Nullo modo – 23. kapitola

Přituhuje. A bude hůř. Severus se pomoci bránil a nakonec rezignoval, takže dojde na Harryho: „Víc hlav víc ví.“ Čeká nás dvojí odhalení a obě se týkají viteálů.

Poděkování Rowaně za šílenou trpělivost a SarceS mimo jiné za to, že mi opět nasadila brouka do hlavy. Takže jestli bude další kapitola hodně temná, víte kdo za to může. O:-)

Děkuju za reakce a dovolím si v návaznosti jedno doporučení – někteří jste mi psali, že jste ještě nečetli nic, kde by vystupoval portrét Severusovy matky. Já na jeden takový příběh narazila – v Oblíbených povídkách najdete hned jako první popis a odkaz právě na tuhle povídku.

A ještě se omlouvám za ten ironický název, ale přišlo mi to tak nějak… výstižné? Je krásné zemřít vlastní smrtí

* * * * *

Bella res est mori sua morte

„Do pracovny,“ udal Severus směr skupině studentů, když je pustil do svých pokojů, kam je přesunul poté, co si uvědomil, že tahle parta nemá ani v nejmenším ponětí, co je to diskrétnost. Svým řvaním by do učebny Obrany přilákali kromě něj také polovinu učitelského sboru. Studenty a duchy raději ani nezmiňovat. Harry tam zamířil automaticky, ostatní ho jen velmi zdráhavě následovali.

Severus pak několikrát mávl hůlkou, aby prostor uzpůsobil lépe pro jejich potřeby. Stůl pod oknem byl nahrazen větším uprostřed místnosti, aby k němu měli přístup všichni, a chybělo na něm obvyklé vybavení sestávající z kalamáře, brku, hromádek pergamenů a lampy. Teď byly po celé ploše rozloženy pergameny s poznámkami, které se týkaly všeho, co se jim zatím podařilo zjistit.

„Nevím, do jaké míry jsou tví,“ přeběhl pohledem po čtyřech Nebelvírech a jednom Zmijozelovi, než s despektem vyslovil zbytek věty, „přátelé… seznámeni s průběhem.“

„Projdeme všechno,“ rozhodl Harry a pustil se do vysvětlování, občas se otočil na Severuse pro potvrzení svých slov. „… takže hledáme něco, co kdysi patřilo Helze z Mrzimoru a nebude to nic okatého jako havraspárský diadém, protože jsem mluvil s několika Mrzimory a žádné legendy nebo ztracené tajuplné předměty se u nich nevyskytují.“

„Proč to nemůže být něco z Nebelvíru?“ ozval se Draco.

„Protože jediný známý artefakt Godrika Nebelvíra je v pořádku tady na hradě,“ vysvětlil mu Harry a Draco zamyšleně kývl.

„Znak Mrzimoru, předpokládám, znáte, ale u do sebe zahleděných Nebelvírů jeden nikdy neví, takže si jej pozorně prohlédněte. Hlavně detaily,“ vyzval je Severus. Ozvalo se šustění, jak si mezi sebou všichni natáčeli obrázky se znakem Bradavic a Mrzimorské koleje.

„Moment…“ přerušil ticho Draco. Všichni k němu stočili pohledy. „Já to někde viděl. Tyhle značky…“ Přimhouřil oči, jak vzpomínal, zatímco prstem ťukal na okrové pozadí erbu. „Viděl,“ opakoval polohlasně. „Musím to jít najít. Možná, možná něco mám,“ a s tím se otočil a vyšel z místnosti.

„Jdu s ním,“ houkla Ginny a doběhla ho.

„Myslíte, že další viteál je had?“ vrátila se Hermiona k diskuzi, když na okamžik zavládlo ticho.

„Jsme si tím prakticky jistí,“ ujistil ji Harry a Severus souhlasně přikývl.

„Dobře… Co když je to ale skutečně něco z Nebelvíru? Ještě to prověřím.“

„A co bitva?“ ozval se Ron.

„Bitva?“ zamrkal zmateně Harry.

„Závěrečná bitva, nebo tak něco. Je nevyhnutelná, ne? Jak jinak vylákáme Vy-víte-koho s tou přerostlou žížalou ven? Proč to nenaplánovat tak, abychom měli aspoň nějakou výhodu? Řád má plné ruce práce se smrtijedy, ale my můžeme přijít s nějakou taktikou, nebo ne?“

„Má pravdu,“ ozval se Neville tiše. „Tohle udělat můžeme. Můžeme využít známé prostředí ve svůj prospěch. Nastražit pasti pro případ bitvy – být připraveni.“

Severus je teď pátravě pozoroval. Neville se na něj ani nepodíval, klopil pohled k desce stolu. „Dobře, máte to na starosti. Čím míň lidí o tom bude vědět, tím lépe. Zatím jen teoreticky. Vše podstatné budete konzultovat se mnou.“

„To bude Draco,“ prohodil Harry, když se ozvalo zabušení, které přerušilo napětí ve vzduchu. „Jdu tam.“ Když dveře otevřel, vletěl Draco do místnosti s Ginny v patách a snažil se popadnout dech.

„Je to pohár!“ vydechl. „Je na portrétu Helgy…“ lapal po vzduchu „…z Mrzimoru. A… A ten pohár. Vím, kde je.“

„A budeš tak laskav a prozradíš nám to?“ ušklíbl se Severus. Jeho postoj vyjadřoval napětí.

„Malfoy manor.“

Několik vteřin bylo mrtvolné ticho.

„No…“ přerušil je Severus, „to je jen drobná komplikace.“

„Drobná?!“ neudržel se Ron.

„Drobná,“ přisvědčil Severus klidně. Harry věděl, že je to prostě způsob, jakým Severus vystupuje, ale Ron to bral jako provokaci.

„Opravte mě někdo, pokud se pletu,“ začal posledně jmenovaný rozhořčeně, „ale není právě teď Malfoy manor sídlem smrtijedů i Vy-víte-koho osobně? Přátelskou návštěvu nevidím zrovna jako schůdné řešení.“

„No, proto jsme tady, ne?“ usmál se Harry. Tohle byl pokrok! Konečně věděli, co přesně viteál je, a dokonce i kde se nachází. To rozhodně byl přínos.

„Je v trezoru. Trezor má otec v pracovně,“ upřesnil Draco. „Nejspíš netuší, že je to viteál.“

„Budeme potřebovat plány domu,“ poznamenal Severus, přestože teď stál zády k nim a vyhlížel z okna.

„Pobertův plánek,“ vydechl Harry.

„Ten se vztahuje jen na Bradavice,“ namítl Ron.

„Jasně. Ale měl by jít vytvořit i na jinou kouzelnickou budovu, ne? Měli bychom přehled o pohybech smrtijedů po domě!“ Všichni na okamžik oněměli. Zdálo se to až příliš jednoduché.

„Může trvat měsíce, než přijdeme na to, jak ho vytvořit,“ namítl Neville.

„Ne, pokud máme jednoho z tvůrců v Řádu,“ usmál se Harry vítězoslavně, a když viděl ty skeptické pohledy kolem sebe, rozhodil rukama, „no tak, přestaňte v tom hledat skuliny. Je to jednoduché. A efektivní.“

„Což je podezřelé. Kdy ti naposledy něco přišlo jednoduché a efektivní?“ nakrčil Ron obočí.

„No…“ začal Harry vzpomínat. S postupujícím časem se mu z výrazu vytrácelo nadšení. Nakrčil jedno obočí. Pak i druhé.

„Vidíš?“ mávl Ron rukou ve výmluvném gestu. „Nic nikdy nebylo jednoduché.“

„Dobře, dobře, ale neodsuzuj to předem,“ požádal Harry a jeho přítel rezignovaně pokýval hlavou.

„Draco a já se pustíme do nákresů domu,” rozhodl Severus. “ A vy si neubližte, ať už budete dělat cokoliv,“ přejel pohledem všechny zúčastněné, Harryho si nechal nakonec a rysy v jeho obličeji nepatrně zjemněly, jak se uvolnil, když se na něj Harry usmál. Pak se otočil ke své práci.

„Začneme s plány bitvy,“ nastínil Harry jejich úkol.

„Mohli bychom to spojit s útokem na sídlo Malfoyových,“ navrhl Ron, ale Neville se zamračil:

„Příliš riskantní. Co když už tam pohár nebude? Nebo se nepodaří jej na místě zničit? A stále zbývá had. A snažit se sebrat ten pohár pod nosem přímo V… Vol- Voldemortovi,“ vydechl s přivřenýma očima a ruka se mu zachvěla v neovladatelném tiku, „by bylo šílenství.“

„Musíme si být jisti, že než k bitvě dojde, zbývá už jen had a Voldemort,“ přisvědčil Harry, i ostatní souhlasně přikyvovali.

„Měli bychom vybrat nějaké místo,“ pokračoval Neville. Přestože byl mezi přáteli, oči stále klopil k desce stolu, slova se mu často zadrhávala v hrdle, občas se zakoktal. Ale když si uvědomil, že všichni skutečně dávají pozor, co říká, a že jeho návrhy berou vážně, osmělil se a začal mluvit sebejistěji. „Nabízí se Bradavice, samozřejmě. Jsou chráněné před mudly, těžko obléhatelné a mají vlastní silné štíty. Navíc hrad známe dobře a nebyl by problém se připravit,“ ventiloval nahlas všechny své postřehy.

„Jsou tu děti,“ zvolala Ginny zároveň s Ronem.

„Proto říkám připravit,“ zamumlal opět nejistě. „Můžeme to spustit o prázdninách.“

„Ne,“ odmítl Harry. „Musíme být připraveni dřív. Vlastně co nejdřív. Jakmile Voldemort zjistí, že jdeme po poháru, půjde o hodiny, nikoliv týdny nebo měsíce. A pohár musíme získat… ihned. Čím déle čekáme, tím menší je pravděpodobnost, že zůstává u Malfoyových.“

Celý večer naráželi na problémy, diskutovali o různých možnostech, hledali řešení. Bylo zřejmé, že bude trvat několik týdnů, než dají všechno dohromady.

„Harry,“ zjevil se za ním Severus tiše, „už je dávno po večerce.“

„Ah. Nějak jsme se zapomněli,“ zamžikal na hodiny.

„Pozítří stejný čas?“ navrhl Severus, a když všichni kývli, vyprovodil je ze svého bytu.

* * * * *

Severus byl doslova a do písmene v jednom kole. Nedalo se to vydržet, musel si určit priority a ty méně podstatné záležitosti zkrátka odsunout. Jen velmi nerad se tak vzdal svého výzkumu, knihu držel v ruce, jen pokud ji potřeboval přesunout z jednoho místa na druhé a studenti velmi pravděpodobně ocenili minimum zadávaných esejí. I přesto se mu hromadily testy k opravování, hodiny Přeměňování byly povětšinou improvizované, protože na přípravu něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo výukový plán, neměl čas. Plán od Minervy sice existoval, ale byl zaměřen příliš mírově.

Teď ale nepanoval mír, a přeměňování skýtalo spoustu možností k záchraně vlastního života, takže zkrátka improvizoval. Pokud to někdo poznal, neodvážil se na nedostatky upozornit a Severus byl zase jednou rád za pečlivě vybudovanou autoritu. Kromě toho se musel vypořádat s jistými studenty, kteří v hodinách prakticky usínali, protože v noci se věnovali pátrání po dalších viteálech, plánování bitvy a v Dracově případě plánování přepadení vlastního domu. Přesto si nikdo z nich nestěžoval, chápali důležitost toho všeho a Severuse jen rozčilovalo, že dělají práci, která příslušela bystrozorům nebo alespoň Fénixovu řádu. Ale první instituce byla příliš zkorumpovaná a druhá příliš zaneprázdněná.

„Chybí ti.“

Frustrovaně vydechl, než se otočil k portrétu. „Kdo? Jak jsi na to přišla, a co tu vůbec zase děláš?“

„Řekla jsem ti, co tu dělám. Potřebuji společnost. Alespoň jednou za rok, a ty jsi letos v létě v domě nebyl.“

„A nemohla by sis to vybrat jindy? Vážně mám nabitý program.“

„Nemohla,“ sepsul ho portrét a Severus si založil ruce na prsou. Jeho matka udělala to samé.

„Dobře. Takže se v domě nic nestalo?“ rezignoval. Prostě přijde na snídani později než obvykle.

„Množí se tam krysy.“

„Doufám, že to myslíš doslovně.“

„Velmi doslovně,“ ujistila ho.

„Obyčejné krysy. Žádní zvěromágové?“ povytáhl obočí.

„Ne, to místo je přece chráněné,“ povzdechla si. Tohle byly chvíle, kdy pociťoval výčitky. Nutil ji být v domě, na který měla tak špatné vzpomínky, jenom proto, že byl příliš sobecký, aby jí řekl, že může zůstávat v tomto obraze. Ale nedokázal snést pocit, že by ho jeho matka sledovala dvacet čtyři hodin denně. Zkrátka nedokázal. A pořád – byl to zatraceně jen pitomý obraz!

„Dobře. Děkuju.“

„A kde je Harry?“ pookřála. Což nedávalo sebemenší smysl.

„Pravděpodobně na snídani,“ odpověděl přesto, že si připadal hloupě. „Proč tě tak zajímá?“

„Je hodný. A dělá tě šťastným.“

„O čem to, u Salaza-“

„Přede mnou se přece nemusíš přetvařovat,“ usmála se na něj. Cítil v tom provokaci. „Viděla jsem, jak se na něj díváš. Máš ho rád. On tebe taky. Neudělej žádnou hloupost.“ Provokativní úsměv se přetvořil v naléhavý.

„To stačilo,“ utnul Severus portrét příkře. „Mám povinnosti,“ dodal o něco jemněji. „Je mi to líto, ale měla by ses vrátit do domu. Potřebuju tam mít kontrolu.“ Do očí se jí nepodíval.

„Lítost…“

„Není žádná ctnost, pamatuju si to velmi dobře,“ ujistil ji suše.

„…je to, co nás dělá lidmi,“ zašeptala.

„Ale… Kdy přesně jsi změnila názor?“ ušklíbl se a zatnul zuby. Připomínal si, že je to jen hloupý portrét, který do sebe vstřebává to, co se děje kolem něj. Ve skutečnosti to ani není názor jeho matky.

„Měla jsem spoustu času přemýšlet. Pokazila jsem ve tvém životě mnoho věcí… Není špatné projevit city, Severusi.“

„Je to jako lehnout si na záda před vlkem. Slabost.“

„Pleteš se. A vymstí se ti to.“

„Musím jít.“ Nečekal na reakci a vyšel na chodbu. Kdy se z jeho komnat, kam se chodil schovávat před okolím, stalo místo, ze kterého utíká před tím, co je uvnitř? Navíc, když je to jen obraz. Přesto mu ta slova vířila hlavou a v něčem měla pravdu – chyběla mu Harryho přítomnost. Povzdechl si a po hlavě se vrhl do dalšího pracovního dne. Musel se vyrovnat s prvními ročníky, což znamenalo obrnit se nekonečnou trpělivostí a ještě dvojnásobnou obezřetností. Následující páté ročníky byly svým způsobem úlevou. Ty už aspoň uměly držet hůlku za správný konec…

„Dnes nějak pozdě, Severusi,“ oslovila ho Minerva, když se míjeli ve dveřích Velké síně. Neodpověděl jen proto, že si nedokázala odpustit ten starostlivý pohled. A zřejmě se dnes úplně každý na hradě rozhodl, že mu prostě nedopřejí klidný tichý den. Harry zaútočil skrze nitrobranu.

-Dobré ráno,- předběhl ho Severus, tak nějak chtěl mít navrch aspoň nad někým.

-Dobré!- Severuse zabrnělo za krkem. Jak někdo mohl znít v myšlenkách tak hlasitě?

-Co se stalo?- optal se obezřetně.

-Nic. Jen jsem tě chtěl o něco poprosit…- Hlasitost zmizela stejně jako ta neochvějná sebejistota.

-Budu u toho riskovat vlastní život?-

-Pravděpodobně.-

-Dobře, vyklop to,- pronesl Severus dostatečně otráveně, zatímco si sedal na své místo.

-Potřebuju zachránit.-

-Zase?-

-Jop. Trpím akutním nedostatkem kofeinu v krvi.-

-S tím se nějak vypořádáme. Pro začátek se snaž přežít vyučování a pak se za mnou zastav. Myslím, že najdeme něco, co by to mohlo napravit.-

-Jsi jako princ na bílém koni,- zahihňal se Harry.

-Vlastně mám pocit, že jsi kofeinem předávkovaný,- ušklíbl se Severus a pohledem zabloudil ke stolu Nebelvírů. Zelené oči si ho našly okamžitě.

-Nedostatek. Věř mi. Akutní.-

-Dobře, tak odpoledne. Já se zatím psychicky připravím.- Vůbec to neznělo tak uštěpačně, jak měl v plánu.

* * * * *

„Takže co se stalo, že máš tak dobrou náladu?” Sundal Severus z ohně konvici s vodou a otočil se na příchozího.

„Já ani nevím,” usmál se Harry, když vešel do pokoje. V chůzi pokračoval, dokud nestál přímo před Severusem a vlastně ani tehdy se nezastavil. Jen ho prudce objal. „Chyběl jsi mi,” zašeptal. Severus si opřel hlavu o tu Harryho a přitiskl si jej k sobě.

„Já, nebo ta káva?”

„Chm,” zamyslel se Harry. „Asi to záleží na tom, jako moc jsem chyběl já tobě,” ušklíbl se vyzývavě a velmi sebevědomě.

Severusovo „Nebuď směšný” ho nepřekvapilo. To obstaral tón, jakým to bylo řečeno. Byl neobvykle váhavý a ukrýval jen stín výsměchu.

„Ty. O kousek víc než ta káva.”

„Jsi závislý,” vypletl se Severus z objetí na Harryho vkus příliš brzy.

„Jasně, jednou měsíčně je definice závislosti,” usmál se mladík a motal se kolem Severuse během přípravy kávy a čaje. Prostě jen proto, že mohl. Sledoval prsty přesně odměřující množství čajových lístků potřebné pro jednu konvici se stejnou pečlivostí, jakou věnoval přípravě kávy nebo svých oblíbených lektvarů. Ano, jen těch oblíbených. Jak si Harry všiml, existovaly i takové, které se Severus snažil prostě jen mít z krku. To pak přísadám nevěnoval takovou pozornost, pracoval úsporně a netrpělivě. Přesto stále s nejvyšší přesností. Na to Harry neměl nervy, obzvlášť když ho něco nebavilo.

„Nemůžeš si sednout? Rozptyluješ mě,” udeřil Severus, když už nejspíš nemohl vydržet, jak se mu Harry plete pod nohy.

„Vážně?” zazubil se ten provokativně.

„Prostě běž.”

„Potter na ústupu,” zvedl ruce před sebe dlaněmi namířenými před sebe. Takhle odcouval až ke křeslu, do kterého se složil, a pokračoval v pozorování Severuse. „Čaj o páté. To jsem nezažil už roky,” houkl polohlasně.

„Ani nezažiješ. Káva o páté neexistuje,” ozvalo se posměšně.

„Mohla by. Člověk potřebuje tradice.”

„Tradice je jednání, které se opakuje minimálně po tři generace. Generace je zhruba třicet let.”

„Takže čím dřív začneme,” pokrčil ramenem.

„Marná snaha, stejně se toho nedoži-” umlkl v polovině slova, což Harryho nejspíš zarazilo víc, než kdyby větu dokončil.

„Nedožiju. Chtěl jsi říct, že se toho nedožiju,” dokončil tedy místo Severuse vyrovnaně s tvrdým podtónem. Po předchozím veselí nebylo ani stopy a teplota vzduchu v místnosti se ochladila o několik stupňů.

„Ne,” polkl Severus a neotočil pohled k Harrymu. „Chtěl jsem říct, že se toho stejně nedožijeme.”

Dlouhou dobu jakoukoliv případnou interakci mezi nimi zakrylo svým pláštěm mrtvolné ticho přicházející ruku v ruce s uvědoměním. Uvědomění podobné záplavě obrazů a barev, jaké člověka zasáhnou, když se po operaci očí poprvé rozhlédne kolem sebe a náhle vidí jinak. Barevněji, ostřeji.

Jasněji.

„Proto jsi neustále tak odtažitý. Protože to nemá absolutně žádnou budoucnost.” Harry to neformuloval jako otázku, jen konstatoval fakta, která pomalu vyplouvala na povrch. Jasněji než kdy dřív.

Bylo to svým způsobem velmi komické. Někdo se tím musel velmi bavit, protože proč by se to jinak dělo? Když si Harry konečně skutečně přiznal, co chce – koho chce – a jak moc, ukáže se, že má vlastně smůlu, protože, kdo by se vrhl do vztahu, který je předem odsouzený k záhubě? Neexistoval jediný důvod, proč by Severus měl. Proč by měl chtít být s někým, jehož život je prakticky odepsaný. Harry si v tomto ohledu nedával velké šance. Rozhodně by si nevsadil na to, že válku přežije. Už dlouho v podvědomí cítil, že ten zásadní, finální střet mezi ním a Voldemortem bude fatální pro oba z nich, jen to nikdy nevyslovil nahlas, vlastně si to nikdy nepřipustil ani v duchu a podobné myšlenky vždy rychle zaplašil – kdo by taky chtěl přemýšlet nad vlastní smrtí – ale teď, teď to Severus otevřel a Harrymu se začala v hlavě spojovat fakta, která dřív neviděl. Hlavou mu vířily útržky vzpomínek, zabodávaly tenké ostré drápky do jeho obav a promlouvaly k němu zlým výsměšným hlasem.

Trhaně se nadechl.

„Ty něco víš,” vydechl nevěřícně nad tím, jak mohl být tak slepý, přesto tiše a jeho slova zanikla v Severusově:

„Musím ti něco říct.”

* * * * *

Jak někomu řeknete, že umře? Že umřít musí, přestože je zdravý. Že musí umřít, že se sakra musí obětovat pro ostatní, když víte, že, pokud mu to řeknete, on půjde a udělá to? Severus tuhle vinu nechtěl. Nechtěl být tím, kdo mu řekne, musíš umřít, aby mohli ostatní žít.

Ale pak pohlédl do očí, které plály tmavou safírově zelenou, a viděl ten zastřený pohled, jak se myslí míhaly vzpomínky, a z tváře, v níž se prohlubovalo napětí, dokázal vyčíst, že Harry už to stejně ví. Nebo minimálně tuší. Tohle byla ta chvíle, nemohl to déle odkládat, nemohl se déle tvářit, že neví, o co tu jde.

Konev i šálky zůstaly zapomenuté na komodě v kuchyňském koutě a Severus přešel ke křeslu. Harry vyletěl do stoje a zprudka zalapal po dechu.

„Musím ti něco říct,” nenechal ho Severus promluvit a za ramena jej zatlačil zpět do křesla. Klekl si před něj a vzal Harryho ruce do svých.

„Slíbil jsem Brumbálovi, že ti to povím, až přijde vhodný čas. Nemyslím ale, že by na něco takového byl jakýkoliv čas vhodný… Tu noc, kdy zemřeli tví rodiče, Voldemort nevědomky vytvořil další viteál, Harry.” Samozřejmě že to upoutalo chlapcovu pozornost. Projevilo se to rozšířením zornic a trhaným nadechnutím. Už nejspíš tušil, co se mu Severus chystá sdělit. Ten posbíral zbytky své odvahy a snažil se psychicky připravit na jakoukoliv reakci ze strany Harryho, než tiše pronesl:

„Jsi jím ty.”

Harry vytřeštil oči a zadrhl se mu dech v hrdle. Dobu na něj jen mrtvolně zíral zamrzlý v naprostém šoku.

Minuty utíkaly bez jakékoliv reakce a Severus měl pocit, že uplynula celá věčnost, kdy se mladík ani nepohnul. Jedinou nepatrnou změnou byl jeho rozostřený pohled upřený kamsi skrz muže, který před ním klečel.

„Mluv se mnou.” Tichá výzva zůstala bez reakce. „Harry. Mluv se mnou,” zkusil to Severus znovu a trochu důrazněji a jemně při tom stiskl mladíkovu ruku. Zornice Harryho očí se zaměřily na Severusovu tvář a pak klesly k jejich spojeným rukám ležícím mu v klíně.

„To…,” zkusil promluvit, ale hlas mu selhal. Nadechl se k novému pokusu: „To znamená, že musím umřít.” Otázka pronesená spíš jako odpověď. Severus znovu stiskl jeho dlaně, které se během chvíle změnily ve dva kusy ledu. Začal je jemně třít, mlčel. Jak se ticho prohlubovalo, Harry odtrhl oči od svého klína a upřel je na Severuse. Křičela z nich bezmoc, panika a úpěnlivá prosba o ujištění, že je idiot a všechno špatně pochopil. Severus cítil v krku knedlík. Měl pocit, jako by se právě chystal do Harryho kopnout:

„Ano.” Sotva to slovo vypustil z úst, chtěl ho vzít zpátky. Měl by ho ujistit, že musí existovat nějaké další řešení, takové, při kterém Harry nezemře, ale on na žádné takové za celé ty měsíce přijít nedokázal. A nemohl Harrymu dát falešnou naději.

Mohl mu ale dát oporu… „Neopustím tě, Harry.”

„Ne. Dost,” vydral ze sebe. „Tohle neříkej,” zavrčel.

„Myslím to smrtelně vážně. Nikdy.” Harry toho chtěl říct ještě hodně, ale Severus ho nenechal. Mluvit mohou později.

Požádal ho o spojení a Harry jej nechal do svých myšlenek vstoupit a dost možná si to ani neuvědomoval. Severus očekával zcela pochopitelný strach, možná hrůzu. To do určité míry také našel. Obavy – Harry netušil, jak to před svými přáteli dokáže skrýt, což bylo nezbytné, aby jim neublížil, a hrůzu z toho, že by ho Severus teď skutečně opustil. Nějaká Harryho část se ho snažila přesvědčit, že je správné, že se k němu Severus nechce dostatečně přiblížit, protože ho tak Harryho smrt tolik nezraní. Severus na okamžik potlačil Harryho myšlenky, aby měl dostatek prostoru je trochu pochopit.

Harry to ještě nestihl vstřebat, na to bylo příliš brzo, ale jak si mohl myslet, že se drží dál proto, že ví, že Harry musí zemřít a nechce si tou ztrátou procházet?

Pokrytče, zasyčelo na něj vlastní svědomí. To je přesně to, čeho se tak bojíš, co tak odsouváš. Proto celé měsíce potlačuješ to, co se v tobě uhnízdilo už v létě. Hledáš záminky, neustále se odhodláváš a zase ustupuješ. Je to v tobě a je to hluboko. Už jsi jednu mrtvou Potterovou v náruči držel. Ty tím prostě nechceš projít znovu. Nechceš se pouštět do vztahu, který je předem odsouzený ke zkáze. Nezvládneš se tvářit, že je všechno v pořádku, když víš, že je to jen na tak omezenou dobu. A ta doba se, Severusi, zkracuje a ty neděláš nic napůl, vysmíval se mu jeho vlastní vnitřní hlas.

Snažil se ten hlas překřičet, že nemá pravdu… Ale on ji měl. Nehodlal dělat nic napůl, což ve výsledku znamenalo, že buď do toho nepůjde vůbec, nebo naplno. A protože by ‘vůbec‘  Harryho položilo, byla tu jen jedna správná odpověď.

Neopustí Harryho do poslední minuty a pak… pak se s tím nějak vyrovná. Nebo ne. Na tom nezáleželo.

Opatrně z Harryho myšlenek vyklouzl a navzdory situaci se uvolnil. Něco, něco těžkého jako polovina hradních zdí, jako by z něj opadlo.

„Věříš mi, Harry?“ zeptal se klidně.

„Víš, že ano,“ zabručel mladík neochotně.

„Já tě neopustím.“

„O to to pro tebe bude horší, copak to vůbec nechápeš?“ vyjel Harry hystericky.

„Uklidní tě, když řeknu, že si nedávám zrovna velké šance, co se týče přežití konce války?“

Harry zaúpěl. „Jestli mě uklidní… Ty si ze mě snad děláš legraci!“ Severus zřejmě něco tak úplně nepochopil, protože jemu to jako uklidňující sdělení připadalo. Usoudil, že slova Harryho v téhle situaci asi moc neutiší a vrátil se k mlčení.

* * * * *

„Tak mluv,” nakázal Harrymu po nezměřitelně dlouhé době apatického zírání.

„Není o čem.”

„Vře to v tobě.”

„Ne. Jen tomu pořád nemůžu uvěřit.” Stáhl nitrobranu a nechal Severuse, aby mu vstoupil do hlavy. Opět byl zaplaven naprosto chaotickou změtí obrazů. Z většiny viděl jen šmouhy, sem tam rozpoznal obličej některého z Harryho přátel, svůj nebo Albusův. Náhle se všechny ty postavy zasekly uprostřed pohybu, ztichly, jako by na ně někdo seslal Silencio a Petrificus. A pak úplně stejně náhle všechny zmizely.

-Omlouvám se,- zůstal jen Harryho tichý vnitřní hlas, který zněl úplně jinak než jeho skutečný, a pak se některé z těch obrazů vrátily – ty, které mu chtěl Harry ukázat. Situace se střídaly opět chaoticky, ale jejich pointy byly jasné. Útržky rozhovorů, vlastní postřehy a váhavé myšlenky naplněné obavami o blízké a z neznámé budoucnosti Severusovi odkrývaly Harryho myšlenky posledních hodin.

Nejdřív tam byla nevíra. Jak by on mohl být viteálem? Ale jeho vlastní vědomí mu to předhazovalo docela jasně. Hadí jazyk, propojení s Voldemortem, promluva s Brumbálem, během které Harrymu vysvětluje, že právě za hadí jazyk může jakési spojení, které se mezi ním a Voldemortem vytvořilo tu noc…

Pak vztek. Proč právě já? Proč zase já? Ty ale byly nahrazeny rychlým prozřením. Věštba. Vždycky se kolem ní bude točit jeho život. A přestože si to v hlavě takto zdůvodnil, nic z toho původního šoku nezmizelo. Severus si ani nemyslel, že by mělo.

Severus byl bezradný. Byl v situaci, kdy chtěl Harrymu dát všechen čas světa, aby se s tím mohl po svém nějak poprat. Chtěl mu dát útěchu, jen nevěděl jak. Radost, jakou Harry měl z objevu dalšího viteálu byla rychle vystřídaná zlobou z odhalení toho posledního, neplánovaného.

Severus si tím rozhodnutím přestal být jistý takřka okamžitě. Tváří tvář Voldemortovi a bitvě by se možná Harry rozhodl a ihned podle toho jednal, ale teď… teď měl minimálně týdny na to, aby přemýšlel o vlastní smrti. O nevyhnutelné smrti, která nad ním odteď bude viset, přestože je mladý a zcela zdravý.

Opět ulevil sobě a přitížil Harrymu, ačkoliv to tak v plánu rozhodně neměl. Možná ta nebelvírská zbrklost byla nakažlivá, napadlo ho, ale vzápětí takovou absurdnost rychle zaplašil. Neměl ve zvyku své chyby svádět na vnější okolnosti.

Držel Harryho, i když ten spojení přerušil a neotvíral oči, jen zesílil stisk.

„Odpusť mi to,” zašeptal Severus sobecky. Harry na něj neochotně zaostřil, čelo se stáhlo hlubokými vráskami, jako by vůbec netušil, co mu Severus říká, nebo jak po něm něco takového může chtít. Pak nepatrně zakroutil hlavou a Severus chápavě přikývl.

Harry ale znovu sotva znatelně potřásl hlavou a chraplavě, jako by měl v ústech vyprahlo, zašeptal. “Není co. Asi… Asi se nezlobím, žes mi to řekl.”

„Měl bys.”

„Možná,” pokrčil Harry lhostejně rameny se skelným pohledem už zase upřeným do prázdna. Vidět tyhle oči tak… mrtvé bylo jako mít kolem vnitřností kovové obruče, které se neustále stahují pokaždé na trochu jiném místě. Minuty ubíhaly a on stále netušil, co by měl udělat, nebo říct… Měl by vůbec mluvit, nebo už toho řekl až příliš? A nakonec, aniž by to dokázal ovládnout, se mu myšlenky stočily k předmětu celé téhle situace.

Snažil se zaplašit obrazy, kdy viděl Harryho tělo bezvládně ležící v jedné z hradních chodeb nebo v horším případě znetvořené rukou Temného pána, který neváhal pokořit svého nepřítele, přestože ten ho už nemohl ohrozit… Obruče se utahovaly, až se mu zdálo, že ho brzo přeříznou vpůli.

„Jak?” vydechl náhle Harry bezradně a pokračoval, jako by snad tušil, nad čím Severus přemýšlel: „Uděláš… uděláš to ty? Nebo musím já?”

Severusovi se při té představě opět zhoupl žaludek a jen mimoděk zesílil stisk své dlaně. Ale jinak se mu podařilo udržet klidný výraz.

„Musí tě… Musí to být Pán zla.” Kdy začal mít problém s pojmenováním věcí pravými jmény? Slovo ‘zabít’ v tu chvíli prostě nedokázal vypustit z úst.

„A když to tak uděláme, dokážete ho pak zabít?” polkl a na pár vteřin vypadal dokonale smířeně. Ale byla to jen maska a vzápětí popraskala jako led vhozený do vlažné vody a na povrch vyplulo ono zoufalství smíšené s pocity bezradnosti a marnosti.

Severus si vzal chvíli, aby si rozmyslel odpověď. Nikdy si nemohli být jistí stoprocentně, což bylo neskutečně kruté. “Albus si myslel, že ano. Pak jej bude možné zabít.”

„Myslel,” zopakoval Harry bez emocí, tudíž Severus nedokázal říct, jestli to mělo být tak opovržlivé, jako mu to připadalo. „Víš, kdybych měl být upřímný… Tak nějak už jsem dlouho tušil, že jeden z nás dvou prostě zemře rukou toho druhého, vždycky to bylo mezi Voldemortem a mnou, máme vlastně společnou historii, takový komplikovaný vztah,” uchechtl se absurdně. „A byl jsem na to připravený. Nebo jsem si to myslel. Byl jsem naivní, že jo. Na to se nedá připravit. Protože… mohl jsem mít aspoň nepatrnou naději, že to bude on, kdo zemře, ale teď… teď vím, že se mu musím vzdát. To je… To je… To…”

Severus ho objal. Rozuměl mu. Bylo to přinejmenším ponižující pro tak mocného kouzelníka, jakým se Harry stával. Stal. Jakým se stal. Trénoval, dělal všechno, co se mu řeklo a nakonec… Nakonec se bude muset vzdát. Merline, tohle by nepřál ani svému nepříteli.

Přitáhl Harryho víc k sobě. Možná konečně porozuměl tomu, co se mu jeho matka pokoušela sdělit. Není slabost projevit city. Ne, v Harryho přítomnosti to nebyla slabost, bylo to to, co je drželo pohromadě. Jednu ruku přesunul z Harryho ramene, kde teď spočívala, k bradě a natočil si jeho obličej k sobě. Políbil ho na rty a nepřestával ani, když ucítil slanou příchuť, jak Harrymu slzy stékaly po nakloněné tváři ke rtům. Když se konečně chtěl oddálit, Harry mu to nedovolil a přitáhl si ho zase zpátky.

Severus cítil jeho bolest, jako by byla jeho vlastní, přestože si nebyl vědom, že by někdo z nich otevřel mentální spojení mezi nimi. A nejspíš ho nikdo neotevřel, nebylo to třeba, ty emoce byly natolik silné, že by bylo divné, kdyby je nedokázal vycítit. Harry se odtáhl, až když nezvládal dýchat. Když zvedl pohled k Severusovi, nebylo po mokrých cestičkách ani památky. Jeho oči nebyly zarudlé nebo vlhké. Použil maskovací kouzlo. Blázen.

„To snad nemusíš…”

„Nechci, abys mě tak viděl. Zase.”

„Jsem tu s tebou a budu tu pořád, tak s tím nesmyslem přestaň,” požádal jemně. Harry neposlechl, jen sklonil hlavu.

„Nikdo další to nesmí vědět,” ozval se po další chvíli tiše. Severus kývl, ale nebyl si úplně jistý, jestli to Harry viděl. Pochopitelně to nesměl vědět nikdo další. „Myslíš, že to zvládnu?”

Severus polkl. „Co přesně máš na mysli?” zeptal se pro jistotu.

„Dělat před ostatními, že se nic neděje. Že pořád můžu zvítězit a přežít zároveň,” odfrkl si mladík, jako by právě vyslovil, že černá je bílá. Což ale dost možná odpovídalo tomu, jak se aktuálně musel cítit.

„Ano.”

„Dobře,” kývl tentokrát Harry, což znamenalo, že svou tvář otřel o Severusův hábit.

Déle už to nevydržel. „Harry. Třeba je tu jiná možnost, jen ji zatím nevidíme.”

„Třeba jo,” otřel se znovu. Severus si povzdechl. Bylo zřejmé, co si Harry o jeho pokusu myslí. Popravdě, on si to myslel taky. „Klidně běž na večeři, nebo spát, netuším, kolik je, vlastně… Asi bych měl jít,” začal se kroutit, jako by chtěl vstát. Severus ho zadržel na místě.

„Nemluv nesmysly.” Harry se podvolil, ale sklouzl níž, takže teď ležel na pohovce, jen hlavu měl položenou na Severusově stehně. Ležel tváří ke krbu a zhluboka vydechl.

„Nepřijde ti to hrozně absurdní? Jako… Co bys mi řekl, kdybych ti před rokem tvrdil, že ti budu ležet na gauči a ty mě budeš utěšovat, protože se sesypu jako troska?”

Severus zvedl pohled ke stropu, jako by doufal, že tam najde napsanou správnou odpověď. Nebo jakoukoliv odpověď. Kamenný strop nepřívětivě mlčel.

„Myslím, že by to bylo něco ve smyslu: ‚Jestli si myslíte, že jste vtipný, Pottere, tak se pletete. Zítřejší večer strávíte v přítomnosti mé a dvou tuctů zašlých školních kotlíků. A Pottere… Hůlku potřebovat nebudete’,” odříkal tiše. Hrudník pod jeho rukou se zaškubal, jak se Harry trhaně nadechl v náznaku smíchu.

„Jo. Vsadím se, že přesně to bys řekl, a já bych ti teď s klidem mohl říct, že jsem měl pravdu.”

Severus se usmál, ale rychle zase zvážněl. „Proč o tom přemýšlíš?”

„Protože nechci myslet na budoucnost. Minulost už znám.”

„Pokud… Pokud na to nechceš myslet, je tu možnost. Nemusíš to vědět teď.”

„Myslíš na paměťové kouzlo?” zeptal se lhostejně, opět tak, že Severus neměl šanci poznat jeho postoj k problému.

„Ano.” Skutečně o tom přemýšlí, došlo mu, když ticho trvalo déle než pár minut.

„Možná by to tak bylo jednodušší, ale ne. Chci to nechat takhle.”

„Víš to určitě?”

„Ano.” Teď byla odpověď naopak velmi jistá, vyzařovala suverénnost, byl rozhodnutý definitivně a musel mít nějaký velmi silný důvod, proč to nepodstoupit.

„Dobře a smím se zeptat, proč ses tak rozhodl?”

„Nejspíš ne, nezlob se.” Severus mu opatrně zajel prsty do vlasů a pomalu se jimi probíral. Harryho nepoddajné vlasy zůstávaly trčet do všech možných stran a za chvíli měl na hlavě vrabčí hnízdo.

„Jaké to je?” začal Harry zase po chvíli.

„Hm?”

„Být s Voldemortem. Jako když si myslí, že tě má na své straně. Jaký je?”

„Důsledný. Je to o neustálé sebekontrole a obezřetnosti. Nesmíš šlápnout vedle, musíš hlídat své chování, svá slova i myšlenky. On umí pokládat otázky a podsouvat názory. Mnoho smrtijedů má problém poznat, že ho právě mají v hlavě. Přesto se dozví, co chce.”

„Páni, to zní až obdivně.”

„Je to manipulativní bastard.”

Harry se uchechtl. „Řekni mi něco o sobě.”

„Co?”

„Cokoliv. Chtěl bych o tobě něco vědět,” trhl rameny.

„Víš víc, než kdokoliv jiný, i když ti to tak možná nepřipadá,” snažil se z toho vyvléct. Nechtěl o sobě mluvit, neuměl o sobě mluvit. Nikdy o sobě nemluvil. Pravdou zůstávalo, že Harry byl jediným, koho si pouštěl k tělu. Sice pomalu a obezřetně, ale stále víc. Sklonil se a vtiskl do pralesa vlasů polibek.

„Nepřipadá mi to tak. Cokoli…”

„Tak například v životě si nevezmu červenou šálu.”

„A ru-”

„Ani rukavice.”

„Ani na můj pohřeb?” Znělo to jako upřímná žádost.

„Harry…”

„No tak. Naděje už umřela. Černý humor je to jediné, co mi zůstalo.”

„Přestaň s tím.”

„Tak mi řekni něco jiného, něco, co nevím.”

„Chceš říct, žes mi dal dárek, o kterém jsi nepředpokládal, že ho využiju?”

„Netušil jsem, co bych ti měl dát. Byla to provokace, přiznávám. Myslím, že tvůj dárek byl podobného ražení…”

„Měl jsem vědět, že ty ho neoceníš.”

„Ach. Myslel jsi ho vážně,” natočil Harry hlavu tak, aby na Severuse viděl. Ten neodpověděl, a tak Harry pokračoval: “O vánocích to bylo hezké…”

„Ještě neumíráš, možná bys takhle přemýšlet neměl.”

„To přejde. Jen zrovna teď… Je to jako zjistit, že by stejně bylo nejlepší, kdyby mě zabil už jako batole. Že zkrátka celý ten šílený život neměl a nemá vůbec žádný smysl.”

„Přišel bych o šest let zábavy během školního roku.”

„Aspoň někdo se bavil,” zamručel Harry.

„Nebavil. No. Možná občas,” připustil Severus a sledoval, jak tím vyvolal úsporný úsměv na rtech svého… svého partnera. Pořád to znělo tak neuvěřitelně. “Nesnáším opravování testů a esejí z lektvarů. Skřípu u toho zuby, naskakuje mi husí kůže a propadám vražedným touhám. Většinou naštěstí stačí na nejhorší hodnocení první tři odstavce a nemusím ta zvěrstva číst do konce.”

„V obraně je to lepší?”

„V obraně se dokážu ovládat. Co se lektvarů týče, jsem nekompromisní a nechápu, jak někdo může prznit něco tak snadného.”

„Je to nuda.”

Severus mlaskl.

„JE to nuda,” stál si Harry za svým. „Něco pokrájíš. Obvykle to páchne, nebo lepí, nebo něco podobně děsivého, pak to tam nasypeš a čekáš. A čekáš. A zapomeneš zamíchat, protože nikdo nevydrží JEN čekat na správnou minutu. Takže se zamyslíš. A zapomeneš.”

„Bezpředmětná debata. Jsi ignorant.”

„Ty taky nevíš všechno.”

„Například?”

„Například kolik trnů na ocase má Maďarský trnoocasý.”

„Stejně jako mantichora zubů.”

„Proč je tvůj patron laň?”

„Snažíš se odvést pozornost od faktu, že jsi nevěděl, kolik má mantichora zubů?”

„64, to ví každý,” zamumlal Harry nepřesvědčivě. „Snažíš se odvést pozornost od svého patrona?”

„Ne. Vždycky byl laň, až s odstupem času mi došlo proč.”

„Proč?”

„Kvůli Lily. Ta laň je její podobou. Pojilo nás hluboké pouto, které nevymizelo, ani když jsme se oddálili kvůli… rozdílným názorům.”

„Aha.” Harry se pokoušel o lhostejný tón, ale nepodařilo se mu zcela zakrýt stopu zklamání. On si vážně myslel, že je to kvůli němu, uvědomil si Severus poněkud užasle.

„Měl by ses vyspat.”

„Myslím, že bych neusnul. Vlastně asi ani nechci usnout. Nechci odejít, nechci se už nikdy zvednout z tohohle gauče. Nebo z tebe.”

„Dřív nebo později by nám to asi způsobilo určité potíže.”

„Čert to vem,” zahuhňal s potlačovaným zívnutím a několika těžkopádnými pohyby se přetočil na druhý bok, aniž by zvedl hlavu ze Severuse. Obličej mu zabořil do látky na břiše a rukama objal kolem pasu. Netrvalo to ani dvě vteřiny a zase hlavu zvedl. „Chceš jít spát?”

„V pořádku.”

„Kdyžtak řekni.” Severus kývl a Harry hlavu zase spustil.

Mohlo uplynout několik hodin, během kterých byl Severus tak přesezený, že předpokládal, že už se nikdy nezvedne, během kterých se Harry přetočil snad desetkrát, a během kterých nepromluvili jediné slovo. Severus si přestával být jistý, jestli byl tolik ponořený v myšlenkách, nebo skutečně usnul, protože sebou trhl, jak se Harry znovu otáčel, a na okamžik vůbec netušil, kde je.

„Běž spát,” zašeptal Harry.

„Nesmysl. Jen jsem se zamyslel.”

„Obvykle u přemýšlení nechrápeš.”

„Já nechrápu.”

„Tak funíš tak, že mi to rozcuchalo účes.”

„Ty nenosíš účes…”

„Protože i když se učešu, skončí to takhle.”

„Tak si občas zkus rozbalit narozeninové dárky.”

„Chceš říct, že ten lektvar je něco jako gel na vlasy?” vykulil oči a nevěřícně si Severuse měřil pohledem.

„Něco na ten způsob, jen trvalejšího ražení,” ušklíbl se nad tím příšerným popisem.

„Souvisí to s tvým výzkumem?”

„Ano.”

„Jestli budeme psát zítra test z Přeměňování nebo Obrany, vážně mě naštveš.”

„Občas tvé myšlenkové pochody nějak nestíhám,“ podivil se nad další šílenou změnou tématu.

„Jen nechci přemýšlet o… Ty víš čem.”

„Vím,” povzdechl si a sklonil se, aby Harryho políbil. Ten jako by na to roky čekal, se po něm natáhl, oplácel mu polibky a zapojil jazyk, aby jím pronikal hluboko do Severusových úst. Rukama se mu pověsil za krk a přitiskl se k němu hrudníkem.

„Nechci na to myslet,” zašeptal, zatímco se od Severusových rtů přesunul na jeho krk, kde v polibcích pokračoval.

Věděl, jak ho donutit nemyslet, jen to nepovažoval za řešení. Jenže ono nejspíš vůbec nešlo o řešení, šlo o potřebu oddechnout si, vypnout a uvolnit se. Odtáhl Harryho od sebe a zatlačil mu do ramene, aby ho položil. Zároveň mlčky sledovali, jak se Harrymu rozepíná košile…

Dlaněmi přejel přes hrudník a břicho a po bocích zpět nahoru k ramenům. Jednoduchý pohyb několikrát zopakoval, jako by se doteků nemohl nabažit. Nemohl. V soukromí své mysli obdivoval pevnost těla pod sebou a snažil se pocity, které v něm možnost laskat jej vyvolávala, vtisknout zpět k Harrymu právě prostřednictvím doteků. Když se sklonil, aby ho políbil, omotaly se mu jeho ruce kolem krku a kouzlem byl zbaven momentálně velmi otravného hábitu, který se pletl mezi ně. Knoflíčky košile se vypletly z dírek, lem košile se vysoukal z kalhot a bílá látka mu zůstala viset na ramenou. Harry přesunul ruce na Severusova záda a přitáhl ho k sobě, ale dotek rtů mu nestačil – donutil Severuse přitisknout se k němu celým tělem. Oči, které se výjimečně neskrývaly za brýlemi, měl zavřené, nos mu tiskl ke krku a zhluboka vydechl. Severus vyčkával a nechal se mačkat, dokud Harryho stisk nepolevil. Pak se odtáhl s úmyslem nezatěžovat Harryho svou vahou, ale byl zadržen a přitažen zpět.

„Potřebuju tě,” zašeptal Harry a snažil se zaostřit na Severuse, který nedokázal posoudit, jestli se mu to nakonec povedlo, nebo ne.

„Jsem tady,” ujistil ho stejně tiše.

„Severusi?”

„Hm?”

„Mám tě rád.”

Nebyla vhodná chvíle na to, aby Harryho sdělení jakkoliv odmítl nebo znevážil vtipem a vlastně to ani udělat nechtěl. Ale říct cokoliv, co by jeho sdělení akceptovalo, se zdráhal. To, že spal s několika muži, z nichž dva se pokoušeli o něco vážnějšího, rozhodně neznamenalo, že by měl ve vztazích nějaké zkušenosti. Spíš naopak, nikdy si k nim vztah vytvořit nedokázal, shledával je iritujícími a jakákoliv pozornost mu byla krajně nepříjemná. Rozhodně ho ani ve snu nikdy nenapadlo, že by někomu řekl, že ho má rád. Teď si s tou myšlenkou pohrával.

„Já vím, Harry,” dostal ze sebe nakonec a pohladil ho po tváři, kam následně vtiskl polibek.

„To je dobře. Nezapomeň na to.”

Nesnášel tuhle melancholii, ale zbavit se jí také nedokázal, a tak ji mlčky snášel a přesvědčoval se, že to musí chápat. Když působil jako špeh, počítal se smrtí jako s reálnou možností, ale nijak se tím neužíral, neměl proč. Proč by se měl zabývat smrtí, když byl živý…

Nepřipadalo mu, že by měl Harry zájem pokračovat v činnosti nějakým… progresivním směrem. Lehl si proto na bok vedle něj, a protože se na úzkém gauči nepohodlně mačkali, kouzlem jej rozšířil a zadoufal, že se ráno neprobudí na zemi. Položil se na záda a po několikahodinovém ne zrovna pohodlném sezení to byla skutečně úleva. Harry se k němu okamžitě natiskl a Severus ho objal. A když mu prsty začal do kůže na hrudníku a břiše kreslit osmičky a kolečka, málem by usnul. Začínala mu být zima, oheň v krbu vyhasl před nějakou dobou a místnost se rychle ochladila. Harry si toho musel všimnout taky, protože se na ně snesla tenká deka neznámého původu a překryla je.

Zůstali tak až do rána, většinu času jen mlčeli, občas prohodili pár nepodstatných vět. Harry se až příliš staral o to, jestli Severuse někde netlačí nebo není moc těžký. Jako by mohl mít těžkou hlavu nebo nohu, kterou si krátce před rozedněním přehodil přes Severuse…

„Musím vstávat. Jestli chceš, tak tu ještě zůstaň,” zašeptal do rozježených vlasů, které ho lechtaly na bradě.

„Ne, půjdu taky. Sám bych se zbláznil.” Měl mu říct, že na to není sám, jenomže Severus s ním nemůže být celý den, Harry musí najít způsob, jak se s tím alespoň částečně vyrovnat sám. Tak, aby mohl normálně fungovat, normálně žít. Jediné, co mu dávalo šanci, že to Harry dokáže, byl fakt, že nebyl typ, který by si stěžoval. A byl Nebelvír, zatne zuby a po hlavě do toho skočí. Jak jinak. Zároveň se ale Severus rozhodl, že mu ukáže, že na to není sám, ať se děje cokoliv a kdekoliv.

22. kapitola                                                               24. kapitola

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 26

  1. Saskya

     /  11.3.2014

    no, raz to zistiť musel :-/ predstava, čo všetko ich ešte čaká a on už teraz vie, že na konci musí zomrieť…. chudák, ale pevne verím, že nakoniec prídu na riešenie :) veď musí byť happy end, nie? :) :D
    ďakujem za kapitolu :)

    Odpovědět
  2. Kate

     /  11.3.2014

    Pořád mě někdo od téhle kapitoly vyrušoval. Grrr! :D WOW! ♥
    Já věděla, že se: víc hlav víc ví vyplatí. :) Hodně se těším na vpád do Malfoyovic sídla. :O To bude něco! A teda… Pořád jsem nějak mimo z těch emocí, které se na mě přes tuhle kapitolu přenesly, když Harry zjistil, že je viteál. Už od začátku, když zjistili o poháru, mi hlavou letěly myšlenky: A co Harry jako viteál?! Tak tohle bude ještě zajímavé. Hodně.
    A propo… Je vážně, ale vážně důležité vědět, že tu pro vás někdo je. Hlavně v takovýchto situacích, i když jsou jen v tvé hlavě. Například, když se Harry dozvěděl, že je viteál a že bude muset zemřít anebo jakákoliv situaci mé Esme s Carlislem. A samozřejmě je to důležité i v reálném životě.
    „Ty nenosíš účes…” :D :D Obdivuji tvou dokonalou schopnost využívat vtipné situace a věty, když je téma tak těžké a zdá se neřešitelné, ale… Každý problém má řešení, pokud ho nemá, nemá cenu se jím zabývat. A taky obdivuju to, jak umíš říct všechno jen v jedné jediné větě.
    Opět úžasná kapitola, nemám slov. Nic víc ze sebe nevymáčknu. Děkuju moc! ♥

    Odpovědět
  3. Agnes

     /  11.3.2014

    To byla poměrně pochmurná kapitola. Ale oni ještě něco vymyslí nebo to prostě Harry přežije jako v originále. Vůbec si nepřipouštím, že by to mohlo dopadnout špatně. I přes tu zoufalost, jsi tam ale úžasně vsunula humor.
    Na vyloupení Malfoy Manoru jsem moc zvědavá. Ještěže mají Draca na své straně.
    Že neexistuje káva o páté? Severus by měl poznat mou tetu :-D
    Ze slashe čtu jen snarry, takže není divu, že jsem na portrét Severusovy matky ještě nenarazila. Ale kdo ví, jednou možná dojde i na snupin.
    Děkuji za krásnou kapitolu.

    Odpovědět
    • Teď jsem zmatená, odpověděla jsem ti na komentář a tu odpověď tu teď nevidím,t ak pro jistotu ještě jednou… Děkuju za reakci a tetu zdravím – na kávu je každí hodina dobrá! ♥

      Odpovědět
  4. Achája

     /  11.3.2014

    Taková zpráva se asi nedá jen tak přijmout, jsem ráda, že je to sbližuje, když nic jiného. Inu, co dál?:-)

    Odpovědět
  5. Symphony

     /  12.3.2014

    Plné průlomů a emocí. Na jednu stranu ta naděje, že pohár je na dosah, na druhou komplikace ohledně jeho získání a plánovaání závěrečné bitvy. A potom Harry dozvídající se, že se musí vzdát. Společná probdělá noc. Severus v rozepnuté košili.
    Čeká je spousta náročnýho a hnusnýho, je dobře, že teď už oba ví, že mají jeden druhýho.
    <3

    Odpovědět
  6. weras

     /  12.3.2014

    Deprese,to je to,co bude Harryho chvíli provázet. Dozvědět se,že je viteál,není opravdu to nejlepší. Ještě že má Severuse a že mu rozumí.Myslím,že Severus se bude opravdu snažit dávat Harrymu najevo,že není sám a že snad dojde i na vyznání.To uvidíme. Ještě nás čeká asi hodně zajímavého děje a tak se moc těším na další kapitolu. Velký dík!!!!

    Odpovědět
  7. scully

     /  12.3.2014

    Teda to byla opravdu pochmurná kapitolka. Harryho mě bylo moc líto,dozvědět se,že je viteál a musí zemřít. Aspon má Severuse,který za ním stojí a může se na něj spolehnout. Moc se mi líbil jejich rozhovor. Tak pohár je na Malfoyově panství. Těším se až se pro něj vydají,ještě že mají podporu Draca. Super byla hláška o Harryho účesu. Moc děkuju za kapitolku

    Odpovědět
    • Taky děkuju :) Pár pochmurných nás ještě čeká. Vlastně se mi momentálně zdá, že všechny ty veselé scény, co jsem měla v plánu skončí jen jako vystřižené. :-/ No, uvidíme. ..

      Odpovědět
  8. Nade

     /  12.3.2014

    Ono je asi velký rozdíl, dozvědět se takovou věc uprostřed bitvy a nebo dny, až týdny předem. Lidská mysl je pěkná mrcha, pořád se v tom babrá, a jeden nemůže v klidu fungovat. Tahle má Harry příliš mnoho času přemýšlet nad svým zpackaným životem.
    Jsem napnutá, jak to zvládne. Díky, těším se na pokračování.

    Odpovědět
    • Jo, je to hrozně o psychice. Původně jsem to takhle ani v plánu neměla, ale ono to nějak vyplynulo. Prostě si dělají, co chtějí, a vůbec jim to není blbý, a já se s tím musím nějak porvat. :-) Děkuju za reakci ♥

      Odpovědět
  9. Emily

     /  13.3.2014

    Chudák Harry, dozvedieť sa, že musí umrieť a môže len čakať a čakať. Aj keď vedel že pravdepodobne neprežije, je kruté povedať mu to takto naisto. Verím, že Severus mu bude pomáhať ako len bude môcť. A prosíííím nedopusti aby Harry umrel. Nejako ho z toho vysekaj, alebo nech vstane z mŕtvych alebo ja neviem ale nech to neskončí zle. :) Kapitola bola nádherne smutná a dojemná, ďakujem!

    Odpovědět
  10. POPO

     /  14.3.2014

    No, páni! Myslím, že po přečtení se cítím jako dobře promíchaná polívka. Zahřátá, plná dobrých věcí, velmi chutná…pak je jí najednou moc, začíná z ní bolet žaludek, polévka stydne, až je ledová jako z ledničky. Úplně takhle se mi měnily pocity při čtení – nejdřív spolupráce, úspěch při hledání, optimismus při vymýšlení způsobu zničení, a pak tem plíživý pocit, že je něco špatně. A i když tam byly perličky, které by měly vyvolat smích, byl by to smutný smích, No a odhalení viteálu v Harrym vytvořilo studený šutr beznaděje v žaludku.
    Nevím, jestli je to záměr, ale po téhle kapitole se mi zdá, že povídka směřuje k takovým těm temným. Ani ta útěcha v objetí není moc hřejivá, podmínky pro vývoj vztahu jsou mizerné a nezdá se, že by se měly zlepšit. Takže jsem se rozloučila s vizí romantiky, ach jo…
    Ale nevadí, temné povídky taky miluju  A obzvlášť tak úžasně napsané, jako je tahle. Díky za počteníčko!

    Odpovědět
    • Uch, páni, děkuju ♥ Povídka došla do zlomu, čeká nás pár temných kapitol, což sice nebyl záměr od začátku, ale válka, která se dosud držela v pozadí, prostě jednou na povrch vyplout musí. Tohle je začátek těch horších událostí, které odhalení, že je Harry viteál, spustí. Harryho se Severusem postupně spojovaly hlavně ty špatné události, tahle nebude výjimkou… Romantiky si teď moc neužijí, vztah bude pořád takové to hříbátko, co se sotva drží na nohou, ale budou tam pro sebe navzájem, ať se děje cokoliv…
      Ještě jednou děkuju za tak obsáhlý příspěvěk ♥

      Odpovědět
  11. To je úžasné… Úžasne depresívne, ale aj úžasne napísané. Veľmi si to užívam, aj keď je to teraz také temné. Chudák Harry :( Ale ja som optimista a len dúfam, že to nenecháš skončiť v takomto duchu. Ak áno, pošlem ti účet za všetku čokoládu, ktorá bude musieť padnúť za obeť, aby sa mi nálada zdvihla do normálu, tak pozor! :-D

    Odpovědět
    • Odpovídala jsem ti z tabletu a teď koukám, že se to asi neodeslalo :-/ Tak ještě jednou :) Nevím, jestli tě to uklidní, ale taky se mi nějak zvýšila spotřeba čokolády, dva účty bych už neutáhla. :D Děkuju, jsem ráda, že se ti povídka líbí, i když se vezeme na temnější vlně.

      Odpovědět
  12. Lily

     /  16.3.2014

    Teda, to je povídka. Včera večer jsem začala s pevnina kapitolkama a dnes jsem na konci.. Moc doufám, ze brzy budou další protože tvůj příběh je pekne strhujici. To jak se ted Harry citi je opravdu hrozné..jako když ti v 19 řeknou ze mas rakovinu. Ty myšlenky,, proč zrovna já.. Trvalo to dlouho než jsem mohla normálně dýchat.. Je dobře,ze Harry ma Severuse.
    Doufám ze vymyslis konec, kde Harry neumre, nemyslím ze by to Severuse znovu zvládl a to by pro mne byla příliš temna povidka. Navíc si musí ještě vybudovat vztah..
    Tak hodné štěstí při dalším psaním.
    Lily

    Odpovědět
    • To jsi rychlá jako blesk :-O Děkuju, moc si toho vážím. S Harrym to ještě hodně pohne a co se konce týče, nebudu nic prozrazovat i proto, že mám v hlavě víc variant a čekám, kterou si vyberou. :-)

      Odpovědět
  1. Nullo modo – 24. kapitola | Lepidlo života
  2. Nullo modo – 22. kapitola | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: