Nullo modo – 25. kapitola

Opět jedna z kapitol, které si prošly mnoha úpravami, a já doufám, že ty úpravy jsou jen k lepšímu. :-) Za trpělivost a pomoc bych proto ráda poděkovala Šárce a Rowaně, které se jako obvykle ujaly betareadu a korektury. Moc si jejich pomoci vážím. ♥ Dále děkuju za komentáře u minulé kapitoly, nic nepotěší víc, než váš otisk pod příspěvkem. ♥

A co vás čeká? Minule jsme je opustili uprostřed noci, takže se podíváme na ráno po té náročné noci, čeká nás cvičný souboj, Severusův návrh, který se Harrymu ale vůbec nelíbí, no a téměř na závěr jedna veselejší scéna, kterou už někteří z vás četli jako (Ne)přijatelné. Nakonec jsem ji nechala, protože, upřímně, tu délku už to stejně nezachrání. :-)

* * * * *

Dum spīrō, spērō

Navzdory představám místních studentů nespával Severus zavěšený hlavou dolů, naopak, velmi rád se po náročném dni natáhl do své postele. Málokdy se ale stalo, že by se mu nechtělo vstávat, obvykle mu totiž stačilo pár hodin spánku a byl připravený znovu fungovat. Teď ale nějak neměl dost a pouze světlo, které za zavřenými víčky spíš tušil, než viděl, mu naznačovalo, že už měl být dávno na nohou. A tak se prostě přetočil na bok, přitiskl se k Harryho zádům a spokojeně vydechl do rozčepýřených vlasů. Zoufale netoužil vědět kolik je hodin…

„Studíš,” ozvalo se rozespale, ale procítěně, když svoje nohy propletl s těma Harryho a promrzlé nárty si sobecky ohříval o mladíkova chodidla.

„Hmmm,” odsouhlasil a potlačil zívnutí. Připadal si příšerně vyčerpaný. Spal vůbec?

„Kolik je?” natočil Harry hlavu ke stropu, aby na Severuse aspoň trochu viděl.

„Netuším.”

„A je ti to úplně jedno…” povytáhl Harry pobaveně obočí.

„Naprosto.”

„Nejsi nemocný?“ rýpl si Harry rozverně, a když zkontroloval čas, otráveně dodal: „Bude sedm.“

„To nemyslíš vážně,“ zavrčel Severus nevrle, dílem proto, že bylo tolik hodin, dílem proto, že kdyby to Harry neřekl nahlas, nemusel by se vzdát toho příjemného tepla. Odkopal peřinu, štiplavý chlad na něj okamžitě zaútočil a vůbec mu nepřidal na náladě. Automaticky se začal shánět po oblečení, v zápětí si uvědomil, jaké je v místnosti ticho.

Zarazil se v půli pohybu a hlavu natočil zpět k matraci, kterou musel Harry během noci přeměnit z… aha, z koberce – to vysvětlovalo ty trsy připomínající šedou trávu, které z matrace trčely. Pozorovaly ho dvě zelené a velmi nervózní oči, kterýma se mihlo… zklamání? Severus zaváhal, tápal.

Na rána poté neexistoval žádný správný protokol a on se těchto ranních situací dosud snažil pokaždé vyvarovat. Prostě netušil, co by měl říct nebo udělat, aby to bylo správné. „Opláchnu se a potom si promluvíme,“ přislíbil nakonec klidně. Hlavou se mu vzápětí mihlo sto různých vět, které mohl říct a vyzněly by lépe než opláchnu se. Harry to přijal smířlivým přikývnutím a pustil se do úklidu jejich provizorního lůžka. Severus si dovolil polaskat vědomí pohledem na mladé tělo, které na rozdíl od toho, jak vypadalo na začátku léta, bylo přiměřeně osvalené, široká ramena, rovná záda a silné paže byly jako jednotlivé tóny utvářející harmonickou hudební kompozici, která se vám vryje do paměti tak, že si její melodii neustále broukáte.

Ložnicí prošel do koupelny, kde se zbaběle ukryl za zavřenými dveřmi. Cítil brnění pod kůží, jak se jeho magie stále ještě zvolna obnovovala poté, co ji Harry použil ve svůj prospěch. Zbloudilá myšlenka volala o pozornost a překvapila Severuse neozbrojeného – použil, nikoliv zneužil. Tolik mu věříš?

Vstoupil pod spršku horké vody, neumýval se, jen stál a přemýšlel. Nechával v sobě doznít předchozí noc, snažil se ji zařadit, k něčemu přirovnat, najít vzorec, podle kterého by měl postupovat dál a… Fatálně v tom selhal. Protože první polovina večera a zbytek noci jako by se odehrávaly každý v jiném století, v jiném vesmíru, možná v cizím životě? Ano, to znělo pravděpodobně, protože jak by se jinak mohl během jedné noci cítit tak rozporuplně?

V Harrym se probudil viteál. I přes horkou vodu mu po těle přeběhl mráz. Tohle nemohli podceňovat nebo jen odsunout jako něco nepodstatného. Mohli doufat, že díky zrušení mentální bariéry se nic podobného nebude opakovat, ale spoléhat se na to nemohli. Co když se ta věc ozve znovu a v nevhodnou chvíli? Dokáže se Harry vzepřít? Dokáže vůbec rozpoznat, že není sám sebou, nebo bude muset být neustále pod kontrolou?

Nechápal to. Nedokázal rozumem uchopit, co všechno musel Harry snášet. Ležela na něm tíha zodpovědnosti za celý kouzelnický svět podložená hloupou věštbou. Harry se musí vypořádat nejen s nepřítelem tam venku, ale i uvnitř sebe. A musí se smířit se svou vlastní smrtí. Severus věděl jistě jednu věc. Pomůže Harrymu, jak jen to bude v jeho silách. A zároveň se mu skrze spánky hluboko do myšlenek provrtal červíček výsměchu. Jak jsi bláhový. Copak bys ho vážně nechal jít? Necháš ho jít na jeho vlastní popravu, pokud tě o to požádá? V některých ohledech jsi hrozný sobec, Severusi. A ty se o Harryho dělit nechceš. Obzvlášť ne se smrtí. Máš toho kluka rád, oblíbil sis ho, zamiloval sis ho a sotva se s tím učíš žít… ne, tohle nedokážeš.

Musím! Snažil se překřičet vnitřní hlas, ale jakmile si červ jednou najde cestu do středu jablka, chodbička už zůstane patrná. Severus zastavil vodu, pomalu se osušil, oblékl. Nespěchal, hrál o čas sám se sebou. Vešel do pokoje.

U komody v kuchyňském koutu seděl Harry na židli, kterou Severus v životě neviděl a rozčilujícím způsobem srkal džus. Došel až k němu, položil mu ruku na rameno, krátce stiskl. Zatoužil přivinout se blíž, zabořit hlavu do březové vůně vzlínající z Harryho vlasů, ale bylo by to přijatelné? Harry se na něj smutně usmál. Někdy nejsou slova třeba, abyste s druhým souzněli jeho pocity.

Harry jeho dlaň překryl svou. „Chceš začít?” zeptal se pak a posunul k Severusovi konvici s horkou vodou.

„Ano.” Čaj odmítl, spokojil se s ovocnou šťávou. „Jak se cítíš?”

„Já ani nevím. Skvěle. A hrozně,” odpověděl Harry a natočil hlavu na stranu, jako by se rozhodoval, který z pocitů převažuje. „Neměl bych se cítit skvěle a cítím se kvůli tomu hrozně.”

„Není trestné být spokojený.”

„Jsem si jistý, že za daných okolností to je minimálně trestný.” Dost možná, pomyslel si Severus, ale nahlas to nevyslovil. Harry pokračoval: „V noci jsem si připadal po několika týdnech, měsících, možná letech skutečně spokojený, šťastný a volný. Dovolils mi zapomenout, děkuju.”

„Říkáš to, jako kdybych to já měl za trest,” utrousil Severus rozpačitě.

„A neměl?” zazubil se Harry o něco veseleji, a když Severus káravě mlaskl, opět zvážněl a pokračoval. „Ale nemůžu zavírat oči. Vážně není času nazbyt a musíme jednat. Nechci riskovat další událost podobnou té včerejší…. Chci říct, co když to nebylo jen tou bariérou? Jakou mám jistotu? Já na to nemůžu spoléhat,” zvedl Harry k Severusovi zničený pohled.

„Chápu. Budeme se víc soustředit na podstatné věci, ano?”

„Děkuju.”

Severus pokračoval dalším bodem, který chtěl probrat: „Myslím, že bychom měli zařadit jeden cvičný souboj. Už dlouho jsme nepoužívali magii společně a s tím, jak pouto sílí… Rád bych věděl, na čem jsme.”

„Dobrý nápad,” kývl Harry trochu překvapeně.

„Máš jakékoliv pochybnosti, co se týče ovládnutí viteálu?”

„Jakékoliv?!“ vyjekl Harry s náznakem hysterie. „Mám jich v hlavě mraky! Které z rozhodnutí, jaká jsem kdy udělal, bylo vážně jen mé, a které jsem přijal, protože to chtěla moje temná stránka? Ty návaly vzteku a ztráty kontroly, nezdá se ti pravděpodobné, že se tímhle způsobem viteál prostě projevoval? Že mě ovládal během všech těch let, proč by tomu teď mělo být jinak? Ztrácím pevnou půdu pod nohama, váhám, hlavu mám plnou ‚co kdyby‘, mám pocit, že se zblázním…. Ano, mám poměrně dost pochybností,” završil Harry svůj monolog ironickým úšklebkem.

„Jak to chceš řešit?”

„To je… To je velmi, velmi dobrá otázka. Já totiž nemám nejmenší ponětí,” pokrčil mladík rameny a znovu vyhledal Severusův pohled. „Jenom mě neopouštěj,” zašeptal a přitiskl Severusovi hlavu na břicho.

„Neopustím,” přislíbil Severus a objal ho.

„Dobře, to je dobře,“ šeptal Harry sotva slyšitelně, a když se po chvíli odtáhl, v jeho tváři se odráželo cosi nového, pro Severuse neznámého. Zvláštní rozhodnost, vědomí odpovědnosti a nově nalezená jistota. A Severuse napadlo, jestli se Harry mohl tolik změnit během jediné noci, nebo jestli si jen on dřív nepřipustil, že stojí proti dospělému muži.

* * * * *

Harry vešel do Komnaty nejvyšší potřeby, jeho krok zakolísal, když se rozhlédl a viděl obří sál s desítkami bojových figurín. Stoupl si vedle Severuse a mlčky sledoval jeho počínání. Povytáhl obočí, když nabyl dojmu, že se Severus pokouší sestavit armádu. S jízdou a dělostřelectvem a loďstvem, další jízdou a mraky pěšáků. Ve dvou proti takovému množství neměli sebemenší šanci.

„Co přesně budou dělat?“ nevydržel nakonec a zeptal se.

„Útočit.“

„Budou na nás útočit a my se budeme snažit přežít, to mi nezní jako plán,“ zapochyboval Harry skepticky. Že byla jeho úvaha špatná, poznal vzápětí. Severus mu věnoval takový úšklebek, že být to v prvním ročníku, nejspíš by utekl schovat se za Chloupkem.

„Nebudou útočit na nás, ale na mě a ty se budeš snažit přežít.“

„He?“

„Za co mě trestáš,“ povzdechl si Severus, ale trpělivě to vysvětlil. „Musíme počítat vždy s nejhorší variantou, pamatuješ?“ Harry nejistě přikývl. „Dobře. Pokud Pán zla zjistí, nebo v horším případě už zjistil, že je v tobě viteál, nebude jeho cílem tě zabít. Zkusí tě ovládnout, a pokud se mu to nepodaří, bude se tě snažit zlomit. Bude chtít, abys za ním přišel dobrovolně. Půjde po těch, kteří jsou ti blízcí; bude je mučit, dokud se mu sám nevydáš,“ pronesl Severus věcně, jako by to byla naprostá samozřejmost. Nic neobvyklého. Voldemort bude mučit pár lidí a ty si toho nevšímej. Jednoduché.

„Teď si děláš legraci, že jo…“

„Ani v nejmenším. Harry, mám v hlavě několik scénářů, jeden nepravděpodobnější než druhý. Přesto bych byl na všechny rád připraven. Je to akceptovatelné?“

„Ano. Asi ano,“ povzdechl si Harry neochotně.

„Dobře. Můžeme?“

„Jo.“

„Používej hůlková kouzla, inkantacemi se nezdržuj. Stínovou magii si nech jako trumf. Čím déle svůj trumf vydržíš skrývat, tím větší pravděpodobnost, že nepřítel složí karty jako první.“ Harry kývl na srozuměnou a zkoncentroval mysl k boji.

V dalším okamžiku figuríny na nevyslovený povel ožily. Harry ani nestihl vyjeknout hrůzou, když všechny jako jeden muž namířily hůlky na Severuse. Stínově kolem nich stvořil silný štít o průměru několika málo metrů, žádné z cvičných kouzel k nim nedolétlo. V další mikrosekundě štítem objal Severusovo tělo, přesně kopíroval jeho obrys. Severus teď mohl jít kamkoliv chtěl a byl pod štítem. Ne, že by se mu to líbilo. Mávl svou hůlkou a figuríny opět zamrzly.

„Čemu na ‚nepoužívej stínovou magii‘ jsi nerozuměl?“ optal se ostře.

„To je reflex. Nemůžu jen stát a dívat se, jak proti tobě letí desítky kleteb!“

„Polovina jich teď půjde po tobě. Naším cílem je, abys přežil ty. Starej se o sebe a mě si nevšímej. Dostatečně srozumitelné?“

„Dostatečně šílené.“

„Harry,“ povzdechl si Severus rezignovaně. „Já se taky dokážu bránit a je poměrně iritující, jak mě podceňuješ.“

„Nepodceňuju,“ zavrčel Harry dotčeně. „Jen tě varuju. Neexistuje situace, kdy bych radši zachránil sebe než tebe, chápeš? Já…“ zadrhl se. „Ty víš, čeho se nejvíc bojím,“ dodal tiše. Když reakce nepřicházela, zvedl hlavu. Severus na něj hleděl s nečitelným výrazem. Pak si znovu povzdechl a natáhl paže před sebe, Harry mu vděčně vklouzl do náruče a nechal se obejmout.

„Teď mi řekni, jak si tedy trénink představuješ…“

„Jako vždycky… Půjdou proti nám a společně se budeme bránit. Jako tým jsme nejsilnější. A pár jich sejmeme.“

„Pár? Odsud se nehneme, dokud nebudou všichni zničeni.“

„Všichni?“ ušklíbl se Harry a stínovou magií všechny figuríny zneviditelnil.

„Moc vtipné.“

Harry se zahihňal, vytáhl se, aby si ukradl letmý polibek a o krok ustoupil. Vrátil jejich protivníkům podobu a znovu se připravil. Uvolněně se usmál, když na sobě pocítil Severusovu magii a nechal s ní tu svou prolnout. Zdálo se mu to dokonce fyzicky příjemné, jako by se ocitl v objetí. Dovolil tomu pocitu, aby jej prostoupil, a kdyby mohl, nejspíš by vrněl.

Severus figuríny oživil a pustili se do boje. Harry se soustředil, aby správně reagoval na Severusovy útoky a pozvolna doplňoval jejich štít magií, aby mu udržoval stálou odolnost. Všiml si, kdy se taktika útoku změnila a konečně se zapojil. Neútočil jednotlivými kouzly, spíš zkoumal, jaké možnosti jim sdílená síla nabízí. Snažil se vycítit magickou podstatu protivníků a prostě ji zlikvidovat. Zabralo to spoustu času a Severusovu denní dávku trpělivosti svým „hraním“ vyčerpal hned několikrát, přesto se mu to nakonec podařilo. Dokázal vycítit magické jádro figurín a snadno na něj zaútočil.

Možná si měl uvědomit, že figuríny stvořil Severus, dřív než to udělal. Nejspíš by se potom vyhnul nedobrovolnému přetržení pouta a neválel by se teď na opačném konci sálu, než kde stál před pár vteřinami.

Zamrkal, aby napravil rozostřené vidění, ale nepomohlo to. Musel přijít o brýle. Namáhavě se rozhlédl, ale neviděl vůbec nic, jen prázdnou místnost. Přetočil se na bok a namáhavě se zvedl. Teď už dokázal rozeznat černý flek pár metrů od sebe, který se taktéž snažil vytáhnout do nějaké důstojnější pozice, a když si přivolal brýle, konečně se ujistil, že flek jménem Severus se netváří vůbec nadšeně.

„To byl pokus o sabotáž nebo o vraždu? Nějak jsem to v tu chvíli nepostřehl, odpusť,“ zavrčel muž, ale Harrymu neuniklo, jak si ho Severus starostlivě prohlédl od hlavy až k patě. Nemohl se neusmát.

„Jen jsem něco zkoušel. Promiň.“

„Tak mě příště varuj. U všech mozkomorů, Pottere, to tě vážně nenapadlo, že když napadneš moje kouzlo, že se to otočí proti nám?“

„Když to říkáš, tak to zní celkem logicky,“ poškrábal se Harry na hlavě.

„Celkem logicky… Budeš si ještě hrát, nebo konečně začneme něco dělat?“

“Už jsem si dostatečně vyhrál,” zazubil se Harry a v další vteřině na něj Severus bez varování zaútočil. Byl to zvláštní pocit. Jako kdyby otočil hůlku proti sobě nebo se řízl do zápěstí. Na další úvahy ale neměl čas, protože vteřina zamyšlení ho stála vše – nedokázal zareagovat dostatečně rychle a přišel o hůlku.

Vztekle zavrčel. Uměl se bránit bez hůlky, ale cítil se bez ní tak hrozně nesvůj! S křížkem po funuse začal myslet na svou obranu a aktivoval štít. Severusův samolibý úšklebek se ukázal být dobrou motivací. Harrymu trvalo jen pár vteřin, než svou hůlku zase pevně svíral v rukou. Zabrnění, které se z prstů, jež se právě setkaly s tolik známou strukturou cesmínového dřeva, rozšířilo do celého těla, prolnulo s jeho vnitřní magickou podstatou a stáhlo se zpátky do prstů a nakonec do jeho hůlky, bylo něčím zvláštní. Nikdy si tolik neuvědomoval pouto, jaké se svou hůlkou měl. Ale už chápal, proč byli mnozí kouzelníci na své hůlky tolik citliví. Sám si neuměl představit, že by o tu svou přišel. Když jednou zkoušel kouzlit se Severusovou, zkrátka to nebylo ono. Ačkoliv je  teď jejich magie podobná, se Severusovou hůlkou se nedokázal spojit. Jako by jí zcela nevěřil… Bylo tolik zvláštní přemýšlet o hůlkách a magii jako o svévolných podstatách, ale občas mu to tak vážně připadalo…

Další část tréninku strávili testováním spojení a hledáním hranic, za které už jít nemohou. Oproti prvním tréninkům o letních prázdninách oba zaznamenali obrovský rozdíl a jen si potvrdili své domněnky. Pouto mezi nimi se zcela jednoznačně posilovalo.

„Kam až to může zajít?“ odvážil se Harry zeptat. „Vztah mezi námi je stále silnější, když jsme během boje propojeni, mám problém rozlišit, co ještě dělám já a co už ty. Je to… Trochu děsivé,“ přiznal a rukou si prohrábl zpocené vlasy. Seslal na sebe osvěžující kouzlo a čekal na odpověď.

„Nevím.“

„A nijak tě to netrápí?“ podivil se Harry upřímně. Že zrovna Severuse taková míra ztráty kontroly nechá chladným, nečekal.

„To netvrdím. Ale myslím, že víc než otravné, je to užitečné.“

„Aha, dobře.“ Harryho to kupodivu uklidnilo. Pokud si s tím neláme hlavu Severus, tak on taky nebude. „No, měl bych jít.“

„Ano,“ kývl Severus, ale zdálo se, že na něco čeká. Harry došel až k němu a celou dobu sledoval napětí v Severusových očích. Nevěděl, co chce Harry udělat, a znervózňovalo jej to. Přesto vyčkával, a když se k němu Harry prostě přivinul, Severus ho objal a rty mu přitiskl do vlasů; zhluboka vydechl a uvolnil se.

Když později Harry usínal ve své posteli s myšlenkou na dlouhý pomalý polibek, kterým se rozloučili, připadal si neuvěřitelně šťastný.

* * * * *

Severus využil čas, kdy držel dohled nad školními tresty, a pustil se do opravování velmi starých testů. Na večer bylo znovu naplánované setkání s Harryho spolužáky. Nějak stále nevěděl, co si o tom myslet. Nemohl tvrdit, že nejsou přínosem, díky nim přišli na pár velmi užitečných nápadů. S Dracem urputně pracovali na nákresech Malfoyova panství, dohadovali se, porovnávali vzpomínky… Měl by Dracovi věřit, přece jen tam chlapec vyrůstal, ale dětské vzpomínky mohou být tak zrádné! Nutil Draca do detailních popisů, nesčetněkrát se uchýlili k nitrozpytu, aby odhalili i sebemenší pasti nebo nesrovnalosti, které by je mohli stát život. Potřebovali místo znát stoprocentně, pokud měli mít alespoň jednoprocentní šanci na úspěch. Nebylo to lehké, mnohokrát se spolu pohádali. Skutečnost, že Draco neměl vůbec žádný cit pro přenášení měřítek, jejich úkol vůbec nezjednodušovala.

Ve slabých chvílích vysílal téměř obdivné myšlenky ke svým nenáviděným bývalým spolužákům, protože naprosto upřímně řečeno, neuměl si představit, jak dokázali překreslit celý bradavický hrad se všemi patry, místnostmi, tajnými chodbami a kumbály. Bylo to náročné nejen po magické stránce a nejednou se přistihl, že chce vědět, jak se Lupinovi povedlo celý plánek rozpohybovat. Severus na to stále nepřišel, ačkoliv se o to občas v nestřežené chvíli nikým nepozorován pokoušel, byla to výzva. A ego. Ano, chtěl si dokázat, že když to zvládl Lupin, on musí také. Považoval se za celkem schopného čaroděje, sám vymyslel několik kouzel a lektvarů, ale matici tohoto kouzla zatím neodhalil. A štvalo ho to, samozřejmě že ano. Kdyby o těchto zbloudilých myšlenkách věděl Harry, napadlo ho bezděčně, nejspíš by se mu vysmál. Severus Snape oceňující práci Jamese Pottera a Siriuse Blacka. Ano, definitivně by se mu vysmál. Jenomže Severuse tenhle fakt nerozzlobil, jen vyvolal mírný úsměv v soukromí jeho mysli, protože Harry by to nemyslel zle. Neutahoval by si z něj s úmyslem mu ublížit, jen ho poškádlit. A on by mu to v podobném duchu rád vrátil.

Tím se jeho myšlenky definitivně stočily k Harrymu. U Merlina, jak se mu přihodilo, že o něm přemýšlel rád? A tak často. To rozhodně nebylo normální. Nebo naopak, bylo to na jeho poměry až příliš normální. Jejich současná situace se skoro podobala vztahu. Skutečnému vztahu se vší tou podporou, porozuměním, neodsuzováním, obranou a ochranou, polibky a objímáním… Byla to záhada. Severus si nevšiml, kdy k tomuto posunu došlo, ale užíval si každou minutu plnými doušky. Rozhodl se jít do vztahu s Harrym se vším všudy a naplno, jakékoliv pochybnosti vytěsnil. S tichou vděčností přijímal vše, co mu Harry dával.

A samozřejmě jako vše hezké v jeho životě se i toto mělo záhy zkomplikovat. Zvykal si.Což rozhodně nebylo v pořádku. Co si to namlouval?! Už si dávno zvykl a už dávno bylo pozdě. A tahle myšlenka mu momentálně těžce svírala vnitřnosti železnými obručemi.

* * * * *

„Harry, spíš?” pronikl k němu Severusův hlas. Rád by se za tím hlasem natáhl, nebo ještě lépe – po jeho majiteli. Přitáhl by si ho k sobě, nechal se jím obklopit a znovu by se propadl do spánku. Zabránila mu v tom jediná věc, jistá odměřenost, kterou v tom hlase postřehl.

„Jo…” zamumlal jen napůl vzhůru.

„To bys neodpovídal. Nemůžeš tady zase spát.”

„Proč? Spím tu rád,” oznámil Harry rozespale, ale uvolil se zaujmout nějakou pro rozhovor vhodnější polohu. Posadil se a protáhl záda.

„Běž si do postele,” přerušil jeho vstávání Severus tiše.

„Chci být s tebou. Já… nechci nikoho ohrozit.” Harry měl strach. Bál se, že nad ním viteál převezme kontrolu ve spánku a on bude nebezpečný. Se Severusem se nebál, naopak – připadal si v bezpečí, pod dohledem. A v bezpečí tak byli i jeho spolužáci a přátelé.

„Do mojí postele,” povzdechl si Severus.

„A ty?” zeptal se Harry obezřetně. Dosud Severus důsledně dodržoval oddělené spaní, i když po tom, co se mezi nimi stalo minulý týden, to Harry nechápal. Buď spal na gauči on, nebo se ráno probudil v Severusově posteli, ale po něm nebylo ani památky.

„Mám ještě práci.”

Harry se snažil zamaskovat zklamání, vážně ano, ale nepodařilo se mu to. Severus na něj zahlížel se směsicí odmítání a soucitu a Harry nahlas vyhrkl to, co si pokaždé nechával jen pro sebe:

„Proč? Proč nemůžeš jít se mnou?” Nechtěl, aby to znělo ublíženě, ale přesně tak se cítil.

„Vážně mám práci,” zabručel Severus se zřetelným odhodláním.

„Mluv se mnou na rovinu.” Nebyla to prosba, ale připomenutí dohody, se kterou oba souhlasili. Severuse už delší dobu něco trápilo a Harry nevěděl co. Starší muž si povzdechl a odvrátil hlavu, jako by odpověď hledal v plamenech, které se líně převalovaly v krbu. Odmítavě zakroutil hlavou. Pokud se předtím Harry cítil ublíženě, v tuhle chvíli ho pozvolna prostupoval strach. Něco se dělo a Severus mu to nechtěl říct, což mohlo znamenat jediné. Nelíbilo by se mu to. Ale o to přece nešlo…

„Chci vědět o co jde. Nemůže to být tak hrozný,” zavrčel Harry podrážděně. Vnímal Severuse jako svůj pevný bod. Potřeboval ho tak vnímat. Před všemi ostatními okolo sebe se musel neustále přetvařovat, budit zdání, že je vše v nejlepším pořádku. Žít ve lži. V Severusově přítomnosti se takovým věcem chtěl vyhnout. Bytostně potřeboval, aby mezi sebou měli jasno, žádná další děsivá propast nejistoty.

„Nech to být.”

„Nemůžu to nechat být. Jestli ti něco vadí, rád bych to věděl.”

„A já bych zase rád, abys respektoval moje rozhodnutí, pokud ti něco říct nechci.”

„Já ale vůbec netuším, co se děje. Zjevně dělám něco špatně, ale když mi neřekneš, co to je, nemůžu to napravit.”

„Neděláš nic špatně.”

„Tak v čem je sakra problém?”

„Dost, Harry. Nechci se o tom dál bavit.”

„Severusi,“ povzdechl si Harry unaveně, „nechci se hádat.”

„Tak to prostě nech být a běž spát.”

„Nemůžeš mi říkat, co mám dělat.”

„Tohle nemá žádný smysl. Jestli tu chceš zůstat, prosím. Ale respektuj moje právo na soukromí.”

„Právo na soukromí? Teď si děláš legraci, že jo? To tě nejspíš držím připoutanýho k židli. Nechci po tobě nic víc, než abys mi řekl, proč se mnou nemůžeš jít normálně spát, když vyspat se se mnou na podlaze ti problém nedělá. Nezlob se, ale vážně tomu nerozumím.”

„Přestaň se chovat hystericky. To je přesně ten důvod, proč bys odpověď neunesl.”

„To nemůžeš vědět. Dokonce za mě nemůžeš ani rozhodovat.

„Dobře. Tak fajn. Nechci si zvyknout,” odsekl Severus se zlým výsměchem a úmyslem ublížit.

První Harryho myšlenka byla, že až mu příště Severus řekne, ať něco nechá být, poslechne ho. Druhá myšlenka mu do srdce zabodla tupý nůž, chvilku se tam s ním vrtala a pro jistotu postup párkrát zopakovala. Třetí mu předhazovala to, co zůstávalo nevyřčené, ale mělo ze všeho největší sílu: Bojím se zvyknout si. Čtvrtá myšlenka, ve které by nějak zareagoval, byla přerušena velmi tichým:

„Co kdybych tě nedokázal nechat jít?”

Kurva. Prostě kurva. Co by na to jako do háje měl říct? Že na takovou věc už je trochu pozdě? Že si to měl rozmyslet dřív? Že už sakra slíbil, že ho neopustí, tak by to měl dodržet? Ano, všechno tohle mu mohl vmést do obličeje, ale k čemu by to bylo… Byl to jen výsledek zoufalství, které je obklopovalo a se kterým si neuměli poradit. Bylo mezi nimi silné pouto, silnější, než si Harry před několika měsíci dokázal připustit nebo představit. Občas měl dokonce pocit, že dokáže vycítit Severusovu náladu, i když momentálně nebyli vědomě propojeni. Hranice se stíraly. Od toho incidentu ve sklepení navíc velmi rychle. Pocítil drobné zachvění podél krční páteře a náhle si byl jistý, že se něco děje. Obvykle to ani nemusely být nijak výrazné emoce. Stačilo, aby Severusovi došla trpělivost s Ronovou nechápavostí během jejich soukromých hodin. Ale teď na něj Severusovo zoufalství náhle doléhalo, prosakovalo každým pórem jeho kůže a byl to neuvěřitelně silný a tísnivý pocit.

„Pojď sem,” požádal nekompromisně Harry tichým hlasem. Severus váhal, ale nakonec se posadil vedle něj. Harry se natočil bokem tak, aby Severusovi viděl do obličeje. A viděl to tam. Nebylo to: co když tě nedokážu nechat jít. Bylo to prosté: Já tě nenechám jít. A Harry se usmál. Věděl, jak tvrdohlavý Severus dokáže být, ale to on uměl taky. Dobře tedy, musí na jeho hru přistoupit.

„Věděl jsi ještě dřív než já, do čeho jdeš. Nemáme na výběr. Ani ty, ani já.”

„Slíbil jsem, že nedopustím, aby se ti něco stalo. Smrt se dá definovat jako ‚něco‘.”

„Nezáleží to na tobě. Já si zvolil, takhle to chci. Možná mám strach, ale udělám to. Je to moje volba. A nechci přitom bojovat ještě s tebou. Nejsem s tím smířený, ani zdaleka ne, ale já… Musím to udělat. Nemohl bych se sebou jinak žít. A potřebuju, abys mě chápal a pomohl mi dotáhnout to do konce. Žádám hodně, vím to. Ale…” pokrčil rameny. Co měl říct? Bez tebe to nedokážu? Pokud mi budeš bránit, budu tě nenávidět? Severus to věděl a bezhlesným přikývnutím mu to potvrdil. A přesto už v tomto okamžiku Harry věděl, že od nich obou jsou to prázdná slova a plané sliby. Věděl to i Severus? Možná. A možná si to jen nepřipouštěl. Ale Harry si byl jistý, že až dojde na věc, ví přesně, co Severus udělá. A taky věděl jistě, co bude muset udělat on. Ale zkuste si žít s vědomím blízké zrady vůči člověku, kterého milujete, za kterého byste položili život. A položíte. A poslední myšlenka, než z vás vyprchá život, bude patřit muži, který na vás bude vzpomínat jako na zrádce.

* * * * *

Faktem bylo, že Harry před Severusem nikdy neskrýval své rozhodnutí. Oba věděli, že až dojde na věc, Harry se prostě obětuje. Jenomže Severus se s tím náhle nedokázal tak snadno smířit. Dal slib Lily i sám sobě, že Harryho ochrání, že najde jiný způsob, jak ho viteálu zbavit, ale selhával. Zatím nepřišel na nic použitelného, neobjevil žádné vodítko.

Zdálo se mu, že bude muset přijmout Harryho rozhodnutí a smířit se s jeho smrtí. Uvědomoval si, v čem je problém – hleděl do budoucnosti.

Během let, kdy působil jako Smrtijed, se naučil neočekávat a nemyslet na to, co se může stát příští den, týden, měsíc… Mnohokrát šel na setkání Smrtijedů a byl si téměř jistý, že tentokrát se už do Bradavic nevrátí. Jenže to bylo jiné, tehdy neměl co ztratit, teď už ano. Dokonce bylo faktem, že Harryho ztratí.

A přesto… přesto se stále upínal k existenci jiného řešení. Muselo existovat.  Osud nemohl být k Harrymu tak krutý.

Také Harrymu slíbil, že bude stát až do konce při něm a opět to porušoval. Jako by si potřeboval nechávat zadní vrátka. To také nikdy nedělal… Kdy přesně se jeho život tolik změnil?

Měl problém a teď už to věděl jistě. Nenechá Harryho jít na popravu.

* * * * *

Další dny a týdny Harrymu splývaly. Neurčité šedivé dny. Mělo být jaro, ale jemu to přišlo jako podzim. Obloha venku i strop ve Velké síni neustále shazovaly déšť a protivné mlhy, které na náladě nikomu nepřidávaly. A když už nepršelo, bylo prostě jen zataženo. Chodil na hodiny, ale nic si z nich neodnášel. Byl permanentně podrážděný a zároveň se to snažil potlačovat ze strachu, že by ho mohl opět ovládnout viteál. Dlouhé hodiny trávil ponořený v myšlenkách, snažil se najít nějaký náznak přítomnosti Voldemortovy duše, ale byl bezúspěšný a navíc poté byl vždycky tolik psychicky vyčerpaný, že dokázal jen ležet a zírat do stropu nebo rovnou usnul. Občas se mu stalo, že se probudil u Severuse na pohovce a neměl nejmenší tušení, kdy tam došel.

A pak se to zničehonic změnilo. Mezi všemi těmi stejnavými dny si náhle nezván přikráčel ten jediný, na který Harry zapomenout nedokázal, i když si to později mnohokrát přál. Vlastně to ani nebyl den, co mu tolik utkvělo, ale večer. Ten večer, kdy se jejich práce konečně nachýlila ke konci.

„Severus s Dracem dokončují poslední úpravy plánku. Remus přislíbil pomoc na jeho rozpohybování. Naším úkolem je to nejjednodušší,” ušklíbl se Harry, „vymyslet, jak se dostat do sídla Malfoyových.”

„O jakých nástrahách víme?” zeptala se Hermiona.

„No… Ochranami pravděpodobně projde jen ten, kdo nese na ruce Znamení zla, nebo se jmenuje Malfoy. Je ale pravděpodobné, že Draco ani Severus už nebudou schopni obranami projít. To je velká neznámá.”

„Harry?” zjevil se za ním náhle Severus a jako obvykle mu položil ruku na rameno, aby upoutal jeho pozornost. Ostatní nikdy nepochopili, proč to vlastně dělá, ale už to k profesorovi tak nějak patřilo… Dny všech zúčastněných teď byly ještě mnohem nabitější než kdykoliv předtím. Nutně museli skloubit tyto výcvikové hodiny, respektive noci, s plánováním, školními a prefektskými povinnostmi a famfrpálovými tréninky, což rozhodně nebylo snadné. Hermiona obětovala své rozmluvy se skřítky, které Harry s Ronem zpočátku tolik odsuzovali, ale pravdou bylo, že prospívaly jak skřítkům, tak Hermioně a nakonec i Dracovi, který ji několikrát doprovázel. Už jim nenutila své názory, jen poslouchala ty jejich a pro všechny bylo překvapením, když jednou odpoledne přišla s tím, že ve skřítcích mají obrovskou podporu – budou bránit hrad do posledního dechu. Ostatní zase přestali docházet do hodin soubojnického klubu, protože v tuhle chvíli to pro ně bylo méně důležité, než to, co je mohli naučit Harry se Severusem v soukromí. Diskutovali náročné taktiky, které se v žádném případě nehodily pro výuku mladších studentů, kteří klub využívali. Všichni do jednoho pak usínali v hodinách, u jídla, ale nikdo si nestěžoval, protože jejich počínání mělo smysl.

Harryho přátelé, nejdříve trochu v šoku, postupně akceptovali podivný vztah, mezi ním a profesorem Obrany. Nejednou byli svědky zvláštní jemnosti, s jakou Snape k Harrymu přistupoval. Jindy mu prostě položil ruku na rameno, když si chtěl získat Harryho pozornost nebo jej uklidnit. Ještě více je fascinovalo, že stejně tak dokázal uklidnit Harry Snapea, když mu docházela trpělivost. Uměl vycítit přesně ten zlomový okamžik, kdy by Severus všechny vyhodil – buď z bytu, nebo do povětří – a převzal iniciativu. Odlehčil atmosféru, když už toho měli všichni tak akorát plné zuby, nějakou pichlavou poznámkou, kterou mu Snape bez rozpaků oplatil. Vlastně tvořili víc než dobrý tým. Jen bylo těžké tomu uvěřit. Jediný, kdo se tím nezdál ani trochu překvapený byl Draco. Naopak Ron si stále nedokázal zvyknout na fakt, že Snapeovo “školní chování” bylo skutečně do určité míry jen pouhou maskou, dobře naučenou rolí, kterou ale v soukromí dokázal odložit, a bylo znát, že to dělá zejména kvůli Harrymu, kterého si váží. Jenže… Pořád to byl Snape a Ron na rozdíl od Harryho nedokázal všechny ty zlé roky prostě hodit za hlavu, ať se snažil, jak chtěl…

„Přemýšlel jsem o tom,” navázal Severus, když měl pozornost všech v místnosti, „myslím, že bych měl být schopný obranami projít. Základem je Znamení zla, a předpokládám, že průchod zakázali na můj magický podpis, který se ale změnil. Nahrává tomu i ta zkouška z léta. Můj současný magický podpis by neměli být schopni nijak rozeznat, proto nemohli upravit průchodnost obran.”

Harry se mračil stále víc a víc, a když Severus skončil, zakroutil odmítavě hlavou. „I kdybys prošel, tak to neřeší nás ostatní.”

„To by s plánkem nemusela být nutnost.”

Harry naprázdno klapl pusou, několikrát mrkl a pak se jeho výraz znovu zkroutil do hněvivé masky. „Ty ses zbláznil!” obvinil Severuse a odtáhl se, aby stál proti němu a viděl mu do očí.

Hermioně blesklo hlavou, že nějak prošvihla okamžik, kdy její nejlepší přítel dospěl. Protože když ho viděla stát proti Snapeovi v odhodlaném bojovném postoji, kdy se záměrně vytáhl v ramenou a vystrčil bradu, zatímco jednu dlaň zaťal v pěst, byla to přesně slova ‚dospělý a mocný‘, jakými by Harryho v tu chvíli popsala.

„Ne. Je to logické,” namítl Severus klidně.

„Je to sebevražda a nesmysl,” pokusil se ho Harry vyvést z omylu a z očí mu šlehaly blesky, které se snažily Severuse spálit na popel. A možná by se jim to i podařilo, kdyby nenarážely na obranu stejně plamenné podstaty, která z muže sálala. „Mezi odvahou a idiocií je nepatrný rozdíl, pokud použiju tvoje vlastní slova,” ušklíbl se Harry zle.

Draco přesně poznal okamžik, kdy pro ty dva přestal okolní svět existovat. Oba stejně tvrdohlaví sveřepě obhajující svůj názor a ani na vteřinu neuhnou pohledem. Chápal to. Přerušit oční kontakt znamenalo ukázat slabost v podobě nejistoty.

„Toto není ani jedno. Je to nutnost,” přesvědčoval Harryho Severus.

„Ne. Najdeme jiné řešení.”

„Tak sem s ním, protože za poslední měsíc jsi nic kloudnějšího nevymyslel.”

Ron, Hermiona a Draco se taktně vyplížili z pracovny a posedali si na pohovku v pokoji. Nejspíš doufali, že hádka bude rychlá a budou moct ještě pokračovat v rozdělané práci. Nebo možná zůstali ze zvědavosti, protože k nim doléhalo každé další slovo pokračujího sporu.

„Sám tam jít nemůžeš. A nepůjdeš!” rozčiloval se Harry. „Zabijou tě dřív, než stačíš říct ‘Dobrý večer’!”

„Nejdu tam na společenskou večeři, u Merlina! Značnou část svého života jsem strávil jako špeh, nejsem neschopný idiot a rozhodně se tě na nic neptám!”

„Fajn! Fajn. Tak co tu vlastně řešíme?”

„To vskutku netuším,” procedil Severus skrze semknuté zuby a otočil se k odchodu. Než stačil vymyslet, kam by vlastně měl zamířit, byl chycen za zápěstí.

„Kdyby to bylo opačně, nechal bys mě tam bez řečí jít?” zeptal se Harry klidně.

„Samozřejmě že ne! Nemáš zdaleka tolik zkušeností.”

„Víš, že o tomhle to vůbec není.”

„O čem tedy? Pouč mě. Je to naše jediná možnost, smiř se s tím.”

„Pak půjdu s tebou.”

„Ne. To tedy rozhodně nepůjdeš.”

„Já se tě taky nemusím ptát. Nedonutíš mě jen tak sedět na zadku a čekat, jestli se vrátíš, nebo ne. Tentokrát už ne.” V Harryho hlase se zavlnila bolest a výčitky. Stále měl na paměti, jak se cítil, když na Grimmauldově náměstí čekal, jestli se Severus vrátí z Příčné. Dokonce si vybavoval všechny pocity, které cítil, když našel jeho mrtvé tělo. Co na tom, že to bylo jen ve snu? Navíc v době, kdy k němu vůbec necítil tak vřelý vztah jako teď.

„Nemáš jak projít skrz,” zablýsklo se Severusovi v očích. Byl si jistý, že na tenhle trumf Harry argument mít nebude. No… Zase jednou podcenil Nebelvíra.

„Jestli tam půjdeš, tak se tam dostanu. I kdybych se měl nechat chytit.”

„Tohle JE idiocie!” neudržel Severus ani poslední špetku trpělivosti a vybuchl. Představa Harryho v rukou Smrtijedů byla… byla… nebyla vůbec hezká. Vlastně mu žaludek zkroutila do šroubovice, vyždímala ho a párkrát mrštila proti zdi. Vážně by to udělal? Nebo jen hrál na city a vydíral? Druhá varianta přicházela v úvahu, pokud by jednal se Zmijozelem, ale tohle byl Potter. Zatraceně, samozřejmě že by se klidně nechal chytit, pokud by si myslel, že Severus má potíže. Takže ho musí přesvědčit, že to zvládne. Nic těžkého.

„Severusi, prosím. Vymyslíme něco jiného,” prosil teď Harry tiše. Zdrceně. Beznadějně, protože beznaděj jako jediná zůstala, když se donutil potlačit hněv. „Ani nemáš jistotu, že tvůj podpis nemají. Co ta bitva v Prasinkách?”

„Nevymysleli jsme nic doteď.”

„Můžeš mi dát aspoň týden?”

Harryho tón byl zoufalý, všichni čekali, že si Snape prosadí svou, protože upřímně – lepší plán neměli.

„Máš čas, dokud nebude plánek hotový. Když do té doby nepřijdeme s lepším nápadem, spustíme tento. Nemůžeme dál čekat, a ty to víš.”

„Děkuju,” vydechl Harry úlevně a i přes drobné snahy o protest Severuse objal, vděčný, že pro tuto chvíli je hádka zažehnána. Samozřejmě věděl, že mají málo času, že je nutné jednat, ale nehodlal kvůli tomu obětovat Severusův život a riziko, že by se to mohlo stát, bylo až příliš vysoké. Musí přijít s jiným řešením, jak se do sídla dostat. „Dobře,” vydechl Harry a odtáhl se už relativně vyrovnaný s novou skutečností.

„Měli bychom jít na večeři.” Výjimečně využili, že se dokázali, i když v omezeném počtu, sejít už před večeří, aby se pro jednou vyspali. Nakonec toho nestihli mnoho, ale každý pokrok byl důležitý.

„Už je tolik?” podivil se Harry. „Co máš v plánu na večer?”

„Nejspíš budu číst velmi zajímavá pojednání o dracích, mantichorách a… ano, o obranných kouzlech, která lze umístit na veřejné budovy.”

„Můžu ti s tím pomoct.”

„Můžeme pomoct všichni,” navrhla Hermiona, když k nim oba muži došli. „Věnujete nám svůj volný čas, můžeme vás toho zbavit rychleji, když nás bude víc.”

„Proč vlastně odešli, když stejně poslouchali za dveřmi?” zeptal se Severus nevlídně a otázku směřoval na Harryho, jako by nikdo další v místnosti vlastně nebyl.

„To je skvělý nápad!” vyhrkl Harry dřív, než to stihl Severus zamítnout a jeho otázku tak naprosto ignoroval.

-Myslel jsem spíš na klidný večer ve dvou,- vysvětlil Harrymu neochotně a tvářil se přitom, jako by ho nesnesitelně bolely zuby.

-A přesně ten budeme mít, když nám s tím pomůžou.-

-Hmmm.-

-No tak… Prosím?-

-Když jsem s tebou, stává se ze mě slaboch.-

-Ale no tak. Vždyť tím nic neztratíš, jenom získáš.-

-Dobře.-

-Jsi úžasný.- Jako odpověď se k němu přihnala vlna nevěřícnosti.

„Tak se tu po večeři sejdeme,” oznámil všem, a když pochopili, že Snape nehodlá protestovat, začali se trousit pryč.

Poté, co se o něco později znovu sešli, Severus rozdělil úkoly a všichni se mlčky ponořili do práce, až do chvíle, kdy Severus náhle prudce nasál vzduch nosem a otočil se s vražedným pohledem na Harryho, který si toho ale na rozdíl od ostatních nevšiml. Hermiona do něj pod stolem drkla kolenem.

„Co?” ohradil se dotčeně a upřel na ni pohled. Odpovědi se dočkal od Severuse:

„Ani po sedmi letech a ani v předmětu, ve kterém nejsi tak hrozně neschopný, nemůžeš přestat opisovat úkoly?” Harrymu spadla brada a zůstal bez mrknutí zírat.

„Tos nemohl poznat!” zatvářil se pak rozmrzele, čímž se samozřejmě přiznal. Ron plácl rukou o čelo a Hermiona zrudla, zatímco Harry se snažil vymyslet, proč to Severus vytahuje přede všemi. Ale nejspíš si prostě jen užíval přivádět Nebelvíry do rozpaků.

„Samozřejmě že mohl. Každé souvětí delší dvou řádků je v tvém případě podezřelé.”

„Prostě se zlepšuju,” zamračil se napůl dotčeně, napůl provinile.

„První odstavec jsi napsal sám a tipuju, že jsi ho přepsal jen dvakrát. Jako úvod to není špatné. Pokud tedy pominu, že bys měl letos skládat OVCE. Půlka stati je opsaná z učebnice, jen tvými vlastními slovy. A větu ‘Upíři se specializují na mudly zejména proto, že jich je víc’ ti poradil pan Weasley, nepletu-li se. Ne, nepletu,” ušklíbl se, když si tentokrát zoufale složila hlavu do dlaní Hermiona a nechápavě přitom kroutila hlavou. „Závěr stati ti potom slečna Grangerová seškrtala tak, že nezbylo nic, co by bylo hodné záchrany a nadiktovala ti ho z hlavy. Samotný závěr je pak shrnutím shrnutí v učebnici.” Teď už na něj zírali všichni a jejich profesor si to zcela nepokrytě užíval. Věděl, kde jsou hranice, a před nikým jiným, než před Harryho přáteli by si drobné odlehčení nikdy nedovolil, ale mohl jim tím nenápadně připomenout, že pro Harryho by měla být škola i nadále důležitá… Tahle drobná manipulace se mu zkrátka vrátí v podobě nevědomé pomoci z řad Nebelvírů. Nebo v to alespoň mohl doufat.

„A teď mi řekni, jak tě mám ohodnotit, protože pokud budu hodnotit čistě tvoji práci, nedodržel si rozsah zadání o několik stop.”

Hermiona se modlila ke všem svatým, aby Harry přišel s velmi chytrou odpovědí. Ten se ďábelsky usmál a nevinně se zeptal: „A měl bych odpovědět jako tvůj student nebo jako tvůj manžel?” Šok ve tvářích přítomných se ještě prohloubil, když Severusovýma černýma očima problesklo uznání.

„Student, samozřejmě.”

„Pak se mě neptej a dej mi známku, jakou si zasloužím. V nejhorším si domluvím doučování,“ ušklíbl se Harry, ale nebyla to ta rezignace, jaké se Severus obával. Ta zračící nezájem o školní výsledky a povinnosti. Byl to vyzývavý úšklebek plný veselých jiskřiček. A Severus byl rád, že je zase vidí. Trvalo to a byl si jistý, že tu nevydrží dlouho, ale přesto… Ano, viděl je moc rád.

„A když se tě zeptám na názor?”

„Tak ti řeknu, že si ten student zaslouží ocenit za to, že si na práci dal záležet. Vypracoval ji sám a vycházel přitom z odborné literatury a z diskuze na vědecké úrovni se svými kolegy.”

„To nemyslíš vážně!” vložil se do toho Draco rozhořčeně. „Začínáš nějak zmijozelovatět.”

„Taky mám občas pocit, že se ten zatracený klobouk spletl,” přisadil si bručivě Severus a Harry jim všem vyrazil dech, když se znovu nevinně zakřenil:

„Chtěl mě poslat do Zmijozelu.”

„Cože?” vyjekl Ron a snažil se pochopit. Jediné, co mu ale rezonovalo hlavou, bylo, že dnešek musí rozhodně být mezinárodním dnem šokových situací.

„Přemluvil jsem ho.”

„Ty jsi přemluvil Moudrý klobouk, aby tě místo do Zmijozelu poslal do Nebelvíru?!” ujišťoval se Draco, že to pochopil úplně špatně.

„No… Jo,” ošil se Harry, když zjistil, že na něj všichni zírají jako na mimozemšťana.

„Proč jsi nám to nikdy neřekl?” zajímal se Ron a k Harryho překvapení to neznělo uraženě ani nevraživě, jen zaujatě.

„Není to věc, se kterou by se Nebelvír chlubil, nebo jakou by,” stočil pohled k Severusovi, „Zmijozel ocenil.”

„Nebelvír s duší Zmijozela… Salazar mi pomáhej,” rozsoudil to Severus a do rohu práce napsal velké P.

* * * * *

Dobrá nálada Harrymu vydržela přesně do dalšího dne, kdy se k nim připojil Remus Lupin a zhodnotil jejich práci na plánku. Dohodli se, že by se k nim přidal znovu v neděli, kdy by měl být plánek hotový. Na jeho rozpohybování bude potřebovat nějaká jména lidí, kteří se na Manoru budou s jistotou nacházet. A když pak řekl, že ve čtvrtek by mohl být plánek kompletně funkční, Harry náhle zbledl, omluvil se a zmizel v koupelně. Lupin Severusovi věnoval tázavý pohled.

„Nemáme moc možností, jak se na Manor dostat. Nechce, abych tam šel já,” vysvětlil neochotně. Doufal, že by mohl Lupina zase jednou získat na svou stranu.

„Chceš tam jít sám?” zeptal se muž tak, že Severus neměl nejmenší šanci odtušit, co si o tom myslí.

„Není jiná možnost.”

„Dokážeš zevnitř zrušit bariéru?”

„Těžko.”

„Co mladý Malfoy?”

„Nemůžu ho postavit proti vlastní rodině. To by neunesl. Byl by jenom přítěží.”

„Víš, že jestli se ti něco stane, Harryho to položí?”

„Ano.”

„A přesto tam chceš jít?” povytáhl teď Lupin jedno obočí.

„Já…” bylo to mikroskopické zaváhání, ale bylo tam. „Ano.” A vlkodlak ho poznal.

„A co se podle tebe stane, když se nevrátíš? Ztratíme tebe i viteál. To není zrovna výhodný obchod. Navíc Voldemort zjistí, po čem jdeme. Ještě to neví, nebo ano?”

„Ne. Neví. Nemáme lepší plán, Lupine.”

„Co útok?”

„Jak přesně? Potřebujeme se nepozorovaně dostat dovnitř a získat viteál dřív, než jim dojde, po čem jdeme, a přemístí ho pryč.”

„Smrtijedi vědí o viteálech?”

„Ne… Lucius jen ví, že to, co skrývá v domě, má hodnotu života jeho i jeho manželky. To je slušná motivace.”

„Když ztratíme tebe, ztratíme i Harryho.”

„Nepodceňuj jeho touhu po pomstě. V létě jsem viděl, co je kvůli ní schopný obětovat.”

„Uh. Páni. Vidět tě takto chladně kalkulovat s vlastním životem je trochu… dechberoucí. A rozhodně ne v tom pozitivním smyslu slova.”

„Nejsem idealista, Lupine,” zavrčel Snape nevraživě. „Tohle musí skončit. S plánkem bych měl mít dostatečnou šanci získat tu zpropadenou věc dřív, než si mě někdo všimne.”

„Pouze pokud to bude fungovat a ty dokážeš dovnitř projít nezpozorován.”

„Ano.”

„Dobře.”

„Dobře?” podivil se Severus upřímně. Nečekal, že to půjde tak hladce.

„Ano. Budeš u sebe mít několik mincí. Až na tebe přijdou, okamžitě je použiješ. Budeme čekat v záloze a rozptýlíme jejich pozornost zvenku. Žádné úskoky, žádné odmítání pomoci, žádné mučednické hrdinství. Rozumíme si?”

„Dokonale.”

„Pak máš moje slovo, že ti pomohu přesvědčit Harryho.”

„Nesmí o mincích vědět.”

„Přirozeně. Jakmile bys jednu z nich použil, nic by ho nezastavilo od pokusu dostat se dovnitř.”

„On… Musí zůstat pod ochranou za každou cenu, Lupine,” Severus vložil do svého sdělení tolik naléhavosti, kolik dokázal. Vlkodlak si ho pátravě prohlížel a pak pomalu přikývl.

„Samozřejmě.” Severus kývl, což v překladu znamenalo jsem vděčný. Lupin složil plánek, s kývnutím na rozloučenou se vydal ke dveřím. Vyrovnaný krok pár metrů ode dveří zakolísal. Muž se zastavil. Severus na pomoc svolal veškerý svůj klid a obrnil se jím před čímkoliv, co mělo přijít. Lupin se otočil, jen tak napůl, přes rameno…

„Víš jistě, že chceš jít touhle cestou?”

„Už jsem řekl. Jinou možnost nemáme.”

„O tomhle nemluvím. Snažíš se mezi vás procpat intriky a lež.”

Ach. Severusovo vědomí udělalo kotrmelec. Samozřejmě, že to věděl, to ale neznamenalo, že by si to i připouštěl nebo se snažil vidět důsledky. Naopak, velmi usilovně je ignoroval a byl v tom vážně dobrý. S Lupinovou výtkou – ne, vlastně to nebyla ani výtka, jen varování, upozornění. Vidíš, kam ta cesta vede? Viděl. Viděl Harryho a jeho bazírování na upřímnosti a otevřenosti. Vzpomínal si, jak se mu ulevilo, když ze sebe shodil vinu ohledně prozrazení věštby nebo viteálu Harrymu. Ano, pokaždé se mu ulevilo, protože část jeho viny dopadla na Harryho ramena. Bylo to sobecké? Možná. Bylo to nezbytné? Docela určitě. V obou případech totiž riskovat Harryho hněv. A ten by dozajista přišel, pokud by si obě informace Severus nechal pro sebe déle. Byl si tím jistý, nebo tím snižoval svou vinu? Kdo ví. A teď se rozhodl neprozradit. Bude muset vydržet do konce, naštěstí je to jen pár dnů… Bude lhát, znovu ho zradí. Pokolikáté už? Bylo to někdy důležitější? Je tohle ten správný, omluvitelný důvod? Co si to nalháváš. Bude tě nenávidět. Ale pořád tu byl nejpádnější argument – neměli lepší plán a dál vyčkávat nemohli.

„Znáš cenu a přesto…” Remus potřásl hlavou, když pochopil, že Severus svůj postoj nezmění. Vypadalo to téměř odmítavě – pošetilče. A Severus se nebránil. Ano, možná se definitivně zbláznil. Tupě zíral na dveře, které za sebou vlkodlak právě zavřel. Váhal. Skutečně váhal, na jedné misce vah cena, kterou bude muset zaplatit, pokud tedy vůbec přežije, a tou byla Harryho nenávist a odmítání. Pocit, že ho zklamal. Protože to bude přesně to, co za tím vším Harry uvidí – zradu. A na druhé misce se líně povalovalo peříčko příslibu, který dal Harrymu. Pomůže mu dotáhnout celou tu záležitost s viteály do konce. On to musel udělat.

24. kapitola                                                               26. kapitola

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 39

  1. Saskya

     /  24.5.2014

    ach, kapitolu som si pekne užila :)
    ráno po, nejak to zvládli…
    ich dohadovanie a ostatní počúvajúci za dverami, Harryho esej :)
    som veľmi zvedavá ako to bude pokračovať, plánik, Malfoy Manor… dúfam, že to dopadne dobre :)
    ďakujem za kapitolu :)

    Odpovědět
  2. Benny

     /  24.5.2014

    Ráno poté.Bylo to skoro takové jako v písňi od Placeba :-) Ne,myslím,že se s tím vypořádali moc dobře.Šel jim i nácvik s figurinama.Severus byl zbytečně zatvrzelý,vždyť Harrymu na něm záleží,je logické,že kouzlil bezhůlkově tedy bez rozmyslu.A nakonec Manor..bojím se.Ale zvládnou to,musí.Moc děkuji

    Odpovědět
  3. Kate

     /  25.5.2014

    No, páni! :O Úplně mě vnitřně ničí ta nejistota. Harry se bojí o Severuse, nechce ho ztratit a chce dokončit to, co začali, vydat se Voldemortovi, bojí se. Severus se zase strachuje o Harryho, chce, aby byl v bezpečí, a taky mu chce pomoct, aby zničili Voldemorta, i když ví, že nezvládne Harryho nechat odejít, nenechá ho, aby se vydal Voldemortovi, lže mu, ale co když by ho Harry pochopil a nehněval se? Nějakým zázrakem by to určitě šlo!
    Noc po… *nadšeně se zubí* No jo, nějak to zvládli… :D
    „Nechci po tobě nic víc, než abys mi řekl, proč se mnou nemůžeš jít normálně spát, když vyspat se se mnou na podlaze ti problém nedělá.“ Severus se očividně bojí, že kdyby se s Harrym spojil ještě více, nezvládl by ho nechat jít a on ho nenechá jít. Ale konec pesimismu… Stejně vím, že to máš geniálně vymyšlené a NIKDO z nich nezemře. :)
    Takže…. Opět kráásnáá kapitolka. Jsem ráda, že si tam nakonec dala to s tou esejí. :D (y)
    „Tak ti řeknu, že si ten student zaslouží ocenit za to, že si na práci dal záležet. Vypracoval ji sám a vycházel přitom z odborné literatury a z diskuze na vědecké úrovni se svými kolegy.” :D :D :D Tohle mě nepřestane dostávat! :D ♥
    Děkuju moc za kapitolu a vážně se těším a nemůžu se dočkat a prostě… Znáš to! :D Rychle sem s další kapitolou, protože jsem vážně zvědavá, jak to v Malfoyovic sídle dopadne. A snad se Sevovi nic nestane a Harry nebude tak šílený, aby udělal nějakou blbost. Musím pochválit Lupina za nápad s mincemi. (y) :) Aspoň nějakou ochranu tak Severusovi zajistí. :)
    Fakt se mi líbí ty jejich malá (i větší) vyznání lásky – objímání, polibky, atd… Rýpání a tak podobně. :D Severus vedle Harryho hezky měkne, vždycky to byl takovej tvrďas. :D I když to vlastně byla „jen“ maska, nedivím se Ronovi, že s tímhle faktem stále ještě pere.
    A už končím, zase jsem se nějak rozkecala. :D
    Ještě jednou děkuju za skvostnou kapitolu a netrpělivě čekám a držím palce! ♥

    Odpovědět
    • Páni! Komentář dlouhý tak, že se mi nevešel na celou obrazovku tabletu, jsem ještě nedostala :D ♥ Děkuju, jsi naprosto úžasná ♥ Zdá se ti, že Severus měkne? :-O Mně přijde pořád tak zdrženlivý a protivný, nejradši bych mu jednu práskla :-)

      Odpovědět
      • Kate

         /  25.5.2014

        Nemáš přece vůuuuubec zač. :*
        Zdrženlivý je pořád, ale tak nějak jinak. Ne tolik jako byl dřív, rozhodně mě Sev štve takhle míň, než když se s Harrym nesnášeli. :D Oni jsou spolu tak úžasní! :) A přes to, i když jsou pár,dokonale zvládáš udržet jejich charaktery. A ty pozitivní změny, jako je to, že Harry dospěl a Severus už není tolik jakoten ledový pán v temném plášti, jsou bezkonkurenční! (y) :)

      • Uch, páni, děkuju. Občas pochybuju, že to tak vyznívá, proto jsem ráda, když to tak vidí i někdo ‚nezúčastněný‘. Moc děkuju za názor

  4. Achája

     /  25.5.2014

    No to by se z nich jeden zbláznil:-) Doufám, že akce Manor se povede co nejlépe.

    Odpovědět
  5. scully

     /  25.5.2014

    Teda Harry už opravdu dospěl a Severus už je v tom až po uši. Moc se těším a zároveň se hodně bojím co se stane na Manoru. Snad to dopadne dobře. Moc děkuji za kapitolku

    Odpovědět
  6. weras

     /  25.5.2014

    Moc se mi líbí,jak spolu ti dva vycházejí.Čím dál tí m líp!!! Skvělá kapitola,i když ve mě je pořád zvláštní pocit,že se něco musí pokazit. A tak budu moc doufat,že se Severusovi nic nestane,že se podaří,co si naplánovali a všechno dobře dopadne. O tom,že by jeden z nich umřel,ani neuvažuji. Takže velký dík a moc se těším na pokračování!!!!

    Odpovědět
  7. Veľmi sa mi páči, ako ich dvoch píšeš, ako celú túto poviedku píšeš :) Severus a Harry sú spolu (aj každý zvlášť) úplne parádni… To, ako popisuješ ich vnútorné pocity, úplne to vidím a cítim s nimi. Síce má potom človek mierne depresiu, ale stojí to za to. Ten ich plán je odvážny a pekelne riskatný, som hrozne zvedavá, čo a ako sa zasa pokazí a zašmodrchá. Je predsa jasné, že toto nebude žiadna jednoduchá prechádzka ružovým sadom. Som rada, že stále pridávaš nové kapitoly, a že sú stále rovnako perfekné a napínavé. :) už sa vážne teším na pokračovanie! :)

    Odpovědět
    • Děkuju moc, tohle je neskutečné povzbuzení, doufám, že nezklamu ♥ Samozřejmě to nebude procházka růžovým sadem pro nikoho ze zúčastněných :)

      Odpovědět
  8. POPO

     /  1.6.2014

    Ahoj Kalamity :-) Opět komentuji pozdě, ale aspoň jsem měla dnes dost času pořádně si kapitolu vychutnat. Rovnou jsem si dala znovu i tu minulou, tak se mi krásně spojily a spustily v hlavě poutavý film. Probuzení bylo rozpačité, jak se dalo očekávat, ale i úsměvné. Souboj mne pobavil. Jak jen si Severus může myslet, že by ho Harry nechal ve štychu? Jsem zvědavá, co to s nimi udělá, až budou propojeni dokonale. A pak to Severusovo „Nechci si zvyknout“ No, to byla síla.
    Popravdě netuším, jak to , že Tvoji hrdinové jsou ještě příčetní. Alespoň Harry má regulérní právo na hysterický chechot a mlácení hlavou do vypolstrované zdi pokojíčku v blázinci. A moc se mi líbí, jak je Tvůj Severus lidský. Žádný superhrdina, který sám obklíčí a zajme armádu, ale muž, který se děsí toho, co bude muset udělat, který je bezradný a potřebuje oporu. A přitom je tak silný, až se člověku stahuje hrdlo.
    Plánování útoku na MM bylo tak frustrující, ale jejich hádka se dala očekávat! Střet dvou dubových palic, podporovaných jejich city, byl moc hezky popsaný a já nedočkavě hltala písmenka, abych se dozvěděla, jak to vyřeší. Samozřejmě – Lupin. Rozumný a věrný Remus, který dokáže zchladit horkou hlavu. Oba vědí nebo to aspoň předpokládají, že budou toho druhého muset zradit – pro jeho dobro. Jsem neskutečně zvědavá, jak se bude dařit na Manoru, a jak se jejich vztah bude formovat. Díky za skvělý příběh!

    Odpovědět
    • Uchá, páni, já děkuju za nádherný komentář… Jediný, kdo je kvůli nim občas nepříčetný, jsem já. :-) Co se Harryho týče, myslím, že jen nedostal příležitost zešílet. Zjistil, že je viteál, viteál se v něm probudil, musel se soustředit na jeho potlačení a vzápětí se zase musí soustředit na to, jak Severusovi rozmluvit jeho plán. Je to otázka priorit, možná na to mlácení hlavou o zeď ještě dojde. :-)
      Děkuju.

      Odpovědět
  9. pajka

     /  19.6.2014

    Milá Kalamity.
    Listovala jsem FF Deníkem a u nějaké povídky byl komentář, ve kterém si autorka stěžovala, jak snarry upadá, a že jedno z málo stojících za čtení je Nullo modo. Tak jsem hned našla a dala se do čtení. Máš na svědomí rozvrat mé rodiny! Děti řvaly hlady, manžel se vztekal a já četla a četla…
    Ale vážně – za 2 dny jsem přečetla všech 25 kapitol a jsem nadšená! Pozvolné sbližování, při kterém se Ti daří nechat Snapea být Snapeem, Harryho nabírání rozumu :-)… I další postavy jsou pro mě naprosto uvěřitelné.
    V téhle zatím poslední kapitolce mě dostal hned několik scén:
    „Neexistuje situace, kdy bych radši zachránil sebe než tebe, chápeš?“
    „…proč se mnou nemůžeš jít normálně spát, když vyspat se se mnou na podlaze ti problém nedělá…“
    „Co kdybych tě nedokázal nechat jít?”
    Harryho esej byla příjemným odlehčením před dialogem s Lupinem. Ten mě sebral kupodivu asi nejvíc:
    „Víš, že jestli se ti něco stane, Harryho to položí?”
    „Snažíš se mezi vás procpat intriky a lež.“
    Jaký obrovský posun od nařčení ze sexuálního obtěžování!
    Nemůžu se dočkat další kapitoly a bojím se, co jim podělá :-(…
    Moc díky za tuhle povídku!!!

    Odpovědět
    • Ach… Ja ani nevím, co říct… Dětem i manželovi se omlouvám. :-) u nás to vypadá stejně, když se začtu :-D teda prelouskat tolik kapitol za dva dny, to jsi ani nespala,ne? :-) jsem moc ráda, že se ti povídka líbí, děkuju za nádhernou reakci, vážím si toho!

      Odpovědět
      • pajka

         /  19.6.2014

        Stačí říct: Brzy bude nová kapitola. :-D
        No, tomu spánku jsem fakt moc nedala, ale rozhodně to stálo za to!

      • Strašně jsi mě potěšila, děkuju:-) doufám, že tě zbytek povídky nezklame

  10. belko

     /  19.7.2014

    KalamityJane, ty jsi mi touto povídkou způsobila akutní závislost a já teď nepředstavitelně trpím!!! Přečetla jsem ji nadvakrát, odpírala si spánek, jedli jsme studené večeře, odbývala jsem psí venčení, na úklid jsem ani nepomyslela……noťas i na WC!!!
    A k čemu?!? Pročtu se k 25.kapitolce a – – NIC NIC, žádná slova! Co slova, odstavce, kapitolky!! Kde jsou?? Kde jsou??? (chybí tu smajlík mlátící hlavou o zem) Kde jsi ty!!
    PROSÍM, PROSÍM, vrať se, aspoň půl další kapitolky, to zmírní můj absťák.
    Miluji tvého Severuse, dokázala si vyhmátnout přímo jeho duši, a to se jen tak někomu nepodaří.
    Děkuji za tvou povídku, čas a práci s tím vším. Opravdu se moc těším na pokračování!

    Odpovědět
    • Děkuji za doslova dechberoucí komentář. 26. kapitola je napsaná, jenom není napsaná tak, abych s ní byla spokojená. Potřebovala jsem trochu odstup, abych se k povídce dokázala vrátit zase naplno. Věřím, že už to nebude trvat dlouho, a během pár dní se tu kapitola objeví. Děkuju ♥

      Odpovědět
      • belko

         /  22.7.2014

        To já děkuji. A slibuji, že budu spokojená. Moc se těšííííííím :-))))))

      • Neslibuj předem, ja se za tu kapitolu nesnáším :-D

  11. Kate

     /  26.7.2014

    Tak a když už tu prudila belko, přidávám se! Kde je ta 26. kapitola? Jak si toto jako představuješ? :) Už jsi nás pomučila dlouho, tak už by bolo treba pridať dalšiu kapitolku, KJ! Jak by řekla Katuška! ;)
    Tak honem sem s ní! :)

    Odpovědět
    • Já se snažím… nehorázně mě ta kapitola mučí, je náročná a musí v ní sednout příliš věcí naráz, mějte se mnou ještě okamžik trpělivost…

      Odpovědět
  12. Kate

     /  28.7.2014

    Budeme, neboj! :)

    Odpovědět
  13. efox

     /  30.7.2014

    Po delší odmlce jsem se vrátila ke čtení se vzpomínkou na tvou povídku a potěšením, ze je již tolik kapitol. Nadšená, že pro mě, jakož náročného čtenáře, plně vyhovující stylem i duchem. Teď budu trpělivě čekat na další kapitoly. Děkuji za povídku, protože je úžasná a takových, přesně takových!, je na české scéně málo. Mám ráda tvé postavy, jjejich rozvoj, myšlenky. Stejně tak styl, kterým je to psané. Děkuji!

    Odpovědět
  14. sam

     /  6.8.2014

    Náhodně jsem narazila na tvoji stránku a posledních několik dní jen čtu tuhle povídku, neboť od ni nedokážu odtrhnout zrak, což pak mírně řečeno štve mé rodiče a další :)
    Díky komentářům, na které jsi odpověděla začínám věřit, že se tu brzy objeví nová kapitola. Přidávám se k ostatním a naplno přiznávám, že jsem se stala na téhle povídce dost závislá :D
    Píšeš skvěle a opravdu poklona… vzdávám ti velký hold. Jen tak dál.

    Odpovědět
  15. belko

     /  8.8.2014

    KalamityJane, prosím, řekni že neděláš nic jiného, než že přemýšlíš nad další kapitolkou a už ji máš napsanou!!!! prosíííííím

    Odpovědět
  16. Sakra, chtěla jsem vložit komentář k poslední zveřejněné kapitole, ale omylem jsem ho vložila k té předposlední. Ale snad ho i tam najdeš.

    Odpovědět
  17. sisi

     /  1.9.2014

    tak jsem se dnes pustila do inventury záložek a proklikala se k této povídce. Páni, to uběhlo už tolik času, a hned dvě nové kapitoly? Parádní čtení, nic mě nezastavilo, ani parní válec, ani míchačka, ani koleje, které můj malej syneček postavil. musela jsem si to tu odsedět a přečíst, protože tato povídka je moc dobrá. Kalamity, máš velký talent, ty charaktery postav absolutně pěkně sedí a musím Tě zvlášť pochválit za věrné nebelvírské. Mě docela štve Ron, když o něm čtu jinde. To pak s sebou veze i Hermionu, ale tady to tak báječně zvládáš pospojovat i s Drakem. Dobrá spolupráce mezi kolejemi mě těší. Nevím, kolik kapitol ještě plánuješ utkat, ale těším se, že vše dopadne dobře, protože už jsem velmi unavená truchlivými konci a epilogy s nekrologem. Dík, že píšeš. :-)

    Odpovědět
    • Já nejsem zastáncem smutných konců, těch máme v reálném životě až příliš, tak proč bychom o nich měli ještě číst? Což ale neznamená, že to bude jednoduché… Děkuju, jsem hrozně ráda, že se ti povídka líbí. ♥

      Odpovědět
  1. Nullo modo – 26. kapitola 1/2 | Lepidlo života
  2. Nullo modo – 24. kapitola | Lepidlo života

Napsat komentář k KalamityJane Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: