Nullo modo – 22. kapitola

Už podezřele dlouho tu nic nepřibylo. Mému svědomí ulehčuje jen to, že po dlouhé době mám i nějaký ten volný čas a náležitě si ho užívám čtením a koukáním na seriály. Když na to tak koukám, jsou to vůbec polehčující okolnosti?

Děkuju Vám za všechny komentáře u minulé kapitoly a ráda bych poděkovala i za komentáře od čtenářů, co začali povídku číst až v posledních dnech. Jejich průběžné reakce mě hrozně nakopávají. ♥ Poslední, ale neméně důležité poděkování SarceS a Rowaně, které jako obvykle vychytaly nesmysly. Bylo jich dost, občas se fakt stydím, co všechno jsem schopná napsat.

Tohle je ještě jedna taková překlenovací kapitola, tak buďte shovívaví. :-) Od příště přibude akce a já se na to hrozně těším. A dokonce si skoro začínám myslet, že se do těch 30 kapitol vejdu…

* * * * *

Amicus certus in re incerta cernitur

„Proč jí to tolik vadí?“ zeptal se Harry Severuse naštvaně, když se k němu toho odpoledne připojil v laboratoři. Jediné volné odpoledne za tři týdny. „Nepřišlo mi, že by byla kdovíjak proti, když se o spojení rozhodovalo,“ mračil se.

„Neměla zrovna moc šanci do toho zasahovat. Navíc se změnou jejího postavení přišla i větší odpovědnost.“

„Nic jí do toho není.“ Harrym cloumal takový vztek, že se stěží ovládal, aby si nedupl.

„Není, ale má o tebe starost.“

„A to přesně proč?“ zavrčel mladík a za brýlemi se mu honila bouřková mračna. Severusovi to přišlo směšné.

„Protože mě zná…“

„Já tě taky znám.“

„…o něco déle než ty,” zdůraznil Severus v reakci na přerušení. „Ví, jak moc nesnesitelný dokážu být, když mám špatné období. A protože nemáš rodiče nebo opatrovníky, kteří by ti mohli rozmlouvat… mě. Zkrátka na tebe dává pozor.“

„Ty se jí zastáváš?“

„Chápu ji.“

„Bezva.“

„To neznamená, že s ní souhlasím,“ upozornil ho Severus.

„Jasně, máš pravdu, promiň,“ povzdechl si Harry a poněkud nervózně se napjal. Pak se zase zamračil. Tentokrát to ale nevypadalo, že je vztek namířený na Severuse, a tak nechal tuhle záhadu nevyřešenou a věnoval se své práci.

„Takže…“ ozval se po chvíli Harry zase a těkal očima kolem sebe. „Co to vlastně děláš?“

„Nějak mám problém věřit, že by tě to vážně zajímalo,“ prohlédl si ho zkoumavě a snažil se vysledovat, co se ve skutečnosti za Harryho otázkou skrývá

„Zajímá mě, co děláš. Obzvlášť když tomu věnuješ tolik času a tak dlouho.

„Dlouho?“

„No, minimálně od léta,“ pokrčil Harry rameny.

„Jak jsi na to přišel?“

„Ty přísady se pořád opakují.“

„Ano, snažím se vylepšit jeden lektvar.“

„Leze to z tebe jak z chlupaté deky… Jaký?“

„Určitě sis všiml, že kouzelníkům se spousta běžných mudlovských chorob vyhýbá.“ Počkal na Harryho přikývnutí. „Přesto se u kouzelníků objevují určité vady. Ty jsou většinou genetického původu. Snažím se jim přijít na kloub.“

„Chceš… Ty chceš léčit genetické vady lektvarem?“ snažil se Harry pochopit a jeho výraz byl víc než pochybovačný.

„Bez pokusů není objevů.“

„Na tom sice něco je… Ale tohle je tak trochu nemožné, ne? Jak by lektvar mohl ovlivnit něco takového?“

„Za předpokladu, že vlohy pro magii jsou taktéž genetického charakteru a že lektvary vázané na magické jádro jsou běžnou praxí – proč bychom to nemohli posunout dál?“

„Protože… Já nevím. Prostě je to divný. Máš s tím nějaké výsledky?“

Severus chvíli zvažoval, jestli to má dál rozebírat, ale zdálo se, že Harryho jeho práce skutečně zajímá.

„Nějaké ano.“

„A?“ protočil Harry oči a usmál se. Severus na ten úsměv zíral jako na něco děsivého. Protože se mu líbil. Měl ten úsměv rád. Harry si jeho výrazu všiml a lehce ztuhl v obličeji. „Co?“ zeptal se s obavou.

„Nic,“ zahuhlal Severus a v dalším okamžiku si uvědomil, že jsou Harryho oči nezvykle blízko. Kdo ke komu přišel? A kdy?! A kdy Harrymu, u Merlina, strčil jazyk do pusy? Náhle cítil jeho ruce na zádech, svoje prsty v jeho vlasech a dál se jeho myšlenkové pochody omezily na nesouvislá hesla zahrnující „sladké“, „příjemné“, „mučení“. Do bodu Přestanu teď, nebo vůbec se dostal příliš rychle. Pokusil se Harryho odtlačit, ale ne dostatečně důrazně, nebo ho Harry záměrně ignoroval.

„Harry,“ pokusil se tedy jeho pozornost upoutat jinak. S čím nepočítal, byla zrada vlastního hlasu. I jemu samotnému to znělo jako čistá touha, nikoliv jako pokus o přerušení. Výsledkem bylo, že se po něm Harry doslova vrhl. Severus svolal na pomoc zbytky svého sebeovládání a odsunul všechny příjemné pocity do pozadí. „Dost,“ donutil se říct polohlasně. Stačilo to, aby se Harry zasekl a odtáhl. Čekal. Nejspíš na vysvětlení, ale Severus netušil, co by mu měl říct. Jemu to přišlo dostatečně zjevné. Ještě okamžik se vzájemně měřili pohledy, než Harry ten svůj sklopil k zemi. Akceptoval hranici.

„Budu vedle,“ zamumlal a vyšel do obývacího pokoje.

Když se k němu Severus později připojil, našel ho spát v křesle. S údivem si všiml, že mu na prsou leží Tajná umění nitrozpytu, otevřená někde za třetinou, jako by je mladík předtím doopravdy četl. Severus ho nikdy neviděl, že by vzal odbornou literaturu do ruky dobrovolně.  Ovšem to, že u jejího čtení Harry dokázal usnout, Severuse nepřekvapilo ani trošičku. Chvíli ho pozoroval a pak jej něco napadlo. Sebral Harrymu knihu z prsou, zjevně mu nechyběla, protože se ani nehnul. Nalistoval příslušnou kapitolu. Proč jen ho to nenapadlo dřív?

Z jednou vytvořených mentálních spojení uniknouti nelze jinak než smrtí jedinců spojených. Pokusy o rozvázání nevyhovujících spojení se vždy ve výsledku bezpředmětné ukázaly býti. Magickou silou nebo vlastní vůlí jedince jednoho nebo obou (spojení více jedinců nebylo zaznamenáno) potlačené spojení se s plynoucím časem obnovovati samovolně počalo, v některých případech došlo dokonce k posílení a mimovolná spojení se častějšími stávala. … spojení vytvořená mezi jedinci spoutanými starými magickými rituály se v tomto směru jako zvláštní jeví. Podobně jako svazek sám ani mentální most mezi nimi nemůže přerušen býti způsobem uspokojivým. … Vícero pokusů o přerušení k zatemňování mozku vedlo … Podle zásady v obecném povědomí platné druha ni družku zabíti nelze, stejně tak mentální spojení ukončiti nepodařilo se ani zásahem rázným od obou spoutaných, či zásahem vnějším.

Zamračeně odtrhl pohled od textu. Tušili to správně, spojení se mohlo posilovat…

… bez ohledu na city či vzájemné sympatie nebo antipatie.

Zachmuřil se ještě o něco víc a přelistoval na vznik mentálních spojení. …mnoha způsoby. Záměrně i nemnohými jinými způsoby, jichž princip přesně zdokumentován nebyl. Proč je to všechno tak mnohoznačné a obecné? Nitrobranné techniky potlačovati mohou … později ve vyšší míře … používati se nedoporučuje. Propátrával text očima jen velmi letmo. Nezdálo se, že by cokoliv z toho bylo užitečné. Nedokázal přijít na to, jak je potenciálně vůbec možné, že sdílí mysl s Temným pánem. V hlavě si shrnul fakta. Je spoutaný s Harrym, který má zase pouto s Pánem zla, protože je živým nositelem části jeho duše.

Což ovšem v žádném případě, v žádné realitě, neznamenalo, že tím spoutáním se z něj stala součást viteálu. Ne, to prostě nemohla být pravda. Něco takového bylo nad možnosti magie. Ačkoliv žádný spolehlivý precedens v tomto ohledu neexistoval. Ani žádný nespolehlivý, když na to přišlo. Museli počítat s nejhorší možnou variantou a tu ještě desetinásobně zhoršit. Pak se možná dalo říct, že jsou připraveni na vše.

S nespokojeným mlasknutím knihu zavřel, čímž probudil Harryho. Stejně už byl čas večeře. Spáč zmateně zamrkal, když jeho oči našly ty Severusovy, uvolnil se a usmál. Severusovi to připadalo jako nevyřešitelná hádanka – jak se někdo mohl usmát při pohledu na něj?

„Je čas na večeři.”

„Večeři? Jak dlouho jsem spal?” vydrápal se mladík do sedu, srovnal si brýle na obličeji a zamrkal, aby se úplně probral.

„Nevím, teď jsem přišel.”

Harry neodpověděl, místo toho se prudce otočil a zíral do prázdna. Severus jeho pohled nejdřív následoval, ale když v prostoru nezaznamenal nic podezřelého, povytáhl obočí a čekal, až mu Harry vrátí pozornost. Ten stále zíral, navíc Severus pocítil pátrání jeho magie.

„Máš nějaký důvod-”

„Někdo tu je.”

„Ano, stojí před tebou a snaží se zjistit, co-” opět se dál nedostal.

„Myslím to vážně,” zavrčel Harry. „A není to poprvé, co mě tu někdo pozoruje.”

„Absurdní. Poznal bych, kdyby tu někdo byl.”

Tentokrát Harry zavrčel už jen cosi neartikulovaného a otočil se k odchodu.

„Nechybí ti nic?” zadržel ho Severus u dveří. Harry se zmateně otočil, prošacoval se, a když našel hůlku (jak si vůbec mohl dovolit nebýt si stoprocentně jistý, jestli má hůlku u sebe, nebo ne bylo další záhadou), pokrčil rameny.

„Ani ne.” Severus zvedl knihu a zamával jí.

„Aha, jasně,” zamumlal Harry a začervenal se. Rozpačitě si ji vzal. „Tak se uvidíme u večeře.”

„Ovšem.”

* * * * *

Vešel do Velké síně a uvítal ho živý smích přicházející od nebelvírského, v obecném povědomí toho hlučného, stolu. Usmál se a přisedl si ke spolužákům z ročníku.

„Nějaký spokojený,” vrazil mu Neville loket do žeber.

„Hladový, to je rozdíl,” zazubil se Harry.

„Napadá mě pár činností, po kterých by ti mohlo vyhládnout a ještě způsobí, že se budeš takhle uculovat.”

Harry na něj nevěřícně zíral, nejistý, jestli vážně Neville řekl to, co si Harry myslel, že řekl. V jejich okolí to vyvolalo salvu smíchu. Neville ho praštil do ramene.

„Jen vtip, kámo.”

„Jo. Jasně.” Musel vypadat vážně vyděšeně, když Neville dodal:

„V pohodě?”

„Jo,” zatřepal hlavou.

„Neboj, nemyslel jsem, jako že bys ty a Snape…” potřásl Neville hlavou a Harry se znovu napjal. „Nebo jo?” vykulil jeho spolužák oči a s ním i pár dalších.

„Eh,” zasípal Harry, před očima těch pár ukradených polibků nebo klidných objetí. „Ne, jasně že ne,” stáhl obočí a pohledem zaletěl k učitelskému stolu. Severus tam ještě nebyl a Harry se cítil podivně prázdný.

„Můžeme s tebou mluvit?” naklonil se k němu během jídla Ron a Hermiona je napjatě pozorovala.

„Jasně, o co jde?” Ron kývl ke dveřím z Velké síně.

„Hned?” podíval se Harry toužebně na nedojedené těstoviny.

„Ne, počká to.”

„Dobře,” kývl a zbytek do sebe jen rychle naházel. Vyšli ven a zamířili do tajné chodby v pátém patře, kde se usadili a nic je nerušilo.

„Tak, co se děje?”

„Chceme do Řádu,” prohlásil Ron jistě.

„No, to chápu, ale to není na mně…”

„Ale můžeš nám pomoct.”

„Hele, lidi, to bych fakt moc rád, ale McGonagallová mě teď zrovna dvakrát nemusí. Prostě s ní promluvte. Nezávisle na mně, nejlépe.”

Hermiona se ošila. „Co?” ušklíbl se na ni Harry. Takhle se tvářila jedině, když chtěla něco říct.

„Vlastně už jsem s ní tak trochu mluvila.”

„Tak trochu?”

„Ano. Řekla, že do Řádu nás v žádném případě nepustí.”

„Aha?” povytáhl obočí.

„Dokud nedokončíme školu. A taky řekla, že pokud vážně chceme, nebude nám bránit v pokračování Brumbálovy armády.”

„Ale-”

„Poslouchej, Harry. Není to špatný nápad. Nemusíme tomu tak říkat, ale mohlo by to pomoct. Dát dohromady některé, nebo všechny, z bývalých členů. Mohli by pomoct s hledáním artefaktů. Nemusela by to být už výuka jako dřív, výcvik profesora Snapea je dobrý,” Harry u téhle části povytáhl obočí, „a někteří chtějí pomáhat, ale nemají jak. Mohlo by to fungovat.”

„Co když se Voldemort nějak dozví, že jdeme po viteálech?”

„Od koho? Po Prasinkách se to tu poněkud vyčistilo, nemáš ten pocit?”

„Dobře,” rezignoval. “Co mám dělat?”

* * * * *

Schůzi Řádu Harry přivítal s nadšením. Doufal, že by se po ní mohli se Severusem zdržet. Ve škole se teď sice celkem vídali, ale pořád to byla škola, kde se neustále pohybovalo až moc lidí. Jen to musí nějak šikovně Severusovi předhodit jako hotovou věc. Celkově měl hned několik záležitostí, které by s ním rád probral. Nadšení ho přešlo po třech hodinách neustávajících hádek. Strůjci většiny z nich byli Remus se Severusem, který byl celý večer absolutně nesnesitelný. Každého chytal za slovo, vměšoval se naprosto do všeho, přestože obvykle se tvářil, že tam není, že ho všichni nudí a všichni kolem něj jsou idioti.

„Dost, oba dva!” okřikla je právě Minerva. Několik členů Řádu k ní zvedlo unavený žádostivý pohled, Harry byl mezi nimi. „Kdybyste si své dětinské rozepře laskavě nechali na jindy. Nikdo na vás není zvědavý.”

„Přesně tak, Severusi. Nikdo na tvé výlevy není zvědavý. Tak už konečně sklapni,” zavrčel na něj přes stůl Remus. Harry protočil oči. Přesně věděl, jaká reakce přijde. Remus byl ten nejtrpělivější člověk pod sluncem, ale když se dostal do varu, stálo to za to.

„Sklapnu, Lupine, velmi rád, až mi konečně někdo uspokojivě odpoví.”

„Pottere, nemohl byste,” naklonil se k němu tiše mladý muž, kterého Harry jménem neznal, a kývl výmluvně hlavou směrem k Severusovi.

„Mě do toho netahejte,” zamračil se, a když muž chápavě potřásl hlavou, pokrčil omluvně rameny.

„Jen je to vážně únavné.”

„Rozhodně,” zasmál se nahlas Harry, stále otočený ke svému sousedovi. Najednou si uvědomil, že Severus nečekaně ztichl a ucítil propalující pohled v zádech. „Jsem Harry,” zvedl pravou ruku.

„Já vím. Teda Josh,” přijal mladý čaroděj nabízenou ruku a připojil úsměv. Hádka už dál nepokračovala a Harry se s úlevou ve své židli narovnal. Když se otočil k Severusovi, neunikl mu jeho nevraživý pohled, kterým Joshe zpražil.

„Mohli bychom se chvíli zdržet?” zeptal se Harry tiše Severuse, když porada konečně skončila.

„Mám ještě práci,” zavrčel Severus a bez dalších průtahů zamířil ke krbu. Harry ho hluše následoval. V ředitelně už po něm samozřejmě nebylo ani památky.

„Pane Pottere,” zastavil ho u dveří hlas ředitelky. Zarazil se. Na půl vteřiny vážně zvažoval, že se otočí… „… Neměl byste se tolik upínat k profesoru Snapeovi…“ Víc z jejího chystaného proslovu přes klapnutí dveří neslyšel.

„Do hajzlu,” zaklel vztekle v tichu a soukromí své postele izolované hned několika kouzly od okolního světa. Usínal neklidně s naivní představou konejšivého objetí. Na hraně bdění a spánku se bezděčně otřel o Severusovu nitrobránu. Jako by potřeboval alespoň zdání kontaktu, psychické objetí, když nemohl mít to fyzické. Těsně předtím, než usnul, připadalo mu, že ho Severus skutečně objímá. Ten pocit byl k nezaplacení.

* * * * *

 „Pottere, koho byste touto zbraní,” zdůraznil profesor Snape posměšně,chtěl napadnout?” Držel přitom mezi dvěma prsty něco, co připomínalo šňůru od nějakého elektrického zařízení. Úzké gumové poddajné cosi.

„Mohl bych tím někoho uškrtit.”

„Nebo se oběsit,” kontroloval Severus s netečným výrazem v obličeji. Stále se na Harryho zlobil, aniž by ten byť jen vzdáleně tušil, proč.

„Takovou radost ti neudělám,” zamumlal tiše, jen pro Severusovy uši. Výraz nesouhlasu v jeho obličeji ignoroval a přeměnil tu věc zpátky na obyčejný klacek.

„Nesoustředíš se. Požadovaný výsledek musíš mít před očima co nejpodrobněji. Detaily jsou důležité,” odpověděl Severus stejně tiše. S tím odvlál o pár kroků stranou k dalšímu chudákovi. Harry se snažil, Hermiona mu našeptávala postup, ale výsledek se pořád podobal kabelu od vysavače.

„Já vážně nechápu, jak to děláš, Harry, ale tohle je trochu unikát,” zírala dívka stejně bezradně jako on.

„Konec hodiny. Potter s Thomasem se laskavě do příští hodiny uráčí naučit správný postup.”

Harry se sbíral dostatečně pomalu, aby ve třídě zůstal jako poslední.

„Nemáš hodinu?” uslyšel za zády a otočil se.

„Ne. A chci vědět, co se děje.”

Severus mlčel a zlověstně se mračil.

Harry si povzdechl. „Já nečtu mezi řádky, nechápu tvoje metafory, stejně jako ty nechápeš, co myslím vážně a co ze srandy. Takže upřímně a narovinu. Žádné mlčení. Myslím, že se tím vyhneme spoustě nedorozumění.”

„Co to bylo s Blakem?” štěkl zlostně Severus.

„S kým?” vykulil Harry oči.

„Nedělej ze sebe idiota.”

„Ty myslíš,” zarazil se, nemohl si vybavit jméno, „Joshe?” nadhodil s otázkou stále nejistě. Odpovědí mu bylo semknutí rtů. Harry nevěděl, jestli se má rozesmát, nebo prostě jen dál nevěřícně zírat. On žárlil. Severus vážně žárlil. No, hlavně že to fungovalo, ne? Přestal se hádat s Remusem. Harry se v duchu spokojeně ušklíbl. „Jen se mi představil,” odpověděl nenuceně. „Vadí ti to snad?” povytáhl obočí.

„Nebuď směšný,” ohradil se Severus a Harry si byl jistý, že si uvědomil, jak hloupě se zachoval.

„Severusi, já bych nic takového nikdy neudělal.”

„Nevím, o čem to mluvíš.”

„Nezačal bych si s nikým, když jsem prakticky, vlastně fakticky, ženatý s tebou,” bezděčně se palcem dotkl prstenu na svém levém prsteníčku, kde prsten zase začal nosit.

„Nemusíš se přemáhat jen kvůli svazku, o který jsme nestáli.”

„Rozhodně se nepřemáhám. Záleží mi na tobě, jsi pro mě důležitý a potřebuju tě u sebe, já… Já tě mám rád,” vydechl Harry nakonec sám překvapený obsahem svého sdělení. V hlavě mu ta slova rezonovala jako nekonečná ozvěna špatně sladěné zvonkohry a srdce ten rytmus bezděčně kopírovalo. Severus mlčel, nemrkal, prostě jen tupě zíral, jako by Harry právě prohlásil, že jednorožci neexistují.

Harry čekal, dokud se Severus neodhodlal nadechnout. Ale to bylo všechno, k čemu ho nechal dojít. Nedokázal si představit, že by měl slyšet jakékoliv „Harry…”.

„Radši nic neříkej,” požádal proto Severuse a ten rád poslechl.

* * * * *

Trvalo mu to pár dní, ale díky Harrymu si uvědomil jednu věc – Nebelvíři prostě nemluví v metaforách. Co řeknou, to tak také myslí. Ačkoliv stále neměl pochopení pro kolejní předsudky, zdálo se, že ten klobouk své práci vážně rozumí, protože rozdíly mezi mentalitou příslušníků jednotlivých kolejí tu zkrátka byly.

„Líbezné fialky,” zavrčel. Byl si jistý, že Minerva tohle heslo zvolila jen proto, aby ho naštvala. Docela by se jí podobalo, kdyby stála za rohem a hloupě se hihňala tomu, že ho donutila říct „líbezné fialky”. Protočil nad tou představou oči a donutil se koncentrovat.

„Dobré odpoledne, Severusi,” zvedla ředitelka pohled od své práce. „Čemu-”

„Pochopil jsem to. A rozhodl jsem se. Tohle dotáhnu do konce, ať se ti to líbí nebo ne. Nikdo nemá právo mi bránit, ani ty ne.” Ředitelka ho sledovala s absolutně nečitelným výrazem. Po chvíli naklonila hlavu trochu na stranu, jako by přemýšlela, jestli pro něj školní trest bude dostačující. Hlavu narovnala a klidně promluvila:

„Varovala jsem tě, následky si poneseš sám.”

„Rád,” odsekl.

„Dobře,” kývla rázně hlavou a přivřela oči. Když je vzápětí otevřela, nesl její výraz stopy přeslazeného úsměvu, za který by se nemusela stydět ani ta růžová spoušť z ministerstva. Dokázalo ho to spolehlivě vyděsit. „To, že tě zakleju v netopýra, bude tvá nejmenší starost.” Kvočna…

Byla jako kvočna se svým hejnem Nebelvírů, na které nedá dopustit. Někde v zastrčeném koutku mysli ji chápal. Oba měli pro svou kolej zvláštní slabost a potřebu své svěřence chránit za každou cenu.

Přikývl. Nebylo potřeba více slov. Přestože to nejdůležitější zůstalo nevyřčené, bylo jim to oběma zcela zřejmé a Severus na tuhle dohodu dokázal přistoupit. Možná ji i vítal. Představovala pro něj určitou jistotu, že na Harryho dává pozor ještě někdo další.

„Takže, doprovodíte mě na oběd, profesore?” povytáhla ředitelka koutek rtů v náznaku úsměvu a vytrhla ho z myšlenek. Neochotně jí to odsouhlasil a počkal, až se k němu připojí. Pořád tu ženskou neměl rád. A pořád si jí vážil. K čertu s ní, byla neskutečná.

Nečekal by, že způsobí takové pozdvižení, když vejdou do Velké síně společně. Postřehl hned několik obličejů, které na ně vyjeveně třeštily oči. Nechápal proč. Měl pocit, že mu něco uniklo, ale Minerva si s tím zjevně nedělala starosti, jen se usmívala, tak to nechal být.

-Něco, o čem bych měl vědět?- ozvalo se mu v hlavě pobaveně, sotva se pustil do jídla.

-Ne, nic. Proč se ptáš?-

-To, že si to nakráčíš středem Velké síně po boku ředitelky, se ti nezdá jako dostatečný důvod?-

-Ani ne. Proč?-

-Copak jsi neviděl, jak na vás všichni zírali? A to nemluvím o tom, že poslední dobou, kdykoliv jsem vás dva viděl v jedné místnosti, skončilo to hádkou a já byl jejím předmětem.

-Viděl a stále tomu nerozumím. A nepřeceňuješ svůj význam trochu?-

-Zapomeň na to. Nic jsem neřekl. Mohl bych se za tebou navečer stavit? Potřebuju s tebou mluvit.-

-Ano.-

-Dobře, měj se.-

Měj se. Měj se… Co na tohle měl probůh odpovědět? Harry ale naštěstí na odpověď nečekal a spojení přerušil. Severusovu mysl znovu zaplavila Harryho nejistě pronesená slova – mám tě rád. Na to také ještě nenalezl adekvátní odpověď, přestože v něm pomalu ale velmi odhodlaně klíčila.

* * * * *

Harry vešel do Severusových pokojů. Kdy přesně mu začaly připadat tak důvěrně známé? Severus byl v pracovně a Harry se tím směrem vydal. Náhle zbystřil a prudce se otočil, hůlkou mířil do zdi vedle dveří, kterými právě přišel. Hledal, co mu unikalo, ale na nic nedokázal přijít. “Kdo je tam?” zeptal se, přestože nečekal, že by se mu dostalo odpovědi. Pomalu se otáčel zpět směrem k pracovně, když periferním viděním zaznamenal nový pohyb. Znovu se otočil a se soustředěným výrazem pátral po vetřelci. Jenomže zatraceně nikoho neviděl! Někdo si z něj dělal dobrý den už pěknou chvíli a jeho to vážně přestávalo bavit.

„Co tu vyvádíš?” vytrhl ho ze soustředění Severusův hlas. Harry sebou leknutím trhnul a prudce na něj namířil hůlkou. Severus to přešel povytaženým obočím.

„Promiň,” zamumlal Harry a hůlku sklonil. „Někdo mě tu sleduje,” dodal bojovně připravený na Severusův výsměch. Ten se sice k podobné reakci chystal, ale náhle se zarazil, jako by si něco uvědomil. Pak si založil ruce na prsou a došel k Harrymu.

„Tak se ukaž. Všichni víme, že tam jsi,” nakázal a Harry nevěděl, co si o tom myslet. Tupě zíral před sebe a nejspíš očekával, že se před nimi zjeví Uršula, nebo tak. Proto ho překvapilo, když se postava neobjevila před nimi, nýbrž vedle nich, na světlém pozadí obrazu, který byl zatím pokaždé prázdný. Teď si je prohlížela černovlasá žena. Na rtech jí pohrával úsporný úsměv, přestože černé oči byly neuvěřitelně smutné a, jak si bezděčně uvědomil, úplně jiné než ty Severusovy. Žena byla štíhlá, bledá, jedinými výraznými rysy byly velký nos a husté tmavé obočí. Samozřejmě pochopil, o koho se jedná.

„Jeden by čekal, že konečně přestaneš šmírovat, když tě dostatečně zaměstnám,” vytkl jí Severus a jeho hlas postrádal obvyklou ostrost. Naopak, byl mírný a vlídný.

Žena si odfrkla a probodla ho pohledem. Tohle gesto znal tak dobře! „Zaměstnám? Tomu říkáš ‘zaměstnám‘? Je tam tma a prázdno, co bych tam asi celý rok mohla dělat?” hájila se dotčeně. „Tady se poslední dobou dějí mnohem zajímavější věci,” poznamenala a Harry v tom cítil pobídku. „Ani v létě ses neukázal,” dodala opět vyčítavě.

„Ovšem,” přikývl Severus.

„To tě musím o všechno prosit, Severusi? Jeden by čekal, že mi svého manžela alespoň představíš.”

„Ale no tak. Nejsi ani živá. Tohle je Harry Potter,” máchl rukou k Harrymu, který jejich výměnu sledoval po celou dobu zcela nevěřícně.

„Nejsem, to neznamená, že musíš být hrubý.”

„Harry, to je obraz mojí matky.”

„To je přesně to, o čem mluvím,” zabodla žena do Severuse vyčítavý pohled a pak si Harryho prohlédla od hlavy k patě. „Ráda vás poznávám, mladý muži.”

„Eh. Já vás taky,” odpověděl nejistě.

„Takže hodláš nás dál sledovat, nebo se zvládneš zabavit sama? Další možnost je přeměnit tě na úplně obyčejný mudlovský portrét.”

„Jsi neskutečně hrubý, Severusi,” zamračila se teď žena vážně. Severus jí oplácel neústupný pohled, až to nakonec nevydržel a uhnul.

„Omlouvám se, ano? Máme teď práci, později se za tebou ještě vrátím, dobře?”

„Vidíš, že to jde, když chceš. Hezký večer,” popřála oběma, připojila úsměv a okrajem obrazu zmizela. Harry nikdy neviděl tak smutné oči a ještě dlouho ji díky tomu nemohl dostat z hlavy. V jakémkoliv gestu, úšklebku, úsměvu – stále tam bylo to pozadí bolesti a Harry si netroufal uvažovat, odkud pramenila.

„Takže…” začal, když vešel za Severusem do pracovny.

„Ano, Pottere, také jsem měl rodiče. Každý nějaké máme.”

„Já vím, nech toho,” přerušil jeho útok. „Byla milá.”

„Ovšem.”

„Co tě žere?” zeptal se se zájmem.

„Nic.”

„O tom jsme mluvili.”

„Já nevím.”

„To, že jsem ji tu viděl? Víš, že to nikomu neřeknu, myslel jsem, že tohle jsme si taky už vyjasnili. A buď za ni rád. Já své rodiče vídám jen v ohrožení života nebo mozkomorů,” usmál se slabě. „Dal bych cokoliv za to, aby se nechali portrétovat, když byli naživu.” To už stál přímo před Severusem, ruku volně položenou na jeho zápěstí.

V další chvíli měl Severusův jazyk v puse, na což si rozhodně nestěžoval. Natiskl se k němu, tlačil ho před sebou, dokud se Severus neopíral o parapet okna. Několik příštích minut jeho mozek zaměstnávala jen změť počitků. Vůně. Tiše zadrhnutý dech, který způsobil zemětřesení a poslal vlnu rozkoše do celého těla. Harry se k Severusovi přitiskl, jak nejtěsněji dovedl, a zasténal, když ucítil Severusovo vzrušení.

Jenže pak k němu dolehl stín pochybností a stud z nedostatku vlastních zkušeností. Rázně polibek přerušil a odvrátil se. Snažil se vzpamatovat. Jak si kdy mohl připadat Severusovi rovný? Vždycky oproti němu bude jen vyděšené kuře, které nic neví. Severus se za ním ani nepohnul.

„Omlouvám se,” zašeptal Harry tiše. Odpověď nepřišla hodnou chvíli, takže se nakonec otočil.

„Za?”

„Za sebe?” odpověděl otázkou, jako by tím vysvětloval všechno.

„Nerozumím.”

„Chovám se nemožně. Ale nějak si nedokážu pomoct. Asi se bojím.”

„Já bych neudělal nic proti-”

„Ne! Nebojím se toho, že bys mi ublížil, nebo udělal něco, co nechci. Spíš mám strach, že tě to přestane bavit. Já tě přestanu bavit,” přiznal a napjatě čekal na reakci.

Harrymu to připadalo jako celá věčnost, ale odpověď přišla už po pár vteřinách v podobě nepřesvědčivého tichého „Nebuď idiot, Harry.”

„Měli bychom asi přejít k věci,” zamumlal mladík po nějaké době, kdy Severuse váhavě sledoval. „Myslím, že o Brumbálově armádě,” začervenal se jako pokaždé, když někdo zmínil název skupiny, „jsi už slyšel. Hermiona s Ronem ji chtějí obnovit a pomoct s hledáním viteálů.” Harry čekal nějakou reakci, ale žádná nepřicházela, tak pokračoval. „Zatím se sice přihlásili jenom oni dva, Ginny, Draco a Neville, ale stejně… Potřebuju jim vysvětlit, co mají dělat.”

„A co s tím mám společného já?”

„Kdybys mě nechal domluvit… Zkrátka už takhle mám co dělat, aby zvládal všechno, co zvládat mám. Mohli by se proto připojit k našemu pátrání. Jen těchhle pět. Pracovat s ostatními případnými členy pak zvládnou beze mě. Ušetřilo by to čas a navíc – víc hlav víc ví,” vychrlil rychle.

„Ne.”

„Dobře.” Čekal to, což nic neměnilo na tom, že se cítil trochu zklamaný. Znamenalo to totiž, že bude muset oželet pár dalších večerů, z toho mála, které jim se se Severusem zbývalo. Proto to musel aspoň zkusit. „Tak já půjdu,” zkontroloval čas. „Dobrou noc.”

„Dobrou noc,” odpověděl Severus tiše. Harry si byl jistý, že myšlenkami už byl jeho partner úplně někde jinde.

 21. kapitola                                                               23. kapitola

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 22

  1. Saskya

     /  19.2.2014

    ako Severus žiarlil :D :D
    pekná kapitola, dúfam, že do budúcna spolu budú tráviť viac času :) ďakujem za kapitolu

    Odpovědět
  2. Ja mám tvoje preklenovacie, neakčné kapitoly rada :) Ale aj na akciu sa teším, o tom žádná :) Úžasne sa mi páčia ich vzájomné interakcie, a tiež to, ako si vlastne nemôžu pomôcť a musia sa bozkávať :) Ale aj všetky ostatné udalosti – maš to tak úžasne vykreslené! Aj postavy! Minerva je skvelá. :) Už sa hrozne teším na ďalšiu kapitolu! Kľudne si užívaj voľno, sleduj seriály a čítaj, len si na nás občas spomeň a hoď sem ďalšiu časť príbehu :)

    Odpovědět
    • Děkuju, teď se úplně červenám. S tím volnem jsem si to asi zakřikla, protože už mám víkend a příští týden zase nabité do poslední minuty, co se dá dělat, ale určitě na vás budu s další kapitolou myslet. :)

      Odpovědět
  3. Agnes

     /  19.2.2014

    Vy autorky jste se asi spikly :-) Je olympiada a najednou vychází tolik aktulek. Kdo to má všechno usledovat? Ne, já si nestěžuju, jen moc nestíhám komentovat.
    Tohle je další kapitola, nad kterou se rozplývám. Žárlící Severus je opravdu roztomilý. Poprvé jsem se setkala s portrétem Severusovy maminky a Minerviny „líbezné fialky“ vybrané určitě jen na truc Severusovi mi připomněly Brumbálovy sladkosti, které se Sevovi asi taky moc nezamlouvaly.
    Prrostě další střípek do mistrovského díla. Díky a něj.

    Odpovědět
    • Já děkuju, že sis udělala čas na komentář, i když toho máš tolik :-)) Jsem na tom se čtením úplně stejně, což taky není stížnost. :D Díky.

      Odpovědět
  4. Emily

     /  20.2.2014

    Žiarlivý Severus :D vždy sa mi táto kombinácia neskutočne páči. Na konci sa mi nepáčilo, že Severus nesúhlasil, ale čo už narobím. Noooo a to bozkávanie mohlo trvať aj dlhšie :P :D Ďakujem za skvelú kapitolu a teším sa na tú akčnú! :)

    Odpovědět
  5. Nade

     /  20.2.2014

    Zdá se, že Severus se konečně rozhodl. Minerva měla zřejmě největší strach z toho, že se Harry zamiluje do někoho, kdo jeho city nebude opětovat. No, zřejmě byly její obavy liché. Žárlivost k Severusovi tak nějak patří. :-D
    Díky za kapitolku a těším se na pokračování.

    Odpovědět
  6. scully

     /  20.2.2014

    Moc pěkná kapitolka. Žárlivý Severus neměl chybu a snad přesvědčil i Minervu. Obraz jeho matky byl originální nápad. Ti dva se už pěkně sbližují. Moc děkuji za kapitolku a těším se na další akční díl.

    Odpovědět
  7. Achája

     /  21.2.2014

    Moc pěkné:-) Líbí se mi, jak se chlapci sbližují. Jen aby si v tom ještě Severus udělal jasno:-)

    Odpovědět
  8. POPO

     /  22.2.2014

    Konečně jsem se dostala k napsání komentáře. Ani nevíš, jak mě nová kapitola potěšila. Měla jsem den blbec, listovala netem a hle, co na mě nevykouklo. Úžasně jsi mi zvedla náladu, za což moc děkuji. :-)
    Harry na začátku roztomile zuřil. A to jejich sbližování nesbližování, kdy vlastně rozpaky nevědí co dělat a najednou mají proplatené jazyky se mi takymoc líbí. A Severus má portrét matky? Nedivím, se, že na sobě Harry sále cítil něčí oči :-)
    Je dobře, že se Severus rozhodl nenechat ten vztah ladem, že to chce dotáhnout do konce, ačkoli je trochu nechápavý když přijde na Harryho rozpaky z nezkušenosti. A ta ukázka žárlivosti byla skvostná!
    Prostě celá kapitola mě moc bavila a už se nemohu dočkat další. Díky!

    Odpovědět
    • Konečně jsem se dostala k odpovědi. :-) Mně zase pokaždé zvednou náladu tvé komentáře, takže já děkuju, protože tohle je takový hnací motor do dalšího psaní. :)

      Odpovědět
  9. Kate

     /  22.2.2014

    Severus nám žárlí, no podívejme! :D Minerva, no jo… :D Tý jo, docela z toho jejich „jazyku v puse“ padám pod stůl. Pořád nemůžu uvěřit, že už jsou si TAK blízcí, je to něco hodně úžasného. :) Rozhovor se Severusovou matkou byl teda něco. :D A doufám, že nakonec Ron i Hermiona a ostatní budou pomáhat s hledáním viteálů. To by bylo super a přesně, jak řekl Harry: „Víc hlav víc ví.“ :) U tvých povídek si dokonale vykresluju v hlavě ty místnosti, situace, rozhovory, tváře postav a prostě všechno si to přehrávám jako film, je to super, docela bych Nullo Modo chtěla vidět ve filmu. :O :* :) Děkuju za krásnou kapitolu a těším se na tu akci. :)
    A ještě, co považuji za nejúžasnější větu celé kapitoly: V hlavě mu ta slova rezonovala jako nekonečná ozvěna špatně sladěné zvonkohry a srdce ten rytmus bezděčně kopírovalo. :)

    Odpovědět
    • Na takový film by nikdo nepřišel :D Děkuju za krásný komentář, vždycky mi tak nějak vyvoláš úsměv :-) No jo, víc hlav víc ví. Dokonce o moc víc. :-)))

      Odpovědět
  10. sisi

     /  25.2.2014

    Toto je tak úžasně odpočinkové čtení,dokonce umí zahnat i bolesti hlavy. Ani mi nechybí ta dramatičnost a akce, které si slíbila od příště. Zmínka o Severusově mamince je opět jedním z těch dojemných okamžiků, při kterých sotva udržím suché oči. V každém příběhu je to úplně jiné. Je to pěkné vědět, že i on měl kdysi rodinu a nyní začíná budovat svou vlastní. Díky.

    Odpovědět
  1. Nullo modo – 21. kapitola | Lepidlo života
  2. Nullo modo – 23. kapitola | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: