Nullo modo – 24. kapitola

Tahle kapitola původně měla vypadat úplně jinak. Tak jinak, že mi z první verze nezbylo vůbec nic. Mám ji ale napsanou a je to jedna z mých oblíbených scén (paradox, hm?), takže se možná objeví ve vystřižených scénách.

A teď vážné upozornění. Nejsem zastánce přístupových hesel, takže berte tohle varování vážně: kapitola je pro klid mojí duše 18+. Jak jsem psala ke komentářům u minulé kapitoly, to, co se Harry dozvěděl posledně, spustí pár dalších nepříjemných událostí. Kapitola je proto opět trošku temnější a tahle nálada se ještě chvilku udrží. Nesnažím se vás ale odradit, nýbrž připravit. :-))

Harry se snaží s informací poprat po svém, Dracovi jde o život, Severus propadá zoufalství a trochu nezvykle se na věc podíváme z Ronova úhlu pohledu. A na konci najdete s laskavým svolením autorky fanart, který mě naprosto uhranul.

* * * * *

Cedo maiori

Harry neměl nejmenší ponětí, jak se měl donutit vejít do Velké síně, sednout si ke stolu a něco sníst. Natož se tvářit a chovat normálně. V hlavě se mu vylíhla představa, jak by to mohlo vypadat. Obyčejné ráno, kdy se na stropě síně honí bouřková mračna zcela neodpovídající ročnímu období, zatímco oni v družném hovoru snídají. Harry se baví se svými přáteli, poslouchá jejich stížnosti na naplánované testy a nedokončené úkoly. Jako obvykle nad jejich hlavami zakrouží hejno sov s poštou a denním tiskem. Nějaká tragická zpráva ve Věštci způsobí, že všichni na chvilku zmlknou, pak prohodí pár slov zděšení a soustrasti a strčí si do pusy další lžíci míchaných vajec. Najednou se mu chtělo zvracet…

„Čekáš tu na někoho konkrétního?” ozvalo se za ním, zatímco mu na rameni přistála ruka. Polekaně se otočil, a místo na Severuse, který čekal na jeho odpověď, mu pohled sklouzl na studenty z nižších ročníků, kteří na ně teď zírali přesně tak vyplašeně, jak se Harry cítil. Severus ještě nikdy nedal najevo, že by mezi nimi byl jakýkoliv vztah, takhle okatě. Což bylo samozřejmé, protože se na tom dohodli, tohle byl šok.

Zatřepal hlavou a sklouzl pohledem na prsty, které stále svíraly jeho rameno. „Ne.”

„A jdeš na snídani?”

„Ano. Asi ano.”

„Tak pojď, ať na nás něco zbyde,” spustil z něj Severus ruku a počkal, až ho Harry bude následovat. Pokud si Harry myslel, že příchod Severuse po boku ředitelky vyvolal pozdvižení, nebylo to nic proti tomu, co se odehrávalo teď. U pátého upadnutého příboru to Harry přestal počítat a snažil se myslet na to, že jindy by mu obdobná situace přišla vlastně velmi zábavná. Jenomže v danou chvíli nedokázal Severusovu snahu vůbec ocenit. Toužil zalézt si někam, kde by byl úplně sám a kde by si mohl rozmyslet, jak se k celé té… věci… postaví. Jenomže zároveň nechtěl být sám. Děsil se chvíle, kdy to na něj naplno dolehne. U svého místa se Harry beze slova odpojil a Severus pokračoval ke stolu učitelů bez jediného pohledu na něj, přesto Harry tak nějak cítil jeho přítomnost a blízkost.

Připadal si jako před výbuchem. Čekal, že po včerejšku bude všechno jinak. Možná čekal, že se svět přestane točit, nebo že se stane něco hrozného. Ale tohle? Tohle vypadalo jen jako další nudný školní den doplněný o povinnosti zachránce světa. Ušklíbl se. I jemu ta myšlenka zněla hrozně ironicky. Měl nutkání zoufale se rozesmát, ale protože by tím nejspíš vyděsil celou kolej, ovládl se.

Několik hlav se k němu natočilo a pokývalo na pozdrav nebo mávlo a Hermionin úsměv jako by ho vrátil zpět do života. Nebo alespoň do určité iluze života. Měl ji moc rád, i když mu někdy lezla krkem, byla pro něj jako sestra a nedokázal si představit, že by se bez ní obešel. Měl pocit, že na něm okamžitě poznala, že není ve své kůži, a právě kvůli ní se musel ovládat.

Potřeboval se od problému s viteálem odpoutat. Nechtěl zapomenout, protože Severus by na to byl sám. Žil by s vědomím, že ho Harry stejně opustí, a neměl by možnost si o tom s nikým promluvit. Takhle na to byli dva a možná ani nebylo třeba o čemkoliv mluvit – prostě věděli. Takže se teď pokusil ve své mysli vystavět nějakou rozumnou bariéru, utlumit myšlenky související s posledním viteálem, emočně se od nich odpoutat. Nebyla to procházka růžovým sadem a nebylo to jednoduché – ta informace se pomalu začínala rozpínat, zasekávala háčky pochybností všude kolem sebe, vyvolávala strach a snad se ho pokoušela zničit zevnitř. Protože přesně tak mu to připadalo. Jako by měl každým okamžikem vybuchnout. Musel prozatím všechny související emoce potlačit, protože nebyl připravený čelit vědomí smrti zatěžkanému všemi pocity, které v něm samotné pomyšlení vyvolávalo.

Když skončil, zůstala jen informace, že v brzké době musí zemřít. Jednalo se o sdělení čistě informativní povahy, jako třeba že dnes je venku zataženo a prší. Prostě to byl fakt. Necítil se kvůli němu mizerně, i když to znamenalo, že pokud půjde ven, bude se muset lépe obléct, nebo počítat s mokrými a zamlženými brýlemi…

„Je všechno v pořádku?”

„V naprostém,” ujistil Hermionu, když ho vytrhla z úvah a připojil falešný úsměv.

* * * * *

„Z nějakého důvodu si ještě pořád myslím, že jste tu dobrovolně, protože se něco naučit chcete, nikoliv proto, abyste mi likvidovali veškerý volný čas. A pokud vás to tu nebaví, nikdo vás tu nedrží, takže se laskavě přestaňte vybavovat a vypadněte.” S posledními slovy upíral Severus velmi významný a velmi nepříjemný pohled na skupinku studentů, kteří zaujatě diskutovali o svých patronech. Ti teď ztichli a zabořili pohledy do kamenné podlahy. Harry jim přičetl k dobru, že se aspoň zastyděli. Sám poslouchal jen jedním uchem, protože mnohem víc přemýšlel nad tím, co je čekalo večer. Nakreslit plány domu bylo mnohem obtížnější, než se zpočátku zdálo, protože museli jít do nejmenších podrobností. Draco sice znal dům, ale jeho malířské schopnosti, no… horský troll by svým kyjem na papír nakreslil lepší obrysy. Severus zase dokázal plány kreslit s precizností sobě vlastní, ale znal jen některé části domu.

„…v omezené míře lze předvídat další kroky útočícího kouzelníka, pokud o svém soupeři víte to nejzákladnější. Tím je jeho magický potenciál a postoj ke kletbám, které se nepromíjí,” vykládal Severus monotónně. Úplně stejně mohl vyprávět o počtu nohou slunéček devítitečných a zdálo se, že někteří ze studentů jeho vědecký postoj u takového tématu nedokázali pochopit. Třeštili na něj oči a tvářili se vyděšeně.

„Kletby si vyzkoušíme, až mě to s vámi přestane bavit a pro dnešek se zaměříme na odhadnutí síly protivníka pomocí štítového kouzla.” Pohledem zkontroloval, že je ještě stále učebna v původním stavu, protože u bandy dětí s hůlkami v ruce si nemohl být jistý vůbec nikdy, a zůstal viset pohledem na Harrym. „Harry, mohl bys?”

Jmenovaný jen vykulil oči a nevěřícně na Severuse zíral, jako by mu právě oznámil, že vyhrál zájezd na Bahamy s okamžitým odletem. Šokované ticho mu napovídalo, že není zdaleka sám. Probralo ho až Nevillovo drcnutí loktem do žeber. Se stále nechápavým výrazem se neohrabaně vytáhl do stoje a přešel k Severusovi.

-Řekl jsi mi jménem…- obvinil ho okamžitě v duchu.

-Ano, mohl by ses soustředit?-

-Proč?!- Byl si vědom toho, že musí vypadat jako olbřímí oliheň, které zrovna vypustili jezero, ale proboha proč?!

-Protože na nás všichni zírají a čekají, že se aspoň pohneš.-

-Proč jsi mi řekl jménem? Přede všemi. Nikdy jsi to neudělal.-

-Chtěl jsem. A teď se soustřeď.- Harryho bezděčně napadlo, jestli teď vůbec někdo bude věnovat pozornost tomu, co měli ukázat, nebo jsou jeho spolužáci příliš šokování takovým projevem… familiárnosti. Přesto si prohlédl Severusovu vizi a snažil se podle ní zachovat, aby ukázka měla alespoň nějaký efekt. To sice nakonec měla, ale když došlo na praktické zkoušení, ukázalo se, že vážně nikdo moc nevnímal, co se po nich chce. Testovat magickou úroveň pomocí štítového kouzla patřilo k velice náročným úkolům, vyžadujícím absolutní soustředěnost. Roztěkané pošilhávání studentů profesorovým směrem se ani vzdáleně za koncentraci považovat nedalo. Chudák Dean skončil na zemi, když se zapomněl zaštítit a nohy se mu proměnily v želé. Doslova. Zelené slizké želé, které se rozklepalo a okamžitě se rozplesklo po podlaze. Harry otočil hlavu na Severuse a ten mu pochybovačný pohled oplatil.

-Proč já,- stihl ještě Harry zachytit, než se profesor vydal napáchanou škodu napravit.

* * * * *

„Co tím myslíš, že nemáš čas? Slíbil jsi mi to,” popoběhla Hermiona, aby dohnala Harryho rychlou chůzi.

„Prostě musím něco zařídit. Jsem si naprosto jistý, že tohle zvládneš i beze mě. Nebo řekni Ronovi,” snažil se znít odhodlaně. No jo, slíbil jí to, jenomže… Jenomže to bylo předtím.

„Ty víš, co si Ron o SPOŽÚS myslí… Navíc jsi chtěl pomoct s těmi zaklínadly,” připomínala mu kamarádka a obočí se jí stáhlo usilovným přemýšlením, jak dumala, co mu provedla, že se tak chová. Neudělala nic, jen teď chtěl být někde jinde.

„To počká. Věř mi. Vlastně myslím, že už je chápu,” během svého rozhovoru došli až ke schodišti a Harry se prudce zastavil, protože nechtěl, aby věděla, kam míří. Hermiona zareagovala obdivuhodně rychle a zastavila těsně před tím, než do něj mohla vrazit.

„Harry! Víš, že ti to nesežeru. Takže co kdybys se mnou zase jednou mluvil na rovinu?”

„Dobře. Jak chceš,” ukázal na ni výhružně prstem. „O SPOŽÚSu si myslím úplně to samý, co Ron. Nemyslím, že by to skřítci dokázali ocenit.”

„Ale Dobby-”

„Dobby je světlá výjimka a ty to víš moc dobře,” nespouštěl svůj prst dolů, takže si nakonec připadal, jako když káral malé dítě.

„Ale nejde jen o-”

„Já vím… Proto ti s tím Ron určitě pomůže. A když ne, řekni třeba…” hledal nějaké vhodné jméno, „Dracovi! No jasně, beztak by mu to prospělo.” Hermiona mu věnovala jeden ty ses dočista zbláznil pohled.

„Harry. Jamesi. Pottere,” začala tentokrát výhružně ona. Stejně jako vždycky, když použila celé jeho jméno, aby mu jeho prostřednictvím vynadala, netušil, jestli ji má praštit nebo se rozesmát. Holky se nebijou. Jasně…

„Hermiono. To stačí,” zarazil ji a musela v jeho pohledu vidět něco, co ji skutečně donutilo zastavit chystaný proslov. „Prostě dnes ne.”

„Jdeš za ním, že jo.” V duchu se obrnil proti útoku namířenému na Severuse, ale… on nějak nepřišel. Hermiona to prostě jen konstatovala, a Harry se přesto nemohl zbavit oné agresivní obranné reakce, která se v něm okamžitě zformovala. „Jdeš radši za ním, než abys se mnou zašel do kuchyně s pár čepičkami,” ujišťovala se a Harry už se nadechoval k reakci, ale nedala mu pro ni prostor. „Fajn. Fajn. Chápu to, jasné? Běž si, ale nemusíš mi přece lhát,” zakroutila hlavou urputně, až se jí do očí dostalo pár vlasů, které bezděčně odfoukla.

„Já vím, promiň,” omluvil se nepřesvědčivě.

„Možná vážně řeknu Dracovi…” přiložila si ukazovák ke rtům v náhlém zamyšlení a Harry  Zmijozela v duchu  politoval.

„Ron nemusí vědět, že…” začal, ale nevěděl, jak by měl větu dokončit. Podle něj ještě nebyl správný čas, aby se Ron dozvěděl, že k Severusovi skutečně něco cítí…

„Nepodceňuj ho, Harry. On se s tím pere. Poměrně statečně, pokud mohu soudit, jen potřebuje čas.”

„Já vím, právě proto. Nemusí to vědět.”

„Dobře, jak chceš,” podvolila se Hermiona. Harry jí tiše poděkoval kývnutím, mávl na rozloučenou a s úlevou, že se jí konečně zbavil, vyrazil naplánovaným směrem.

Cestu do sklepení absolvoval v rekordním čase a pár minut před pátou stepoval přede dveřmi do Severusova bytu. Severus tam nebyl, což mu značně komplikovalo plán. Ale byl někde na hradě, tak když třeba chvilku počká… Nebo by mohl jít dovnitř a čaj připravit. Dvakrát přešel podél dveří a pak prostě vešel. Obrany ho jako obvykle bez problémů propustily. Nechal nad ohněm ohřívat vodu a marně se pokoušel nachystat čaj tak, jak si ho dělal Severus. Neměl nejmenší ponětí, kolik listů by tam měl naházet…

* * * * *

Ještě stále rozladěný z drzosti studentů, nad kterými dohlížel u školního trestu vtrhl do svého pokoje a zůstal zírat na výjev před sebou. Na kraji pohovky seděl-ležel zkroucený Harry, brýle sklouzlé na špičku nosu, nohy vytažené téměř u brady a spal. Na stole před ním stála čajová konvice s dvěma šálky a v jednom z nich byla ještě polovina čaje. I s čajovými lístky. Zakroutil nad tím hlavou, vztek se náhle vypařil a zůstal jen tichý klid. Popošel ke stolku a vzal do rukou Harryho šálek. Čaj – respektive výluh – nechal zmizet a skepticky se zahleděl na čajové lístky.

Netušil, co si myslel, že uvidí, pořád to byly jen tmavě zelené listy připomínající spíš mořskou řasu. Položil šálek nazpět, zbavil se hábitu, vylil čaj z konvice a připravil čerstvý.

„To ten čaj ohříváš nebo se to nedalo pít?” ozvalo se za ním rozespale. Když se otočil, viděl, jak si Harry promnul oči, nasadil brýle, vzápětí je odložil na stůl, rukou si pročísl vlasy a praštil hlavou o opěradlo pohovky.

„Nedalo. Co tu vůbec děláš?” odpověděl Severus zaujatý svým pomačkaným návštěvníkem, který si právě protahoval ztuhlé končetiny.

„No čaj.”

„A?”

„Čaj o páté,” zamumlal, jako by se za to styděl. V tu chvíli bylo Severusovi jasné, že to Harry s tou svou tradicí vzal vážně, a že ho může čekat s železnou pravidelností každý den. Ta představa ho ani nevyděsila. Spíš… ji prostě přijal jako fakt. Čaj vypili mlčky.

„Mám ještě práci, než se sem přiřítí tví přátelé,” přerušil Severus ticho.

„Chceš pomoct?”

„Pokud na tom trváš…” Přešel do pracovny následovaný Harrym a každý se ujal hromady pergamenů.

„Ne, tuhle ne.” Sebral mu mávnutím hůlky Severus hromádku, protože poznal, že jsou to práce sedmáků a podstrčil mu nudné eseje čtvrťáků o přivolávacích kouzlech.

„Ehm,” odkašlal si Severus nápadně, aby upoutal pozornost Harryho, který už byl nějakou dobu ponořený v esejích. Teď na něj překvapeně zamrkal a zarazil se, když viděl Severusův významný pohled.

„Něco jsem provedl?” zeptal se obezřetně.

„Vůbec nic. Což je možná ten problém,” sklopil pohled k prázdnému pergamenu, v jehož rohu bylo naškrábané Harry Potter a na prvních řádcích opsané zadání. To bylo takřka všechno. Jednu rozepsanou větu nemohl považovat za vypracované zadání.

„Uhm… Jo, to. No… Prostě nevím.”

„Nevíš? A nenapadlo tě, že bys možná vědět měl? Mně na tvých známkách nezáleží. Je to tvoje vizitka, ale záleží mi na tvých znalostech. A tohle jsou podstatné znalosti.” Byl si jistý, že Harrym právě projela vlna viny, kterou okamžitě ukryl za masku zloby.

„Co na tom záleží?! Proč bych se měl snažit, proč bych měl psát nějaké pitomé testy a vůbec – proč bych měl vlastně chodit do školy!” Nevesele se zasmál a potřásl přitom hlavou. „Je to TAK hrozně absurdní a nesmyslné. Je mi z toho zle. Nezáleží mi na tom, chápeš?”

„Chápu, ale ty nechápeš, že tohle jsou užitečné věci. Nejde o známky, ale o přežití.”

„Ale já nepřežiju,” pronesl mladík ledově a Severus se za svou chybu v duchu proklel… A copak mohl nahlas říct to, co ho napadlo jako další – že je důležité, aby přežil do správné chvíle? To znělo nehorázně krutě i jemu… „Jsou tady ostatní,” konstatoval Harry, vstal od stolu a šel jim otevřít. Napětí mezi nimi zůstalo viset jako těžká kovadlina.

A zřejmě nejen mezi nimi, ale ve vzduchu celých komnat, protože i zbývající členové jejich směšné pátrací skupiny dokázali vycítit, že něco není v pořádku a zdrželi se veškerých zbytečných řečí, jen bez otálení dělali, co se po nich chtělo. Severus to ale nedokázal ocenit a nemohl se dočkat chvíle, až se jich zbaví. A když konečně po několika hodinách ve své pracovně osaměl, bezmocně mrštil kalamářem o zeď. Nepřineslo mu to sice vůbec žádnou úlevu, ale namlouvat si to mohl.

Bylo jasné, že od jejich posledního setkání, se s Harrym něco závažného stalo. Když se Severus dopoledne na pár okamžiků ocitl v jeho mysli, nemohl si nevšimnout silné mentální bariéry, ani známek snahy o maskování její existence. Plíživě se rozpínala Harryho myslí a prorůstala do všech jeho myšlenek. Její přítomnost křičela z každého koutu Harryho mysli a vibrovala tichou agresivitou. Severus nepochyboval o tom, co by za ní našel. Skutečnost, že si Harry neuvědomoval nebezpečí skryté za vlastní nitrobranou, byla děsivá. Pošetile předstíral – ne, nepředstíral – on pravděpodobně věřil, že se mu podařilo všechny své negativní pocity a myšlenky spojené s viteálem v sobě uzamknout. Vybral si nejspíš ten nejhorší možný způsob, jak se vyrovnat s novou hrozbou, se skutečností. Se skutečností, která neodvratně nastane.

Přesto se mu nemohl divit, také na to nechtěl myslet, naopak nějakou svou částí neustále pátral v představách a vzpomínkách po jiné možnosti. Přece to spoutání muselo mít nějaký význam… Ten, že Harry musí přežít až do správné chvíle, vysmál se mu hlas Albuse Brumbála a Severus za kalamářem, který mezitím na světlé stěně vykreslil abstraktní vzor, vrhl ještě šálek s vychladlým čajem a nakonec i svou hůlku. Tu si ale přivolal zpět, než se stihla stěny dotknout, protože v rámci zachování zákonu schválnosti by se samozřejmě rozštípla. Zuřil a nebyl si vůbec jistý proč přesně, ale tolik to v něm vřelo! Jako by to ani nebyl jeho vlastní vztek. Nepramenil z ničeho konkrétního, jen ho velmi pečlivě obklopoval, objímal a nedovoloval jediný svobodnější nádech. Všechno, na co pomyslel, ho přivádělo k šílenství, nejradši by si vyřízl do břicha díru, aby se ho zbavil. Jen pochyboval, že by to pomohlo. Náhle kolem sebe pocítil Harryho magii, upnul se k ní tak samozřejmě, jako by mu chyběla, jako by bez ní nebyl úplný. A pak se s ním stejně náhle zatočila celá místnost, barvy se slily v podivný kolotoč a těsně před tím, než upadl do bezvědomí, ho napadlo, že má na zdi vážně podivnou kresbu.

* * * * *

„Hej, Pottere, asi jdeš špatným směrem,” dolehl k němu poněkud zastřený hlas, který znal, ale nedokázal honem zařadit. Šlehl po narušiteli nevraživým pohledem a dál pokračoval do své věže.

„Pottere?” ozvalo se znovu rušivě, o něco méně posměšně, o něco více s obavou. Což bylo v pořádku. Měl se ho bát. Každý by se ho měl bát, jak se vůbec opovažuje na něj mluvit? „Harry…” Na rameno mu dosedla ruka a pevně ho sevřela. Setřásl ji magickým impulsem, aniž by se narušitele svého osobního prostoru byť jen dotkl a bylo mu lhostejné, co to s dotyčným udělalo. Na dalších pár kroků měl klid. Vlastně až do chvíle, kdy stanul před kamennými dveřmi, chránícími  vstup do společenské místnosti. Zcela samozřejmě na kámen zasyčel něco, co v žádném případě nemohlo být heslem, přesto se dveře otevřely. Po pár krocích stál vprostřed společenské místnosti velmi dobře si vědomý vyděšených pohledů svých podřízených. Tak to bylo správně.

„Harry!” ozvalo se za ním naléhavě dívčím hlasem. Prudce se otočil a zároveň už stínově sesílal kletbu na tu šmejdku, která si dovolila ho vyrušovat. Jeho kletba, o které si byl jistý, že je velmi mocná, ale s nárazem do jejího nepřirozeně silného štítu shořela jako papír. Vztekle zasyčel. „Máš ho v hlavě. No tak, Harry, prosím!” Zněla tak zkroušeně, plačtivě, až se mu z  ní dělalo zle. Ten Malfoyův spratek a zavšivený Weasley se postavili před ni, a dokonce na něj seslali omračující kouzlo. Bez úspěchu, pochopitelně. Zasmál se jejich marné snaze a útok bez lítosti oplatil.

„Běžte pro Snapea. Hned,” vyjekl blonďák a vyčaroval štít chránící všechny ostatní studenty, čímž se hloupě oslabil… Harry se vítězně rozesmál a s uspokojením sledoval děs, který se definitivně zmocnil očí, těl i duší všech přítomných, zatímco v sobě sbíral sílu pro finální útok. Jedinou, poslední kletbu. A pak…

„Ne…” slyšel sám sebe vydechnout a znělo to tak slabě, že pocítil zhnusení sám nad sebou. On nebyl slabý! Byl nejmocnější a hodlal jim to ukázat… „Ne… Dost.” Něco se v něm zlomilo. Byl tak slabý… Chtěl… Chtěl si prostě jen na chvíli odpočinout. Měl jich všech plné zuby. Tolik plné zuby. Tolik práce a k čemu… Stejně zemře.

Ale ne teď.

Teď je musí ochránit.

Nesmysl, on přece nikdy nikoho nechránil. Jen sebe. Ano, jen sám sebe, protože na tom skutečně záleží. Ale všechny jsou v bezpečí, nemá se čeho bát. Mohl by na okamžik vypnout. On nezemře. Má pojistky. Několik pojistek. S tím vědomím mohl klidně usnout. Ano, to mohl.

* * * * *

Ron cítil srdce až v krku. Mnohokrát se svým nejlepším přítelem čelil šílenostem, ale nikdy, nikdy neměl potřebu bránit se před ním samotným. Stokrát radši by se znovu vrhl do hnízda akromantulí, než aby stál, ehm, po boku Draca Malfoye a mířit hůlkou na Harryho, který ale… Nebyl to on. Jediný pohled do jeho očí stačil, aby si byl jistý. Tohle nebyl Harry. O to hrůznější to bylo, protože neměl ponětí, co by sakra měl dělat. A když Malfoyovo omračovací kouzlo nedostalo ani jednoprocentní šanci, byl zatraceně vyděšený. Hermiona se rozběhla zpět do chodby pro Snapea, Neville s Ginny stáli za ním a Malfoyem a stejně jako oni mířili hůlkami na Harryho a netušili, co udělat.

Harry prudce zamrkal. Tiše něco vydechl. Zakymácel se a svezl se k zemi. Obezřetně se k němu přiblížili, ale zdál se skutečně omráčený. Ron si k němu klekl, a zkontroloval tep a dýchání. Otočil se k ostatním s němou otázkou.

„Zkus ho probrat,” navrhl Neville to, na co všichni mysleli, a čeho se všichni obávali.

„Měli bychom počkat na Snapea,” zastavil ho Malfoy a Ron po něm šlehl pohledem. Sklapni.

„Harry,” zkusil s ním zatřást. Bezúspěšně. I na druhý a třetí pokus. Vzápětí se přiřítila Hermiona, a když viděla, co se děje, jen se bezmocně ohlédla.

Za ní přicházela ředitelka. Vykouzlila kolem nich diskrétní bariéru a domáhala se vysvětlení. Stručně jí popsali, co se stalo, a sledovali její poplašený výraz. Tohle prostě nebylo dobré.

„…a zaútočil na Hermionu,” vysvětloval Ron, ale Hermiona ho přerušila.

„Já vlastně myslím, že mě i chránil. Ten štít… Ten nebyl můj. Prvně jsem myslela, že jsi ho seslal ty, ale pak – tvůj je jiný. Seslal kouzlo, ale zároveň mě zaštítil. A pak jsem šla pro profesora Snapea, ale on omdlel také.”

„Vezmeme ho do profesorových komnat,” rozhodla ředitelka a spící tělo se vzneslo za ní. „Vy dva,” ukázala na Hermionu s Dracem, ostatním vysvětlete, co se stalo.” V místnosti bylo pouze pár starších studentů, přesto to byl vážný incident… Ron, Ginny i Neville mlčky následovali ředitelku, které se ve tváři usadil přísný, starostlivý výraz, a pokukovali po levitujícím těle, které působilo tak… mrtvě. Ronovi přejel podél páteře nepříjemný chlad a žaludek se mu sevřel nervozitou. Vůbec nechápal, co se vlastně stalo. Když oba omráčené položili na roztažený gauč a Ginny dovedla lékouzelnici, stáhl se s ostatními neochotně do pozadí a sledoval marné snahy obou žen o probuzení.

„Jsou v pořádku,” slyšel madam Pomfreyovou a McGonagallová přikývla. „Jen musíme počkat, až se proberou.”

„A doufat, že ať to bylo cokoliv, je to pryč,” dodala ředitelka.

„Byl to Voldemort. Viděli jsme ty oči, tu nenávist… Dostal se Harrymu do hlavy,” snažila se je přesvědčit Hermiona.

„To nevysvětluje, co se stalo profesoru Snapeovi,” odmítla ředitelka. Další  návrhy byly přerušeny, když se Harry zavrtěl. Současně se pohnul i Snape. Začali se probouzet ve stejnou chvíli a přítomní je s napětím sledovali. Harry otevřel oči jako první, a než vůbec stačil zjistit, kolik lidí je s ním v místnosti, prudce vyhrkl:

„Severusi! Jsi v pořádku?” Ron zatnul zuby nad tím čitelně starostlivým tónem hlasu. Snape na Harryho zamžoural a Harry v jeho očích musel najít něco, co ho donutilo podívat se za sebe. „Co se to stalo?” Vydrápal se do sedu a pohledem přejel všechny přítomné. Skousl si při tom ret, jako by se odpovědi bál.

„Co si pamatujete jako poslední, pane Pottere?” ujala se McGonagallová slova a opatrně se snažila získat nějaké informace.

„Odcházel jsem od Severuse,” zamračil se Harry v touze vzpomenout si, co se dělo, než se probral tady a takhle, „a pak… šel jsem do věže. Byl jsem rozčílený a byl tam Draco s Ronem. A… proboha,” vydechl a vytřeštil oči. Snape vedle něj se okamžitě vytáhl do stoje a neklidně sledoval Harryho počínání. „Já… Někdo na tebe zaútočil!” ukázal na Hermionu. „Co?” dodal zmateně, když si všiml, jak se po sobě někteří podívali.

„Harry… To ty jsi na mě zaútočil.”

„Ne!” odmítl rázně. „Já tě chtěl ochránit.”

„Pane Pottere. Vy-víte-kdo se vám dostal do hlavy. Nešel jste do Nebelvírské věže. Prošel jste do zmijozelské společenské místnosti, kde jste se pokusil napadnout slečnu Grangerovou,” vmísila se znovu do hovoru McGonagallová.

„Cože?” vyjekl Harry a Ron mohl přesně rozpoznat okamžik, kdy mu všechno došlo. „Proboha… Proboha… Já… Chtěl jsem tě zabít,” polkl a zadíval se na Draca, který zbledl o další odstín bílé.

„Tos nebyl ty,” vložil se do toho Snape a šklebil se jako… no, jako obvykle. Urputně se na Harryho mračil, ten mu pohled naléhavě oplácel, jako by tím chtěl Snapeovi na sítnici vypálit své myšlenky. Na okamžik to vypadalo, že se mu to snad vážně podařilo, protože Snapeovi cuklo obočí a zamračil se ještě víc. Vzápětí se otočil na Draca: “Co jste řekli studentům?” V jeho výrazu se zračilo varování – dávej si pozor, co odpovíš.

„Že Pottera uřkli při tréninku. Nemysleli jsme si, že by bylo dobré, aby-” nedostal Malfoy šanci dopovědět.

„Dobře,” přerušil ho Snape úsečně, přesto se zdálo, že se mu ulevilo. A vůbec, slyšet od něj „dobře”, to rozhodně byla známka pochvaly.

„Co se stalo tobě, Severusi?” zeptala se ředitelka. Stále netušili, o co šlo.

„Nehodlám to rozebírat se studenty,” zavrčel Snape. McGonagallová mu chtěla odpovědět nejspíš něco pěkně od plic, ale vložil se do toho Harry.

„Severusi, oni zabránili katastrofě. Nevíme, z jakého důvodu jsem šel zrovna tam…”

„Nebyl jsi to ty,” zopakoval profesor rázně a zdál se vyvedený z míry. Jako skutečně vyvedený z míry, jako by se o Harryho strachoval. Ron nad sebou v duchu protočil oči a nalhával si, že to není možné – Snape se přece nestará o nikoho.

„Vážně? Tak se běž zeptat těch, co tam byli. Kdo to byl podle nich? Harry Potter. A snažil se je zabít, do hajzlu!” vyjel Harry zlostně. Nikdo ani nedutal.

Ticho přerušil Snape a Harryho projev absolutně ignoroval: „Cítil jsem příšerný vztek. Nepříčetný vztek, nejradši bych se zabil, jen abych se ho zbavil. A pak jsem se cítil náhle hrozně vyčerpaný a nejspíš jsem omdlel, protože jsem se probudil až v téhle noční můře – obklopený Nebelvíry,” ušklíbl se tak typicky. Přesto v jeho projevu Ron zachytilněco, co tam nepatřilo, co se k muži, který obvykle prskal jen síru, nehodilo. Za jeho slovy se skrývala vážná obava, a ve chvíli, kdy se jeho a Harryho oči setkaly, Ron nepochyboval o tom, komu Snapeova starost patří.

„Za to můžu já,” ozval se zase Harry, ale teď sotva slyšitelně, přesto k němu všichni stočili oči. „Myslím… myslím, že jsem ti sebral sílu. Potřeboval jsem ji, abych se z toho dostal.”

„Jak bys mohl někomu vzít sílu, Harry? Obzvlášť bez přímého kontaktu a vůbec…” zeptala se Hermiona, když ticho začalo být nepříjemné.

„Teoreticky to díky našemu spoutání lze. Prakticky to Potter právě ověřil,” dočkala se odpovědi. Sice nejspíš ne takové, jakou si představovala, ale od Snapea ani jinou dostat nemohla…

„To můžeš magii takhle brát každému?” odvážil se Ron zeptat na to, co mu vrtalo hlavou, a když uviděl paniku v Harryho očích, nejradši by si prokousl jazyk.

„Ne. To ne,” vydechl Harry a dovysvětlil: „Jen Severusovi. Je to oboustranné, s nikým jiným by to nefungovalo.”

Ne, že by se Ronovi ulevilo. Jak to Harry mohl brát tak klidně?! Jak vůbec mohl Snapeovi poskytovat svou magii, jak se s ním vůbec kdy mohl nechat spoutat?! Nechápal to, nedokázal tomu porozumět, ať se snažil sebevíc. Kývl, jako že rozumí, ale velmi usilovně si o tom myslel svoje.

„Jak zabráníme tomu, aby se to neopakovalo?” navázala ředitelka pragmaticky. Jenomže… Nikdo to nevěděl.

„Najdeme příčinu a nedopustíme, aby se to opakovalo,” pokusil se Snape uspokojit ředitelčiny obavy, ale Ronovi v hlavě rezonovalo jen my najdeme a my nedopustíme. Kdy se to, u Merlina, stalo?!

„Víš jistě, že ji najdete? A víš jistě, že se to nebude opakovat?”

„Ano.” Dál Ron rozhovor nevnímal. Místo toho urputně sledoval projevy náklonnosti mezi těmi dvěma. A našel je. Drobné, přesto viditelné, pokud pozorovatel znal tak dobře Harryho a trávil tolik let nenávistným pozorováním Snapea. Náhle si uvědomil, jak moc ho to rozčiluje. Nezdálo se mu to správné z tolika důvodů, že nevěděl, kterým začít. Chápal, proč ke svázání s Harrym vybrali Snapea, samozřejmě že ano, nedokázal ale pochopit, proč to jeho kamarád takhle akceptoval. Jenomže veškerou jeho nevoli přebíjel jediný argument.

Bylo to vzájemné.

* * * * *

„Lhal jsi jim! Několikrát. Vlastně cokoliv jsi řekl, byla lež!” obviňoval Harry Severuse, když konečně osaměli.

„Neměl jsem jinou možnost! Umíš si vůbec představit, co by se dělo, kdyby zjistili, že nemáme ponětí, jak nebo proč se to stalo? Že ta hrozba tu je pořád?” Byla to tvrdá slova, ale musel Harrymu otevřít oči. Svět nebyl černobílý a lež nebyla vždycky černá.

„A myslím, že vím, co to způsobilo, Harry. Vystavěl sis v hlavě silnou mentální bariéru a kvůli ní jsi nepoznal, co se děje. Nepoznal jsi, že se ti dostává do hlavy, neměl jsi potřebu použít nitrobranu,” obviňoval ho Severus a on se kvůli tomu cítil hrozně.

„Ta bariéra tě oslabuje a spojení mezi tebou a Temným pánem posiluje úplně stejně jako spojení mezi námi dvěma. Jak jinak chceš vysvětlit, že jsi vůbec dokázal použít moji magii bez mého souhlasu, zatraceně?! Prakticky i bez mého vědomí! Tohle přestává být legrace. Musíš tu zeď v hlavě odstranit. Okamžitě.” Během jeho proslovu Harry pozvolna bledl, ale nebyl čas na to, aby se o to Severus zajímal. „Už jen to, že jsi jim řekl, že si dokážeme vzájemně brát magii, bylo šílené! Vůbec nevíš, s čím si zahráváš, Harry.” Poslední věta zněla úplně jinak. Jako by se kvůli němu Severus nutil do klidu. Ztišil se, ale to jeho slovům neubíralo na důležitosti nebo důrazu. „Tohle není obyčejná pouťová atrakce, tohle jsou zákoutí magie, která běžným smrtelníkům zůstávají z dobrých důvodů skryta. To, že někomu dokážeš brát sílu, není ani zdaleka normální. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby se něco takového dostalo na veřejnost?”

„Vysvětlil jsem jim to,” bránil se Harry chabě.

„Ano,” probodl ho Severus pohledem, který vyjadřoval cokoliv, jen ne souhlas, „ale pořád tu v jejich hlavách bude co když… ‘Co když Potterovi jednou přeskočí a bude z něj další Temný pán?’”

Harry zbledl o další odstín, pokud to vůbec bylo ještě možné, a koktavě vydechl: „Ne… To… To ne.” Tolik se toho bál! Že jednou skončí jako Voldemort, že se mu bude přibližovat, už tu bylo několik náznaků, ale teď… teď se to skutečně dělo… Děsilo ho to, a ani tohle pojmenování přesně neobsahovalo podstatu toho, co se odehrávalo uvnitř něj. Byl hrůzou bez sebe, třásl se a toužil se z té noční můry probudit.

„Vztek,” vydechl náhle Severus, jako by si něco uvědomil. Harry nebyl schopný věnovat mu plnou pozornost. „Může za to vztek. To je spouštěč…”

„Nechci být jako on!”

„Když se zlobíš, přibližuješ se mu. Byl jsi na mě naštvaný, potlačoval jsi to a k tomu ta mentální bariéra…” Severus si dál vedl svou ztracený v úvahách a Harryho to donutilo konečně se na jeho slova soustředit a zamyslet se nad nimi. Vztek… Vždycky se jím nechával snadno ovládnout, ale s tím, jak se učil nitrobranu, se to zlepšovalo, nebo ne? Už nevěděl, co si o tom všem myslet. Sotva se dozvěděl, že v sobě má kus Voldemorta, ukáže se, že se jím dokonce nechává ovlivňovat? Otřásl se.

„To je…,” znovu byl přerušen a možná to bylo dobře, vlastně nevěděl, co by měl říct. Byla to pravda, věděl, že ano, ale to neznamenalo, že by byl ochotnější si ji připustit.

„Je to tak. Musí být,” vydechl Severus tiše, naléhavě a svezl se do křesla. Zavřel oči a zdálo se, že ani nedýchá. Hlavu měl svěšenou hluboko mezi rameny. Harry si náhle uvědomil, že Severus panikaří. To zjištění ho natolik šokovalo, že netušil, jak by se měl zachovat. Došel ke křeslu, bez zaváhání se usadil Severusovi na klín, nohy přehodil přes opěrku a přitiskl se k muži, který ho teď sledoval s pečlivě ovládaným výrazem, ačkoliv jeho oči jej prozrazovaly. Skrýval obavy a vinu, ano vinu, i když Harry nechápal proč. Za tohle přeci nemohl.

„Chceš říct, že pokud se budu zlobit, budu riskovat jeho útok?” donutil se Harry po několika minutách shrnout to nahlas.

„Já nevím,” zavrčel Severus, jako by se styděl, že na něco nezná odpověď. „Byl to vůbec útok?” s tou otázkou se zadíval se na Harryho tak intenzivně, až měl pocit, že se pokouší vyčíst odpověď přímo z jeho očí.

„Co by to bylo jiného?” zamrkal překvapeně.

„Věděl o tom? A rozmysli si odpověď důkladně. Je to důležité.”

„Myslíš, že je možnost, že by o tom nevěděl? Že třeba ta část jeho duše se prostě dostává ke slovu, aniž by to on tušil?” Harrymu se z toho pomyšlení dělalo zle.

„Harry… Pokud spoutání dvou kouzelníků je neprobádaná oblast, pak magie pojící se s viteály je oblastí zcela neobjevenou. Musíme počítat se vším, vždy s nejhorší možností. Pokud se to v tobě probouzí, pouze když jsi vzteklý, znamená to, že tomu dokážeme zabránit. Pokud to ovládá Pán zla, je tady vážné riziko, že se mu podaří ovládnout tě i v jiné nestřežené chvíli, ne jen, když budeš mít vztek, rozumíš?”

Na několik minut zavládlo ticho. Rozuměl. Jen si nebyl jistý, která varianta je horší. Žít s tím, že má zemřít, byla jedna věc. Ale žít s tím, že v něm žije něco, co se chová naprosto samostatně, bylo… To nahánělo hrůzu. Při pouhém pomyšlení se mu zkroutil žaludek. A přitom všem mu hlavou běhalo jen na tobě nezáleží. Jsi jen nástroj… V takovou chvíli si skutečně připadal jako viteál – jako schránka, která musí přežít do správného okamžiku… Donutil se podobné myšlenky zaplašit a těžce vydechl: „Nesmíme to odkládat. Musíme zničit ten viteál, a to co nejdřív.”

„Souhlasím.”

„Dobře, zruším tu bariéru,” rozhodl se Harry s knedlíkem v krku a skoro se modlil, aby mu Severus řekl, že to není nutné, že ji tam může nechat, protože nechtěl všem svým děsům čelit tak naplno, nemyslel si, že to unese.

„Ano.”

„Dobře. Tak dobře,” polkl. Zhluboka se nadechl a odpoutal se od okolní reality. Propadl se do představy svého vědomí a s hrůzou zjistil, jakou škodu tahle jediná zeď stihla napáchat. Jak je možné, že si nevšiml… Prorůstala snad vším, odrážela se do jeho myšlenek i do jeho chování… Ta touha praštit Hermionu a posléze na ni zaútočit… Severus měl pravdu, tohle nebyl Voldemortův útok, tohle byla projekce Harryho horšího já… Které nedokázal ovládat, protože vlastně jeho vůbec nebylo. Obrnil se příjemnými pocity – se zaujetím si uvědomil, jak se všechny vážou k Severusovi – a nechal bariéru zmizet. Vzápětí ho přemohlo syrové uvědomění blízké smrti, které na něj svalilo obrovský těžký balvan a ten ho začal drtit zevnitř i zvenku. Ta bolest byla neskutečná. Zemřeš. Brzo. Co nejdřív. To ale přece nechceš, ne ty chceš žít. Chceš žít, protože jsi konečně našel někoho, kdo při tobě bude stát za všech okolností, někoho, kdo tě má rád, někoho, koho tolik miluješ.

Nelíbilo se mu, jak posměšně v jeho vlastní mysli to poslední slovo zní… Mohl si namlouvat, co chtěl. Mohl tvrdit, že se smrtí počítá – že je s ní smířený, ale byla to zpropadená lež. Lhal sám sobě a to ho štvalo nejvíc. Mohl doslova cítit, jak se pod tíhou hrozby smrti probouzí ta jeho část, která tak zoufale chtěla žít a přežít. Vždycky toužil být obyčejný… Teď ještě mnohem víc, než kdy dřív.

Jaký má důvod ráno vstát z postele? Proč se má starat? Bylo to tak šílené a marné. Přesto to všechno držel v sobě, nechtěl o tom mluvit, nechtěl, aby to kdokoliv věděl. Stačilo, že s tím musí žít on a Severus. Vnímal pevné paže, které ho stále svíraly, ale už z nich nedokázal čerpat úlevu. Nepřipadal si schovaný v téhle náruči v bezpečí.

Možná spíš naopak… Připadal si ohrožený. Jako by to byl Severus, kdo ohrožuje jeho právo na život, ale to byl nesmysl a Harry to věděl. Kdyby mu to Severus neprozradil, nic by se nezměnilo. Možná by si jen ještě pár dní nebo týdnů užíval přítomnost, jako by měl válku přežít, ale nakonec by stejně zemřel. Protože musí. Nemá na vybranou. Nemůže si zvolit, jestli svůj život skončí v tuhle chvíli nebo kdykoliv jindy, anebo to nechá prostě jen osudu, ne. Nemá ani to nejzákladnější lidské právo.

Právo na život.

„Harry?” dolehlo k němu odněkud zdáli. Připadalo mu, že uplynula věčnost od chvíle, kdy ten známý hlas slyšel naposledy. Věčnost od chvíle, kdy se někdo staral o něj… Vždycky byl on ten silnější, ten, kdo chránil a zachraňoval ostatní. Aspoň v soukromí potřeboval být tím, kdo o sebe nechá pečovat. Být tím slabším a cítit se ochraňovaný… Jenomže toho se mu nedostávalo a byl z toho podivně zklamaný. Nutil se do přesvědčení, že Severus ho ochrání, jenomže pokaždé nakonec dospěl k tomu, že to není pravda, ale jen naivní lež. Ani Severus nebude mít na vybranou.

A on chtěl jen žít.

„Harry? Slyšíš mě?” Zase ten protivný hlas, co to všechno způsobil. Nechtěl ho poslouchat, nechtěl u něj být. Bál se ho… Zapřel se rukama o hruď před sebou a snažil se odtlačit. Pryč. Nešlo to. Začal panikařit. Byl držený příliš pevně.

„Nech mě,” slyšel se, ale místo propuštění byl chycen ještě naléhavěji, a než se pokusil o nový únik, byl napaden. Mezi rty se mu tlačil vlhký a neústupný jazyk muže, kterého u sebe vůbec nechtěl. Chtěl co nejdál od něj, a přesto…

Přesto se k němu přitiskl, prudce ho objal, dlaně spojil za jeho krkem a nalepil se na něj, jak nejtěsněji dokázal. Víc. Potřebuji víc. Teď to byl on, kdo jazykem dobýval, získával si pozornost, po které tolik toužil. Potřeboval cítit, vnímat. Takhle to bylo správné, všechno dosedlo na své místo. Miloval Severuse a on jeho. Jiná možnost pro tu chvíli neexistovala.

Neměl ponětí, jak se ocitl na podlaze, ale ležel na Severusově plášti a muž se nad ním skláněl a zasypával polibky jeho odhalenou hruď. Kdy přišel o triko?

„Potřebuju tě, prosím,” zachrčel Harry omámený chladnými polibky, které chaoticky zasypávaly jeho tělo. „Chci tě,” škemral, jako by to snad nebylo dostatečně zřejmé. Byl oblouzněný, ale tím jediným správným způsobem. Toužil po blízkosti a dotecích, polibcích a objetí tak moc, že ho to drtilo ještě víc než mlýnské kameny, co se mu usadily na srdci. Chtěl to. Jedinou myšlenkou zbavil Severuse hábitu, ale košili ponechal, chtěl si to užít…

Za límec si Severuse přitáhl víc k sobě, rozepnul mu pár knoflíčků od krku a zaplavil ho lehounkými doteky bříšky prstů, něžnými polibky, kterými ochutnával. A bylo to sladké. Tak sladké… Ne chuť kůže, přišlo mu, že vlastně ani žádnou chuť nemá. Jemu tu sladkost zprostředkovávala horkost těla nad ním, tiché, špatně zadržované zasténání a vůně lačně se rozprostírající kolem nich. Nedokázal všechny vjemy vstřebat, a přesto toužil po dalších. Nechtěl, aby to kdy skončilo.

Další knoflík a oběma dlaněmi přejel přes hrudník až k ramenům. Vzepřel se na jednom lokti a druhou rukou se přidržel Severusových zad, aby snáze umístil drobné polibky na hrudní kost. Ještě jeden. Nechci přestat, nemůžu. Severus jeho zkoumání snášel s klidnou trpělivostí, nechal mu volnou ruku a, Merline, zjevně si to užíval. Harry dlaň přemístil ze Severusových zad na jeho hrudník. Jemným, ale intenzivním tlakem ruky a rtů na horké kůži je oba navedl do sedu. Severus se zachvěl, když Harry s dalším knoflíčkem odhalil obě bradavky a zvědavě po nich přejel dlaněmi. To byla rozhodně kladná reakce, prolétlo mu hlavou, a rozhodl se otestovat to znovu. Tentokrát použil rty a jazyk a fascinovaně přijímal povzbuzení v podobě hlasitého trhaného výdechu. Rozepnul košili celou, po bocích přejel pevným stiskem vzhůru, na hruď a ramena, aby z nich tu černou látku pomalu stáhl a odhodil.

Déle už to Severus nevydržel. Zatlačil mu do ramen a položil ho tak zpět na zem. Harryho mozek se celý utopil v tom jediném doteku rtů na krku, který následoval. Tolik potřeboval cítit blízkost druhého muže a na okamžik nemyslet na nic jiného.  Ruce přesunul na Severusova záda a přitáhl si ho na sebe, spojil jejich rty a celou svou pozornost, všechny myšlenky věnoval jen jemu. Jako by mu polibkem toužil říct všechno, na co by si nahlas momentálně netroufl. Vím, že tu jsi pro mě. Vím, že mě taky máš rád, i když to nechceš přiznat. Nemusíš. Severus se odtáhl, vzepřel se na rukou a Harry znovu zabloudil rukou na jeho rameno, sjel po paži, přes loket a zastavil se na předloktí s temným znamením, ke kterému stočil i svůj pohled. Na okamžik jako by všechno zamrzlo. Severus se napjal, pokusil se ruku skrýt, ale Harry mu to nedovolil. Pevně jej chytil za zápěstí a prstem druhé ruky tetování obkreslil. Pomalu, něžně, jako by to byl nějaký šperk, a ne ohavné znamení. Seznamoval se s ním. Cítil k němu odpor a zároveň spřízněnost. Bylo to něco, co je pojilo, oba poznamenaní svou jizvou, o kterou dávno nestáli. Vykresloval záhyby, snažil se porozumět, prozkoumat, prolnout… Natáhl se a vtiskl pomalý polibek přímo nad černou kresbu vypálenou do bílé kůže protkané temně modrými žilami. Mám tě rád takového, jaký jsi. S mírným úsměvem na rtech se odtáhl, položil hlavu zpátky na tenký hábit, který nedokázal zabránit pronikání chladu z kamenné podlahy, a zadíval se Severusovi do očí. Ten pod přímým pohledem zaváhal a nejspíš znejistěl, protože se tiše dotázal: „Jsi si jistý?”

Harry si byl dobře vědomý, jak upřeně ho Severus pozoruje, pátrá po jakémkoliv náznaku nesouhlasu, ale neměl nejmenší šanci uspět. Tímhle si byl tak jistý, jak jen to bylo možné. Tohle bylo správné.

„Na co čekat.” Víc slov nebylo potřeba, Severus se zamračil, jako by Harryho důvod neschvaloval, ale vzápětí se jeho tvář opět vyrovnala do neutrálního výrazu. To Harrymu nestačilo, chtěl Severuse vidět uvolněného. Usmál se na něj a potěšeně sledoval, jak mu Severus úsměv na pár vteřin oplatil. Úsměv… Spíš ušklíbnutí, které se na jeho rtech formovalo poměrně často – povytáhl pravý koutek do strany, někdy k tomu i nakrčil obočí nebo posměšně odfrkl, ale jeho oči zůstávaly stále chladné. Ale ne teď. Tentokrát se potěšení promítlo i v jeho očích a Harry měl pocit, že pod tím hřejivým pohledem taje jako med. Občas viděl Severuse se usmívat – obvykle se to vázalo k poznámkám, které psal k esejím nebo testům a které obsahovaly spoustu ostrých narážek na inteligenci autora – ale málokdy takhle. Klidně, smířlivě a uvolněně. I kdyby tímhle večer skončil, byl by Harry naprosto spokojený.

Zatoužil po dalším objetí. Vzepřel se na loktech, aby si pro sebe znovu ukradl Severusovy rty. Každý polibek mu připadal výjimečný, pochyboval, že by mu někdy mohly zevšednět. Nelíbilo se mu, jak se Severus odtahoval. Nutně na sobě potřeboval cítit jeho tíhu, jedině tak si nepřipadal ztracený. Prsty zatínal Severusovi do zad, jak se ho k sobě snažil přimknout co nejtěsněji, prohluboval polibek, ale žádná blízkost se mu nezdála dostačující. Pocit samoty se stal intenzivnějším a proměnil se v nervozitu, když se Severus posunul o něco níž a snažil se mu rozepnout kalhoty, ale vzápětí byl nahrazen novým přívalem vjemů. Přestal přemýšlet a plně se oddal  pozornosti, která mu byla věnována. Během několika okamžiků se jeho projevy a myšlenky smrskly na pár bezděčně zasípaných slov, přičemž by nedokázal určit, co to vlastně říkal, i kdyby na něj mířili hůlkou a vyhrožovali smrtí. Tohle mučení nemohl vydržet dlouho a ani nevydržel…

Byl naprosto vyždímaný a pochyboval, že se ten večer zmůže byť jen na pohyb prstem. Nahlas zaskučel.

„Vypadáš nějak vyřízeně,” popíchl ho Severus a natáhl se vedle něj.

„A kdo za to asi může,” zabručel Harry. S námahou a dalším zaskučením se překulil na bok a hlavu upustil na Severusovo rameno. „Tlačíš. A ta podlaha taky,” postěžoval si ublíženě.

„Tak vstaň a-”

„Cože mám?” nenechal ho dopovědět a přehnaně se vyděsil.

„Vstát. Taková ta činnost zahrnující vzpřímený postoj a…” Tentokrát byl přerušen bezeslovně, když mu Harryho ruka zcela úmyslně zabloudila do klína.

„Vzpřímený postoj. Poslouchám,” zavrněl Harry provokativně a spotřeboval několik pokusů na rozepnutí knoflíků kalhot jednou rukou. Nezdálo se, že by Severus hodlal větu dokončit a únavu tak rychle vystřídala zvědavost a touha oplatit mu předchozí laskání.

* * * * *

„Smím tu zůstat?” požádal Harry tiše, zatímco odpočíval a poslouchal, jak se Severusovi zklidňuje dech i tep. Za nic na světě se nehodlal donutit vstát, obléct a vrátit do věže. Neuměl si představit, že by měl čelit přátelům tváří v tvář po tom, co toužil zabít Draca a uřknout Hermionu. Jen při té představě se mu zhoupl žaludek. Na chvíli vypnout bylo fajn. Dobře, bylo to mnohem víc než fajn, ale protivná realita už se mu znovu dostala do hlavy.

„Nemůžeš se před nimi schovávat,” odhalil Severus podstatu jeho dotazu a Harry se pokusil natisknout se k němu ještě víc, i když to bylo nemožné.

„Já vím, ale… Možná by se rádi schovali oni přede mnou.”

„Musíš si uvědomit, že tam jsi to nebyl ty. Je důležité od sebe ty události důsledně oddělit, nepouštět si to k tělu.”

„Říkáš to, jako bych měl na výběr,” zamračil se.

„Máš na výběr. Vždycky máš na výběr. Teď, když o viteálu víš, bude jen jednodušší se s ním vypořádat.”

„Myslím, že to vidíš moc jednoduše. Mít v sobě kus něčí duše, který je potřeba zabít… To nejde brát jako drobnou komplikaci. Je to…” Harry se odmlčel a hledal vhodná slova, kterými by Severusovi vysvětlil, jak moc ho to drásá. Jak měl poznat, které jednání je jen jeho vlastní? Jaká rozhodnutí v životě udělal ze své vlastní vůle, a jaká přijal jen proto, že byl v tu chvíli příliš ovládaný emocemi? Emoce… Začínal to slovo nesnášet. Věděl příliš dobře, že měl vždycky sklony nechávat se ovládat vztekem, ale pak se ho přece naučil potlačovat a teď… Teď s ním měl problém znovu a ještě mnohem horší. Konečně chápal, proč tomu tak bylo, a zároveň se dozvěděl, že to stejně nedokáže ovlivnit, ať nitrobranu ovládá jakkoliv. Cítil se zrazený, podvedený, bezmocný.  Ale zároveň, jak se teď tiskl k Severusovi, pokud na okamžik zapomněl na celou tu parazitickou záležitost, připadal si pitomě šťastný. Velmi pitomě a velmi naivně. Ve výsledku ho to doslova trhalo na kusy a neměl tušení, jak dlouho tuhle schizofrenii dokáže vydržet. Podvědomě velmi dobře věděl, že by pro něj i pro Severuse bylo jednodušší, kdyby se vyvarovali vztahu, který mezi sebou měli, ale nedokázal to. Potřeboval svůj maják v bouři, místo, kam se mohl uchýlit, když všechno kolem šlo do háje. Unikl mu tichý povzdech a vysloužil si tím pevnější objetí a tázavý pohled.

Všechno bylo špatně.

 

Bittersweet by AnastasiaMantihora 

23. kapitola                                                               25. kapitola

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 24

  1. Saskya

     /  26.3.2014

    krásna kapitola :)
    chudák, chápem ho, ale pevne verím, že niečo vymyslia a skončia spolu šťastný, aj po porážke Voldemorta :)
    Ronovi sa konečne otvárajú oči…
    ďakujem za kapitolu

    Odpovědět
  2. Co na to říct?
    Tahle povídka je něžná. Krutá. Nadějná i beznadějná.Roztoužená i bolestná. A to je na ní to vyjímečné.
    Tvůj příběh se čte sám. Člověk vidí všechno, co se v tomhle díle děje z tolika pohledů. A přesto po přečtení zůstává v duši jen jedno. Neskonalá láska. Láska k tomuhle světu. K Harryu i Severusovi. A všem okolo.
    Proto děkuji za další díleček. A ani nevíš jak moc se těším na pokračování. :) Myslím, že před chvíli bylo pozdě :D
    S láskou Salazaret

    Odpovědět
    • Ráda Tě tu vidím a děkuju, vážím si toho ♥ Pokračování bohužel asi jen tak nebude, obě bety dopisují závěrečné práce, tak je nechci otravovat ještě se svými věčnými nespokojenými výlevy. ;-)

      Odpovědět
  3. Benny

     /  26.3.2014

    Tak kde začít..jsem otřesný čtenář.Už když jsi na začátku NM avízovala,že půjde o nucený svazek,nehorázně jsem se těšila na typické klišé(klišé miluji!)Ovšem krutě jsem se spletla.A tímto maš mou omluvu.Jasně,citím z toho vliv EK a za sebe říkám;Budiž Ti odpuštěno;)Harry to opět zkonil,ale nelze mu nic vyčítat.Teď k sexu..bude chvála nebo nadávky?Nech mě přemýšlet..chvála;-)Moc krásná a něžná scéna.A pak,že Ti podobné scény nejdou?Pche.Takže děkuji,děkuji i za obrázek.Znám ho dlouho,jen autor mi nebyl jasný.(I když podle Severuse jsem to mohla poznat)

    Odpovědět
    • Je hezké tě tu zase vidět, děkuju ♥ No nejdou, kdybys viděla, jak jsem se s nimi trápila… Nejsi otřesný čtenář, jsi jeden z mých prvních čtenářů, to se nezapomíná :-)

      Odpovědět
  4. Nade

     /  27.3.2014

    Teď mě vážně zajímá, jestli si je Voldy vědom toho, co se děje. Je možné, aby takhle poznal svůj viteál? *pouze řečnická otázka* :-D
    Díky, moc se těším na pokračování.

    Odpovědět
  5. scully

     /  28.3.2014

    To byla moc smutná a přesto krásná kapitola. Je mi moc líto Harryho.Vyrovnat se s jeho těžkým osudem není vůbec lehké, nedivím se,že to občas vezme za opačný konec než by měl. Ještě že má Severuse,který mu situaci pomáhá zvládat. Líbilo se,jak oslovil Harryho jeho jménem ve třídě a hlavně jejich scéna sblížení,která byla moc hezky a vkusně napsaná. Přiznám se,že nejsem moc velký čtenář slashe,čtu jen snarry,ale tato povídka je opravdu nádherná. Moc děkuji za kapitolku

    Odpovědět
  6. Agnes

     /  28.3.2014

    Je to temná kapitola, to nepochybně, ale zároveň je i moc hezká, tak nějak svírá u srdce. Celá ta situace na mě působí dost zoufale a jen doufám, že se z toho brzy vyhrabou.
    Děkuju a těším se na příště.

    Odpovědět
    • Já nejsem moc temný typ, naopak… Nechám je aspoň nadechnout (čti: já se potřebuju nadechnout), než se ponoříme do závěru. Jednou dole, jednou nahoře, no. :-)
      Děkuju.

      Odpovědět
  7. POPO

     /  29.3.2014

    No temnota tedy začíná pořádně vystrkovat drápy. Chudák Harry, ale i Severus. Nedokážu si představit, jak by na psychiku mladíka, který má mít život před sebou působil fakt, že musí zemřít a ještě se do té doby má chovat jakoby nic. Nedivím se, že se Harry vnitřně zabetonoval. Akorát ten atak Voldemortova viteálu byl zvláštní. Jakoby ta část duše, kterou v sobě Harry má, byla z Tomových mladých let, když byl ještě ve škole. Harry má jistě svou temnou stránku, ale toto nevypadalo jako on, když si říkal, že nemůže zemřít, že se pojistil.
    Severus se až dojemně snaží Harrymu poskytnout oporu a pomoc, ale sám je v koncích. Jejich soukromá chvilka vyzněla tak zoufale, že jsem v tom nebyla schopna vidět akt lásky či spříznění, jen snahu o zapomenutí na realitu a pokus přežít dalších pár minut a nezbláznit se. Bohužel to funguje jen omezenou dobu a ty je necháváš úspěšně rozpolcené :-)
    Podtrženo sečteno – děsíš mě čím dál víc! Kapitola byla napsána přesně tak, aby mrazila, dusila a zároveň ji celou prostupuje čím dál výraznější uvědomění citů, které k sobě ti dva chovají. Tleskám, klaním se a děkuji!

    Odpovědět
    • Uch… Kde začít… Děkuju za komentář. :-) Tohle nebyla Harryho temná stránka, ale nebyl to ani Tom jako takový… V mé představě je to zkrátka část duše, která načerpala něco ze svého majitele a něco málo ze svého hostitele. Projevují se v něm vzpomínky, zkušenosti napříč roky, proto takový zmatek. Je to děsivé a je to nevyzpytatelné a nikdo neví, co s tím.
      Co se té intimní scény týče, mělo jim to umožnit zapomenout na realitu, ale nejen to. Pomalu je to posouvá tím jediným správným směrem, do náruče toho druhého. Tak snad jim to chvilku vydrží. ;-)

      Odpovědět
  8. Kate

     /  29.3.2014

    Úúú! Já je vážně miluju! ♥ Tohle byla tak boží kapitola! :) Dlouho jsem čekala, kdy se tohle stane a pořád nemůžu uvěřit, že už je to tady. 18+ ehm… jasně! :D Ta scéna na konci byla… Uf, oba si toho hodně uvědomili a vůbec není všechno špatně. :)
    Zeď v Harryho hlavě způsobila víc škody, než se z počátku zdálo. A když se Voldemort dostal Harrymu do hlavy, ani jsem nedýchala, jak jsem byla napnutá, co se bude dít. A vím, že se s tím Harry dokáže poprat, když vlastně vykouzlil štít a zachránil tak Hermionu. :) :* Oba se s tím musí poprat, protože vidím jejich společnou budoucnost, kdyby se nepoprali, byla bych FAKT hodně zklamaná. Všechno, co spolu doteď zažili a ještě zažijí, přece nemůže přijít vniveč.
    O Dracových malířských schopnostech nepochybuju… ehm! :D :D
    Klaním se až k zemu, smekám, tleskám, skanduju, křičím tvoje jméno, skáču 2 metry do stropu a zapíjím! Naprosto dokonalá kapitola! Máš neuvěřitelný talent zapůsobit přes písmenka na čtenáře. Děkuju! ♥

    Odpovědět
    • Všechno špatně není, ale je toho ještě dost, co musí nějak vyřešit a nebude to lehké… Děkuju za reakci, vždycky mi vykouzlíš úsměv :-)

      Odpovědět
  9. Regi

     /  6.5.2014

    Nakoukla jsem po hodně dlouhé době. Tak dlouhé, že si nepamatuji, kde přesně jsem přestala číst. Pamatuji si ale, že mne povídka zaujala tak, že jsem pak pořád vyhlížela novou kapitolu a ono dlouho nic… No nic. Začnu prostě znovu od začátku. :-))

    Odpovědět
    • Pokud ti to pomůže, naposledy jsem tvůj komentář našla u osmnácté kapitoly. :-) Děkuju za trpělivost, vím, že vydávám s hroznými prodlevami.

      Odpovědět
      • Regi

         /  6.5.2014

        Díky, tak já to zkusím od té osmnáctky, ale možná bude přece jen lepší ten začátek. Třeba to stihneš mezitím dokončit…? :-) A tvé prodlevy – no, vím o mnohem delších. Možná je to spíše otázka mé děravé paměti a faktu, že toho mám takto dlouhodobě rozečteno víc a že ty příběhy pak mají tendenci se v mé hlavě nějak prolínat, potvůrky.

      • Jo, to znám :-) taky si něco rozečtu, a pak než vyjde další kapitola, netuším, o čem o bylo nebo se mi to prolíná s něčím úplně jiným :-)

  10. Kate

     /  12.5.2014

    *VELMI nedočkavě čeká na 25. kapitolu* Tak kde je? Kde jenom je? :) *hysterical*

    Odpovědět
  11. Milá Kalamity, četla jsem tvou povídku nadvakrát (nebo dvakrát?). Prvně jsem dočetla někam do dvacáté kapitoly nebo tak nějak, pak jsem se tady delší dobu nepodívala, takže jsem to teď vzala hezky znovu od začátku.
    Pamatuji si, že když jsem četla tu první část, brblala jsem si pro sebe. Jo, je to fakt dobrý, skvěle se to čte, charaktery jsou přesvědčivé, vztah se rozvíjí hezky pozvolna, ale ten začátek je nelogický. Dobře, že zbrklý Nebelvír si bude vynucovat okamžitý sňatek kvůli tomu, aby byl uznán za dospělého o měsíc dříve, to ještě zkousnu, ale že do toho jde Severus! Jojo. Teď to začíná být všechno k zbláznění logické a já znovu skřípu zubama a zuřím na Brumbála, který se svou obvyklou noblesou zmanipuluje na koho přijde. No tak, milý Severusi, jen si pěkně zamiluj toho bláznivého Nebelvíra a pak ho pošli na smrt. Vše ve jménu vyššího dobra. Uf. Opravdu trýznivé. Ale já věčný optimista doufám v to, že to všechno nějak šikovně vyřešíš.
    Mimochodem, objevila jsem teď, že jsi naše šuple zařadila do oblíbených odkazů. Velký dík a doufám, že naše šuplátka opravdu časem pořádně prozkoumáš.

    Odpovědět
  1. Nullo modo – 25. kapitola | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: