Tom & Jerry 1/2

taj2Dva vysokoškoláci se zamotají do zbytečné lži a musí se s ní poprat stejně jako se svými rodinami a okolím.

Na mé poměry neobvyklý příběh a velmi dlouho jsem nevěděla, co s ním, protože upřímně – pro čtenáře slashe se mi okolnosti coming-outu jeví nudné, ale nikdo jiný než čtenář slashe se k tomu pravděpodobně nedostane. Zároveň mi to ale donekonečna strašilo v hlavě a ty dva naprosto zbožňuju, takže…  zkrátka… třeba si je oblíbí i jiní. :-)

* * * * *

Tom a Jerry

„Nemůžu přijet,” zopakoval Tomáš po deseti minutách telefonického hovoru se svou matkou, která se ho snažila přesvědčit, aby na Vánoce přijel domů co nejdřív. Jemu se ale z Prahy do malinké vesnice na Vysočině nechtělo ani trochu. Už si odvykal. Do nejbližšího města to bylo přes dvacet kilometrů, spoje žádné. A co v dědině, kde je vrcholem společenského života autobusová zastávka, na níž se schází děcka, pouští nahlas hudbu a chlastají lahváče? Ani hospodu tam nemají. Dokonce ani kostel ne, a to už je na pováženou.

„A co kdybychom přijeli my? Bývala to tradice,” poukázala jeho matka na fakt, že dříve brali Tomáše i jeho sestru do Prahy na vánoční trhy každý rok.

„To není dobrý nápad. Já stejně končím až osmnáctýho, mám zápočťák a musím se učit,” snažil se vykroutit z návštěvy rodičů. Vysokou dělal třetím rokem a rodiče stále ještě neviděli, kde vlastně přes týden bydlí. Samozřejmě, že neviděli. Nechtěl, aby pochopili, že Michal je pro něj trochu víc než jen spolubydlící.

„Jedno odpoledne by tě nezabilo.”

„Nebudeme to riskovat. Měj se a pozdravuj doma,” ukončil Tomáš hovor, a aniž by čekal na rozloučení, zavěsil. Ztěžka vydechl.

„Máma?” vystrčil Michal hlavu z koupelny, v puse strčený kartáček na zuby, takže huhňal.

„Jo. Chtějí přijet.”

„A?” vyndal z pusy kartáček, pak si to ale rozmyslel, zvedl ukazovák, jako by říkal „počkej“, a zapadl zpátky do koupelny vypláchnout si pusu. „Můžeš,” kývl, jen co se vrátil do pokoje.

„Co? Odmítl jsem,” vysvětlil zatím Tomáš neochotně.

„Dobře,” přikývl mu Michal s úsměvem. Tohle chápal. Nenaléhal, naopak – byl rád.

S Tomášem se znali odmala, jejich rodiče se přátelili. Na základce byli spolužáci, na střední chodili každý do jiné třídy, ale pořád byli jako bratři. Když šli na vysokou, zvolili si sice různé obory, ale oba mířili do Prahy, proč tedy nemít byt společně? Rodiče z toho nebyli nijak nadšení, přece jenom v jejich myslích byla vysoká škola spjata s kolejemi a moc tuhle jejich iniciativu nechápali, ale nakonec byli ještě rádi – aspoň jejich děti nebudou v tom městě sami… Pro ně oba to ale znamenalo mnohem víc. Možnost konečně být spolu.

Tomáš nebyl ničím zajímavý, krátké tmavé vlasy, světle hnědé oči, pár kilo navíc a vždycky se držel spíš v pozadí a ve stínu Michala, který byl jeho opakem. Modrooký blonďák, co se rád bavil, ale nikdy nezapomněl Tomáše vytáhnout s sebou. Všichni je brali jako nerozlučnou dvojku, dvojčata, samozřejmost. Když si pak Michal našel první přítelkyni, Tomáše to vzalo a uvědomil si, že neskutečně žárlí. Přesto si netroufl Michalovi cokoliv naznačit a stejně jako všichni v jejich okolí si myslel, že prostě byl jen příliš závislý na Michalově přátelství.

* * * * *

„Tak bychom ho mohli překvapit. Stejně jsme si chtěli udělat výlet a Praha byla naší tradicí,” přemlouvala Monika svého manžela týden před Vánoci. „Zlatá neděle, bude to hezké,” usmála se.

„Ani nevíme, kde kluci bydlí,” snažil se jí to Tomáš rozmluvit. Do Prahy se mu nechtělo a už vůbec ne do davu lidí blažících po svařáku.

„Tak mu zavoláme, až budeme v Praze. Nebude moct odmítnout. Vždyť o nic nejde.”

Tomáš věděl, že jakmile si jeho žena vezme něco do hlavy – a pokud se to týkalo jejich dětí, pak to platilo dvojnásob – nemá nejmenší šanci. „Fajn. Ale svedu to na tebe a budu zapírat jakýkoliv svůj podíl na téhle akci.”

„Jak jinak,” ušklíbla se, ale nedokázala zakrýt potěšení.

* * * * *

„Víš, že je dneska Zlatá neděle?” postavil se Michal za Tomáše, který seděl u notebooku a na poslední chvíli dopisoval seminární práci. Rukama svému příteli přejel po ramenou na hrudník a sklonil se. Bradu si opřel o jeho rameno a čekal na verdikt.

„Hm?” zabručel Tomáš neurčitě, nakrabatil čelo, jak mu Michal přerušil myšlenku a ještě ho svými jemnými světlými vlasy lechtal do tváře.

„Poslední neděle letošního roku tady. Myslel jsem, že by sis třeba moh’ dát chvilku pauzu,” zašeptal mu do ucha, aby měl jeho pozornost. Věděl, jak si Tomáše získat, a občas toho zneužíval. Ale líbilo se mu, jak se jeho přítel pokaždé zachvěl, svedl vnitřní bitvu, ve které se přemlouval, aby pro jednou odolal, ale pokaždé stejně nakonec prohrál a nechal se jemně laskat. Potom byl svolný naprosto k čemukoliv.

„Tak co kuješ?” rezignoval Tomáš velmi rychle, zmáčkl CTRL+S, zaklapl notebook a zvrátil hlavu dozadu. Vysloužil si tím pusu na tvář a nevinný úsměv.

„Vánoční punč. Trdelník. Staromák. Ty, já a půlka Prahy.”

„To zní děsivě. Jdu do toho,” ušklíbl se. Sice musel do půlnoci odevzdat seminárku, ale když si od ní chvíli odpočine, nic se nestane. Chyběla už jen poslední kontrola před odesláním.

* * * * *

„Tak co?” zavrčel Tomáš Straka starší nevrle, zatímco parkoviště na Chodově objížděl pořád dokola a hledal jakékoliv volné místo.

„Pořád to nebere. A je tu slabý signál. Zaparkujeme a zavoláme mu venku,” dostalo se mu odpovědi od manželky, která si mobil prohlížela téměř starostlivě.

„A na Michala číslo nemáš?”

„Ne, na co? Nikdy jsem ho nepotřebovala. Třeba Tom ani není doma, proč by to jinak nebral?”

„Myslíš, že když někam jde, nebere si telefon?” začínal její manžel ztrácet trpělivost.

„Támhle je místo,” ukázala před sebe na zelenou ledku značící prázdné parkovací místo. Konečně se jim podařilo volné místo ulovit a vymotat se z parkoviště. V centru okamžitě našli správný směr na metro, což byl jejich záložní plán, pokud se Tomášovi nedovolají, a stále se pokoušeli svého syna uhnat.

* * * * *

Tomáš s Michalem popojeli metrem a z Václaváku se prošli. Po sněhu nebylo ani památky, o to víc se na nich vyřádil mráz. Zmrzlí, vysmátí a s propletenými prsty si vystáli dlouhou frontu na punč, který i v polystyrenových kelímcích chladl až příliš rychle.

„Zvonička?“ kývl hlavou Michal a Tomáš se skepticky zašklebil na šílený dav, který se houfoval právě kolem zmíněného místa.

„Jestli tu nechceš bejt do Silvestra, tak asi těžko. Pojď k pódiu,“ navrhl a rovnou tím směrem zamířil. Když měli dobrý výhled na dětský sbor, který právě na pódiu začínal se svým vystoupením, zastavili se a vychutnávali si příjemnou atmosféru. Lidé kolem se zklidnili, když zazněly první tóny, a blízké okolí jako by se celé ponořilo do líbezných slov a tónů známých písní. Pro Michala to bylo hřejivé stejně jako Tomášovo objetí, když se mu zády opřel o hrudník a nechal se obemknout jeho pažemi. Spokojeně se v náruči svého přítele uvolnil. Kvůli tomuhle Prahu miloval. Každý si hleděl svého, nikdo si jich nevšímal. Kdyby se o stejné objetí pokusili ve své rodné vesnici pod rozsvíceným stromem (jedna z mála vymožeností, na které se obec zmohla. Co na tom, že to nebyla žádná jedle ale lípa ověšená modrými řetězy), nejspíš by byli ukřižováni. Nejedna babička by dostala infarkt a děcka by se jim posmívala při každé příležitosti. Stálo to za to?

„Nemáš hlad?” zaklonil hlavu, aby na Tomáše viděl.

„Hmmm, možná trochu,” připustil.

„Tak já pro něco skočím,” začal se kroutit, ale Tomáš jen zesílil objetí.

„Myslím, že se mi nechce tě pouštět,” nakrčil legračně nos.

„To je od tebe hezký, ale takhle tam asi nedojdem. Ovšem můžeme to zkusit,” zasmál se, když Tomáš udělal kolíbavý krok. Sám ztratil rovnováhu a doslova zůstal viset na rukách svého přítele. Když se konečně jakž takž vydrápal na nohy, přetočil se, položil mu ruku na hrudník a donutil Tomáše zastavit. „Počkej tu, něco donesu,” usmál se vřele a ukradl si polibek. Tomáš to s tím nepouštěním ale myslel vážněji, než se zdálo, a za límec kabátu si u sebe Michala ještě chvíli přidržel a polibek prohloubil.

* * * * *

„Půjdeme na ten Staromák, třeba se mezitím ozve. A nebuď protivný, jsou Vánoce,” pokoušela se Monika zlepšit náladu svého manžela. Vždyť to zas taková tragédie nebyla; kdy naposled si užili výlet jenom ve dvou? Chtěli vzít Verunku s sebou, ale odmítla to. Nejdřív to Moniku mrzelo, ale pak jen mávla rukou, přece ji nebude nutit, když je skoro dospělá. A výlet ve dvou má taky něco do sebe. Kdyby se teda ten morous pořád nerozčiloval. Věta o Vánocích ale nejspíš zabrala a Tomáš kývl dávaje tak najevo souhlas a vzal svou ženu kolem pasu.

Když se po jízdě metrem a procházce, která by normálně trvala pár minut, ale kvůli vlnám místních i turistů se každou chvíli někde zasekli, konečně dostali na Staroměstské náměstí, začínalo se stmívat. Obešli rozsvícené stánky a nakonec se zastavili kousek od pódia, aby si poslechli nějaké koledy a nechali se prostoupit vánoční náladou. Monika zrovna zvedla ruce, aby dětem zatleskala, když si pár metrů od sebe všimla známé kštice černých vlasů.

„Není to Tomáš?” vydechla nevěřícně.

„Kde?”

„Támhle,” zvedla prst a neomylně jím namířila na svého syna.

„No jo, je,” usmál se Tomáš a už tím směrem vykročil, když se najednou stalo něco zvláštního.

Jeho syn se zeširoka usmál a natáhl ruku, aby si vzal papírový ubrousek s trdelníkem od kluka, který k němu právě došel. A pak… pak toho kluka nechal uloupnout kousek ze svého jídla. Dokonce mu s tím pomohl a sám mu trdelník strčil do úst a ještě ho nechal, aby mu olízl prst. A když ho pak políbil, nebylo pochyb. Tohle nebylo jen nějaké přátelské pošťuchování.

Tomáš i Monika zůstali stát jako přikovaní. Nevíra a absolutní hluboký šok nesrovnatelný s ničím, co v životě zažili, se jejich těly prodíraly úplně stejně, jako se lezavý chlad prokousával jednotlivými vrstvami oblečení až na kůži. Nebo to byla síla divoké řeky, která je vtáhla pod hladinu ledové vody? Jak jinak vysvětlit ty stovky ostrých jehliček, které se zabodávaly do kůže, zasekávaly své háčky a s prudkým trhnutím je rvaly ven i s kusy kůže?

A když už si Monika myslela, že horší to prostě být nemůže, dostala se na hladinu. Konečně se mohla nadechnout a ve chvíli, kdy otevřela ústa, aby to udělala, proud ji strhl zpátky pod hladinu a jen se zalykala vodou. Protože ten cizí kluk zvedl ruku před sebe, respektive dva prsty ve véčku. Tolik známé gesto, které tak často používal-

„Michal,” vydechla a hlava se jí zatočila. „Je to Michal.” Nebýt toho gesta, nepoznala by ho. V dlouhém šedém kabátu a vlněné čepici, kterou měl posazenou velmi vzadu na hlavě, vypadal úplně jinak než ve sportovní bundě, v jaké ho potkávala doma. Tak nějak elegantně. Nechápala to a chtělo se jí brečet.

Na něco takového nebyla připravená. Jak by mohla?

Nikdy neviděli žádný náznak… Tomáš byl klidné tiché dítě, často se držel v pozadí, ale pořád to byl… jejich syn – kluk, co umí vzít za práci, nosí zásadně kalhoty a vytahanou mikinu a gel na vlasy v životě nepoužil. Tak jak by mohl být… ne, Monika se na to slovo neodvážila ani pomyslet. Syčivě se nadechla a bezmocně se chytila svého manžela za paži. Měla pocit, že omdlí.

Připadala si zrazená.

Tomáš oproti tomu zaťal ruku v pěst. „Vždycky jsem říkal, že je na tom klukovi něco divnýho,” odfrkl pohrdavě na Michalovu adresu a chtěl se k nim vydat. Zabránil mu v tom sotva znatelný stisk jeho manželky.

„Pryč. Pojď pryč,” řekla tak tiše, že měl co dělat, aby ji ve zvuku dalších koled vůbec slyšel. Neměl rád nedořešené věci a tahle věc byla velmi, velmi nedořešená. Ale chápal, že jeho žena potřebuje čas a prostor. Sám potřeboval mnohem víc, aby nějak dokázal vstřebat, co viděl.

Dá se to vůbec vstřebat? A vědí o tom Lukáš s Petrou, Michalovi rodiče?

* * * * *

„Měli bychom se vrátit, ještě to musím odeslat a vyvenčit Mary.” Maruška byla Tomášova fenka křížence většího vzrůstu. Našli ji před pár lety u lesa za vesnicí a Tomáš ji vzal na pár dní k sobě, než se najde majitel. Jenomže se ukázalo, že to byl pes staršího pána z vedlejší vesnice, který umřel, a z Mary se stal sirotek a prostě už s Tomášem zůstala. I kvůli tomu sháněl byt, kam by si ji mohl vzít s sebou, když šel do Prahy.

„Já vím. Děkuju, že jsi šel.”

„Šel jsem rád,” usmál se Tomáš a vytáhl z kapsy kalhot mobil, aby se podíval, kolik je hodin. „Páni, volala máma. Pětkrát. Pojď někam do klidu, musím jí zavolat.” Rychle se propletli největším náporem lidí a Tomáše se mezitím zmocnila nervozita. Co se doma mohlo stát? Vytočil číslo a se sevřeným žaludkem čekal, až se někdo ozve. Nic. Zkusil tedy i tátu, ale se stejným výsledkem. Až Verča mu hovor přijala.

„Nazdar, šéfe, tak jak si užíváš kontrolu?” slyšel její rozverný hlas, což k osvětlení situace nijak nepřispělo.

„Cože?” neovládl se a nevrle vyhrkl.

„Jak si užíváš rodičovskou návštěvu?” upřesnila a úplně viděl, jak při tom protáčí oči. Jemu to ale nijak nepomohlo.

„Co to meleš?” zamračil se a hodil po Michalovi nechápavý pohled.

„No, naši přece jeli za tebou, říkali, že tě překvapí… Oni ti nevolali?”

„Sakra!” zaklel. „Já byl venku a neslyšel jsem mobil a teď mi to neberou.”

„Hm, tak to jste se asi minuli, brácho, říkali, že pojedou zase brzo dom.”

„No tak dík. Měj se,” rozloučil se a nečekal na odpověď. „Naši byli v Praze, proto volali,” vysvětlil pak Michalovi.

„Ajé. No tak to zkus ještě jednou, třeba jsou poblíž.”

„Nic. Je to divný,” zamračil se, když se znovu dovolal do hlasové schránky.

„No, teď už s tím asi nic moc nezmůžeme. Tak pojď, ať ještě neprošvihneš termín.”

„Sere mě to,” zavrčel Tomáš a naťukal zprávu, kde se omlouval, že neodpovídal.

„Já vím. Je to na pytel, ale teď nic jinýho nevymyslíme, tak pojď. Ještě to máme pěknej kousek.”

„Hm,” zabručel v odpověď, ale následoval Michala. V ruce držel telefon, který se snažil telepaticky přimět ke zvonění…

* * * * *

„Tak jak bylo? Dohnal vás Tom? Volal mi, že se neozýváte, tak- Proboha, co se stalo?” vytřeštila se Verča, když si své rodiče prohlédla.

„Nic,” odmáchl to Tomáš rukou.

„Nic vypadá jinak,” nechtěla se nechat od svého otce odbít a prohlížela si rodiče s neskrývaným strachem.

„Běž si do pokoje.”

„Tak to ani náhodou. Co se stalo? Viděli jste Toma?”

„Jo, viděli,” vydechla Monika, prsty se jí stále trochu třásly. Verča k ní přistoupila.

„Mami, co se stalo?” zašeptala a její matka se na ni konečně podívala a rozbrečela se. A v tu chvíli to Veronika pochopila. „Vy jste je viděli oba, že jo?” zeptala se obezřetně a zatvrdila se. Pokud se její rodiče hodlali chovat jako idioti, tak ona se na to jen tak dívat nebude!

„Tys to věděla?” podivila se žena a svezla se na gauč neschopná se déle udržet na nohou, z očí jí samovolně tekly slzy. Nechápala…

„To bych musela bejt slepá, abych neviděla, jak se jeden na druhýho dívají,” odfrkla si. „No a co,” rozhodila zlobně rukama. „Udělal Tomáš někdy něco špatnýho? Na to, že je to starší brácha, je až moc hodnej. A nejen na mě… A zaslouží si snad trochu pochopení,” odsekla a teď už skutečně vydupala schody do patra a zavřela se ve svém pokoji.

A vůbec se necítila tak jistě, jak dole předváděla.

Měla by to Tomovi zavolat? Kousla se do rtu. Sama mu ještě nikdy neřekla, že to ví. A možná by to měla nechat na rodičích, ať se s tím nejdřív smíří, nebo aspoň zaujmou nějaké stanovisko, a ne ho znepokojovat, když vlastně neví, jak to nakonec vezmou.

* * * * *

„Ty, Míšo,” začal Tomáš rádoby lhostejně, ale pohrával si přitom s rukama v klíně a navíc čekal na odezvu, než bude pokračovat, což dělal zásadně, když si něčím nebyl jistý. Michal ani nevěděl, jak dlouho už Tomáš na posteli seděl a nečinně zíral před sebe.

„Hm?” odtrhl pohled od skript a i s židlí na kolečkách se otočil od stolu, aby na Toma viděl.

„Co když nás někde potkali? Naši…”

„Blbost. Víš, jak je Praha velká?”

„Ale uvědom si, odkud naši jsou. Kam by asi tak šli, kdyby se chtěli procházet po Praze?”

„Kamkoliv.”

„Na Staromák… Byla to naše tradice. Já nevím… Proč by se jinak už neozvali?”

„Třeba už byli na cestě domů a přišlo jim to zbytečný.”

„Hm. Trochu se toho bojím.”

„Bude to v pohodě, jo?”

„Dobře,” kývl nepřesvědčeně a Michal se zvedl od učení, přešel k posteli a sedl si vedle Toma. Natáhl nohy a paží ho objal kolem ramen.

„Kdy chceš jet domů?” zeptal se. Vůbec se nebavili o tom, jak letos prožijí svátky, a protože už se velmi rychle blížily, byl nevyšší čas.

„Nechci,” vydechl Tomáš hluše. „Ale nejspíš bychom měli jet v úterý nebo ve středu, co myslíš?”

„Jo. Asi jo,” odsouhlasil a vtiskl polibek do tmavých vlnitých vlasů. Nechtělo se mu domů úplně stejně jako Tomášovi; znamenalo to týden, kdy se k sobě prakticky nepřiblíží. Párkrát se na něco vymluví, ale rodiče na něj zírali jako na idiota, když po měsíci, kdy se doma neukázal, a který strávil s Tomášem na bytě, musel jít ještě za ním domů, protože mu potřeboval říct něco neodkladného. Bude to peklo. Bude usínat sám, bez hřejivého objetí, probouzet se bez líných polibků a nebude se s nikým dohadovat o venčení psa. Ani si neuvědomil, že si povzdechl nahlas.

„Nemůžeme prostě zůstat tady?” nakrabatil Tomáš obočí.

„Obávám se, že to by neprošlo. Ale co kdybychom si udělali soukromý Vánoce, ještě než odjedeme?” Michal se pro svůj nápad okamžitě nadchl a po chvíli plánování, jak sežene malej stromeček a kapra, strhl i Tomáše. Zbývaly jim dva dny, tak je přece nezabijí učením. Na to bude dost času v lednu a mezi svátky, kdy se prakticky neuvidí.

* * * * *

„Ty myslíš, že spolu vážně…” začala Monika, když se k ní do postele připojil její manžel.

„Mně se to zdálo dost jasný,” zavrčel Tomáš. Nechtěl se o tom bavit. Vůbec o tom nechtěl vědět, zkrátka si odmítal připustit, co viděl.

„Neměla bych mu zavolat?”

„A co bys mu řekla?” zeptal se věcně a založil si ruce pod hlavu.

„Já nevím… Třeba bych mu nějak naznačila, že to víme.”

„Proč? Není lepší, když to skrejvaj?”

„A k čemu to bude? Bude nám celý život tvrdit, že je sám, zatímco stejně budeme vědět, že není?”

„Ne, bude nám tvrdit, že je sám, dokud si nenajde někoho normálního.”

„Michal je slušný a hodný-” zarazila se.

„Kluk. Jen to klidně řekni. Je to kluk. A to je právě ten problém,” zvýšil hlas, jak v něm narůstal vztek a frustrace, když si představil, co si od chlapů z práce nebo z vesnice vyslechne, jestli se provalí, že jeho syn je buzna. Že vychoval buznu…

Proč ještě nikdo nesepsal návod pro rodiče, jak postupovat, když zjistí, že jejich syn je na kluky? Nebo snad vymyslel? Tomáš měl v hlavě vzduchoprázdno. Nevěděl, co si o tom všem myslet, co by měl říct, udělat, jak se zachovat. Celý život strávil na malinké vesnici čítající dvacet domů, měl svou firmu, manželku, děti, které miloval a vychoval podle svého nejlepšího svědomí. A byl naprosto spokojený. A pak… Pak se někdy nějak stalo, že to jeho syn dal dohromady s klukem. S klukem, kterého on znal doslova a do písmene od narození. A najednou ho měl začít vnímat jako… Jako někoho, s kým chce Tomáš žít?

Mohl to vůbec připustit?

Celkem paradoxně mu v tu chvíli na mysli vytanulo poslední číslo farního časopisu věnované rodině. Úvodní článek na několika stránkách shrnoval, že jediná (perspektivní) rodina, je ta klasická. A nic proti (homosexuálním) menšinám, ale podporovat je? To je jako tvrdit, že rodina jako taková nemá žádný význam.

A když ten článek četl, celkem s ním souhlasil a teď měl pocit, že se jeho způsob myšlení musí nějak oprostit od všech předsudků, aby mohl dojít k nějakému stanovisku. Jak to vlastně vnímá on sám?

„Mně to nevadí,” pípla Monika. Tomáš zalapal po dechu.

„Bezva. Tak to je fakt bezva. To se rovnou můžeme odstěhovat. Protože tady budeme akorát pro smích.”

„Tomáš je můj syn,” zavrčela nebezpečně jako šelma chránící své mladé, „a já se nikdy nesnížím k tomu, abych se za něj styděla jenom proto, že by si babky mohly vykládat.”

„Fajn. Fajn, tak mu řekni, ať ho přivede na oběd, ať je to teda se vší parádou,” oplatil jí vztekle, ale nečekal, že si jeho ironii vezme k srdci.

„To taky udělám.”

Tomáš se zarazil. Nevadí jí to… Jak je možné, že jí to nevadí? On sám se cítil osobně zodpovědný. Jako by selhal.

* * * * *

„Ahoj mami. Já jen že teda přijedu nakonec ve středu večer, jako vždycky,” ohlásil se Tomáš.

„Dobře, to jsem ráda. Už se na tebe těším. My už jsme byli v autě, tak jsem nechtěla, aby sis zbytečně provolával peníze. Nic se neděje, měli jsme s tátou hezký výlet.”

„To jsem rád a vážně mě to mrzí, neslyšel jsem telefon.”

„Nelam si s tím hlavu.”

„Fajn. Dobře.”

„Ty, Tome… Mluvila jsem s Petrou a prý jí Michal říkal, že někoho máš… ne, nepřerušuj mě. Jen jsme si s tátou říkali, jestli je to vůbec pravda…” Tomáš zbledl a střelil pohledem po Michalovi, který krčil rameny a kajícně rty naznačil „omlouvám se“.

„Odkývej jí to,” dodal pak Michal polohlasně. „Potom ti to vysvětlím.”

„Já… Ehm… Ano. Jo, je to pravda,” vydechl Tomáš rezignovaně a slíbil svému příteli zlou pomstu.

„Vážně? No to je… super. A kdo je to?”

„Kdo? Eh, no totiž… M- Marcela. Jo, Marcela. Jedna holka.”

„Holka? Neříkej… No, mysleli jsme si, že bys ji tedy mohl jeden den pozvat k nám na oběd. Rádi bychom ji poznali.”

„To asi nepůjde. Ona je z Prahy a taky bude u rodičů a tak.”

„Ale tak na jeden den by přece přijet mohla, ne? Chceme ji poznat, Tome. Skoro tě nevidíme, tak nám aspoň tohle dopřej.”

„Eh, no, tak já se jí asi zeptám,” odpověděl a připadal si jako v Jiříkově vidění.

„Výborně. Tak jí řekni v pondělí, ano?”

„Jo. Jo, jasně. Měj se, čau,” típl hovor a složil si hlavu do dlaní. „Bože…”

„Tome… Promiň… Já mluvil s mámou a nějak jsme se dostali k tobě a ona začala rýpat, a tak jsem jí řekl, že jsi zadaný, promiň mi to,” klekl si Michal před svého přítele, chytil ho za ruce a omlouval se. Vážně ho to mrzelo, jenomže zpanikařil, nevěděl, co by měl říct, když do něj matka začala rýt, že by s Tomem bydlet neměl, že ho Tomáš jen využívá a odrazuje všechny holky, co by o něj mohly mít zájem a kdesi cosi. Nelíbilo se mu, jak Toma uráží a nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. „Promiň, já se hrozně moc omlouvám.”

„Jsi magor… Jak mám asi teď sehnat nějakou Marcelu, co by si šestadvacátýho hrála na mojí holku? Tohle je šílenství!”

„A když ti nějakou seženu?” zašeptal Michal lítostivě.

„Já ani nechci, chápeš? Já bych byl nejradši, abych tam mohl vzít tebe. Miluju tě a nestydím se za to.”

„Jenomže to přece nejde…”

„Proč? Proč by to nešlo? Chceš to takhle dělat celej život?”

„Nechci a ty to víš. Ale nejde to tam. Rodiče, Verča, moje babička, všichni by měli peklo. To jim nemůžeme udělat.”

„Není to fér.”

„Já vím.”

* * * * *

Tomáš na svou ženu povytáhl obočí. Monika jen nechápavě zírala na mobil a pak zatřepala hlavou.

„No?” zeptal se.

„Přijede ve středu… A na Štěpána přijde na oběd jeho přítelkyně. Marcela.”

„Tak tomu říkám zajímavý vývoj. Že by konečně dostal rozum?”

„Spíš má strach něco říct. Měli bychom s tím něco udělat,” zamračila se na manžela káravě, ten se jen ušklíbl. Nechápal, proč by to nemohlo zůstat tak, jak to je. V Praze ať si dělá, co chce. Ale tady… Pořád by byl radši, kdyby se zrovna tohle nerozkřiklo.

* * * * *

Michal počkal, až půjde Tom s Mary ven a vytočil číslo své spolužačky. „Ahoj Káťo. Hele, já bych potřeboval píchnout. Potřebuju nutně holku pro Tomáše.”

„Ale copak? Už tě omrzel?” zasmála se do telefonu.

„Vtipný, fakt. Víš, že ne. Jen kvůli rodičům. Jeden oběd, hm?”

„Co za to?”

„Protlačím tě na ten kosmetickej veletrh zadara.”

„Přitlač, Jerry.” Bože, jak jen tuhle přezdívku nesnášel. Pravda ale byla, že si o ni doslova koledoval. Dřív mu říkala Myšáku, a když zjistila, že chodí s Tomem, mohla se dorvat smíchy a od té doby mu neřekla jinak než Jerry.

„Fajn. Na jakejkoliv veletrh celej příští rok,” zahučel neochotně a protočil oči. Věděl, že to takhle dopadne, ale zkusit to musel. To, že pracoval na výstavišti, ještě neznamenalo, že bylo lehké sehnat volné lístky na kdejaký veletrh.

„S tebou je radost obchodovat. Tak povídej.”

„Jedeš na svátky do Jihlavy, ne? Tak bych potřeboval, abys dvacátýho šestýho dorazila k nám a šla ke Strakovým na oběd jako Tomova přítelkyně Marcela.”

„Marcela? To je hrozný jméno.”

„Já vím, to vymyslel Tom.”

„Dobře. Ale jen proto, že vás mám ráda.”

„Kecy. Jen kvůli těm lístkům.”

„No jo no. Tak jo, oukej. Ještě zavolám. Měj se, Jerry.”

„Ty taky a díky.”

* * * * *

„Syrový maso prostě neobaluju. Vždyť z toho všude lezou kosti,” stěžoval si Michal a krčil nos, když ho Tomáš požádal, aby nachystal řízky, než připraví salát.

„Když to prvně usmažíš, tak to sice nebude syrový, ale taky nám k ničemu nebude ani to obalování,” poznamenal Tomáš ironicky, hodil mřížku na brambory do mísy a utřel si ruce. „Uhni, prosím tě. Dodělej teda salát.”

„Uf. Díky. Jsi zlato,” oddechl si a milerád si s Tomem prohodil místo v jejich miniaturní kuchyňce a pokračoval v prolisovávání brambor. „Taky jsem mluvil s Káťou, přijede.”

„Káťou?”

„Katka Novotná, už jsi ji viděl.”

„To je ta, co ti říká Jerry?”

„Jo,” zavrčel Michal neochotně a protočil oči. „Tohle si všichni pamatují,” postěžoval si.

„Je to roztomilý,” zazubil se Tom, zatímco solil rybu, ale ihned zvážněl. „Co když to praskne?”

„Jak asi? Katka je skvělá herečka, vaši jí budou zobat z ruky.”

„No jo, ale nic o mně neví. Viděli jsme se všehovšudy dvakrát.”

„A vaši ví, jak dlouho spolu chodíte?”

„Hm, ne.”

„Tak vidíš. Bude to v pořádku.”

„Věřím ti, ale mám z toho příšerný pocit,” povzdechl si Tomáš a rozklepl do misky dvě vajíčka.”

„Tohle všechno tam mám zamíchat?”

„Jo, ale ještě ty brambory osol a opepři.”

„Rozkaz, kapitáne. Trochu pepře, ať se vzepře,” zadeklamoval tiše, ale tak, aby ho Tomáš velmi dobře slyšel.

„Blbečku,” ulevil si Tom, oprášil si ruce od mouky a šel pustit nějaké koledy z notebooku. Cestou zpátky lžičkou ochutnal Michalovi přímo pod rukama. „Málo slaný.”

„Ne, ty jen moc solíš. Navíc se to rozleží.”

„Rozleželo by se to, kdybychom to jedli zítra, ale my to děláme na dnešní večer, víš, miláčku?”

„Á, pán je suterén. Fajn. Jak chceš. Ale jestli to bude přesolený, je to na tebe.”

„To je fér,” kývl Tomáš potěšeně a vrátil svou pozornost kaprovi. Nebo aspoň tomu, co z toho chudáka zbylo.

 

„Tak ať ty svátky přežijeme,“ zvedl později Michal skleničku s vínem k přípitku.

„Jo, přesně. Budeš mi chybět,“ ušklíbl se Tomáš smutně a přiťukl. Natáhl se pro letmý polibek, než se pustili do jídla.

Příbory cinkaly o jednoduché talíře z hnědého skla a oba si užívali vzájemnou přítomnost a snažili se nemyslet na následující dny.

„Je to přesolené,“ povzdechl si Michal a poslal k Tomovi já ti to říkal pohled.

„Je to akorát… Kdybys ochutnal salát mojí mámy, pochopil bys význam slova přesolený.“

„Radši snad ani ne. Mám chuť na něco úplně jinýho,“ usmál se uličnicky.

„Vánoční večeře a ty myslíš na sex. To fakt nepochopím,“ potřásl Tomáš káravě hlavou.

„Já teda myslel na tu zmrzlinu v mrazáku, ale když už o tom mluvíš, asi bych se nechal přesvědčit i na tuhle chuť.“

„Nekecej.“ Tomáš ho měl dávno prokouknutého. Michal myslel na sex pořád. Což rozhodně nebylo na obtíž, ale Tomáš to tak často nepotřeboval a občas si pohrával s myšlenkou, že na Michala prostě nestačí, a ve slabých chvílích přemýšlel nad tím, jestli třeba Michal nechodí hledat uspokojení jinam.

„Fajn, dostal jsi mě. Mohli bychom si dárky rozbalit po anglicku až ráno a jít se tulit,“ navrhl nevinně.

„Samozřejmě,“ potřásl Tomáš hlavou pobaveně, zatímco Michal vzal oba prázdné talíře a opláchl je. Vytáhl Tomáše na nohy a stáhl k sobě. Prudce ho políbil, a když se mu Tomáš v náruči uvolnil, věděl, že na žádné rozbalování dárku ten den už nedojde… A ani trochu ho to neznepokojovalo.

* * * * *

Pořádně ani nevěděl, jak ty dny s rodinou vydržel. Měl z nich ponorkovou nemoc, chyběl mu Michal a esemesky, které si vyměňovali, mu jeho přítomnost nahradit nedokázaly. V neděli se dokonce zdejchl z domu na několik hodin a s Mary se procházel po lese. Brodili se sněhem a vzpomínali. Nebo aspoň on vzpomínal a představoval si, jak by asi vnímal půlnoční mši, kdyby mohl sedět vedle Michala, a nemusel jen cítit jeho pohled v zádech. Bylo mu to líto, a když se vracel a procházel kolem domu Michalových rodičů, měl co dělat, aby u nich nezazvonil.

Mobil zavibroval v kapse. Miluju Tě.

Já tebe taky. Chybíš mi a Maruška posílá pusu, odepsal.

Taky jí jednu posílám ale radši bych i jednu od tebe…

:-*

„Tak pojď, holka, už jsme zmrzlí dost,“ oslovil Tomáš psa a pustil ji do předsíně, kde jí osušil tlapy a vydrbal ji ručníkem.

„Kde jste byli takovou dobu?” podivila se Tomova máma, když vešli do obývacího pokoje.

„V lese. Chytila stopu, tak jsem čekal, než se uráčí vrátit.”

„Ach tak. Kdy zítra přijede ta tvoje slečna?” zeptala se ledabyle a Tomášovi neunikl podivný podtón nervozity. Ale možná byl jen paranoidní.

„Už v devět, jiný autobus nejede.”

„Skvěle. Pojedete do kostela?”

„Ne, není věřící a nechci ji nutit.”

„Dobře. Tak mi aspoň zapneš troubu. Nachystám to, jen zapnout, jak dojdete, jo?”

„Jasně. Chceš s něčím pomoct?”

„V pořádku.”

„Fajn, jdu si pustit nějakou hru,” oznámil a odploužil se do patra, kde měl pokoj. Z vedlejšího Verčina pokoje burácela hudba, ale bylo mu to nějak jedno. Momentálně mu bylo jedno úplně všechno. Chvilku zevloval na facebooku a prohodil s Michalem pár vět, než se ten musel odporoučet a věnovat se rodině, jak to prý nazvala jeho máma. Strávil tedy pár hodin hraním Dark Souls, což v něm jen nahromadilo spoustu další frustrace a večer byl tak protivný, že kdyby ze svého pokoje vylezl, nejspíš by si vztek vybil na prvním, kdo by mu přišel pod ruku.

Začínal Vánoce nenávidět.

* * * * *

„Ahoj, děkuju, že jsi s tímhle souhlasila,“ přivítal Tomáš Katku u autobusu a lípl jí pusu na tvář.

„Kdybys věděl, co mi za to Jerry slíbil, neděkoval bys,“ zazubila se.

„Jo, zmínil se,“ oplatil jí úsměv.

„Máš nějaký připomínky? Něco, co bych měla vědět?“

„Chodíme spolu krátce, na to můžeme svést kde co. Chceš se ty na něco zeptat?“

„Ani ne, Jerry mi dal ještě po telefonu rychlokurz. Zvládneme to, hlavně buď v klidu.“

„Jasně, to bude jednoduchý,“ povzdechl si.

„Tome, no tak, vždyť o nic nejde,” stiskla mu povzbudivě dlaň.

„Já vím, ale… Třeba bych chtěl, aby to poznali, víš? Prostě mě to už takhle nebaví. Říkám si, že by to třeba pochopili. A kdyby ne, stejně by mi to bylo jedno, jen prostě nechci žít v nejistotě a přetvářce pořád. Ale nemůžu to Michalovi udělat, když vím, že nechce.“

„Není pravda, že by nechtěl. Jerry s tebou chce žít se vším všudy, ale má pocit, že na to nemá právo. Že to rodičům a hlavně babičce dluží. Víš, jak ji má rád.”

„No jo. To vím,“ povzdechl si. „Tak buď můžeme jít k nám na čaj, než naši přijedou z kostela, nebo si můžeš prohlídnout vesnici. I když tahle zastávka je tu asi to nejzajímavější.”

„Čaj zní dobře,” zasmála se. „A kde vlastně bydlí Jerry?” Tomáš se otočil zpět k zastávce, od které pomalu odcházeli, a ukázal na řadu domů za ní. „Vidíš ten světle oranžový? Tak v tom bílém vlevo od něj bydlí Poulovi.”

„Vypadá hezky.”

„Jo, jeho rodiče jsou na to trochu pedanti. Každých osm let dělají novou fasádu. Plot natírají vždycky na jaře a v srpnu, a kdybys viděla jejich trávník a květinový záhony…”

„Páni. Tak tohle Jerry zjevně nezdědil,” poukázala na jeho nepořádnost a zálibu v chaosu.

„Ne, to teda fakt ne,” zasmál se Tomáš uvolněně.

„Jak jste se seznámili?” vyzvídala dál Katka, zatímco se přibližovali k domu.

„On ti to neříkal? No, jak vidíš, bydlíme ve stejný vesnici. Michal je o půl roku starší než já. Prostě jsme spolu vyrostli.”

„Páni on je starší než ty?” podivila se. „Kdybych si měla tipnout, řeknu, že jsi o pár let starší ty.”

„Jo, to si myslí všichni.”

„Takže to byla prostě samozřejmost, že skončíte spolu?” zazubila se rozverně.

„No, tak bych to zrovna neřekl. Vlastně si v sedmnácti našel holku.”

„Fakt?” vykulila oči a zvedla k Tomášovi překvapený pohled. „Tak tohle mě zajímá.”

Tomáš kývl. „Vydržel s ní tři měsíce. A pak to najedou vypadalo, jako by nikdy neexistovala. Chvíli byl zase sám, ale pak přišly další. S Luckou vydržel dva měsíce, s Markétou skoro čtyři a s Terezou pak tři tejdny. A po těch třech tejdnech se najednou zjevil u nás doma, klepal se jako osika a jediný, co z něj vypadlo, bylo, ‘že už to nezvládne’. Postupně jsem z něj vypáčil, že se s nima prostě nedokáže sblížit… intimně. Chtěl po mně radu. Chtěl pomoc ode mě. Od kluka, kterej v životě holce nedal ani pusu,” potřásl hlavou, jako by stále nechápal Michalovy pohnutky. „Myslel si, že je s ním něco špatně. Tak jsem ho políbil,” pokrčil rameny. To, že se přitom sám málem zhroutil, protože absolutně nevěděl, co to sakra vlastně dělá, si nechal pro sebe.

„Dva měsíce se mnou nepromluvil a pak mě zničehonic přepadl ve škole v šatně. Řekl, že mě nenávidí, přitiskl mě na skříňku a začal mě líbat. Od tý doby jsme spolu.”

„A to si nikdo nikdy nevšiml?” divila se.

„Ne. Myslím, že když nechceš vidět, tak nevidíš. Tady,” máchl rukama kolem sebe, „to platí obzvlášť.”

„To je děsný.”

„Hmm, asi jsem si zvykl,” usmál se a otevřel dveře od domu.

„To ani nezamykáš?” povytáhla obočí, když prostě vzal za kliku a otevřel.

„Když jdu jen na zastávku, tak není potřeba. Vždyť tady chcípl pes.” Na to konto se k nim přihnala Maruška a novou návštěvnici vítala jako starou známou. „Má ráda ženský,” pokrčil rameny na vysvětlenou a nechal obě dostatečně vyblbnout.

Mezitím na půdě, kde byl chlad, nabral z krabiček cukroví na tác a v kuchyni postavil vodu na čaj. Měli tak půl hodiny, než se vrátí ostatní a celé to začne.

„Jakej chceš čaj?” otočil se od linky, když za ním Katka došla.

„Nějakej ovocnej.”

„Jahoda, pomeranč, hruška s karamelem?”

„Pomeranč. Máte to tu hezký.”

„Dík. Radši bych byl v Praze.”

„Jo, to mi povídej. Taky mě to doma zrovna nebere.”

„Ve městě máš pořád kam utýct. Tady jsem jak v pasti.”

„Nevídáte se?”

„Hmm, ani ne. Poulovi si myslí, že bez sebe těch pár dní vydržíme, když jsme spolu během školy, a Michal nějak nemá tendence jít proti nim. Což mu nevyčítám.”

„Možná bys měl. On má strach, ale třeba úplně zbytečně. Navíc se nemůže pořád podřizovat rodičům.”

„Jo,” vydechl Tomáš ztěžka. „Já vím. Ono mu to dojde.”

„A co vaši? Myslíš, že by to nevzali?”

„Já nevím. Vážně nevím. Táta možná jo, on je takovej flegmatik, ani s tím chozením do kostela to moc nepřehání a tak, ale máma… Myslím, že tu by to vzalo hodně. Je prostě věřící se vším všudy a víš jak…” pokrčil rameny a vlastně nevěděl, jak větu dokončit.

„A ty?”

„Já?” zadíval se na ni rozpačitě. „Vedli mě k tomu odmalička. Přijde mi to jako samozřejmost. Jenom je trochu zvláštní poslouchat kázání o rodině a lásce k bližnímu a přemýšlet o tom, kam by ta láska k bližnímu vlastně dosáhla, kdyby došlo na věc. Trochu ironie, ale vždycky si říkám, že to jsou jen řeči faráře a neberu si to nijak osobně. Na mojí víře to nic nezmění… Ačkoliv o svatbě v kostele si asi můžu nechat tak akorát zdát,” zasmál se. „Promiň, nějak jsem se rozpovídal,” zmlkl náhle, ale Katka to přešla mávnutím ruky.

„Je to zajímavý. Takže ani ségra nic neví?”

„Ne… Ta by to okamžitě vyklopila našim. Myslím, že máme vztah v pohodě, ale pořád je to takovej mazánek,” usmál se. Povídali si a přistihl se, že si to vlastně užívá, nejspíš ještě nikdy neměl tak upřímný rozhovor s nikým kromě Michala. Když se z chodby ozval hluk, Katka se na něj povzbudivě usmála a pohladila ho po ruce.

„Tohle zmákneme,” mrkla na něj. Kývl a vážně se snažil jí věřit.

„Mami, tati, tohle je Marcela,” představil je Tomáš neobratně, když jeho rodiče vešli do kuchyně, a po krátkém potřesení rukama a obyčejných frázích se omluvil, že by Marcele rád ukázal svůj pokoj, a vypařili se.

„Klidně jsme tam mohli zůstat,” namítla, když za sebou zavřela dveře od Tomova pokoje.

„To by jim bylo podezřelé,” odmítl to a nervozita z něj sálala na kilometry daleko.

„Páni, to je výběr,” kývla uznale nad jeho sbírkou dévédéček.

„Jo, taková menší závislost.”

„Originálky?”

„Jak co,” přiznal.

„Tvoje sestra tu dnes nebude?”

„Je u přítele, ale měl by ji na oběd dovézt.”

„Aha,” hlesla a zaposlouchala se.

„To je můj mobil,” vysvětlil Tomáš a sebral vibrující telefon ze stolu. „Michal… Přeje nám hodně zdaru,” přečetl krátkou zprávu a zaplavila ho podivná melancholie. Možná by byl stokrát nervóznější, kdyby tu místo Káti stál on, ale i tak by za to dal duši…

* * * * *

Monika z okna viděla přijíždět auto, a když si byla jistá, že to je Verunka, svolala i zbytek k obědu. S manželem se rozhodli, že tomu prostě nechají volný průběh a přijmou cokoliv, co by se během oběda mohlo přihodit. Přesto měla žaludek stažený nervozitou a div si nekousala nehty. Marcela byla na první pohled příjemná, ale Monice pořád unikal smysl toho všeho. Nebo si aspoň nebyla jistá. Tušila, že celá tahle maškaráda je prostě proto, že se Tom stydí, nebo snad bojí, přiznat pravdu, ale nedokázala se odhodlat udělat první krok.

„Tady se posaďte,” ukázala na dvě židle a podávala Tomovi do rukou pekáč s husou a nádivkou, mezitím přišel i její manžel a z předsíně bylo slyšet Marušku s Verunkou.

Děj se vůle boží, pomyslela si a sama se posadila naproti svému manželovi.

„Ahoj! Jsem do-ma,” zarazila svůj hlahol Verča, když si všimla neznámé osoby. „Ehm, dobré poledne?” protáhla do otázky a zmateně pobíhala pohledem od Marcely a Tomáše ke svým rodičům. Čekala na vysvětlení. Monice až v tu chvíli došlo, že jí nejspíš měli říct, co se plánuje, ale nějak počítala s tím, že to bude vědět. Vždycky věděla, kdy Tom přijede a co bude dělat… Teď neměla moc na výběr. Zpražila svou dceru pohledem a doufala, že ji nenapadne žádná hloupost. Tomáš obě holky představil a konečně se všichni usadili a pustili do jídla. Monika právě zvažovala, odkud začít konverzaci, když se do toho vložila její dcera.

„Takže odkud se znáte?”

Tom se na sestru zamračil a Marcela do něj šťouchla loktem. „Potkali jsme se na oslavě. Chodím na stejný obor jako Tomův spolubydlící a nějak jsme si padli do noty,” usmála se.

„Tomáš na oslavě?” vyhrkla Verča překvapeně a Monika jí musela dát zapravdu. Tohle bylo zvláštní. Tomáš se oslavám vyhýbal jako čert kříži.

„Byly to Michalovy narozeniny. Prostě jsem přišel domů a on tam měl spolužáky. Utýct už se mi nepodařilo,” ušklíbl se Tom.

Dobře, tomu se dalo věřit, jenomže to pořád nevysvětlovalo tuhle hru. A Verča se zjevně nehodlala vzdát jen tak, bez ohledu na množství zlých pohledů, které po ní Monika vrhala.

„Zajímavý. Takže jak dlouho jste spolu?” vyzvídala dál.

„No od těch narozenin,” zavrčel na ni Tom.

„Zajímavý,” oplatila mu sestra nevrle svou oblíbenou odpovědí.

„To by stačilo, nech je v klidu najíst,” vložil se do toho Tomáš starší a obě své děti obdařil varovným pohledem.

„Je to moc dobré,” odvážila se po chvíli Marcela.

„Děkuju, máme tohle jídlo rádi… Tom říkal, že jsi z Prahy, to bydlíš u rodičů?”

„Ehm, ne to ne,” zaváhala Marcela na okamžik. „Rodiče bydlí za Prahou a jsem líná na dojíždění. Bydlím na kolejích.”

„Taky jsme Tomovi říkali, že by měl jít na koleje,” postěžovala si.

„…kam by mě s Mary nepustili,” povzdechl si Tom a protočil oči. „Navíc nám nájem vychází úplně stejně jako na kolejích.”

„Ale ještě dojíždíš.”

„Úplně minimálně. A už jsme to řešili tolikrát, že se bez toho teď určitě obejdeme.”

„Měl bys to lepší,” stála si za svým.

„V čem přesně? Takhle jsem si aspoň mohl vybrat, s kým budu bydlet,” ohradil se rozčíleně a vidličkou prudce praštil o talíř.

Dojedli v tichosti a napětí.

„Verčo, máš na starost nádobí a, Tome, ty dojdi na půdu ještě pro cukroví.” Obě děti si svorně povzdechly a šouravě se jaly plnit své úkoly.

„Pomůžu ti,” ukázala Marcela ke dřezu a začala se shánět po utěrce.

„Ani nápad, to by mě mamka zabila, kdybych ti něco takového dovolila” zasmála se Verča strojeně a Monika kývla:

„To tedy ano.”

„Ale můžeš si tu sednout a prásknout něco na bráchu,” mrkla rozverně a po očku sledovala, jak její bratr mizí v chodbě. Zavřela za ním dveře a náhle po úsměvu nebylo ani památky. „Doufám, že mi někdo vysvětlí, co se to tu děje,” zasyčela a těkala pohledem z Moniky na Marcelu.

„Copak by se mělo dít? Marcelka přijela za Tomem, pozvali jsme ji na oběd,” odpověděla Monika důrazně s dalším varovným pohledem, který Veronika opět úspěšně ignorovala.

„Jestli Marcela Toma zná, tak to ví taky,” zakroutila hlavou a stočila pohled na posledně jmenovanou dívku. „Naši byli v Praze a viděli Toma s Michalem ve velmi důvěrném objetí. Takže… zkus nám to vysvětlit,” vyzvala ji nekompromisně.

„Ach,” vydechla Marcela. „No, totiž… Nejdřív chci vědět, co si o tom myslíte.”

„Nemyslíme si nic. Chtěli jsme dát Tomášovi prostor, aby nám to řekl sám, ale pak najednou přiznal, že má přítelkyni. Nic jsme nechápali,” vysvětlila Monika. „Ale nehodláme se ho zříct jenom proto, že nemá přítelkyni, nýbrž přítele.”

„Dobře. To jsem ráda,” usmála se a spustila: „Jsem Katka… Jsem Michalova spolužačka a Michal mě poprosil, abych si hrála na Tomovu přítelkyni, protože z hlouposti plácl před svou mámou, že Tom někoho má, aby měl pokoj. Jenomže se to doneslo až k vám a nebylo cesty zpátky. Michal je… on se bojí. Má strach, co by přiznáním svojí rodině způsobil. A Tomáš ho má moc rád na to, aby něco udělal proti němu. Prostě se do toho zamotali, troubové,” povzdechla si smutně.

Monika pokyvovala hlavou a hledala cestu z tohohle bludiště. „Musím přiznat, že to byl šok, nebudu tvrdit, že ne, a nejsem si jistá, jak to přijmou Michalovi rodiče. Prostě to nevím. Oni dbají na názor ostatních, je pro ně důležité, co si o nich myslí sousedi, a přiznejme si, že na vesnici je to jiné než ve městě. Tady ví každý o všem. Jsme přátelé, mohla bych je na to zkusit připravit, ale nevím, jestli je to vhodná cesta. Měl by jim to asi říct sám…”

„Třeba by mu vaše podpora dodala odvahy,” navrhla Katka zamyšleně.

„Takže co s nimi?” nadhodila Verča a usmála se.

„Co… řekneme Tomovi pravdu a já uvolním místo Michalovi,” usmála se Katka zeširoka. Vzápětí se otevřely dveře do kuchyně.

„Neměli byste mě tam posílat, už dochází perníčky,” přiznal Tom a demonstrativně si jeden strčil do pusy. „Nemučili tě tady?” podíval se soucitně na Katku.

„Vůbec ne,” mávla rukou. „Naopak jsme si velmi příjemně pokecaly.”

„Příjemně? S touhle fúrií?” rozcuchal vlasy své sestře, která se proti tomu ohradila tím, že ho plácla do ramene.

„Hej!” dodala.

„Tome,” oslovila Katka svého kamaráda, aby si získala jeho pozornost, zatímco ten stále popichoval svou sestru.

„Jo?” zvedl hlavu a okamžitě zvážněl.

„Musím ti něco říct.”

„Ok, pojď nahoru,” otočil se automaticky k odchodu.

„Ne. To je dobrý, můžeme klidně tady. Vlastně byste to měla říct vy,” otočila se pak na Moniku s povzbudivým úsměvem a Tomáš se zamračil.

Monika se zhluboka nadechla. „Tome… My… Viděli jsme vás v Praze na Staromáku. Tebe a Michala.”

 

2. část

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 8

  1. Ah, bože. Chci další díl. Hned.

    Odpovědět
  2. Tak tohle je mučení! Doufám, že se tady brzy objeví druhá polovina. Tohle je snad první realperson, co jsem za celou slashovou kariéru četla a jsem příjemně překvapena, že mi vůbec nechybí kouzla. :)

    Odpovědět
  3. Oh.. ti se do toho teda zamotali. Těším se na jejich reakci v pokračování :).

    Odpovědět
  4. Kate

     /  18.7.2014

    Jéééé! ♥ Já je miluju! „Myslím, že se mi nechce tě pouštět,” nakrčil legračně nos. To jsou slaďouši! :D Hezky se do toho zamotali! :D Úplně je vidím před sebou.
    Víš, že jména Michal a Tomáš jsou má nejoblíbenější. :D A jen přemýšlím, kde jsi přišla na tu Katku, Lucku a Verču… :D Jako nějaký nápady bych měla. He he. ;D
    Jsem zvědavá, jak z tohohle vybruslí. Bavila jsem se, jak Tomáš mluvil o rodičích a Verči. :D Prý, že by to táta pochopil, že je flegmatik a máma ne a že ségra by to hned vykecala. :D Ani neví, jak se mýlil. :D Ale ono to tak většinou bývá, že si o svých blízkých myslíme přesný opak.
    Hádky při vaření. Salát a kapr. No, nejlepší hlášky! :D
    KJ, první část povídky jsem si veeelmi užila a těším se na druhou. Ještě štěstí, že už tady je! :) ♥

    Odpovědět
  1. Tom a Jerry 2/2 | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: