Nullo modo – 26. kapitola 2/2

Příběh jsme opustili ve chvíli, kdy se Harry dozvěděl, že Smrtijedi v čele s Voldemortem mučí Severuse. Dnes tedy pokračujeme s, jak to v komentáři hezky nazvala Achája, impulzivní záchrannou akcí.

Děkuju za Vaši trpělivost i za to, že mě bombardujete dotazy, nutí mě to psát. Abych odpověděla na ty nejčastější – do konce povídky chybí čtyři kapitoly a určitě bude dopsaná.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Danovi, on určitě bude vědět kvůli které scéně… :-)

* * * * *

„Sakra!” zaklel Ron s hrůzou v očích, která se v nich zračila od chvíle, kdy se Harry zhroutil na podlahu. Nebyl jediný, kdo celou scénu sledoval tak vyděšeně, jako když se ocitl tváří tvář hladovým akromantulím. Strnulost okamžiku přerušil až hlasitý výkřik odněkud ze skupiny přihlížejících, který přišel zároveň s uvědoměním, že se Harry přemístil z Bradavic. Všichni do jednoho, co stáli v kruhu kolem místa, kde Harry ještě před okamžikem ležel, pochopili, že neexistovala síla, která by mu zabránila dostat se ke Snapeovi v potížích.

Několik spolužáků vyjeklo, když si opožděně uvědomili, že se muselo stát něco hrozného. Ron netušil, co by měl dělat, ale musel dělat aspoň něco.

„Vy dva!” ukázal na Draca s Pikem. „Ujistěte se, že je Snape skutečně mimo školu! Koho měl učit, kde ho viděli naposledy. My jdeme do věže,” podíval se na Nevilla a ten kývl. Plánek měl naposledy Harry, museli se po něm zkusit podívat. „Hermiono, ty běž za ředitelkou, tam se sejdeme.” Nikdo neodporoval, všichni byli příliš zaskočení. Ron rychle prohrabal kapsy, až konečně vytáhl očarovanou minci. Dotkl se jí hůlkou, aby dal všem vědět, že se něco děje. Že Harry zmizel.

Rozprchli se každý svým směrem, náhlé zvolání od Deana, který chtěl pomoct, Ron ignoroval, nedokázal se soustředit na nic dalšího. Snažil se v hlavě pospojovat kusé informace a zjistit, co se vlastně stalo. Marně.

Prohrabali s Nevillem Harryho postel, kufr, noční stolek, ale našli jen plánek Bradavic. A neviditelný plášť. Ten Ron sbalil a strčil do kapsy, mohl by se hodit. Utíkali do ředitelny, kde McGonagallová komunikovala skrze letaxovou síť, zatímco se místnost plnila odhodlanými učiteli i studenty sedmého ročníku, kteří byli svědky Harryho zmizení.

„Dle všeho se profesor Snape nachází v sídle rodiny Malfoyových. Jaká je jeho pozice nebo kolik lidí se tam vlastně nachází, nikdo neví,” začala velmi vážně ředitelka školy. „Zvenku útočí Fénixův řád, zatím bez úspěchu. Není času nazbyt. Neplnoletí studenti se okamžitě vrátí do své společenské místnosti. Informujte prefekty svých kolejí, že výuka se pro zbytek dne ruší.” Asi pět studentů vyšlo z ředitelny, ostatní netrpělivě čekali na rozkazy.

„Vám nemohu říkat, co máte dělat. Stejně byste mě neposlechli,” upřela pohled na Rona s Hermionou a posléze na všechny v místnosti. „Letaxem se přesunete do domu v Londýně, odtud se budete přemisťovat k sídlu Malfoyových. Řád je na místě, akci řídí Remus Lupin. Jeho pokynů je třeba dbát.”

„A škola?” ozvalo se z davu.

„Já a ředitelé kolejí zde zůstáváme. Nemůžeme si dovolit nechat školu bez dozoru v tak ošemetné chvíli.”

Ron už měl řečí plné zuby, prodral se mezi několika spolužáky a přistoupil ke krbu. Nabral letax a bez jediného pohledu zpět do místnosti vstoupil na rošt, upustil pod sebe hrst prášku a velmi jasným hlasem řekl: „Grimmauldovo náměstí dvanáct.” V břiše mu nepříjemně cuklo, svět se s ním zatočil a už vystupoval z krbu v domě rodiny Blacků. V Harryho domě.

Za ním přicházely desítky kouzelníků, na náměstí se rozcházeli do malých uliček a přemisťovali se.

Objevili se přímo ve středu bitvy. Trvalo jen pár vteřin, než se rozhlédli kolem sebe, uvědomili si neskutečný počet čarodějů bojujících na obou stranách, a i těch několik okamžiků je málem stálo život. Zdálo se, že Smrtijedi čekali, že Řád povolá posily. Draco se zhmotnil hned vedle Rona, oči rozšířené. Kdy naposledy viděl svůj domov?

„Dokážeš se dostat dovnitř?” křikl na něj Ron a Draco se vzpamatoval.

Rázně kývl. „Když to zvládl Snape!” Ron z kapsy hábitu vytáhl neviditelný plášť, rozložil jej.

„Tohle nám získá čas.”

Draco nechápal, co tím Ron myslí, tak jen potřásl hlavou. „Musím tě spoutat.”

Ron pochopil, kývl. Na pochyby a nedůvěru nezbýval čas ani prostor. Chtěl Hermioně říct, co se chystá udělat, ale nikde ji neviděl, přestože se rozhlížel všude kolem.

„Pouta na tebe!” Malfoyova kletba ho zastihla nepřipraveného, na okamžik se jej zmocnil záchvat strachu, cítil se bezmocný, ale byla to šance, jak se dostat k Harrymu, a tak nehodlal protestovat. Navíc mu Draco spoutal jen ruce, doufal, že na oblafnutí ochran, které chránili dům a nejbližší pozemky, to bude stačit.

„Přehoď přes nás ten plášť. Tak dělej!” Draco poslechl a neubránil se obdivnému vydechnutí, když mu splývavá látka zahalila ramena a celý zmizel.

Nezpozorováni ani jednou z bojujících stran prošli bránou a hlavními dveřmi do rozlehlé haly.

„Finite,” zašeptal Draco a pouta pojící k sobě Ronova zápěstí zmizela. Zůstal po nich jen slabý otisk na kůži. „Vlevo,” navedl pak Rona. Mířili do pracovny.

„Musíme najít Harryho,” sykl Ron.

„Musíme najít ten pohár,” vrátil mu Draco. „Jinou šanci nedostaneme.” Vyšli po schodech a v chodbě se prudce přitiskli ke zdi. Slyšeli kroky. Oba zrychleně dýchali a Draco nedokázal zabránit tichému zajíknutí, když se zpoza rohu vyřítil jeho otec. Dlouhé světlé vlasy, mnohem řidší než kdy dřív, propadlé tváře a temné kruhy pod očima dávaly znát, že prožívá zlé časy. Ron Dracovi zacpal pusu rukou. Ani nedutali, když se k nim čaroděj blížil. Neodvažovali se nadechnout, a když prošel, čekali ještě několik vteřin, než se dali znovu na cestu.

„Dobrý?” zašeptal Ron a Draco po něm jen šlehl pohledem. Potom stále se staženým obočím a nakrčeným čelem prostě přikývl. Za okamžik byli u dotčených hledaných dveří. Byly pochopitelně zamčené.

„Alohomora,” zkusil Draco a zámek cvakl. Oba se po sobě překvapeně podívali. Místnost se zdála prázdná, přesto vyslali několik pátracích kouzel. Brzy pochopili, proč je místnost tak slabě chráněná. Nezáleželo na tom, kdo se dostane dovnitř…

„Co je?” zeptal se obezřetně Ron, když si všiml Dracova zaraženého pohledu. Zíral na… obraz?! „Teď není nejvhodnější doba na obdivování se umění,” zavrčel Ron zle a strčil do Malfoye, aby se vzpamatoval.

„Nebyl tu. Ten obraz tu nebyl. Trezor je za ním!” oplatil mu Draco nevraživě.

„No tak ho prostě sundáme.”

„Nebuď takový idiot,” zavrčel Draco, který už věděl, v čem je problém. „Je na něm kouzlo trvalého přilnutí.”

Ron mlčel. Oba si uvědomovali, co to znamená. „Takže,” začal Ron, když pochopil, kde jsou a že nemají času nazbyt, „musíme sem dotáhnout tvého otce, poprosit ho, aby laskavě sejmul svoje kouzlo z toho obrazu – tedy za předpokladu, že jej tam umístil on – a pak mu politicky vysvětlit, že tu drobnost uvnitř stejně nepotřebuje. Nebo se ho můžeme pokusit ovládnout Imperiem.”

„Víš, co říkáš?” osopil se na něj Draco, který zjevně nepochopil Ronovu ironii. Očekávaně. Na ironii nebyl zrovna vhodný čas. „Otec není jedním z nejvýše postavených Smrtijedů bezdůvodně, u Merlina!”

„Tak něco vymysli sám!”

„Harry!” vydechl Draco tiše. „On to kouzlo umí zrušit.”

„Neříkal jsem snad, že ho máme jít hledat?” utrousil Ron, ale už mířil ke dveřím, aby zkontroloval průchodnost chodby. „Kde by je mohli držet?” Od samého začátku předpokládali, že se Harrymu podařilo přemístit se k Severusovi. Po prolomení ochran Bradavic se jednalo o celkem přirozený předpoklad.

„Ve sklepení, nejspíš. Tudy,” ukázal Draco chodbou vpravo a pečlivě oba skryl pod plášť. A vzápětí pocítili zemětřesení, prakticky okamžitě následované blížícím se křikem. Jako by Řád konečně prolomil ochrany domu. Docházel jim čas, bylo jasné, že v tuhle chvíli se zvýší ostražitost a pohár těžko zůstane nehlídaný…

* * * * *

Harry neměl čas přemýšlet, jak je možné, že se přemístil z Bradavic, ale magickou bariérou kolem domu Malfoyových projít nedokázal. Každopádně se zjevil mezi členy Řádu, kteří na něj v prvním šoku hleděli značně překvapeně, ale na hlubší rozbory neměl čas ani prostor. Kolem nich se bojovalo. Smrtijedi bránili své aktuální útočiště a Řád dělal vše pro to, aby se dostal dovnitř.

„Harry!” vyjekl Remus a stáhl si chlapce za sebe. „Co tady děláš?” vykřikl zle, zatímco svůj štít rozšířil i na mladíka.

„Severus… Je uvnitř,” donutil se vyjádřit souvislou myšlenku, stále byl příliš naplněný strachem. Když si všiml blýsknutí v Remusových očích, pochopil, že muž to ví až příliš dobře. „Jak se tam dostal?” dožadoval se Harry vysvětlení s náhlou zuřivostí. Co se to tu u Merlina děje?

„Teď ne. Musíme ho odtud dostat,” vyhnul se Remus odpovědi, ale měl pravdu. Harry se donutil soustředit se na bitvu. Muži, proti kterým bojoval, mu bránili získat to, co mu bylo nejdražší. V jeho očích byli jen chabou překážkou a neměl s nimi nejmenší slitování. Byli to hlídací psi a Harry ani jednou nezaváhal, aby jim skutečně ublížil. Musel je jako hrozbu eliminovat tak, aby mu už znovu neublížili. Jemu ani nikomu, kdo bojoval kolem něj. Prudce vrhal kletby, o kterých netušil, kde se jim naučil, ale byl za ně rád. Cítil se mocný a sebevědomý, když jediným kouzlem dokázal smést dva i tři útočníky – momentálně proti němu nikdo neměl šanci a on si poprvé v životě tu moc a sílu užíval. Konečně se cítil potřebný.

A pak přišel záblesk.

„Vidíš, můj drahý Severusi, kam až tě tvá zrada přivedla? Byl jsem trpělivý. Věděl jsem, že se ke mně vrátíš, drahý příteli. I to, že nebudeš sám. Jen ještě chvíli, než se k nám připojí i tvůj současný partner. Nesmíme mu sebrat jeho motivaci příliš brzo. Nesmíme totiž podceňovat jeho touhu po pomstě, co myslíš, můj milý?“

Severus slábl a s ním i jeho nitrobrana. Harry těžce zalapal po dechu. Ne…

Voldemort Severuse svým dlouhým prstem s jasně viditelnými obrysy všech kloubků i kostí téměř něžně pohladil po tváři. Severus sebou cukl, ale neměl dost síly na jakoukoliv jinou reakci.

Ne… To nemohla být pravda… K Harrymu se dostávaly záblesky Severusových myšlenek a toho, co se kolem něj dělo. Všechno uvnitř Severuse křičelo nechutí, bolestí a vztekem a nekonečným strachem, ale nic z toho nepopřelo Voldemortovo právo na to, aby mu říkal můj milý. Měli spolu někdy něco? Harry nedokázal zabránit, aby si tahle hrůzná myšlenka neprorazila cestu do jeho hlavy. Vzedmula se v něm vlna dosud nepoznaného hněvu a do toho znovu ucítil ten strach.

Cítit Severusův tak skutečný syrový a ničím neředěný strach bylo jako… Jako ztratit touhu žít. Vidět toho silného muže, který Harryho vždy chránil a poskytoval mu pocit bezpečí a jistoty, takto zlomeného bylo jako přijít o všechno. Víc zkrátka snést nemohl.

Harry musel křičet – nebyl si jistý, ale matně si uvědomil, jak se na něj otočilo mnoho párů očí – když v sobě sbíral veškerou magii, která proudila jeho tělem, aby ji pak v jediném paprsku seslal proti rozlehlému domu. Nebylo to ani žádné konkrétní kouzlo, prostě jen bytostně potřeboval narušit ochrany domu. Napojil se na silná ochranná kouzla, z nichž zcela neomylně sálala Voldemortova mocná magie, ale nejen jeho. A přesto stačilo pár vteřin, aby praskla jako skořápky vajíček

Obrany byly prolomeny.

Padl na kolena, jak jej nárazový výdej energie zasáhl. Rukama se opíral o zem a prudce dýchal. Z vlasů mu stékal pot a nemohl popadnout dech. Ruce se mu třásly. Někdo mu pomohl na nohy, které se ale stále vzdávaly a rády by se znovu složily k zemi. S námahou zdvihl hlavu. Remus ho podpíral a zároveň šátral po kapsách, až vytáhl kus čokolády. Harry potřásl hlavou a s úšklebkem čokoládu sežvýkal. Během pár vteřin se cítil líp. Nikdy se ještě nezotavil tak rychle po takovém výdaji energie, něco bylo tentokrát jinak, ale neměl čas tyhle podivnosti řešit.

Rozběhl se směrem k domu, a pokud ho následovali další, neměl o nich tušení. Neexistovala žádná síla, která by mu v jeho vzteku a touze po pomstě dokázala zabránit proniknout dovnitř. Nezabýval se ničím, co se dělo kolem něj, jeho cíl byl tam uvnitř. Zkrátka se jen musel dostat k Severusovi dřív, než… Než se ho Voldemort znovu dotkne, než mu znovu ublíží.

Ale tělo jej zrazovalo. Cítil, že vydal příliš energie a jeho smysly ochabovaly. Do zad ho zasáhla kletba, kterou jeho štít vstřebal, ale neměl by takové štěstí, pokud by tím, co jej zasáhlo, byla Avada… Zneškodnil útočníka a pokusil se shromáždit v sobě další rezervy, což se mu nakonec podařilo. Postupně uvolňoval značné množství energie, aniž by tušil, odkud ji vlastně bere. Věděl, kde Severuse drží, a díky plánku věděl i to, jak se tam dostane. Chodby se postupně plnily křikem, jak se jimi prodírali členové Řádu a naráželi na další a další Smrtijedy. Bitva se rozšiřovala hlouběji do domu, a Harry se jí snažil vyhnout, jak jen mohl.

„Rone!” vyjekl, když se před ním zničehonic zjevila postava jeho přítele. Málem ho proklel, jak se vyděsil. „Draco! Co to sakra?!”

„Harry! Díky bohu! Máme ten pohár, ale musíš nám pomoct!” vychrlil Ron tak rychle, že Harry absolutně nic nepochopil. Neměl na to čas, musel-

„Kde je Severus?” rozhlížel se Draco, jako by automaticky očekával, že bude stát vedle Harryho.

„Drží ho v přijímacím salónu, musím-”

„Máme ten pohár, musíš nám pomoct, jinou šanci nedostaneme!” zopakoval Ron a Harry se zoufale podíval na Draca, u kterého hledal podporu. Viděl to váhání, zvažování. Nemohl přece skutečně přemýšlet o možnosti, že by nechali Severuse napospas Voldemortovi, že ne?

Že ne?!

„Harry,” povzdechl si Draco zoufale. „On má pravdu,” kývl hlavou směrem k Ronovi, „jiná možnost nebude.”

V tom okamžiku Harry spáchal sebevraždu. A dost možná vraždu, pokud se Voldemort dozví, po čem jdou, dřív než se dostane k Severusovi. Neměl totiž na výběr, cílem celé téhle akce byl pohár, který teď měli na dosah, a Harry neměl právo upřednostnit Severuse. Jeho vlastní já, všechno, co utvářelo Harryho Pottera, v tom okamžiku zemřelo. Opakoval Severusovi, že neexistuje možnost, ve které by si nezvolil právě jeho záchranu, a hned při první příležitosti dokázal opak. Tohle byla ta možnost.

Zlomil hůl sám nad sebou, a přesto odhodlaně kývl. Nenávidět se může později, teď musí jednat.

„Portrét chránící trezor. Je na něm kouzlo trvalého přilnutí. Ty jediný ho dokážeš zlomit,” vysvětlil Draco naléhavě a neustále se pátravě rozhlížel. Už příliš dlouho jim nikdo nevěnoval pozornost, bylo jen otázkou času, než na ně někdo narazí.

Harry se nechal vést, podivně prázdný. Netušil, kudy šli. Jako slepec se nechal postavit před portrét a Draco mu dokonce musel zopakovat, co má dělat.

Vyslal pramínek magie směrem k obrazu, ale kromě kouzla trvalého přilnutí byl chráněný mocnými obrannými kouzly, která jeho magii štítivě odrazila. Jen okamžik zvažoval své možnosti, a pak prostě zatlačil víc. Každý proutek můžete ohýbat a každý při dostatečném tlaku praskne. Harry vyvíjel nátlak, dokud obrany nepukly jako dřevitá vlákna. Veliký portrétní obraz nebyl ale jen drobnou papírovou kuličkou, bylo třeba mnohem víc energie a času, než se Harry dokázal strukturou obrazu a kouzla zcela proplést a podřídit jej své moci.

Portrét se rozpadl na černý prach.

Harry zavrávoral, jak jej znovu postihl přílišný výdej energie. Ron k němu vykročil, ale Harry ho zastavil. Ještě nesměl odpadnout, musel se sebrat a pomoct Severusovi. Ale proč je to tak těžké?

Jen velmi matně vnímal, jak Draco přešel ke stěně a dotkl se jí špičkou své hůlky. Skutečně se před nimi objevil obyčejný trezor, bez jakéhokoliv zámku. Od Dracova otce bylo neobyčejně neopatrné ponechat bezpečnostní opatření průchozí pro Draca, ale nejspíš jen příliš spoléhal na portrét. Což bylo pro jakéhokoliv kouzelníka zcela pochopitelné.

Draco vyslovil neznámé latinské zaklínadlo a trezor se otevřel. Nebylo možné, aby Harry necítil obrovskou sílu, která ve vlnách vyzařovala z poháru do jeho nejbližšího okolí a opět se stahovala zpět. Zlatý zdobený pohár byl plný nejtemnější a nejmocnější magie, s jakou se člověk mohl setkat. A Harry náhle zatoužil nechat se tou obrovskou silou prostoupit. Mohla by mu přece dodat energii! Ano, to udělá. Využije pohár a zničí ho až pak. Jako ve snu se blížil k trezoru, pohled fixovaný na zrádný předmět. Volal jej a vábil a Harry byl odhodlaný jeho volání vyslyšet. Viděl v něm potřebnou pomoc.

Poslední krok, už natahoval ruku, cítil mocné magické výboje vycházející z pohárku. Tak malá věc a tolik plná síly…

Náhle se v něm vzbouřil podivný pocit, že by neměl. Neměl by, ale pohár se zdál tak lákavý. Nesměl podlehnout. Ale potřeboval přece sílu, aby mohl zachránit Severuse. Nesměl podlehnout. Ale… Ne. Tohle musí zvládnout sám. Dokončil krok, sebral pohár a hodil jej Ronovi.

„Vraťte se s ním do Bradavic. Zničte ho, rozumíte? Musíte ho zničit!” přikázal ostře.

„Ohrozíme vás!” ohradil se jeho nejlepší přítel.

„Musíte ho zničit! Hned! Tak už zmizte!”

„Nenecháme tě-”

„Běžte! Musíte zmizet, dřív, než si někdo všimne, že je pryč!” Ron i Draco po něm vrhali nevěřícné pohledy, které Harry oplácel pouze odhodláním a zuřivostí. Nebyl čas na hádky!

Přemístili se pryč a Harry si neznatelně oddychl. Z paměti vylovil vzpomínku na obraz, podle ní přeměnil zdobený popelník a ten náhradou zavěsil zpět na stěnu. Skepticky si dílo prohlédl. Srovnání s původním dílem mohlo snést jen první dvě vteřiny a z velké vzdálenosti, ale lepší něco než nic.

Teď už mu nic nebránilo následovat svůj původní cíl. Vyčistil mysl a nechal se prostoupit svou mocí. Byla jiná. Nechápal proč…

Samozřejmě nepřemýšlel, když utíkal směrem, kterým doufal najít přijímací salon. Neměl žádný plán, netušil, co udělá, až se dostane dovnitř. Naštěstí měl ještě dostatek rozumu na to, aby se zaštítil dostatečně silným ochranným polem. Také jistě věděl jedno – Voldemort ho touží zabít sám a nikdo si nedovolí jeho příkaz porušit. Proto zůstával skutečnou hrozbou pouze on.

Musel se prostě co nejrychleji dostat k Severusovi a přemístit je pryč. Znělo to jednoduše…

Dveře do salonu byly pootevřené. To Harryho donutilo zpomalit, až zastavil úplně a obezřetně se rozhlédl. Natáhl pramínky své magie do místnosti, a tak věděl, že je až na Severuse prázdná. Jenomže kromě Severuse jasně vnímal i silnou Voldemortovu magii, ačkoliv se nezdálo, že by tam muž byl. Nikde žádní Smrtijedi. Jenom Severus visící stále na stejném místě. Byla to past, Harry to věděl velmi dobře, a přesto neměl na výběr.

Všechny jeho myšlenky patřily Severusovi, když prošel dveřmi a vrhl se přímo k němu. „Severusi, u Merlina, Severusi,” mumlal a zoufale se snažil vymyslet, co by měl udělat, kde vůbec začít. Protože přemístění nepřipadalo v úvahu. Severus stále visel ve vzduchu, v úrovni Harryho hrudi a vypadal přesně tak otřesně jako v jeho vizi. Jenomže byl spoután mocnými magickými kouzly – to ona byla zdrojem Voldemortovy magie, kterou Harry vnímal.

K další myšlence už se Harry nedostal, jakékoliv pokusy o plán záchrany byly přerušeny tichým cvaknutím zámku.

„Ale, ale,” zavrněl odporně úlisný hlas, který Harrymu postavil všechny chloupky na zátylku. Prudce se otočil. „Harry…” pokynul Voldemort hlavou lehce na stranu na znamení pozdravu. V pravé ruce svíral hůlku, stejně pokřivenou a štíhlou jako byly jeho prsty.

„Tome,” odpověděl Harry téměř zdvořile ve snaze získat nějaký čas. Pokud chtěl Voldemort tlachat, Harry toho hodlal využít ve svůj prospěch. Možná pro svůj záměr nezvolil zrovna vhodné oslovení, Voldemortovi se blýsklo v očích nenávistí. Harry si překvapeně uvědomil, že je to poprvé, co je v blízkosti Voldemorta a nepálí ho jeho jizva. Hlouběji analyzovat tuhle zvláštnost ale nemohl…

„Tak jsi přece jen přišel. Věděl jsem, že se ukážeš. Že nenecháš svého milovaného zemřít o samotě. Jsi tak čitelný, Harry. Tak čitelný,” mlaskl spokojeně Voldemort se stopou pohrdání. Harry se mu nedivil, právě pohrdal svou vlastní hloupostí jako ještě nikdy. Sám proti Voldemortovi a jediné, co stálo smrti v cestě, byla Voldemortova touha si popovídat. To nebylo vtipné.

„A jak ty se máš?” plácl Harry neschopný se soustředit na Voldemortova slova. Veškerou koncentraci vkládal do shromažďování svých sil. Zaštítil sebe i Severuse a snažil se napojit na Severusovu magii, zatímco navenek čelil vzteku té karikatury člověka.

„Můžu tě zabít. Není tu nikdo, kdo by tě ochránil. Tenhle,” pokynul Voldemort ležérně rukou směrem za Harryho, kde se stále vznášel Severus, „už je prakticky mrtvý. Bude ho škoda,” povzdechl si hraně. „Mohl bych tě zabít,” vrátil se k původnímu tématu, „a ty se zeptáš, jak se mám? Jsi blázen, Harry Pottere. Mladý a pošetilý. Tebe škoda nebude.” Zjevně jeho touha po melodramatu nebyla zas až tak veliká, všem proslovům bylo očividně učiněno zadost a na řadu se dostaly hůlky.

Harry tak tak stačil prolnout se Severusovou magií a na kratičký okamžik jej zalila obrovská síla. Okamžitě ale zase zmizela a on naplno pocítil Severusovu slabost. Zároveň s ní přišla němá žádost o předání magie a Harry ji chápal až příliš dobře. On sám teď nemůže čerpat ze spojení sil. Naopak Severus potřebuje část jeho magie, aby se dokázal vzpamatovat a oprostit od Voldemortovy moci, kterou kolem muže jasně cítil. Kolem, tedy vně. To bylo dobré znamení, Voldemort nedokázal proniknout do jeho podstaty a plně jej ovládnout. Harry se oproti tomu dokázal dostat pod slupku díky spojení.

Vnímal tu žádost a věděl, co musí udělat. Zdržet Voldemorta ještě na pár vteřin, během kterých se mu snad podaří prolomit jeho pouta kolem Severuse, a přemístit je oba do bezpečí. Nějak.

Expelliarmus!” vykřikl Harry a Voldemort podle očekávání útok hravě odrazil.

„Nic ses během té doby, co jsme se neviděli, nenaučil? Stále používáš tohle příšerně triviální kouzlo?” vysmíval se, ale Harry byl spokojený. Triviální kouzlo, které protivníka zaměstnalo a nesebralo mu nic z minima síly, která mu zůstala. Dokud jej Voldemort podceňoval, měl šanci.

Nechal svou magii proudit Severusovým tělem, v některých okamžicích měl pocit, že ztrácí vědomí. Vidění se mu rozostřovalo, jako by mu někdo oddaloval brýle a zase je vracel zpátky. Hlava třeštila. Musel… už jen chvíli…

„Chyběl mi trénink. Nic se nevyrovná tvým pokusům o vraždu a tak,” blábolil ve snaze zabránit Voldemortovi, aby pojal podezření.

„To hned napravíme,” ujistil jej jeho protivník. „Zbývá nám vyřešit jen jednu věc. Proč se sem vůbec Severus obtěžoval? Nepamatuju si, že bych mu poslal pozvánku na odpolední čaj. Jeho mysl je v tomto ohledu poněkud… zatvrzelá,” postěžoval si Voldemort a Harry si vynadal do idiotů. Samozřejmě že Severus držel svou nitrobranu a Harry se ji pokusil prorazit. Mohlo to vysvětlovat to, že se stejně nedostal do Severusovy hlavy, ale do té Voldemortovy? Posledně zmíněný právě naklonil hlavu, jako by zvažoval několik možností a pak bez varování ostře zaútočil na Harryho nitrobranu.

A Harry ho pustil dovnitř. Nechal svou mysl prostoupit pečlivě vybranými obrázky, o kterých s nekonečnou jistotou věděl, že Voldemorta rozptýlí, nebo dokonce ochromí. A mezitím se pečlivě skrytý za nepropustnou mentální zdí, kterou obestavěl většinu své mysli, ujistil, že je se Severusem propojený na všech úrovních. Věděl, že teď už stačí jen lehce zatlačit, a prolomí Voldemortova kouzla, která Severusovi nedovolovala se přemístit.

Po přerušení spojení s Voldemortem bude mít jen jednu šanci a musí ji využít. Ale stalo se tak dřív, než čekal. Nestačil se dostat Severusovi nadosah.

Může se místnost naplnit křikem? Rozhodně. Harry to pocítil, když k němu šílený nelidský řev doléhal z každého koutu místnosti, z každého póru ve zdi i v podlaze. A přestože ve skutečnosti pocházel od Voldemorta, rozléhal se po salónu a odrážel zpět k Harrymu. Řev tolik protkaný vztekem a nevěřícným šokem, že drásal uší, zařezával se do masa a obracel vnitřnosti naruby. Harrymu se zježily chloupky na zátylku a jako přimražený sledoval, jak Voldemort pozvedl svou hůlku.

Harry cítil, jak Voldemort sbírá svou magii k poslednímu úderu. Byla to neuvěřitelná síla, proti které Harry sám neměl sebemenší šanci. Panikařil a času ubývalo.

„Jsem tvůj viteál!” vyhrkl bez rozmyslu a o něco rázněji zopakoval: „Jsem tvůj viteál. Vážně mě chceš zabít?”

Voldemort se zarazil, jeho soustředění zakolísalo, magie ve vzduchu opadla. To Harrymu stačilo. Několika kroky překonal vzdálenost, která jej v tom okamžiku od Severuse dělila a přemístil je.

Dokázal to. Kromě téhle myšlenky dokázal vnímat jen nepřirozeně hlasitě a rychle bijící srdce. Ten zvuk jej ohlušoval a v hlavě měl prázdno. Třeštila? Nejspíš. Cítil se jako by se právě probral z bezvědomí. Dost možná do něj na nějakou dobu skutečně upadl… Severus. Trhl hlavou, prudce se rozhlédl kolem sebe. Severus. Ležel vedle něj, už nevypadal jako přibitý ke kříži. Naopak ležel zkroucený na boku, hlavu zabořenou ve vlhké trávě, jak padala večerní rosa. Tak dlouho? Ne, jen bylo po dešti.

Zmateně se rozhlížel. Musí… něco… Kde jsou?

V jeskyni? Ano, v jeskyni, tu přece zná. Jezero černé jako noc a ostrůvek. Kameninová miska – prázdná. Vidíte, řediteli? Nemusel jste umřít, je prázdná.

Bolavé zaskuhrání jej přeneslo zpátky na mokrou trávu. Voněla, vábila, tak rád by se jí nechal obejmout. Znovu jej něco vyrušilo. Severus! Harry si uvědomil, že ty zvuky vydává Severus. Znovu se rozhlédl – ještě nebyli za ochranami Bradavic, nebyli v bezpečí.

Vyvolal patrona a vyslal jej na ošetřovnu. Pomozte.

Dusot několika párů nohou. Žaludek se mu zhoupl. Někdo s ním hýbal. Někam letěl? Musí najít zlatonku. Támhle se blýskla.

* * * * *

Sledoval mumraj na ošetřovně, jako by stál za závěsem. Zvuky k němu doléhaly tlumeně, obrazy střídající se mu před očima byly podivně rozmazané, nedokázal chápat, nemohl se soustředit. Srdce mu tlouklo jako o závod a jen velmi pomalu si uvědomoval, že je po všem. Unikli, dokázali se zachránit. Severus byl na pokraji svých sil, stále v bezvědomí a Harry jen seděl u jeho postele a čekal na verdikt.

Měl by se vrátit, nechal tam všechny napospas zuřícímu Voldemortovi… Ano, musí se tam vrátit. Vstal a zavrávoral. Několik vteřin, než se s ním přestal pokoj točit.

Vydal se ke dveřím, na Severuse se už nepodíval. Teď musel pomoct.

„Pane Pottere!” řítila se k němu madam Pomfreyová. „Kam si myslíte, že jdete?” volala na něj z dálky hlasem rádoby tlumeným, aby nerušila pacienty.

Neodpověděl a utekl dřív, než ho stihla zastavit. Ve vstupní síni byl za pár okamžiků, ale něco jej zarazilo. Hluk z Velké síně. Nezamířil tedy ven, ale za zdrojem toho mumraje. Těžké dvoukřídlé dveře se před ním otevřely a spatřil… peklo.

Tak tomuhle se vyhnul, když nehleděl kolem sebe a snažil se bitvu v domě Malfoyových obejít? Spoléhal na ostatní, že si se Smrtijedy dokážou poradit a sám se hnal na pomoc Severusovi, ale najednou se to nezdálo správné. Viděl desítky raněných a tam vpravo, v rohu několik mrtvých zakrytých bílými prostěradly.

Ztěžka polkl, když zamířil právě tím směrem. Musel vědět, kdo zemřel, a zároveň umíral strachem. Co když tam leží Ron? Hermiona nebo někdo jiný, koho zná?

Jak se blížil, jeho kroky těžkly a zpomalovaly.

„Harry! Ach bože! Harry,” vrhla se k němu odněkud Hermiona. Neviděl ji, dokud mu nevisela kolem krku. „Jsi v pořádku? Kde je Snape?”

„Já, ehm… Jo, dobrý. Je na ošetřovně, postarají se o něj. Co se stalo?” zeptal se, ačkoliv si nebyl ani trochu jistý, jestli chce znát odpověď. Jemně ji odtlačil, aby na ni viděl, a zjistil, že má oči zarudlé od pláče. To nevěstilo vůbec nic dobrého.

„Nevyhrál nikdo, pokud se ptáš na tohle. Zemřelo hodně Smrtijedů i hodně našich. Většina z nich Voldemortovou rukou. Na obou stranách. Byl šílený. Křičel a sesílal kletby na každého, koho uviděl. Utekli jsme, ale někteří se nestihli přemístit.” Tady se jí hlas zlomil.

„K-do to nestihl?” cítil ten obrovský knedlík v krku a věděl, že přijde něco hrozného.

Řekla dvě jména, která neznal, ale slíbil si, že zjistí, o koho šlo a pak dodala: „A Remus… On… Hledali jsme vás, nevěděli jsme, jestli jste v pořádku, vběhli jsme do náručí Malfoyovi a Lestrangeové. Získal pro nás čas, obětoval se, ach, Harry, tolik mě to mrzí! Nemohli jsme víc-” propukla v hlasitý pláč a Harry ji jako ve snu objal. Nemohla to být pravda. Ne, jen ji špatně pochopil. Určitě teď Remus přijde za nimi a uklidní je.

Jenomže místo Remuse do místnosti vběhla Tonksová, neomylně zamířila k jednomu ze tří těl, která se zatím podařilo přemístit do Bradavic. Přes velké břicho se neohrabaně poskládala k lehátku a zuřivě kroutila hlavou.

Harry nevěděl, že je těhotná, k čertu, ani nevěděl, že jsou s Remusem spolu. Proč to nevěděl?!

„Ne! Ne! Remusi!” křičela a její nářek svíral hrdla všem přihlížejícím.

McGonagallová k ní přichvátala a snažila se ji odvést. „Nesmíte se rozčilovat, pojďme,” naléhala, ale neměla sebemenší šanci. Harry se donutil odtrhnout pohled od výjevu před sebou. Připadal mu až příliš intimní a on neměl právo narušovat její rozloučení.

Odvrátil se. Schoval hlavu do Hermioniných hustých vlasů a nechal se konejšit jejich záplavou.

Všechno bylo špatně. Opět. A stále nechápal, co se vlastně stalo, proč k tomu všemu došlo a jak se Severus dostal do spárů Voldemorta. Vykroutil se z objetí své přítelkyně, musel za Severusem.

Ale ještě…

„A Ron s Dracem?”

„S ředitelčinou pomocí zničili viteál.” Kývl a cítil v zádech starostlivé pohledy hned několika lidí. Nestál o ně.

* * * * *

„Bude v pořádku, je jen oslabený,” tvrdila madam Pomfreyová a Harry tomu věřil, přesto stále umíral strachy. Nedokázal si představit, že by Severuse ztratil. Že by klečel u jeho těla překrytého bílým prostěradlem, tak jako viděl klečet Tonksovou. A zároveň s přibývajícími hodinami, které trávil nehybným pozorováním Severusova neklidného spánku, v něm narůstal vztek. Absolutní a nenávistiplný vztek, který měl v plánu vylít si na Severusovi v okamžiku, kdy se muž probudí.

Usnul vyčerpáním.

Probral se rozlámaný někdy v noci a přelezl si k Severusovi na postel. Schoulil se mu k boku a okamžitě znovu usnul. Vnímal proudění jejich spojených magií a neuvěřitelně jej to uklidňovalo.

Když se k ránu opět probudil, pocítil změnu. Severus sebou zmítal, mumlal nesrozumitelná slova a Harry pochopil, že ho ovládla noční můra.

Hladil Severuse ve vlasech, dokud sen neodezněl.

Sám znovu usnul, ale později měl stejně pocit, jako by nespal ani hodinu. Ucítil závan magie a prudce vyletěl do sedu. Byla to madam Pomfreyoá se svými léčitelskými kouzly a Harry se zase rychle uklidnil.

„Jak je na tom?“ zeptal se, přestože sám cítil, že se změnilo jen málo.

„Lépe,“ pousmála se lékouzelnice.

Věděl, že má pravdu, ale Severus nabíral síly tak mučivě pomalu! Přes den Harry neměl stání. Přecházel po ošetřovně, do jídla ho musela nutit Hermiona, sotva vnímal, jak se osazenstvo ošetřovny mění. Většina zraněných se pozvolna uzdravovala a uvolňovala tak místo dalším postiženým, kteří na tom nebyli tak zle, a pro které se provizorní ošetřovnou stala Velká síň. Po dvou dnech už Velká síň nebyla potřebná, zůstalo jen pár vážně poraněných nebo kletbami zmítaných pacientů.

Harry se nevzdálil ani na pět minut, stále udržoval spojení se Severusem a nechával mu dostatek své magie, aby urychlil proces regenerace. Jenomže se mu zdálo, že to nepomáhá. Cítil se frustrovaný a vzteklý. Zlobil se, protože nevěděl, co se stalo. Stále mu nikdo nebyl schopný zodpovědět všechny otázky.

* * * * *

„Omlouvám se,“ byla Severusova první slova po probuzení. Bylo to třetí den a Severus ještě ani nebyl plně vzhůru a už spěchal s omluvou.

„U Merlina, Severusi,” vydechl Harry a prudce muže objal.

„Om-lou-vám se,” šeptal trhaně a Harry se zarazil.

„Za co?“

„Že jsem tě podvedl,“ vydechl muž slabě a Harry zpanikařil. Uvědomil si, že stále nezná celý příběh. Podél páteře mu projelo nepříjemné zamrazení.

„Nerozumím,“ přiznal o něco mírněji a doufal, že se konečně dočká vysvětlení toho, jak se Severus dostal do rukou Smrtijedů a Voldemorta.

„Slíbil jsem ti čas do soboty. Nedodržel jsem to.“

„Severusi… Co jsi udělal?“ zeptal se Harry ztěžka, žaludek rozleptaný nechutnou předtuchou.

„Uskutečnil jsem svůj plán…“

„Tys… Tys tam šel sám,” pochopil Harry a byl ještě dostatečně při smyslech na vyčarování diskrétní bariéry. Náhle vše začínalo dávat smysl. Obrazy se mu míhaly hlavou a rozřešení záhady se před ním vylouplo jasně jako úplňkový měsíc. „Nezajali tě někde venku. Šel jsi tam…“ konstatoval. „Vyspal ses se mnou, protože jsi věděl, že budu příliš roztržitý, abych si něčeho všiml… Bože! To objetí, ta naléhavost, nezdálo se mi to! Už jsi věděl, co uděláš ty… ty ses loučil. To bylo rozloučení. Nevěřils…“ Harry polkl.

Náhle se už nedokázal udržet. Zvýšil hlas a obviňujícím tónem Severusovi vyčetl: „Ty víš, čeho se bojím nejvíc, a přesto jsi tam šel a ani jsi nepočítal s tím, že by ses vrátil. Byl jsi odhodlaný zemřít, pokud by to znamenalo, že získáš pohár. Co sis vůbec myslel, k čertu?!

Mně za zády! Schválně jsi mnou manipuloval, abych se ti nepletl pod nohy! Jak jsi vůbec mohl- Ani na okamžik tě nenapadlo- Ne, samozřejmě, že ne. Myslel jsi jen na sebe, že? Nebo jsi to dělal pro moje dobro?”

Severus sotva nepatrně kývl a to Harryho rozzuřilo.

„Mám už dost toho, jak všichni dělají věci pro moje dobro! Nikdo se mě neptá, už nechci být loutka a myslel jsem, že ty to chápeš!” dopomohl si prudkou gestikulací a mířil prstem na Severuse.

Už dál nemohl. Prudce se otočil ke dveřím, když ucítil slabý stisk na zápěstí. „Nechoď…“ zašeptal Severus a Harry měl co dělat, aby si neodfrkl. „Prosím,“ dodal muž a znovu upadl do spánku. Jeho prsty sklouzly po mladíkově zápěstí a zůstaly viset přes okraj postele.

Harry ztěžka dosedl zpět na židli. Hlavu složil do dlaní a rozbrečel se. Dodatečnou hrůzou ze všeho, co se mohlo stát. I z toho, co se stalo.

* * * * *

„Neodešel jsi…“ I další slova pronesená ihned po opětovném Severusově probuzení byla směřována k Harrymu.

„Ne. Neodešel,“ povzdechl si Harry. Moc chtěl, ale nedokázal to.

„Proč?“

„Poprosil jsi mě,“ vysvětlil.

„Harry, já-“

„Odpočívej. Mluvit budeme později.“

„Byla to chyba.“

„Ano. Ano, to byla,“ vydechl Harry ztěžka, když Severus znovu usnul.

 1. část 26. kapitoly                                                              27. kapitola

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 30

  1. Agnes

     /  15.9.2014

    Musím říct, že nakonec ta pauzička mezi jednotlivými částmi kapitoly k něčemu byla.Konečně jsem si celou povídku stihla přečíst znovu a ujasnila jsem si dost věcí, ve kterých už jsem se po té době ztrácela.
    Jsem tak ráda, že už jsou oba v pořádku v Bradavicích. Předpokládám, že to bude mít ještě nějakou dohru, ale jsem vděčná, že je nenecháváš plavat v uraženosti a vzájemném nepochopení, tedy že z toho nebude něco jako telenovela. Ještě čtyři kapitoly? To jsem zvědavá, jak tak rychle zbavíš Harryho viteálu. Vzhledem k tomu, že už o něm Voldemortovi řekl, nebude ho už chtít zabít. Stejně jsem nikdy nepochopila, proč to měl být Tom osobně. Vždyť Nagini byl taky živý a mohl ho zabít kdokoliv. Ale je fakt, že Harryho mečem stínat nebudou. A Avada od kohokoli jiného by možná Harryho zabila, ale nezničila by viteál. Prostě jsem zvědavá, jak to budeš řešit.
    Moc se těším na pokračování a děkuju, že stále píšeš :-)

    Odpovědět
    • Taky jsem zvědavá, jak to budu řešit. :D Harry plácne, co nemá, a já se s tím musím porvat. :-) Dala jsem mu domácí vězení za takovou blbost. On teda tvrdí, že má plán, že má všechno pod kontrolou, ale tak divně při tom pomrkává po Severusovi, že teda fakt nevím, nevím, co z toho bude O.o

      Odpovědět
  2. hmm to byl adrenalin! fakt pěkná část, taky jsem zvědavá jak se Harry zbaví viteálu. líbilo se mi že Harry zůstal, protože ho Severus poprosil, to bylo tak dojemné :-D

    Odpovědět
  3. sam

     /  15.9.2014

    Jsem z nové kapitoly hotová :) Podařila se ti a já děkuji, že jsi přidala další kapču tak brzo.

    Odpovědět
  4. Achája

     /  15.9.2014

    Ufff. Následující rozhovory budou těžké hádám. Úplně jsem napětím zapomínala dýchat, to byla teda akce.

    Odpovědět
  5. Saskya

     /  15.9.2014

    veľmi pekná kapitola, rovno na narodeniny, ďakujem! :D to teda bolo niečo, uf! :) som rada, že sú naspäť v škole, relatívne zdraví… obete sú, ale tmu sa žiaľ nejde vyhnúť :( to už sa pomaly blížime ku koncu, nieeee :( no nič, som zvedavá, čo sa ešt stane, ako to celé dopadne :) ďakujem za kapitolu :)

    Odpovědět
  6. belko

     /  17.9.2014

    Paráda!!!! úžasný díl!!! No to byla tak adrenalinová kapitolka, že jsem pak už regulerně brečela zároveň s Harrym. To se mi stává málokdy…fňukfňuk…a to že Harry prozradil své viteálové tajemství, no to budou asi další nápory na naše nervy. A na Severusovy?
    Daří se ti, jsi šikulka!! Těším se na další pokračování.

    Odpovědět
    • Brečela? To snad ne… Nápor na nervy ještě bude, to nepopírám, ale už se z toho brzo vyhrabeme. Děkuju za reakci, vážím si toho.

      Odpovědět
  7. pajka

     /  17.9.2014

    Wau, úžasná kapitola, napínavá a naprosto uvěřitelná. Jsem taky moc ráda, žes je nenechala plácat v uraženosti a sebelítosti, že Harry prostě zůstal. Fakt je, že Severusovo „prosím“ se asi vyrovná dlouhému omlouvání kohokoliv jiného. Moc se těším na pokračování a děkuji, že jsi nás nenechala čekat příliš dlouho! A doufám, že budeš takhle milosrdná i nadále :-D.

    Odpovědět
    • No já nevím, Harry si tu uraženost ještě trochu vychutná (ale fakt jen krátce, slibuju). S další kapitolou to vypadá docela nadějně, děkuju za trpělivost. :)

      Odpovědět
  8. Mononoke

     /  17.9.2014

    Dvaja tvrdohlaví bojovníci spustili adrenalínovú akciu aj reakciu.
    Kto je bez viny, nech hodí kameňom… ale vždy je niekto pre niekoho výnimočný.
    A Severus je pre Harryho výnimočný.

    Odpovědět
  9. POPO

     /  18.9.2014

    Tedy KJ! Dala jsem si dle rady celou kapitolu najednou, a měla jsem co dělat, abych nezapomněla při čtení dýchat.
    Skvěle jsi vykreslila emoční tón děje. Na člověka doléhá ta zoufalost, beznaděj, strach a zároveň skrytá naděje, že se stane zázrak a všechno bude v pořádku.
    Tvůj Voldemort je neskutečně děsivý a to ani nemusí zrovna drtit kosti.
    Severuse bych kopla do brňavky, ale to by ani nebyl on, aby si věci nedělal po svém. A Harry? Chudák, udělat co musí a potlačit to, co chce nejvíc a nemít na vybranou… A prozradit Voldymu, že je jeho viteál, je silné kafe, moc mě zajímá, jak na to bude reagovat. A Remus… nevím proč, je vždy takovým obětním beránkem. Asi i proto, že zemřel i v originále. Je mi ho líto a ještě víc Tonksové. Moc se mi líbí, jak popisuješ Draca  A vážně už se nemůžu dočkat pokráčka. Díky za skvělý zážitek.

    Odpovědět
    • Uf. Ani nevíš, jak jsem ráda, když mi takhle někdo vypíše, co z toho při čtení vnímá, protože nacpat do povídky emoce – to je pro mě peklo.
      Remus… Ano, tady je obětním beránkem právě proto, že zemřel i v originále, protože… to je zkrátka osud. Sice jsem změnila hodně oproti kánonu, ale společné styčné body stále zůstávají. Zkrátka – dělejte si, co chcete, ale osudu stejně neutečete. Což neznamená, že mě jeho smrt neštve, štve, hrozně. Ale taky se mi hrozně líbí, že byl ochotný kvůli záchraně Severuse i zemřít a Severus se s tímhle nebude vyrovnávat lehko… Nějak jsem se rozkecala, už nebudu radši nic říkat. :D Děkuju za tak obsáhlou reakci, vážím si jí.

      Odpovědět
  10. lia

     /  18.9.2014

    konečně další kapitola. Moc jsem se těšila a jsem zvědavá jak do dokončíš :)

    Odpovědět
  11. Irina

     /  25.9.2014

    Skvelý diel. Píšeš skvele. Ďakujem za diel a teším sa na další.

    Odpovědět
  12. scully

     /  3.10.2014

    Perfektní díl. Jsem napnutá co se bude dít dál. Jak to nakonec dokončíš,když se pomalu blížíme k cíli. Moc děkuju a snad bude brzo další kapitolka :-)

    Odpovědět
  13. Kejt

     /  15.1.2015

    Ahoj, prosím prosím, jak to vypadá s pokračováním Nullo modo? Už je to opravdu dlouho a je škoda, kdyby zrovna tahle skvělá povídka zůstala nedopsaná.

    Odpovědět
    • Jestli jsi ji ještě necetla, tak uz je venku 27. Kapitola. 28. Kapitola se objevi behem nekolika dni

      Odpovědět
      • Misa

         /  12.11.2018

        Zdravim :) bude zverejnene aj ukoncenie poviedky? Dakujem

  14. Kejt

     /  16.1.2015

    Jo, jo, dvacetsedmičku jsem zhltla hned jak se objevila, ale od té doby tiše doufám v pokračování, utnula si to v tak infarktové situaci, jen mi nedošlo, že koment píšu k 26 kapitole. Takže děkuju za naději v další kapitolu a hlavně, že si psaní nenechala.

    Odpovědět
  15. Kate

     /  15.3.2015

    Ta bitva a záchrana Severuse byla naprosto geniální! Je to úžasné! :) Obdivuju tvůj styl psaní, jsi skvělá. Víc ze sebe nevymáčknu. Děkuju a letím dál! :)

    Odpovědět
  1. Nullo modo – 26. kapitola 1/2 | Lepidlo života

Napsat komentář k Saskya Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: