona i Lucius pro něj zkrátka byli… blízcí. Měla by být ráda, že se Draco vyhnul službě pro Pána Zla, ale zjevně jeho názor nesdílela. Užívala si jeho mučení, dokud se neozvalo nevrlé:

„Dost.“

I třetí útok na svou mysl Severus ustál, ale ne tak následující mučení. Upadl do bezvědomí.

Když procitl, skláněl se nad ním Voldemort a tiše k němu šeptal. „Vidíš, můj drahý Severusi, kam až tě tvá zrada přivedla? Byl jsem trpělivý. Věděl jsem, že se ke mně vrátíš, drahý příteli. I to, že nebudeš sám. Jen ještě chvíli, než se k nám připojí i tvůj současný partner. Nesmíme mu sebrat jeho motivaci příliš brzo. Nesmíme totiž podceňovat jeho touhu po pomstě, co myslíš, můj milý?“

Severus nemyslel. Usilovně nemyslel na nic z toho, co mu Voldemort říkal. Slova kolem něj proplouvala, neměla význam. Tak proč byl tolik ochromený hrůzou?

„Možná bych tě měl zabít. Třeba by to byl ten pomyslný poslední hřebík do rakve Harryho Pottera. Zdá se, že ztráty kolem sebe nese skutečně těžce. Jak daleko jste se za tu dobu dostali, hm? A prozraď mi, v co jsi doufal? Moc? Byla to moc, co tě donutilo vlézt do svazku s tím odporným,“ jeho hlas zesiloval a naplňoval se vztekem. Voldemort se prudce nadechl a ovládl se, větu nechal nedokončenou.

„Crucio,“ máchl rozčileně hůlkou, jako by odháněl mouchu. Severus ztratil vědomí.

* * * * *

„Na víc si nevzpomínám,“ zakončil Severus hluše. Samozřejmě vynechal detaily. „Je mi to líto, Harry,“ přiznal upřímně, ačkoliv lítost nebyla přesně to, co cítil. Byl vzteky bez sebe. Proklínal Lupina za to, co udělal – za to, že se nechal zabít. Měla to pro ně být takřka rutinní záležitost, nikdo přitom neměl zemřít. Severus si uvědomoval, co pro Harryho ten vlkodlak znamenal – byl posledním poutem k jeho rodičům – a teď byl pryč.

„Potřebuju… Chvilku,“ zamumlal Harry bílý jako stěna a opustil ošetřovnu. Severus tak opět zůstal sám napospas pochmurným myšlenkám. A že jich nebylo málo.

* * * * *

Harry vtrhl do Severusových komnat jako velká voda, na vyzvání už dávno čekal. Na jazyku jej leptal plamenný projev, který Severusovi nutně potřeboval předat. Ale muže nikde neviděl. Soustředil své smysly a uvědomil si, že Severus tu skutečně není. Byl ale na hradě, a tak se Harry rozhodl na něj počkat. Severus byl z ošetřovny propuštěn před několika dny, během nichž se mu Harry záměrně vyhýbal. Potřeboval si urovnat myšlenky, nějak vstřebat vše, co se prostřednictvím Severusova vyprávění dozvěděl. Vadilo mu, co Severus udělal a teď se konečně rozhodl, že mu to také na rovinu řekne. Nedokázal se smířit se Severusovým podrazem, a že to jako podraz vnímal, a to pořádný, o tom nebylo pochyb.

Nevrle přecházel po pokoji, sem tam utrousil poznámku, která se na slušně vychovaného mladého muže ani za mák nehodila. To si ovšem uvědomil, až když byl jeho myšlenkový tok přerušen, a prudce zrudl.

„Dobrý večer, Harry,“ ozvalo se mu po boku a lekl se tak, že původce zvuku málem proklel. Obrazu by ale prokletí nejspíš neuškodilo, a tak se jen s omluvou přivítal s madam Snapeovou.

„Dobrý večer. Odpusťte, nečekal jsem vás.“

„To je v pořádku, mladíku. Trápí tě Severus?“

„Ne, to ne,“ začal nepravdivě. Přece nebude Severuse shazovat před jeho matkou.

„Nemusíš lhát, vím, co udělal.“

„Víte?“ podivil se Harry.

„Ano, řekl mi to.“

„A co si o tom myslíte?“ zeptal se Harry opatrně a zvědavě zároveň.

„Nemyslíš, že není vůbec podstatné, co si o tom myslím já? Důležitý je tvůj názor.“

„Můj názor,“ odfrkl si Harry tiše. „Vadí mi, co udělal. Věřil jsem mu a on mě zradil. Zcela záměrně a vědomě mě zradil, to nemůžu jen tak přejít, jako by se nic nestalo. Co když to udělá znovu?“

„Severus je…“ hledala jeho matka vhodná slova, „… on je Zmijozel tělem i duší. Ve všech negativních i pozitivních smyslech toho slova. Pokud víš, co to znamená, víš také, že by se stejně rozhodl znovu. On nechápe, že se zachoval špatně a nikdy tohle konkrétní rozhodnutí jako špatné vidět nebude. Může litovat, cítit se vinen, ale pokaždé by se rozhodl stejně, rozumíš tomu?“

„Moc ne,“ přiznal Harry bez okolků podrážděně.

„Využil příležitosti, která se mu naskytla, aby tě ochránil. Nechtěl tě vystavit nebezpečí, nechtěl riskovat víc, než bylo třeba.“

„Riskoval svůj život!“

„Protože podle něj to byla cena, kterou se vyplatilo obětovat.“

„Bylo to hloupé a nezodpovědné.“

„A samozřejmě neexistuje možnost, že by ses na jeho místě nezachoval stejně, že?“ podívala se na něj Severusova matka s mírným zaujetím, jako by přesně věděla, co se mu honí hlavou. Myslel na své rozhodnutí učiněné před několika týdny. Věděl, že Severus jej nenechá jít vstříc Voldemortovi jen tak, ačkoliv oba si uvědomovali, že to je přesně to, co Harry musí udělat, až budou všechny viteály zničeny. A proto věděl, že v rozhodujícím okamžiku se Severuse nějakým způsobem zbaví. Někam jej zavře, uklidní jej, slíbí, že se vrátí, zkrátka cokoliv, co bude v jeho silách, i když to budou plané sliby, protože se Voldemortem nechá zabít. Jinak se ho svět nikdy nezbaví.

„Ach…“ vydechl nahlas v náhlém pochopení. Najednou dokázal velmi jasně pochopit Severusovy pohnutky, ale nedokázal je jen tak smést ze stolu. Zkrátka nedokázal.

„Udělal jen to, co by na jeho místě udělala spousta lidí, Harry,“ omlouvala madam Snapeová svého syna stejně, jako by to učinila každá matka. Jenomže Harry už byl myšlenkami jinde. Uvědomil si další problém… Mnohem podstatnější.

* * * * *

Severus cítil v kostech, že Harry na něj už čeká. Žaludek měl stažený nervozitou, svázaný zlou předtuchou a naplněný obavou, přičemž všechno zdárně ignoroval, jak se na správného Zmijozela slušelo. Vešel do svých pokojů a připadal si tam značně nepatřičně. Dřív, než se tou podivností mohl zabírat o něco víc, spatřil Harryho v křesle, jak nervózně podupává nohou a v klíně si mne prsty. Střelil pohledem po Severusovi a postavil se.

Vyčkával. Tentokrát bylo na Harrym, aby začal s tím, co měl na jazyku.

„On ví o viteálech,“ vydechl Harry bez jakéhokoliv předchozího upozornění a Severusovi se zadrhl dech v hrdle.

„Jak?“ donutil se prodrat skrze oněmělé hlasivky a opařené rty alespoň jediné slovo.

„Řekl jsem mu o sobě… Merline! Udělal jsem hroznou pitomost, ale jinak by nás zabil a já nevěděl, co dělat. Musel jsem tě dostat pryč, nemohl jsem plýtvat energií a-“

„Zpomal,“ zastavil Severus jeho salvu slov, ze které nerozuměl prakticky ničemu. „Co jsi mu řekl?“

„Já…“ Muž proti němu viditelně zaváhal. Přivřel oči, jeho napjatá ramena viditelně povolila, stejně tak celý postoj. „Řekl jsem mu, že jsem jeho viteál,“ vypustil ta šílená slova ze rtů se stále semknutými víčky a Severus na rameni ucítil dotek Smrtky. Chlad, jenž se mu z toho místa šířil do celého těla, se jinak popsat nedal. Řezavě protínal kůži, rval šlachy a trhal svaly. Kosti provrtával a nervy pálil kyselinou.

„Došlo mu, že vím o viteálech a začal je kontrolovat. Ví, že mu zbyla už jen Nagini a… já,“ pokračoval Harry ve zpovědi, o kterou se ho nikdo neprosil.

Hlava Severusovi duněla jako tamburíny, mžitky před očima sváděly nekonečný souboj o únik ze zorného pole, aby se v okamžiku, kdy očima ucukl, vrátily zase do jeho středu. Harryho postavu vnímal rozmazaně, jeho slova ještě méně. Tohle. Se. Neděje.

Dělo se to a dělo se mnohem víc.

Hrad se otřásl v základech a před jeho velkolepými obranami, které sahaly vysoko nad nejvyšší věž a stejně tak daleko, se krčily stovky mužů a žen v čele se svým mocným pánem.

Pánem zla.

 

 26. kapitola                                                               28. kapitola

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 11

  1. teda, ten konec! moc děkuji za další kapitolu, jsem zvědavá co bude dál ;-)

    Odpovědět
  2. pajka

     /  16.10.2014

    Vrrrr, Ty to děláš schválně, viď?! Abychom do dalšího dílu trpěly a mlátily si hlavou o zeď, že nevíme, jak to bude dál!!!
    Nádherný Kalamity, jako vždy. Jsem ráda, že to Harry nakonec pochopil, i když se skřípěním zubů :-). A teď? Voldemort útočí a my nic nevíme! ÚÚÚÚ, já už chci další kapitolku!

    Odpovědět
  3. Achája

     /  16.10.2014

    Hmm, chlapcům se docela daří. To jsem zvědavá, jak se z toho dostanou. Dostanou se z toho, že jo:-D

    Odpovědět
  4. Agnes

     /  16.10.2014

    Tentokrát vůbec nevím, co napsat. Začíná to být dost temné. Voldemort před hradbami, ví o viteálech, rozhodně teď nemají čas se spolu hádat. Vypadá to už na velké finále. Budu se těšit, co dál vymyslíš (nebo už máš vymyšleno) :-)

    Odpovědět
  5. Mononoke

     /  17.10.2014

    Napätie sa už teraz dá krájať nožom a stále stúpa,
    nepriateľov presila nie je predsa vôbec hlúpa,
    útočí teraz, keď sú oslabení mučením Severusa
    a predčasným skonom statočného Remusa.

    Odpovědět
  6. scully

     /  24.10.2014

    Teda už je to tady. Voldemort ví o viteálech,jsem zvědavá jak se zachová. Harry už opravdu dospěl. Bitva začíná. Ach jo už aby byl další díl.

    Odpovědět
  7. Anonymní

     /  13.11.2014

    Skvěle!! Jsem tak ráda že ještě někdo stále píše Snarry :)

    Odpovědět
  8. Abequa

     /  14.11.2014

    Noooo tak to jsem teda dost zvědavá co se bude dít dál… Zemřou nebo zůstanou naživu? Dá si je Voldemort k snídani? Jsme neskutečně zvědavá jak to bude pokračovat!

    Odpovědět
  9. Missska

     /  5.12.2014

    Tak protože jsem tu dlouho nebyla, dala jsem si celý příběh ještě jednou, zabralo mi to dva dny. Poslední kapitola je šílená. U posledního odstavce jsem přesně viděla začátek bitvy o Bradavice z posledního dílu HP. Až mi jde mráz po zádech. Bojím, se, bojím…tak to temní, že bych se nedivila temnému konci.

    Odpovědět
  10. Kate

     /  15.3.2015

    No, to teda potěš! Jsem zvědavá a zároveň roztřesená, co se stane dál. Bojím, bojím… A letím dál. Opět. Je to dechberoucí! (y)

    Odpovědět
  1. Nullo modo – 28. kapitola | Lepidlo života

Napsat komentář k Achája Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: