Tom a Jerry 2/2

Pokračování, jak to tedy všechno dopadne?

1. část

* * * * *

Tomáš mohl dělat nechápavého a zeptat se, proč na něj nezavolali, nebo za nimi nepřišli. Nemohli je přece vidět, jak se líbají nebo tak něco. To nemohla být pravda, určitě to chápe úplně špatně…

„Nám to nevadí, ano?” stiskla mu matka paži a pohladila ho po ní.

Pochopil, co se mu tím pokouší sdělit. Pochopil, že musí vypadat jako naprostý idiot, když jim představil Marcelu jako svou přítelkyni, a pochopil, že tohle toužil slyšet mnohem víc, než si kdy připustil.

Hlasitě vydechl úlevou a přivřel oči. Zároveň se po matce natáhl a pevně ji objal. A když se k nim připojila i Verča, věděl, že by je za nic na světě nevyměnil.

„Děkuju,” řekl upřímně. Otevřel oči a viděl Katčin úsměv. „Děkuju,” zopakoval a žaludek se mu opět sevřel, když viděl otcův zamračený nesouhlasný pohled.

* * * * *

Potřebuju s tebou mluvit, můžeš přijít k nám? přišla Michalovi zpráva od Tomáše. Trochu se zamračil. Celý den byl jako na trní a čekal na jakoukoliv zprávu od Toma, aby věděl, jak to s Katkou zvládli. Jenomže celé odpoledne nic a teď bylo skoro osm a Tomáš napíše něco takového. Byl nervózní a zpráva značila, že to nešlo moc dobře…

OK, odepsal obratem a tepláky vyměnil za rifle. Prohrabal skříň, až skutečně našel jedno Tomášovo triko. Seběhl do přízemí a nakoukl do kuchyně.

„Jdu za Tomášem. Omylem jsem mu sbalil triko. Sháněl se po něm,” zamával na vysvětlenou černým trikem a usmál se na matku.

„Tak tam pozdravuj.”

„Jasně. Čau.”

U Strakových byl během pár minut a prozvonil Toma. Ten mu vzápětí otevřel, počkal, až Michal vejde do předsíňky a zavřel za ním dveře.

„Ahoj,” vydechl Michal s drobným úsměvem a nervózně přešlápl. Tomáš si s tím poradil po svém, když si ho přitáhl do objetí a pevně ho k sobě tiskl.

„Ahoj,” zašeptal nazpět.

„Jak to šlo?” pokračoval v šeptání Michal a vymanil se z objetí. Dveře do chodby sice byly zavřené, ale jeden nikdy neví.

„Pojď nahoru,” vyzval ho Tomáš a zamířil do svého pokoje. Michal znal tu cestu samozřejmě i poslepu, ale pořád tápal v nejistotě. Nevěděl, co čekat, na co se připravit. Když za nimi zavřel dveře Tomova pokoje, nevydržel to a okamžitě si přivlastnil rty, které mu tolik chyběly.

„Chyběl jsi mi,” šeptal mezi polibky. „Strašně moc.”

„Ty mně taky.” Tomáš se odtáhl a sbíral odvahu. „Šlo to dobře. Vlastně asi víc než jsem… Já… Měl jsem pravdu. Naši nás na tom Staromáku viděli,” odhodlal se k vysvětlení a napjatě sledoval Michalovu reakci.

Michal zbledl, zakolísal. Na hrudi se mu usadil těžký balvan a ostré rysy v obličeji získaly agresivní nádech. Sedl si na postel, natolik si nevěřil, že tohle dokáže ustát. Tomáš mluvil dál, ale Michal slyšel jen neurčité hučení a tupě sledoval, jak jeho přítel hýbe ústy. V hlavě mu rezonovala jediná myšlenka. Prasklo to. Po tolika letech to prostě prasklo kvůli takové hloupé náhodě. Ale byla to vůbec náhoda? Neudělal to Tomáš naschvál?

„O čem to mluvíš?” zavrčel ostře a přerušil Tomášův monolog, jehož poslední větu zachytil až příliš dobře. „Tohle nikdy nebude v pořádku, copak to fakt nechápeš? Tohle je totálně v hajzlu. Provalilo se to. Je to konec.”

„Ne. To teda není,” vrátil mu Tomáš stejně důrazně. „Jim to nevadí, slyšíš? Nevadí jim to,” vysvětloval. Stále trochu nevěřícně, ale musel Michala přesvědčit! Tohle byla jejich šance, jak se přestat přetvařovat.

„Proboha, Tomáši, ty jsi občas tak naivní,” odfrkl si. „Možná to nevadí tvým rodičům, ale tohle vůbec nezáleží jen na nich.”

„A na kom?”

„Co na kom?”

„Ptám se, na kom to podle tebe záleží. Komu bychom se měli přizpůsobovat. Kdo nám může řídit náš život. Rád si to poslechnu.”

„Nejde o nás. Vždyť tu celý rok nejsme, ale naše rodiny se s tím budou každý den vypořádávat. Každý den budou poslouchat, že mají doma buzeranty.”

„Přestaň,” okřikl ho Tomáš vztekle.

„Je to pravda. Nezavírej před tím oči.”

„Tohle rozhodnutí není na nás, ale na nich.”

„To se pleteš. Když to mámě a tátovi řeknu, beru jim tu možnost se rozhodnout. Stavím je před hotovou věc.”

„Míšo,” ztišil Tomáš hlas. „Tohle je nesmysl. Ona to totiž je hotová věc. Nebo mi chceš říct, že kdyby ti naznačili, že s námi mají problém, tak to se mnou skončíš a vrátíš se k Tereze? Nemyslím si,” zakroutil hlavou.

„Já nevím, jasný?” vyjel Michal útočně a Tomáš zaváhal. Vážně by to udělal? Vážně je pro něj rodina víc než on?

„Dobře. Tak dobře,” zatvrdil se Tomáš. „V tom případě chci, aby ses rozhodnul. Já se dál schovávat nebudu. Miluju tě a nestydím se za to. Teď je to na tobě.”

„Fakt by mě zajímalo, jestli bys stejně mluvil, i kdyby postoj tvých rodičů byl opačný,” vztekal se.

„Věř tomu nebo ne, ale ano. Kdyby to naši nepřijali, neměl bych důvod se s nimi dál stýkat. Rodinu si člověk nevybírá, ale partnera ano.”

„Tomu nevěřím. Jsi jen pokrytec.”

„Víš… Tady budeš vítanej vždycky. Bez podmínek. Tak si zkus srovnat význam slova pokrytec,” řekl mu tvrdě Tomáš. Pomalu ztrácel nervy, měl totiž strach. Najednou mu připadalo, že by se ho Michal velmi rychle zbavil, kdyby mu začal být nepohodlný. A to prostě nebylo zrovna příjemné.

Michal se beze slova zvedl, bez jediného pohledu Tomáše obešel a bez jediné myšlenky sešel schodiště. Sebral z věšáku svou bundu, když z koupelny vyšla Tomova máma. Pár vteřin na sebe mlčky zírali. Ten pocit, že ona to ví, byl zvláštní. Ze všeho nejvíc to připomínalo stud.

„Já…” začal chraplavě z pocitu, že by měl něco říct. „Ehm, neříkej nic mojí mámě. Prosím,” požádal. Neunesl by, kdyby proti němu stála jeho matka a on věděl, že ji zklamal. Jenomže někde v koutku mysli se nenápadně vynořila nezvaná myšlenka a předhodila mu jeden prostý fakt. Tomášova máma se netvářila zklamaně.

„Samozřejmě. Nemusíš se bát,” odpověděla prostě a Michal věděl, že nemyslela jen strach z případného prozrazení. V tu chvíli cítil stejnou měrou vděk a vztek. Zmohl se na pouhé nicneříkající přikývnutí a utekl.

Vrátil se domů. Černé triko stále svíral v prstech.

„On nebyl doma?” podivila se jeho máma, když se mu nepodařilo nepozorovaně proklouznout do pokoje.

„Co?” zamračil se. Pak mu došlo, co říkala. „Eh. Ne. Teda jo, byl doma, ale není to jeho,” zavrčel v odpověď.

„A čí, když není ani tvoje ani Toma?”

„Je moje. Jen jsem ho dlouho nenosil, zapomněl jsem. Není mi dobře, dobrou.”

„Míšo, děje se něco?” nehodlala mu uhnout, aby mohl projít ke schodišti.

„Není mi dobře,” zopakoval podrážděně.

„Uvařím ti čaj, pojď,” kývla hlavou směrem ke kuchyni.

„Jsem jen unavenej, ano? Jdu si lehnout.” Konečně kývla a se starostlivým pohledem ukročila stranou. Bleskově se osprchoval, zalezl si do postele a doufal, že rychle usne. Vzdal to už po hodině zírání do stropu, kdy se mu hlavou honily samé sebemrskačské myšlenky. Ze všeho nejhorší ale bylo to hlodání pochybností, že by třeba Tomáš mohl mít pravdu a že by to jeho rodiče přijali alespoň stejně dobře jako Strakovi. Vlastně mu to záviděl. Takhle to měl Tomáš mnohem jednodušší, než kdyby musel přijít a na rovinu jim oznámit, že je gay. Jeho rodiče měli dost času se s tím nějak popasovat. Proč to bylo tak složité?

Proklínal Tomáše za to, že se tenkrát políbil. Kdyby to neudělal, mohlo být všechno úplně jinak.

…Ale mohlo?

Nebylo to jen jeho zbožné přání? Proč po tom zbrklém polibku s Tomášem cítil něco, o čem se mu s Terezou nebo Markétou ani nesnilo? Bylo to tak elektrizující, tak správné. Všechno v tom okamžiku zapadlo na své místo a on tenkrát pochopil. Tomáš je ten, koho chtěl a chce.  Několik týdnů to popíral, snažil se vytěsnit všechny ty pocity z hlavy, zapomenout na jejich polibek. Nedokázal to a nedokázal by to ani za sto let.

Se zavrčením odkopal peřinu a vzal si na klín notebook. Zevloval na Facebooku, a když viděl Toma online, zavřel záložku. Co by mu asi tak řekl? Nevěděl. Vůbec nevěděl, co by měl dělat. Prohledal pevný disk a našel celé dvě fotky, na kterých byli s Tomem společně. To bylo prostě žalostně málo, ale mohl si za to sám. Tomáš se fotil nerad a on byl příliš opatrný. Takže z mála fotek udělal naprosté minimum jen proto, že se bál, že by se jeho mobil nebo počítač dostaly do nepovolaných rukou.

První byla z Petřína, hned první jaro na vysoké, a druhá z botanické. Obě byly příšerné. Na fotce z Petřína se šklebili do sluníčka a botanická se ukázala být špatným nápadem. Tomáš měl v jednom skleníku silnou alergickou reakci a na fotce byl hrozně opuchlý. O to víc je ale měl Michal rád. Byly to vzpomínky. Hlasitý smích, kterým vyprskl, když viděl právě obrázek z botanické, se změnil v tiché vzlyky. Tohohle by se nevzdal kvůli nikomu. Věděl, že to nedává moc často najevo, ale Tomáše miloval.

Vážně? Vážně se ho nevzdá kvůli nikomu? Pak teda asi není co řešit, napadlo ho. Zbývá vymyslet způsob, jakým to rodičům podat. Existuje nějaký protokol, podle kterýho máte rodičům oznámit, že od svýho jedinýho dítěte se vnoučat nedočkají? Možná kdyby bylo v sázce jen tohle, neváhal by Michal tak dlouho. Mnohem víc ho totiž děsilo, čím si jeho rodina bude muset projít. A že bude čím procházet, věděl víc než jistě. Znal místní, tušil, kdo tím bude pohoršen, kdo znechucen a kdo bude děkovat Bohu, že „to“ nepotkalo je a jejich děti. Všechny řeči, které jemu nebo jeho rodičům nikdo neřekne do očí, ale potáhnou celou vesnicí… Chtělo se mu z toho zvracet. Vážně chtěl svůj život řídit podle těch pokrytců?

Nechtěl. Ale také jim nechtěl vystavovat své rodiče. Takže by se mohl přiznat rodičům a nechat na nich, zda to budou chtít držet v tajnosti nebo ne. Byl připravený na obě možnosti. Obě bude respektovat.

 

S čím ale Michal nepočítal, byla možnost třetí. Oba rodiče byli druhý den v práci a měl tak dost času připravit si, co jim řekne. Večer, když se konečně sešli u společného jídla, přiznal, že by jim něco rád řekl.

„Já…“ začal, ale potřeboval další nádech, během kterého sebral odvahu pokračovat. „Někoho jsem si našel.“

„No sláva, Míšo, už jsme si mysleli, že nám o ní nikdy neřekneš. To je skvělé,“ zasmála se jeho máma a otec jí přizvukoval. Michalovi ztěžklo celé tělo.

„Není to holka,“ přerušil jejich chvalozpěv. Ticho bylo zmatené a nechápavé. Přerušované jen tvrdohlavými hodinami, které si v neměnném rytmu vedly svou. Michal tiknutí hodin zaznamenal pětadvacetkrát.

„Co to říkáš? Je snad starší než ty, to přece-“ Michal se nikdy nedozvěděl, jestli jeho matka chtěla říct, že to přece nemůže být pravda, nebo že to přece vůbec ničemu nevadí.

„Je to muž,“ řekl dostatečně hlasitě a důrazně, aby se nemohli v žádném případě přeslechnout.

To, co se strhlo potom, se dalo jednoduše charakterizovat jako nejhorší noc jeho života…

Máma brečela, zatímco mu otec nadával do sobeckých hovad, a to bylo jedno z těch mírnějších pojmenování, která si na jeho osobu vymyslel. Zklamal je, styděli se za něj a nechápali, proč jim to dělá. To si od něj přece nezasloužili.

„Jestli se hodláš někde tahat s chlapem, tak už tě tu nechci nikdy v životě vidět. Okamžitě se sbal a vypadni,“ řekl mu otec.

Michal šel. Během dvou minut si sbalil krosnu, ve které si vždycky vozil věci do Prahy, a odešel. Když v jedenáct v noci stál na potemnělé zastávce, připadal si jako v jiném světě. Nemohl uvěřit, že se to dělo. V hlavě vzduchoprázdno. Neměl, kam by šel.

Nebo měl?

Vzal by ho k sobě Tomáš po tom, co si předchozího dne řekli? Pochyboval, ale moc na výběr neměl, pokud nechtěl spát na zastávce. Vytočil jeho číslo, ale nebral to.

Došel k domu Strakových a zazvonil. Dlouho se nic nedělo a v tu hodinu ani nebylo divu, pak se ale dveře přece jen otevřely.

„Míšo?“ hlesla Verča tázavě.

„Ahoj, prosím tě, je Tomáš doma?“

„Není,” odpověděla omluvně, jako by ji to snad mrzelo. „On odjel už ráno do Prahy, prý se potřebuje v klidu učit.”

„Aha.” Na víc se nezmohl. Tohle byla jeho poslední šance. Bez rozloučení se otočil o sto osmdesát stupňů. Pokud si jeho batohu nevšimla už dřív, tak v tu chvíli určitě.

„Michale,” vyšla za ním a chytila ho za paži. „Kam jdeš?” zeptala se tiše. Musela tušit, co se stalo, v jejím hlase vnímal stopy po zadržovaném pláči, jehož příčinu neviděl, nechápal.

Pokrčil rameny. Nevěděl. Nechtěl přemýšlet.

„Vaši ví…?” Možná se ani neptala, jen to konstatovala, ale nebyl dostatečně při smyslech, aby takové rozdíly dokázal rozlišit. Otočil se na ni. Nejspíš si odpověď našla v jeho pohledu. „Je mi to líto,” řekla upřímně a po tváři jí stekla slza. Proč? Proč jí na tom záleželo? Natáhla se po něm a ani nevěděl jak, měl najednou její ruce provlečené pod krosnou a pevně ji objímal. Schoval svůj obličej do tmavých vln jejích vlasů a poprvé za večer se rozbrečel. Dřív na to neměl sílu. Teď mohl a musel, jinak by se zhroutil. Už to nemohl vydržet. Stáli na zápraží, Michal navalený, jako by mířil na severní pól, Verča v pyžamu a županu. Bosá. A byla tam kvůli němu. Pro něj. Proč? Nikdy si nebyli nijak zvlášť blízcí, často se stávala obětí dětinských her starších kluků, jednou ji zapomněli přivázanou u stromu, když si hráli na indiány, a pak se jí ještě vysmáli. A ona tu teď stála s ním a nechala se od něj mačkat. Začala se třást, teplota nebyla zrovna ideální na postávání venku. Okamžitě ji pustil.

„Promiň,” omluvil se a hbitě od ní odstoupil.

„Neomlouvej se. A pojď,” kývla hlavou ke dveřím.

Odmítavě zakroutil hlavou. „To nejde.”

„Neptám se. Dělej.”

„Děkuju, ale ne.”

„Nech toho. Oba víme, že na zastávce spát nemůžeš. Pojď prosím dovnitř,” naléhala. „Jinak půjdu vzbudit mámu a budeš se hádat s ní,” pohrozila mu.

„Ne, prosím.”

„Tak pojď,” zopakovala naposledy. Poslechl.

Když o něco později ležel v Tomášově posteli, připadal si ze všeho nejvíc zrazený. To byl vážně tak naivní, že si myslel, že to jeho rodičům nebude vadit? Nebo prostě doufal tak moc, že tuhle možnost z hlavy postupně vytěsnil?

Omlouvám se, napsal Tomášovi v touze udělat aspoň něco. Tolik mu chyběl, potřeboval ho u sebe. Žádná odpověď nepřišla. Usnul na pár hodin a nejspíš jen díky tomu, že ho obklopovala tolik známá vůně.

Ráno se chtěl vyplížit nezpozorován hned na první autobus do Jihlavy, ale v ten čas vstával Tomášův táta do práce. Samozřejmě na Michala narazil.

„Do Prahy?” zeptal se s nečitelným výrazem, zatímco Michal přemýšlel, proč muž není vůbec překvapený, že ho vidí ve svém domě.

„Jo,” kývl.

„Vezmu tě do Jihlavy autem.”

„To nemusíš-” nedopověděl.

„Když tam jedu, tak tě vezmu.”

„Díky,” rezignoval Michal.

„Takže…” začal v autě Tomáš Straka starší úplně stejně nervózně, jak se Michal sám cítil. Tohle prostě bylo zvláštní. „Jak dlouho jste vlastně spolu, jako spolu?”

„Od čtvrťáku.” Ruce na volantu sebou znatelně cukly.

„Aha.”

„Jo,” odsouhlasil Michal.

„A vaši…”

„Řekl jsem jim to včera. Nějak to… nevzali,” přiznal a bylo mu hrozně trapně. Jeho a Tomášovi rodiče byli přátelé. Slavili společně narozeniny, pořádali grilovačky, a když bylo potřeba, navzájem si pomohli. Tomášův táta to ale nesl celkem statečně. Michal z něj cítil nervozitu, sám byl jako na trní. Tohle bylo nové pro ně oba.

„A ví, že ty a Tomáš…” pokračoval ve výslechu a rukama svíral volant o něco pevněji, než bylo běžné.

„Ne. K tomu jsme se už nedostali.”

„Aha.”

„Jo,” kývl Michal znovu nepříliš duchapřítomně.

„Takže ty jsi utekl?”

„Ne tak docela. Táta mě vyhodil.”

„Myslíš-”

„Jo. Myslel to víc než vážně.”

„Aha. A co vy dva plánujete? Zůstat v Praze nebo se vrátit sem?” vyzvídal a Michal pochopil, že i on se bojí reakce okolí. Chápal to.

„Mně je to jedno. V Praze je to jednodušší, ale Tomáš… Vidím na něm, že se sem vrací rád. Praha není pro něj. Přes týden tam vydrží, ale nemyslím, že by tam chtěl zůstat napořád.”

„Takže když bude chtít žít tady, vrátíš se s ním?” snažil se pochopit.

„Jo.”

„Dobře. Asi mi to bude chvíli trvat.”

„Já vím. Díky,” kývl Michal upřímně hlavou. Vážil si takového přístupu, po včerejšku obzvlášť.

„Kdybychom vás v Praze neviděli, řekli byste nám to někdy?”

„To nevím. Nejspíš ne, dokud bychom neskončili školu. A pak… Nevím, nevím, jak by to vypadalo, ale tohle v plánu nebylo. Byl bys radši, kdybyste na nás nenarazili?”

Odpověď nepřicházela. Vjeli do vesnice, šedesátkou, jak si všiml, a začalo sněžit. Koukal z bočního okénka a skoro už zapomněl, na co se vlastně ptal, když člověk, kterému jako kluk říkal strejdo, opět promluvil.

„Ne.”

„Aha?” neovládl se Michal. Čekal opačnou odpověď.

„Neříkám, že jsem z toho kdovíjak na větvi, ale nevzal bych to zpátky. Ty bys byl radši?”

„Možná by to bylo jednodušší. Všichni by byli spokojení,” přiznal Michal s pokrčením ramen.

„Jednodušší  neznamená vždycky lepší.”

„Přesně.” A to byla celá pointa posledních dvou dnů. Přestože by možná bylo jednodušší, kdyby se jeho ani Tomovi rodiče ještě pár let nic nedozvěděli, neměnil by. Reakce nebyla taková, jakou očekával, ale i tak se cítil jinak. Svobodněji. Vůbec si neuvědomoval, jak moc ho tížilo držet před rodiči tohle tajemství. A třeba… když tomu dá pár dní a zkusí jim vše znovu vysvětlit…Byla to hloupá naděje, ale pořád ji cítil.

„V kolik ti to jede?” zeptal se Tomášův táta, když vjeli do Jihlavy.

„Až za hodinu.”

„Když tě vyhodím u firmy, tak dojdeš?”

„Jasně.”

„Děkuju,” houkl Michal přes auto, když vystoupili.

„Není zač a… pozdravuj Toma.”

„Jasně, vyřídím,“ přikývl. „Měj se,” rozloučil se a otočil k odchodu.

„Michale,” zastavil ho ještě nerozhodný hlas. Pomalu s neodůvodněnou obavou se otočil. „Až Tomáš pojede domů na víkend… Přijeď s ním. Pokud to Lukáše do té doby nepřejde, zůstaneš u nás.”

Jak poděkujete člověku, který se k vám zachová lépe než vlastní rodiče? „Eh… Já…” snažil se najít nějaká vhodná slova, posléze už jakákoliv slova, protože tohle ho dostalo. „Díky,” hlesl nakonec.

„V pořádku.”

* * * * *

Tomáš tupě zíral do skript a ještě tupěji drbal za krkem Mary. Myšlenkami se coural příliš daleko. U Michala. Jeho slova z pondělního večera mu stále rezonovala v hlavě. Vážně by Michal kvůli rodičům obětoval jejich vztah? To pomyšlení ho užíralo, cítil se podivně zrazený. Ze všech sil se snažil pochopit Michalův postoj, ale nedařilo se mu to. Zkrátka pochyboval. Pochyboval o sobě i o Michalovi a rozčilovalo ho to. Navíc ta Michalova esemeska, kterou si přečetl až ráno. Proč se mu proboha o půlnoci omlouval? Na druhé straně to Michalovi bylo podobné.

V rozčilení často říkal věci, kterých později litoval a omlouval se tak trochu s křížkem po funusu. Možná od Tomáše bylo zbabělé utéct do Prahy, ale nutně to potřeboval. Potřeboval nějaký čas jen pro sebe a toho se mu doma vážně nedostávalo. Teď měl spoustu času a stejně nebyl spokojený, už byl příliš dlouho bez Michala a bylo mu smutno.

Jeho melancholii přerušilo rachocení klíče v zámku. Byl tak překvapený, že se zmohl jen na povytažení obočí a pozorování Mary, která nějak šťastně odběhla do kuchyňky, skrze kterou se do jejich malé garsonky vstupovalo. Nechápavě se zvedl ze židle, aby se šel podívat, co se děje, když se dotyčný konečně dostal dovnitř.

„Ahoj, miláčku. No jasně, taky jsi mi chyběla,” vítal se Michal se psem a Tomáš se snažil pochopit, kde se tu vzal. Původně se oba měli vracet až po Novém roce. Zůstal nerozhodně stát u stolu, kde ho také Michal našel.

„Ahoj,” začal příchozí opatrně, když ze zad shodil krosnu i bundu.

„Ahoj,” odpověděl. „Co tady děláš?”

„Jsem doma.”

„Nechápu,” přiznal Tomáš a nejradši by Michala objal a příštích pár hodin nepustil, ale bylo mezi nimi příliš nedořešeného.

„Měl jsi pravdu. Tohle je hotová věc,” řekl a slabě se usmál. A pak Tomášovi převyprávěl všechno, co se za posledních dvacet čtyři hodin událo. Někde v půlce se přesunuli na postel. Tomáš seděl opřený o zeď, Michal ležel vedle něj, hlavu opřenou o jeho stehno a nechal se vískat ve vlasech.

„Mrzí mě, že jsem tam nebyl s tebou,” omluvil se Tomáš, když Michal skončil.

„To by bylo jen horší,” odmítl to Michal a zaklonil hlavu, aby na Toma líp viděl. „Omlouvám se, že jsem váhal. Nedokázal bych tě opustit,” přiznal upřímně.

„Myslíš, že si to nerozmyslí?”

„Já nevím. Asi doufám. Ale tys ho neviděl. Vlastně ani já ho takhle ještě nikdy neviděl. On byl úplně nepříčetnej.”

„Moc mě to mrzí. Omlouvám se, že jsem na tebe tlačil.”

„Tome,” povzdechl si. „Ty se nemáš za co omlouvat. Chtěl jsem to udělat.” Vytáhl z kapsy kalhot mobil a odemkl displej. Pak ruku natáhl k Tomášovi. „Hele,” ukázal mu tapetu displeje, kterou byla fotka z Petřína.

„Co to je?” zhrozil se, když se na fotce poznal.

„Roztomilá fotka z Petřína,” usmál se blonďák nevinně.

„Asi musíme zapracovat na tvé představě roztomilosti,” zabručel Tom, vyprostil telefon z prstů svého přítele a sklonil se pro polibek. „Chyběl jsi mi,” dodal šeptem.

„Už žádné přetvařování se,” přislíbil Michal slavnostně.

„Už žádné přetvařování se,” odsouhlasil Tomáš a oba zalila úleva. Takové to zvláštní uvolnění, které přijde, když se cítíte v pohodě a bezpečí, protože víte, že ten druhý vás vždycky ochrání.

* * * * *

„Típl mi to,” povzdechl si Michal sklesle, ztěžka dosedl na postel a hlavu si složil do dlaní. Uplynuly dva týdny od večeře, kdy se s rodiči viděl naposled. Poprvé se s nimi pokusil spojit na Nový rok, aby jim popřál do nového roku, ale bezúspěšně. „Ty máš nějaké zprávy?” zvedl po chvíli zoufalý pohled k Tomášovi, který ho mlčky pozoroval od svého stolu.

„Ne. Nic,” potřásl hlavou. S matkou sice mluvil, ale s Michalovými rodiči se zatím neviděla. Michal se ze všech sil upínal k naději, že si jeho rodiče svůj postoj ještě rozmyslí, a s každým dalším dnem, kdy se neozývali, se tvářil zkroušeněji. Ale teď poprvé mu hovor odmítli…

Tomáš by mu rád poskytl nějakou útěchu, ale viděl to všechno poměrně bledě. Navíc měl pocit, že celý tenhle výsledek je jen jeho chyba, a občas se mu zdálo, že Michal si to myslí taky. Samozřejmě Tomáš nahlas nic neřekl, ale užíralo ho to.

„Půjdu se projít do obchodu. Jdeš taky?” zeptal se, ale vlastně doufal, že Michal nebude chtít jít. Potřeboval si trochu odpočinout od neustálého napětí, které poslední dny viselo ve vzduchu.

„Ne, půjdu se učit,” zamumlal ten a Tomáš jen kývl. Oblékl se, věnoval Michalovi poslední zamyšlený pohled a vypadl ven.

Po sněhu nebylo ani památky, což více než vítal, brodit se rozbředlým sněhem nebylo nic pro něj. Poslední dva týdny byly zlé. Michal byl podrážděný, vztahovačný a útočný – náladový jako dubnové počasí – a Tomášovi už vážně lezl krkem. Zatím ale mlčel, protože cítil vinu.

Na druhé straně – jednou by se stejně rodičům přiznat museli. Tomáš nevěřil, že by mohli celý život předstírat. Jenom to přišlo dřív, než čekali, a neměli tak šanci se připravit nebo spolu probrat, jak celou záležitost rodičům podat. A nyní jim jejich otálení lámalo vaz. Michal všechno pochopitelně nesl mnohem hůř a Tomáš se snažil být mu oporou, ale nebylo to lehké. Navíc se musel učit na zkoušky a programovat, čímž si přivydělával. Jako obvykle vše dusil v sobě a čekal, až ho vztek přejde, protože nebyl typ člověka, který by měl potřebu každou prkotinu řešit. Nerad se hádal a většinou všechno držel v sobě. Protože, upřímně, stejně se s problémem nakonec vyrovnal po svém a s odstupem  našel i nějaké řešení. Michal byl v tomto ohledu jeho přesný opak. Byl výbušný, často se zbytečně urážel a klidně s Tomášem několik dní nepromluvil. Přeháněl a i z drobných nesnází si dělal těžkou hlavu, což flegmatický Tomáš nechápal a obvykle zatvrzele ignoroval.

Teď se ale nemohl tvářit, že se nic neděje. Jednak už se tohle období dusna táhlo příliš dlouho a taky ho štvalo neustálé opatrné našlapování, aby náhodou neřekl nebo neudělal něco špatně. Povzdechl si a přihodil do košíku Michalovu oblíbenou čokoládu.

* * * * *

Tohle počasí se snad ani nedá považovat za zimu, napadlo Moniku, když vystupovala z autobusu. Vzduch byl příjemně chladný, žádný ledový vítr a závěje sněhu, jak bývalo v lednu obvyklé. Ze zvyku se rozhlédla po malé návsi, a když u schránky, která patřila k domu Poulových, zahlédla Petru, zamávala na ni a po opětovaném pozdravu a krátké rozvaze za svou kamarádkou zamířila. Pozvání na kávu přijala, už se neviděly skoro měsíc, aby si popovídaly. Přestože se Monika trochu obávala, cítila, že je potřeba konečně něco udělat. Od Tomáše věděla, jak se Michal trápí.

„Něco se děje?” zeptala se starostlivě, když se s hrnky horké kávy usadily v kuchyni a když si všimla, jak je Petra pobledlá. Nejspíš poslední dobou ani nespala, pod očima patrně vykreslené tmavé kruhy tomu napovídaly. Petra ale odmítavě a sveřepě zakroutila hlavou, rty semknuté do úzké linky. Moniku napadlo, že by možná měla nějak naznačit, že o problému ví, ale jak něco takového načnout? Celá situace byla tolik zamotaná!

„Jde o Michala?” zeptala se nakonec odhodlaně a vyděšený pohled její přítelkyně jí jasně ukázal, že tenhle rozhovor nebude procházka růžovým sadem. „Tomáš totiž-”

Větu nikdy nedořekla. Byla přerušena hlasitým zalapáním po dechu, které znělo spíš jako zalyknutí. Překvapeně se na Petru zadívala a ta ze sebe sekaně dostala:

„Ty… Ty víš…“

Monika kývla. „Ano. Já totiž vím, s kým Michal chodí, a nemyslím, že-“

„Ach, bože. Nesmíš to nikomu říct! Prosím. Tohle se nikdo nikdy nesmí dozvědět.“

„Proč?“ zeptala se tvrdě. „Proč by se to nikdo neměl dozvědět? Pořád to jsou naše děti,“ pokusila se zákeřně zaútočit na mateřskou stránku Petřiny osobnosti.

„Naše? Naše děti? O… O čem to mluvíš?“ vydechla Petra nechápavě. Celkově Monice připadala poněkud mimo. Byly to téměř tři týdny od Vánoc, musela se s tím alespoň  částečně vyrovnat… Pokud někdo věděl, čím si Petra prochází, pak to byla ona. I proto ji překvapovala míra strachu, jaká se v Petřině tváři zračila. Odmítala připustit, že její syn je homosexuál nebo se bála něčeho jiného?

„Michal a Tomáš… Oni oba… spolu. Jsou spolu,“ odhalila Monika poslední střípek skládanky.

„Ne… To nemůže bý pravda.“

„Je… Je to pravda,“ ujistila ji naléhavě.

„Co s tím budeme dělat? Nemůžeme dovolit, aby naši synové-“

„Co? Aby žili podle svého? Jsou to jejich životy. I kdybychom sebevíc chtěly, nemáme právo jim zasahovat do jejich volby.“

„Ano! Volby! To je přesně ono, dělají nám to naschvál, ale proč?“

„Naschvál? Jak to můžeš říct?“ vyjela Monika rozčíleně a připadala si jako v Jiříkově vidění.

„Jak se vůbec opovažuje nám tohle udělat…“ Petra mhouřila oči, ze kterých šlehaly blesky. A Monika pochopila, že tady je jakákoliv snaha marná.

„Je to tvůj syn. Měla by ses podle toho zachovat.“ Dalšími slovy rozloučení se nezabývala a stále šokovaná kamarádčiným chováním odešla.

* * * * *

„Káťa nás zve na pivo,“ zahalekal Michal, jen co přišel domů. Zkouška se mu povedla, tak by menší povyražení uvítal. Tomáš neodpovídal, ale měl přece být doma, ne? Michal prošel kuchyňkou a v pokoji uviděl Toma, jak sedí na kraji postele, hlavu v dlaních.

„Tome, proboha, co se stalo?“ došel k němu rychle a klekl si před něj.

Tomáš k němu konečně zvedl pohled, a to, co Michal uviděl, mu vyrazilo dech. Směsice viny, vzteku a bolesti se zdála být dokonale vyváženou. Odkud ale pramenila?

„No tak, mluv se mnou,“ požádal.

„Já… Ehm,“ zachraptěl Tomáš. „To nic. Bude to v pořádku,“ kývl pevně a Michal nevěděl, jestli přesvědčuje jeho nebo sebe, ani proč vlastně.

„Tak mi to okamžitě vyklop,“ nakázal nesmlouvavě a vzal Tomovu ruku do svých dlaní.

„Nemyslím, že bych měl,“ pokusil se ho Tom varovat, ale zjevně jej něco trápilo a Michal to nehodlal nechat jen na něm.

„Tak nemysli. Kdybych nechtěl vědět, co tě trápí, tak se přece neptám.“

„Dobře. Volala mi Verča. Moje máma mluvila s tvojí. O nás. Asi to nedopadlo úplně dobře. A tvá máma pak v obchodě náhodou mezi řečí prohlásila, že ,mladej Straka je teplej´,“ vysvětlil Tomáš a na konci se neudržel a dodal: „Do hajzlu!“

Michal se mezitím snažil pochopit, co mu to Tomáš vlastně říká. Proč by něco takového udělala? Připadal si mimo. „Já to nechápu,“ přiznal sklesle.

„Co přesně?“ zavrčel Tom. „Teď už naši budou vždycky ti, co mají doma buznu. I kdyby nakrásně tvrdili, že i ty jsi gay, nikdo jim to neuvěří,“ odfrkl si. „Tohle prostě byl preventivní útok, říkej si, co chceš.“

„Jo,“ hlesl. Tomáš po něm šlehl zmateným pohledem. „Máš pravdu. Byl to preventivní útok. A taky sviňárna. Myslím, že tímhle je jejich postoj definitivně jasnej,” uvědomil si ztěžka.

„Mrzí mě, že to takhle dopadlo…“

„Jo. To mě taky,“ přiznal Michal ztěžka a konečně si připustil, že jeho rodiče už názor nezmění.

* * * * *

„Volala máma,” kývl Tomáš k telefonu, který právě odložil na stole. „Jestli prý přijedeme na ples příští víkend.“

„Chceš?“

„Víš, že záleží na tobě.“

„Já bych jel.“

„Dobře. Víš taky, že tam budou i tví rodiče, že jo?“

„Jo. Akorát nevím, jestli se mi chce k nim pro zbytek mých věcí nebo aspoň pro oblek.“

„Můžeme jet dřív a můžeš si tam dojít, když budou v práci.“

„Fajn.“

* * * * *

„Není tahle kravata tak čistě náhodou moje?“ povytáhl Michal obočí, když vešel do Tomova pokoje, kde se jeho přítel právě pokoušel uvázat kravatu. Marně. Michal si mu stoupl do výhledu na zrcadlo a vzal cípy červené kravaty do svých prstů.

„Je. Mně ale sluší víc,“ zazubil se na něj Tomáš.

„Hm, tak mi půjč nějakou jinou.“ Dokončil uzel a zálibně si Toma prohlédl. Tak strašně mu to slušelo! Když po něm pak Tomáš hodil bílého motýlka, znovu se zmohl jen na povytažení obočí v tázavém gestu.

„Sluší ti. A k té tmavě šedé košili se hodí.“

„Víš to určitě?“ zadíval se na Toma podezřívavě, zejména proto, že si nikdy nevšiml, že by jeho přítel měl smysl pro jakékoliv barvy. Jeho šatník sestával z nekombinovatelných hrůzností, mezi nimiž dominovaly hnědé kalhoty, černé triko a šedá mikina. Jestli existovala horší barevná kombinace, pak to byla červená s růžovou…

„Naprosto,“ ujistil ho Tomáš s úsměvem a s pohvizdováním vyšel z místnosti do koupelny přes chodbu. Michal tam zůstal sám napospas svým myšlenkám. Obával se nadcházejícího večera. Bude to přímá konfrontace s rodiči, kteří se ho teoreticky, možná i prakticky zřekli. Vlastně se je chystal (z jejich pohledu) potupit. Nebyl si jistý, jestli to je to, co chce udělat, ale na druhé straně – oni si začali. Srovnal si sako na ramenou a s povzdechem pokoj opustil. Sešel do přízemí, kde už se všichni oblékali a obouvali. Nabídl se, že bude řídit, ale když mu vysvětlili, že Tomášův táta stejně pít nemůže kvůli lékům, tak se nevtíral.

Sál kulturního domu ve vedlejší vesnici byl zatím poloprázdný, ale bylo sotva osm. Sice ples oficiálně v osm začínal, jenomže prakticky všichni docházeli až před devátou. Rodiče zatím nikde neviděl.

Usadili se s Tomášem ke stolu pro čtyři ještě s Veronikou a jejím přítelem Zdeňkem, který svou výškou a neuvěřitelně dlouhým štíhlým krkem připomínal žirafu. Začátek večera probíhal v poklidu, po slavnostním předtančení si spíš povídali, přece jen polka nebo valčík, které sérii zahájily, je zrovna nebraly. Nikdo si jich moc nevšímal, nebylo proč. Takhle tu seděli už několikátý rok po sobě. Občas sice zaznamenal nějaký kradmý pohled po Tomášovi, ale nezdálo se, že by si z toho ten něco dělal. Přesto všechno letos něco bylo jinak. Poprvé tu byli spolu. Skutečně spolu a nemuseli předstírat, že jsou jen přátelé.

Byl to zvláštní pocit.

Sedět vydrželi i celou další sérii rychlých písniček a ploužáků a vlastně se skvěle bavili. Pak zaznamenal, jak se Tomáš vedle něj napjal. Neomylně následoval jeho pohled, ačkoliv věděl, co tam uvidí. O pár stolů dál se právě usazovali jeho rodiče s… Srdce mu vynechalo několik úderů. Na tohle absolutně nepomyslel! Spolu s jeho rodiči přijela i babička. Miloval ji, strašně moc ji miloval a najednou měl pocit, že to nedokáže. Nedokáže vzít Tomáše za ruku a jít s ním na parket. Ne před ní. Pokud byl na celém světě kromě Tomáše člověk, kterého nechtěl a nemohl zklamat, pak to byla jeho babička. Zvedl ruku v mávnutí na pozdrav, které mu babička oplatila, rodiče kývli hlavou. No… Aspoň něco.

Tomáš ho znal, věděl, co se mu honí hlavou a Michal se za tu slabost nesnášel. Ale tohle nemohl udělat… Tomášovi to udělat můžeš? vyplivlo na něj jeho svědomí a Michal byl ztracený. Absolutně netušil, co udělat.

„V pořádku. Nemusíme, však víš,“ naklonil se k němu Tomáš a Michal po něm šlehl provinilým bolestným pohledem. Promiň!

Tomáš se chápavě povzbudivě usmál.

„Tome, Tome, Tome!“ začala ho Verča tahat za rukáv. Začali hrát „jejich“ valčík. Tomáš nechtěl od Michala teď odejít, a tak ho Michal ujistil, že bude v pohodě. Oba sourozenci zmizeli na parket a Zdeněk po něm začal vrhat nervózní pohledy.

„Hele, nemusím tě taky vyzvat k tanci, že ne?“ odhodlal se nakonec zeptat a Michal se málem udusil vínem, kterého si právě neprozřetelně lokl.

„Ne! Proboha!“ rozesmál se a Zdeněk si úlevně oddechl.

„Tohle je prostě… Trochu divný, chápeš?“

„Já vím, tak se zkus chovat stejně jako vždycky.“

„Jasně, máš pravdu, promiň. To jen… Ale to je jedno.“

„Klidně se ptej, jsem na debilní dotazy zvyklej,“ ujistil ho Michal s úsměvem. „Ale jestli se zeptáš, kdo z nás dvou je ženská, přísahám, že tě praštím,“ dodal a podle toho, jak se Zdeněk ošil, pochopil, že se trefil do černého. „Bože… Proč je tohle první otázka úplně každýho?“ povzdechl si.

„Je to logický,“ namítl Zdeněk, „třeba tancovat prostě nemůžete oba jako chlapi.“

„Dobře, tak konkrétně v tanci, tančí jako holka,” protočil nad tím pojmem oči, „Tom, protože nechodil na rozdíl ode mě do tanečních. Já mám až moc zažitý kroky. Ale jak vidíš, on zvládá oboje,“ poukázal na fakt, že Tomáš právě tančil s Verčou a obstojně ji po parketu vodil.

„Jasný, no,“ kývl Zdeněk zamyšleně a oba sledovali potlesk a následně i to, jak se Tom s Verčou prodírají mezi několika postávajícími páry zpět k jejich stolu. A pak do nich náhle prudce vrazil Petr, Michalův a Tomášův spolužák ze základky. Něco jim řekl a smazal tak úsměvy z tváří obou sourozenců. Tomáš vztekle zaťal čelist a prudce se na Petra otočil. Verča mu ale v dalším kroku zabránila. Pevně svého bratra chytila za paži a odvlekla. Cestou mu něco říkala a rozčileně kroutila hlavou.

„Co řekl,“ zavrčel Michal, jakmile k nim oba došli.

„Nic,“ mávl rukou Tomáš, ale Verča jeho názor nesdílela.

„Uhni, buzerante,“ přetlumočila Petrova slova a Michal se napjal. Jo, Petr byl přesně ten typ, co něco takového řekne, jakmile dostane příležitost. A taky věděl, že Tomovi by byl u prdele, kdyby u toho nebyla Verča…

„Pojď,“ řekl prostě Tomášovi a kývl hlavou k parketu, kde se opět tančilo.

„Nech toho. Nestojí za to,“ odmítl Tomáš a vztek z jeho tváře stále nemizel.

„Už žádné přetvařování,“ připomněl mu, „tak pojď,“ usmál se váhavě, žaludek sevřený nervozitou. Po tomhle kroku nebude cesty zpátky. Ale nemohl a nechtěl v tom Toma nechat samotného. Protože ve dvou se to táhne vždycky líp.

Protože se zapojili uprostřed písničky, trvalo dlouho, než je na parketu vůbec někdo zaznamenal. Michal celou dobu nespouštěl oči z těch Tomových, protože jinak by se asi složil. Nechtěl vidět ty překvapené, opovržlivé ani znechucené pohledy. Chtěl si vychutnat tanec se svým přítelem.

„Celý se třeseš,“ upozornil ho Tomáš mírně a Michal si uvědomil, že má pravdu, ale ani jeho prsty nebyly zrovna klidné.

„Ty taky,“ vrátil mu.

„Jo… Je to… Zvláštní,“ přiznal nejistě.

„Už na nás koukají úplně všichni, nebo se mi to jen zdá?“

„Jo. Úplně všichni,“ přikývl Tom, jen co se trochu rozhlédl. „Tví rodiče sem nejspíš chtěli jít. Babička je zadržela. Tak teď sedí jako zpráskaní psi a netroufají si odtrhnout pohled od stolu,“  informoval ho ještě.

Michal se tedy odhodlal jejich směrem podívat a to, co viděl, jej málem položilo. Jeho babička se prodírala mezi čumily na parket. Michal měl najednou knedlík v krku a polil ho studený pot. Náhle stála u nich a oba zastavili.

„Dovolíte, mladíku? Ráda bych si půjčila svého vnuka,“ upřela na Tomáše pohled a použila svůj rozkazovačný tón. Tomáš letmým pohledem zkontroloval Michala, který neměl daleko ke kolapsu, a s neutrálním kývnutím jej nechal napospas jeho babičce.

Michal jemně stiskl drobnou vrásčitou dlaň a zvolnil tempo. Nedokázal říct jediné slovo. Když se konečně odhodlal a zadíval se ženě, která mu byla celoživotním vzorem, do očí, nevydržel to a prudce vyhrkl:

„Omlouvám se! Tolik mě to mrzí.“

„Za co?“ zeptala se tvrdě.

„Nechtěl… Nechtěl jsem tě zklamat,“ přiznal.

„Tak zklamat,“ zopakovala po něm zamyšleně. „Myslíš, že je v mých očích horší člověk, který se zachová čestně a nenechá svého partnera napospas těmhle slepicím,“ rozhlédla se výmluvně po sále, „nebo rodiče, kteří zavrhnou svého syna kvůli své omezenosti?“ Trvalo dlouho, než pochopil, co mu říká, ale pochopil a úlevně vydechl. Přivřel oči a užíval si ten pocit. Snažil se potlačit slzy, které se svévolně draly ven z jeho očí, kde o ně nikdo nestál.

„Za války mou nejlepší přítelkyni odvedli na transport. Nepřežila válku jen proto, že byla Židovka. Proto, že byla jiná. Víš, kdo měl následovat po vyhlazení Židů?“ pokyvovala si pro sebe hlavou, ztracená ve vzpomínkách. „Romové a homosexuálové. A po nich třeba Slované… Nikdo mě nedonutí vidět tě jinak, jen proto, že miluješ muže. Pořád jsi můj vnuk a na tom se nic nezmění.”

Zuřivě přikyvoval, vtáhl si ženu do objetí a opakovaně jí děkoval. Tolik to pro něj znamenalo! Usmál se přes její rameno na Toma a ten mu úsměv spokojeně opětoval.

Co víc si mohl přát?

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 12

  1. Krásné zakončení, kluků mi bylo trošku líto, ale když to babička vzala takhle, myslím, že Michala po plese jeho nálady přešly. :) Mimochodem, kombinování barviček mě rozesmálo. :)) Moc jsem si povídku užila, coming-out je zajímavé téma, nikdy bych ho asi nezvládla uchopit tak dobře, jak se to povědlo tobě. Díky moc. :)

    Odpovědět
  2. ester

     /  18.7.2014

    krasne, velmi pekne pises, uzivala som si to a na zaver to bolo krasne dojimave….

    Odpovědět
  3. Moc se mi to líbilo. Krásný konec, začátek i prostředek. Ráda si přečtu něco víc.

    Odpovědět
  4. Kate

     /  22.7.2014

    Miluju takovéhle fajn babičky! ♥ Snad už teď bude vše v pořádku a Tom s Míšou se nebudou muset bát, jak řekla babička, těch pomlouvačných slepic! :D :) A vlastně… Může jim to být někde… Záleží jen na nich, jaký budou mít spolu vztah. :) Ostatní ať si říkají, co chtějí. Přesně, jak bylo řečeno. Rodinu si člověk nevybírá, ale přítele ano!
    Víš, u tvých povídek mám vždycky pocit, že to ani nepsala autorka, že je to prostě vyprávění určitých postav. Tak je to reálné! Vyprávění Tomáše, Michala, Harryho anebo Severuse v NM. Je to tak dokonalé a krásně to plyne, že vůbec nepřemýšlím a celá se ponořím do příběhu. Ten pocit je k nezaplacení. A pak mě probere jen poslední věta v povídce a říkám si: „To už je konec?!“
    Úžasná povídka! :) Zajímalo by mě, co by na ní říkali ti, podle kterých byla napsána. :D
    KJ, moc jsi mě potěšila. Skvěle se to čte a užívala jsem si každé tvé písmenko! :)
    Děkuju moc! ♥ :)

    Odpovědět
    • Já vím, ten konec byl hodně useknutý, ale prostě už mi to dál nešlo a jakýkoliv další odstavec byl jen nadbytečný. Někdy se prostě musí přestat v nejlepší,. Děkuju. ♥

      Odpovědět
  5. Marion

     /  22.7.2014

    Tohle se mi fakticky moc líbilo.

    Odpovědět
  6. Benny

     /  3.8.2014

    Tak resty konečně splněny.Musím říct,že se Ti to moc povedlo.Coming outy mě moc neberou,ale na tenhle nezapomenu.Jo a bečela jsem..no fuj,Jane,máš mě na svědomí ;-)

    Odpovědět
  7. Eurifenie

     /  16.6.2018

    Milé.. :o)))

    Odpovědět
  1. Tom & Jerry 1/2 | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: