Nullo modo – 1. kapitola

Prázdniny pro Harryho po šestém ročníku vypadají slibně. Přesně do chvíle, než zjistí, že se už nemá kam vrátit. Přestože smrtijedi vyčkávají na svou příležitost, Brumbál nehodlá na nic čekat a hledá pro Harryho náhradní ochranu.

Prázdniny, které konečně měly něco změnit, se náhle stávají ještě horší noční můrou, nejen pro Harryho, ale i pro Severuse, který vlastně vůbec netuší, jak se do toho dostal.

 

* * * * *

A nihilo nihil

Jako každé prázdniny i teď se musel vrátit zpět do Kvikálkova, jen doufal, že tentokrát tam stráví pouze nezbytně nutnou dobu. Nesnášel to tam, nesnášel své příbuzné, nesnášel, když celé prázdniny nesměl používat kouzla… Rozloučil se s Ronem i Hermionou, ještě než vyšli z vlaku, aby si na nástupišti už šli každý po svém. Jen s tím rozdílem, že jeho přátelé směli jít sami se svými rodinami a jeho doprovázel Remus Lupin. Zamával několika dalším spolužákům a se svým kufrem, sovou a přítelem prošel přepážkou. Dursleyovi tu ještě nebyli, tak jen postával u zdi a vyhlížel je. Remus se obezřetně rozhlížel kolem, hledal známky čehokoliv neobvyklého, ale zdálo se, že tento den se prostě nemělo stát nic zlého. Byl na Londýn až podivně slunečný den a Harry si ho užíval.

Myšlenky se mu zatoulaly směrem k domu na Grimmauldově náměstí, který byl teď oficiálně jeho, a právě tam se hodlal uchýlit poté, co odejde od Dursleových – tentokrát definitivně. Vlastně se na to těšil, protože dům teď také sloužil jako útočiště členům Řádu. Často se tam setkávali na poradách celého Řádu, ale mnohdy i mezi čtyřma očima. Harrymu se líbila představa, že by tam byl alespoň trochu v centru dění.

Nastavoval tvář slunci a doufal, že tyhle prázdniny budou lepší než ty předchozí.

„Jak dlouho tu obvykle čekáš?“ přerušil jeho myšlenky nervózní Lupin.

„No, zatím tu vždycky byli dřív než já,“ odlepil hlavu od zdi, o kterou se opíral a rozhlédl se. Kolem proudily davy lidí, ale strýce nikde neviděl.

„Tohle je divné. Tohle je divné,“ mumlal si Lupin.

„V klidu, Remusi, možná na mě prostě jen zapomněli. To by nebylo nic neobvyklého,“ pousmál se. Měl kupodivu celkem dobrou náladu.

„Přemístíme se tam,“ rozhodl a Harry vytřeštil oči.

„Jestli jsou ale na cestě, tak mě zabijou, že jeli zbytečně.“

„Ne, tady jsme moc na očích,“ zavrčel Remus vážně. Tak, že Harry zvážněl taky a znovu se rozhlédl.

„Dobře, dobře,“ rezignoval, „můžeš zmenšit moje věci? A víš, kam se máš přemístit?“

„Tu ulici znám,“ kývnul.

„Dobře, tak to zkus za dům, na zahradě by nás neměl nikdo vidět.“ Remus bleskově zmenšil jeho věci, Harry je strčil do kapsy a pevně chytil klec se sovou. „Můžeme.“

„Raz, dva,… tři,“ na tři už stáli na pečlivě udržované zahradě domu číslo čtyři v Zobí ulici, kde měl každý lístek trávy stejnou délku a přesně hlídaný tvar. Harry poznal, o kolik pečlivě střižené růžové keře za ten rok vyrostly, ale neměl z toho vůbec žádnou radost. Jen se ušklíbnul a otočil se čelem k domu.

K domu. Ano, tam, kde stál jednoduchý řadový domek, kterých byly kolem stovky. Ničím zajímavý, přesto by jej Harry poznal za každých okolností. Záclonky i závěsy v oknech pečlivě nažehlené, všechno mělo své místo a žádná odchylka se netolerovala. A Harry měl dům před očima do nejmenších detailů, ještě než se vůbec otočil. Do poslední cihly. A možná proto jeho mozek nedokázal tu informaci ihned pochopit. Vstřebat a vyhodnotit. Ne. Nedokázal to pochopit.

Tam, kde měl stát dům, do kterého měl vejít, houknout na strýčka na pozdrav, možná si vyslechnout něco ve smyslu, jak se sem dostal, že mu snad dali jasně najevo, že tu o něj nikdo nestojí, a on by odpověděl, že teta Petunie moc dobře věděla, že se zase vrátí, a pak by se zavřel ve svém pokoji a celou dobu by jen bloumal po okolí a snažil se zachytit cokoliv z kouzelnického světa, co by se k němu mohlo donést, tak tam… Tam zela jen prázdná černá díra.

Vypálený čtverec přesně o rozměrech domu. Místy byly patrné zbytky základů, hromádka prachu nebo stále ještě doutnajících trosek. Po domě nebylo ani památky. Nebýt těch hloupých růží, mohl by doufat, že si Remus spletl dům, nebo ulici, nebo město. Ale ne, nebylo pochyb.

„Ne. Ne. Ne!“ vykřiknul a rozeběhl se k tomu místu. Ještě pět metrů, čtyři, ke třetímu už se nedostal, místo toho proletěl jakýmisi dveřmi a uši mu zalehly nehorázným křikem.

Silencio!“ zaburácel Remus, který Harryho přemístil na Griammauldovo náměstí. S jejich prudkým příchodem se rozeřval ten příšerný starý portrét.

„Ne! Sakra, ne!“ zmateně se rozhlížel a snažil se pochopit, co se to stalo.

„Co se tu děje?“ přiřítil se k nim Snape  a Harry se poprvé pokusil přemístit. Bezúspěšně.

„Co to k čertu! Musím zpátky!“ řval jako smyslů zbavený.

„Harry! Harry! Dost!“ chytil ho zezadu Remus, ale Harry se rozhodně nehodlal uklidnit. Ne, to nemohl, musel zpátky! Musel najít Dursleyovi! Mohli být v ohrožení!

„Sakra!“ zařval Remus, když se mu Harry vytrhl a snadno se se svou vyzáblou postavou prosmekl ke dveřím.

Petrificus totalus!“ zahřměl Snape a Harry v půlce pohybu zkameněl a padnul obličejem přímo na podlahu. Brýle odletěly až ke dveřím a z nosu mu tekla krev. Už zase si jej zlomil. „Co se ksakru stalo?“ slyšel za sebou a bylo to to jediné, co mohl dělat. Poslouchat.

„Dům jeho příbuzných byl napaden. Jak je možné, že jsme to nezaznamenali?“ řval hlasitě Remus, jakoby Snapea obviňoval. „Jsou na něm přece ochrany!“ Z vlkodlaka šel strach, jeho hlas byl plný nebezpečného hněvu.

„Řekni všechno, co víš,“ vyzval ho Snape.

„Z domu nezůstalo vůbec nic, místy ještě dýmaly trosky. Nikdo tam na nás nečekal.“

„Co jeho příbuzní?“

„Těla jsme neviděli. Na nástupišti na Harryho nečekali, ačkoliv tam obvykle již byli.“ Jak se o tom mohli bavit tak klidně! Harry zuřil a do očí se mu dostaly slzy vzteku.

„Proč by na vás nikdo nečekal? To nedává smysl!“ zavrčel Snape a Harry rozpoznal, jak mumlá ochranná kouzla. Remus se k němu rychle připojil a Harry tam dál jen tak ležel a nehybně zíral do dveří, z nosu stále vytékala krev, jen na to neměl jak upozornit.

„Jdi kontaktovat Brumbála,“ nakázal Snape. Rychlé kroky se vzdalovaly a Harryho chytila za rameno chladná paže, aby jej přetočila na záda. Snape mu namířil hůlkou do obličeje a jediné, co Harry mohl, bylo vytřeštit oči.

Episkey,“ zakroutil hlavou Snape, jako by nedokázal pochopit, jak se to Harrymu mohlo stát. „Teď vás uvolním a vy se nebudete snažit utéct. Pokud ano, omráčím vás znovu, rozumíme si?“ Jak rád by něco odseknul! Přivřel oči na znamení souhlasu.

Finite Incantatem.“ Harry sebral své brýle a znovu se pokusil přemístit.

„Zatraceně, Pottere! Dům je chráněný proti přemísťování dovnitř a ven a máte na sobě hlídáček, takže laskavě přestaňte dělat problémy!“

„Jsou v nebezpečí!“ zařval.

„Jsou s největší pravděpodobností mrtví a tím, že se necháte zabít taky, ničemu nepomůžete!“ vrátil mu stejně vztekle.

„Jak se můžete chovat tak klidně! Ale jasně! Vám přece o nic nejde!“ Dřív než stihl Snape odpovědět nebo ho proklít, se k nim už řítil ředitel a za ním přicházeli další členové řádu.

„Remus s dalšími se vrátí na místo a zkusí vysledovat tvé příbuzné Harry, řekni jim, kudy přesně jezdí do Londýna, jaký mají vůz a všechno, co by jim mohlo pomoct. S Minervou se pokusíme zjistit něco na ministerstvu, Severusi ty tu zůstaneš s Harrym.“

„Chci jít taky!“ prohlásil Harry neochvějně.

„To nejde. Zůstaneš tu se Severusem. Musíte zůstat v bezpečí. Zkontroluj ochrany domu,“ nakázal ještě Snapeovi, než zase zmizel. Harry Remusovi popsal všechno, na co si vzpomněl a zkusil ho přemluvit, aby ho vzal s sebou.

„Harry, vážně to nejde,“ vymlouval mu to Lupin s omluvným pohledem. Soucitně jej pak poplácal po rameni a Harry by mu za to nejradši utrhnul hlavu. Rozčileně kývnul, a když se za Remusem zavřely dveře, odešel do obývacího pokoje, kde zdánlivě nevzrušeně seděl Snape.

„Můžete se laskavě uklidnit?“ okřiknul ho Snape asi po deseti minutách, kdy Harry přecházel sem a tam před krbem.

„Ne! Ne, to opravdu nemůžu!“

„Smiřte se s tím, že jsou mrtví,“ zdůraznil poslední slovo.

„Buďte zticha! Nic o tom nevíte!“

„Samozřejmě, jste jediný, kdo někoho ztratil.“

„NECHTE MĚ NA POKOJI!“ zařval nepříčetně.

„Uklidněte se, nebo vás znovu spoutám.“

„Proč? Protože se nemůžu bránit, nebo proto, abyste se pobavil?“ V očích mu nebezpečně blýskalo.

„Máte hlídáček! Nebyl byste tam nic platný, jen na obtíž!“

„To tu mám jen tak sedět a čekat?“

„Ano.“

„Jak můžete být tak v klidu?“ vyčítal mu. Nebo si na něm spíš vyléval vztek. A nefungovalo to. Vůbec to nefungovalo!

„Nejsem v klidu. Jen se dokážu ovládat.“ Harry se od něj odvrátil a snažil se nevšímat si ho. Jenomže ten ledový klid, s jakým tam profesor jen tak seděl, ho vytáčel k nepříčetnosti.

„Proč by na ně zaútočil?“ zeptal se po několika minutách, když se donutil ke klidu a stal se opět pánem svojí mysli. Během roku trénoval s Hermionou nitrobranu a to se mu teď náramně hodilo. Dokázal si vyčistit mysl a jednat zcela racionálně. Dokázal potlačit pocity. Což ale neznamenalo, že by to dělal rád. Každopádně pro jednání se Snapem se to hodilo.

„Možná se dozvěděl o tom krevním poutu. Nebo prostě jen proto, že jsou s vámi příbuzní. Nebo proto, abyste se neměl kam vrátit.“ V Harrym znovu vzplál vztek a hlavně nenávist k sobě samému. Proč pořád umírají lidé jen proto, že ho znají? Tentokrát trvalo kratší dobu, než se dokázal ovládnout.

„Remus říkal, že na domě byly ochrany. Tak, jak je možné…“ neměl sílu dokončit myšlenku. Poprvé se na něj Snape podíval s něčím, co by se dalo popsat jako zaujetí.

„Ochrany domu byly vázány na Petunii Ev-“ zarazil se, což by kdykoliv jindy Harrymu neuniklo,  „Dursleyovou.“ Harry hlasitě polknul. Jediné možné vysvětlení tedy bylo, že Petunie skutečně byla… Opět nedokázal dokončit myšlenku. Odmítal to připustit, byť jen na okamžik.

„Profesore… Jaká je šance, že jsou naživu?“ Věděl, že Severus Snape je cokoliv, jen ne soucitný, proto věděl, že dostane pravdivou odpověď, byť by byla sebehorší.

„Vzhledem k tomu, jakou práci si podle Lupina dali s domem, nemyslím, že by vaši příbuzní ještě žili. Minimálně ne vaše teta,“ nutil se Severus do vyrovnaného tónu, ačkoliv se tak ani za mák necítil. Věděl, že možnost, že jsou ještě naživu je zanedbatelně mizivá.

Harry se sesunul do křesla a hlavu si složil do dlaní. Snažil se to vydýchat. Bylo to stejně naivní, jako myslet si, že by ještě mohli žít. Mohl jen doufat, že se alespoň dozví, jak zemřeli. Pokud vůbec někdo najde těla. Málem se při tom pomyšlení pozvracel. Ještě horší ale byla představa, že je možná někde drží a…

„Co když je mučí?“ Hlas se mu zadrhnul.

„Pak jsou jejich šance na přežití zatím poměrně velké. Alespoň dokud vás nevylákají, abyste je šel zachránit. Zabijí je až před vašima očima.“ Chvilku trvalo, než se ta informace do mozku vůbec dostala. Možná žijí a má ještě šanci je zachránit!

„Musíte mě tam vzít!“

„Vy jste se definitivně zbláznil!“ vyjel Snape teď už nepříčetně a hrozivě rychle se přiblížil k Harrymu, aby na něj vrčel z bezprostřední blízkosti. „Na rozdíl od vás netrpím sebevražednými sklony! Vždyť ani nevíte, co s nimi je! Nebo kde by mohli být!“ snažil se Harryho přivést k rozumu, ale ten byl příliš v šoku na to, aby měl Severus Snape nějakou šanci na úspěch. „Okamžitě si sedněte a přestaňte. Se. Chovat. Jako. Idiot,“ odsekával důrazně a propaloval Harryho pohledem plným nenávisti, vzteku a odporu. A Harry poslechl. Nemohl ale popadnout dech, u srdce ho nepříjemně píchalo a vnitřnosti měl sevřené.

„No tak, uklidněte se… Zhluboka se nadechněte. Narovnejte se v zádech a dýchejte. Zhluboka.“ Zašmátral v kapse hábitu a vytáhnul malou neprůhlednou lahvičku. Odzátkoval ji a strčil pod nos Harrymu. „Vypijte to, uklidní vás to.“

„Doušek živé smrti?“ ušklíbl se Harry zle.

„Vypít!“ Harry po něm vrhl pohled, za který by se nestyděl ani Snape být jeho tvůrcem. Měl tušit, že to nebude jen tak. Hned jak to vypil, se mu tělem začal rozlévat velmi příjemný hřejivý pocit. Až moc příjemný. Nechtěl se cítit příjemně. Chtěl vstát a proklít Snapea. Ale zůstalo jen u pokusu o postavení se. Nohy ho nenesly a ruce neposlouchaly. Opřel se víc do pohovky a začal klimbat. Ještě než se odkolíbal do nevědomí, slíbil Snapeovi krutou pomstu.

„Jen spí. Byl nepříčetný.“ Nedokázal si ten hlas ihned zařadit. Znal ho, sytý hluboký hlas, neutrálně vyslovující fakta.

„Nemůžeš se divit. Byli poslední pokrevní příbuzní, které ještě měl.“ Tenhle hlas poznal okamžitě. Remus Lupin. Ale co to říká? O kom to mluví? Čí příbuzní? Proč tak strnule a zničeně?

„Co s ním teď bude?“ Tahle otázka se k tomu hlasu nehodila. Harry si byl jistý, že k němu zkrátka nepatří. Možná proto, že on se přece nikdy nezajímá. Už totiž věděl, komu patří.

„Já nemám ponětí. Albus si myslí, že by měl zůstat tady v domě.“

„Při první příležitosti by utekl nebo použil kouzlo.“

„Ano. Ano, já vím.“ Náhle oba muži zmlkli, protože se blížil někdo další.

„Musí být v bezpečí,“ prohlásil Albus Brumbál, a když nikdo nereagoval, pokračoval, „Necháme jej zplnoletnit. Bude moct používat kouzla a bránit se, aniž by na sebe upozornil.“

„Jak přesně byste to chtěl provést?“ zeptal se Remus po další odmlce. Harrymu stále ještě pod vlivem lektvaru jejich slova nedávala žádný smysl.

„Spoutáním. Získá tím hned několikanásobnou ochranu.“

„Spoutáním?!“ zavrčel Snape. „To je naprostý nesmysl. Nemůžete mu udělat něco takového měsíc před jeho legitimní plnoletostí.“

„Priority se mění, Severusi. Útoky se stupňují a jejich cíl je jasný. Děsí mě, jak jsme podcenili jeho ochranu cestou domů, a co všechno se mohlo stát. Obávám se, že to byl jen první krok z mnoha. Naším primárním úkolem teď bude dodat mu veškerou možnou ochranu a sílu, kterou můžeme.“

„Není to zrovna bezpečný způsob, jak ho ochránit,“ pronesl sarkasticky.

„Ano, v jeho věku je těžké odhadnout magickou úroveň,“ přisvědčil mu Remus.

„Oba jste ho učili, víte, co dokáže, i to, že je jen málo kouzelníků, kteří se mu budou moct jednou vyrovnat a dokáží ustát jeho potenciál.“

Konečně Harry našel sílu, aby na sebe upozornil. Rozlepil oči. Na víc stále ještě neměl, ale s každou další minutou se cítil víc a víc živý. Zřejmě ležel na pohovce a muži stáli za ní, protože je stále neviděl.

„Dursleovi?“ upoutal na sebe pozornost a všichni tři se přesunuli před něj. Snapeův výraz mu nic neprozradil, protože muž se tvářil stejně za všech okolností, Brumbálův pohled byl ze všeho nejvíc starostlivý, ale Remus, Remus mu potvrdil nejhorší obavy, když se na něj nepodíval.

„Harry, tví příbuzní byli zabiti při výbuchu jejich automobilu,“ oznámil mu opatrně ředitel a sednul si na kraj pohovky a ruku položil Harrymu na rameno. „Je mi to líto.“ Harry pevně semknul oční víčka a snažil se ze všech sil najít aspoň zbytek klidu. Jenomže místo klidu jen viděl vzpomínky. A přestože vlastně ani žádné dobré vzpomínky neměl, pořád to byly jediné vzpomínky, které měl na své příbuzné. Příbuzné, kteří se o něj v rámci možností starali, přestože s kouzelnickým světem nechtěli mít nikdy vůbec nic společného. A teď zemřeli, protože pro něj jeli do Londýna.

Pochopil, že mu není souzeno mít rodinu. Vůbec žádnou.

„Mohl bych být chvíli sám?“ poprosil je tiše a byl vděčný, když skutečně odešli a nechali jej tam. Svezl se na zem, záda opřel o gauč a lokty opřel o pokrčená kolena. Zíral do krbu, který líně plápolal, protože to byla jediná věc, která na tomhle domě byla aspoň trochu vlídná a hřejivá. Plameny a sálající teplo jej částečně uklidňovaly, nedokázaly ale zabránit slzám bezmoci. K čemu jsou kouzla, když je nedokázal ochránit? Přestože je nesnášel, měl díky nim ochranu skoro sedmnáct let, a když jim to mohl vrátit, nedokázal to. Nikdy nikoho nedokázal ochránit.

Seděl tam dlouhé minuty, nejspíš i hodiny. Venku se setmělo a Harry se cítil tak sám, jako ještě nikdy. Vzpomněl si na slova Lenky Láskorádové, že být Voldemortem, chtěla by, aby si Harry připadal osamělý, aby měl pocit, že je na všechno sám, a ačkoliv se už několikrát přesvědčil, že není sám, že má přátele, kteří za ním stojí za všech okolností, teď si připadal až příliš sám… Občas zahlédl nebo zaslechl, že se v místnosti někdo mihnul, nejspíš, aby zkontrolovali, že se nepokusí utéct, ale kam by asi tak šel?

Nezůstalo mu nic, než beznaděj.

Severus Snape přecházel sem a tam po pracovně ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích a záměrně funěl a prudce se otáčel, aby své vizáži dodával punc nevraživosti a děsivosti. Ocitl se totiž ve své vlastní noční můře. Ne, tohle bylo horší. Byla to skutečnost, ze které se nemůže probudit.

„Severusi. Slíbil jsi, že ho budeš chránit za všech okolností.“

Snape se zarazil a otočil se ještě prudčeji, aby ředitele spálil na prach nenávistným pohledem. „Kdybych věděl, že mě to bude stát celý můj život, řekl bych vám tehdy, abyste mě zabil!“ Ředitel nesouhlasně mlasknul a nakrčil obočí. Prsty spojil do stříšky a lokty opřel o stůl, za kterým seděl. Ještě stále se necítil zcela fit.

„Kdyby to bylo v mých silách, nežádal bych tě o nic, ale já to už sám nezvládnu. Oba víme, že už tu dlouho nebudu.“

„Při mém štěstí tu budete strašit ještě dvě stě let!“ zabručel nevrle a nespouštěl z ředitele oči.

„Musím vědět, že je v bezpečí.“

„A spoutání vám tuhle jistotu má dát?“ zeptal se nevěřícně a pevně semknul rty k sobě.

„Ano. Ano, to má.“

„Kdo by to měl být?“ přešel od nesmyslného tématu k něčemu mnohem podstatnějšímu.

„Ach, Severusi… Hledám někoho, kdo mu dá to, co potřebuje, ne to, co chce. Někoho, kdo dokáže ustát jeho sílu, která stále narůstá a nenechá ho dělat si, co chce… Rozumíš? Hledáme někoho, kdo jej jednou dokáže udržet na uzdě, protože přijde okamžik, kdy to bude důležitější, než cokoliv v jeho dosavadním životě. Někoho, komu bude věřit.“

„Už zase víte víc, než říkáte, Brumbále!“ zavrčel zle. „Ptal jsem se, kdo by to podle vás měl být.“

„Ach, to právě nevím. Nejsem si jistý. Ty sám máš nějaký návrh?“

„Já?“ povytáhnul obočí nepřirozeně vysoko. „Co s tím mám společného já?“ propaloval ředitele pohledem a doufal, že se konečně doberou k jádru problému. Marně.

„Ano, hledám někoho, komu na chlapci záleží tak moc, že jeho přítomnost pozná, i když je skryt neviditelným pláštěm…“

Severus přišel o řeč. Prudce se nadechnul a beze slova z pracovny utekl. Velmi důstojně utekl.

Vrátil se až druhý den. Prakticky po dvaceti čtyřech hodinách, které strávil zíráním do zdi. Jinak se to vskutku nazvat nedalo. Seděl v křesle před krbem ve svých komnatách a hypnotizoval krbovou římsu. Snažil se uklidnit všemožnými relaxačními a nitrobrannými technikami, na jaké si vzpomněl, ale nic nezabíralo dostatečně.

Brumbál si myslí, že mu na Potterovi záleží. Jak jen může být tak pošetilý? Šest let toho kluka nesnáší, protože mu prochází naprosto všechno, protože je tak… tak arogantní a ignorantský a teď po něm Brumbál chce… Co vlastně?! Ne. Určitě to jen špatně pochopil, protože neexistovala možnost, neexistoval žádný vesmír, ve kterém by Albus Brumbál mohl mít v plánu svázat jeho – Severuse Snapea – se zatraceným Potterem! S POTTEREM! P-O-T-T-E-R-E-M! Severus se hystericky rozesmál, jak ho to mohlo napadnout? Teď už si byl jistý, že Brumbála jen špatně pochopil, proto se vrátil zpět do jeho pracovny, aby v rozhovoru pokračovali, protože jeho se to vlastně vůbec netýkalo.

„Dobré odpoledne,“ popřál, když po zaklepání vstoupil.

„Severusi!“ vyhrknul Brumbál, a když si všimnul polovičatého úsměvu, který se na něj šklebil ze rtů profesora Obrany proti černé magii, zarazil se. Něco nebylo v pořádku. „Tak ses rozhodnul?“ podíval se kradmo na Snapea.

„Rozhodnul v čem?“

„V tom, o čem jsme mluvili včera.“ Brumbál hledal známky otravy alkoholem nebo jinými psychotropními látkami, ale nic neobjevil.

„Ano. Ovšem.“

„Aha. Takže?“

„Je mi to jedno. Když si myslíte, že je spoutání nejlepší způsob, jak to zatracené děcko se sebevražednými sklony chránit, tak dělejte, jak myslíte. Bránit vám nebudu.“

„Nebudeš?“ přeměřil si ho ředitel od hlavy až k patám, které nebyly pod pláštěm vidět.

„Ne. Nezajímá mě to. Stejně si vždycky prosadíte svou.“

„Takže souhlasíš?“ zeptal se nevěřícně. Kdyby byl tušil, že to půjde tak snadno, nestresoval by se celou noc.

„Ne. Nesouhlasím. Podle mě je to nesmysl, ale jak jsem řekl, bránit vám nebudu,“odpověděl přezíravě.

„Souhlasíš tedy, aby byl Harry James Potter spoután s tebou?“

Severus oněměl podruhé. Ten starý blázen to myslel vážně! „Ne! Ovšemže ne! Ani náhodou, proboha, co je to s vámi?“

„Ale právě jsi řekl…“

„Měl jsem za to, že jsem vás nepochopil správně, že byste na takovou absurditu ani nepomyslel!“ vztekal se. „Ta kletba vám zatemnila mozek, uvědomujete si vůbec, co říkáte? Měl bych se nechat spoutat s Potterem?! Se svým studentem? Se studentem, který mě nemůže vystát a já jeho taky zrovna nemám v oblibě?“ vztekal se. „Nehledě na to, že věkem bych mu mohl dělat otce!“

„Ach, Severusi.“

„Neříkejte ach, Severusi,“ zamračil se ještě hrozivěji než dosud. „Prostě ne. Tohle po mně chtít nemůžete, a pokud ano, tak odpověď je pořád stejná.“ Náhle se znovu hrozivě usmál, „co vám na to řekl Potter?“

„Zatím jsem mu řekl jen to, že je tu taková možnost. Souhlasil.“

Severus zalapal po dechu. Souhlasil?! Oni mu řeknou, že ho chtějí s někým spoutat, a on souhlasí?!

„Souhlasil?!“ optal se pro jistotu, protože Potterova reakce byla všechno, jen ne jeho vlastní. Sebestředný Nebelvír jako on by s ničím takovým nikdy nesouhlasil. Jedině, že by mu nevysvětlili, co přesně to znamená…

„Ano. Je odhodlaný udělat cokoliv proto, aby mohl okamžitě kouzlit. Chce pomstít své příbuzné.“

„A vy jste mu řekl, že po tom bude moct?“

„Ne. Ale ani jsem mu to nevymlouval.“

„Jste neuvěřitelný,“ zavrčel Snape a rozhodně v tom nebyl obdiv. „Jdu za ním.“ Když to Potterovi vysvětlí, bude ho mít na své straně a ředitel s tím pak už nic nezmůže.

„Nevím, jestli je to nejlepší nápad,“ snažil se ho ředitel zastavit, ale Severus neposlouchal. Upravil si plášť na ramenou a vstoupil do krbu.

Na Grimmauldově náměstí bylo ticho. U stolu seděl Lupin a četl noviny. Nikdo jiný se tam nepohyboval. „Kde je Potter?“ vyštěknul bez pozdravu.

„Spí,“ odpověděl klidně s pohledem ke stropu a složil noviny. Snape se otočil na patě s úmyslem jít ho vzbudit. „Počkej,“ zastavil ho Lupin. „Chci vědět, co si o tom myslíš. Já mám strach, že ředitel tentokrát neví, co dělá.“

„Ne, to vskutku neví! A Potter mu klidně přikyvuje,“ rozčiloval se dál.

„Neřekl mi ani, o kom uvažuje… Víš něco?“

Severus vycítil příležitost získat dalšího důležitého člověka na svou stranu. „Ano, to vím,“ zablýsklo se mu v očích. „Ředitel si myslí, že nejvhodnějším kandidátem jsem já!“ poslední slovo prudce vyštěknul stylem, za který by se nestyděl ani vlkodlak proti němu.

Remus se nadechoval, aby něco řekl, ale přerušilo ho procítěné „Cože?!“ které se ozvalo za nimi. Oba muži se otočili a zůstali civět na pomačkaného rozespalého a zmateného Harryho, který na ně třeštil oči výjimečně ne zpoza svých brýlí, které někde zapomněl. Na tváři měl neoholené strniště a celkově působil, jakoby vylezl z podzemí a ne z ložnice. A zjevně čekal na odpověď na svou stupidní otázku.

„Slyšel jste,“ odseknul Snape a znechuceně zíral na to individuum před sebou.

„A vy jste souhlasil?“ Tak udivený tón z jeho úst Severus ještě neslyšel a to bylo co říct.

„Samozřejmě že ne!“

„Uhm, mohl bych s vámi mluvit o samotě?“ podíval se významně na Lupina, který kývnul a odklidil se do patra. Snape vyčkával. „Takže na rovinu. Potřebuju, abyste souhlasil. Už tady nehodlám sedět ani jednu minutu. Lidé kvůli mně umírají už příliš dlouho a já jim nemůžu nijak pomoct. Už to dál nesnesu. A pokud je to proroctví pravdivé,“ ušklíbnul se, jako by o tom pochyboval, „je potřeba začít něco dělat. Moc tomu nerozumím, ale pokud mi ten rituál, nebo co to je, může pomoct, pak to chci podstoupit. Řekněte si, co chcete na oplátku.“

Severus vážně pochyboval, že žije v realitě. Ne, prostě se před pár týdny propadnul do bezvědomí a nemůže se probrat, jiná varianta nebyla možná. A nebo Pottera zabili a tohle je někdo pod Mnoholičným lektvarem, kdo si z něj dělá legraci. Velmi, velmi zvráceným způsobem.

„Ještě jste se nevzpamatoval z šoku, Pottere. Nevíte, co mluvíte.“ Obdivoval sám sebe za klid, ke kterému se donutil.

„Víte, kolik dalších lidí, na kterých mi záleží, může zemřít za měsíc? Celý měsíc, než mi bude sedmnáct a já mám sedět tady v domě a čekat, čí smrt mi někdo přijde oznámit? Nesnesu to. Přemýšlejte o tom. Aspoň to.“

Měl odmítnout? Měl říct, že o takovém nesmyslu nemusí ani přemýšlet? Jenomže vidět toho Nebelvíra tak zoufalého a plného beznaděje bylo jako rána všem dogmatům tohoto světa. Nepřemlouval ho, neprosil ho, jen ho požádal, aby o tom přemýšlel a na rovinu mu řekl, co chce. Proto ano, mohl o tom přemýšlet. Odpověď znal předem, ale zvážit všechny možnosti mohl. Proto kývnul.

„Děkuju. A myslel jsem to vážně, řekněte si, co chcete na oplátku.“

„Nevíte, co říkáte,“ odmítnul to. Nabízet něco takového Zmijozelovi, bylo jako strčit hlavu do vosího hnízda. Nesmyslné a nebezpečné.

„Ano, vím. A stojí mi to za to.“

„Pottere… vysvětlili vám, co to je rituál spoutání?“

„Velmi povrchně. Propojení magií.“

„To je vedlejší efekt. Je to synonymum pro kouzelnický sňatek,“ vytáhnul svůj trumf.

„Sňatek…“ zopakoval a polknul. Dvakrát mrknul. „Aha. Jasně. Dobře,“ kývnul pak. Severus nesnášel Nebelvíry. Vždycky se chovali tak pitomě předvídatelně, samé horké hlavy. Tak proč se nemohl pro jednou i Potter zachovat předvídatelně?! Měl s křikem utéct, a ne říct dobře!

Vrátil se za ředitelem, protože to rozhodně nepovažoval za vyřízené. Jenomže ředitel na něj vytáhnul nejtěžší kalibr.

„Dal jsi mi své slovo, že ho budeš chránit. A on teď potřebuje ochranu víc než kdy dřív.“

„Je tu spousta lidí, kteří by to udělat chtěli!“ protestoval.

„Opravdu, Severusi? Ale kdo z nich by ho skutečně mohl chránit? Chlapec je vůdčí osobnost, je temperamentní a bude velmi mocný, on bude potřebovat někoho, kdo je mu roven, kdo ho dokáže uhlídat,“ zopakoval ředitel svoje moudro.

„Nemyslím, že by spoutání nás dvou přineslo tak výraznou změnu, jak si představujete,“ pozměnil trochu téma, protože s tím názorem rozhodně nesouhlasil.

„Ach, ale ano, věř mi, že přinese. Magie vás obou je tak silná a hlavně kompatibilní.“

„To nemůžete myslet vážně. Něčeho takového bych si všimnul.“

„Nedíval ses dobře, Severusi, ale já vás tam na Astronomické věži viděl. A přestože jste společně bojovali poprvé, byla to dokonalá souhra. Je to podle tebe náhoda?“ Nenechal prostor pro odpověď a pokračoval, „už mi nezbývá moc času. Sám to víš nejlíp. Potřebuji vědět, že je chlapec v bezpečí.“

„Jste neuvěřitelný sobec. Vždycky jste byl.“

„Ach, ano. Snad mi to jednou odpustíš.“

„I kdyby naše magie byla kompatibilní, nikdy se ji nenaučí používat, tak jako nebyl schopný naučit se nitrobranu!“

„Podceňuješ ho, Severusi. On dospěl. Musel dospět. Už toho prožil příliš mnoho a zavraždění zbylých členů jeho rodiny je jen poslední kapkou. Sice velmi krutým způsobem, ale dospěl. A když v něm konečně přestaneš vidět Jamese, poznáš to taky.“

„Je to můj student…“ hlesl a doufal, že Albus tenhle argument pochopí. „Jak to asi bude vypadat, až začne škola? Umíte si to vůbec představit? Jsem ředitelem Zmijozelu a mám se nechat spoutat s hrdinou Potterem, chápete vůbec, jaké to bude mít následky? Nedozírné! Uvědomte si, kolik studentů má za rodiče smrtijedy, moje autorita u nich půjde absolutně pod bod mrazu.“

„Ale v očích těch ostatních stoupneš.“

„U těch ostatních to nepotřebuju. Teď jde o ty, které ztratíme, které nebudeme moct kontrolovat, copak to vážně nechápete? To budou ti nebezpeční. Jste ochotný obětovat desítky jiných dětí pro toho zatraceného Pottera?“ byl překvapený svým vlastním klidným hlasem, kterým dokázal mluvit i v tak vypjaté chvíli.

„Já věřím, že to zvládneme.“

„Pak budete zklamaný. A co Potter? Jak se na něj asi budou dívat Nebelvíři? Hm? Nebo věříte, že najednou uvěří v mou nevinu a začnou mě uctívat spolu s ním?“ ušklíbl se. „Postavíte nás do příšerné situace.“

„Vidíš to příliš černě.“

„A vy růžově. Tohle totiž bude černé. Hodně černé.“

„Musíš mi věřit.“

„Ne, nemusím. Jen znovu dodržím své slovo a pak vám budu po zbytek života opakovat, že jsem to říkal.“

„Uděláš to?“

„Budu o tom uvažovat,“ hlesnul. Rezignovaně. Zlomeně.

Celý zbytek dne strávil vařením růstového lektvaru, protože – co kdyby se náhodou hodil? Navíc v něm byla spousta sekání, krájení a drcení, což byly ideální činnosti pro vybití vzteku a frustrace. Ředitel mu blahosklonně ponechal čas do večera – na zvážení svého rozhodnutí. Jakoby se během těch několika málo hodin mohl rozhodnout, jak moc má rád svůj vlastní život a na kolik si ho cení. Ani aloe pod rukama mu nedala žádnou odpověď. Někdo zaťukal na dveře. Ne někdo. Potter.

„Vstupte,“ prohodil ke dveřím otráveně a dál se věnoval krájení úzkého nebo štíhlého listu na tenoučké plátky.

„Dobrý večer.“ Večer? Už je večer?! Zděsil se Severus ve své vlastní mysli. Protože to bylo zjevně to poslední, co mu ještě bezvýhradně patřilo.

„Co chcete?“

„Vědět, jak jste se rozhodnul.“ Nenechal ale Severuse, aby mu své rozhodnutí sdělil, a pokračoval si v klidu dál, jako by se nechumelilo. „Víte, já moc nechápu, jak to funguje, ale ředitel tvrdí, že je důležité, abychom byli na zhruba stejné magické úrovni. Sice si nemyslím, že bych se vám mohl rovnat, ale v tomhle mi asi nezbývá nic jiného, než mu věřit. Za měsíc mi bude sedmnáct, tak to potom můžeme přece nějak zrušit, ne? Musí být nějaká možnost… Takže jsem vás chtěl požádat,“ při tom slovu se poprvé podíval Severusovi do očí a ten v nich viděl, jak obtížné to pro něj je – žádat svého nejméně oblíbeného učitele o něco takového, „abyste souhlasil. Samozřejmě vás nebudu přemlouvat ani nutit, jenom pochopte, že najít někoho jiného by mohlo trvat dny, nebo týdny, co já vím, jak tohle funguje,“ rozhodil bezmocně rukama, „a já už vážně nemůžu čekat. Chci se připojit k Řádu.“

Severus mlčky drtil nůž – z aloe mu zbyla pouhá kaluž.

Copak ten kluk nechápe, že mu Albus přikyvuje jen proto, aby dosáhl svého? Nikdy Pottera k Řádu nevezme, ne bez výcviku. Už jen proto, že by to bylo poněkud kontraproduktivní poté, co se mu tak usilovně snaží zajistit novou ochranu srovnatelnou s ochranou pokrevní. Kdyby mu to řekl, možná by už nebyl tak hr do spojení. Na druhé straně mu Snape bez výhrad věřil, že pokud nebude moct něco dělat – cokoliv, zblázní se z toho. A mentálně narušeného zachránce kouzelnický svět nepotřebuje.

„Vy to skutečně chcete podstoupit?“ zeptal se místo odpovědi.

„Ano,“ kývnul odhodlaně. Kdyby v jeho pohledu našel jen stopu pochybností, nejspíš by to všechno odpískal.

„Dobře.“

„Eh. Znamená to…?“

„Ano.“

Shrnutí                                                            2. kapitola
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 15

  1. Myslím, že se mi líbí možnost být prvním komentujícím na tvém webu. :) Takže ti napíšu, že jsem si kapitolku přečetla, i když si vlastně nejsem jistá, co jinak napsat. Takže tu máme zas jeden okolnostmi vynucený sňatek. S těch dvou na sebe navazujících jednorázových povídek, soudím, že máš docela smysl pro nadsázku. Možná se mi to zdá, ale připadá mi, že něco z ní vidím i téhle začínající kapitolovce. Na žádné jisté soudy si zatím netroufám. :)
    Možná bych se ráda zeptala, jak dlouhé by to podle tvých současných představ mělo být, až to dovedeš ke zdárnému konci? Každopádně jsem docela zvědavá, co se z toho vyvine? :)

    Odpovědět
    • Předně se omlouvám za pozdní schválení komentáře, z nějakého důvodu skončil ve spamu :D Nastavení už jsem spravila, tak by to mělo fungovat normálně… Děkuji za reakci. Zítra přibude víc kapitol, které už byly publikované jinde, tak se Ti třeba bude lépe rozhodovat. ;-) Povídka bude mapovat prázdniny a celý sedmý ročník. Odhad v tuto chvíli je 30 – 40 kapitol.

      Odpovědět
  2. Benny

     /  19.5.2013

    Jupí!!Snarry není nikdy dost!!A i když sis vybrala klišé,já jsem poslední,které by to vadilo:-)Začátek je zajimavý,Harry ještě nikdy neškemral u Severuse,aby se svázali.Budu se těšit na další kapitolu.

    Odpovědět
    • Děkuju. :-) Další kapitoly budou zítra, bude to trochu nárazovější, protože na starém blogu už bylo vydáno šest kapitol, tak abych to dorovnala… :-)

      Odpovědět
  3. Benny

     /  19.5.2013

    Snarry a klišé není nikdy dost!!První kapitola je zajimavá v tom,že Harry Severuse uvrtáva do svazku:)Těším se

    Odpovědět
  4. Benny

     /  19.5.2013

    sorry,ale předtím mi to ukazalo,že sre komentař neodeslal.Blbne mi internet:(

    Odpovědět
  5. xlovexx

     /  19.5.2013

    Ano, Snarry patří rozhodně mezi moje nejoblíbenější věci ke čtení – vlastně se nachází na první příčce a pak je hned shounen-ai manga, ale to sem moc nepatří.
    Přečetla jsem si první kapitolku v polo-rozespaném stavu a proto se k tomu asi budu muset znovu vrátit zítra. Ale teď – ten můj první dojem je dost dobrý.
    Je pravda, že téma je dost časté, jenže každé zpracování dopadá jinak a zde už začátek je odlišný od těch, se kterými jsem se setkala. Harry co přemlouvá Severuse, opravdu jsem zvědavá, co všechno v tom jejich svazku bude za háčky a s čím vším se bude muset Harry vyrovnat a jak si bude rvát vlasy až si uvědomí, že do toho šel dobrovolně.
    Těším se na další dílek a docela doufám, že tu bude brzy, protože tohle bude zřejmě moje oblíbená povídka, kterou si teď budu moc číst…
    Jen tak dál!

    Odpovědět
  6. Agnes

     /  20.5.2013

    Teď jsem na něco klikla a zmizel mi celkem dlouhý komentář, takže to zkrátím. Téma je sice kliše, ale právě proto ho všichni oceníme – hrdina máme už spolu, jsou nuceni na sebe reagovat, starají se o sebe, pořád na sebe náražejí…
    Tuhle kapitolu jsem přečetla už včera večer, ale protože jsem se učila, komentuju až dnes. Musím říct, že mě to včera tak strhlo, že se moje pauza značně protáhla a dohledala jsem si ostatní publikované kapitoly na starém webu. Jsem teď strašně nedočkavá, takže doufám, že se brzy vedle staronových kapitol objeví i nějaká zbrusu nová, protože jinak ti sem budu nakukovat čtyřikrát denně :-)
    Líbí se mi tvůj styl psaní a u Nevěrných jsem zasmála, i když mi pointa byla jasná už před koncem. Jen tak dál a štědrou múzu!

    Odpovědět
    • Děkuju, strašně se červenám, když čtu takovou pochvalu. Sedmá kapitola se objeví s trochou štěstí zítra. :)

      Odpovědět
  7. Áááá, ty jsi i tady (na wordpressu) – no super! na to, abych chodila na BH a sondovala, či že něco vyšlo nebo nevyšlo, nemám kdy, takhle mi to aspoň bude chodit do mailu, že se něco děje – juch!!! Tak to si dám tu tvoji povídku od začátku, na BH jsem ji četla myslím do 5. kapitoly a pak se svět zbláznil. Jupijou :D

    Odpovědět
  8. Karin

     /  28.9.2018

    To jsem zvědavá jak ty dva dokážou spolu žít.

    Odpovědět
  1. Nullo modo – 2. kapitola | Lepidlo života

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: