Nullo modo – 16. kapitola 1/2

Já vím, trvalo to, ale byla to pro mě velmi náročná kapitola a musela jsem se k ní vracet několikrát, protože jsem skončila podobně jako Harry – jako uzlíček nervů. Myslím, že pro dítě není nic horšího, než když zná své rodiče jen jako nápis na náhrobku. Tudíž je asi jasné, kam se také kromě Tajemné komnaty vypravíme. A zkusíme to vyvážit vánočním veselím.

Děkuju moc všem trpělivým čtenářům a kapitola patří všem komentujícím. Děkuju. Rozděleno, protože se mi třicet stránek naráz zdálo už vážně moc.

* * * * *

Qui tacet, consentire videtur

Tiše procházeli potemnělým a klidným nočním hradem a napjatě se soustředili na jakýkoliv nepatřičný zvuk, který by mohl prozradit přítomnost někoho dalšího. Harry se vrátil do ložnice, jen aby počkal, až všichni usnou a poté se zase vytratil ven. Nestál o dotěrné otázky, tohle bylo jednodušší. Jak ležel a zíral do stropu, napadlo ho vzít sebou Pobertův plánek, ale z nějakého důvodu to nakonec neudělal. Snape možná tušil, že ho Harry má, ale tušit a mít to potvrzené a tím pádem přiznat, jak mu kdysi lhal do očí, byl zkrátka rozdíl. Jejich nenávistnou historii přetřásával velmi nerad, snažil se tomu ze všech sil vyhnout, protože tak mohl předstírat, že to nikdy neexistovalo.

Vešli do umývárny Ufňukané Uršuly a Harry pocítil pátrací kouzla, která Severus vyslal. V dohledu nebyla živá (ani mrtvá) duše. Otevřel průchod do Tajemné komnaty a zazubil se na Severuse:

„Chceš jít první?“

„Až po vás, pane Pottere,“ ušklíbl se Severus s pokynutím rukou.

„Stejně se tomu nevyhneš,“ poznamenal věcně a neochotně vlezl do potrubí a pustil dolů dvě košťata. Kdyby si pamatoval, jak nechutné to je, asi by s tím tak rychle nesouhlasil, natož aby to sám navrhl. Severusův výraz hovořil stejně, když z potrubí vypadl po chvilce za ním. Dřív než Lumos seslal čistící kouzlo a poznamenal něco o nepraktičnosti. V tichosti procházeli temným tunelem, který se jim dařilo osvítit jen na několik málo metrů. Když dorazili k seschlé baziliščí kůži, proběhl jím mráz. Ta potvora neztratila nic ze své obrovitosti ani ohavnosti. Letmo pohlédl na Severuse a přemýšlel, jestli tu s ním je poprvé, nebo se sem učitelé tehdy vypravili…  Prolezli otvorem v hromadě kamení a mlčky pokračovali dál nekonečně zkrouceným tunelem, dokud nedošli k průchodu do hlavní síně Komnaty.

Pohlcoval ho chlad a napětí pramenící z na maximum vybičovaných smyslů, kterými si udržoval přehled o nejbližším okolí. Co mu chybělo ve zraku, doháněl dobrým sluchem a magií, která na jeho pokyn pátrala kolem po neobvyklých či nežádoucích podnětech.

„Otevřete,“ řekl. Z jeho úst to ovšem znělo jako tiché zasyčení. Dovnitř vcházel s jasně pociťovaným třasem v ruce, přestože si byl víc než dobře vědomý, že je Komnata prázdná. Sám ji přece nežádoucích obyvatel zbavil… Uvnitř se znovu podíval na Severuse. Nečitelný výraz v jeho tváři mu dodal potřebný klid. Uvolnil se. Procházeli mezi hadími sloupy až k obrovské soše na samém konci sálu. Tam se zastavili. A shodně celý prostor prohlíželi pramínky magie.

„Cítíš něco?“ zeptal se Severuse, ale oči, které zavřel kvůli většímu soustředění, neotvíral.

„Nic. Ty?“ přišla tichá odpověď.

„Vůbec nic. Není to divné? Celá tahle místnost by měla být plná černé magie, ale zkrátka… nic,“ sdělil nahlas svůj postřeh.

„Nejsou tu žádné obrany.“

„Ne, to nejsou,“ přikývl a netušil, jestli ho Severus vidí, nebo ne. Nechtěl se smířit s neúspěchem. Tolik se k tomu upínal, zdálo se to tak jasné. Na hradě nebyla žádná jiná místnost, o jejíž existenci by nikdo nevěděl. Anebo ta horší varianta – skutečně ji zatím nikdo neobjevil. Z rozjímání o dalším postupu ho vyrušil poměrně hlasitý zvuk, ne nepodobný plazivému pohybu po kamenné podlaze. Ustal stejně náhle, jako se objevil.

„Co to bylo?“ otevřel prudce oči a snažil se proniknout tmou před nimi.

Lumos maxima,“ zvolil Severus praktičtější postup, ale světlo jejich zrakům nic neobvyklého neodhalilo.

„Neříkej mi, že tu ta bestie nechala miminka,“ zakroutil odmítavě hlavou s jasně patrnou hrůzou vepsanou v pohledu i hlasu.

„Miminka?“ zopakoval po něm nevěřícně Severus.

„Malý baziliščata? Vajíčka? Co já vím, jak se ty hnusný potvory množí?“ Jeho společník frustrovaně vydechl a volnou rukou si promnul kořen nosu v jasně výmluvném gestu – proč zrovna já?

„Hnusné potvory…“ zopakoval po něm, „moc bych za to nedal, že by sis je nakonec vzal domů všechny a za deset let se divil, že už se tam přes ně nevejdeš,“ ucedil pak uštěpačně. Harry na něj okamžik jen zíral, než se mu rty roztáhly do zlověstného úšklebku.

„Já bych možná byl ten, kdo je adoptuje, ale ty bys byl ten, kdo by jim dal jména a celých deset let mi předhazoval, že se o ně špatně starám,“ zašklebil se na něj.

„Možná bych jim mohl předhazovat neschopné studenty k večeři.“ Harry zahýkal smíchy a i v teď už opět utlumeném světle viděl něco, co se rozhodně dalo definovat jako náznak úsměvu.

* * * * *

Jak se mu tenhle člověk vůbec přihodil?

Stále si nebyl jistý, jestli je to jeho trest – dennodenně se dívat do těch tak neuvěřitelně zelených očí v připomínce viny, nebo… Někdy o tom vážně přemýšlel – třeba je Harry jeho nadějí. Věděl o všech svých chybách a nedostatcích a nebyl bláhový, aby se je snažil jakkoliv potlačit, ale zdálo se, že Harry, ačkoliv je postupně odhaloval, ho přijímal i s nimi. Dokázal reagovat na změny v jeho náladách, poznal, kdy má mlčet, nebo kdy naopak má cenu se snažit jeho náladu vylepšit. Severus to přijímal jen s největšími rozpaky a pomalu se učil tyhle zvláštní drobnosti oplácet. Přestože se zdálo, že to od něj Harry nečeká.

Stále neschopný tuhle situaci nějak uchopit zíral do teď – z nedostatku světla – tmavých očí, bezděčně ho napadlo, že mají takřka zmijozelský odstín. Od očí sklouzl přes obroučky brýlí ke rtům, na kterých stále ulpíval nesmělý úsměv. Potom se ta ústa pohnula, nějaké slovo z nich sklouzlo, ale Severus ho neslyšel. Byl až příliš zaujatý svými myšlenkami. Vybavil si jeden z těch snů, co se mu poslední dny zdávaly. Jeden zcela konkrétní černovlasý mladík ho v nich hladil po břiše, budil doteky a uspával polibky. Ty sny zcela určitě patřily do kategorie zákaz vstupu, ale… pořád to byly jen sny, ty přece nikdo neuvidí a nikdo mu je nevezme. Nikdy. Znovu se pohnuly.

Bezesný spánek. Rozhodně to bude chtít bezesný spánek.

„Říkal jsi něco?“ zaostřil znovu do jeho očí.

„Jo!“ vykulil na něj Harry oči.

„Ano?“

„Uch… Asi bychom měli vážně jít,“ pokýval hlavou a očima se mu mihl záblesk starostlivosti. Zbytek cesty šli mlčky, dokud… Hluboký výdech mu byl předzvěstí vážnější otázky a než se na ni stihl jakkoliv připravit, byla na něj nemilosrdně vychrlena:

„Severusi, já nikdy nedokážu zabít.“

Proč si to myslíš?  Proč na to TEĎ myslíš? Jakou to má souvislost? „O tom přemýšlíš?“ donutil se zeptat klidně i přes sevřené hrdlo.

„Říkal jsi, že do Řádu se dostanu, až dokážu zabít bez zaváhání. Nedokážu.“

Povzdechl si. „Ty už jsi členem Řádu… Všichni tě tak chápou.“

„Ale ty…“

„O mně se bavit nebudeme,“ utnul to rázně. Po chvilce mírněji dodal: „Nemyslím si, že bys měl zabíjet, pokud se ptáš na tohle.“

„Chm, chm,“ pokýval hlavou, ale neotočil se na něj.

„Ale znovu. Jsme ve válce. Nezapomínej na to, že stojíš proti lidem, kteří tě zabijí, jakmile k tomu dostanou příležitost. Jsou připravení využít proti tobě sebemenší zaváhání, sebemenší slabost, kterou jim ukážeš. Nemají slitování s tebou, ani tvými přáteli. Klidně je budou mučit, dokud je nezlomí tak, že už je nikdo nevyléčí. A pak je možná zabijí.“

„Já to sakra vím!“ ohradil se nevrle. Nechtěl to poslouchat. Severus se mu ani nedivil, ale nehodlal ho nechat žít v iluzi.

„Doteď jsi měl pokaždé neuvěřitelnou kombinaci štěstí, náhody a svých schopností, ale příště to tak být nemusí.“

„Říkám, že to vím,“ vrčel a zatínal ruce v pěst.

„Jen chci mít jistotu.“

„Myslím, že se chceš spíš mstít.“

Chtěl něco odseknout, odmítnout ten blábol, ale… Ale. Bylo to tam. Staré křivdy, nenávist, potlačovaný vztek. Mohl mít pravdu?

„Nesmysl,“ zašeptal ve snaze přesvědčit sám sebe.

„Máš pravdu, omlouvám se.“ Jenomže to bylo přesně to, co Harry tak bravurně zvládal. Zasadil do něj semínko pochybností. Musel vědět, že teď už to z hlavy jen tak nedostane, proto to tak klidně smetl pod stůl. Severus byl takřka fascinován touhle manipulací. Použil proti němu jeho vlastní zbraň – útočně mu ukázal možnosti, nehodlal ho nechat žít v iluzi – sotva pár vteřin po něm.

Později si ani nevybavoval, jak se dostal do svých pokojů. Stál pod proudem horké vody a nechal se zaplavovat obrazy. Brumbála zabít nedokázal, i když ho o to požádal, odmítl to vzdát, ale toho smrtijeda zabil…  Rozhodně se nedalo říct bez výčitek, bez zaváhání nebo bez problémů, naopak. Stále to vídal v těch horších snech, každý den na to myslel. Pokaždé, když viděl zezadu Křiklana, který mu byl svou postavou tak neuvěřitelně podobný, jako by na okamžik zamrzl. Ale zabil ho. Ať už k tomu měl důvod jakýkoliv. Mohl těmi ušlechtilými důvody jen omlouvat svou touhu po pomstě? Praštil pěstí do kachliček. Samozřejmě to nebylo k ničemu.

Tu noc usnout nedokázal.

* * * * *

„Okřídlení koně, fakta v bodech a dělení. Jednu skupinu si vyberte a rozepište podrobně. Za druhé negativa křížových štítů. Za třetí použití lektvarů při ochraně majetku před černou magií. Ticho!“ Harry rozhodně nebyl jediný, kdo zaúpěl při zadání otázky o lektvarech. Severus přecházel před katedrou a hábit za ním vlál až s přehnanou pečlivostí. Nikdo nepochyboval, že se jejich učitel špatně vyspal. Tomuhle testu předcházel ještě horší z Přeměňování, a přestože v té hodině nic jiného nedělali, Nebelvír přišel o třicet bodů, což všem značně otravovalo náladu. A to odsunul přemýšlení o viteálu na druhou kolej, protože by se z toho taky mohl zbláznit.

Po hodině doběhl Rona, protože to byla další věc, kterou musel dát nějak do pořádku.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ podíval se na něj překvapeně, ale krok mu uzpůsobil.

„Hele… Já vím, že to teď není jednoduché. Pro nikoho, ale-“ Ron ho přerušil.

„Ne, to není. Vidím, kolik toho na tebe je. Nebudeme se k tomu vracet, ale nečekej, že na něj změním názor.“

„Já vím.“ Ve víc asi ani nedoufal. Nechtěl se s Ronem hádat, potřeboval ho na své straně, prožili toho spolu až příliš na to, aby nad tím dokázal mávnout rukou.

„Mamka chce, abych tě pozval na Vánoce k nám.“

„Vážně? To je hezké. Děkuju,“ usmál se, ale vrtalo mu hlavou, proč to říká tak zvláštním tónem. „Ale?“ zeptal se proto, aby bylo jasno.

„Tebe i Snapea. Myslím, že už mu poslala dopis.“

„Víš, že to nikdy nepřijme.“

„Jo, proto mu máš říct, že to myslí vážně a že prakticky přijít musí,“ cedil skrze semknuté zuby.

„No… Tak děkuju, ale asi se do téhle bitvy pouštět nebudu.“ V hlavě se mu totiž zrodil dočista jiný plán.

* * * * *

-Co máš v plánu na vánoce?- navázal po delší době spojení během večeře.

-Á, dobrý večer, Harry. Jsem tak rád, že tě slyším!- ozvalo se okamžitě tónem, který by se dal popsat hned několika slovy, žádné z nich ale neznamenalo radost.

-Slyšel jsem o té nehodě. To to bylo vážně tak zlé?- zeptal se překvapeně, ale nedokázal zabránit pobavení.

-Ano, veliká legrace! Ať už to bylo cokoliv, vyžralo to díru do kamenné podlahy opatřené impregnačními kouzly! S Křiklanem jsme pozůstatky likvidovali přes dvě hodiny! A ten idiot si vůbec nevšiml, že se mu v učebně odehrává horší verze Hrnečku vař, dokud nebylo pozdě!-

-Tak to nechte patentovat…-

-Pottere, nejsi vůbec vtipný,- vrčel.

-Promiň, mám jen dobrou náladu. Promluvíme si později.-

* * * * *

-Už jsem se uklidnil,- ozvalo se mu v hlavě skutečně klidně, zatímco si ve společenské místnosti listoval novinami, které mu ráno unikly.

-Nevypěstoval sis náhodou závislost?-

Chvilku bylo ticho, jak se Severus snažil přijít na souvislost. -Na čem?- zeptal se poraženecky.

-Na uklidňujícím lektvaru.-

-Pořád nejsi vtipný.-

-Ani trochu?-

-Ne. Co jsi chtěl?-

-Co máš v plánu na vánoce?-

-Opít se do němoty?-

-Taky nejsi vtipný,- upozornil ho.

-Nežertuji.-

-Jasně. Jak jinak.-

-Tak už ten svůj plán vyklop. Budeš duch minulých, současných nebo budoucích vánoc?-

-Budoucích, rozhodně budoucích,- uculoval se na své noviny. -Weasleovi pozvali mě i Hermionu na vánoce k nim.- Rozhodl se záměrně nevytahovat, že ví o tom, že i jemu paní Weasleyová poslala dopis. -A mě napadlo, že bychom to mohli udělat naopak. Pozvat je do Londýna. Je tam víc místa a mohli bychom tak říct i Dracovi,- vychrlil a čekal na reakci.

-Dělej si, co chceš…-

-Takže mi pomůžeš?-

-Ne. Mě do toho v žádném případě netahej.-

-Ale no tak. Přemýšlej o tom, ano? Když tam nebudeš ty, Draco odmítne. A nikdo by neměl být na vánoce sám.-

-Vánoce se přeceňují.-

-Ano, to jsem si taky myslel, než jsem je poprvé slavil u Weasleyových,- pousmál se vlídně.

-Zkrátka nemám zájem.-

-Já to nevzdám,- varoval Severuse a slíbil sobě.

-Pak budeš zklamaný.-

-Jo, asi jo.-

-Harry,- povzdechl si Severus, ale pokračovat se nechystal.

-Ne. To je v pohodě, chápu to. Ale na večeři by ses ukázat mohl,- zkusil naposledy.

-Budu o tom přemýšlet, ano?-

-Děkuju.-

* * * * *

„…A Harry?“

„Hm?“otočil se na něj, na čele se zalesklo několik kapek potu – pozůstatek souboje, který před pár vteřinami skončil.

„Přijdeme s Dracem na večeři.“

„A zdržíte se?“

„Jen na večeři.“ Záblesk zklamání se letmo mihl očima, ale okamžitě se ovládl. Přesto cítil nutkání něco dodat, ospravedlnit se. „Harry… Já nejsem zrovna společenský typ a Weasleovi… Zkrátka je jich vážně hodně. Nezlob se.“

„Ne! Ne, nezlobím se,“ zatřepal hlavou. „Chápu to.“

„Dobře. Děkuji.“

* * * * *

 „Paní Weasleyová,“ oslovil ji ode dveří, aby se ho nelekla, jako se tomu stalo předchozího dne.

„Copak, Harry?“ otočila se na něj s veselým úsměvem na rtech.

„Potřebuju s vámi mluvit.“ Otřela si ruce, očima přelétla místnost a nahlédla i ke stolu a pak ho kývnutím vyzvala, aby pokračoval.

„Pozval jsem na Štědrý den na večeři i Severuse a Draca, ale potřebuju znát váš názor. Nechci, aby byla atmosféra nějak napjatá.“

Na chvíli se odmlčela a Harry byl rád, že o tom vážně přemýšlí. „Drahoušku, je to v první řadě tvůj dům a je jen na tobě, koho si pozveš. Se Severusem samozřejmě počítám, i přes jeho odmítavý dopis. Ale neříkej mu to,“ mrkla na něj.

Zazubil se, „neřeknu.“

„A Draco Malfoy – Ginny mi řekla, že ji v Prasinkách chránil, že… že jí zachránil život, a pokud je něco, čím mu to můžu aspoň nepatrně oplatit, tak to udělám. Nemusíš se bát. Všichni se budou chovat slušně,“ usmála se povzbudivě a jemu se skutečně ulevilo.

„S čím můžu pomoct?“

„Sežeň všechny na večeři.“

* * * * *

Další den ráno uspořádali v tréninkovém sále koulovačku. Fred s Georgem se postarali o pestrobarevné sněhové koule, které netály, a Hermiona s Ginny zase vytvořily několik ledových bunkrů. Rozdělili se na tři týmy, s Ginny byli vážně dobrý tým. Jako útočník, potažmo chytač, měla perfektní mušku a postřeh jim byl společný oběma. Sice nakonec vyhrála dvojčata, ale všichni je podezřívali, že si koule množili.

Odpoledne se na chvíli schoval do své ložnice a jen tak ležel s rukou za hlavou. Severus mu ani nedal vědět, kdy nakonec dorazí, a Harry kvůli tomu byl čím dál nervóznější. A když už se zvedal, aby se vrátil k ostatním, ozvalo se povědomé zaťukání na okno.

„Hedviko,“ vydechl tiše. Nechal ji přece schválně v Bradavicích. „Co tady děláš?“ usmál se na ni, když ji vpustil dovnitř. Až když k němu natáhla nohu, všiml si, že nese dopis, což ho poněkud vykolejilo. Zvědavě pergamen rozbalil a usmál se, když očima přelétl jediný řádek.

Potvrzuji, že přijdu i s Dracem. Šestá vyhovuje? S. S.

Naškrábal na druhou stranu odpověď, ale pergamen odložil na stůl a postaral se o sovu, než ji poslal zpátky. „A pozdravuj ho,“ zubil se, když ji později pouštěl zase na cestu. Šel přepadnout Rona s Hermionou, kteří odpoledne taktéž využili k odpočinku. Když vešel, leželi na posteli, Hermiona schoulená v Ronově objetí a Harry znovu pocítil bodnutí lítosti a závisti. Rychle to zaplašil, ale Hermiona si něčeho musela všimnout, protože se začala drápat do sedu, aby se necítil hloupě.

„Jen lež,“ ujistil ji s úsměvem a houpnul do nohou postele, kde si sedl do tureckého sedu.

„Co tak zvesela?“ podivil se Ron.

„Jsou vánoce,“ zazubil se a začal broukat koledu.

„Hlavně nezpívej!“ ozvalo se dvojhlasně.

„Jo, to asi fakt nebude moje silná stránka… Kašpárek maličký, nebo děda mráz!“ neodpustil si a zanotoval nahlas za hlasitého zaúpění od Hermiony.

„Ty, Harry,“ začala a prohlížela si ho tak nevinným pohledem, že přesně tušil, co přijde, „dorazí vlastně nakonec profesor Snape?“

Pohledem zkontroloval Ronův výraz, ten se ale nijak nezměnil. Nebyl si jistý, co čekal, ale tohle ho uklidnilo. „Přijde zítra na večeři. A Draco taky,“ vychrlil a sklopil pohled, přesto si všiml, jak se Ron napjal. Hermiona do něj šťouchla.

„Nikdo by neměl být na vánoce sám,“ dodala důrazně.

„Neviděli jste Kráturu?“ zamračil se náhle, když si uvědomil, že ho neviděl od chvíle, kdy Weasleyovy přijeli.

„No… Zmizel, když jsme mu s Molly naznačily, že bychom potřebovaly půjčit kuchyň a vztekal se…“ přiznala neochotně, jako by něco provedla.

„Kráturo.“

„Pán si přeje?“ zaskřehotal skřítek a zíral Harrymu přímo do očí, jen aby se nemusel podívat na Rona nebo Hermionu.

„Vážím si tvé pomoci během roku, proto si můžeš teď přes svátky odpočinout, ano? Není to tak, že bych tě nepotřeboval… Můžeš se třeba podívat na půdu,“ navrhl mu a skřítkovi se očima mihla jiskřička nadšení. Okamžitě zmizel. Harry si byl jistý, že na půdě najde spoustu krámů, které jeho sběratelské já jistě ocení…

Na Štědrý den odpoledne se všichni nahrnuli dolů, aby pomohli s přípravou večeře, nebo zdobením stromku. Harry zrovna balancoval na židli, aby na špici umístil hvězdu. Nechtěl to dělat pomocí kouzel, protože ještě nikdy stromek nezdobil. Ostatní se bavili jeho snažením. Pocítil, že někdo prochází ochranami domu jen okamžik před tím, než krb zahučel a z vysokých plamenů vystoupili postupně dva muži.

Oba byli oblečeni v černých hábitech, ale Draco si ho na rozdíl od Severuse svlékl a zůstal jen v tenkém tmavomodrém svetru, proti kterému velmi vynikaly jeho světlé vlasy i oči. Přestože vypadal nervózně, byl na něj o sto procent lepší pohled než o prázdninách.

Popřáli všem v místnosti dobré odpoledne, a když Severus spatřil Harryho, otočil se na Arthura, který k němu vzápětí natáhl pravici, aby se s příchozím pozdravil, a lehkým tónem se zeptal:

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje?“ a očima střelil na Harryho, který svůj boj se stromem vyhrál a právě se snažil slézt dolů.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ zašklebil se na něj s cukajícími koutky, ještě než Arthur řekl svou odpověď:

„Harry se rozhodl nám ukázat, jak zdobí stromek mudlové, není to úžasné? Vypadá to jako skutečná zábava!“

„Jsem rád, že jste přišli. Někde si sedněte, nebo mi pojďte pomoct se zdobením téhle věci,“ stáhl obočí, jako by mu strom ubližoval.

Severus se usadil do „svého“ křesla před krbem, ale Draco zjevně váhal. Harry to vyřešil za něj, když mu do ruky strčil krabici s ozdobami.

„Co s tím?“ zíral do krabice.

„Na háček a pak na stromek,“ zastavila se vedle něj Ginny, která procházela s tácem plným hrníčků. Harry hrníčky rozeslal ke všem v místnosti a Ginny sáhla do krabice, aby Dracovi ukázala, jak na to. Ten vzal opatrně do ruky jednu kouli a ještě opatrněji na ni navlékal háček, jako by sahal na nejvýjimečnější křišťál. Ginny se zasmála a vzala mu kouli z ruky, aby ji vzápětí hodila Harrymu. Chytil ji a nechápavě zíral.

„Chtěla jsem mu ukázat, že jsou nerozbitné, neměl jsi to chytat.“

„Aha.“ Pustil kouli z ruky. Ta se odrazila a vyskočila zpátky do úrovně pasu. Přeměnil ji na jednu z těch ledových koulí a hodil po Dracovi. Ten si změny nevšiml a kouli chytil. Rozpadla se mu v ruce a leknutím ruku rozevřel. Ginny se nad jeho výrazem nahlas rozesmála a Harry ji následoval. Draco stál uprostřed hromádky netajícího sněhu jako nakopnuté štěně a zíral na oba chechtající se Nebelvíry. Potom protočil oči a vytáhl z krabice další kouli. Přeměnil ji taky na sněhovou kouli a pečlivě mířenou ranou ji hodil Harrymu do vlasů. Ale tenhle sníh tál.

„To bylo podlé!“ ohradil se se smíchem a ze své krabice vytáhl slaměný řetěz. Očaroval ho tak, že se dovlnil k Dracovi a omotal se mu kolem krku jako dlouhý věnec. Ještě mávl hůlkou a z jednoduchých slaměných ozdob byly pestrobarevné květy, které zakrývaly skoro celý svetr. Draco na to několik vteřin jen zíral, a když si všiml, že se mu smějí i dvojčata, poslal tu ohavnost na ně. Fred byl teď zády nalepený k zádům svého dvojčete a byli pevně spoutaní barevnými květy. Jak potupné!

Harry ucítil pohled v zádech a prudce se otočil. Ron na něj nesouhlasně zíral, ale když se jeho oči střetly s těma Harryho, uvolnil výraz. Harry po něm hodil taky jeden řetěz, ale než stihl doletět, přeměnil ho na jmelí a zavěsil ke stropu. Ve stejnou chvíli se k Ronovi přitočila Hermiona a s letmým úsměvem a pohledem ke stropu Rona políbila. Ten se uvolnil a polibek jí s úsměvem oplatil.

Nechal Ginny a Draca, aby se vrátili ke zdobení stromku, přestože místo obyčejných ozdob z něj nakonec visely sněhové koule, které měnily barvy a nádherně se třpytily, malí lvi, hadí řetězy, tchoříčci, a viděl dokonce i dva tučňáky. Sám zamířil k Severusovi. Stoupl si za křeslo a předklonil hlavu.

„U Merlina, Pottere. Sušící kouzlo. To není tak těžké,“ vytáhl svou hůlku a mávl jí. Harry měl rázem suché vlasy a nic z nich neodkapávalo.

„To bylo naschvál,“ ohradil se se smíchem.

„Tím hůř. Proč jsi vůbec chtěl, abychom přišli už na čtvrtou?“ zaklonil nepatrně hlavu, aby na něj viděl.

„Jen tak,“ pokrčil rameny a šťastně se usmíval.

„Jsi šílený. Definitivně.“

„Děkuju. Od tebe je to poklona.“

„Poklona by byla, kdybych řekl, ‚ach, pane Pottere, vy už jste vážně dospěl.‘ Ale toho se zjevně v tomhle životě nedočkám.“

„Nemruč…“

* * * * *

U večeře panovala poklidná sváteční atmosféra a po ní ještě dlouho seděli kolem krbu – na sedačce, v křeslech i po zemi – a povídali si, popíjeli vánoční punč a nálada se pomalu uvolňovala.

„Severusi, měli byste tu s Dracem zůstat. Už je dost hodin na cestování, navíc bychom byli skutečně rádi,“ přemlouvala je Moly, když Severus naznačil, že by měli vyrazit. Harry to sledoval s napjatým očekáváním, protože si neskutečně moc přál, aby Severus zůstal.

„Jsou vánoce, a ty by se měly trávit s rodinou,“ dodala pak ještě k šoku nemála z přítomných. Harry už očekával výbuch, ale vypadalo to spíš, že Severusovi poslala nějakou šifrovanou zprávu, protože ten náhle kývl.

„Pokud to nebude vadit,“ dodal s nečitelnou maskou a díval se teď přímo na Harryho, který jen velmi ztěžka udržoval neutrální výraz.

„Ne, ovšemže ne. Dracova i na… tvoje ložnice zůstaly volné.“ Po tomto ujištění Arthur všem dolil další punč a začal vyprávět příhodu z posledního honu za očarovanými hudebními nástroji v jedné mudlovské prodejně.

* * * * *

Severus seděl na posteli a čekal, až přijde Harry. Přemítal nad večerem, a přestože atmosféra byla víc než pohodová, necítil se dobře. Zejména proto, že v kontrastu všeho toho smíchu, historek a popichování, které ale nikdy nebylo myšleno zle, si uvědomoval vlastní osamělost. Navíc Harry jeho pohled a pozornost přitahoval víc, než bylo zdrávo. Ani si toho nebyl vědom, jen se najednou přistihl, že očima Harryho hledá, nebo o něm přemýšlí. A když se vedle něj nachomýtl s talířem cukroví a sedl si na opěrku jeho křesla a začal mu spontánně vyprávět o koulovačce v tréninkovém sálu, neubránil se úsměvu ani pár kouskům cukroví.

„Tohle jsem dělal já,“ ukázal na kokosové sirky. „Měly to být rohlíčky,“ zazubil se a jednu strčil do pusy. Severus vnímal jeho blízkost a cítil hluboký klid. S úlekem zjistil, že přemýšlí nad tím, jak by to vypadalo, kdyby byl jejich sňatek opravdový. Mohl by si Harryho stáhnout na klín a klidně i políbit. Jako v těch snech.

Mohl si to nalhávat dál, nebo si to konečně pro sebe mohl přiznat a dál se to snažit potlačovat. Harry ho přitahoval. Za ten půlrok se změnil tak neuvěřitelným způsobem, nebo ho možná Severus jen lépe poznal, každopádně si ho Harry získal. Omotal si ho kolem prstu a Severus byl bezradný, kdykoliv se mu podíval do očí. Pochopil, že teď už nemá na vybranou. Šel by za ním na konec světa a ještě dál, jen pro tu nepatrnou hloupou naději, že by to možná mohlo být oboustranné, protože Harry se také choval jinak. Od té chvíle, co byli v Tajemné komnatě, jako by ještě víc vyhledával jeho společnost, ještě víc si užíval jeho blízkost. I dnes viděl tu špatně skrývanou radost, když souhlasil, že zůstane.

A přiznat si to byla jedna z těch nejtěžších věcí, které muselo jeho ego ustát.

„Nespíš?“ ozvalo se tiše ode dveří. Vzhlédl a viděl vlasy roztřepené snad ještě víc než obvykle, mírný úsměv, jak nakukoval do ložnice. Teď už vešel a zavřel za sebou dveře.

„Ne. Vlastně bych tě chtěl někam vzít.“

„Teď?“ vytřeštil oči. „Vždyť je skoro půlnoc. Štědrý večer.“

„Já vím.“

„A kam?“

„To uvidíš.“

„Aha… No… Víš to určitě?“ podíval se nervózně ke dveřím.

„Ber to jako dárek k vánocům.“

„Dobře,“ kývl s neskrývaným překvapením, možná i podezřívavostí. Severus vstal a došel k němu. V tichosti sešli ke dveřím a vyšli na ztichlou ulici. Natáhl před sebe ruku, dlaní nahoru a počkal, než mu na ni položil Harry svou dlaň. Zcela bez ostychu jeho prsty sevřel a přemístil je.

* * * * *

Když známý tah opadl a znovu zaostřil, stáli před částečně zborceným domem. Harry nechápal, kde to vlastně jsou, ale ve chvíli, kdy se nadechl, aby se Severuse zeptal, co to má znamenat, pochopil. Zkrátka najednou věděl. Byl si jistý, přestože si to místo nepamatoval a ani si ho pamatovat nemohl.

„Godrikův Důl,“ hlesl nevědomky pod návalem emocí, které ho zaplavily. Žaludek se mu stáhl a ztěžka se mu dýchalo, když se díval na místo, kde zemřeli jeho rodiče. Jako v transu popošel blíž, celou myslí se upínal k domu před sebou, takže si nevšiml, že Severus za ním nejde. Teď už stál u branky, kterou prorůstaly suché opadané větve popínavých keřů. Ze zmrzlé sněhem pokryté země přímo před ním vyrostla dřevěná deska s lesknoucími se zlatými písmeny. Přečetl si ji snad desetkrát a nevěřícně zíral na vzkazy vyryté do dřeva kouzelníky a čarodějkami, kteří místo navštívili před ním. Mezi jmény a iniciály byla přání štěstí a vyjádření podpory – lidé v něj stále věří – rezonovalo mu myslí. Věří v něj, nesmí zklamat. Všechny ty drobné vzkazy, jako by mu vlily novou energií nabitou krev do žil. To bylo přesně to, co po předvánoční sérii neúspěchů na poli hledání viteálů potřeboval.

Se šťastným úsměvem se otočil na Severuse, aby viděl, že stojí stále na stejném místě, ve tváři vepsanou bolest tak hlubokou, že i na těch několik metrů se do Harryho přímo zabodávala. Drobně sněžilo a celá ta černá postava v kontrastu tmy a bílého sněhu, s vlasy padajícími do tváře kvůli větru působila zranitelně a doslova volala po objetí. Vypadal, a kdyby tu myšlenku zachytil, na místě by ho proklel, jako opuštěné štěně, které netuší, jestli si může přijít pro odpuštění a pohlazení, nebo se raději má klidit z cesty. Harry se k němu vrátil, úsměv i radost nechal za sebou. Stoupnul si přímo před Severuse, sotva krok od něj, a vpíjel se do jeho bolestí naplněných očí. Pravou ruku mu položil na rameno, a když nebyl odehnán, pomalu sjel dlaní dolů až k zápěstí a po hřbetu ruky. Přestal přemýšlet -protože kdyby nechal mluvit rozum, nejspíš by to neudělal – a nechal mluvit pocity.

„Děkuju,“ řekl pak zcela upřímně a nechal rukou vklouznout do Severusovy dlaně. Byl si naprosto jistý, že v něm se teď perou zcela protichůdné pocity a tiše, bez pohybu, bez dechu čekal na verdikt.

Žádný nepřišel.

Ale to nebylo špatně. To znamenalo tiché příměří, klidné přijetí, možná jen pro tuhle chvíli, na místě, kde to nikdo neuvidí, ale pořád to bylo přijetí a Harry byl ochotný přistoupit na tuhle hru – jen teď a tady.

Prostupoval jím klid, připadal si zcela v bezpečí, ukrytý před okolním světem. Sotva nepatrně ruku stiskl v konejšivém gestu, chtěl mu dát najevo, že není sám, ale přehnal to. Severus prudce shlédl na jejich spojené ruce, otočil se k němu zády a zároveň svou ruku vyškubl. Dlouhými, ale pomalými kroky zamířil do centra vesnice. Harry ho dohnal, srovnal s ním krok a beze slova se rozhlížel. Jak se blížili k malému kostelíku, rozeznával slova koledy, která nabírala na hlasitosti. Prošli až na nenápadnou náves, které dominoval tmavý obelisk. Zjevně mířili právě k němu. Už stáli přímo před obeliskem, ten se náhle proměnil. Zamrazilo ho v týle, když v sousoší rozpoznal své rodiče i sebe.

Nemohl popadnout dech a v očích ho pálilo. Zuřivým mrkáním se snažil zahnat protivné slzy pramenící z hněvu, žárlivosti a hlubokého smutku, protože to dítě… To malé mimino na čele nemělo jizvu. Bylo šťastné, v objetí milujících rodičů. Nedokázal to zvládnout. Otřásal se tichými vzlyky, a když se mu kolem ramen beze slova obtočila paže, otočil se a schoval se v černé náruči. Neviděl, neslyšel a nechtěl vidět. Sotva vnímal, že ho Severus hladí v pomalém kruhu po zádech. Dokázal myslet jen na nespravedlnost, na krutost osudu a žárlil, tak hrozně žárlil na všechny, kteří mají svůj osud ve svých rukách, a děsil se těchhle zlých myšlenek, které jako by k němu snad ani nepatřily – pramenily odněkud hluboko a měnily se ve vztek. Zatínal zuby, aby ten vztek dokázal udržet v sobě, ale ten se pomalu měnil na silnou magii a zvedal se v něm ve vlnách.

„Uklidni se, potlač emoce,“ šeptal k němu Severus a jeho hlas byl konejšivější než pevné objetí. Zhluboka se nadechl a skutečně se soustředil, aby svou mysl vyprázdnil a uvolnil, ale nešlo to. Zvedl pohled k Severusovi a nechal na povrch vyplout zoufalost, jakou někde hluboko cítil, zoufalost z toho, že to nedokáže ovládnout. Stále vnímal vlnu magie, která kolem něj vibrovala, když se černýma očima, ve kterých hledal ujištění a pomoc, mihl záblesk, který už Harry dokázal dešifrovat. Odhodlání.

Severus mu položil dlaň na tvář a něžně ho chytil za bradu. „Harry, jsem tu s tebou. A nikam nepůjdu. Slibuju, že tě nikdy neopustím.“ Ruka pak sjela na krk a zapadla pod šálu. Harry nebyl schopný zhodnotit, co to dělá, dokud Severus nevytáhl řetízek a na něm prsten. Protočil ho v prstech a četl: „Každý je svým vlastním předkem a svým vlastním dědicem. Víš, co to znamená?“ Snažil se soustředit na jeho slova, ale význam nerozluštil. Zavrtěl hlavou. „Ty můžeš ovlivnit svou budoucnost, jen na to často zapomínáš a necháváš se svazovat proroctvím a tím, co si o tobě myslí ostatní. Mysli víc na sebe a na svůj život. K čemu ti bude přežít válku, když nebudeš mít pro co žít?“ Naslouchal jeho slovům, přehrával si je znovu a znovu a nedokázal uvěřit, že mu něco takového říká právě Severus a právě ve chvíli, kdy přesně na tohle myslel. Netušil, jak dlouho to trvalo, ale skutečně se uklidnil. Odtáhl se, ale chytil Severuse za ruku, rozhodnutý ji tentokrát nenechat utéct. Teď a tady. Potřeboval to. Nedokázal být sám.

„Chceš zajít ještě na hřbitov?“ Přišla tichá otázka po nezměřitelně dlouhé době. Zvažoval to snad ještě déle. Nechtěl. Měl toho dost, ale musel. Zastyděl se, že o tom přemýšlí jako o povinnosti, ale v tuhle chvíli by byl nejradši už zpátky na Grimmauldově náměstí. A ačkoliv věděl, že Severus by mu nic nevyčítal, on by si to vyčítal.

„Ano.“

„Dobře, počkám tady. Nespěchej.“

„Cože? Proč?“ Nechápal, proč by tam měl jít sám. A nechtěl tam jít sám, ať to bylo jakkoliv dětinské.

„Zkrátka… počkám.“ Sotva znatelný tik, který pocítil na ruce, mu dal najevo, že něco není v pořádku. Pátravě si Severuse prohlížel a poznal na něm nervozitu.

„Severusi… Půjdeš prosím se mnou?“

„To nemůžu,“ vydechl zničeně.

„Ty si to vyčítáš,“ vydechl užasle, když se mu konečně podařilo pochopit, o co jde. „To nebyla tvoje vina,“ domlouval mu.

„Běž.“

Tohle byl zlomový okamžik. Obvykle dokázal poznat, kdy má cenu se se Severusem ještě dohadovat a snažit se ho přesvědčit o své pravdě, nebo kdy to naopak má vzdát. A ačkoliv si byl jistý, že tohle je ta druhá situace, tohle vzdát nehodlal. A zbývala mu ještě jedna možnost, se kterou si Severus obvykle nedokázal poradit. Otočit to v žert…

Ale tentokrát to nedokázal. Byl si jistý, že by Severusovým obličejem proběhlo asi dvacet zcela protichůdných emocí, než by ho seřval. A to nechtěl.

Udělal krok stranou a zatahal za ruku, kterou stále držel. Severus znovu sklopil pohled k jejich spojeným dlaním a pak střelil pohledem k Harrymu, který si dal záležet, aby jeho výraz byl prostě jen klidný. Povzbudivý.

„Byl jsi tu někdy?“ zašeptal, když společně procházeli hřbitovní brankou.

„Ne,“ ozvalo se tiše, přiškrceně. Koledy v kostele dávno utichly stejně jako zvony, které půlnoční mši rozpouštěly, a ticho teď narušoval jen sníh křupající jim pod nohama. Ty správné hroby našli až podivuhodně rychle. Severus jeho ruku pustil a zůstal stát krok za ním, neschopný se pohnout. Harry byl za jeho přítomnost vděčný a vážil si toho. Stál teď před společným hrobem svých rodičů, na které si nepamatoval, pokud nepočítal mizerné vzpomínky, které vypluly na povrch díky útoku mozkomorů, nebo těch pár pohyblivých fotografií, co po nich měl. Neznal je, neměl ponětí, co by mu teď řekli, kdyby si před ně stoupl a představil jim Severuse jako svého manžela. Tahle myšlenka už v něm nevzbuzovala touhu hystericky se rozesmát, zvykl si na to. A neměnil by. Rád by je ujistil, že mu na Severusovi záleží, a že on o něj má starost a je mu oporou, a v duchu k nim tyhle myšlenky posílal. Možná by ho táta vydědil, kdyby se to dozvěděl, ale… Ale on tu pro něj nebyl. Ne svou vinou, ale přesto nebyl a nemohl do toho mluvit.

Neuměl se modlit, ale stejně v duchu prosil za klid pro jejich duše. Natočil hlavu na stranu a viděl Severuse s bolestně semknutými víčky, která se prudce otevřela, když vycítil, že je pozorován. Jen hluboká vina se odrážela v černých očích. Několik vteřin na sebe jen tiše hleděli. Severus uhnul pohledem první – přivřel oči, a když je po chvilce znovu otevřel, držel v ruce hůlku. Pomalu s ní opisoval kruh a ve vzduchu před nimi se objevil věnec ze žlutých květů narcisů.

„Měla je ráda,“ zašeptal skoro omluvně, když věnec opřel o náhrobek.

Zuřivě mrkal, aby zahnal slzy, které se mu znovu draly do očí. I Severus znal jeho rodiče lépe než on sám, spousta dospělých kolem něj je znala, trávila s nimi čas a on na ně nesmyslně žárlil. Cítil, že se třese a ze všech sil se snažil nevydat ani hlásku a uhnul pohledem, když se do něj znovu zabodly černé oči. Nevnímal, že k němu Severus došel, dokud se znovu neocitl v jeho pevném konejšivém objetí, a byl rád, že je Severus přemístil, už tam nedokázal zůstat ani vteřinu. Netušil, jak se dostal do ložnice, ale najednou seděl na posteli, kolem ramenou stále obtočenou Severusovu ruku a snažil se uklidnit opíraje se o Severuse. Připadal si hloupě, že ho to tak vzalo, ale nedokázal jinak. Všechno na něj dolehlo kvůli těm hloupým kytkám. On neměl ponětí, jaké květiny měla jeho matka ráda, co ráda dělala, jaká byla…

„Promiň,“ zašeptal a pokusil se odtáhnout. Severus ho zadržel stisknutím ramena.

„To já se omlouvám,“ zašeptal.

„Ne! Ne. Děkuju, že jsi mě tam vzal. Moc to pro mě znamená.“ Severus se nadechl k protestu a Harry mu volnou ruku připlácl na pusu. „Neprotestuj. Myslím to vážně.“ Když měl jistotu, že se nepokusí cokoliv namítat, nechal rukou sklouznout dolů k Severusově pasu a pootočil se, aby ho mohl obejmout. Hlavu si opřel o jeho hrudník a čekal, až bude vyhnán.

15. kapitola                                                              16. kapitola 2/2
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 28

  1. Agnes

     /  4.9.2013

    Nemyslím, že by ho Severus vyhnal. Spíš by ho takhle mohl nechat usnout :-)
    Je zajímavé, že máme začátek září a tady, ve Veritas i v Živé bráně slavíme Vánoce. Tak si říkám, jestli se svým čtenářům nesnažíte naznačit, aby už začali shánět dárky :-)
    Návštěva Tajemné komnaty i společný večer se mi moc líbily a jsem ráda, že Severus zůstal a vzal Harryho ven. Vánoce jsou rodinné svátky a to určitě přispívá k dalšímu sbližování. Taková pusa na uklidnění by taky nebyla k zahození, Severusi ;-)

    Odpovědět
    • Nestraš s dárky, prosím tě :D Kvůli téhle kapitole na mě dolehla těžká deprese, že jako už vážně je podzim, a že vánoce tu budou dřív, než stačíme říct famfrpál! :-) Děkuju za reakci

      Odpovědět
  2. samba

     /  4.9.2013

    Moc dobrá povídka.Zvláštní ,přesto nesmírně čtivá.To dá jednomu zabrat,přečíst tolik kapitol najednou.Severus je polapen a to je dobře,Mě se moc líbí ta jejich komunikace,A co rozhodně oceňuju,že byl Dráček zachráněn .Kouzelná chvíle u zdobení.Dík

    Odpovědět
  3. Nade

     /  4.9.2013

    Představa Baziliščích miminek v péči těch dvou byla tak úžasná, že jsem se k tomu musela ještě vrátit. :-D A ačkoli jsem byla předem varovaná, stejně mi při návštěvě hřbitova vyhrkly slzy.
    Díky za pěknou kapitolku, těším se na pokračování.

    Odpovědět
  4. WERAS

     /  4.9.2013

    Nádhera,užívají si vánoční čas a jsou si čím dál tím víc k sobě blíž.. Líbil se mi Severusův dárek. Konečně vzal někdo Harryho na hrob rodičů,je zajímavé,že to ještě nikdo neudělal. A je mi líto,že pořád nepostoupili dál v hledání viteálů. Ale už se dokáží objímat a to je dobrý začátek: jsem moc zvědava na druhou část. Velký dík!!!!

    Odpovědět
  5. Blesk

     /  4.9.2013

    Ten konec byl hodně emotivní, jsem ráda, že Severus nakonec vyměknul a šel tam s Harrym, jinak si myslím, že by to kluk nezvládl. Jinak nejkrásnější bylo, jak si Severus začíná užívat Harryho přítomnost, scénu, jak mu Harry sedí na křesle a nabízí cukroví jsem si vážně moc užila. :) Snad už to teď bude směřovat jen k dobrému. :)

    Odpovědět
  6. Benny

     /  5.9.2013

    Velká omluva.Nestíhám (straší mne pořád same drarry a jiné povinnosti)Miminka jsou pěkná představa,ale Severusovi by něco zničily a Harry by měl plno práce se zpracováním přísad do lektvarů;)S Vánocema kušuj!Nesnáším je..Hřbitov.To je pokaždé náročné na psychiku.Moc díky,Jane

    Odpovědět
  7. samba

     /  5.9.2013

    Jak tak brouzdám,koukám,že máš zaheslováno.Mám též šanci na heslo ?

    Odpovědět
  8. Achája

     /  5.9.2013

    Pěkné i drsné. Moc se mi líbí, jak spolu tráví čas a začínají se zbližovat:-)

    Odpovědět
  9. bacil

     /  5.9.2013

    Krásný kapča. Návštěva Tajemné komnaty byla zajímavá. V jednu chvíli jsem se taky trochu bála, že se tam objeví „baziliščí miminko“ Uf naštěstí ne :-D
    A zdobení vánočního stromečku bylo velmi zajímavé. Naštěstí pri pohledu z okna mně vánoční deprese hned pustila. Dárky zatím shánět teda nebudu.
    Severusův nápad s návštěvou Godrikova dolu a hřbitova byl nečekaný. Veřím, že je to ještě víc sblíží.
    Budu se moc těšit na pokračování a končím s vykecáváním. Než mi to tu zase zmizí a já budu nucena to psát znovu (pc je fakt šroťák nebo zase se mnou nespolupracuje to mizerné připojení ach jo)

    Odpovědět
    • Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo má počítač i připojení na zabití a přesně vím, o čem mluvíš. Děkuju za krásný komentář, teď se tu budu celé dopoledne uculovat. :-)

      Odpovědět
  10. Milá KalamityJane, (je povolená nejaká skratka? :) ) toto je úžasná kapitola plná emócií. Vianočná atmosféra ma dostala, bola úžasne hrejivá. Tak si to vždy predstavujem: kľud, pohoda, vtipy a ľudia, ktorí si navzájom nelezú na nervy :) Severus si pri tom osamelosť vlastného života musel neuveriteľne uvedomiť… A hrozne sa mi páči, že sú si navzájom stále bližší a ich city sú vidieť v tom, ako komunikujú, ale stále zostávajú sami sebou. To naozaj oceňujem. No a scény v Godrikovom Dole… hrozne ma to zasiahlo. Vystihla si tie pocity naozaj perfektne. Mimochodom, záver priam vyzýva k nejakému hlbšiemu zblíženiu;) Kedy bude druhá časť? :-D

    Odpovědět
    • Tak v první řadě hrozně moc děkuju ♥ Druhá část bude ve středu, zkratky jsou povolené, obvykle se setkávám s KJ nebo Jane, ale pokud si vymyslíš vlastní, nebráním se :D Nevím, jak moc hluboké sblížení máš na mysli, ale tyhle prázdniny pro ně budou zlomové, ačkoliv to vyjde najevo spíš až v té další kapitole, takže trpělivost. :-)

      Odpovědět
      • Až úplne najhlbšie zblíženie ešte na mysli nemám :-D Takže myslím, že budem spokojná :) Ale veď ja som spokojná s kapitolami vždy;) Teším sa na stredu a možno do vtedy nejakú skratku vymyslím:)

  11. scully

     /  6.9.2013

    Moc děkuji za krásnou kapitolku a těším se na další část

    Odpovědět
  12. Kate

     /  7.9.2013

    Tak jo… Pane bože! Prvně mě zabiješ zmínkou o baziliščích miminkách, potom Vánocemi s Weasleyovými a pak… PRÁSK! Jsem mimo. :O Byl to masakr, masakr a kalamita emocí. Měla jsem je před očima, jak tam stojí na hřbitově a jak se drželi za ruce a potom jak se objímali. No, dělají mí kluci čím dál tím větší radost. :) A Severus Harryho určitě nevyhnal, že? :) Tenhle tvůj H+S se mi moc líbí. Mám moc ráda takovéhleho citového Severuse… :D :) To se mi na něm hoodně líbí. :) A docela by mě zajímalo, co by na ten sňatek říkala Lily s Jamesem. :D Prostě skvělá kapitola, konečně k sobě našli cestu. A ty sny, který má Severus, no, uvidíme, co bude dál. Těším se, fakt se nevýslovně těším na další kapitolu/kapitoly. :)

    Odpovědět
    • KalamityJane

       /  7.9.2013

      Kate, moc děkuju, k tomu, co by na to řekli harryho rodiče mám ještě v plánu se časem dostat, tak si pockej:-)

      Odpovědět
      • Kate

         /  7.9.2013

        Počkám, určitě si počkám, to se spolehni. :)

  1. Nullo modo – 15. kapitola | Lepidlo života
  2. Nullo modo – 16. kapitola 2/2 | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: