Nullo modo – 19. kapitola

Krásnou adventní neděli,

všechny zkoušky mám prozatím úspěšně za sebou, bakalářku odevzdanou a s neuvěřitelnou radostí se vracím ke psaní a překládaní. Další výluka bude pravděpodobně na přelomu ledna a února, kdy mě čekají státnice. To jen tak na úvod, abyste věděli, proč mi to tak dlouho trvalo. V mezičase jsme se také daly dohromady s Rowanou, která se ujala korektury této kapitoly a doufám, že i všech následujících. :-) Chvilku nám trvalo, než jsme si na sebe zvykly, ale moc si její pomoci vážím a často jsem se hodně bila do čela nad tím, co všechno jsem schopná napsat. Děkuju ti za to. Další poděkování patří SarceS, která opět musela přelouskat několik verzí kapitoly, protože jsem pořád byla hrozně nespokojená a nevrlá. A z tohoto důvodu jsem požádala i Kate, aby si kapitolu přečetla, než jsem ji sem pustila, a poctivě ji se mnou zkonzultovala; takže další díky. Nevím, co bych bez vás dělala.

Kapitola tedy patří všem, kteří na ni vydrželi tak dlouho čekat. Děkuju a přeju vám krásné, klidné a hlavně odpočinkové Vánoce.

Co se tedy stalo posledně a co nás čeká? Vy-víte-kdo je obeznámen se spojením Harryho a Severuse, Severus naléhá na Harryho, aby o spojení řekl i svým přátelům a další viteál je zničený. A pak Severus Harryho políbil . Takže dnes nás čeká Harryho reakce, jedny narozeniny a jedno odhalení. 

* * * * *

Temeritas est damnare, quod nescias

Harry letěl chodbou jako splašený. Co nejdál. Proč to probůh Snape udělal? Zatracený Zmijozel, musí pořád dělat věci, které nedávají žádný smysl? Objetí, chycení za ruku – to Harry dokázal pochopit, prostě to oba potřebovali, ale nikdy v tom nebylo nic tak… nic takového! Občas měl sny se Snapem v hlavní roli, ale přisuzoval to podvědomí, které obvykle rádo odráželo všechno, co zaměstnávalo jeho mysl přes den, a spojení se Snapem zkrátka bylo výrazný zásah. Nikdy by ho nenapadlo o tom nějak víc přemýšlet, a pokud náhodou ano, rychle to odsouval do pozadí, protože se bál o Severusovi přemýšlet s jakýmkoliv sexuálním podtextem. Bál se takhle přemýšlet o jakémkoliv muži, protože to zkrátka bylo divné. Ve skutečnosti se nikdy nesetkal s nikým, koho by přitahovalo stejné pohlaví.

Na druhé straně…

Polibky se podle něj přeceňovaly. Cho se rozbrečela, a když políbil Ginny, bylo to prostě jen trapné. Rozhodně mu to nepřipadalo úžasné, natož vzrušující, o nějakých motýlech v břiše nemluvě.

Tak proč?

Proč, když se ho Severus svými rty sotva dotkl, to v něm vyvolalo takovou bouři? Proč ten dotek vnímal v celém těle, jako by měl vybuchnout? A proč to rozhodně nebyly negativní pocity? Zatraceně! Kopl do zdi. Bolelo to. Přivřel oči a znovu měl před očima ty nepatrně pootevřené rty, jak se k němu pomalu blíží, i hřejivý pohled v očích těsně před tím. Něco bylo zatraceně špatně.

Muselo to být důsledkem celkového emočního vypětí. Jo. Vždyť před chvílí zničili viteál. Jenomže ten pocit v něm z nějakého důvodu stále přetrvával a zahříval ho zevnitř.

„Do hajzlu!“ zaklel, když zaznamenal opatrný stínový útok na svou nitrobranu. Posílil ji na úroveň protiatomového krytu. V žádném případě nemohl spojení dovolit. Nebyl ve stavu, kdy by dokázal ovládat své myšlenky, natož pocity.

Konečně se zastavil a prudce se vydýchával. Stál u učebny Přeměňování a zrovna k němu mířil hlouček mladších studentů. Zapadl do místnosti.

Zamkl a svezl se na zem. Podlaha studila, ale Harry chlad sotva vnímal. Takže co teď? Ten polibek ho zjevně šokoval, ale neznechutil, a bezděčně ho napadlo, jestli by i podruhé cítil to samé. To rozhodně nebylo v pořádku, že ne? Měl se vztekat, měl být naštvaný, mělo ho vyděsit, že to Snape udělal, měl ho proklít až do sedmého kolene, nebo mu proboha měl jednu natáhnout. Ale on utekl.

Utekl, protože jakmile od něj Severus uskočil, zatoužil se okolo něj obtočit jako hroznýš a přitáhnout si ho hezky zpátky a rozhodně ho v příštím desetiletí nepustit. A to Harryho vyděsilo. Jeho vlastní reakce na polibek od muže. Protože Severus byl muž a Harry u něj nikdy neviděl jediný náznak, že by něco takového vůbec chtěl. Jasně, nikdy o tom nemluvili, ale Harry tak nějak předpokládal, že vzhledem k jejich spoutání by asi nebylo vhodné mít někde nějakou další partnerku, a byl si docela jistý, že Snape je na tom stejně. Možná od Harryho očekával … něco, nějaký vstřícný krok a teď už mu došla trpělivost… Vzpomněl si na všechny narážky, které vůči Severusovi pronesli jeho blízcí. Oni, zdá se, předpokládali, že by Severus mohl mít zájem jejich manželství naplnit. Proč jinak by se ho všichni po jejich svatební noci i později ptali, jestli po něm nevyžadoval sex? Přemýšlel o tom všem znovu a znovu, teď už s chladnou hlavou, a dospěl k překvapivému výsledku. Pokud je to Severusova cena, on ji zaplatí.

Ještě chvíli se s tou myšlenkou smiřoval a snažil se uklidnit. Když se mu to trochu povedlo, vyšel z učebny a po krátkém zaváhání zamířil do společenské místnosti, kde doufal v trochu klidu v přátelském duchu.

No… víc se asi mýlit nemohl.

Rozléhal se tam příšerný řev a vyhlídky na klidný zbytek dne rychle vzaly za své. Překvapilo ho, když ve dvou hádajících se poznal Rona a Ginny.

„Je to MALFOY!“ zařval právě Ron brunátný vzteky, čímž k sobě upoutal Harryho pozornost.

„A ty jsi idiot!“ nenechala se jeho sestra zahanbit. „Vůbec nic ti do toho není!“

„Je mi do toho všechno!“

„Co se stalo?“ snažil se Harry zjistit, poněkud vykolejený. Na vlastní starosti rázem zapomněl. Hermiona ho stáhla k sobě na pohovku.

„Ron viděl Ginny s Dracem, když se líbali,“ zašeptala.

„A kvůli tomu takhle vyvádí?” zamrkal.

„No,” pokrčila rameny Hermiona s výmluvným pohledem směrem k sourozencům.

A to byla poslední kapka.

Prudce se postavil a došel k Ginny. Stál teď vedle ní a měřil si Rona nepříčetným pohledem. „Víš, jak jsi nedávno odsuzoval Snapea, že mě soudí za věci, které dělal můj otec?“ osopil se na kamaráda příkře. Ron chtěl něco odseknout, ale Harry mu nedal příležitost. „Draco bojoval na naší straně a zachránil několik životů,“ otočil se s významným pohledem na Ginny, „takže bys sakra konečně měl odhodit svoje předsudky a zbytečnou nenávist!“ dopomáhal si gestikulací rukama, takže teď mířil ukazovákem přímo na Ronův hrudník, jako by ho snad chtěl proklít. Jen mu chyběla hůlka v ruce.

„Tak jako jsi to udělal ty se Snapem?“ odsekl Ron zuřivě a výsměšně ironicky se zasmál. „Možná bych se tedy měl s Malfoyem taky rovnou oženit!?“ zařval pak vztekle a tak hlasitě, že – pokud ne v celém hradě, v Nebelvírské věži určitě – nezůstal jediný člověk, který by ho neslyšel.

V místnosti by v tu chvíli bylo slyšet pírko spadlé na polštář. Harrymu i Ronovi se rozšířily oči překvapením a hrůzou. Oheň v krbu si nedovolil praskáním přerušit nastalé ticho. Křivonožka nechal svou kočičí eleganci daleko za sebou a skočil pod skříň. Bylo mu úplně jedno, že volné místo již zabírá žabák Trevor. Několik Nebelvírů nasucho polklo nebo otevřelo pusu, aby ji beze slova zase zavřeli.

Harry pevně semkl rty k sobě. Věděl, že by měl něco říct. Cokoliv. Vynadat Ronovi. Postavit se za Severuse. Prostě. Něco. Udělat. Ale slova stále nepřicházela. Ticho bylo nadále podivně otupující a nepřirozené. Nikdo se nehýbal, čekali na jeho reakci.

Teď to určitě přijde, teď to popře, nebo se oba rozesmějí. Ale nic se nedělo. Je to tedy pravda?! Otázky se zrcadlily ve všech očích kolem.

Trvalo několik vteřin, než se rozhodl. Kašle na to, co si myslí ostatní.

„Ano, možná bys měl. Třeba by ti to prospělo, tak jako mně,“ zasyčel a pak o něco důrazněji pokračoval: „Oženit se s ním je jedna z mála věcí, kterých ve svým životě nelituju.“ Nemusel zvyšovat hlas, přesto byla jeho slova jako rána bičem. Neměl důvod čekat na reakce. Otočil se na patě a z věže, kam šel hledat úkryt a útěchu, zase rázně vydupal.

* * * * *

Tento víkend Severus rozhodně neklasifikoval jako klidný, a tak ho v první chvíli ty podivné pohledy ani nezaujaly. Když ale potkal už třetí hlouček studentů, kteří podvečer trávili bloumáním po chodbách hradu, a zírali na něj, jako by měl uprostřed hlavy vyleptanou díru, pojal podezření.

Zkontroloval celý hábit, dokonce zamířil do blízké umývárny, aby se bleskově prohlédl v zrcadle. Ne, nic neobjevil. Pokračoval proto v cestě do Velké síně na večeři a víc si všímal těch podivných pohledů, snažil se je analyzovat. Byly to pohledy odhalující strach, ale také očekávání. Takhle se studenti obvykle tvářili, když někdo v učebně zkazil lektvar a všichni čekali trest, který musel nevyhnutelně přijít. Záhadou k rozlousknutí bylo, co se u všech mozkomorů zase stalo. Byl by ochotný obětovat výtisk Tajů mentálních spojení na to, že se to týkalo Harryho. Nepříjemně ho píchlo v hlavě. Mohl Harry rozšířit, že ho Severus políbil? Podal to jako Severusovu bláhovost a doufání v něco intimního? Bavil se nad tím teď se svými nebelvírskými spolužáky?

Měli by si o tom promluvit, ať už to mělo dopadnout jakkoliv. Severus věděl, že by měli, ale nedokázal se přinutit udělat první krok. Vlastně ho udělal, ale Harry to odmítl, teď tedy byla řada na něm. Svého stanoviska se držel přesně do okamžiku, kdy si sedl na své místo ve Velké síni a pohled upřel na Harryho, který se snažil stát neviditelným. A to navzdory všem pohledům, jež se na něj upíraly. Harry byl středem pozornosti většiny studentů a rozhodně si to neužíval.

Váhal. Nebyl si jistý, zda by vůbec měl zkusit s Harrym promluvit, a pokud ano, jakým způsobem. Opatrnost by byla na místě, ale ukázat prostřednictvím mentálního spojení opatrnost, znamenalo odhalit pochyby a ukázat slabost. A na slabost teď prostor nebyl. Ne, pro slabost nebyl prostor nikdy, opravil sám sebe a veškerou frustraci z nedostatku faktů pohřbil pod masku své běžné přezíravosti. Pokud to nebude fungovat, přijde na jiný způsob, jak si s Harrym promluvit. Nutně potřebovali nastavit hranice a nová pravidla. A taky musel vědět, co se děje.

* * * * *

Ačkoliv se Harry velmi urputně soustředil na svou rybu, ze které pečlivě preparoval všechny kosti, jen aby to vypadalo, že jí, neunikl mu jediný pohled, který se mu zabodl do zad nebo do ruky.

Stáhl nitrobranu, když se mu o ni Severus otřel. Došlo mu, že ho měl jít nejspíš informovat už dřív.

-Pottere!- ozvalo se Harrymu v hlavě s obvyklou přezíravostí, kterou poprvé dokázal ocenit. -Visí mi na krku chropotal, o kterém nevím, nebo na mě všichni zírají, jako by mě viděli poprvé v životě, z jiného důvodu?-

-Všichni už to ví,- zabručel Harry neochotně poté, co vstřebal překvapení ze Severusova přístupu. Tak nějak očekával, že kolem sebe budou chodit po špičkách, ale jen na to pomyslel, došlo mu, že to by nebyl Severus. A Harrymu spadl ze srdce obrovský kámen, potřeboval aspoň jednoho člověka, se kterým se mohl bavit normálně. Tak, jako by se před pár hodinami nesesypal obrázek, jaký o něm jeho spolužáci měli.

-Co přesně?- zeptal se Severus věcně.

-Že jsme manželé.-

Překvapení. -Jak se to přihodilo?- Harry přivolal vzpomínku na poslední událost ve společenské místnosti Nebelvíru.

-Aha… Skutečně toho nelituješ?-

-Ne, nelituju toho. Jestli se mě chceš zbavit, musíš vymyslet něco efektivnějšího,- usmál se Harry váhavě.

Znovu zmatek. Pátrání po Harryho pocitech. -Ty se vážně nezlobíš.-

Harry na to nereagoval a změnil téma. -Zdá se, že každý v téhle místnosti čeká, až uděláme něco, co je utvrdí v tom, že je to pravda,- postěžoval si.

-Ano, s tím se dalo počítat. Možná bych ti měl udělat žárlivou scénu, nebo tě proklít za to, že jsi to vyžvanil. Nebo proklít Weasleyho za to, že to vyžvanil.-

-Jo, možná by na mě pak přestali zírat.- Oba se na okamžik odmlčeli, taktně ignorujíc myšlenky toho druhého.

-Malfoy a Weasleyová, to se nejspíš zapíše do kronik,- poznamenal pak Severus.

-Hned vedle Potter a Snape?- rýpl si Harry.

-Pravděpodobně… Budeme muset být ještě opatrnější než dosud.-

-Jo. Tresty už nepřipadají v úvahu,- přisvědčil mu Harry zamyšleně. Už takhle si jistě vyslechne hromadu narážek.

-Zjevně. Na druhé straně už vlastně nepotřebujeme záminky.-

-Budou hledat jakýkoliv náznak, že mi nadržuješ,“ brblal Harry a zkontroloval pohledem své nejbližší okolí. Stále na něj zírali.

-Když ho nenašli dosud.-

-Pravda… No, půjdu se utopit. Dobrou noc.-

-Počkej s tím do zítra. To už bude ředitelka zpátky a papírování tak bude na ní, což mi zpříjemní večer.-

Harry se uchechtl. -Mám ti poslat vzdušný polibek?-

-Ano, v to jsem doufal celou věčnost,- zpražil ho Severus a spojení ukončil. Harry po něm střelil pohledem, než se zvedl od stolu, a bylo to nejspíš to nejhorší, co mohl udělat. Okamžitě se rozeběhlo šeptání podél celého stolu. A tak se rovnou usmál. Když už, tak pořádně.

A Severus se kousl do tváře.

* * * * *

Ron s ním nemluvil, Ginny se na něj omluvně usmívala, Hermiona ho probodávala střídavě soucitnými a nesouhlasně-starostlivými pohledy, Nebelvíři na něj koukali jako na blázna, občas si neodpustili rýpnutí nebo sexuální narážku na tresty se Snapem, případně se mu pro jistotu úplně vyhýbali. Zmijozelové ho nejspíš přesunuli z kategorie „vyšinutý magor“ do „zavrženíhodný idiot“. Zkrátka byl středem všech nenávistných, rádoby vtipných i opovržlivých útoků a po dvou dnech už toho měl vážně víc než plné zuby.

„Hej, Pottere! Jdeš na trest se Snapem? Musíš leštit kotlíky, nebo něco jinýho?“ Zarazil se a napočítal do tří. Než se otočil, stejně v prstech svíral hůlku a cítil, jak jí vztekle proudí jeho magie, která zároveň pulzovala kolem něj. Musel se zklidnit, ale bylo to tak těžké! Rozvažoval, kterou kletbou začít, ale za zády jeho mrzimorského spolužáka se vynořil Severus. Harrymu se zablýsklo v očích a pro jednou necítil potřebu před ním zmizet.

„Proč se na to nezeptáš přímo profesora Snapea? Určitě je kompetentnější ti odpovědět,“ usmál se na Martina mile. Po dvou dnech ignorování všech pokusů o jeho zesměšnění si vážně užil šok, který se odrazil v Martinově obličeji, když pochopil.

„Na co by se mě měl pan Gibbs zeptat?“ vložil se do toho Snape s přezíravým nezájmem. Martin Harryho doslova prosil očima, aby nic neříkal. Harry nereagoval a Severus si založil ruce na prsou. „Poslouchám, pane Gibbsi.“

„Eh. To nic, jen jsem žertoval, pane.“

„Také se rád pobavím,“ pronesl Snape líně, s důrazem na poslední slovo.

„Jen jsem se Harryho ptal, jestli dnes bude hodina Obrany.“

„Ovšem to je přímo k popukání,“ zavrčel Severus. „Zmizte,“ sykl. Rozhodně Gibbse nemusel přemlouvat, vystřelil pryč, jako by mu hořel hábit. „Příště bude držet jazyk za zuby,“ odtušil Severus směrem k Harrymu.

„Doufám,“ zamručel Harry. Byl z toho vážně unavený.

„Ono je to přejde.“

„Předtím, nebo potom, co skočím z věže?“ ušklíbl se Harry a pohled stočil k oknu.

„Potom, pravděpodobně.“

„Díky. To pomohlo.“

„Jen se ti snažím ukázat, jak hloupé je si to brát osobně.“

„Chm. Musím na hodinu,“ kývl rozpačitě na pozdrav a zamířil do učebny Kouzelných formulí. Napadlo ho, že rozhodně není jediný, kdo cítí rozpaky. Napětí mezi ním a Severusem opadalo pouze tehdy, když mluvili skrze propojené nitrobrany. Při osobním setkání, kterému se ale Harry poslední tři dny vyhýbal ze všech sil, to bylo přesně takovéto. Napjaté, nepřirozené, nucené. Celá ta situace mu nebyla příjemná, ani ho nebavila. Ale nevěděl, jak z ní ven.

* * * * *

Harry seděl ve společenské místnosti přímo u krbu a listoval učebnicí lektvarů kvůli pojednání o využití žabošnečích nehtů v analgetických lektvarech. Trklo ho to tak náhle, že si dal učebnicí do čela. Celý den chtěl něco udělat, ale nemohl si vzpomenout, čeho se to týkalo. Vyběhl do ložnice, sáhl do nočního stolku a zabalil dárek do lesklého, světle zeleného papíru. Sebral neviditelný plášť a nepozorován se proplížil společenskou místností i celým hradem až do sklepení. U vstupu do Severusových komnat se mu otřel o nitrobranu, aby na sebe upozornil, než zašeptal heslo a vešel.

„Ahoj,“ pozdravil, když Severus vyšel z pracovny.

„Nečekal jsem tě.“

„Já vím. Možná to mělo být překvapení?“ usmál se Harry váhavě.

„A čemu za ně vděčím?“ mračil se na něj Severus s jistou předtuchou vepsanou v očích. Harry z kapsy hábitu vytáhl balíček a mlčky ho podal Severusovi, který ho teď propichoval nevrlým pohledem.

„Všechno nejlepší,“ připojil.

„Tohle není zrovna zmijozelský odstín zelené,“ poukázal Severus na podivnou světlou barvu balicího papíru, když balíček převzal. Zároveň Harrymu pokynul, aby se posadil.

„To schválně. Nemusíš mít pořád všechno tmavé,“ potřásl káravě hlavou a neměl se k přesunu na pohovku.

„Nemám všechno tmavé,“ ohradil se dětinsky. „Mám oranžovou ložnici,“ dodal pak a způsobil tím Harrymu záchvat smíchu. Založil si ruce na prsou a čekal, až to Harryho přestane bavit.

„Prosím, běž se podívat,“ mávl rukou ke dveřím do ložnice. Harrymu zamrzl úsměv na rtech.

„Prosím, řekni, že si vymýšlíš.“

„Proč bych to, u všech mozkomorů, dělal?“

„To by bylo popření jednoho z paradigmat kouzelnického světa – Severus Snape nežije v jeskyni!“

Severus se na něj s despektem mračil a snažil se tvářit hrozivě. No, na Harryho už to neplatilo. „Ach ano, zapomněl jsem, že jsme celé letní prázdniny strávili v jeskyni, spali na zemi a lovili mamuty… Vážně Pottere, nepřestáváš mě děsit.“

„Mám to v popisu práce.“

„Tak už si, u Merlina, někam sedni a zmlkni. Dáš si něco?“

„Čaj, prosím.“

„Co takhle kávu?“ navrhl Severus, když si Harryho přeměřil pohledem.

„Bože, jo!“

„Tušil jsem to,“ utrousil a zamířil ke kuchyňskému koutku.

„Kafe mi strašně chybí. Ty to ani nerozbalíš?“

„Ne, myslím, že tě budu napínat půl roku, jako ty mě,” houkl Severus od komody, na které chystal kávu pro Harryho.

„Cože? Sakra! Já na to úplně zapomněl! Pořád se něco dělo. Co… co to bylo za lektvar? Jakou má trvanlivost?“

„Prakticky dlouhou, ale stihl jsem za tu dobu vyvinout něco lepšího, takže je ti vlastně k ničemu.“

„Á-ha?“ zamžoural na Severuse tázavě.

„Někdy ti o tom povím víc,“ odbyl ho.

„Dobře. Když slíbím, že si ho při nejbližší příležitosti vyzvednu, rozbalíš si svůj dárek?“

„Předpokládám, že nedáš pokoj, dokud ho nerozbalím, takže ano, jen co se dovaří voda.“

„To stihneš, než se dovaří.“

„Kdybych věděl, že budeš tak dotěrný, nikdy bych si tě nepořídil,“ postěžoval si Severus polohlasně.

„Hele…“ chechtal se Harry. Severus před něj postavil velký hrnek s kávou a sám si nalil medovinu. Usadil se do křesla a začal opatrně rozbalovat papír.

* * * * *

„Klidně to roztrhni,“ pobízel ho Harry.

„Ticho.“

Konečně z papíru vypadla omšelá učebnice lektvarů. Severus ji okamžitě poznal a zůstal na ni chvíli hledět. Opatrně ji otevřel a prolistoval. „Nemyslel jsem, že ji ještě někdy uvidím,“ přiznal. „Děkuji ti. Dám ji k ostatním.“

„Ostatním?“ podivil se Harry.

„Ano, z každého ročníku jedna. Jen tahle chyběla.“

„Páni,“ zamumlal Harry obdivně a blaženě upíjel. „Tohle mi tolik chybí,“ povzdechl si po chvíli a pošilhával po svém hrnku.

„Tak až ti bude kofein zase chybět, klidně se zastav,“ ušklíbl se Severus a Harry se rozzářil jako blikač v ohrožení.

„Vážně?“ zamrkal.

„Je-li pro tebe šálek, respektive kotel, kávy vrcholem extáze, nějak to přežiju.“

„Děkuju,“ usmál se upřímně. Severusovi se nechtělo po dlouhé době klidnou atmosféru mezi nimi narušit, ale bylo to nutné.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o sobotě.“

„O čem?“ zarazil se Harry a sklopil pohled.

„O tom polibku. Nehodlám akceptovat, že se tváříš jako by se nic nestalo. Udělal jsem chybu.

„Já dělám, že se nic nestalo?“ povytáhl Harry obočí a Severus na to nereagoval ničím jiným, než svým přezíravým pohledem. „Lituješ toho?“ zamumlal Harry s očima už zase upřenýma na desku stolu.

„Ano,“ kývl Snape odhodlaně. Harry krátce zakroutil hlavou.

„Pitomost. Nikdy nic neděláš bezdůvodně.“ Do očí se Severusovi ale stále nepodíval. Harry měl pravdu, Severus nic nedělal bezdůvodně, jenom si občas ty důvody prostě odmítal připustit.

„Harry…“

Nenechal Severuse domluvit. „Mrzí mě, že jsem tak zareagoval. Vážně jsem to nečekal, neviděl jsem žádný náznak, že bys něco takového chtěl, překvapil jsi mě. Ale pokud je to to, co po mně na oplátku za všechno chceš, chápu to a přijímám. Řekl jsem ti, ať si řekneš o cokoliv a hodlám to dodržet.“

Ticho. Mrazivé pochopení kolem Severuse obtočilo své úponky a zabodávalo mu trny do zátylku, do žaludku, po zádech k rukám a zpátky. Udělalo se mu fyzicky zle. Tohle bylo tak špatné v tolika rovinách, že neměl nejmenší ponětí, u které by měl s vysvětlením začít.

Polkl. Teď to byl on, kdo sklopil zrak k desce stolu, neschopný odolávat nervóznímu pohledu. Husí kůže stále štípala na rukách, polil ho studený pot. Tohle prostě bylo moc, a to si o sobě rád myslel, že ho jen tak něco nezlomí. Harryho slova mu stále zněla v hlavě a s novou a novou intenzitou do něj šťouchala prsty a snažila se ho vyprovokovat k jakékoliv reakci. Té ale nebyl schopen. Jak měl Harrymu vysvětlit, že mu svým polibkem v žádném případě nic takového naznačit nechtěl, když to Potter bral jako samozřejmost? Šokovalo ho víc, že Harry ani nebral v potaz jinou možnost než tu, že po něm Severus vyžaduje sex jako platbu? Jako svou cenu za spoutání? Nebo snad to, že – pokud by to byla pravda – na to ten blázen tak samozřejmě přistoupil? Každopádně Severusovi k vhodné reakci chyběla jedna zásadní věc – jeho vlastní postoj. Musel vědět, proč ho políbil, aby tím Harryho mohl praštit přes čumák. Protože ten kluk se právě zachoval jako pitomec, a pravděpodobně si toho výjimečně nebyl absolutně vědom.

Políbit Harryho byl zkrat, ale něco ho muselo podnítit. Vzpomínal, přehrál si znovu celou situaci, ten letmý dotek rtů, a znovu v tom nenašel ani stopu odporu z jeho nebo Harryho strany. A to bylo ono – on si v tu chvíli byl stoprocentně jistý, že to Harry chce. To znamenalo jediné, že se Harry jen opět bál vyslovit pravdu nahlas sám před sebou, a Severus si nebyl jistý, jestli na takové věci není už trochu starý a trochu málo trpělivý.

„Nevíš, co říkáš,“ zamumlal nakonec skrze suché rty.

„Vím, co nechci,“ odpověděl Harry váhavě.

„A to je?“

„Nechci se vrátit zpátky.”

„Jak si vůbec můžeš myslet, že by mé setrvání bylo podmíněné něčím takovým?” zavrčel Severus. Svůj vztek, který ho plnil, měl ale pod kontrolou.

„Máš na to právo,” zamumlal Harry.

„A to podle tebe znamená, že ho musím zneužít?”

„Ne, to ne,” odpověděl Harry váhavě, neochotně, jako by si pomalu uvědomoval, co vlastně řekl.

Severus se zhluboka nadechl a pro jednou zase ignoroval své vlastní potřeby. Tedy zejména chuť vyřvat si na Pottera hlasivky, hodit mu na hlavu nadávku na každé písmeno z abecedy a ještě jednou pozpátku, a pokud by to pořád nechápal, milostivě by ho vyrazil ze svého bytu dřív, než by proti němu zvedl hůlku. Místo toho mlčel. A nejspíš to fungovalo, protože Harry po hodné chvíli promluvil:

„Jsem naprostý idiot. Můžeš mi to říkat každý den a ještě ti za to poděkuju.”

Ta chuť Severuse nepřešla.

„Omlouvám se, že mě to vůbec napadlo. Jen… pořád nechápu, proč jsi to udělal.”

„Já taky ne.” Teď lhal, ale bylo to pro dobro Harryho.

„Aha,” kývl Harry, ale pak se na něj zase podíval s těmi otazníky v očích. „Nelžeš? Protože já to musím vědět. Musím vědět, na čem jsem – jsme,” opravil se.

„Protože jsem chtěl a protože jsem nenašel náznak, že ty bys nechtěl,” odpověděl tedy Severus popravdě.

„A-ha,” vydechl Harry ztěžka. Ticho, které následovalo, bylo ubíjející. Ale znovu zjevně zafungovalo. „Můžeš mě, prosím, praštit?” zašeptal zmučeně.

„Slabší nebiju.”

„Hele!” ohradil se Harry dotčeně se špatně skrývanou jiskrou pobavení.

Mlčky zírali do plamenů, neochotní mluvit o čemkoliv. Slov už padlo ten večer dost a oba získali spoustu námětů na přemýšlení. Ticho nebylo napjaté ani nepříjemné, oba ho potřebovali. Místnost zalilo šero, když Severus zhasl svíce a nechal prostor ozařovat jen plameny z krbu.

„Chtěl bych zítra na hodině Obrany předvést ostrý souboj,“ promluvil nakonec Severus tiše, když do krbu poslal třetí poleno.

„Chm?“

„Potřebuju tě k tomu.“

„Hmmmm.“

„Ty spíš?“

„Ne. Jo. Nevím. Asi usínám,“ huhlal Harry tiše, rozespale.

„Jak to po takové koňské dávce kofeinu dokážeš, je mi vážně záhadou.“

„Možná to bude tím náročným začátkem roku,“ zabrblal Harry. „A teď mě čeká osm pater nahoru,“ protočil oči a zívl.

„Tak tu zůstaň,“ zareagoval Severus, aniž by nad tím nějak uvažoval. Na gauči je místa dost. Zarazil se, až když na něj Harry vykulil oči. „Ehm, to nebylo vhodné. Zapomeň na to.“ Severus překotně vstal, aby odnesl hrnky do kuchyně. Normálně by to zvládl kouzlem, ale potřeboval trochu vyčistit atmosféru. Jenomže když se ani ne po dvou minutách vrátil, klimbal Harry zkroucený na gauči.

„Aspoň si lehni,“ přesvědčoval ho Severus polohlasně, ale dočkal se jen zamumlání, které až příliš připomínalo „Dobrou noc.“ Nechal ho být a šel se umýt. Když se vrátil, posadil se do křesla a pár minut si Harryho jen prohlížel. To šílené děcko se sebevražednými sklony si ho omotalo kolem prstu. Severus v jeho přítomnosti říkal a dělal věci, nad kterými mu zpětně zůstával rozum stát. Po smrti Brumbála to byl právě Harry, ke komu měl nejblíže. Potřeboval u sebe někoho, kdo ho bere se vším všudy, a zdálo se, že přesně to Potter dělá. Akceptuje ho ve svém životě s chybami, s jeho minulostí i povahou.

Bylo to zvláštní. V Harrym jako by se neustále prala jeho dospělá a teprve dospívající stránka. Dokázaly se v něm střídat tak rychle, že měl Severus co dělat, aby na tu změnu stihl pokaždé zareagovat. Harry se dokázal chovat jako zcela dospělý, rozumný muž, který ví, co je třeba udělat, a taky pro to udělá všechno, co bude v jeho silách. A vzápětí provedl nepromyšlenou hloupost a následky řešil, až když to bylo nevyhnutelné. Jeho nezkušenost byla takřka hmatatelná, ale to byla touha učit se také. Učil se rychle a s ním i Severus sám. Jejich spojení jim poskytovalo spoustu nových možností a posílilo je. Severus to dokázal ocenit.

Hodil přes Harryho deku a nechal ho být. Jeho záda bolet nebudou… Vzpomínka probleskla jeho myslí. „Tak pojďte. Tady spát nemůžete.“ V zorném poli se mu mihla část Harryho těla a něco ho tahalo za loket. Cosi zabručel. „Tak prosím, klidně si tu zůstaňte, ale ráno se nebudete moct pohnout a já nevynechám jedinou příležitost, abych vám to připomněl.“ Ušklíbl se. Tiše zaklel. Otočil se na patě, vrátil se k Harrymu.

Liberacorpus,“ zašeptal a pohybem ruky Harryho opatrně položil. Ruka mu spadla dolů z gauče.

„Pusťte si zvíře do bytu a nacpe se vám pod pyžamo,“ postěžoval si Severus pro sebe a novým pohybem hůlkou Harryho vmanévroval do své ložnice. Než ho položil na postel, přeměnil mu oblečení na pyžamo a shodil boty. Díky Merlinovi za kouzla. Znovu Harryho přikryl a povzdechl si, když se Potter ve spánku okamžitě zavrtal hlavou do polštáře. Tiše za ním zavřel.

Jedna probdělá noc ho přece nezabije, pomyslel si, když si sedal s knihou a zbytkem medoviny do křesla. Usnul, než stihl dočíst čtvrtou stránku.

18. kapitola                                                               20. kapitola
Předchozí příspěvek
Napsat komentář

komentářů 22

  1. Saskya

     /  22.12.2013

    veľmi pekná kapitola :)
    no, všetci už vedia, Ron je idiot…
    raz by to aj tak prasklo :)
    krásne Vianoce prajem :)

    Odpovědět
  2. Kate

     /  22.12.2013

    Nemáš vůbec zač. :) Nad touto kapitolou se totálně rozplývám. ♥ Vtipné scénky, rozhovory. Harryho a Severusova reakce je přiměřená, přesně taková, jakou jsem si ji představovala. :) Moc se mi líbí a zajímá mě vztah Drinny – Draco a Ginny. :D ;) Ron by zasloužil palicí, kdy se konečně uklidní? Těším se co mezi S. a H. bude dál. :) Děkuju za kapitolu, vyplatilo se čekat. ♥ :)

    Odpovědět
  3. Achája

     /  23.12.2013

    Famózní, moc jsem se těšila jak to bude dál a hurá:-)
    Gratuluji k napsání bakalářky, státnice už budou jistě hračka:-)

    Odpovědět
  4. scully

     /  23.12.2013

    Krásná kapitolka. Ron se zase chová jako tupec. Aspon si kluci ten polibek vyjasnili. Těším se na pokračování. Přeji krásné Vánoce a děkuji za to,že pro nás ostatní píšeš krásné příběhy

    Odpovědět
  5. Díky za další kapitolku, moc se mi to líbilo. Ron si samozřejmě nevidí do pusy, tohle byla jen otázka času. Líbí se mi vztah, který si Harry a Severus budují. Je vidět, že se oba snaží a to je základ úspěchu.
    Těším se na pokračování.

    Odpovědět
  6. ewvik

     /  23.12.2013

    Tahle povidka je naprosto skvela. Malem sem se od ni ani neodtrhla. Libi se mi hlavne diskuze Harryho a Severuse :-) proste bozi :-) budu se moc tesit na dalsi kapitoly
    A souhlas : Ron je idiot :-) ale milej

    Odpovědět
  7. POPO

     /  23.12.2013

    No a už jsem tu taky… :-) Na další díl jsem se těšila jak na ty vánoce. A teď mám obojí – počteníčko i svátky. Dumala jsem nad tím, jak to Harry vezme a dopadlo to lépe, než jsem čekala. Zdá se, že ta jeho dospělá stránka začíná převažovat, ačkoli za tu poslední perlu v podobě položení svého těla na oltář Severusovy domnělé potřeby, bych mu s chutí narvala zpět do krku. Ale pohnuli se z místa, klucí moji, a to to mě mooooctěší. K Ronovi se raději nevyjadřuji, z toho osla mi pění krev :-)
    Takže děkuji za tento díl, přeji krásné svátky a ať ti to dál píše přesně tak, jak budeš chtít.

    Odpovědět
  8. aaaaaa… to bolo… nemám slov. Je to… oni sú obaja tak slepí… až to bije do očí. Nespoznali by lásku, ani keby ich kopla do zadku! :D :D Ďakujem za ďalšiu kapitolu. Bola úžasná!

    Odpovědět
  9. Emily

     /  24.12.2013

    Skvelé! :-) Hneď mám krajšie Vianoce, keď som tu našla novú kapitolu. Som rada, že Severus a Harry sú v pohode a uberá sa to tým lepším smerom. Ron by sa mohol spamätať a radšej sa s tým zmieriť a svojho kamaráta podporiť. Ešte že tam je Hermiona. A koniec ma potešil, že to tak milo skončilo. Ďakujem za kapitolu a už sa teším na ďalšiu. Prajem ti štastné a veselé Vianoce! :-)

    Odpovědět
  10. Vendýsek

     /  29.12.2013

    Ahojky, celkově opravdu super povídka :).Kapitola byla skvělá. Ron je pablb, jen doufám, že se vzpamatuje. Taky doufám, že to Dracovi a Ginny vydrží. No a Harry a Sev by si vážně už mohli uvědomit svoje pocity, ale je sranda jak kolem sebe chodí po špičkách :). Děkuji za krásnou kapitolu :)

    Odpovědět
  11. Agnes

     /  29.12.2013

    Jsem moc ráda, že si to Harry tak rychle srovnal. Ron je sice idiot, v tom s ostatními souhlasím, ale vlastně jim v dané situaci docela pomohl. Kdo ví, jestli by se Severus odvážil Harryho znovu kontaktovat, kdyby na něj ustavičně nezíraly davy studentů :-) Tak si to celkem vyjasnili, popovídali si a Harry u Severuse dokonce usnul – to bude druhý den řečí ve společenské místnosti :-D
    Moc se těším na pokračování, přeji šťastný a plodný nový rok a hlavně hodně štěstí u státnic!

    Odpovědět
  1. Nullo modo – 18. kapitola | Lepidlo života
  2. Nullo modo – 20. kapitola | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: