Nullo modo – 26. kapitola 1/2

Trvalo to. Já vím a hrozně se za to omlouvám. Dostala jsem se do fáze, která je pro mě velmi náročná, a nová práce taky moc nepomáhá. Chtěla bych poděkovat všem stálým i novým čtenářům, jejichž reakce mě obzvlášť povzbudily.

Netroufám si odhadnout, kdy bude další část, ale bude. Mějte se mnou trpělivost.

Upozorňuji, že tahle část je překlenovací, důležitá pro zbytek kapitoly, ale sama o sobě vyvolává jen otázky, proto pokud nepatříte k nejtrpělivějším, počkejte si až tu bude i druhá část 26. kapitoly.

* * * * *

Errare humanum est

Bradavice se změnily.

Cítil to každý, kdo jejich chodbami dennodenně procházel, ale nikdo o tom nemluvil. Studenti chodili více semknutí, z hodin se zcela vytratilo vtipkování a jakékoliv veselí. Učitelé se zaměřovali na praktické dovednosti, teorie z výuky téměř vymizela. Každou chvíli se někdo zhroutil, když sova přinesla kruté oznámení. Studenti i učitelé ztráceli své rodiče, sourozence, vzdálenější příbuzné. Rána ve Velké síni se nesla v duchu očekávání nejhoršího. Jako si v dřívějších letech, možná ještě měsících, všichni přáli, aby některá ze sov kroužících a vesele houkajících nad kolejními stoly přistála u jejich místa, teď tomu bylo přesně naopak. Každý doufal, že žádnou zprávu nedostane, protože žádná zpráva byla lepší než špatná.

Harry si to neuvědomoval, možná se snažil přehlížet fakt, že válka dolehla i za zdi nedobytných starobylých Bradavic, hradu, kde jsou přece všichni v bezpečí. Ale tohle ráno definitivně pochopil, že je všechno jinak… Jeden nechtěný dopis obdržela Jenna Almondová z Havraspáru. Její spolužáci se tvářili soucitně, několik jich brečelo společně s ní. Harryho od rýpání se v ovesné kaši vytrhlo ticho, které se postupně šířilo Velkou síní. Zvedl hlavu a pár okamžiků mu trvalo, než zjistil příčinu – Jenna doběhla ke zmijozelskému stolu a všichni sledovali, jak se vrhla kolem krku zmijozelského páťáka, který nejdřív zůstal sedět s rukama rozpaženýma, jako by se děsil následků.

A pak ji objal. Pevně kolem ní omotal paže, hladil ji po zádech, promlouval k ní… Všichni je sledovali bez dechu a v tom okamžiku se cosi zlomilo.

Později se ukázalo, že jsou příbuzní a ztratili prarodiče.

Kolejní nevraživost se během toho rána vytratila. Mladší, starší, Nebelvíři, Mrzimorští – už na tom nezáleželo. U zmijozelského stolu několik dalších dní sedávala Jenna a nikdo to neřešil. Koleje jako by se v těchto časech stali čímsi nadbytečným, nepotřebným. Záleželo jen na jednotlivcích. A jako by to pochopili i učitelé, odebírání a připisování bodů bylo omezeno na minimum. Bylo to zvláštní, vážně se situace musela stát tak vážnou, aby studenti dokázali odložit dětinské spory a vzájemně cítit jeden s druhým?

* * * * *

Poté, co Remus v pondělí plánek dokončil a všichni strávili několik hodin jeho důkladným studováním, dal Severus Harrymu ultimátum. Buď do čtvrtka něco vymyslí, nebo se spustí jeho plán. Jeho sebevražedný plán. Od setkání s Remusem byl Severus podrážděný a nepříjemný a vyléval si svou náladu na studentech takovým způsobem, že i Harry váhal, jestli by za ním měl vůbec večer jít. A jako by se na něj Severusova nálada přenášela, sám byl nevrlý a prskal síru všude kolem sebe. Z největší části jeho vztek pramenil z toho, že nevěděl, co Severusovi přelétlo přes nos. Snažil se ho během dne několikrát dohnat – vždy marně, jako by bylo všechno proti němu.

Odpoledne měl váhání plné zuby a odvážil se otřít o Severusovu nitrobranu. V reakci ucítil jakýsi záchvěv sympatie, uvítání, které bylo ale okamžitě potlačeno, a Severus obranu jen posílil. Jo, tohle začínalo být definitivně podezřelé. Nechal to ale být, věděl, že až bude Severus chtít, ozve se sám. Ne že by ho bavilo čekat, až se tak stane, ale nátlakem stejně nic nezmůže, tudíž ani neměl na vybranou. Zamířil do knihovny, kde ho přísná pšššt madam Pinceové chránila před pokusy o konverzaci. Měl tak dostatek prostoru pro přemýšlení. Snažil se přijít s lepším řešením, přehrával si v hlavě různé situace, nápady, myšlenky… Musela existovat cesta, jen ji zatím neobjevili. Do karet mu příliš nenahrával ani fakt, že všichni kolem se zdáli se Severusovým nápadem smířeni. Předpokládali, že vážně jiný způsob není a to bylo velmi demotivující. Povzdechl si a začetl se do kouzel, která se používala k ochraně sídel a panství. Sídlo tak významného rodu bylo chráněno prastarou magií doplněnou o Voldemortova kouzla. Žádná cesta zvenku nevykazovala ani minimální šanci na úspěch. Když to nejde zvenku, musí to jít zevnitř. Ale žádného špeha Řád v řadách smrtijedů nemá… Mnoholičný lektvar? Poznamenal si nápad a vzápětí ho se vzteklým zafuněním přeškrtal. Blbost. Lektvar možná zvládne vzhled Znamení zla, ale těžko i jeho funkci.  A bez toho skrze obrany neprojdou.

Neustále se mu do mysli vracel nápad se zajetím. Nechat se chytit, narušit obrany zevnitř a dovolit proniknout ostatním, nebo se pokusit ukořistit viteál. Pokud se takto dostane dovnitř, mohl by posloužit mnoholičný lektvar… Harry se usmál a tentokrát spokojeně myšlenku zapsal. Zároveň se obrnil několika argumenty, které proti Severusovi bude muset použít, protože jemu se ten nápad rozhodně líbit nebude. Což Harryho netěšilo, ale chápal to.

Pohledem na plánku visel i celou noc a v domě Malfoyových bylo zatraceně těsno. Smrtijedi neustále přicházeli a odcházeli, střídali se na hlídkách uvnitř i vně domu. S Voldemortem to bylo různé. Některé dny trávil celé na panství, jiné se ukázal jen na pár minut. Celý systém obývání domu se zdál chaotický. Také se celou noc ani teď během dne nemohl zbavit příšerného pocitu, který ho provázel. Jakási předzvěst něčeho zlého. Nedokázal se soustředit, snažil se přijít na to, co mu uniká, ale jako by stál za závojem mlhy, kterou nemohl prohlédnout. Velmi urputně doufal, že Voldemort nechystá nic velkého, protože to by jim obzvlášť zkazilo plány. Menší útoky na domy mudlorozených kouzelníků, motáků i mudlů teď byly na denním pořádku, Ministerstvo prosazovalo politiku čisté krve a neexistovaly prostředky, jak se tomu postavit.  Fénixův Řád totiž v počtu svých členů nemohl být všude a to ani přesto, že se jeho řady několikanásobně rozšířily. Mezi obyčejnými lidmi panoval strach. Byli to magicky slabí kouzelníci nebo rodiče s dětmi, kteří museli chránit primárně sami sebe a svou rodinu, mnoho takových prchalo ze země. Harry se jim nedivil, bylo to to nejrozumnější, co mohli udělat. Paradoxně se nejbezpečnějšími staly mudlovské způsoby přepravy, protože letaxové sítě a přenášedla byly postiženy sledovacími kouzly.

Severus měl pravdu – nemohou čekat déle. Lidé umírají a umírat budou. Každý den. Každou minutu, kdy otálí. Harry to věděl, a přesto nebyl ochotný nechat Severuse, aby uskutečnil svůj plán. Nesnášel se za tu sobeckost, ale prostě musela být jiná cesta. Musela. A on ji najde.

* * * * *

„Stalo se něco?“ zašeptala k Harrymu Hermiona mezi jednotlivými instrukcemi, kterými ho naváděla k přípravě lektvaru proti horečce.

„Cože? Proč?“ zamrkal zmateně a nadrobno krájel blanky bublinatek.

„Nevím,“ pokrčila rameny a oči neodtrhla od hmoždíře, kde drtila květy bezu. „Profesor Snape… No, je na něm poznat, když není ve své kůži. A ty pak taky ne.“

„Aha. To souvisí s tím plánem, jak získat pohár. Musí být i jiný způsob,“ semkl Harry pevně rty, myšlenkami už opět u nepříjemného tématu, které ho posledních několik dní provázelo ve dne v noci.

„Hm,“ pokyvovala Hermiona hlavou, ale nezdálo se, že by jí jakkoliv trápilo, že Severus chce jít do té akce sám. Jako úplně sám.

„No a co ty, že nejsi s Ronem?“ změnil pro jistotu téma, aby neřekl něco pěkně ostrého.

„Jsem s ním pořád, občas taky potřebuju nádech i bez něj,“ vysvětlila podivně upjatě. Nechal to plavat, ale myslel si svoje – kvůli něčemu se pohádali.

„Aha,“ hlesl. Zase jednou svým přátelům záviděl. Taky by měl rád dost Severusovy společnosti, jenomže cítil přesný opak. Zoufalý nedostatek.

„Ještě to ztlum,“ nakázala mu Hermiona později, když přecházeli do fáze dlouhého vaření.

„Proč?“ povytáhl obočí. „Musí se v tom dělat bublinky,“ vyplul mu na povrch mysli předpis, o kterém absolutně netušil, kde jej vzal.

„Nesmysl, tady,“ zabodla prst na příslušný řádek postupu v učebnici, „se píše, že teplota musí klesnout pod osmdesát stupňů.“

„Já nevím, mám zato, že to prostě má vřít,“ pokrčil rameny.

„Harry,“ povzdechla si Hermiona. No jo, měla pravdu, oba věděli, jak na tom s lektvary jeho maličkost je.

„Nehádám se,“ zvedl ruce na znamení rezignace.

„Pokud se dostanete do fáze vaření,“ přerušil jejich debatu Křiklan, „je vhodné nechat lektvar po celou dobu procházet varem. Jeho účinky se nezmění, ale trvanlivost se zvýší. Lektvar je tak možné uchovat pro pozdější použití, nikoliv jen pro podání aktuálně nemocnému.“

Harry se vítězoslavně ušklíbl a Hermiona na něj vyplázla jazyk.

* * * * *

Jenomže ani v dalších dnech Harry nic nevymyslel a ve středu už byl tak vystresovaný, že ho Ron složil obyčejným omračovacím kouzlem. A jediná myšlenka, která ho napadla, než omdlel, byla, že by ho neměli budit, aby si trochu odpočinul. Jenomže nevrlé Renervate ho probralo až příliš brzy a navíc z úst Severuse. Bylo to ponižující a Harry se mu ani nedokázal podívat do očí. Ani ze zbytku hodiny nevnímal vůbec nic, a po jejím konci zůstal sedět, dokud se třída nevyprázdnila.

„Co je to s tebou?” zeptal se Severus odtažitě. Z nějakého důvodu se zlobil a Harry nevěděl proč.

„Potřebuju tě,” přiznal bez obalu a narážel na to, že spolu za poslední tři dny prohodili sotva pár vět. Harry si nutně potřeboval s někým promluvit, ventilovat své myšlenky nahlas a procházet nápady, které se mu honily hlavou, aby se na ně dokázal podívat s odstupem. Potřeboval názor, který by mu řekl, co zapomněl vzít v úvahu, zkrátka potřeboval svého partnera…

Napjatě čekal na Severusovu reakci a nemohl nepostřehnout neobvykle širokou škálu emocí, která se míhala mužovým pohledem. Přesně poznal okamžik, kdy se Severus rozhodl, ať už se sám se sebou dohadoval o čemkoliv.

“Po večeři přijď za mnou,” vydechl muž mírně, beze stopy po předchozí zlobě. Harry beze slova přikývl, a přestože toužil Severuse obejmout, neudělal to, nechtěl vypadat ještě víc jako hromádka nervů naplněná obavami všeho druhu.

Ale vlastně se uklidnil. Věděl, že si večer se Severusem promluví o svých nápadech a společně určitě něco vymyslí.

* * * * *

„Můžu?“ zaťukal Harry na otevřené dveře Severusovy pracovny a strčil dovnitř hlavu. V místnosti panovalo šero, pouze stůl byl dobře osvětlený petrolejovou lampou, v jejímž světle Severus pročítal nekonečný stoh pergamenových svitků. Teď zvedl hlavu, zamrkal, jak ostřil do šera, zamračil se, ale přikývl.

„Jen to dočtu.“

Harry přešel za Severuse a stoupl si k oknu. Už jenom díky přítomnosti druhého muže se náhle cítil klidně a vyrovnaně. Probublávaly v něm příjemné pocity bezpečí a touhy a úspěšně spalovaly pochybnosti a strach z nadcházejících dnů. Pozoroval šeřící se pozemky, které školu obklopovaly, a nechal se unášet myšlenkami do klidných konejšivých vod.

„Měl bys vědět, že jsem nic nevymyslel,” začal Harry, když Severus sklidil práci ze stolu. Otočil se čelem do místnosti, ale zůstal opřený o parapet. Ruce si založil na hrudi a snažil se tvářit tak vyrovnaně, jak jen uměl nejlépe. „Přesto stále nesouhlasím s tvým postupem a pečlivě jsem poslední dny plánek studoval a něco mi na tom všem nehraje. Jen nevím co.”

Severus se na něj nedíval, zůstal otočený před sebe směrem ke dveřím, ale mírně pokýval hlavou. Nechával Harrymu prostor a ten náhle zatoužil po objetí. Jen na okamžik se přivinout…

Přešel k Severusovi, stoupl si mu za záda a ruce položil na ramena. Zkusmo promnul svaly na ramenou, ale přes hábit to nešlo. Vztáhl k Severusovi svou magii, doslova jí muže objal, nechal ji rozeběhnout po jeho těle, jen aby dal najevo svou přítomnost. Než ji stáhl zpět k sobě, část magie soustředil na knoflíky hábitu, které se zdánlivě samy od sebe vyvlíkly z dírek. Nevěděl, co ho to popadlo, jen toužil po pevném objetí mužského těla. Harry teď mohl rukama pohodlně zajet k dalším knoflíkům, tentokrát těm na košili. Oběma rukama přejel podél řady černých knoflíků až k břichu a zpátky na ramena, přičemž zároveň Severusovi stahoval hábit z ramenou.

Severus ani nedutal a nedal jinak najevo, že by věnoval pozornost tomu, co Harry dělá, a jemu to vyhovovalo. Podobný postup zopakoval i s košilí, kterou ale rozepnul ručně. Když měl konečně volný přístup k ramenům, znovu je promnul. Sám míval po famfrpálu tyhle svaly zatuhlé, takže tušil, jak na to.

Severus s hlasitým výdechem přivřel oči a opřel se do křesla. Harry mu odhrnul vlasy z krku stranou a na šíji přitiskl své rty v horkém něžném polibku.

„Co to děláš?“ zašeptal starší z mužů chraplavě.

„Standardně se tomu říká polibek,“ usmál se Harry. Byl příšerně nervózní, ale co na tom záleželo? Měl Severuse jen pro sebe, víc nepotřeboval. Přesunul rty na odhalenou stranu krku a podél čelisti se skrze drobné polibky dopracoval na tvář a do koutku rtu. Severus se k němu natočil a spojil jejich rty v opravdovém hlubokém políbení. „Dnes mi neutečeš,“ dodal Harry sebevědomě, když se na okamžik oddálil.

„Nemám to v plánu,“ odmítl Severus ten nesmysl, vyvlíkl paže z rukávů hábitu, košili si naopak natáhl zpět na ramena a postavil se. Harry se k němu okamžitě přivinul, neposedné ruce se rozeběhly po odhalené kůži břicha, přes boky a na záda a po bocích na hrudník, zatímco se rty obou mužů spojily v polibku.

Harry si bolestně uvědomoval, jak moc mu fyzický kontakt chyběl. Toužil se Severuse dotýkat, líbat se s ním, milovat se s ním… Jako by potřeboval být mu co nejblíž, protože jedině tak si připadal celý. Poslední dny měl jen možnost sledovat Severuse na hodinách, nic víc. A přitom to bylo tak zoufale málo!

„Tady ne,” vydechl Severus, když Harry rukama zabloudil k pásku jeho kalhot. Mladší kouzelník se samolibě usmál, už se bál, že opět skončí na chladné zemi. Společně doklopýtali do ložnice, přičemž cestu narušilo hned několik polibků a pokusů o vzájemné svlékání. Harryho triko zůstalo na zemi v obývacím pokoji stejně jako Severusova košile.

Když se konečně dostali na postel, nazí a v objetí, Harry si uvědomil, že všechny jejich doteky i polibky postrádají dravost a naléhavost, které je provázely minule. A líbilo se mu to. Vláčné pohlazení, když Severus pevným stiskem přejel přes jeho boky a vnější stranu stehen, zatímco si ho prohlížel s mírným uvolněným výrazem ve tváři, bylo víc, než co kdy doufal se Severusem prožít. Cítil se milovaný. Severus nemusel říkat, co k Harrymu cítí, tenhle pohled vyjadřoval mnohem víc.

„Je mi s tebou tak dobře,” vydechl Harry tiše a zvedl se pro další měkký polibek. Severus ho hladil po zádech, Harry ruce zapletl do dlouhých pramenů černých vlasů.

„Jsi blázen… Mohl bys mít-”

„Chci tebe. Miluju tě, Severusi.”

„Jak říkám, jsi blázen,” ušklíbl se Severus měkce. Hřejivě.

„Stěžuj si,” zabručel Harry a přesunul pozornost svých rtů na mužův krk a posléze k bradavkám, na které, jak zjistil, byl Severus obzvlášť citlivý. Líbilo se mu zkoumat mužovo tělo, zkoušet reakce.

„Nemám to v plánu,” vydechl Severus namáhavě a zasténal, když Harry stiskl jeho bradavku mezi zuby. To bylo maximum, co pro tu chvíli byl ochotný snést. Zatlačil Harryho zpět do matrace a drobnými kousnutími, která byla vždy následována pečlivou hrou jazyka a rtů, si muže pod sebou značil. Užíval si výsadní právo, mít mocného a silného kouzelníka jen pro sebe. Harry se mu dobrovolně odevzdával se vším všudy. A Severus mu chtěl dát to stejné.

Proč? Protože Harry o to stál.

* * * * *

„Nemůžu uvěřit, že to není sen,” zašeptal Harry. Byl příjemně unavený, šťastný, objímaný Severusem, ke kterému se zády tiskl v jeho posteli.

„Byl bys radši, aby to byl sen?” odpověděl mu Severus stejně tiše. Bylo to poprvé, co si po sexu s někým povídal a netoužil ho kvůli tomu zabít.

„Ještě před rokem bychom to považovali za noční můru,” uchechtl se Harry a Severus ještě víc utáhl sevření svých paží. „Jsem rád, že je to skutečnost.”

„I já,” přiznal Severus.

„Teda… Vždycky jsem si myslel, že první sex bude… já nevím…”

„Se ženou?” navrhl Severus ve stejnou chvíli, kdy Harry dopověděl:

„Neohrabaný.”

„Ach. No… Vzhledem k tomu, že jsi nevydržel ani pět minut, nestihl takový být,” dobíral si Harryho.

„To protože jsem nikdy nezažil nic tak… Bože, neměli bychom o tom ani mluvit,” zamručel Harry a Severus jednou rukou sklouzl mezi jeho nohy, aby si ověřil to, co z Harryho mrmlání vyvodil – opět byl vzrušený. Usmál se Harrymu do vlasů a klínem se natiskl k jeho pozadí. Odpovědí mu bylo zasténání a následný polibek, který zvolna přerostl v další sérii vzájemného laskání.

* * * * * *

Probudil se brzo, v Severusově náručí, a všechno se zdálo perfektní. A pak se Severus probudil, v jeho tváři se usadil napjatý výraz, jako by čekal, že Harry bude reagovat nějak negativně. Ale ten k tomu neměl důvod. Měl tak dobrou náladu!

„Dobré ráno,” popřál Harry a natáhl se pro malý polibek.

„Dobré,” odpověděl Severus nervózně, a když si ho Harry pátravě prohlédl, vyrovnal svůj výraz do neutrální masky. Bylo to podivné a za normálních okolností by Harry poznal, že něco není v pořádku. Takhle se ale jen s pohvizdováním vyhrabal z přikrývek a začal se shánět po svém oblečení. Přivolal si brýle, hůlku, počkal, až Severus vyjde z koupelny a krátkým objetím se s ním rozloučil. Nebo to měl alespoň v plánu. Jenomže Severus ho objal tak pevně, jako by z Harryho chtěl vymačkat všechen život. Harry náhle pocítil panický záchvěv bolesti, váhání a výčitek, který ale trval tak krátce, že už po pár vteřinách si byl jistý, že se mu to jen zdálo. Naposledy se na Severuse zazubil a požádal: „Mohli bychom se odpoledne sejít a probrat to znovu?”

Severus mlčky přikývl.

„Děje se něco?” zaváhal Harry, ačkoliv už byl na odchodu.

„Myslíš kromě zjevného nedostatku spánku?” povytáhl Severus jedno obočí a ta odpověď byla tak typická, že se Harry jen zasmál a hodil veškeré obavy za hlavu.

Zamířil na časnou snídani a kromě několika prváků nebo druháků seděl u nebelvírského stolu sám. Příliš se na jídlo nesoustředil, a proto ho překvapilo zjištění, že si už potřetí přidává. S rukou a talířem nad smaženými vejci se zarazil, ale pak jen pokrčil rameny a ještě si na talíř nandal.

„Čau,” sesul se vedle něj značně rozespalý a pomačkaný Ron.

„Ahoj?” prohlédl si kamaráda od hlavy až k patě a došel k názoru, že Ron toho moc nenaspal.

„Jestli chceš začít s výslechem, proč jsem dnes nespal ve věži, tak si to nech na nějakou lidskou hodinu,” zavrčel Ron a vrhl se stejně jako Harry po vydatné proteinové snídani.

„Tys nespal ve věži?” zabodl Harry do svého kamaráda překvapený pohled a vzápětí mu došlo, že tím prozradil i sám sebe.

„Aha. Takže ty taky ne,” dovtípil se Ron. „Ale hádám, že tys neusnul na kamenný podlaze před knihovnou opřený o brnění.”

„No… Ne. Co se stalo?”

„Pohádal jsem se s Hermionou a ta čarodějnice mě vyrazila z knihovny,” vysvětlil dílem neochotně, dílem dotčeně Ron.

„Hermiona?” nechápal Harry.

„Pinceová! Co je to s tebou, u Merlina!”

„Nic, pokračuj.”

„Čekal jsem před knihovnou, ale buď tam přespala, nebo z knihovny vede tajná chodba, o které nevím.”

„Nepočkala třeba, až usneš?”

„Ach,” vydechl Ron v náhlém pochopení.

„Proč jste se pohádali?”

„Ale… To není důležité,” zčervenal a Harry jen kývl. „Mám chtít vědět, proč jsi ty nespal ve věži?” zeptal se váhavě Ron.

„Ani ne,” zazubil se Harry.

„Fajn. Tak teď mě napadá přesně jedna věc, co mohla způsobit, že se tváříš takhle,” máchl rukou v gestu opisujícím Harryho postavu, a když tentokrát pro změnu zrudl Harry, vytřeštil Ron oči a ruka se lžící mu zůstala viset kousek od úst. „To si děláš srandu!”

Harry jen neurčitě pokrčil rameny. „Jdu si ještě pro věci, sejdeme se ve sklepení?”

„Ne, jdu s tebou, taky nic nemám.”

Dobrá nálada se Harryho nepouštěla ani po cestě a Ronovy nervózní pohledy mu unikaly nebo je záměrně ignoroval.

„Ty jsi s ním vážně spal?” vyhrkl nakonec Ron polohlasně, když už to dál nemohl vydržet. Harry se zastavil a klidně se na svého přítele otočil.

„Hele, já nechci, abys to chápal, ale já Severuse miluju.” Sice se nadechoval k pokračování, ale Ron ho přerušil.

„Dobře! Dobře… Já vím,” povzdechl si, protože to stále nechápal. „Žádný detaily, jasný? Je to tvoje věc, Harry, ale nezapomínej, že je to Snape. Dřív nebo později udělá něco, co ti ublíží. Ať už záměrně nebo ne.”

„Neznáš ho,” odmítl Harry pevně.

„Já vím. Ale ty zase příliš zapomínáš na to špatný.” Na to už Harry neměl co říct, a tak pokračovali v cestě mlčky.

Na Lektvarech si připadal podivně mimo. Jako by byl něčím oblouzněný a nemohl se tak plně soustředit a nakonec ani nevěděl, jak celou hodinu přežil. Další hodinou byla Obrana. Všichni se jako jeden muž přesunuli do učebny a zaujali svá místa. Harry stejně jako ostatní očekával Severusův příchod a ze zvyku si vytáhl učebnici, ačkoliv pochyboval, že ji bude potřebovat. S úsměvem zjistil, že Ron sedí vedle Hermiony a rozhodně to nevypadá, že by spolu nemluvili, a Draco se na něj zašklebil. Oplatil mu stejnou mincí a pohlédl ke dveřím. Neměla už hodina začít?

Nebyl jediný, kdo si všiml, že už je pár minut po začátku. Severus pozdě nechodil. Harry zazmatkoval a v náhlém popudu se otřel o jeho nitrobranu. Ale necítil nic. Jako vůbec nic. Jako by se před ním Severus úmyslně uzavřel, nechtěl ho ve své hlavě, nechtěl ho u sebe. Po prožité noci to pro Harryho byl víc než dostatečný důvod, aby pořádně zatlačil, aby se pomocí spojení dokázal dostat skrz Severusovu obranu, která nedávala nejmenší smysl.

Dokázal to.

Zaplavila ho bolest tak ostrá a tak nesnesitelná, že Cruciatus proti ní byl dotekem motýlích křídel. Ta bolest vycházela z jeho jizvy a pronikala do celého těla jako pavučinky magie, přesně tak, jak se ji naučil používat na kouzla trvalého přilnutí. Úponky bolesti s ostrými jehličkami se zapichovaly do kůže i do nervů, a vysílaly mučivé impulsy podél celé páteře. Nejspíš křičel. Nevěděl, netušil, dokud neopadl prvotní náraz těch hrozných muk. Náhle byl tak hrozně malý, jako by všem ležel u nohou. Až když k němu poklekla Hermiona, uvědomil si, že pravděpodobně spadl na zem.

Vlna trýzně ustoupila stejně rychle, jako se objevila, zůstalo jen tupé tepání v hlavě, které ale nebylo ani za mák důležité. Důležité byly obrazy. Ty obrazy.

Viděl Voldemortovýma očima. Malfoye. Lestrangeovou. Šedohřbeta. Brighta. Spousty dalších osob. Všechny v jedné pompézně a velmi staromódně zařízené místnosti. Byl to přijímací salon v domu Malfoyovýc, Harry to poznal podle neobvyklého půdorysu – jedna ze stran byla vyklenuta do oblouku posetého vysokými francouzskými okny. Jak jen ta informace byla nedůležitá, když ve středu té kýčovité místnosti bezvládně visel Severus. Jako by ležel na neviditelném kříži – jen hlavu a konečky prstů měl zvrácené směrem k zemi, na kterou odkapávala krev. Obvykle tolik impozantní dojem budící černý hábit byl na několika místech potrhaný – Harry poznal, jaká kletba tohle způsobila. Použili proti Severusovi jeho vlastní kouzlo. Chtěli ho ponížit, zničit, rozložit. Špinavý obličej hrál všemi barvami a Harry byl v tu chvíli vděčný, že nevidí Severusovy oči. Měl tak stále ještě naději. Naději, že nepřijde pozdě.

Donutil se spojení ukončit. Ležel zkroucený na podlaze, z očí se mu hrnuly slzy, o kterých do té chvíle neměl ani tušení. Byl ochromený hrůzou a nekonečným strachem. Úpěnlivě se zadíval do nejbližšího páru očí, které bezpečně poznal jako Ronovy, a hlasem naplněným zoufalstvím, jaké prostupovalo jeho celou mysl, vypustil přiškrcené: „Severus! Mají Severuse!”

„Harry, ne!” vyjekla Hermiona, jako by mu četla myšlenky. „Může to být past! Vzpomeň si na Siriuse!”

„Není!” odmítl. Byl si jistý, protože měl kontrolu skrze pouto se Severusem. A Severus ho takhle nikdy neblokoval, až teď. Nechtěl, aby Harry viděl, co se s ním děje.

Harry jim věnoval naléhavý pohled a pak se ze všech sil upnul k Severusovi, tak jako ještě nikdy.

A přemístil se pryč.

 25. kapitola                                                               2. část 26. kapitoly

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 28

  1. Benny

     /  12.8.2014

    No poser koště!Zlá,moc zlá autorka..to si vyřídíme ;-)

    Odpovědět
  2. belko

     /  12.8.2014

    Tak toto je infarktový konec!!! to se nedělá!!!!!!!!!! Takový krásně něžný kousek uprostřed a co ten KONEC ??!?! Kdo má přežít teď to čekání! Doufám, že nenecháš Severuse trpět! Jinak budu souhlasit s Benny!!
    KalamityJane, děkuji ti za tvou neúnavnou práci a moc, mo, MOC se těším na další třešinku !!!

    Odpovědět
  3. sam

     /  13.8.2014

    Asi se zblázním. To jako opravdu??? Prosím, řekni, že se ti podaří brzy přidat další díl. Prosím. :)

    Odpovědět
    • Kupodivu jsem dnes s další částí pohnula a blížím se ke konci, v což jsem ani nedoufala.

      Odpovědět
      • sam

         /  13.8.2014

        :) Chválím a už se moc těším na pokračování. Tohle je opravdu dobrá povídka. Má grády. Jen tak dál.

  4. Achája

     /  13.8.2014

    Uááá, ehm to by se z nich jeden zbláznil. Nemůžu se dočkat impulzivní záchranné akce:-)

    Odpovědět
  5. scully

     /  13.8.2014

    Tak smutně začala, pak pokračovala krásným dějem ale kruci co ten konec? Hlavně at to Severus přežije a další část at je prosím co nejdříve. Moc děkuju :-)

    Odpovědět
  6. Přečetla jsem povídku za tři dny, teda wau, prostě po delší době jsem četla zas skvělou povídku. Je to skvěle napsané! Líbilo se mi postupné sbližování těch dvou. Severus zůstal svůj i přesto, že se do Harryho vlastně zamiloval :-D
    a teď k poslední kapitole, to je teda infarktovka!!!! Myslím, že nepřežiju dlouhé čekání prosím, prosím pokus se co nejdřív přidat další :-D jo já vím tak rychle to zas nepůjde, ale doufat můžu, ne? :-D

    Odpovědět
    • Děkuju, moc mě těší, že se ti povídka líbí a za infarktovy konec se omlouvám, ale nemohla jsem si pomoct :-D budu se snažit, aby pokračování bylo co nejdřív

      Odpovědět
  7. Já to věděla, že jsem si měla počkat. já to věděla. Měla jsem dbát na varování. Dobře mi tak. Teď jsem nesnesitelně napnutá.

    Odpovědět
  8. pajka

     /  16.8.2014

    Souhlasím se všemi výše uvedenými komentáři, které shrnu jedinou větou: Jsi neskutečná potvora, takhle to utnout! :-D. Úžasný Kalamity, ostatně jako vždy, díky! Ale teď prostě MUSÍŠ rychle přidat další část. Uvědomuješ si, kolik lidí bys měla na svědomí?
    Mimochodem – můžu se zeptat, jaký rozsah povídky plánuješ? Přibližně, samozřejmě :-).

    Odpovědět
  9. Díky :-D uvědomuju si, že to bylo hnusny :-D ale nemohla jsem si b pomoct. Pořád si ještě myslím, ze se vejdu do 30 kapitol plus minus jedna

    Odpovědět
  10. Mononoke

     /  17.8.2014

    Akcie gradovali len aby to koniec praťal a čitateľ zostal vo vzduchoprázdne…
    Mám dúfať, že spanikárený lev nepohryzie všetkých naokolo hneď ako sa premiestni?
    Čakanie je zo všetkého najhoršie.

    Odpovědět
  11. Agnes

     /  21.8.2014

    No teda, ty zase napínáš. Až si jednou zas najdu čas, musím si to všechno přečíst znovu v celku. Děkuju za půlkapitolu a taky za tu minulou, myslím, že jsem pod ní ani nenechala komentář, za což se omlouvám. Doufám, že tam Severuse nencháš viset dlouho. Mohl by se z toho zbláznit jak on, tak my. Ale tys nás varovala :-)

    Odpovědět
    • Severus se nezblázní, on je takovej kluk šikovnej, chvilka mučení ho přece neskolí. :) Děkuju za komentář, budu se snažit s tím hnout.

      Odpovědět
  12. Kejt

     /  2.9.2014

    Kalamity, pravidelně číhám na pokračování, to se dělá? takhle to utnout? Ale chápu, dopřej si času kolik potřebuješ. Stále věřím, že to Severus i Harry ve zdraví oba přežijí a přestojí, protože jeden bez druhého už nemohou být. Stvořila si tak krásný příběh, že by mi bylo opravdu líto, kdyby to dopadlo špatně.

    Odpovědět
  13. belko

     /  3.9.2014

    KalamityJane, žiješ? My tady umíráme zvědavostí!

    Odpovědět
    • Žiju, žiju, ale mám novou práci a skloubit ji s mými dalšími projekty a ještě psaním není jednoduché. Proto vás prosím o trpělivost, povídku určitě nenechám nedopsanou, nato ji až moc miluju, ale jeden odstavec denně není úplně optimální psací rychlost…
      Nicméně zbytek 26. kapitoly už čeká na korekturu, ale z 27. zas nemám ano čárku. :(
      Každopádně žiju, takže neumírejte a klidně se se mnou spojte na facebooku (odkaz v pravém menu někde uprostřed).

      Odpovědět
  14. Kate

     /  6.2.2015

    A sakra! No, tak to bude ještě kruté! První Harryho milování a pak se Severus sám vrhne do jámy lvové… Já věděla, když jsem četla, že se ráno „po té“ Severus choval zvláštně, že se to stane.
    Zítra letím na další část a doufám, že bude happy end, protože jinak si tě najdu! Grrr! :D
    KJ, skvělá kapitola s infarktovým koncem, to píšu tak ráda! Ale čte se to hrozně! :D Děkuju moc. :) Jsem ráda, že jsem se k NM vrátila. :)

    Odpovědět
  1. Nullo modo – 25. kapitola | Lepidlo života
  2. Nullo modo – 26. kapitola 2/2 | Lepidlo života
  3. Nullo modo – 27. kapitola | Lepidlo života

Napsat komentář k KattyV Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: